TROCHA HISTORIE 77

Na překážkové dráze v Luštěnicích, cvičila i jednotka Vietnamské lidové osvobozenecké armády, která se u výsadkového střediska připravovala na „Spartakiádu spřátelených armád“, její výcvik měl na starosti podporučík Karel Plzák.

Výcvik, nebo lépe řečeno cvičení těch „rákosníků“ netrvalo moc dlouho, bylo to z jednoho prostého důvodu, vietnamští vojáci, i když někteří měli bohaté bojové zkušenosti z bojů s francouzskou armádou, konkrétně s francouzskými výsadkáři, byli na naše poměry malí, jejich výška byla maximálně tak 160 centimetrů, tak že některé překážky pro ně byly opravdu překážky.

O těch Vietnamcích bude později samostatná kapitola. Další jednotka, která využívala výcvikové zařízení výsadkového střediska, bylo reprezentační fotbalové družstvo bývalé ČSSR, když se na mistrovství světa ve fotbale připravovalo na výcvikových zařízeních a překážkové dráze výsadkového střediska v Luštěnicích. Tvrdá příprava se u Luštěnických výsadkářů vyplatila, druhé místo na mistrovství světa ve fotbale v Chile, bylo nesporným úspěchem.

Ještě chvíli u té „Luštěnické“ překážkové dráhy zůstaneme.
Po zrušení 1 výsadkového výcvikového střediska, to byl otevřený název útvaru, krycí pak byl VÚ 1910, překážková dráha nějakou dobu „zahálela“. Pak se objevil vojenský útvar krycí číslo 9669, jeho otevřený název byl 1 výsadková rota zvláštního určení, její příslušníci začali překážkovou dráhu plně využívat, a nejen to.

My jsme museli přestat nosit polní maskovací uniformy vzor 60 „mlok“, jako důvod bylo uvedeno, že hodně připomínají německý „Bundeswehr“, příslušníci útvaru 9669 ale „ maskáče mlok“ bez problémů nosili, bylo to v letech 1965 – 1969, potom byla tato jednotka přesunuta do Chrudimi, a její zbytky později do Prostějova.

Tento útvar již ale nepoužíval k seskokům upoutaný balon, ale využíval vrtulníky Mi – 4, právě z důvodů zavedení vrtulníků do ČSLA bylo výsadkové výcvikové středisko zrušeno. Přesun útvaru 9669 byl z důvodu zabrání celého výcvikového Luštěnického prostoru, armádou Sovětského svazu.

V bývalých objektech 1 výsadkového střediska a 1 roty zvláštního určení vzniklo školicí středisko pro výcvik kuchařů Sovětské armády, ale byla zde umístěna i přísně tajná jednotka spojení a odposlechu tak zvaný spojový uzel „Arzenal“ číslo tohoto útvaru bylo 52514, ten měl na starosti kontrolu hovorové kázně, a další útvar číslo 61046, to byla jednotka kontroly odposlechu. Ostrahu zařízení, které používaly oba dva útvary, měli na starosti příslušníci námořní pěchoty, byli to v drtivé většině bývalí sportovci, a ti překážkovou dráhu, podle vyjádření pamětníků, také využívali. I o nich a o době jejich dislokace v Luštěnicích bude také zmínka v některé další kapitole.

Po odchodu jednotek Sovětské armády zůstalo středisko prakticky prázdné, ale jen chvíli. Další jednotka, která se v Luštěnicích objevila, byla OZU, odbor zvláštního určení MV, který spadal pod vojska ministerstva vnitra, tato jednotka také využívala výcviková zařízení a překážkovou dráhu. O jejím výcviku se nechci moc rozepisovat, byla určena a také se tak cvičila, pro boj s vnitřním nepřítelem.

Tato skupina byla později nasazena na potlačení demonstrací v roce 1989, její příslušníci tehdy nosili červené barety, ale neměli s výsadkáři armády žádnou souvislost. Bylo to, dá se říct zneužití symbolu výsadkového vojska, a dodnes se na červené barety tak pohlíží. Já jen že se s tím člověkem, který nošení červených baretů této jednotce doporučil, znám osobně.

Málem bych ale zapomněl na jeden útvar, v předchozích řádcích byla zmínka i o „Spartakiádě spřátelených armád“, na tuto akci se v Luštěnicích připravovalo armádní sportovní družstvo „Dukla Praha“, bylo jich něco kolem dvaceti, a byla mezi nimi taková jména jako Jungwirt mladší, nebo i otec tenistky Mandlíkové a další, jejichž jména se mně postupem času vytratila z paměti.

Tato „parta“ ve středisku prodělala kompletní pozemní výsadkový výcvik, ten měl na starosti nikdo jiný než podporučík Karel Plzák. K pozemnímu výcviku patřily také zrychlené přesuny. Přesně nevím, jestli je „dukláci“ běhali tak jako my i na patnáct kilometrů, ale jedno vím zcela určitě, než si jejich tělesné schránky zvykly na těžkou vojenskou obuv vzor 60, tak ppor. Plzák při poklusu v jejich čele, spolehlivě vedl, později, když si již na zrychlené přesuny zvykli, tak ho dokonce někteří jedinci i předbíhali.

Proč jejich příprava probíhala v Luštěnicích? V Praze kde byla Dukla dislokována, by se těžko hledaly takové podmínky a hlavně prostor pro takový výcvik, a to včetně ostré střelby. Středisko v Luštěnicích disponovalo pro tento účel i malou pěchotní střelnicí, která byla od střediska vzdálena čtvrt hodiny chůze, to u jiných útvarů neexistovalo. No, a pokud některý z příslušníků této party zatoužil po teple domova, tak i to nebyl problém, do Prahy to bylo jen čtyřicet kilometrů.

Tak že pokud všechny tyto skutečnosti shrneme, tak výsadková překážková dráha u výsadkového střediska, plnila svůj účel, pro který byla postavena. Bylo naprosto jedno, která armáda nebo jednotka a za jakým účelem na ní cvičila. Jak jsem uvedl již dříve, dnešní „kabaretní“ a dobře placená armáda spolu s „vytuněnými“ instruktory ve stylu „jůesej“ by na ní sotva uspěla. Proto se dobře dívejte na předchozí fotografie, a přemýšlejte o tom, jak to ti „kluci z lesa“ jak nám říkali, mohli dva roky vydržet a to jen za osmdesát pět korun tehdy „Československých“ nebo i více podle hodností, i o tom bude zmínka později.

Ano měli jsme velmi dobrou stravu, i o ní bude zmínka později, bez té bychom asi jen velmi těžce mohli podstoupit tak náročný výcvik.

Pozemní výsadková příprava nešla totiž „odrbat“ jak by si někdo mohl myslet, pokud ano, tak by se to určitě později někde projevilo. Je také potřeba si uvědomit, že jsme jako jediná jednotka v tehdejší ČSLA byli na válečných počtech, žádné „kamarádství“ s našimi západními sousedy se nekonalo, opak byl pravdou, šipky úderů na mapách našich armád směřovaly na západ, a končily na pobřeží Atlantického oceánu.

