Vítejte, Host
Uživatelské jméno Heslo: Pamatovat si mne

Téma: "JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 21. čec 2024 04:13 #16570

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 49

Zabalené zásobníky se potom naložili na vozidla, ta je spolu s výsadkáři odvezla na letiště, tam se k zásobníkům připevnil nákladní padák. Samotné podvěšení řídil tak zvaný „padáčkář“, to byl důstojník, který měl u leteckého útvaru na starosti všechny padáky pilotů. Zpravidla to byl někdo, kdo dřív sloužil u výsadkového vojska.

To jsem se ve vzpomínkách dostal dost daleko.

Seskoky na uvedené ostré střelby zákonitě musely projít nějakou přípravou, a to pozemní výsadkovou přípravou spojenou s balením padáků, ale i střeleckou přípravou nižších jednotek na úrovni jednotlivec, družstvo, četa a rota. Teprve potom mohlo dojít k výše popisovaným střelbám praporu.

Tyto střelby se konaly dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Zbraně, které se do zásobníků nebalily, byly pancéřovky, odstřelovací pušky a kulomety, tyto zbraně patřily do kategorie tak zvaných „dlouhých zbraní“ ty se dávaly do obalů, které byly pro jednotlivé zbraně určeny.

Skákalo se s nimi stejně jako s útočnými puškami, ale byl za ně příplatek, tedy v době kdy se za seskoky platilo. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat radiostanicím, se kterými vojáci skákali. Ani ty se nedávaly do zásobníků, ale byly ukládány do tak zvaných „ gékáček“, to byly osobní zásobníky GK-30, zkratka znamená v překladu z ruštiny, nákladní zásobník, rusky gruzovoj kontejner. Ten se skládal z obalu s popruhy na uzavření, a z vnitřního vatovaného obalu, který chránil ukládaný materiál, jako byly radiostanice.

Zásobník měl 15 metrů dlouhý popruh, na jednom konci bylo oko k upevnění na nosné popruhy, a na druhém konci oko s karabinou. Zásobník se před nasednutím do letadla připevnil ke kruhovému sedacímu popruhu padákového postroje a kolem pasu výsadkáře. Po otevření padáku ho výsadkář odpoutá a pustí pod sebe, zásobník přistane asi 3 vteřiny před výsadkářem a odlehčí tak váhu dopadajícího výsadkáře.

Vojáci s ním rádi skákali v noci, gékáčko totiž při přistání „bouchlo“ o zem a tah popruhu povolil, no ty tři vteřiny nebyly nic moc. Jinak se s „gékáčkem“ dalo užít i trochu legrace i když třeba mohlo přitom dojít k mimořádné události.

S „gékáčkem“ jste se musel naučit skákat, skákalo se s ním i z balonu. Normálně se do gékáčka dávala radiostanice, ale při takových cvičných seskocích se zásobník vyplňoval vším, co bylo zrovna po ruce, takže předepsaná váha byla potom k ničemu.

Skákali kluci od praporu Karlovy Vary, no a to byla taková parta, která jak se říká tu vojnu „šulila“ jak se jen dalo. Takže již zmiňovaný zásobník měli naplněný drobnými větvičkami z okolních malých borovic, a také senem s doskokové plochy na baloništi.

Jako vždy se skákalo od rána do večera, počasí bylo na jedničku a všechno bylo, dá se říct v pohodě. Na kontrolu probíhajících seskoků se vydal i náčelník výsadkové služby střediska, který po příchodu na baloniště, podle jeho pozdějšího vyjádření, nevěřil svým očím. Ve vzduchu byl výsadkář, nad ním otevřený padák, a pod ním na 15 metrovém tkalounu doslova vlálo již zmiňované gékáčko.

Náčelník si počkal, až výsadkář přistál, a začal provádět kontrolu již zmíněného zásobníku. Po kontrole začal neskutečně vyvádět, seskoky zastavil, a začal hledat něco, čím by se zásobník dal vyplnit. Po chvíli našel kus patníku nebo něčeho, co na ploše zbylo snad ještě po Wehrmachtu, kus toho betonu potom nacpal do zásobníku, a začalo se skákat znovu.

To již taková legrace jako předtím ale nebyla. Vojákovi, který s takto upraveným zásobníkem vyskočil, se nějak nedařilo ukočírovat hlavní padák PD-47, hovorově „pédetu“ a namířil si to s tím vybetonovaným zásobníkem na obsluhu navijáku. Obsluha začala prchat na všechny strany, naštěstí zásobník i s výsadkářem těsně minul naviják, náčelník výsadkové služby se v tichosti s doskokové plochy vytratil, a bylo po legraci.

Jo a ta pédeta ? Je všeobecně známo, že se velmi nerada podřizovala jakýmkoliv pokusům o její řízení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.července 2024

Fotogalerie:
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 13. čec 2024 05:44 #16560

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 48

V souvislosti s ostrými střelbami bych se ještě rád zmínil o MINOMETECH.

Minometná četa byly součástí praporu a při střelbách byla i sestavě útočící jednotky.

Ti vojáci, kteří u minometné čety sloužili, to neměli vůbec lehké, minomet je nebo byl poměrně těžká zbraň. Nejlehčí byl podstavec, to se ale nedalo říct o samotné hlavni nebo ložišti, někdy také nazývané talíř. Minomet v rozloženém stavu nosili tři vojáci, jeden nesl hlaveň, druhý ložiště, a třetí podstavec.

Při výsadku celého praporu se minomet dával do zásobníku PDMM-100, ta zkratka nebyla nic složitého, byla to první písmena ruského názvu „ ParašutnoDěsatnyjMjakijMěšok“, tedy volně přeloženo „Výsadkový měkký měch“.

