TROCHA HISTORIE 138

STŘÍBRO

Tak nás dva ta „štábní“ V3S dovezla k pluku do Stříbra, dokonce s námi zajela až před budovu štábu, po zastavení jsme vystoupili a na pokyn velitele vozu který měl hodnost nadporučíka, jsme šli ohlásit náš příchod veliteli pluku, v té době mu velel podplukovník Svoboda.

Opět jako v Plzni, klasické přivítání ve stylu bla,bla,bla, a sdělení že ubytování máme připraveno u prvního praporu, zde nastal první problém, když jsme veliteli pluku sdělili, že chceme sloužit u třetího praporu, který v té době byl ještě výsadkový.

Velitel pluku po našem oznámení neskrýval z naší žádosti svoje rozčarování, on ten první prapor, kterému velel podplukovník Seidl, tak to byla taková, dá se říct „elita“ pluku, ale velitel tohoto praporu byl dost nepříjemný člověk, a my jsme zrovna po něčem takovém netoužili.

Moc jsme si tím rozhodnutím nepomohli, velitel třetího praporu také nebyla žádná velká sláva, byl to takový malý „skřet“, od toho se odvíjela i jeho přezdívka „malý Jožo“, nikdo nevěděl, odkud přišel, byl to takový „čecho-slovák“, tomu odpovídal i způsob jeho vyjadřování.

Nakonec velitel pluku na naše rozhodnutí sloužit u třetího praporu kývl, a my jsme z jeho kanceláře odešli přímo do budovy, kde byl třetí prapor ubytován. Já jsem šel do druhého patra, kde byla devátá rota, od které jsem do kurzu odešel, Jarda Heleš byl o patro níž, kde byla osmá rota.

Ještě jsme se museli ohlásit u nového velitele praporu, to byl major Jozef Husár, přezdívaný „malý Jožo“ ten prapor převzal od podplukovníka Ladislava Doležala, který byl jmenován velitelem výsadkového střediska v Luštěnicích, ten středisko převzal od majora Viléma Jirouška, který jako jediný odešel od střediska do Prostějova, kde velel výsadkovému praporu až do doby než byl tento prapor zrušen.

Po odchodu od velitele 3 praporu jsme se odešli ubytovat, každý z nás dostal svůj pokoj, nic moc, postel stůl, dvě židle, noční stolek, to bylo tak všechno, umývárna a WC společné na chodbě, ale vše zadarmo.

Po ubytování odchod zpět na velitelství pluku k výstrojnímu náčelníkovi, kde jsme mimo výstrojní body obdrželi několik košil, nějaké spodní prádlo, polobotky určené k slavnostní uniformě, služební opasek, tak zvanou „dohodu“, a také služební obuv „kanady“ ty byly již v hnědé barvě.

Pro dvě uniformy jsme si ale museli zajet do Plzně, v armádním zařízení „Kras“ nám je vydali přesně na naše tělesné proporce. Později byla naše výstroj doplněna o zimní kabát s ušankou, a také lehký plášť, tak zvaný „ trenčkot“, to byla spolu s těmi hnědými kanadami, novinka ve vystrojování vojáků z povolání. Za přidělené výstrojní body jsme si mohli vyfasovat různé výstrojní součástky, body které se nevyužily v daném roce, platily i v roce příštím, na některé součásti výstroje bylo totiž potřeba bodů více.

Ale k tomu pluku, jeho otevřený název byl 57. motostřelecký pluk Františka Palackého, později byl přejmenován na „Česko-slovensko – Kubánského přátelství“, to vím jen z doslechu, protože v té době jsem u pluku již nesloužil.

Nastoupil jsem tedy k deváté rotě jako výkonný praporčík, dříve staršina, rota měla nového velitele, byl to nadporučík Pelc, jinak velitelé čet zůstali až na jednoho stejní, od první čety odešel poručík Jelínek, ten zůstal v Luštěnicích v poddůstojnické škole, první četě velel, Jano Kubaljak s hodností nadporučíka, druhé četě poručík František Svoboda, a třetí četu dostal na starost bývalý „záklaďák“ nyní s hodností podporučíka Vladimír Verner.

Zatím jsme ještě sloužili ve Stříbře, i když to nebyl žádný med, z Luštěnic jsme byli zvyklí na volnou přírodu, hlavně les, zde jen asfalt a beton, navíc se po kasárnách pohybovala spousta důstojníků, a ti nás „paragány“ neměli moc v lásce.

Když k tomu připomenu stravu, o které jsem se také již v některém předchozím příspěvku zmínil, tak to byl vrchol, na kakao jsme mohli zapomenout, nanejvýš tak čaj, ale ten byl v takové kvalitě, že dešťová voda, byla oproti němu hotový zázrak.

Na snídani tradičně „ melta“ neboli černá káva, k tomu chleba a nějaká pomazánka z Bůh ví čeho, obyčejné rohlíky, loupáčky, nebo půlka vánočky, tak to již vůbec ne. Oběd nebo večeře, tak to bylo pravidelně „UHO“ přeleženo do českého jazyka „universální hnědá omáčka“ s kouskem něčeho co připomínalo maso. Řízek byl jen na Vánoce nebo na den „ČSLA“ tedy dvakrát do roka.

Stravovací normu na kterou v Luštěnicích „pečlivě“ dohlížely civilní zaměstnankyně, tak tu ve Stříbře měli na starosti kuchaři z „ RTZ“ neboli roty technického zabezpečení a velitelské roty.

Tyto jednotky se skládaly z vojáků základní služby, kteří měli klasifikaci „B“ a tím pádem se nehodili pro bojovou službu, byli přidělováni jako obsluhy kotelen, které v té době neměly o plynu ani potuchy, nebo jako promítači do útvarových kin, knihovníci a také jako skladníci v různých skladech.

To je přesně ta „parta“ která v dnešní době na internetových stránkách roní slzy o tom, jak se na vojně v té době měli zle.

Všichni se ale dobře znali s kuchaři, a ti byli zadobře s proviantním náčelníkem, který o tom co se děje v kuchyni moc dobře věděl. Zde bych rád připomněl výrok nějakého ruského generála, který řekl že „ proviantní náčelník by svoji funkci měl vykonávat jen pět dní, potom by měl být zastřelen, protože se dopouští zvěrstev na vojácích“, to ve Stříbře platilo na víc jak 100 %.

Třetí prapor se nevracel k pluku jen tak pro nic, bylo nepsaným pravidlem, že návrat znamenal vždy nějakou brigádu, nebo střežení nějakého objektu mimo pluk, brigády na pomoc národnímu hospodářství, tak to byl takový, dalo by se říct folklór, většinou se v našem případě jednalo o sklizeň sena někde ve vojenském prostoru, kam normální občané neměli přístup, nebo jen s povolením příslušné vojenské správy na propustku.

Nejčastěji se jednalo o VVP „Hradiště“ neboli „Doupov“, to byl obrovský prostor odkud bylo po válce vystěhováno německé obyvatelstvo, na místě vystěhovaných vesnic, byly zřízeny střelnice, a to jak pěchotní, tak i tankové, zde se prakticky opakovalo to co udělal Werhrmacht za druhé světové války českému obyvatelstvu například ve VVP „Březina“ nebo „Libavá“.

O VVP Doupov doporučuji knihu, kterou napsal a vydal bývalý velitel tohoto prostoru Ing. Bedřich Švehla plukovník ve výslužbě. Napsal a vydal celkem tři knihy, všechny mají stejný název „Tenkrát na Doupově“ jen s tím rozdílem že jsou číslovány ve vydaném pořadí tedy 1,2 a 3.

Nemá tedy cenu, se o tomto prostoru podrobněji rozepisovat. Snad jen o skutečnosti, že pokud jsme odjeli na senoseč, tak zásobování potravinami měl na starosti náčelník štábu praporu v té době kapitán Jaroslav Trapl, za jeho působení byla stravování na brigádě na vynikající úrovni, mnohem později prakticky až v době, kdy jsem s armádou neměl již nic společného, že se při sklizni sena čepovalo i pivo. Nevím, já jsem to nezažil.

Jak jsem se to dozvěděl? Později již v civilu, kdy jsem stále dohledával bývalé spolubojovníky z Luštěnic, tak mně prostřednictvím internetu kontaktoval již zmiňovaný velitel třetí čety Vláďa Verner, a ten tuto skutečnost potvrdil, jen jsem se od něho nedozvěděl, nebo lépe řečeno nestačil dozvědět, jakým způsobem čepování piva probíhalo, škoda, mohlo to být docela zajímavé.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11. dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 137

UKONČENÍ KURZU PRAPORČÍKŮ, NÁSTUP K PLUKU.

Ale vracím se zpět ke skončení kurzu praporčíků, všechny pomůcky potřebné k vyučování, které jsme vyfasovali, vracíme staršinovi, průkazy „vojáka z povolání“ s naším jménem jsme měli také.

Zbývalo si jen u velitele čety vyzvednout „župku“ neboli „žádanku o úvěrovou přepravu“, o té jsem se již také zmínil, na které byla vypsána cesta po železnici, k útvaru ke kterému jsme byli rozkazem převeleni. Na mé žádance bylo napsáno „ ze stanice Vyškov, do stanice Stříbro“ přes Brno, Českou Třebovou, Prahu, a Plzeň, ono se dalo jet i přes Nezamyslice, Prostějov a Olomouc, po skončení kurzu jsem plánoval, že se na „otočku“ zastavím „doma“, bohužel to nevyšlo a to z důvodu již zmiňované „určeného“ směru cesty.