O tom nemá drtivá většina současných historiků ani tušení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.ledna 2025.

TROCHA HISTORIE 76


V předchozích vzpomínkách bylo jen několik fotografií překážkové dráhy, v této kapitole si můžete prohlédnout mnoho dalších, sice nejsou v nejvyšší kvalitě, ale uvědomte si, že pořídit tenkrát jakoukoliv fotografii z vojenského prostředí a navíc od útvaru, který byl veden jako „tajný“, znamenalo setkat se s pracovníky vojenské kontrarozvědky, to v lepším případě, v tom horším s vojenským prokurátorem.

Dráha začínala laťkovým plotem, ten měl výšku asi sto dvacet centimetrů, hned po této překážce následovalo plížení pod ostnatým drátem, tato překážka byla široká jeden a půl metru, její délka byla deset metrů. Již samotné plížení dalo vojákům „zabrat“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 75

Tak že, padáky jsme měli zabalené, uložené v padákovém skladu, kde je za stálé teploty, pokud to bylo možné, hlídal dozorčí padákového skladu spolu se svým pomocníkem, jen tak mimochodem, dozorčí padákového skladu, a pomocník dozorčího padákového skladu, byla nejlepší dozorčí služba u výsadkového střediska, ještě o tom bude zmínka v dalším pokračování vzpomínek.

Tak zatím co si ti dva za zavřenými a zamčenými dveřmi padákového skladu, v zimě, na podzim a také na jaře u kamen, užívali výhod tohoto druhu dozorčí služby, my ostatní jsme se velmi intenzívně připravovali na seskoky. Pokud se skákalo z balonu, tak to čekání nebylo dlouhé, ale pokud se mělo skákat z letadel, tak bylo nutné na jejich přílet počkat.

Iljušiny, v té době u nás již licenčně vyráběné letouny pod značkou „Avia“, od leteckého dopravního pluku, o kterém bude zmínka později, přiletěly z letiště „Mošnov“, kde byl pluk dislokován, na, dá se říct na „naše“ letiště „Boží Dar“, v kódované řeči označené jako „louka 40“, kam jsme se přesunuli i my k provedení seskoků.

Než se tak stalo, tak bylo nutné naše tělesné schránky na samotné seskoky připravit po fyzické stránce. K tomu sloužilo již dříve zmiňované výsadkové cvičiště, ale také výsadková překážková dráha. Na výsadkovém cvičišti byla k dispozici různá zařízení, popsaná v předchozích kapitolách, trenažery, houpačky, můstky a balonové koše, ty se používaly dost často, ale jiné, abych řekl pravdu, tak ani moc ne, kdo ale měl zájem, tak se na těchto zařízeních mohl vyřádit dle vlastního uvážení a libosti.

Velení praporu a střediska tím moc nadšené nebylo, mohlo totiž dojít k nějakému úrazu, a pokud by byl vážnější, tak to již byla mimořádná událost. To si výsadkové středisko jako výkladní skříň prvního armádního sboru nemohlo dovolit. Přesto se tak ale stalo, když jeden příslušník praporu Karlovy Vary, spadl z překážky „ lanový kůň“, a zlomil si nohu. S tou byl převezen do nemocnice v Mladé Boleslavi, kde na druhý den zemřel, příčinou jeho úmrtí byla krevní sraženina. Tato událost nebyla vedena jak „mimořádná“ vinu na ní nesla především nemocnice, a celý případ vyšuměl do ztracena.

Ale zpět k překážkové dráze, ta byla u střediska jen jedna, ale i to stačilo k tomu, aby se nám vryla do našich pamětí, a zanechala tam „nesmazatelné“ stopy. Jako všechny ostatní překážky u výsadkového vojska, tak i zdolávání překážek na překážkové dráze bylo jak jinak než na časový limit. Bylo opravdu jen málo vojáků, kteří ji v tomto časovém limitu dokázali zvládnout.

Ti, kteří to dokázali, byli vojáci, kteří před příchodem na vojnu provozovali nějaké sporty, u naší roty byl jeden, který se před vojnou sportovně potápěl, nebo nás, ne mnoho jedinců, kteří pocházeli z vesnic, tam měli již tenkrát víc pohybu, než kluci z města.
To byl vlastně i můj případ, les „Kosíř“, byl skvělým, dá se říct „tréninkovým“ místem pro tuto činnost, na víc jsem vážil jen něco málo přes sedmdesát kilogramů. Ale stejně na konci dráhy mé srdce bušilo jak zvony na „Svatovítské“ katedrále, a pokud by nějaký lékař chtěl můj tep zkontrolovat přiložením stetoskopu na moji hruď, tak by mu určitě praskly bubínky v uších. Hodnou chvíli jsem v rukou nic neudržel, a chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a vrátil do normálního stavu.

Překážková dráha se cvičila i po jednotlivých překážkách, jako byly malé i velké bariery, lanový kůň, lanový most, útočné lávky, nebo žebříky. U výsadkového střediska byly všechny překážky zbudovány hned vedle silnice po okraji lesa, její stopy tam najdete možná ještě i dnes, tak jako já před třemi roky, kdy se v Luštěnicích uskutečnil náš sraz veteránů.

Ten okraj lesa, byl zásadní rozdíl oproti jiným útvarům výsadkového vojska, kde byly překážky uměle vytvořeny z ocelových trubek, nebo profilů. U výsadkového střediska bylo k vybudování dráhy využito přírodní prostředí, jednoduše se na stromy, v tomto případě borovice přibilo pár latí místo žebříku, a překážka byla hotová.

Na dráze jste běželi lesem a po trávě, i když ta byla častým používáním překážek sešlapána a nestačila dorůstat. Na dráze byly takové záludnosti, jako byl lanový kůň, lanový most, útočné lávky, kladiny ve výšce tři metry nad zemí, nebo soustava šesti dřevěných hranolů volně zavěšených na ocelových lankách, a v nestejné výšce, od prvního hranolu ve výšce asi třiceti centimetrů až po poslední hranol, který byl asi dva metry nad zemí.

Na ty hranoly se muselo našlapovat kolmo, jiný úhel našlápnutí vedl docela zákonitě k docela nepříjemnému pádu na ostatní hranoly, v lepším případě mezi ně. To samé platilo i o útočných lávkách, nebylo to nic jiného než dvě „fošny“ zavěšené opět na ocelových lankách, lávky měly jednu výhodu, teoreticky jste se mohli přidržovat vodorovně nataženého lana, prakticky to bylo ale k ničemu, protože po došlápnutí se ta „fošna“ spolu s vámi rozhoupala do všech stran. Zdolávání překážek vyžadovalo určitý cvik, ten se dal získat jen a jen výcvikem. Výsadková překážková dráha byla opravdu náročná a vyčerpávající, podle vyjádření jednoho vysokého důstojníka, který prošel výsadkovým výcvikem v Luštěnicích, nebylo opravdu možné si některé překážky oblíbit, nebo dokonce zamilovat. Obecně to platilo i o všech ostatních překážkách nebo i výcvikových pomůckách.