Číslovka potom udávala přípustnou váhu nákladu. Do těchto zásobníků se tyto zbraně balily, samotný zásobník se po uložení zbraně zpravidla naplnil senem nebo slámou, bylo to kvůli ztlumení nárazu při dopadu na zem.

Takto uložená zbraň, a nebyl to jen minomet, ale i třeba tenkrát ještě ve výzbroji používané tarasnice, se v zásobnících podvěšovala pod křídla letadel, ta po ukončení padákového výsadku zpravidla provedla ještě jeden nálet na plochu dopadu, a zásobníky odhodila.

Stávalo se, že se na zásobníku neotevřel nákladní padák, v té době se používal typ PDK-42, později modernizovaný PDK-42-M, modernizace spočívala v nahrazení bavlněného vrchlíku, vrchlíkem ze syntetických materiálů. Pokud se po odhození zásobníku padák neotevřel, zásobník padal nekontrolovaně k zemi, a bylo jedno, co v něm bylo uloženo. Jak to uvnitř po takovém dopadu vypadalo, si každý jistě dovede představit.

Ještě zmínka o době odhození zásobníků.
Výsadkářům, kteří opouštěli letadla jako poslední, a byli ještě ve vzduchu, se mohlo stát, že se s takto volně letícím zásobníkem mohli setkat.

Minomety, nebo tarasnice po dopadu zásobníku otevírala obsluha těchto zbraní, ta seskočila spolu s výsadkem při prvním náletu letadel nad doskokovou plochu, do jednotlivých výsadků se vojáci od minometných čet stejně tak jako obsluha tarasnic, zařazovala jako první. Bylo to z důvodu, že byli na zemi o něco dříve než při druhém průletu odhozené zásobníky, a mohli tak sledovat jejich dopad.

Po dopadu zásobníků je otevřeli, uvedené zbraně vybalili, naložili si je na záda, a spolu s ostatními pochodovali ke střelnici.

Pokud si myslíte, že to byla nějaká pohoda, tak se mýlíte. Tarasnice vzor 21 vážila i s přepravním podvozkem, což nebylo nic jiného než dvě z plechu vylisovaná kolečka, 20 kilogramů, k tomu je nutné připočítat i váhu náboje Nb-T21, každý vážil něco kolem 3,5 kilogramů, tak že to nebyl žádný med. Tarasnici obsluhovali tři vojáci, velitel, střelec a nabíječ. Tarasnice byly později z výzbroje staženy a stejně jako bezzákluzové kanony nahrazeny PTŘS Maljutka.


R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.července 2024


Fotogalerie:
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 06. čec 2024 05:02 #16550

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 47

MOTOSTŘELECKÉ PRAPORY u střediska.

Oba motostřelecké prapory, které byly určeny k přecvičení na padákový výsadek, měly svoje velení, v době speciálního výcviku v Luštěnicích podléhaly velení střediska.

Nevzpomínám si, že by docházelo k nějakým neshodám, třeba ohledně hodností, praporu ze Stříbra velel, jak jsem již dříve uvedl důstojník s hodností podplukovníka, který byl přesto podřízen veliteli střediska.
Naopak velení střediska vycházelo oběma praporům maximálně vstříc, nemalou zásluhu na tom měl samotný velitel střediska major Jiroušek.

Podřízenost obou praporů velení střediska byla totiž naprostou nutností, ani jeden prapor nedisponoval speciální technikou nutnou k provádění seskoků padákem, v tomto případě to byly balony DAG – 2, o samotných balonech bude zmínka v dalších kapitolách, středisko disponovalo balonovou četou.

U střediska se cvičila hlavně pozemní výsadková příprava, důraz se kladl i na samotné seskoky padákem, ale i střeleckou, ženijní a tělesnou přípravu. Středisko mělo k dispozici dvě výsadková cvičiště, jejich součástí byla výsadková překážková dráha, sklad padáků, a také menší pěchotní střelnice, která byla v lese nedaleko samotného střediska. Na střelnici se dalo střílet jen z osobních zbraní, útočná puška, pistole a OPU, tedy odstřelovací puška, a to ve dne i v noci.

Ostatní zbraně jako byly v té době tarasnice, pancéřovky, kulomety a podpůrné zbraně což byly minomety a bezzákluzové kanony, tak z těch se mohlo střílet jen na obrovské střelnici Kuří Vody, která byla součástí vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Ostré střelby na úrovni čety, roty nebo praporu vždy souvisely se seskokem ve větší nebo menší vzdálenosti od této střelnice. Byly to seskoky, které patřily do kategorie „neznámý terén“. Na těchto střelbách se střílelo z již zmiňovaných podpůrných zbraní, tarasnic, pancéřovek, minometů a bezzákluzových kanonů.

Zvláště ostré střelby z minometů byl zážitek, celá postupující rojnice se musela zastavit, minomety začaly pálit s postavení, které bylo za touto rojnicí.
Ležel jsem na zádech a po výstřelu minometu jsem mohl sledovat, jak vypálený minometný granát stoupá do výšky, a následně padá na cíl pod ním, minomety střílely horní skupinou úhlů, a jejich dostřel byl až 7 kilometrů.

Zajímavé byly i ostré střelby z bezzákluzových kanonů, tam se po zastavení napřed vystřelilo ze spřažené zástřelné zbraně ZH 59, ta měla ráži 12,7 mm, teprve potom z kanonu, ten měl ráži 85 mm. Samotný výstřel plné ráže BzK, totiž provázel obrovský oblak kouře a zvířeného prachu z okolí to prozrazovalo jeho postavení, proto napřed vystřelila zaměřovací zbraň, která umožňovala zaměřit cílový objekt bez prozrazení palebného stanoviště, a teprve potom samotný BzK.