Navíc se do Stříbra spolu se mnou nechal přeložit i Jarda Heleš, ten byl původně do kurzu poslán od 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, ale stejně jako já do Luštěnic, tak i on umístění do Chrudimi nedostal, tak jsme zvolili to Stříbro. Než jsme se do Stříbra dostali, tak jsme se museli hlásit na velitelství 19 motostřelecké divize v Plzni, do její sestavy byl 57 motostřelecký pluk Františka Palackého zařazen.

Jak jsem uvedl již dříve tak Heleš přišel do kurzu z Chrudimi, kde bylo dislokováno 4. výcvikové výsadkové středisko, to byl jeho otevřený název, krycí číslo bylo VÚ 5959, středisku velel major František Galát, středisko nebylo vedeno v režimu utajení jako Luštěnice, majora Galáta jste mohli spatřit ve filmu „Atentát“ ve velmi krátkém záběru, jak jede na motocyklu.

Podobně jako v Luštěnicích tak v Chrudimi se cvičily dva prapory předurčené jako padákové výsadky a to prapor od 10 motostřeleckého pluku Janovice nad Úhlavou krycí číslo 1735, a 62 motostřeleckého pluku z Prachatic krycí číslo 4925, oba dva prapory spadaly pod velitelství 4 armády v Písku, které v té době velel generál major František Šádek.

Heleš se nechtěl vrátit k útvaru do Prachatic, a tak jsme se tak nějak domluvili a zvolili to Stříbro, ono to v podstatě bylo jedno, Prachatice ani ty Janovice nebyl žádný zázrak.

Všechny tyto posádky byly dislokovány co nejblíž státní hranice, v případě napadení měly za úkol zachytit první úder, byly to tak zvané prvosledové jednotky. Tak jsme přijeli do Plzně, v nádražní restauraci jsme si dali něco k jídlu a potom přemýšleli o tom, kde strávíme nastávající noc.

Měli jsme tak trochu štěstí, že se po nádražních prostorách pohybovala tak zvaná „lítačka“, tak že kdo nám mohl lépe poradit, než její příslušníci, hlídku vedl důstojník s hodností kapitána a byl to docela rozumný „chlap“, po krátké domluvě, a samozřejmě zkontrolování našich dokladů, nás vyzval k následování, před nádražím stál „ GAZ 69“ do kterého jsme nasedli a ten nás zavezl před hotel.

No hotel, žádný „Alcron“ to nebyl, ani nás ta noc nepřišla nějak draho, ale mohli jsme se v pohodě vyspat. Ráno po probuzení, které provedl ten „recepční“ nebo co to bylo, jsme samozřejmě bez snídaně, za to ale s nezbytnou cigaretou, vyrazili ke komplexu budov, ve kterém měla 19 motostřelecká divize svoje sídlo.

U dozorčího této instituce jsme se ohlásili, ten někam telefonem zavolal, vzápětí přišel kapitán, který nás zavedl do nějaké větší místnosti, kde již seděli čtyři vojáci, dva s důstojnickou hodností poručíků a dva s hodností rotných tak jako my.

Kapitán, který nás do té místnosti zavedl, tam zůstal spolu s námi, posadili jsme se a čekali, co bude následovat.

Vzápětí se otevřely dveře a do místnosti vešel generál s nějakým asi pobočníkem, při jeho příchodu následoval povel „vztyk, pozor“, soudruh generál pokynul, a my se znovu posadili, následovalo krátké přivítání a proslov o tom jak je důležité, aby armáda měla dostatek vojáků z povolání a ještě nějaké řeči o obraně vlasti.

Potom generál každému podal ruku a popřál hodně úspěchů při naší službě. Já jsem si tu pravou ruku dost dlouho nemyl, to abych nesmyl ten dotek „soudruha generála“, který po podání ruky zase odešel. Ta řeč soudruha generála ve mně zanechala takový divný dojem, měla takový divný přízvuk, až mnohem později jsem se dozvěděl, že je to „Rusín“.

Kapitán, který nás do té místnosti dovedl, nám potom oznámil, že před budovou divize je pro nás přistavena „vétřieska“ ve skříňovém provedení, tak zvaná „štábní“, která nás doveze k pluku do Stříbra. Dodnes jsem nepochopil proč pro nás dva „obyčejné“ rotné, musela jet ta skříňová štábní „vétřieska“, k našemu odvozu by stačil i ten malý „gazík“.

Ještě než nás ta V3S doveze do Stříbra, tak bych se velmi rád zmínil o veliteli 19 motostřelecké divize. Byl to další bývalý frontový voják nositel, mnoha vyznamenání z té doby, tak bude jen přínosem pro tyto vzpomínky o něm napsat pár řádků, nebude to žádná propagace od letošního roku zakázaného hnutí.

Generál plukovník Ing. VASIL VALO ( *24.4.1921 – † 8.7.1979) pocházel z Podkarpatské Rusi, z okresu Iršava, obec Zadná, proto se mně jeho „přivítací“ řeč zdála divná. Zúčastnil se bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, a také jako většina tehdejších vojáků na východní frontě, i o Žašov.

Po skončení války v Pěchotním učilišti, kam byl zařazen, vyučoval ruštinu, prošel mnoha funkcemi, samozřejmě i hodnostmi, a to až do listopadu 1957, kdy odejel studovat „Akademii generálního štábu Ozbrojených sil SSSR K: J: Vorošilova v Moskvě“, po návratu do Československa odešel v září 1960 do Plzně, kde převzal velení již zmiňované 19. motostřelecké divize.
1.5.1962 byl jmenován generál majorem, hodnosti generál poručíka dosáhl 1.5.1969, na generál plukovníka byl povýšen 1.10.1972, zemřel při výkonu služby v Praze, bylo mu 58 let.

Zde se zmíním o hodnosti generál major, to byla nejnižší generálská hodnost, byla to jen jedna hvězda na nárameníku, generál poručík měl hvězdy dvě, to byla vyšší generálská hodnost, no a generál plukovník se třemi hvězdami byla konečná generálská hodnost, potom jen armádní generál se čtyřmi hvězdami, docela jednoduché.

Zato dnešní AČR a její rozlišení u sboru generálů je něco, co odporuje zdravému rozumu nová hodnost je brigádní generál s jednou hvězdou, dvě hvězdy má generál major, a dokonce tři hvězdy, generál poručík, armádnímu generálovi ponechali čtyři hvězdy, a „vypadl“ generál plukovník.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 136

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 7

Památník „Vítězná“ ve VVP Březina

Tabla od jiných jednotek uvedu v některém dalším pokračování. Teď ještě na moment k prostoru VVP „Březina“ se kterým jsme se mohli při výcviku seznámit.

VVP „Březina“ vznikl již před II světovou válkou, teď bych se rád zmínil o jednou objektu, který v prostoru cvičiště vznikl za II světové války, a dalo by se říct, že to byl nejzajímavější objekt v jeho prostoru.

Památník se nachází asi dva kilometry jižním směrem od kóty „Stříbrná“ a jednalo se o objekt „Viktoria“ neboli „Vítězná“.

Tento monument vznikl na kopci „Dlouhá Seč“, ten byl přejmenován na „Viktoria Höhe, neboli „Výšina Vítězství“.

Pozorovatelnu, doplněnou o vysoký asi patnáctimetrový obelisk postavili Němci již v roce 1942, kdy se chystali ke konečnému úderu na Sovětský svaz, a byli si jisti svým vítězstvím, ani zdaleka netušili, že jejich sen o vítězství zmrzne ve stepích někde u Stalingradu.

Na vrcholu obelisku byla umístěna železná říšská orlice, která v pařátech držela ověnčený hákový kříž. Po dokončení stavby bylo u tohoto obelisku slavnostně zahajováno a zakončováno každé větší cvičení, což mělo zdůrazňovat válečnou převahu Německa. Orlici po obsazení cvičiště Rudou armádou její vojáci z vrcholu obelisku „sestřelili“.

Na tento „památník“ si dlouhou dobu nikdo nevzpomněl, až mnohem později byl podán návrh na jeho zařazení mezi kulturní památky, kam byl později i zařazen, jeho zařazení do 1 kategorie bylo obhájeno skutečností, že se jednalo o ojedinělou památku evropského významu, tento náhled se ale během několika let změnil.

Oficiální zahájení procesu vedoucího k vyjmutí tohoto „památníku“ z památkové ochrany započalo někdy v roce 1975, kdy ředitelství Vojenského historického ústavu (VHÚ) po zhlédnutí objektu doporučilo jeho vyjmutí z památkové ochrany, jako důvod uvedlo, že se jedná o objekt bez umělecké hodnoty, který je navíc silně poškozený, památník byl proto následně vyškrtnut ze seznamu památkově chráněných objektů. Jednání o tomto „památníku“ se dostalo na pořad dne až v dnešní době, a to v souvislosti s připravovaným sjezdem sudeťáků v Brně.

Jak jsme se k památníku dostali my?

Při vyučování topografie, nám byly rozdány mapy, a vyučující důstojník oznámil že, sestavte si mezi sebou skupiny, které budou po příjezdu do výcvikového prostoru jednotlivě „vysazeny“, a budou mít za úkol přesunout se z místa vysazení na kótu „Vítězná“...podobné cvičení jste již jednou provedli, to bylo v noci, teď to budete mít jednodušší, protože je to ve dne, po sesednutí si pečlivě zorientujte mapy, ať zbytečně nebloudíte, a nemusíme Vás někde hledat.