Výsadková překážková dráha při jejím zdolávání vyžadovala určitou zkušenost, jakákoliv nekázeň nebo podceňování jednotlivých překážek, mohlo skončit těžkým úrazem nebo i smrtí. Nedovedu si představit, že by překážkovou dráhu zdolávali dnešní mladíci, zvyklí na mobilní telefony, počítače, tablety a jiné vymoženosti dnešní moderní doby, jen mně tak napadlo, jak jsme to tenkrát mohli zvládnout a přežít.

Než byly do armády zavedeny jednotné metodické pokyny pro budování překážkových drah, byly postaveny a udržovány v provozu dráhy s prvky anglického výsadkového výcviku. Výsadková dráha v Luštěnicích byla dlouhá 380 metrů, překážková dráha pro pěchotu měla pouze 200 metrů a jediný prvek, který na ní byl shodný s výsadkovou dráhou, bylo plížení pod nataženým ostnatým drátem Vůbec první překážkovou dráhu pro výsadkáře, postavili příslušníci 71 pěšího praporu „Československých parašutistů“ v lesích nedaleko Stáže pod Ralskem, kde byla tato jednotka dislokována, tato dráha byla postavena podle anglického vzoru.

V současnosti se při náboru nových uchazečů k výsadkovému vojsku používá kláda, kterou družstvo nebo skupina uchazečů zvedá i jinak přemisťuje, nebo s ní běhá podle povelů „instruktorů, když není kláda, postačí i větší prázdná pneumatika, ta je pro dvojice. No a k těm instruktorům se raději nebudu vyjadřovat..

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 74

Vrátím se ještě k tomu zkoušení padáků. Než si zkoušený typ padáku oblékli zkušební výsadkáři, tak se padáky zkoušely na takových, dá se říct figurách.

To byly velké špalky z tvrdého dřeva, nejvíce z dubu, které nahrazovaly skutečného výsadkáře, ale neměly ruce, nebo nohy, ale ani hlavu, jejich váha byla něco kolem osmdesáti kilogramů, připomínala tedy váhu budoucího výsadkáře. Z tvrdého dřeva proto, že je mnohem těžší než dřevo ze smrku nebo borovice.

Na tyto špalky se upevnily zkoušené padáky, naložily se do letadla, později do vrtulníku a v předepsané výšce se z letadla nebo vrtulníku vyhodily. Vyhazování nebo lépe řečeno shozy těchto figur byla docela dřina, no zkuste posunovat po nějaké ploše osmdesátikilový kus dřeva, který se nehýbe a je na něm připevněný ještě padák.

Nebyla to žádná sranda, ale prachsprostá dřina. Co se ale při takové činnosti mohlo stát, tak na to se podívejte na přiložené fotografii. Je na ní jak jinak, než major Karel Plzák, nadpraporčík Petr Suchomel, a pilot vrtulníku. Popis události je pod fotografií.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.ledna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 73

U TĚCH PADÁKŮ JEŠTĚ CHVÍLI ZŮSTANEME, tyto zastaralé „sovětské“, ale v licenci u nás vyráběné PD-47, v továrně „Kras Chornice“, byly u armády postupně nahrazovány novými padáky OVP-65, ty měly horší směrovou řiditelnost.

Umožňoval několik způsobů otevírání „ na lano“, tedy s upoutaným vakem vrchlíku nebo na tak zvanou „průběžku“, což není nic jiného než stabilizovaný pád, a také seskok volným pádem.

Tento typ se používal pro hromadné výsadky z letounů „Avia -14“ Tento padák byl postupně nahrazován typem „OVP-68/A“, to byl armádní padák, zaváděný do výzbroje průzkumných útvarů.

Zatím co typ OVP-65 měl vrchlík v čistě bílé barvě, tak typ OVP-68/A měl vrchlík v maskovacím provedení. Důvod byl, nebo je, zcela zřejmý, zatím co u výsadkového vojska se prováděly výsadky na operačně-taktickém provedení, postrádalo maskování vrchlíků smysl, u čistě průzkumných jednotek bylo maskování na místě.

Padáky tohoto typu měly nebo mají kruhový tvar, a tento tvar má jak je známo řadu nevýhod, kulatý padák je málo ovladatelný, rychleji klesá k zemi, a dopad vyžaduje parakotoul. Také nemá tandemové uspořádání, tak že je nutný záložní padák.

Na zavedení těchto typů padáků, hlavně pak jejich vyzkoušení v ostrém provozu, se podílel, nebo je zkoušel bývalý náčelník výsadkové služby u výcvikového výsadkového střediska Karel Plzák, ten byl již v hodnosti majora náčelníkem skupiny zkušebních výsadkářů při VÚ 030.

K samotné zkratce a číslu, VÚ byl výzkumný ústav, nikoliv vojenský útvar, číslo 030, nula udávala režim „tajný“, 30 potom pořadové číslo tohoto zařízení v rámci armády. Tehdy byla u výzkumného ústavu státní zkušebna, SZ 228, to byla padáková zkušebna, ta měla dvě skupiny, skupinu zkušebních výsadkářů, a skupinu záchranných prostředků, to byly vystřelovací sedačky.

Major Karel Plzák byl veden jako starší zkušební výsadkář, jako zkušební výsadkář byl veden kapitán Jindřich Kubík, i ten shodou okolností a náhod se nějakou dobu pohyboval i v Luštěnicích, kde působil u jednotky MV známé pod názvem „OZU“, nebylo to nic jiného než „Odbor zvláštního určení vojsk Ministerstva vnitra“, byl to dost utajovaný útvar, který spadal pod XIV správu Ministerstva vnitra.

Kdo bude mít zájem, tak víc informací o této jednotce najde na Internetu.

Major Karel Plzák sice zemřel, ale já mám kontakt s jeho synem, ten létá u policie s vrtulníky, příležitostně ale „provětrá“ i „ AN-2“na jednom letišti, tam také létá se svým ultralehkým letadélkem, bývalý velitel čety doprovodných zbraní poddůstojnické školy v Luštěnicích Drahoslav Bohunický, a zase ty Luštěnice. Tak jsem opět trochu odbočil, ale zpět k těm padákům.

Padáky PD-47 jako hlavní, a PZ-300 jako záložní, tak to byl „výsadkářský pravěk“ na který žádný z nás „veteránů“ kteří prošli výsadkovým výcvikem jak u 7 výsadkového pluku, 22 výsadkové brigády, 1 výsadkového výcvikového střediska a 4 výsadkového výcvikového střediska, nemůže jen tak zapomenout.

Tenkrát to byl i kus romantiky, který dnešní generace mladých sotva kdy pozná. Ještě chvíli ta nostalgie trvala, a to do doby než se „vrchnost“ rozhodla, že vybuduje novou armádu na zcela profesionální úrovni, tedy bez povinných odvodů, na základě dobrovolnosti. Nemá cenu se o tom moc rozepisovat, úsudek ať si každý udělá sám. Tak tedy jaké padáky dnešní výsadkáři používají?