Značný počet těchto kanonů v tažené verzi používaly právě výsadkové jednotky, a také Lidové milice. Co bylo ale podstatné, tak vždy po provedených střelbách se jednotky vracely do kasáren ne na vozidlech, ale pěkně po svých a v noci. To byl ten rozdíl, motostřelci nasedli spořádaně na vozidla, později do BVP a odjeli do kasáren.

Výjimka byla právě u těchto bezzákluzových kanonů, ta se po skončení střeleb zapřáhly za lehká velitelská vozidla GAZ- 69, nebo nákladní Praga V3S, a odjela do kasáren. Bylo nemyslitelné, aby obsluha kanon táhla pěšky třeba těch 50 kilometrů. Výjimku měly i obsluhy minometů, po střelbách minomet rozložili na jednotlivé části a naložili na vozidla, ale pochodovali s námi.

My jsme po cestě museli splnit ještě různé bojové úkoly, jako bylo vyhledání a zničení nepřátelských raketových systémů, nebo zničení mostů, které byly v ose postupu. Do ubytovacího prostoru, tedy kasáren, jsme se zpravidla dostali ráno následujícího dne, utahaní, vyhladovělí a žízniví, k tématu žízniví se vrátím později, na podrážkách naší obuvi jsme měli padesát, někdy i více kilometrů pochodu.

A jestli si někdo myslí, že jsme se mohli loudat, tak je na velkém omylu, navíc jsme po cestě byli pronásledováni značkaři, to byly jednotky armády, ale také Lidových milicí, nebo Veřejné bezpečnosti, tedy žádná sranda, jako je tomu třeba ve filmu „Copak je to za vojáka“..

R/MŘ

Další pokračování - v sobotu 13.července 2024

*****

Fotogalerie:

1) Luštěnice léto 1963, vlevo rotný Řezníček, tedy moje maličkost, v uniformě vzor 19 s oběma padáky, na rukávu uniformy je dobře vidět přepnutý nárameník uniformy, vpravo velitel 3 čety podporučík Verner v polní uniformě vzor 60 „mlok“, nůž na záložním padáku není VO – 7, ale bodák k útočné pušce SaP – 58, ppor. Verner tak dost hazardoval, bodák byl totiž tupý a sotva co by se s ním dalo přeřezat, a již vůbec ne šňůry od padáku, tedy kdyby bylo potřeba.

2) Bezzákluzový kanon vzor 59 A zapřažený za vozidlem GAZ-69, dobře je vidět zástřelná zbraň ZH-59, patrná jsou i madla u ústí hlavně, za ty držela obsluha kanon při jeho přepravě do palebného postavení. Kanon vážil jen 325 kilogramů, dostřel byl 7560 metrů a průraznost pancíře byla při jeho sklonu 00 250 mm, při sklonu 30 0 220 mm. Později byly kanony nahrazeny PTŘS Maljutka.
*****
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 29. čen 2024 04:35 #16540

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 46

Tento poddůstojník, který to měl již, jak se říká „za pár“ se ve své povýšenecké povaze, rozhodl, a to i když moc dobře věděl jaká je situace, že si zajde do vesnice, která velmi těsně sousedila nejen z výsadkovým střediskem, ale s celým vojenským prostorem, na pivo, a to i přes přísný zákaz opuštění posádky.

V normální době se tam v neděli po obědě v osobním volnu chodilo na pivo, ale v době zvýšené bojové pohotovosti to moc moudré rozhodnutí nebylo.

Shodou náhod byl vyhlášen bojový poplach, tentokrát ale se vším, tedy i s plnou polní a se zbraněmi. Nástupu jednotky nejen té naší, ale celého praporu, byli přítomni důstojníci z nadřízeného velitelství, četly se tabulky, což byl jmenný seznam jednotky, po přečtení jména dotyčného četaře se nikdo nehlásil, to již bylo všem jasno, že se jedná o malér.

K večeru se četař, značně ovlivněn vypitým množstvím piva vrátil, musel se hned hlásit u velitele roty a spolu s ním i na štábu střediska. Odtud se ale již nevrátil, byl eskortován k vojenskému soudu, o jeho dalším osudu jsme mohli jen spekulovat. Mnohem později jsme se dozvěděli, že byl odsouzen k pobytu v Sabinově, což byl vojenský kárný útvar.

Plná bojová pohotovost ještě nějakou dobu pokračovala, zbraně visely na postelích, pod postelemi byly bedničky s ostrou municí, na noc bylo povoleno jen sundat boty, také nebyly povoleny žádné vycházky. Nakonec se Chruščov s Kennedym nějak domluvili, my jsme odevzdali zbraně do zbrojního skladu, osprchovali jsme se, a bylo po válce, i když ne úplně.

Nějací „imperialisté“ s válkou strašili ale dál, a vlastně straší do dnešní doby. Jeden rozdíl zde ale je, teď se k nim připojila i naše fialovo – žluto – modrá vláda.

Nevím, jak si to naše generalita v té době představovala, měli nás za bandu bláznů, která nikdy nebyla v ostrém boji. Museli dost dobře vědět, že výsadkové operace bojového charakteru mají smysl, když jsou provedeny v masovém měřítku, k masivním výsadkům jsme sice byli cvičeni, sázeli jsme na moment překvapení, ale naši protivníci také nebyli žádní pitomci, kteří až uvidí padat vojáky z nebe, tak zvednou ruce a vzdají se. I když podle pozdějšího vyjádření jednoho z německých generálů z nás strach měli.

Výsadková operace vyžadovala souhrn mnoha faktorů a některé z nich byly nepředvídatelné.

Operace musí být provedena ve dne, v otevřeném terénu a za pokud možno příznivého větru.

