TROCHU HISTORIE 61

FOTOGALERIE - BALONY

R*MŔ

Pokračování v sobotu 19.října 2024

TROCHU HISTORIE 60

SESKOKY U STŘEDISKA.

Na úvod těchto vzpomínek bych velmi rád upozornil na to, že se jedná o moje vzpomínky, ty se nemusí shodovat se vzpomínkami ostatních bývalých příslušníků.

Všechny útvary výsadkového vojska bývalé ČSLA, tedy i výsadkové středisko v Luštěnicích používaly koncem padesátých a začátkem šedesátých let, k výcviku výsadkářů a jejich seskokům, upoutané balony typu DAG-2 (děsantnyj aerostat Godunova).

Pocházely ze Sovětského svazu, a za II. světové války sloužily jako protiletecké baráže. Na nebi nad Moskvou jich údajně bylo kolem tří stovek, nebe nad Londýnem asi čtyři sta. Protileteckou ochranu Anglie jich zabezpečovalo víc jako 1400.

Ani Německo nezůstalo pozadu, v roce 1942 se balony objevili nad chemickými závody v Záluží u Mostu. Balonové baráže působily problémy nejen německým pilotům, ale i pilotům, kteří se vraceli z bombardovacích náletů na Německo. Do balonové baráže narazil 16.10.1940 při návratu i bombardér 311. Československé bombardovací perutě kapitána Veselého.

V povědomí parašutistické veřejnosti jsou balony spojené s výcvikem parašutistů v Anglickém Ringway, a výcvikem 2 československé paradesantní brigády v ruském Jefremově. Ještě jedna zmínka o balonech, balony používala i naše předválečná armáda, byly to ale balony, ze kterých se sledoval pohyb nepřátelských armád na bojišti, a také řídila střelba dělostřelectva. Tyto balony byly dislokovány u balonových rot, ty byly zrušeny v roce 1939, v té době také skončilo používání balonů. Tolik trocha historie.

V Luštěnicích byla balonová četa se dvěma balony, ty měly imatrikulaci „07“ a „08“. Zvláště známý je balon s imatrikulací „08“, jeho fotografii bezostyšně využívají všichni, kteří se k této fotografii dostanou. Svého času spolu s ještě jednou fotografií tohoto balonu, zdobila titulní stránky armádního časopisu „ Československý voják“ .

Tak že, kdo je voják, v polní maskovací uniformě vzor 60 „jehličí“ který na fotografii smotává vrchlík padáku PD-47 ? To se dovíte, až uvidíte fotografie, které budou u této kapitoly vzpomínek.

Ale zpět k tématu. Pro potřeby výsadkářů, což byly seskoky padákem, se velmi jednoduchou úpravou přidala hrazdička a provizorní koš, obyčejně z neohoblovaných desek, natřených, jak to tenkrát na vojně chodilo, barvou khaki. Provoz balonu byl nesmírně ekonomický, balon se dal při vhodném počasí, využít okamžitě, jen bylo nutné o jeho provozu vyrozumět okolní letiště. Z těchto letišť také přicházeli zprávy o počasí.

Mimo to na útvar k dozorčímu útvaru, přicházely každé ráno od meteorologické služby armády údaje o počasí, to byly výška, tlak, teplota a rosný bod. Tyto údaje se zapisovaly do knihy hlášení, a byl s nimi vždy seznámen náčelník výsadkové služby útvaru. Tak že počasí bylo tak akorát, balon se uvázal k navijáku, vytáhl se z kotviště balonu, a mohlo se skákat od rána až do večera.

Po nezbytné výměně obsluhy se skákalo i v noci. Pro provoz balonu byla povolena rychlost větru do 6m/s při zemi, seskoky končily již při síle větu 4 metry za sekundu, výška povolená k seskokům byla zpravidla do 500 metrů.

Dnes již balony neexistují, spolu s jejich zrušením zmizela část romantiky seskoků z balonu, ale také velmi laciný prvek při výcviku výsadkářů.