OVP-12 SL-1, je osobní výsadkový padák určený pro hromadné seskoky výsadkářů z letadel a vrtulníků, za nás, místo vrtulníku, to byl balon. Plocha vrchlíku je 80 metrů čtverečních, a teď pozor, těch 80 metrů může nebo nemusí mít, je povolena tolerance plus mínus dva metry, asi záleží na tom jak která švadlenka, která padák šije, se do toho rozměru trefí. Jinak padák je kompletován se záložním padákem ZVP-80.08 A, ke komplexu lze připojit nosný systém výstroje NSV-12, ten výsadkář před přistáním odhazuje.

Další padák, který současná armáda používá je OVP-80.08, i ten je určen pro hromadné seskoky z vojenských dopravních letounů a vrtulníků, umožňuje provádět seskoky s nuceným otevíráním výtažným lanem, průběžným otevírání se stabilizací a se stabilizovaným pádem. Plocha vrchlíku je menší než u předešlého typu pouze 70 metrů, ale zase s tou tolerancí plus mínus dva metry. Opět je kompletován se záložním padákem ZVP 80-08, nebo ZVP -80-08 A. Oba hlavní padáky stejně jako záložní mají kulaté vrchlíky.

Speciální výsadkové jednotky také používají padáky typu MMTS-260, ty jsou určeny pro seskoky z velkých výšek až 7500 metrů, jsou to vlastně „křídla“ a jsou určena pro seskoky HAHO/HALO s dodatečnou výstrojí a výzbrojí. Při využití kyslíkových souprav, je možné doklouzat až na vzdálenost několika desítek kilometrů od místa vysazení. U tohoto padáku je zabudován systém RAX, který umožňuje zrychlené otevření záložního padáku.

AČR ale naše padáky tohoto typu nepoužívá, používá padáky typu křídlo MMS-RA-360 od amerického výrobce, tento typ má klouzavost 60 až 80 kilometrů, podle výšky vysazení a také síly větru. Jeho předností je údajná tichost, a to ani při přistání, nedochází u něho k žádnému „třepotání“ ploch.

Ale pozor! AČR nemá a ještě asi dva roky nebude mít letecký prostředek, ze kterého by se tyto seskoky daly provést, proto na loňském cvičení používala „Atlas A 400 M“ který na cvičení přiletěl z Belgie.

Všechny typy výše jmenovaných padáků spolu s ostatními typy, které zde nejsou vyjmenované, vyrábí firma MarS Jevíčko, je to asi osm kilometrů od obce Chornice, kde se dříve vyráběly padáky PD-47, tedy na Moravě.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 11.ledna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 72

Jeden z dalších padáků, se kterým jsme se museli seznámit, byl nákladní padák PDK-42, později byl nahrazen novějším padákem PDK-42M, písmeno „M“ znamenalo, že se jedná o modernizovanou verzi tohoto typu.

Tyto oba padáky byly součástí zásobníku PDMM-130, název tohoto zásobníku byl v ruském jazyce a dal by se přeložit jako „parašjutnojdesantnyj, mjagkijměšok“ což by se dalo přeložit jako „ výsadkový měkký měch“, možná je to špatně, protože ruštinu jsem za ta léta, která mně dělí od skončené školní a povinné docházky dělí, tak trochu nebo hodně zapomněl

Tyto zásobníky se používaly pro shazování různých druhů zásob výsadkovým jednotkám v týlu nepřítele, to v době předpokládané válečné události, a v naší tenkrát mírové době cvičícím jednotkám, které se na tu válečnou dobu dost intenzívně cvičily. Balily se do nich nejen minomety a tarasnice, které tenkrát ve výzbroji výsadkářů byly, ale také radiostanice, které se již nevešly do osobních zásobníků typu „GK“, což byl „ gruzavickij kontejner“ neboli nákladní zásobník.

Do zásobníků se balily i potraviny, a to velmi pečlivě, včetně chleba. Tyto zásobníky se připevňovaly na zvláštní závěsy pod křídla dopravních letadel, v té době sem tam nějakého „IL-14 D“, ale ve většině to byly již u nás v licenci vyráběné „Avia Av-14 T“, písmeno „T“ jako transportní.

Samotné odhození zásobníků ovládali piloti s kabiny těchto letadel. Letadla, která měla podvěšeny zásobníky, se po provedení vlastního výsadku vrátila znovu nad plochu vlastního vysazení, a zásobníky odhodila. Pokud skákal celý prapor i s podpůrnými jednotkami, tak v tom okamžiku, kdy se letadla vracela, byl ve vzduchu ještě výsadkáři, kteří skákali jako poslední, to již nad plochu nalétávala letadla se zásobníky, museli jste dávat pozor na to, co okolo Vás prolétlo, mohl to být i zásobník, na kterém se neotevřel padák, i to se někdy stalo, a po jeho dopadu byl obsah zásobníku k ničemu.

Na jednom z mnoha cvičení a navíc ještě v rámci prověrek, o kterém se zmíním ještě později v souvislosti s útočným nožem, kdy nám měly být tímto způsobem shozeny i potraviny a to na předem dohodnutou plochu, kterou jsme museli samozřejmě zajistit a zaujmout její obranu, jsme netrpělivě čekali na „dary s nebes“.

Objevila se jedna „čtrnáctka“, na ploše čadila červená dýmovnice, její kouř udával směr větru, a „čtrnáctka“ odhodila zásobníky. Byli tři, pro každou rotu jeden, a velmi pečlivě označené, pro kterou rotu zásobník je. Dva se otevřely, na třetí jsme nevěřícně zírali, jak si to valí k zemi. To jsme ale ještě nevěděli, že je to zrovna ten, který byl určen pro naši rotu.

Po tom co jsme zásobník, nebo to z něho zbylo, odnesli do nedalekého lesa, jsme z něho začali dolovat sice pečlivě zabalené, spolu s konzervami a nějakými sušenkami, nárazem na zem slisované bochníky chleba, do kterých byly ty konzervy zalisovány, spolu s těmi sušenkami. To vše bylo ještě proloženo slámou, ta se běžně do zásobníků dávala jako taková výplň. Při konzumování toho, co zbylo s potravin, jsme museli dávat pozor, nejen na kousky plechu s nárazem roztrhaných konzerv, ale i na slámu, která v této směsi chleba, masa, sušenek a obalů od nich byla přítomná.

K zásobování jednotek pohonnými hmotami nebo i vodou, se také zkoušel zásobník „PDBB-47“, opět to bylo v ruštině a znamenalo to, že se jedná o „parašutnoj-děsantnyjbenzijninbak“, což by se dalo přeložit jako „sud na benzin“, vešlo se do něho 90 litrů kapaliny. Nevzpomínám si ale, že bychom někdy tento způsob zásobování pohonnými hmotami použili.