Další podmínkou je naprostá převaha ve vzduchu a ochrana výsadku vlastním letectvem, ti kdo seskočí, nesou jen lehké zbraně, granáty a pár náloží trhavin, jsou zranitelní, a jejich životnost je velmi krátká, uvažovalo se o 4 až 6 hodinách.

Letouny musí nalétávat v optimální výšce pro výsadek, jakékoliv ostřelování kanony nebo kulomety i osobními zbraněmi nepřátelských vojáků, způsobí masakr, sestřelení jednoho letounu znamená ztrátu minimálně dvacet vojáků se zásobami a výstrojí: To znamená jen jediné, že na zemi bude chybět ke splnění úkolu dvacet „chlapů“. Seskakovat do úplně obsazeného území mobilizované armády nepřítele, může jen blázen a to jsme asi tenkrát byli.

Karibská a následně Berlínská krize vyšuměly do ztracena, studená válka ale pokračovala dál, ostrá bojová pohotovost byla odvolána, tak zvaný třetí ročník se těsně před Vánočními svátky mohl vrátit domů.

Sem tam se nějaký imperialista objevil, proto nebyly na nějakou dobu povolené dovolené, nebo volno k opuštění posádky. Na vycházky se sice mohlo chodit, ale jen v omezené míře, výcvik ale v neztečené síle probíhal dál. Do konce roku jsme měli na svém kontě každý tři seskoky, za které jsme tenkrát ještě dostali zaplaceno, dva seskoky byly z balonu a jeden seznamovací z letadla.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 6.července 2024

***********
Fotogalerie:

Luštěnice, léto 1963, já na do skokové ploše „ baloniště“, před seskokem z balonu DAG – 2, k hlavnímu padáku nemám ještě připnutý záložní padák. V ruce držím výsadkářské rukavice, ty byly při každém seskoku povinné.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 22. čen 2024 05:05 #16535

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 45

Tak to bylo takové odbočení, ale vraťme se zpět k naší ZVS.

V přijímači se ze začátku cvičila hlavně pořadová příprava, žádné speciální jako výsadková, ženijní nebo i střelecká se zatím necvičily, bylo to z jednoho prostého důvodu, zbraně ještě byly ve zbrojních skladech, a i kdyby, tak jsme neměli vykonanou přísahu.

Zatím tedy jen ta pořadová, a biflování textu přísahy. V přijímači se nás sešlo několik národností, ale hlavně Slováků a také několik vojáků maďarské národnosti. Zbytek tvořili vojáci české národnosti, ale z různých koutů naší vlasti, tím pádem i s různým nářečím.

Tak se stalo, že jste se od velícího poddůstojníka dozvěděl, že jste „taký somár“, což přeloženo do češtiny znamenalo „osel“ a že „smer dva okynka“ je vlastně jedno okno v půlce rozdělené na dvě poloviny, tedy otvírky. Stejně zajímavé bylo, když Vás vojín odněkud ze Slovácka požádal „ ná, čuj, podaj mně to zgélko“, opět to nebylo nic jiného, než to, že Vás požádal o podání půllitru s pivem v prodejně „ARMA“, kam jsme mohli v osobním volnu chodit a kde se pivo, sice jen 7o čepovalo.

S těmi všemi jste se bez větších problémů domluvil, horší, nebo naprosto nemožné to bylo ale s vojáky již zmiňované maďarské národnosti, těm jste nerozuměl, oni o to také ale nestáli, na všechno co se jim nehodilo, měli odpověď nerozumím nebo „mit“, to přestalo platit v okamžiku, kdy dozorčí zavolal, „ nástup na snídani, oběd, nebo večeři“.

S jedním vojákem maďarské národnosti jsme si při pořadové přípravě užili i dost legraci. Jmenoval se Tibor, ten, při nácviku pochodu pochodoval stylem pravá noha, pravá ruka, prostě když vykročil pravou nohou, tak automaticky dával dopředu i pravou ruku. Ten pochod v jeho podání vypadal dost komicky, schválně někdo si to zkuste, a uvidíte. Poddůstojníci, kteří výcvik vedli, byli na mrtvici, pak nějak rezignovali a Tibora nechali na pokoji. Tibor byl ze slavnostního pochodu při přísaze nakonec nějak vyřazen, setkal jsem se s ním až na rotě, kam jsme byli z přijímače přeřazeni.

V přijímači jsme měli všichni jednotnou ústroj, maskovací polní stejnokroj vzor 60 „mlok“, a další výstrojní doplňky podle tehdejších předpisů ČSLA. No, a těm mimo jiné patřila i dlouhá noční košile, samozřejmě v barvě „khaki“, tu jsme museli používat na spaní, samozřejmě že pod ní nesmělo být nic jiného, tedy ani trenýrky nebo v zimní spodky. V přijímači se to moc nekontrolovalo, ale po příchodu na rotu, dost často.
Tam kontrolu prováděl zdravotník roty, u naší roty to byl svobodník Hruška, vždy pečlivě umytý, učesaný a oholený, měli jsme za to, že jeto gay, nevím, ale říkalo se to.

Přijímač skončil tak, že jednou při ranním nástupu, kdy jsme nastoupili se vším, co jsme vyfasovali, byl postupně přečten seznam vojáků, kteří následně po přečtení jejich jmen odešli k jednotlivým rotám 3 praporu, tam byli zařazeni k jednotlivým družstvům a četám.

U těchto, již bojových jednotek, byla vojenská služba o něco přísnější než v přijímači, museli jsme se třeba hlásit při vstupu nebo odchodu ze světnice, kontrolovalo se oholení, ustrojení, a spousta jiných věcí.