Po tomto oznámení byla před učebnu přistavena „vétřieska“, správně nákladní automobil „Praga V3S“, ještě správněji „valník, třítuna, speciál“ na korbu kterého jsme v pořádku nasedli a vzápětí odjeli do výcvikového prostoru, kde jednotlivé skupiny na předem určených místech sesedly, a vydaly se plnit stanovený úkol.

Víte co na sestavování skupin bylo nejzajímavější?

Všichni chtěli do skupiny, ve které byli výsadkáři, my jsme totiž měli s mapami zkušenosti ještě z doby, než jsme od útvarů odešli do praporčického kurzu. Tak se opakovalo to, co jsme před nějakou dobou cvičili v noci a v zimě, teď to ale opravdu bylo hodně jednodušší, nebyla tma a ani zima, rychle jsme si zorientovali mapu a vyrazili hledat tu kótu „Vítězná“. Samozřejmě že jsme ji našli, a než se na místo určení dostaly ostatní skupiny, tak jsme měli možnost tento objekt prozkoumat.

Byl to opravdu něco, na co se nedá zapomenout, je jen škoda, že nikdo z nás neměl fotoaparát, mobilní telefony s fotoaparátem byly v nedohlednu, takže zůstala jen naše paměť.

K pozorovatelně, protože to pozorovatelna vlastně byla, vedlo široké schodiště, ten obelisk tam ještě stál, ale ta orlice na něm již nebyla, navíc určitě neměl patnáct metrů. Podle vyjádření vyučujícího důstojníka to bylo proto, že když rudoarmějci „odstraňovali“ tu orlici výstřelem z děla, tak se napoprvé netrefili, no v každém případě ten objekt za tu podívanou stál.

Po dlouhé době kdy píši tyto vzpomínky, jsem se snažil získat nějaké fotografie, bohužel žádného pamětníka který by nějaké fotografie vlastnil neznám, tak zůstalo jen pátrání na Internetu, něco jsem našel, ale není to žádná sláva, ostatně každý kdo bude číst tyto řádky, to může posoudit sám. V každém případě jsem ale rád, že se zde v těchto vzpomínkách mám možnost o tom zmínit.

Teď ještě taková zajímavost z dnešní doby, volební okrsek „Březina“ má pouze tři obyvatele.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.března 2026

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 135

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 6 - vzpomínka na Čestmíra Fraňka.




UKONČENÍ „studia“ ve Vyšším vojenské učilišti, kurz praporčíků.

Tak nastal den „D“ kurz praporčíků skončil, byli jsme kádrovým rozkazem velitele druhého vojenského okruhu v Trenčíně číslo 032/63, přijati za vojáky z povolání s hodností rotného. Nekonala se žádná sláva, všechno proběhlo v klidu, jen jsme si na naše nárameníky mohli „připíchnout“ takovou malou stříbrnou hvězdičku, kterou tam ani nebylo pomalu vidět, také jsme dostali průkaz vojáka z povolání.

Po těch „hvězdičkách“ nastala poptávka, mně celkem čtyři daroval již zmiňovaný kapitán Trnavský, ty malé hvězdičky mu zůstaly z dřívější doby, kdy je nosil na svých náramenících, později je nahradil mnohem většími zlatými hvězdami. Jen tak mimochodem, zatím co my jsme patřili s tou jednou hvězdičkou do skupiny hodností praporčíků, tak v současné armádě je rotný veden jako poddůstojník, na nárameníku má čtyři stříbrné „pecky“

Ale zpátky k našemu kurzu, když se blížil jeho konec, tak jsme se rozhodli, že vyrobíme nějaké tablo, na kterém budou všichni příslušníci naší čety, ale také velení školní roty praporčíků, abychom si po létech mohli při jeho prohlížení připomenout, jaké to tenkrát v té „špatné“ době bylo.

Malování jednotlivých příslušníků se ujal ČESTMÍR FRANĚK od 22. výsadkové brigády,.
Pocházel z Brna a byl mimořádně nadán malováním, to můžete posoudit na fotografii tabla.

Veršování k jednotlivým postavám vytvořil a napsal Hrabálek, tablo je podle vyjádření všech zúčastněných velmi zdařilé, a i když jsme na jeho zadní straně všichni podepsáni, tak jsme opomenuli jednu skutečnost, a to bylo napsat si adresy jednotlivých kolegů, a to jak bydliště, tak i útvarů ke kterým byli z kurzu odveleni.

Bohužel, tak jsme se „poztráceli“ v bludišti útvarů, nikdy se nám nepodařilo uskutečnit jakékoliv setkání, nebo něco podobného. Mně se sice při neustálém hledání bývalých spolubojovníků z doby ZVS, čistě náhodou podařilo „objevit“ právě autora kreseb ČESTMÍRA FRAŇKA.

Jak to bylo, tak k tomu bych se rád vyjádřil v následujících řádcích. Všechno je to o náhodě, čistě náhodou jsem na internetu a webových stránkách veteránů výsadkového vojska KVV Prostějov, objevil přání k sedmdesátým narozeninám Čestmíra Fraňka, který v šedesátých letech právě v Prostějově u VÚ 8280 sloužil jako voják základní služby, a se kterým jsem se, jak jsem již uvedl, setkal v kurzu praporčíků.

Po skončení kurzu se Čestmír vrátil zpět k výsadkové brigádě, kde sloužil až do doby, než byl přeložen k jednomu útvaru přímo v Brně. Podařilo se mně s ním navázat kontakt a tak získat spoustu cenných informací o jeho působení u brigády a posléze v Brně. Dost často jsme se navštěvovali, bydlel s jednou svoji přítelkyní ve Veverské Bitýšce, kde jsem ho několikrát navštívil.

Čestmír byl velký „falerista“, měl velmi solidní sbírku odznaků a medailí s výsadkářskou tématikou, také měl napsanou knihu s poměrně velmi přesným popisem odznaků a medailí, chtěl ji nechat přeložit do „angličtiny“, bohužel se mu nepodařilo sehnat překladatele. Také byl sběratelem malých motocyklů značky „Pionýr“, které velmi úspěšně renovoval a opravoval.

Při mé poslední návštěvě v jeho bydlišti jsme se domlouvali na setkání s jeho bývalým velitelem, pod kterým sloužil u brněnského útvaru, nebyl to nikdo jiný než Ing. podplukovník Václav Ševčík z velmi populárního dua zpěváků lidových písní „Eva a Vašek“, bohužel, k tomuto setkání již nedošlo.

Dne 14. 8. 2020 Čestmír zemřel při autonehodě, když jako řidič osobního vozidla nedal z neznámých příčin přednost dodávce jedoucí po hlavní silnici v obci Vranovice, jeho spolujezdkyně byla těžce zraněna., v té době mu bylo sedmdesát šest let. Čestmír byl jediným účastníkem kurzu, se kterým se mně podařilo navázat spojení, bohužel s jinými ne, a to z důvodu, který jsem uvedl.

Skutečnost, že se nepodařilo uskutečnit setkání s Ing. pplk. Ševčíkem, jsem si vynahradil mnohem později, při vystoupení této populární dvojice na výstavišti „Floria“ v Kroměříži, tam jsem pana Ševčíka oslovil a společně jsme si na Čestmíra Fraňka vzpomněli.

Velmi povedené tablo praporčického kurzu ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, letopočet 1962-1963, je znázorněn římskými písmeny, písmeno X v levém horním rohu je římská číslovka 10, to byla doba deseti měsíců trvání kurzu, písmeno „L“ je počáteční písmeno jména velitele školní roty, to byl kapitán Luža.

Čestmír Franěk je v pravém horním rohu s malířskými potřebami v ruce, vlevo od něho je moje maličkost s halapartnou a prakem, dále do leva velitel čety kapitán Trnavský, uprostřed velitel roty kapitán Luža, vedle na hromádce písku staršina roty nadrotmistr Baránek, a v neckách zástupce velitele čety, četař Ivan Fleishans. V druhé řadě druhý zprava je Jaroslav Heleš, který spolu se mnou po skončení kurzu sloužil u pluku ve Stříbře.

Na tablu byl znázorněn na půl anděl, napůl čert.

Fotografie z nehody Čestmíra Fraňka, z fotografie je patrné, že devastující náraz byl právě na stranu řidiče červené Š – 105, kterou Čestmír řídil.

TROCHA HISTORIE 134

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 5

Vyšší vojenské učiliště, Vyškov.

Ještě něco k veliteli učiliště, generál Bedřich jezdil každou neděli hrávat šachy s kaplanem vyškovské farnosti, šachovou partii si tito dva dopřávali v restauraci „Beseda“ ve Vyškově, nebyl to žádný „nóbl“ podnik, restaurace byla ve II. cenové kategorii, takže tak trochu lepší než tehdejší hospody nebo restaurace, tak zvané „čtyřky“ kde deseti stupňové pivo stálo 1,70 Kč, na dnešní dobu něco neskutečného.

V té „Besedě“ bylo o něco dražší, pro nás to nebylo až tak aktuální, jak jsem již uvedl dříve, tak nám stačila „hospoda“ pod kasárnami v obci Hamiltony. Pokud se ale stalo, a nějaký „záklaďák“ do té Besedy zabloudil, zpravidla se to stávalo, když za dotyčným vojákem přijela „slečna“, tak soudruh generál toto vojsko základní služby velkoryse přehlížel.