Motocykly „JAWA-350“ které v té době armáda používala, a které jsme měli v používání i my, měly na každém cvičení, nádrže až po okraj naplněné benzínem. Navíc „motospojky“ jak se jim říkalo, měly zvláštní systém poukázek, kterými u čerpacích stanic za odebrané pohonné hmoty platily.

Motocykly byly také shazované na padácích, u naší jednotky ale ne, i u těch někdy došlo k tomu, že se jim padák neotevřel, potom nastalo to, o čem jeden výsadkář vyprávěl „ chodili jsme jak pitomci po ploše, a hledali každý šroubek, který z toho motocyklu po jeho dopadu na zem zůstal...motocykl se musel totiž odepsat z evidence, a podle nějakého předpisu, ten motocykl musel být celý“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 4.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 71

U balení padáků ještě chvíli zůstanu, při balení docházelo také k úsměvným příhodám. Někteří velitelé z řad poddůstojníků se balení padáků nemohli nebo nechtěli balení padáků zúčastnit, ať to již bylo z pohodlnosti nebo z důvodů služebních povinností, stráž, nebo dozorčí služba.

Domluvili se proto s instruktorem-baličem, a ten jim jejich padák nechal buď zabalit, anebo, což se také stávalo, jejich padák zabalil spolu se svým pomocníkem při výkonu služby dozorčího padákového skladu. Nesmělo se to, respektive to bylo zakázané, ale dělalo se to. Do této služby se instruktoři-baliči stavěli, dá se říct pravidelně, i o tom bude zmínka později.

Pokud tedy padák balil instruktor se svým pomocníkem, tak to bylo v pohodě, ale pokud ho balili vojáci, mohlo dojít k již zmiňovaným příhodám. Nesměli by to být výsadkáři, aby tyto tak zvané „vyčuránky“ nevedli ve své paměti, a čas od času jim připravili nějaké nemilé překvapení, které se projevilo až při samotném seskoku. Nebylo to nic jiného, než noviny natrhané na větší kousky, které po otevření vrchlíku začaly kolem výsadkáře poletovat, ten okamžitě zareagoval a otevřel záložní padák, protože se domníval, že došlo k roztržení vrchlíku jeho hlavního padáku.

Byla to tak trochu ostuda dotyčného výsadkáře, protože bezdůvodně otevíral záložní padák, po kontrole vrchlíku hlavního padáku bylo „ z úřední moci“ zjištěno, že vrchlík hlavního padáku nevykazuje žádné známky poškození, a tudíž zůstává i nadále v provozu. Někdy také stačilo „zapomenuté“ těžítko, které okolo padajícího výsadkáře vlivem zemské přitažlivosti, prolétlo rychleji než padající výsadkář, to ale moc velká legrace nebyla, padající těžítko mohlo při dopadu na zem, způsobit nějaké zranění výsadkářů, kteří již byli na zemi.

Při seskoku ve „Svazarmu“ v předvojenském výcviku, neúmyslně zapomenuté těžítko při svém dopadu zdemolovalo křídlo na zemi stojícího kluzáku. Záložní padák se nějakou náhodou mohl otevřít i v letadle, u střediska byl známý případ, kdy zdravotnice praporu „Karlovy Vary“, tedy žena, což bylo v té době něco naprosto nevídaného, s hodností nadporučíka, a titulem „MUDr“, otevřela „záložák“ v letadle, protože o ní bylo známo, že se bojí skákat, měla ale smůlu, v letadle spolu s ní byli dva náčelníci výsadkové služby, ti jí „záložák“ urychleně znovu nějak nacpali do obalu, a soudružku nadporučici jednoduše z letadla vyhodili, samozřejmě za všeobecného radosti dalších výsadkářů.

Nutné je dodat, že některá z těchto příhod se mohla stát některému z velících poddůstojníků, který nebyl u mužstva příliš, nebo vůbec v oblibě, nevztahovalo se to jen na poddůstojníky, ale jen na důstojníky nižších hodností.

Výsadkáři byli ve vymýšlení podobných ptákovin prostě nepřekonatelní, někdo může ale namítat, jak bylo možné, že i přes několik kontrol při balení padáků, mohlo k něčemu takovému dojít. Vojáci si prostě dovedli najít ten správný okamžik k provedení, možná že i ten kdo kontrolu prováděl, koutkem oka něco zahlédl, ale protože věděl, že se nic nemůže stát, tak to prostě velkoryse přehlédl.

I to patřilo ke službě u výsadkářů, bylo to možná i takové odreagování od náročné služby u těchto elitních jednotek. Vojáci z povolání, a to jak u výsadkového střediska, tak i u praporu, do doby než jeho velení převzal „malý Jožo“, nebyli žádní suchaři, a různé ptákoviny prostě přehlíželi. Bylo to asi dáno tím, že při samotných seskocích stávali u dveří letadel jako první.

Jeden z velitelů čet po skončení denního zaměstnání dojížděl na kole do blízké vesnice za nějakou slečnou, aby si čas od času mohl „vrznout“. Ten dopravní prostředek, tedy kolo, měl stát u jedné z budov, druhý velitel si od spojařů vypůjčil stoupací železa, a s jejich pomocí vystoupal s kolem na nejbližší borovici, těch bylo okolo budov dostatek, byli jsme v lese.
Potom s malorážkou v ruce čekal u jednoho s oken budovy, až si „soudruh poručík“ pro kolo poleze, několika ranami z malorážky mu potom prostřílel obě kola, samozřejmě zase za všeobecného veselí přihlížejících vojáků. Je ale nutné dodat, že to nebylo při zaměstnání, ale až po přečtení denního rozkazu.

To bylo takové malé odbočení, ale i to je nutné, aby každý pochopil, jak to na té vojně za té „ špatné doby“ chodilo.

Ještě bych se rád vrátil do doby, kdy se začalo výsadkové středisko rušit. Padákový sklad byl plný padáků, drtivá většina jich byla zabalených, ty otevřené se začaly likvidovat, prostě se uřezaly šňůry od vrchlíku a od popruhů, dávaly se na jednu hromadu, kde skončily nevím.

Ale co se zabalenými padáky? Nevím, kdo na to přišel, nebo koho to napadlo, jen bylo při jednom nástupu oznámeno, že kdo má zájem, tak si vyzvedne padák a může jít skákat, ne z letadla, ale z balonu.
To byla jeho hlavní výhoda, balon byl k dispozici trvale, stačilo jen zvednout telefon a řídícímu létání na nejbližších letištích oznámit, že je balon ve vzduchu. Za seskoky se v tu dobu již neposkytovala finanční odměna, jen se vyplnil „manifest“, správně „Seznam skákajících“ a šlo se na věc.

Ty seskoky nebyly nic divného, snad jen trochu nekázně, protože neprošly denním rozkazem, byla to vlastně jen „labutí píseň“ nad koncem jednoho útvaru.
Ale o co šlo, kdo měl zabalený padák tak skákal, ale našli se i jedinci, kteří se s posledním seskokem nehodlali smířit, a ačkoliv se to bude zdát přitažené za vlasy, tak prostě smotali vrchlík padáku, trochu poskládali šňůry a jeli nahoru.