Ve službě zůstal totiž i třetí ročník vojáků, kteří měli po našem nástupu odejít do zálohy, o tom ale později. Snad jen to, že tito vojáci dávali dost najevo svoje roztrpčení z prodloužení vojenské služby.

V té době nám byly také přiděleny zbraně, na které bylo středisko přezbrojeno, byly to útočné pušky vzor 58 V, nesprávně nazývané samopaly, s těmi se již nacvičovalo provedení slavnostní přísahy. Tu jsme vykonali 1 října 1961 u střediska v Luštěnicích, za přítomnosti několika důstojníků z vyššího velitelství, asi deseti pionýrů a stejného počtu manželek důstojníků štábu střediska.

Nikdo jiný nebyl přítomen, žádní rodiče, manželky nebo jiní příbuzní, to se tenkrát nenosilo. Později, bylo v módě, že se přísahy mohli zúčastnit i rodinní příslušníci, a ještě později, když jsem byl již v civilu, a viděl ty davy rodičů, manželek, bratrů a sester, kteří marně hledali nějaké ubytování v místech jednotlivých útvarů, a také místo, kde by se mohli najíst, tak jsem byl i rád, že jsem nic podobného nezažil na vlastní kůži.
Uvědomte si, že mnozí rodiče jeli vlakem z jednoho konce republiky na druhý, osobní auto každý tenkrát ještě neměl, no byla to hrůza.

Ale zpět k naší přísaze, samozřejmě že po skončení následoval slavnostní pochod, potom odchod do jídelny, a řízek tak velký, že málem ohnul držák od „ešusu“, žádné talíře tenkrát ještě neexistovaly, ano ale jen v jídelně pro vojáky z povolání. Jako svobodník, jsem z talíře jedl až ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, v kurzu praporčíků.

U roty se mimo jiné začala cvičit i výsadková pozemní příprava, a to dost intenzivně. Hlavním úkolem střediska totiž bylo, vzhledem k na stávající mezinárodní situaci, přecvičit původní motostřelecké prapory, na prapory výsadkové.

Jistě se zeptáte, jaký v tom byl rozdíl? Motostřelci, tedy klasická pěchota, si svoje zadky vozila na automobilech, později v bojových vozidlech pěchoty (BVP), po skončení útoku motostřelci zase nasedli na již zmíněná vozidla a odjeli. My jsme po seskoku splnili zadaný úkol, a pěkně po svých, se vraceli do kasáren. Vzdálenost pochodu byla různá, někdy jen několik desítek kilometrů, někdy i přes sto kilometrů. Proto nám také říkali, že jsme pěšáci chlazení vzduchem.

Takže u střediska se přecvičovaly dva prapory, jeden ze Stříbra a jeden z Karlových Varů, jako předurčený padákový výsadek, a to v rámci dvou divizí 1. armádního sboru, 19. motostřelecké divize, dále jen msd, s velitelstvím v Plzni, a 20 motostřelecké divize (msd) s velitelstvím v Karlových Varech.

Proto bylo výsadkové středisko na plných válečných počtech, a to z jednoho prostého důvodu. Naše rozvědka i kontrarozvědka, měla v té době již dostatek informací o tom, jak se mezinárodní situace vyvíjí, zejména v době „kubánské krize“, kdy se na plážích kubánského ostrova pokoušely vylodit intervenční jednotky, bohatě podporovány vládou USA, následně i potom, když ke Kubě zamířily sovětské lodě, na jejichž palubách byly raketové komplexy středního doletu. Ty by po jejich instalaci na Kubě mohly bez problémů zasáhnout USA.

Po tomto incidentu následoval druhý, a to byla „Berlínská krize“, tam proti sobě stály americké a sovětské tanky, a do toho dění jsme zapadli my s naším výcvikem.

Byla to dost napjatá doba, dost často býval nástup roty, jednotka nastupovala jen se zbraněmi a po přečtení jmenného seznamu, jsme se zase rozešli. Byla to vlastně taková kontrola, jestli náhodou někdo neprchl před hrozící válkou.

Tato skutečnost se ale zle vymstila jednomu poddůstojníkovi, měl hodnost četaře, za normálních okolností by odešel do zálohy. Byl to tedy třetí ročník, ve vojenské řeči „super mazák“ a myslel si, že se mu nic nemůže stát, byl to dost nepříjemný člověk, neměli jsme ho moc rádi, svoji nadřazenost dával najevo právě těmi třemi četařskými prýmky..

R/MŘ

Pokračování "Historie" v sobotu 29.června 2024
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 15. čen 2024 05:19 #16525

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 44

Vrátím se ještě k druhému veliteli výsadkového střediska podplukovníkovi Ladislavu Doležalovi, ten převzal velení střediska po majoru Vilému Jirouškovi, který byl jako jediný ze střediska převelen zpět do Prostějova, kde převzal velení 65 výsadkového praporu, s čestným názvem „Karpatský“

Podplukovník Doležal byl po zrušení střediska v září 1964 přeložen k velitelství Vojenského výcvikového prostoru Mimoň, dále jen VVP, kde měl na starosti organizační a mobilizační záležitosti, v listopadu 1968 následovalo přeložení k 1. tankové divizi do Slaného s pověřením výkonem mobilizační agendy.

O rok později byl krátce v kádrové dispozici velitele divize, ale již v prosinci 1969 nastoupil na Organizační a mobilizační správu GŠ ČSLA, kde působil jako důstojník zodpovídající za doplňování osobami. V květnu 1980 byl povýšen na plukovníka a do zálohy odešel na sklonku roku 1984. Tak že docela slušná kariéra.