Dalším frontovým důstojníkem, sice ne s generálskou hodností, ale jen se třemi hvězdami „plukovníka „byl náčelník štábu učiliště, plukovník Vasil Štefaňo, ten byl za II světové války příslušníkem druhé paradesantní brigády, na jeho osobě bylo zajímavé jen to, že každý rok jezdil někam na Slovensko, kde v lesích hledal bojovou zástavu té paradesantní brigády, které se tam za bojů, do kterých byla brigáda za války nasazena, při „Slovenském národním povstání“, někde ta zástava ztratila.

Na toto „hledání“ vždy „padla“ celá řádná dovolená náčelníka štábu, nevím nebo ještě lépe řečeno, nikdy jsem později neslyšel o tom, že by tuto bojovou zástavu někdo někdy našel.

Plukovník měl také rád pochodové písně, zvláště takové, které oslavovaly nejen boje, ale i jednotky, které v té válce bojovaly. Jednou se stalo, že v učilišti byla vyhlášená soutěž o nejlepší pochodovou píseň, a my, jako bývalí příslušníci bojových jednotek, jsme byli prostřednictvím velitele školní roty, vyzváni, abychom se této soutěže zúčastnili, a tak přispěli i naší „trochou do mlýna“.

Dobře, ale jakou píseň zvolit, abychom důstojně obstáli, klasika jako „Kolíne, Kolíne“, nebo „Jaké je to hezké“ či bojovnější „Hraničář“ a již vůbec ne „Duní stroje vzduchem“ by sotva koho zaujala. Nakonec pomohla náhoda, jeden svobodník z naší školní čety řekl, že podobnou soutěž u útvaru, ze kterého do kurzu přišel, vždy vyhrála píseň „Rebjaťušky“, text si již moc nepamatuji, ale zpívalo se v něm že „saldaťůžky, brávo rebjatůžky, kto že vaše ženy, naše ženy pušky naježóny, éto naše žény, saldatůžky bravo rebjatůžky, kto že vaše tétky, naše tetky tri putinky vodky, éto naše tétky“ ta slova „tri putinky vodky“ se nezpívala, ale zakřičela.

Slova té písničky byla „zkomolená“ ruština, my jsme se tu píseň rychle naučili a stou písničkou na tu soutěž nastoupili a vyhráli. Právě náčelníkovi štábu se tak zalíbila, že jsme ji museli zazpívat ještě dvakrát, nakonec naši četu navštívil osobně, a jak velitel roty kapitán Luža, tak velitel čety kapitán Trnavský obdrželi osobní
poděkování a pochvalu, no a my?

My jsme z toho měli hromadu srandy. Ten svobodník, který nás tuto píseň naučil je na našem tablu namalován u psacího stolu s psacím strojem u pohlednice Vyškova, dole v levém rohu fotografie s textem „ krasopisem hoši milí, zkrátil jsem Vám dlouhou chvíli“ a jmenoval se Hrabálek, k tomu tablu se ještě dostaneme na závěr vzpomínek z kurzu praporčíků.

Výuka v kurzu praporčíků, se s neúprosnou jistotou chýlila ke svému konci, některé předměty se již nevyučovaly, jen se z nich dělal „zápočet“, to nebyla žádná hrůza.

Jen několik otázek a bylo to, poslední byla tělesná příprava, při té byl, jak jsem se již zmínil dříve, místní bazén, plavalo se na 50 metrů, takže tam a zpět, nechci se chlubit, samozřejmě že jsem získal ohodnocení číslem 5, ale byli tam i hoši, kteří s plaváním měli hodně problémů.

Při jednom odpoledním nástupu nám byli představeni důstojníci od útvaru v Přáslavicích, ten byl a je dodnes asi 12 kilometrů od Olomouce na okraji „VVP Libavá“, ti do Vyškova přijeli „lanařit“ účastníky kurzu k tomuto útvaru, v té době to byl tankový útvar, v té době, jak jsme se dozvěděli, vyzbrojen posledním výkřikem tankové módy, to byl tank T – 54, no a my jsme právě s těmito tanky v učilišti jezdili.

Nevím přesně, ale dva kluci se tam přihlásili. Mnohem později jsem se s jedním z nich setkal, a jak jsme klábosili o všem možném, tak se zmínil i o tom umístění v Přáslavicích, velmi si to pochvaloval, protože byl zařazen na funkci instruktora, měl na starosti výcvik nových posádek tanků, v Přáslavicích dostal od vojenské správy byt, kam se za ním přistěhovala i jeho slečna, se kterou se znal ještě před vojnou, a kterou si později vzal za ženu.

To byla ale výjimka, protože my ostatní jsme se vrátili v drtivé většině ke svým útvarům, od kterých jsme do kurzu odešli.

Já jsem se chtěl vrátit do Luštěnic, ty ale jako samostatný útvar neexistovaly, lépe řečeno byly v režimu utajení. Vzpomeňte na můj dřívější příspěvek o tom, že veškeré údaje o Luštěnicích byly v našich vojenských knížkách slepeny, nebo začerněny.

Když tedy padly Luštěnice, tak jsem dostal umístění k pluku, od kterého se do Luštěnic jezdilo k provádění seskoků, no a to byl 57. motostřelecký pluk Františka Palackého, který měl velitelství, nebo lépe řečeno, byl dislokován ve Stříbře.

Já jsem tedy byl k pluku, respektive k 3 výsadkovému praporu přidělen, k tomu stejnému pluku i praporu se přihlásil i jeden svobodník, který byl v kurzu od 4 výsadkového střediska v Chrudimi. To jsem ale trošičku předběhl dobu, protože když jsme jednali o našem dalším umístění u jednotlivých útvarů, tak si mně jednoho dne velitel čety již dříve zmíněný kapitán Trnavský nechal zavolat do své kanceláře.

Na tom nebylo až tak nic divného, kapitán sbíral poštovní známky, já jsem nějaké měl, a čas od času mu nějakou donesl, tím pádem jsem s jeho osobou měl, dalo by se říct, nadstandartní vztahy. Tak jsem uposlechl, v kanceláři velitele čety byl ale přítomen ještě jeden důstojník, ten měl na náramenících jednu hvězdu majora, tomu, jak nařizoval předpis, jsem se chystal zahlásit, ale k tomu nedošlo. Podal mně ruku spolu s pozdravem „nazdar“, hleděl jsem jak tele co je to za komedii, nenechal mně vydechnout z překvapení a řekl, poslyš, nechceš zůstat zde ve Vyškově u mé jednotky?

Nevycházel jsem z překvapení a možná jsem udělal největší chybu v životě, když jsem jeho nabídku odmítl, kdybych tenkrát tušil, nebo věděl, že se středisko v Luštěnicích bude rušit, tak bych v tom Vyškově klidně zůstal, ten major pocházel z naší vesnice, navíc se znal i s mým otcem, já jsem se u jeho jednotky mohl mít jako „prase v žitě“, ale já jsem chtěl zpět k výsadkářům.

No, zde platilo jedno přísloví „vyprávějte volovi o sobotě, když ho v pátek táhnou na jatka“. Navíc u jeho jednotky sloužil ještě jeden důstojník z naší vesnice, ten měl, jak jsem se později dozvěděl, smrtelný úraz, když mu dveře od transportéru OT – 810 urazily hlavu.

R/MŘ

TROCHA HISTORIE 133

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 5

Ještě se zmíním o LETNÍM KINĚ, které také v učilišti bylo, a kde se v létě promítaly filmy. To kino byla také jedna z výhod učiliště.

Hodně vzpomínek setřel čas, ale některé setrvaly až dodnes, myslet si o tom můžete, co chcete, ale s léty se mnohé vracejí, stejně jako tato.

Jednou v létě se promítal nějaký film, jako mnohé v té době byl z produkce bývalého SSSR a téma filmu byla druhá světová válka. Film byl poplatný tehdejší době, dalo by se říct, že nic zajímavého na něm až tak zase nebylo, ale něco přece.

Na rozdíl od jiných filmů, které se promítaly hned bez nějakých proslovů nebo něčeho podobného, zůstala promítací plocha i místo před ní prázdné, ale osvětlené, proč, to jsme uviděli za chvíli.

Na pódium před plochou vystoupil velitel učiliště generál major František Bedřich, v doprovodu náčelníka štábu učiliště, tím byl plukovník Vasil Štefaňo, v doprovodu dalších dvou důstojníků, a spolu s nimi i žena, velmi útlé postavy. To již sám velitel učiliště oznamoval, že máme milou povinnost přivítat mezi námi představitelku hlavní role tohoto filmu, jméno herečky jsem dávno zapomněl, stejně jako název filmu, jen si pamatuji, že ta dáma byla neskutečně štíhlá.

Samozřejmě že po proslovu velitele učiliště následoval potlesk, a také proslov té dámy. Mluvila rusky, překládat její proslov nikdo nemusel, ruštinu jsme se učili na základní škole, od té doby sice uplynulo několik let, ale zase ne tolik, abychom ten jazyk zapomněli.

Navíc, jeden z důstojníků její proslov překládal, mluvila něco o tom jak je zde krásně, že je ráda když může navštívit tuto jednotku, prostě takový stereotypní projev, nakonec řekla, že i když navštívila některé jednotky před námi, tak nikdy neseděla nebo dokonce nejela v tanku.

Po jejich slovech se mohutná postava velitele učiliště obrátila k jednomu z důstojníků, ten vzápětí „odklusal“ z pódia, a my čekali, co bude dál, chvíli byl klid, ale najednou se na cestě nad kinem ozval rachot tankových pásů, a na cestě zastavil tank.