Naplněný balon byl pro potřeby výcviku k dispozici trvale, ale dvakrát do roka se balon vypustil, a potom znovu naplnil vodíkem. Jednou za rok se balon po vypuštění naplnil vzduchem, to se provádělo za účelem údržby a opravy balonu, propustnost se kontrolovala zevnitř balonu, to prováděli zaměstnanci servisního závodu, v té době to byla Fatra Napajedla. Odtud přijelo několik žen, ty do vzduchem naplněného balonu vlezly plnícím otvorem, a prosvítající dírky jednoduše zalepily, na nohou přitom neměly žádnou obuv, ale pouze silné vlněné ponožky. K orientaci uvnitř balonu používaly ruční svítilny na baterie.

Balon DAG-2 nebyl žádný drobeček, v kotvišti, a nejen tam působil impozantním dojmem, na délku měl třicet metrů, v průměru potom sedm metrů. Jako náplň se používal vysoce hořlavý vodík, ten byl uskladněn v ocelových lahvích, přímo na kotvišti balonu, v každé láhvi ho bylo 33 kilogramů.

Na naplnění balonu bylo těch lahví potřeba asi 220 kusů, plnění trvalo tři hodiny a bylo k němu potřeba patnáct vojáků, vodíku se do balonu vešlo 1030 m3 a je nutné dodat, že i když se jednalo o vysoce hořlavý plyn, tak nikdy nedošlo při plnění balonu, k nějaké mimořádné události, bylo to dáno vysokou kázní příslušníků těchto jednotek a to jak vojáků z povolání, tak i vojáků základní služby.

Z balonu se prováděly všechny seskoky v kategorii „seznamovací“ a to jak ve dne, tak i v noci, se zbraněmi, v protiplynových maskách, a také seskoky, při kterých se cvičilo otevírání záložního padáku. Otevírání záložního padáku se nedalo nacvičit při seskoku z letadla, i tam to bylo čas od času potřeba. Noční seskoky začínaly již od osmnácté hodiny večer, v létě to byla tak zvaná „ štábní noc“ a někteří příslušníci štábu toho vrchovatou měrou využívali, v létě je totiž touto dobou dostatek světla a seskok se jim počítal jako noční, mohli tak i nadále pobírat příplatek za službu u výsadkového vojska.

Luštěnický balon s imatrikulací „08“ skončil někdy v srpnu 1963, kdy při provozu došlo k silnému poklesu barometrického tlaku před postupující studenou frontou, tento jev je doprovázen silnými poryvy větru a to se stalo osudným i tomuto balonu.

Byl sice urychleně stažen, ale těsně nad zemí se nějakým způsobem při silném poryvu větru utrhl a následně byl větrem vržen na oplocení a borovice na okraji lesa. Při dotyku koše ze zemí se vysazovači podařilo bez úhony z koše vyskočit, balon byl však o oplocení a stromy roztrhán. Při následné komisionální prohlídce byl shledán jako neopravitelný a navržen na zrušení, následně byl bez náhrady zrušen.

Ještě jedna poznámka, balony byly u naší armády vedeny pod zkratkouUBVS-1030 to byla počáteční písmena Upoutaný Balon pro Výcvik Seskoků, číslovka 1030 potom udávala počet kubických metrů plynu, který byl potřeba k jeho naplnění.

Balonové četě v Luštěnicích velel nadporučík František Křižka, ten vystupoval i ve filmu „ Dva muži a balon“, natočil to armádní film a byl to zfilmovaný fiktivní příběh o tom, co se stalo, když se balon utrhl. Balon začal stoupat a v koši zůstali dva vojáci, jeden byl tedy již zmiňovaný F. Křižka, druhý pak vojín, který nestačil po utržení balonu z koše vyskočit.

Příběh byl o tom, že měli jen jeden padák, a vítr je unášel směrem k západní hranici, nakonec se jim po utržení bezpečnostního ventilu podařilo přistát, ještě na území ČSR. Tolik film, skutečnost byla ale jiná. Film se natáčel v Prešově u tehdejší výsadkové brigády, tak že balon to měl k západní hranici hodně daleko.