To se ale nedá říct o kariéře podplukovníka Jirouška. Ten byl v září 1963 přeložen z Luštěnic do Prostějova, kde, jak jsem uvedl výše, velel 65 výsadkovému praporu, a to až do jeho zrušení. Potom převzal velení 1 praporu 22 výsadkového pluku, následně v roce 1971 převzal velení VVP Libavá až do roku 1974, kdy byl přeložen k 33 tankovému pluku v Přáslavicích jako zástupce velitele tankového praporu.

Po dvou letech, roce 1976 byl přeřazen na funkci velitele školní čety, a v roce 1977 odešel do zálohy. To je ten paradox, kdy s hodností podplukovníka velel školní tankové četě. Podplukovník Jiroušek se narodil 13. 5. 1928 v obci Písková Lhota nedaleko Luštěnic, zemřel den před Štědrým dnem 23. 12. 2011 v Prostějově. Já jsem se jako jediný z Luštěnic, zúčastnil jeho pohřbu. Kde je podplukovník Jiroušek pohřben, se mně nepodařilo zjistit. Pro připomínku jeho osoby přidávám několik fotografií.
Fotografie 1
Fotografie 2
Fotografie 3

Opravdu trocha historie dva podplukovníci, s oběma padáky a v maskáčích pplk. Mansfeld, ve vycházkové uniformě a již s baretem pplk. Jiroušek, provádí nějaké úpravy na padáku před odletem na nějaké cvičení, pravděpodobně Vltava.
Fotografie


S pplk. Jirouškem jsem se dost často potkával u nákupního střediska jednoho obchodního řetězce v Prostějově, i když již nenosil uniformu, tak z jeho chůze se dalo poznat, že se jedná o bývalého vojáka, jeho postava byla nezaměnitelná.

Jednou jsem se ho oslovil a představil jsem se mu jako bývalý voják základní služby, ale i voják z povolání. I po tak dlouhé době si mně pamatoval, probrali jsme spolu spoustu věcí, mimo jiné mně řekl, jak to vlastně bylo s jeho přeložením, od útvaru k útvaru.

Nevěřil jsem svým uším, co všechno jsem se dozvěděl, tehdejší praxe v přeložení se mně potvrdila i o něco později, když byl od 22. výsadkové brigády přeložen k jinému útvaru, bývalý kolega z kurzu praporčíků pprap. Franěk, ten byl z jednání armády tak roztrpčen, že svoji uniformu po odchodu do zálohy, nacpal do popelnice, nic z toho ale nebudu zveřejňovat, některé věci jsou ještě živé.
Jen jedna zajímavost, pokud jde o pprap. Fraňka, tak byl přeložen k útvaru, kde vojenskou službu vykonával i pplk. Ing. Václav Ševčík. Ano ten z pěvecké dvojice Eva a Vašek. Pprap. Čestmír Franěk, teď již ve výslužbě, zemřel při autonehodě.

Ale zpět k pplk. Jirouškovi, poděkoval jsem mu za to, jakým způsobem spolu s genpor. Muchou přistupovali k mému případu, o které se zde nebudu zmiňovat, jen mně tenkrát u toho obchodního domu řekl, jinak to ani nešlo, přece jsme byli výsadkáři.

Takže ještě jednou díky pane podplukovníku. Proto na svých názorech a to nejen na mých, na dnešní armádu, která připomíná spíše kabaret, a některými uniformami, třeba Ústřední hudby, i cirkus Humberto, nehodlám nic ale naprosto nic měnit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22. června 2024
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 08. čen 2024 04:47 #16519

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 43

V souvislosti s předchozí kapitolou bych velmi rád zveřejnil několik fotografií velitele 1 armádního sboru generálporučíka Muchy spolu s fotografiemi velitele 1 výsadkového výcvikového střediska majora Viléma Jirouška. Některé fotografie jsou naprosto unikátní a doposud nebyly nikde zveřejněny, na těch unikátních je například velitel 3 praporu podplukovník Ladislav Doležal, kterého se podařilo identifikovat až podle jeho dvou hvězd na nárameníku, podplukovník Doležal převzal po odchodu majora Jirouška do Prostějova, velení střediska, a to až do jeho zrušení. Takže se prosím pozorně dívejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.června 2024
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 01. čen 2024 05:52 #16515

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 42

ROZHODUJÍCÍM ZPŮSOBEM PRO TENTO ZPŮSOB NASAZENÍ BYLO PŘEDSTIŽENÍ PROTIVNÍKA...
a to spolu s využitím momentu překvapení při útočné bojové činnosti vlastních pozemních jednotek.

Činnost těchto praporů byla předpokládána na dobu čtyř až šesti hodin bojové činnosti v týlu protivníka v hloubce čtyřiceti až šedesáti kilometrů za probíhající frontovou linií. Ke splnění tohoto úkolu, byly v roce 1960 určeny třetí motostřelecké prapory v posádce Karlovy Vary a v posádce Stříbro, ty zahájily výcvik v Luštěnicích.

V následujícím roce to byly prapory z posádek Klatovy a Prachatice, ty prováděly výcvik v Chrudimi. Vytvoření výcvikových středisek řídila správa bojové přípravy na MNO a zabezpečovaly obě podřízené „SBP“ u 1 a 4 armádního sboru.

Odborné funkcionáře do obou středisek dodala 22 výsadková brigáda. Do Luštěnic byl převelen kapitán později major Vilém Jiroušek, mimochodem rodák z obce Písková Lhota, nedaleko Luštěnic, v Chrudimi středisku velel kapitán Vlastimil Gallát, jen pro zajímavost, ten si zahrál malou roli ve filmu „Atentát“, který se v Chrudimi u střediska natáčel, ve filmu je to velmi krátká epizoda vojáka jedoucího na motocyklu, Gallat byl do Chrudimi převelen z Prostějova od 71. výsadkového praporu, k tomuto praporu se po zrušení střediska v Luštěnicích vrátil major Jiroušek, a velel mu až do jeho zrušení.