V němém úžasu jsme hleděli, jak generál s doprovodem odchází z pódia, aby za moment zastavil u toho tanku, a pomáhají té slečně do něho nastoupit, to se jí za pomoci jednoho člena posádky podařilo, vzápětí na to „zaburácel“ motor, a tank i s tou herečkou odjel.

Odešel i velitel učiliště, na pódiu zhasla světla a začal se promítat očekávaný film. Opravdu jsme v něm nějakou herečku viděli, ale jestli to byla stejná, jako ta před chvílí na pódiu jsme nepoznali. Někde v prostoru nad kasárnami pomalu utichal zvuk tankového motoru, my jsme se o něco později dozvěděli, že si pozváním herečky do učiliště velitel „vydláždil“ cestu k další kariéře.

U velitele Vyššího vojenského učiliště generál majora FRANTIŠKA BEDŘICHA (* 27. 11. 1937, - † 7. 10. 1988) bych se rád zmínil o tom, kdo nám v té době vlastně velel.

Generál Bedřich byl „froňták“, než vstoupil do československých jednotek, které se tvořily v bývalém Sovětském svazu, tak byl organizován v „Interhelpu“ a byl podporučíkem Rudé armády.

Příslušníkem československé jednotky v Buzuluku se stal 18.2 1942 v hodnosti četaře, když mu předešlou hodnost podporučíka naše vojenské orgány neuznaly. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu, během bojů byl mnohokrát vyznamenán i povýšen.

Válku ukončil v hodnosti majora, po válce zahájil studium na „Vysoké válečné škole“ kde byl vzhledem ke svým bojovým zkušenostem přijat hned do druhého ročníku, po ukončení studia byl jmenován vojenským přidělencem ve Varšavě, poté až do roku 1950 sloužil u dělostřelectva jako velitel 5 dělostřelecké divize v Kolíně, následně od 30 září velel 8 mechanizované divizi v Kolíně.

Od roku 1952 působil jako náčelník školského oddělení u 2 vojenského okruhu v Trenčíně v hodnosti plukovníka generálního štábu, později jako zástupce velitele okruhu pro mechanizované a tankové vojsko, aby od října 1956 převzal velení Vyššího vojenského učiliště kapitána Otakara Jaroše ve Vyškově.

Hodnost generálmajora získal jmenováním prezidenta republiky ke dni 9. 5. 1957, od října 1964 do roku 1968 působil jako náčelník krajské vojenské správy v Ostravě, poté převzal řízení Hlavní politické správy ČSLA.

Rozkazem prezidenta republiky byl 1. 10. 1968 povýšen do hodnosti generálporučíka, následně byl 18.11 1969 odvolán a dán do kádrové dispozice MNO, od 1 března 1970 byl jmenován vojenským přidělencem v Sofii, odtud 30. 6. 1972 odešel do zálohy, zemřel 7. 10. 1988 ve věku 75 let.

Byl nositelem těchto řádů a vyznamenání:
Československý válečný kříž (celkem 6 krát)
Ŕád Slovenského národního povstání II třídy
Řád „Rudé hvězdy“ (2 krát)
Pamětní medaile Československé armády
Sokolovská pamětní medaile
Medaile „Za osvobození Prahy“
Medaile „Za vítězství nad Německem“
Medaile „Za odvahu“
Dukelská pamětní medaile
Medaile „Za službu vlasti“
Medaile „ Za zásluhy o obranu vlasti“
Československá vojenská pamětní medaile I. stupně
Československá medaile „ Za chrabrost před nepřítelem“

Samozřejmě že těch vyznamenání měl ještě víc, ale zdaleka nedosahovala počtu medailí našich novodobých bojovníků, kde k řadám „metálů“ na jejich uniformách, chybí jen zavěsit klíčky od jejich auta.

Jednou jsme měli, a to za celou dobu kurzu, povinnost nastoupit na nástupišti učiliště k uvítání samotného ministra národní obrany, což byl v té době armádní generál Bohumír Lomský. To byl další generál, který bojoval ve II. světové válce, a ve stejné jednotce jako velitel učiliště.

Tak jsme stáli na tom nástupišti, spolu s námi tam stála i vojenská „kutálka“ připravená zahrát uvítací pochod, a také obě hymny, naši a slovenskou, jak to bylo v té době běžné. Na tribuně stál velitel učiliště s celým štábem, který měl na starosti další „froňták“ Vasil Štefaňo, bývalý příslušník naší paradesantní brigády v SSSR.

K nástupišti přijela kolona vozidel v čele s ministrem, ještě než stačili zastavit, tak se z tlampačů ozvalo „ Štefaňo, podejte mu hlášení“, a velitel učiliště sestoupil z tribuny, aby vzápětí rozvážným krokem ve vyleštěných holínkách zamířil do budovy štábu, po jeho boku odcházel i jeho pobočník.

Ministr vystoupil z auta, hudba zahrála uvítací pochod, a náčelník štábu podal ministrovi hlášení, následovala přehlídka nastoupeného učiliště, obě dvě hymny a proslov ministra, který se týkal, jak jsme se z jeho obsahu dozvěděli, vyřazení nových důstojníků ČSLA, ti po skončení čtyřletého studia byli vyřazeni s hodností poručíka.

Později jsme se dozvěděli, proč velitel učiliště odešel při příjezdu ministra z tribuny, ti dva se spolu nesnášeli, jejich nesnášenlivost se datovala ještě z válečné doby.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.února 2026.

TROCHA HISTORIE 132

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 4

Čtenáře těchto vzpomínek bude také určitě zajímat, jak to bylo s vycházkami, nebo s volnem na opuštění posádky, tak zvanými opušťáky.

Vycházky na sobotu nebo na neděli nebyl problém, nebyli jsme bojová jednotka a tím pádem jsme nijak nebyli omezováni, ale i ve Vyškově platilo to co třeba ve Stříbře, a to bylo velké množství vojáků.

Pokud jste měl bydliště blízko Vyškova, třeba tak jako já asi třicet kilometrů vzdálené, tak nebyl problém zažádat o vycházku od nedělního rána a odjet na neděli k rodičům, pokud by z jakéhokoliv důvodu nebyla vycházka povolena, dalo se na vycházku odejít bez povolení, tak zvaně „na černo“, v kurzu praporčíků nás bylo několik, co jsme měli bydliště blízko Vyškova, já v Čechách pod Kosířem, další kolega v Brně, a jeden dokonce ve vedlejší obci Drnovice.

Ten si chodil domů, kdy se mu zachtělo. Do Brna odkud byl kolega Franěk, bylo nejen dobré vlakové spojení, ale také tam nehrozila žádné kontrola. Já jsem musel přes Prostějov, a tam bylo kontrol habaděj.

V Prostějově, ačkoliv se to nezdá, bylo vojenských útvarů několik, a každý z nich stavěl tak zvanou „lítačku“, tyto hlídky stávaly obyčejně na nádraží, kde měly přehled o tom, kdo z přijíždějících vlaků vystupuje. Ale i to se dalo obejít, stačilo vystoupit na druhou stranu, prokličkovat mezi nákladními vagony, poklusem obejít nádraží, a na autobusovém nádraží nastoupit do vhodného autobusu, směr moje bydliště.

Zpáteční cesta byla sice také problematická, ale u vlaků, které odjížděly z Prostějova, hlídky nestávaly. Tento způsob vycházek jsem ale nepoužíval, nestálo to za to.

Pokud bylo v létě moc teplo, a chtěl jste se osvěžit zlatavým mokem, stačilo zdolat strmý svah u kasáren, a v obci Hamiltony, která těsně sousedila s kasárnami, navštívit místní pohostinství. Zde nehrozila žádná kontrola, protože učiliště jako takové hlídku nestavělo. Teď ale k těm opušťákům, ty se neudělovaly, protože na vyučování jste nemohl chybět, a kluci co byli z Čech nebo ze Slovenska to měli domů dál, tak že by se jim to nevyplatilo.

Ale, byly Velikonoce, a my jsme předpokládali, že nějaké volno dostaneme, vycházelo to na sobotu, neděli a samozřejmě i pondělí. Velitel čety kapitán Trnavský nám s politováním oznámil, že žádné volno k opuštění posádky nebude, jako důvod uvedl, že takový rozkaz přišel z velení učiliště, to bylo v pátek ráno při nástupu do zaměstnání.

My co jsme to měli blízko domů, jsme již kuli plány, jak by se to dalo obejít, a z kasáren se na ty Velikonoce vzdálit i bez povolení. Páteční zaměstnání proběhlo v pohodě, po obědě se již nevyučovalo, odpoledne bylo „samostudium“ potom večeře, takový úklid aby se neřeklo, a byl klid.

Tenkrát se ale najednou na chodbě ozvalo „Šumava“ někdo prostě hlasitě zvolal „Šumava“. Zde je nutné napsat, co to slovo znamenalo, byli jsme na ně upozorněni při nástupu do kurzu. Bylo to heslo, které vyhlašoval krajský výbor KSČ v Brně, při vypuknutí nějakých nepokojů nebo něčeho podobného.

Po vyhlášení tohoto hesla četa nastupovala bez osobních zbraní, jako výzbroj se bralo pouze devět kulometů, nenastupovali ani velitelé, velení nad četou převzali noví velitelé, kteří přijeli v kabinách „vétřiesek“ před budovy roty. To bylo tak vše, co jsme o tom věděli.