Vyskočili z koše, vyhodili vrchlík, a v pohodě přistáli, na zemi pak na památku z obalu padáku vytáhli „záznamník o balení padáku“, marně jsem se pokoušel od jednoho z nich záznamník získat, má totiž nesmírnou cenu, bohužel se mně to nepodařilo.

I nás, kteří jsme se těchto a podobných událostí zúčastnili, pomalu, ale s neúprosnou jistotou ubývá, zůstávají jen ty vzpomínky na čtyři roky strávené u výcvikového výsadkového střediska.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.prosince

*********
Fotogalerie:

Unikátní fotografie, na které je štáb výsadkového praporu Karlovy Vary, ten byl součástí 20 motostřelecké divize, druhá zleva je nadporučík MUDr. Eva Stránská, velitel praporního obvaziště. Sedící v teplákové soupravě a s kočkou, je velitel praporu kapitán Kuštejn, všichni ostatní jsou v polních uniformách vzor 60 „mlok“. S tou kočkou velitel praporu skákal.

TROCHA HISTORIE 70

V předchozím pokračování vzpomínek je fotografie, na které je zachycen okamžik zachycení výsadkáře, kterému se neotevřel úplně hlavní padák. Jako důvod neúplného otevření je uvedeno, že se při výskoku z letadla „ nalepil“ na výsadkáře, který byl v řadě před ním.

Stávalo se to, a mělo to jeden prostý důvod - strach. Vojáci druhého ročníku, kteří již na svém kontě měli několik seskoků byli, dá se říct víc zkušení, a věděli, jak se mají při opuštění letadla zachovat. Ale vojáci prvního ročníku takové zkušenosti neměli, proto docházelo u některých z nich k takovému jednání, prostě se v pudu sebezáchovy jednoduše tak zvaně „přilepili“ na výsadkáře před ním, tím pádem bylo v drtivé většině takových případů zaděláno na problém.

Ve výsadku se výsadkáři s takovými problémy vždy řadili mezi zkušenější výsadkáře, i když i ti zkušenější ten strach měli určitě také. Jak jsem již uvedl dříve, záleželo na psychice každého z nás.
Ono to zase nebylo až tak jednoduché, při opuštění relativně bezpečného letadla se Vám najednou pod nohama objevil obrovský prázdný prostor, kde se nemáte čeho chytit, a i když víte, že na zádech máte 70 metrů čtverečních bavlny, které jste si před seskokem velmi pečlivě zabalil, tak pocit nejistoty nebo strachu ve Vás ještě chvíli, než se naplní vzduchem vrchlík Vašeho padáku, určitě vzbuzuje obavy, možná i ten strach.

Ten může mít i poněkud jinou podobu. Když jsem se jednou na našem setkání veteránů zeptal kolegy Václava Hynka, bývalého člena „ Dukly Prostějov“ a také Luštěnického veterána, který měl na svém kontě 6500 seskoků, jestli někdy nepocítil strach, tak mně odpověděl. To víš, že ano, hlavně když jsme skákali později k večeru, to jsem měl strach, jestli na mně zůstane večeře.

Ale zpátky k padáku PD-47, respektive k jeho výtažnému lanu. Výtažné lano se používalo při nuceném otevírání tohoto typu padáku, Bylo nutné dávat pozor, aby se lano při výskoku z letadla nebo balonu, nedostalo pod ruku nebo rameno výsadkáře, pokud by se tak stalo, mohlo dojít k velmi vážnému úrazu výsadkáře.

Výtažné lano se při seskoku z balonu dalo dost dobře uhlídat, v koši byli jen tři výsadkáři, horší to ale bylo v letadle. Tam nás bylo někdy osmnáct, někdy dvacet dva, po rozsvícení zeleného světla se celá řada dala do pohybu směrem ke dveřím letadla, nebylo to žádné loudání, ale docela fofr.

Výtažné lano se drželo v pravé ruce, kde tvořilo takovou smyčku podobnou protaženému písmenu „U“, karabina lana byla zapnuta na ocelovém vodícím lanku, které bylo uprostřed trupu letadla, před samotným opuštěním letadla, tedy u dveří, bylo nutné lano odhodit směrem k zadní části trupu, tam stál, s padákem na zádech upoutaný „vysazovač“ správně výsadkový průvodce, který se odhozená lana snažil zachytit.

Musel se snažit odhozené lano zachytit, a to tak aby s ním náhodou, pokud bylo lano výsadkářem odhozeno razantně, nedostal „přes hubu“, zbytek lana, které otevřelo padák, se volně pohyboval po trupu letadla.

U výsadkových verzí „čtrnáctek“ byl tento pohyb lan na trupu dost dobře patrný. Trup byl ocelovými lanky „ošlehán“. Vysazovač, zpravidla to byl instruktor balič, vyskočil jako poslední, na dopadové ploše potom dohlížel na sbírání padáků a „čecholů“.

Jakto může dopadnout, pokud se Vám výtažné lano dostane pod rameno nebo ruku,se dočtete v dalších řádcích. Nebylo to sice u naší jednotky, ale bylo to na místě, kde jsme předtím, než bylo výsadkové středisko zrušeno, sloužili, tedy v Luštěnicích.

Při seskoku na doskokovou plochu Luštěnice, došlo k úrazu vojína od průzkumné roty hloubkového průzkumu 20. průzkumného praporu z Chebu. Letoun Avia 14T, startoval z letiště Boží Dar, a byl plně obsazen cvičícími výsadkáři. Při výskoku jednoho z výsadkářů ho výtažné lano předcházejícího výsadkáře uhodilo do obličeje, následkem toho voják roztáhl ruce, které jinak při výskoku byly složeny na záložním padáku, lano předchozího výsadkáře se mu omotalo kolem pravého zápěstí, a vojín zůstal viset pod letadlem.

Výsadkový průvodcem dal pokyn pilotům ke snížení rychlosti, výsadkář visel pod letadlem asi jednu minutu, potom od letadla odpadl, a po otevření hlavního padáku dopadl do prostoru obce Vlkava. Tam mu byla poskytnuta první pomoc.
Po přistání a zatažení výtažných lan posádka zjistila, že na druhém výtažném laně zůstala rukavice s utrženou pravou rukou, utržená končetina, i zraněný voják byli stejným letounem přepraveni do Prahy, tam již čekala sanitka, kterou byl vojín přepraven do Ústřední vojenské nemocnice, kde se mu ruku utrženou ruku zkusili zachránit, bohužel neúspěšně.

Z vyšetřování vyplynulo že: Po výskoku druhého výsadkáře došlo k pevnějšímu sevření a otočení výtažného lana na pravé ruce výsadkáře, který byl za ním, a při otevření padáku druhého výsadkáře došlo k zadrhnutí lana na jeho ruce.

V následujícím zlomku vteřiny již výsadkář visel pod letounem zavěšen za pravou ruku v pevném sevření výtažného lana, na ruku působila síla rychlosti letounu ve směru letu, a váha výsadkáře v opačném směru. V dalším okamžiku, vlivem uvedených sil, a krouticího momentu, byla ruka utržena a zůstala v rukavici ve smyčce výtažného lana.