Motostřelecké prapory byly cvičeny jako taktické výsadky, především v taktice vedení boje výsadkových jednotek v týlu nepřítele a v seskocích padákem, dále byla preferována tělesná, střelecká a ženijní příprava, jejich zvládnutí je typické pro výsadkáře, kteří bojují v týlu nepřítele a to bez podpory vlastního dělostřelectva a letectva.

V té době již bylo na vyšších velitelských stupních rozhodnuto, že další výsadkový výcvik nebude organizovat
„ Svaz pro spolupráci s armádou“ dále jen Svazarm, ale bude organizován vlastními silami armády, bylo to také z důvodu utajení některých informací, které by ze Svazarmu mohly uniknout na veřejnost.

Proto v přísném utajení bylo vybudováno středisko v Luštěnicích, které spadalo pod velení 1 armádního sboru, tomu v té době velel generálporučík Alexander Mucha, bývalý příslušník 2 Československé samostatné paradesantní brigády v bývalém SSSR.
Ten byl uznávaným odborníkem na taktiku boje výsadkových jednotek, velmi dbal na to, aby se středisko v Luštěnicích stalo prakticky výkladní skříní 1 armádního sboru. Proto byly ve středisku organizovány různé ukázky výcviku nejen pro naše jednotky, ale i pro různé zahraniční delegace, o těch bude zmínka později. S odstupem doby je ale s podivem, proč byla existence střediska tak utajována, když na druhou stranu byl ve středisku, dá se říct takový pohyb různých ukázek.

Jak jsem zmínil dříve, tak tyto prapory byly cvičeny v seskocích padákem s určením jako taktické výsadky, i když tenkrát naše generalita moc dobře nevěděla, k čemu je takový výsadek v případě nezdaru odsouzen.

Příkladem je Arnheim, kde spojenecký výsadek za 2 světové války byl naprostý debakl, tento výsadek stojí za to připomenout, protože počet letadel a kluzáků byl tak obrovský, že zatím co výsadkáři z prvních letadel již tyto letouny opouštěli na určených dopadových plochách, tak poslední letadla s výsadkáři teprve v Anglii startovala.

Je nutné také připomenout nasazení výsadkářů od 101 americké výsadkové divize, při vylodění spojenců v Normandii, ti byli vysazeni v noci na území, které předtím bylo zaplaveno, tam se jich hodně utopilo, a to ještě před tím, než mohli začít bojovat.

Za připomenutí stojí i výsadek 20 tisíc amerických výsadkářů ke konci 2 světové války, který měl za úkol zajistit přechod spojeneckých jednotek přes řeku Rýn, výsadek sice svůj úkol splnil, ale za cenu velmi vysokých ztrát.

I německý Wehrmacht měl svoje výsadkáře, kteří používali název „Fallshimjager“ v překladu „padákoví myslivci“, ti provedli masivní výsadek na ostrově Kréta, i zde došlo k obrovským ztrátám, proto Hitler zakázal používat tyto jednotky bez jeho souhlasu.

Přesto o taktickém výsadku naše generalita uvažovala, kdyby se býval nějaký uskutečnil, tak bychom takéb ývali byli k slávě odsouzeni.

Jediný masivní výsadek, který se v poválečném období uskutečnil na našem území a jen s příslušníky našeho výsadkového vojska, bylo monstrózní spojenecké cvičení „Vltava“ i o tomto výsadku se zmíním v pozdějších kapitolách.

R/MŘ

Pokračování vzpomínek v sobotu 8.června 2024

****
Fotografie:
Velitel 1 armádního sboru, generálporučík Alexander Mucha, zemřel v Praze ve věku 51 let, při nehodě, přejela ho tramvaj, když venčil svého psa.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 25. kvě 2024 17:05 #16505

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 41

V předchozí kapitole jsem uvedl, že přidám nějaké fotografie z překážkové dráhy u 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, jsou od mého bývalého spolubojovníka, který u tohoto střediska sloužil, a s kterým jsem se potkal v kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově.

Na levém snímku je lanový most v Chrudimi, v Luštěnicích byl mnohem delší, na pravé fotografii je lanový kůň, opět v Luštěnicích byl delší, a nebylo vedle hlavního lana takové pomocné lano, kterého jste se mohli při skluzu přidržovat.

Jak je také patrné z přiložených fotografií, tak v Chrudimi jsou sice nějaké stromy vidět, ale les to určitě není. Navíc se jednalo o listnaté stromy, a ty na podzim vždy opadaly, zůstal po nich v té době jeden problém, a to byl úklid spadaného listí. Borovice v Luštěnicích neopadávaly, tak že nebylo potřeba něco uklízet, no a trávy pod stromy moc nebylo, ta trocha, která tam vyrostla, byla neustálým provozem sešlapána.

Navíc vzhledem ke složení půdy, která byla nejen na samotné dráze ale i jejím okolí, mezi jednotlivými budovami taková hodně písčitá, tak tráva rostla mnohem pomaleji, než kdekoliv jinde. Po dešti půda, vzhledem ke svému složení velmi rychle vysychala.

K celé překážkové dráze a i jednotlivým překážkám se vrátím v dalším pokračování.
Na ukončení těchto několika kapitol o výsadkové překážkové dráze, bych zde rád připomenul slova jednoho vysokého důstojníka bývalé ČSLA, který řekl „ i když jsem za své vojenské kariery prošel mnoha funkcemi a útvary, tak Luštěnice mně v paměti utkvěly ze všech nejvíce“

Vraťme se tedy o několik kapitol zpět, jaké to vlastně v Luštěnicích bylo? Proč se i po tolika letech, která uplynula od naší základní vojenské služby, scházíme? Kamarádství, které v té době vzniklo, po dobu naší služby u výsadkových jednotek, kdy jsme si často museli sáhnout až na samé dno našich sil, se prostě nedá jen tak odhodit a také na ně nelze zapomenout.