V ten pátek se na chodbě tedy ozvalo heslo „Šumava“, kdo ho nahlas zakřičel, se ani následným vyšetřováním nepodařilo zjistit. Ale my jsme se jako jeden muž, bleskově převlékli do vycházkových stejnokrojů vzor 21, to byly ty známé kopřiváky, a nepovoleným způsobem se vytratili z kasáren, to ještě někdo stačil říct že „chlapi v úterý zase zde“.

Na baráku nezůstal nikdo, odjeli jsme všichni, já jsem byl tak za dvě až tři hodiny doma, ti co byli z Čech nebo Slovenska na tom byli podstatně špatněji.

Velikonoce uběhly jako voda, a bylo nutné vrátit se zpět, zase já jsem to měl bez problémů, až ve Vyškově nastaly komplikace. Na nádraží se objevily hlídky, to nebývalo zvykem, takže únik přes odstavené vagony, fofrem do Hamilton, tam osvědčenou cestou do svahu až na barák.

Na baráku již byli dva kluci, odněkud ze Slovácka, ti si dovezli nějaké víno a trochu cukroví, a protože kamna na světnici byla studená jako psí čumák, tak jsme si v nich zatopili, vzápětí na to se začali objevovat další účastníci toho Velikonočního úniku.

Samozřejmě, že jsme stačili likvidovat to víno, ze kterého za chvíli nic nezbylo, ti kamarádi, kteří se vrátili až mezi posledními, měli smůlu, na ně se nedostalo. Moc přesně si to již nepamatuji, ale někdo řekl, že by bylo dobré, aby na baráku byl i dozorčí jako normálně, ale do toho se nikomu nechtělo, nakonec padlo rozhodnutí, že ten kdo přijde jako poslední, bude muset tuto službu vykonávat.

Poslední přišel vojín jménem Šíp, měl přezdívku „tětiva“, bydliště měl někde u Brna a byl v naší četě jediný, který neměl poddůstojnickou hodnost. Takže po večerní konzumaci všech těch dobrot co jsme si z domovů dovezli, jsme konečně zalehli, dozorčímu bylo uloženo, aby následující den ráno normálně vyhlásil budíček.

Zde bych rád upozornil, že v kurzu praporčíků se nekonaly žádné rozcvičky jako u útvarů. Ráno nás probudilo „ budíčéééék“, tětiva si dal záležet, v zápětí se objevil velitel čety, již zmíněný kapitán Trnavský, to se již ozvalo „končit, pozor, soudruhu kapitáne dozorčí jednotky vojín Šíp, po dobu mé služby se nic nestalo“.

Kapitán Trnavský poděkoval a zmizel v kanceláři, my jsme odešli na snídani, po návratu ze snídaně místo odchodu na nějaké zaměstnání, dozorčí, kterým byl stále vojín Šíp, vyhlásil nástup čety před budovou, tam již stál kapitán Trnavský.

Za chvíli na to se objevil i velitel roty kapitán Luža, a my jsme začínali tušit nějaké nepříjemnosti. Velitel roty mávnutím ruky odmítl podávané hlášení a šel hned k věci „ soudruzi, to že jste bez dovolení odešli z kasáren, je hrubým porušením kázně, celou událost vyšetřím a vyvodím z ní patřičné důsledky pro zjištěné viníky“.

Nebylo pochyb, že to myslí smrtelně vážně, Luža byl pedant, nejen že vyučoval řády a předpisy, ale i svým vystupováním, a i svým vzhledem, ostře řezaná tvář s pichlavýma očima, nenechávala nikoho na pochybách, že celá událost nevyšumí do ztracena.

Dělat v armádě velitele školní roty, byl docela zajímavý „flek“ na rozdíl od velitele bojové roty u pluku, někde na západní hranici. Takže jeden po druhém jsme napochodovali „k výslechu“ do jeho kanceláře, přítomen byl i Trnavský a staršina roty nadrotmistr Beránek.

Zatímco Trnavský odevzdaně mlčel, Beránek dělal různé „ksichty“ a výslechy si evidentně užíval. Tak jsme jeden po druhém prošli „výslechy“. Výsledek byl ale předem jasný, všichni drželi bobříka mlčení, odpovědi na otázku kdo to heslo „Šumava“ zakřičel, byly ve stylu „soudruhu kapitáne, nevím, opravdu nevím, seděl jsem zrovna na záchodě“.

Co se týkalo různých „průšvihů“, tak vojáci nikdy nic neviděli, nic nevěděli, a nic neslyšeli. Mnohem později, když jsme se na hlavním nádraží v Praze, již jako vojáci z povolání, náhodou potkali s kapitánem Trnavským, a tuto událost si připomněli, tak nám řekl, že to celé vyšumělo nakonec do ztracena, mu osobně Luža tenkrát řekl, že žádný závěr z celé události dělat nebude.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.února 2026

TROCHA HISTORIE 131

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 4

Z výcviku ve spojovací přípravě mně také v paměti utkvěla jedna vzpomínka.

Nejen že jsme jezdili po okolí kasáren a cvičili navazování spojení, ale také jsme několikrát měli možnost navštívit zařízení, které se nacházelo přímo v kasárnách.

Bylo to vysílací středisko, se kterým jsme se, jak jsem se již zmínil, cvičili v navazování spojení, ale také dodržování hovorové kázně, to nebylo nic jiného než kontrolovaný „odposlech“ telefonních hovorů, ale také komunikace mezi posádkami tanků a dalších cvičících jednotek, jako byla třeba i ta naše.

Na vojně bylo nutné dodržování tak zvané hovorové kázně, každý jednotlivý velitel měl pro svoji funkci, na které byl zařazen, přidělené nějaké číslo, příklad, velitel roty měl číslo 22, pokud mu zazvonil telefon tak se měl správně ozvat „ funkce 22, příjem“ volající pak věděl, že se jedná o velitele roty.

Ale často se stávalo, že se po zazvonění telefonu volaný představil plným jménem i funkcí, kterou vykonával, tak že místo „funkce 22, příjem“ ozvalo „ kapitán Prda, devátá rota“, no a to bylo špatně, my jsme seděli v rámci výcviku spojovací přípravy v té místnosti, a všechny hovory odposlouchávali a také zapisovali.

Vyučující potom takovým „hříšníkům“ oznámil porušení hovorové kázně, a bylo na něm, jak s dotyčným provinilcem naloží. Zpravidla takový přestupek, podle jeho vyjádření končil nějakou lahví alkoholu, za to my jsme z toho měli srandu.

Podobné jako s představováním jednotlivých funkcí, to vypadalo i s určením místa, kde se mělo třeba konat nějaké cvičení, nebo na které letišti měla přistát letadla, která později provedla výsadek.

Na to byla i nějaká tabulka, třeba letiště „Boží Dar“ bylo vedeno jako „louka“ a mělo číslo „22“, no, nevím, k čemu takové jednání bylo dobré, pokud by někdo tuto činnost sledoval, tak časem zcela logicky musel přijít na to, co se pod jednotlivými názvy a čísly skrývá.

Ta doba byla prostě taková, dnes si můžeme jen zavzpomínat, a těmito vzpomínkami tu dávnou dobu připomenout.

Ještě bych čtenáře rád seznámil s jedním prvkem výcviku, i když se to výcvikem tak docela nazvat nedá, ale bylo to pro nás dost zajímavé. V rozvrhu zaměstnání bylo napsáno „střelecká příprava, seznámení s prostředky“.

Normálně jsme odešli na střelecký polygon v domnění, že budou nějaké střelby nebo něco podobného, z omylu nás vyvedl důstojník s hodností kapitána, který nás na polygonu již očekával. Kousek dál od něho stálo na zemi několik na první pohled divných bedniček. Po nezbytném hlášení našeho četaře že jsme se dostavili na avizovaný výcvik, nás důstojník vyzval, abychom přistoupili blíž t těm „tajemným“ bedničkám.

Následně z jedné z nich vyndal láhev, ve které nebylo vidět, co obsahuje, a vzápětí následovalo jeho vysvětlení. Vojáci, jeho oslovení v originále znělo jinak, jedná se o zápalnou láhev, každý z Vás budete mít možnost si ji vyzkoušet, při použití ale dbejte zvýšené opatrnosti, aby náhodou nedošlo k nějaké mimořádné události.

Po jednom přistupujte k uloženým lahvím, opatrně láhev vyndejte z bedničky, odejděte o kus dál ke stojícímu tanku a láhev na něj vhoďte. Teprve teď jsme zaregistrovali, že o kus dál stojí tank, později jsme se dozvěděli, že se jedná o anglický typ „Cromwell“. Jak nám bylo řečeno, tak to jsme provedli.

Láhev se po dopadu na pancíř tanku pochopitelně rozbila, obsah láhve začal hořet, a při hoření vydával poměrně hustý černý dým. Postupně jsme na ten tank, který byl samozřejmě nepojízdný „vyházeli“ k naší velké spokojenosti všechny láhve a po povelu „volno, kouřit povoleno“, sledovali, jak ten "sajrajt“ z těch lahví, na tom pancíři dohořívá.

Že to víc „ čmoudilo“ tak to nikomu nevadilo různé spolky ochránců nejen přírody, ale i „Gren Deal , Zelený Úděl“ byly v nedohlednu, a armáda si mohla dělat, co chtěla. Vyučující důstojník nám potom vysvětlil co vlastně v té láhvi je, byla to směs oleje, benzínu a ještě nějakých látek, které se po rozbití láhve smíchají a samy vzplanou. Láhve, které jsme použili při výcviku, pocházely podle jeho vyjádření ještě z válečných zásob.
Pravdou je, že jsem se později s něčím takovým u bojových jednotek nesetkal.