Výsadkový průvodce vypověděl, že vojín při přiložení pravé ruky na záložní padák těsně před výskokem, položil svoji ruku do průvěsu výtažného lana předcházejícího výsadkáře.
(vyjádření k mimořádné události, Vojenský ústřední archív a Vojenský historický archív Praha, MNO 1967, a kniha “Ať nám smrt políbí prdel, nakladatelství „Svět křídel“ únor 2023)

Na štěstí takových případů moc nebylo, tedy u naší jednotky se nic takového nestalo, ale jak jsem již uvedl dříve, záleželo na psychice každého jednotlivého vojáka.
Padáky jsme si tedy museli sami zabalit, datum zabalení padáků byl oznámen v denním rozkaze. Jak to probíhalo?

Po nástupu čety nebo roty, jsme odešli k padákovému skladu, tam si každý z nás vyzvedl svůj padák, k tomu vyfasoval polní balící stůl, pokud se v létě balilo někde venku, na zemi, na fotbalovém hřišti, a také pytlík, ve kterém byly pomůcky nezbytné k samotnému balení, háčky, které byly určeny k protažení svazku šňůr „ průvlečkami“ na obalu padáku a také několik kusů tak zvaných „těžítek“, to byly takové, dá se říct „pytlíky“ o délce asi 30 centimetrů, uprostřed po celé délce prošité, a naplněné olověnými broky.

Těžítka se při balení padáků pokládala na již zabalený vrchlík, a zabraňovala jeho rozmotání. O této pomůcce, se zmíním ještě později. V zimě, nebo za nepříznivého počasí se padáky balily pod přístřešky, na dlouhých balících stolech. Po „vyfasování“ padáků a nezbytných pomůcek následoval povel „ k balení padáků odchod“ u jiných útvarů než u výsadkového vojska nevídaný. Balení padáků na fotbalovém hřišti, za fotbalovou brankou byla cesta, za ní po okraji lesa byla výsadková překážková dráha.

U žádného jiného výsadkového útvaru nic podobného v přírodním provedení nebylo.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 21.prosince.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 69

V souvislosti s pozemní výsadkovou přípravou probíhá výcvik v balení padáků a také nauka o jejich takticko-technických datech.

Museli jsme se naučit všechno o typech padáků, které armáda v té době používala, byly to především osobní hlavní padáky sovětské konstrukce PD-47 a záložní padák PZ-47, ten byl později v průběhu výcviku nahrazen padákem naší konstrukce ZVP-300. Něco málo jsme věděli o nákladním padáku PDK-42 a o jeho modernizované verzi PDK-42 M, písmeno „M“ znamenalo, že se jedná o modernizovanou verzi tohoto typu padáku.

Hlavní padák PD-47 ( parašutnoděsantnyj ) sloužil k cvičným i bojovým seskokům. Má tvar čtverce s rohy skosenými v úhlu 45 stupňů, za zády výsadkáře byl kýlový výřez, který padáku dával jeho dopřednou rychlost, ta byla 1,5 m/s.

Za klidného počasí klesal padák rychlostí 5,5 m/s, klesání bylo závislé na síle větru: Při nárazovém větru o síle 15 m/s, které jsem zažil na vlastní kůži, se padák dokázal rozjet rychlostí srovnatelnou s rychlostí Pendolína.

Tu rychlost způsobila plocha vrchlíku, která byla 70 m2, vrchlík byl vyroben z odtučněné bavlny typu perkal, měl dvacet dva šňůr, první a dvacátá druhá byly dvojité. Jejich délka byla 6,5 metrů, byly také z bavlny a byly opletené, měly „duši“

Byl to spolehlivý padák, který se dal použít pro všechny druhy seskoků, včetně seskoků volným pádem. Nosnost byla do 120 kilogramů, měl ale jednu nevýhodu, velmi pomalu, dalo by se říct, že až neochotně, reagoval na jakýkoliv pokus o jeho řízení.

Řídil se stahováním jednotlivých šňůr, zde je potřeba si ale uvědomit, že stahujeme-li jednotlivé šňůry spojené s vrchlíkem, směrem dolů, nestahujeme nějaké prostěradlo, ale vrchlík, který má 70 m2, a velmi pevně drží na sloupci vzduchu, tak my vlastně vytahujeme svoji váhu, v té době něco kolem 80 kilogramů, směrem nahoru, a to ještě jen jednou rukou. Nebylo to nic jiného než prach sprostá dřina, stejná jako na trenažerech, po takovém snažení se padák do příslušného směru otáčel velmi pomalu. Sportovní padáky typu „PTCH“ se točily v řádu několika sekund, a to se o „pédetě“ jak jsme padáku říkali, nedalo říct, ta se točila několik minut.

Tento padák se na záda výsadkáře upevňoval pomocí postroje, ten byl vyroben z konopné tkaniny a byl zkoušen na pevnost 1100 kilogramů v trhu. Na pevné zadní straně obalu byla zvláštní kapsa, do které se umísťoval „Záznamník o balení padáku“, do obalu se vrchlík padáku umísťoval bud samostatně nebo ve vaku vrchlíku, hovorově nazývaný „čechol“, ten sice prodlužoval dobu otevírání padáku, ale na druhou stranu zase tlumil dynamický náraz, který při otevírání padáku vzniká.

Celý vak byl vyroben z tkaniny červené barvy, to usnadňovalo jeho nalezení v terénu, na konci tohoto vaku, byl na šňůře o délce jeden metr, výtažný padáček, mezi výsadkáři nazývaný „pavouk“, ten po otevření a naplnění vzduchem stahoval vak vrchlíku, výtažný padáček měl zvláštní systém ocelových pružin, ty po otevření obalu padáku osmi pružidly neboli gumičkami, padáček doslova vymrštily z obalu padáku, padáček se naplnil vzduchem, a začal stahovat vak vrchlíku ze samotného padáku.

Plocha výtažného padáčku byla 0,75 m2, další součástí padáku bylo výtažné lano, to mělo na svém konci ocelové lanko, na kterém byly tři ocelové trny, těmi se zajišťovala chlopeň padáku po vložení výtažného padáčku, za první trn se dávalo očko ocelového lanka nouzového otevírání padáku, rukojeť nouzového uvolňovače byla na levé straně padáku. Nejnižší přípustná výška seskoku z balonu byla 400 metrů, z letadla při nuceném otevření 120 metrů, a při otevírání „na ruku“ 300 metrů.
Těch 120 metrů byl prakticky bojový seskok, vyskočíte, padák se otevře a jste na zemi.