Na našich uniformách nebyly řady vyznamenání nebo medailí tak jako je tomu v současné době, kdy vedle řady dekorací těchto novodobých bojovníků, chybí snad už jen zavěšené klíče od auta. Byly tam pouze dva malé padáčky spolu se dvěma letadélky a samozřejmě „ Odznak výsadkáře Československé lidové armády“, neboli „paraplacka“. Sloužili jsme bez bojových zástav nebo praporů, ale na službu u této jednotky jsme právem hrdí.

Vraťme se ale zpět do doby, kdy středisko vzniklo, a proč spolu s podobnými útvary vzniklo. Výsadkové jednotky bývalé Československé armády, dále jen ČSLA, procházely řadou vývojových změn, které byly ovlivňovány postupným vývojem názorů na použití naší armády v závislosti na vývoji vojenské doktríny bývalé Varšavské smlouvy. Proto také došlo počátkem šedesátých let minulého století, k řadě pozitivních změn, které ve svých důsledcích vedly k rozšíření výsadkových jednotek.

Některé z těchto změn byly reakcí na mezinárodní vývoj a probíhající studenou válku. Proto byla na MNO vypracována nová koncepce použití výsadkového vojska, ve které bylo preferováno použití takticko – operačních výsadků, a to podle vzoru bývalého Sovětského svazu. Rozhodujícím způsobem se na jejím vzniku podíleli příslušníci „Správy bojové přípravy“ generálního štábu ČSLA, pro výsadkáře znamenala změny ve výcviku vyvolané zaměřením předpokládané bojové činnosti, bohužel tyto změny y poměrně krátkou dobu svého trvání.

Spolu s uvedenými změnami, bylo nařízením MNO v roce 1959 uloženo velitelům vševojskových armád, přebudovat v následujících letech, u 1. a 4. armády, dva motostřelecké prapory vybraných motostřeleckých pluků, které budou cvičeny jako výsadkové padákové prapory. Každý z těchto praporů musí být schopen provést vysazení na padácích do taktické hloubky protivníka, a to i za ztížených povětrnostních podmínek ve dne i v noci.

Úkolem takového praporu bylo po vysazení dobytí a udržení důležitých objektů, obsazení soutěsek, mostů, přehrad, terénních dominant, a také provádění přepadové činnosti na důležité objekty jako velitelská stanoviště, spojovací uzly a polní letiště. Rozhodujícím způsobem pro tento způsob nasazení bylo předstižení protivníka.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.června 2024.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

"JAK ŠEL ČAS" - Miroslav Řezníček 18. kvě 2024 05:14 #16501

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
TROCHU HISTORIE 40 - FOTOGALERIE

Je pravda, že z bývalých kasáren toho moc nezbylo, důkazem je několik fotografií, jak to teď na jejich místě vypadá.

FOTO 1
Na fotografiích jsou zbytky baráků na místě, kde býval ubytován prapor z Karlových Varů, tam kde byl prapor ze Stříbra, poddůstojnická škola, jídelní blok, budovy štábu balonové čety a ošetřovna jsou postaveny bytové domy. Co ještě zůstalo je budova bývalé strážnice u vjezdu do kasáren, a také cesta v současnosti silnice, která vedla dál do vojenského prostoru, a vedle které byla výsadková překážková dráha.

***********

FOTO 2
Na horním snímku je budova bývalé strážnice a současně útvarového vězení, v současnosti je budova obsazena soukromou firmou, na dolním snímku je cesta okolo bývalé překážkové dráhy, která vedla dál do VVP, byl to i lovecký revír MNO, později i o něm bude zmínka. v současnosti po ní přijedete k řadovým domkům na bývalém fotbalovém hřišti a výsadkovém cvičišti.

***********

FOTO 3
Na poslední fotografii je borovice na které jsou dobře vidět místa kde byly přibité latě, po kterých se stoupalo vzhůru na překážku lanový most. Fotografie byla pořízena v roce 2011, při našem setkání.

Borovice stála na stejném místě ještě o několik let později, fotografie je z našeho dalšího setkání v Luštěnicích, kde mně u této borovice na památku zvěčnila paní Jana Neřádová.

Celá překážková výsadková dráha vedla krajem lesa, a ke zřízení jednotlivých překážek byly použity borovice v tomto lese. Dnes by zřízení takové dráhy určitě narazilo u ochránců přírody, tenkrát ale nic takového neexistovalo, prostor spravovala armáda, a ta si dělala to, co bylo právě potřeba.

Na fotografiích jsou borovice, které zůstaly na místě bývalé překážkové dráhy, vlevo je fotografie pořízená v roce 2011, vpravo potom fotografie z roku 2018, to bylo v roce, kdy jsme pořídili pamětní desku na budovu Obecního úřadu v Luštěnicích. Jestli tam borovice stojí dodnes, tak to nevím, ale pokusím se to nějak zjistit.

Fotografie z překážkové dráhy, tentokrát z Chrudimi, budou zveřejněny pro porovnání v dalších kapitolách, tam to bylo ale o něčem jiném, žádný les, jen ocelová lana a ocelové trubky, ten les v Luštěnicích byl naprostá výjimka a jedinečnost, stejně jako celé výsadkové středisko.

*******

R/MŘ

POkračování najdete v sobotu 25.května v odpoledních hodinách
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.
Vygenerováno za 0.282 sekund