Ještě je nutné, abych se zmínil o podzimním a hlavně zimním období, když nastala tak zvaná topná sezóna, zmínil jsem se o tom v minulých příspěvcích.

Tak tedy, zatím co u útvaru nesměl být v kamnech před vyhlášením večerky ani popel, tak v učilišti, to až tak přísné nebylo. Ne že by toto nařízení neplatilo, ale vzhledem k jeho rozloze, nebylo ani dost možné aby to někdo zkontroloval. Ano, mohl být vydán rozkaz, aby jednotliví velitelé na dodržení tohoto zákazu dohlédli, ale nebyli jsme u bojové jednotky, a v učilišti bylo všechno jinak.

V místnostech kde byly ložnice, stála malá kamna značky „Petra“, ta spolehlivě místnost vyhřála, otázka byla, čím se v nich mohlo topit. Zatím co u jednotky se zpravidla jednalo o dost nekvalitní uhlí, v učilišti byly „hromady“ takových malých briket, byl to pod tlakem slisovaný uhelný prach z černého uhlí, ty měly neskutečnou výhřevnost.

Problém ale byl v tom, že z přiděleného množství se dost špatně místnosti daly vytopit, tak že bylo nutné si nějaké topení navíc zajistit. To zajišťování zdánlivě vypadalo dost jednoduše, stačilo zajít na tu ohromnou skládku, kde bylo topivo pod přístřešky uloženo, byly tam uloženy nejen ty „briketky“, ale i dřevo na podpal.

Skládka i samotné přístřešky byly obehnány dost vysokým plotem, který bylo pro získání žádaného paliva nutné překonat, a to pro nás kluky od bojových jednotek nebyl problém.

Takže jakmile se setmělo, vyrazili jsme na „lup“, na vedlejším baráku jsme před tím sebrali tři uhláky, ty se potom přes den ukrývaly na záchodech, dírou v tom oplocení jsme vlezli na tu skládku, a s plnými uhláky se vrátili na barák.

V kamnech se tedy topilo vesel dál i po večerce, dokud v kamnech nevyhaslo, dveře od baráku se pro jistotu zajišťovaly tak, že se kusem desky podepřela klika, ta nešla zmáčknout a tím pádem nešly ani otevřít dveře.

Tak to byla ta stará kasárna.

Když jsem měl možnost navštívit učiliště, při příležitosti slavnostní promoce vyšších důstojníků nejen armády, ale i policie, které se mezitím přejmenovalo na „Vysokou školu pozemního vojska“ tak jsem si na tuto „zimní“ epizodu ve vytápění vzpomněl.

Ze starých kasáren nezůstalo nic, nahradili je nové několika patrové budovy s učebnami a ubytováním pro studující příslušníky, kde si určitě studenti nemusí nosit „brikety“ do kamen.
Ještě taková malá poznámka, moje návštěva vysoké školy se uskutečnila po více jak šedesáti letech od mého „studia“ ve „Vyšším vojenském učilišti“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 21.února 2026

TROCHA HISTORIE 130

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 3


Při tomto druhu výcviku, který byl prováděn na obrovském tankodromu nad kasárnami, kde nebyla nouze o velké vodní plochy, jsme byli před každou jízdou upozorněni, že pokud se pří jízdě přes takovou „kaluž“ zastaví z jakéhokoliv důvodu motor tanku, a tank zůstane v té „kaluži“ stát, není přípustné znovu motor startovat, i když tyto vodní plochy na tankodromu nebyly dostatečně hluboké na to, aby po zastavení motoru do něho obrovským „výfukem“ natekla voda.

To se mohlo stát při nácviku tak zvaného „hlubokého brodění“.

Pro posádky tanků u bojových jednotek, bylo „hluboké brodění“ obávaným výcvikem, mohlo při něm dojít k utopení posádky tanku. Výcvik spočíval v namontování jakéhosi „komínu“, kterým do tanku nejen pro osádku, ale hlavně pro motor proudil vzduch.

Ten komín sloužil i k nouzovému opuštění tanku, pokud se tank pod vodou zastavil, byli jsme seznámeni se skutečností, že při tomto výcviku byli přítomni potápěči, motorové čluny a také vyprošťovací tanky, které pomocí ocelových lan „utopený“ tank vytáhly.

K provádění tohoto druhu výcviku sloužilo tak zvané „Štrculovo moře“ ve VVP Libavá, vodní plochu vojáci pojmenovali po nějakém generálovi.

Pokud se tak stalo, a pokoušeli byste se motor nastartovat, mohlo dojít k jeho fatálnímu poškození, výsledek takového pokusu nám byl představen na jedné učebně, kde byl po takové události poškozený motor rozebrán, a dalo by se říct pro „výstrahu“ vystaven, voda je totiž jak je známo „nestlačitelná“ a jako taková dovedla po jejím vniknutí do motoru, motor docela zničit.

Nevěřícně jsme hleděli na ojnice pístů, které byly neuvěřitelně pokroucené, stejně jako rozervané válce, a písty, které z nich trčely, stejně jako blok motoru, který byl také neskutečně poničený. Zde je nutné zmínit se o tom, že tento motor nebyl žádný drobeček, měl obsah 38,8 litrů, dvanáct válců do „V“, chladila ho voda a jako palivo byla použita nafta.

Kapitán, který „KBV“ (konstrukce bojových vozidel) vyučoval, nikdy nezapomněl připomenout, že pokud by se taková událost někomu z nás přihodila, tak by Vojenská správa nějakou částku na úhradu škody po viníkovi vyžadovala. Tak že pokud se při této formě výcviku jako byly tyto jízdy, před Vámi taková velká vodní plocha objevila, bylo nutné nepodlehnout panice, „narvat“ plný plyn, a s burácejícím motorem tu „kaluž“ zdolat, i s tím „řevem“ instruktora v interkomu že „člověče co to děláte“!

Omlouvám se za toto odbočení, ale prostě tomu tak bylo, a to i přes to, že ta „kaluž“ nebyla dostatečně hluboká na to, aby se v ní tank po zastavení motoru, tak zvaně utopil. Zde je také nutné položit si otázku, proč jsme jako příslušníci výsadkového vojska, museli tento druh výcviku vykonávat, to jsme se dozvěděli až před samým ukončením praporčického kurzu.

S účastníky kurzu se počítalo s přidělením k tankovému pluku v Přáslavicích, kam také někteří, převážně tankisté po skončení odešli, nebo lépe řečeno byli přiděleni, o tom se ale zmíním později.

Nás od výsadkového vojska bylo v tomto kurzu pouze pět, tři byli od 22 výsadkové brigády, jeden od 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, a za Luštěnice jsem byl já. Ostatní byli od tankistů, motostřelců, ženijního vojska, a také strážní jednotky, poslední jmenovaní byli po jednom vojínovi.

Ale zpět k vyučování, jedním z předmětů byla i topografie, ten kdo byl na vojně, tak asi bude vědět, co tento předmět obnášel, učili jsme se číst mapy, zakreslovat do nich různé značky, orientovat se podle nich, a také se orientovat v terénu pomocí buzoly. Pokud se tento předmět vyučoval na učebně, tak to bylo bez problémů, na školní lavici ležela mapa, na které jste pomocí buzoly nastavoval azimut pochodu.

Horší to bylo ale při výcviku v terénu, ve dne to ještě šlo, protože jsme okolí kasáren znali, ale v noci jste se musel spoléhat na to, co jste se při hodinách topografie naučil. Jednou v zimě nám byl přistaven autobus, který nás odvezl někam do vojenského prostoru, v autobusu jsme dostali azimut, a po vystoupení z autobusu jsme se pomocí buzoly museli do autobusu vrátit. Ten ale z původního místa odjel a my jsme ho po zadání azimutu museli najít, nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Pro nás, kteří jsme byli v kurzu od jednotek výsadkového vojska, to až takový problém nebyl, po seskoku zpravidla do neznámého terénu, jsme se museli vracet do kasáren, k tomu jsme potřebovali právě mapu a buzolu, ale pro kluky, kteří byli od motostřeleckých, tankových nebo jiných jednotek, to problém byl.

Ještě se zmíním o dalších předmětech, jako byla střelecká, zdravotní, spojovací a také ženijní příprava, nesměla chybět i tělesná příprava, při které jsme mohli využívat právě ten již zmiňovaný bazén.

Z těchto předmětů byla zajímavá ženijní příprava, kdy jsme si prakticky mohli vyzkoušet vybudování okopu pro tank ve věžovém postavení pomocí trhaviny, zase ty tanky a zase jsme my od výsadkových jednotek hráli prim, protože jak jsem se již někde v předchozích příspěvcích zmínil, tak pomocí trhaviny jsme cvičili budování okopu pro ležícího střelce.

K tomu tenkrát stačila malá, šedesáti gramová náložka TNT, ale zde bylo potřeba něco silnějšího, tím byla protitanková mina, tu jsme zakopali do země a následně jsme měli minutu na to, abychom se po zapálení třecího zapalovače schovali v bezpečné vzdálenosti. Protitanková mina obsahovala 8,5 kilogramu TNT, a dokázala v zemi vyhloubit dostatečnou jámu, do které se po menší úpravě vešel tank ve věžovém postavení. Tak že nejenom teorie, ale i praktická cvičení s „ostrou“ trhavinou, v tomto případě protitankovou minou.