Takové seskoky jsme ale neprováděli, byli jsme s nimi seznámeni pouze teoreticky. Padák mohl být zabalený zhruba čtrnáct dní, potom se musel znovu přebalit, v praxi se to moc nedodržovalo, jen se přepsal záznamník o balení padáku. Nebyl to žádný „hazard“ jen jsme věděli, co si můžeme dovolit. Otevřený padák se zavěsil za poutko nahoře na vrchlíku, jednak aby vyvětral, a také aby z vrchlíku „vypadaly“ nashromážděné nečistoty, které se do vrchlíku dostaly, jako byla tráva, sláma a všechno co padák po dopadu na zem nasbíral.

Záložní padák PZ-47, mezi výsadkáři nazývaný „záložák“ byl ze stejné tkaniny jako hlavní padák, byl také čtvercového průřezu, používal se jako záložní nebo chcete-li záchranný padák pro případ, že při seskoku došlo k selhání nebo poškození hlavního padáku.

Záložní padák neměl vlastní postroj, na postroj hlavního padáku se upevňoval pomocí třmenu se šrouby. Dovoloval provádět seskoky do maximální váhy 100 kilogramů, k hlavnímu padáku byl upevněn na prsou výsadkáře, a otevíral se ručním uvolňovačem, ten byl na pravé straně obalu padáku. Plocha vrchlíku tohoto padáku byla 42,5 m 2. U tohoto typu padáku, pokud si výsadkář při dopadu nedal pozor, tak „záložák“ zvedl koleny až k bradě, v tom horším případě až do zubů.
Oba dva padáky a to jak hlavní tak záložní, vyráběla v licenci továrna v obci Chornice.

Tento typ záložního padáku jsme ale nepoužívali dlouho, byl nahrazen modernějším typem ZVP-300, k hlavnímu padáku se připevňoval stejným způsobem jako PZ-47, ne svisle, ale vodorovně. Tento typ nebyl vyroben z bavlny, ale ze syntetické tkaniny, bylo to, dalo by se říct, umělé hedvábí.

Plocha vrchlíku byla 58 m2, a byla tedy o něco větší než u PZ-47, vrchlík nebyl čtvercový, ale kulatý. Zavedení tohoto typu bylo mezi výsadkáři hodnoceno velmi kladně, padák měl mnohem menší rozměry a také byl podstatně lehčí, toho bylo dosaženo právě díky použitým materiálům.

O tento typ padáku byl mezi výsadkáři a také i v civilním sektoru mimořádný zájem, tkanina, ze které byl vrchlík, měla takový zvláštní jako by vyrážený vzorek v podobě malých čtverečku, vypadalo to velmi elegantně. Říkalo se, že zručná švadlenka dokázala z vrchlíku ušít nejen halenku, ale i košili, nevím nic takového jsem neviděl. Získat ale takový padák nebylo snadné, a to i když byl z nějakého důvodu vyřazený z používání.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.prosince

Fotogalerie, včetně popisku:

TROCHA HISTORIE 68

Všechna tato výcviková zařízení se dala použít i k něčemu jinému než k výcviku. Nebylo to nic jiného, než pořízení několika fotografií na památku z vojny, a to i přes skutečnost, že jakékoliv fotografování ve vojenských objektech bylo zakázané.

V dnešní době, kdy každý vlastní mobilní telefon u kterého je samozřejmostí fotoaparát, a ze kterého lze pořídit nejen fotografie, ale i videa, je něco o čem jsme tenkrát nevěděli.

K pořízení fotografie byl potřeba fotoaparát a to čím menší, tím lepší. V těch letech takové přístroje již byly k dispozici, a daly se dobře schovat. Na našich uniformách byl dostatek kapes, kam se takový fotoaparát dal před zraky velitelů a také orgánů vojenské kontrarozvědky ukrýt a v nestřeženém okamžiku použít.

Mikroma, byla značka těchto miniaturních fotoaparátů, vyráběl je tehdy národní podnik „Meopta“ od roku 1946 až do šedesátých let dvacátého století. Používal se v nich šestnácti milimetrový film, ten měl jednostrannou perforaci, negativ měl formát 11x14 milimetrů, na jednu cívku filmu se vešlo padesát snímků.

Problém byl ale s jejich vyvoláním, na vojně u útvaru to nebylo možné, film se musel zaslat na civilní adresu a tam vyvolat. Proto jsou některé fotografie dost nekvalitní a dá to hodně práce je na počítači upravit.

Výsadkové středisko mělo ale svého fotografa, s péčí až dojemnou se o něho staral náčelník klubu střediska nadporučík Alexander Karász, ten ho později zaměstnal u armádního filmu, kde měl tenkrát již podplukovník Karász na starosti distribuci filmů. Fotograf se jmenoval Antonín Kovács, a díky jemu se do dnešní doby podařilo zachovat hodně fotografií, i když v přísném utajení, z doby, kdy se ve výsadkovém středisku cvičily naše a nejen naše výsadkové jednotky.
Hodně fotografií bylo pořízeno i pro časopis „Československý voják“ a také pro armádní noviny „Obrana lidu“.

V mém archívu je těchto fotografií něco kolem 180. Při příležitosti oslav 750 let založení obce Luštěnice, jsem paní starostce daroval čtyřicet archů formátu A 4, na kterých je osmdesát fotografií z našeho výcviku ve výsadkovém středisku.

Fotografie byly zveřejněny v Luštěnicích na výstavě, která k tomuto výročí byla v obci pořádána. Při této příležitosti byla na Obecním úřadě, za laskavého svolení paní starostky a obecního zastupitelstva, také odhalena pamětní deska, zhotovená vlastními náklady, o působení „Výsadkového výcvikového střediska“ v Luštěnicích, o ní bude ještě zmínka v dalším pokračování těchto vzpomínek, pamětní deska je i na Internetu, je vedena jako drobné památky.

Ještě zmínka o tom, že se u střediska natáčel instruktážní film s názvem „Za jízdy vystupovat dovoleno“ To bylo takové malé odbočení, vrátím se k těm fotografiím výsadkářů na nářadí určeného k jejich výcviku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.prosince 2024

Fotogalerie:

Foto č.1
Na fotografii jsou výsadkáři u padákových houpaček, to jsou ti dva, co na nich visí za stojící čtveřicí. Výsadkáři jsou v polních maskovacích uniformách „vzor 60 jehličí“ voják stojící jako druhý zprava, má blůzu od uniformy nepředpisově upravenou, druhý stojící z levé strany je velitel družstva, ten má na uniformě popruhový opasek, na kterém je vidět rukojeť útočného nože VO-7, po jeho pravé straně stojící výsadkář, má na opasku přezku, na které je lev.
Tyto přezky byly někdy začátkem roku 1962 nahrazeny přezkami, na kterých byla pěticípá hvězda. Takže nošení staré přezky bylo proti předpisům. Ale vždy se nějaká výjimka našla.

Foto č.2
Stejná fotografie, na ní jsou lépe vidět dva vojáci na houpačkách v padákových postrojích.

Foto č.3
Stejná parta, ale tentokrát na křídle makety Lisunov Li-2

Foto č.4 + foto č.5
Stejná parta, ale na jiném zařízení, vpravo za nimi vyčnívá IL-14 D

Foto č.6
Nakonec snímek v maketě balonového koše