Dalším takovým zajímavým předmětem byly i spojovací příprava. I s radiostanicemi jsme také měli určité zkušenosti od bojových jednotek, ale zde jsme byli ve „škole“, tak že na učebně opět teorie, a potom praxe v terénu, naložili nás na „vétřiesku“, to byl nákladní automobil používaný v té době v armádě, a mám za to, že je používaný dodnes, s tím náklaďákem nás odvezli někam dál od kasáren, a my jsme museli navazovat spojení s radiostanicí, která byla v kasárnách.

Při jednom takovém cvičení jsme se dostali až k vysílači Dobrochov, ten stával a stojí dodnes, a i přesto že nevysílá, využívají ho mobilní operátoři. Na kopci „Předina“, v současné době je veden pod názvem „Brno-Komárov“.

O vysílač se koncem druhé světové války vedly urputné boje, za války vysílač patřil Wehrmachtu, tedy německé armádě, která ho ke konci války vyhodila do vzduchu. Když jsme se, jak jsem již zmínil, dostali s našimi radiostanicemi, což byly v té době v armádě používané sovětské radiostanice „R-105“, které se v licenci vyráběly i u nás, do jeho bezprostředního dosahu, tak nás tento vysílač svým výkonem „rušil“, a my jsme museli odjet na jiné místo, abychom mohli opět navázat spojení s řídícím cvičení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.února 2026

TROCHA HISTORIE 129

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 2

Cesta do jídelny vedla z kopce, celá kasárna byla vybudována na mírném svahu, nebyl to žádný nějaký prudký svah, středem kasáren vedla hlavní cesta, po obou stranách byly jednak učebny a ubikace, ale také budova velitelství a štábu, s velkým nástupištěm, přes hlavní cestu naproti nim jídelny a kuchyně.

Nad jídelnou něco, co v jiných kasárnách nebylo, letní kino, a nad ním velký bazén, ten mně nepřekvapil, bazén jsme v Luštěnicích měli, a pokud byl napuštěný, což v letních měsících býval, tak jsme ho mohli i využívat, zde byl ale zákaz koupání ve volném čase, využíval se pouze v tělesné přípravě.

Po cestě jsem se zeptal svobodníka, vedle kterého jsem se zařadil při vyhlášení nástupu, co ešusy, ty dostaneme až v jídelně?. Odpověď mně zaskočila, tady se jí z talířů, o tom jsem se vzápětí mohl přesvědčit na vlastní oči.

Po příchodu do jídelny jsme se postavili do fronty, a začali pomalu postupovat směrem k dlouhému výdejnímu pultu, na jeho začátku stála hromada talířů, vedle nich příbory, ale stejně jsme používali jen lžíce.

Za pultem řada kuchařů v bílých „mundůrech“, to byli vojáci základní služby z roty technického zabezpečení (dále jen RTZ) kteří s neskrývaným pohrdáním dávali najevo, jak se jim protiví obsluhování „dýzláků“, jak nás účastníky kurzu praporčíků nazývali. Jídlo nebylo špatné, porce normální, ale Luštěnice, i když byly v „ešusech“ to nebyly, po jídle se talíře a příbory dávaly na určené místo.

Na jídlo bylo dost času, po obědě bývala časová mezera na další vyučování, odpoledne bývaly zpravidla jen dvě vyučovací hodiny, potom jen nástup roty, přečtení denního rozkazu, do večeře samostudium, po příchodu z večeře osobní volno, mohli jsme být i na pokojích, a tam se třeba natáhnout na postel.

Na rozdíl od útvaru zde nebyla tak zvaná „péveska“, tedy politicko výchovná světnice, ale politická příprava byla jedním z několika předmětů.

Nejdůležitějším předmětem byla „hospodářská administrativa“, vyučoval ji kapitán Jirků, byl to předmět o tom, na co všechno má voják nárok, různé normy, vyplňování výstrojních listů, ale hlavně kde se všechno musí zapsat, protože armáda není holubník.

Z jeho výkladu jsem si zapamatoval, že všechno se zapisuje do knihy „vzor 1“, že stravovacích norem je pět, plus tak zvaná „l-norma“ na kterou měli nárok piloti, navigátoři, radisté, prostě létající personál, a také třeba to, že v případě válečného konfliktu důstojníci „vyfasují“ hodinky, které se na výstrojním listu u vyšších důstojníků označí velkým písmenem „H“, u nižších důstojníků pak malým písmenem „h“, přeloženo do normálního vyjadřování, velké písmeno „H“ byly nějaké větší hodinky, malé písmeno „h“ nějaké menší hodinky.

Součástí vyučování hospodářské administrativy byla i praktická cvičení.

To jsme ráno po snídani odešli do prostoru nad kasárnami, někde ke kótě „Stříbrná“, tam nám dovezli soupravy na vaření, vydali potřebné suroviny k vaření, a museli jsme si z toho všeho připravit oběd, z tohoto „výcviku“ si pamatuji, příhodu, která se stala když jsme již měli „uvařeno“ a náš výtvor nesli ke kontrole, tak kolega který nesl něco, co se s trochou fantazie dalo nazvat omáčkou s kousky masa, zakopl o kořen, a všechno vylil na zem do trávy.

Takže na jídlo nám zůstaly jen nějaké těstoviny, které byly původně plánované jako příloha k tomu kuchařskému zázraku, jsme si po tom na kusu plechu na ohni opékali, vysvobozením nám byla až večeře, která byla v kasárnách.

Kapitán Jirků nechápal, když jsme mu vysvětlovali, že soupravy na vaření v terénu jsou k ničemu, daleko jednoduší je vydat vojákům konzervované dávky potravin „KD“, anebo ještě jednodušší je si něco ulovit, nebo chytit v potoce nebo rybníku.

Jen pro zajímavost, na kótě „Stříbrná“ teklo několik potoků, kde se dalo „nachytat“ spousta raků, ti ještě v té době nebyli chráněni, ale i kdyby byli, tak nám to bylo jedno. Proto jsme na jeho vyučování v terénu nesměli nosit zbraně.

Dalším předmětem, který jsem si zapamatoval, bylo „KBV“ neboli „konstrukce bojových vozidel“, to byly tanky, obrněné transportéry a jiná technika, jako byl třeba „ROD-200“, což nebylo nic jiného než zařízení na podvozku, tak zvaný „raketový odminovač“ ze kterého se odpálila salva raket do předpokládaného minového pole, kde rakety přivedly k výbuchu nastražené miny.

V tomto předmětu to nebyla jen teorie, která se vyučovala, ale také třeba praktické jízdy s tehdy již moderními tanky T-54 a T-55 „Řeka“, nebo s polopásovými vozidly pro pěchotu „OT-810“, známějšími pod přezdívkou „Hakl“. Z tanků se prováděly i střelby, ne s plnou sto milimetrovou ráží, ale s takzvanou „vloženou hlavní“, na tento způsob výcviku existovala na tehdejší dobu moderní střelnice, tanky byly skutečné, ale v hlavni jejich kanonů byly namontovány malorážkové hlavně.

Jízdy s tanky byly pro nás docela zážitek, jezdilo se na obrovském tankodromu nahoře nad kasárnami, samozřejmě pod dohledem instruktorů, to byli opět vojáci základní služby od již zmiňované RTZ, a kteří, stejně tak jako ti kuchaři, dávali najevo, jak s námi pohrdají.

Kolové transportéry typu „SKOT“, přeloženo do normální řeči byl „Střední Kolový Obrněný transportér“ byly ještě ve vývoji, takže do našeho výcviku nezasáhly, do výzbroje armády byli zařazeny někdy v roce 1964.

Ale byli jsme seznámeni s jejich vývojem, stejně jako s transportéry „TOPAS“, to byl plovoucí transportér, zase „ Transportér Obrněný Pásový Střední“ OT-62, nebo taková zajímavost vyrobená v Maďarsku, v naší armádě jako OT-65 byl to malý transportér pro šest osob, který uměl i plavat, název FUG, byla počáteční písmena maďarského názvu „ Felderítȍ Úszo Gepkoczi“ u něho si vzpomenu, že byl čtyřkolový, ale pokud bylo potřeba aby projel nějakým těžším terénem, tak se z jeho podvozku dalo vysunout další, dalo by se říct pomocná kola.

S těmito transportéry jsme byli seznámeni, ale nejezdili jsme s nimi. Za to s T-54 a OT-810 jsme si ježdění užili dost, T-55 se při tomto výcviku nepoužívaly, byly to tanky vyvinuté údajně pro „brodění“, bez přípravy mohly projet vodou, kde hladina dosahovala výšky 1,4 metru.

Pro nás kluky od výsadkových jednotek, nebo motostřelců, byl tento druh výcviku zážitkem, já osobně na to dodnes rád vzpomínám.

Tank se nestartoval pomocí baterie, ale pomocí stlačeného vzduchu, před samotným startem, se musely nastavit otáčky motoru na hodnotu pěti set otáček za minutu, potom pustit ten stlačený vzduch, a někde vzadu začal burácet mohutný dvanáctiválcový naftový motor, který docela svižně poháněl tento třiceti šesti tunový kolos.

Někoho možná napadne, proč se třeba také nevyučovala výsadková příprava, zakončená seskokem z letadla nebo v té době do armády zaváděnými vrtulníky Mi-4, no něco jiného je jezdit třeba i s tím tankem, kde vedle Tebe sedí nějaký instruktor, který tě říká, co máš dělat, ale ve vzduchu tě nikdo nemůže poradit, co máš dělat.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.února 2026