R/MŘ

Pokračování - v sobotu 12.října 2024

TROCHU HISTORIE 59

V souvislosti s již zmiňovanými výcvikovými prostory Hradiště, Ralsko a také Boletice, bych se ještě rád zmínil o jednom výcvikovém prostoru, který je na Moravě nedaleko Olomouce, je to „Vojenský újezd Libavá“, dříve vojenský výcvikový prostor Libavá, zkráceně VVP Libavá.

Tento vojenský újezd má rozlohu 235,5 km 2 v Olomouckém kraji, na severovýchodě okresu Olomouc v oblasti Oderských vrchů. Rozkládá se sice na Moravě, ale před svým zmenšením v roce 2016, zasahoval i do Slezska., tento prostor vznikl na rozhodnutí vlády ze dne 17 září 1946, jeho území tvořilo 24 obcí, 16 z tehdejšího okresu Moravský Beroun 1 obec z okresu Šternberk, 4 z okresu Hranice na Moravě a 3 z okresu Olomouc.

Ve všech zdejších obcích žili do roku 1945 výhradně Němci, ti byli v letech 1945 až 1946 vysídleni a to co po nich zůstalo, bylo osídleno českými občany., původně měl tento prostor vzniknout v jiných německých obcích v centrálních Jeseníkách, kolem Pradědu a Vrbna pod Pradědem.

Pro odpor veřejnosti i místních správních orgánů, vláda ČSR dne 17 května 1946 vytvoření vojenského újezdu kolem Pradědu vláda zamítla, MNO proto pro vytvoření vojenského tábora urychleně nalezlo náhradní území kolem města Libavá, tento požadavek MNO, Gotwaldova vláda schválila 17 září 1946. Byl zde ale jeden problém. Obce, které již byly osídleny českými přistěhovalci, byly nuceně vysídleny v průběhu roku 1947, některé však až počátkem padesátých let.

Jedna zajímavost z tohoto prostoru a z tehdejší doby, v roce 1948 zde byla vycvičena izraelská vojenská brigáda pozemních jednotek, vojáci vycvičení v této brigádě již nezasáhli do bojů za nezávislost v roce 1948, ale uplatnili se v pozdějších konfliktech.

V průběhu následujících let byly opuštěné vesnice postupně zdemolovány, a to včetně historických památek, kterými byla řada kostelů, kaplí i polních křížů, vodních i větrných mlýnů i tradičních selských usedlostí.

Výjimkou se stalo pouze město Libavá a bývalé obce Heroltovice, Luboměř pod Strážnou, Kozlov a Slavkov. Památkový úřad Brno uplatňoval památkový zájem u všech libavských obcích, především u sakrálních objektů a také u 24 větrných mlýnů, které se zde vyskytovaly. Zachován zůstal pouze poutní kostel ve Staré vodě a větrný mlýn ve Městě Libavá. Na území vojenského újezdu je zakázáno soukromé vlastnictví, to se projevuje především na chátrání dosud zachovalých budov

Vojenský prostor Libavá byl ze všech vojenských újezdů nejobydlenější, počátkem roku 2007 zde žilo 1174 obyvatel. Tak jako vojenské újezdy Ralsko a Milovice, tak ani Libavá se nevyhnula obsazení Sovětskou armádou.

Údajně byly na Libavé rozmístěny balistické rakety 9K76 Temp-S, v kódu NATO SS-12, tyto rakety byly schopny nést jaderné hlavice. Na Libavé byla tři palebná postavení těchto raket a to „ Stará Voda“, „Přáslavice“ a „ U Zeleného kříže“. Rakety zde byly rozmístěny po dobu pěti let, a byly namířeny na západní Evropu, v reakci na rozmístění šesti set jaderných střel, které mělo NATO rozmístěné v Evropě.

Proč jsem se i o tomto vojenském újezdu zmínil? Po zrušení 65 výsadkového praporu s názvem „Karpatský“ v roce 1971, převzal velení Vojenského újezdu Libavá, podplukovník Jiroušek, bývalý velitel 1 Výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, ten po zrušení tohoto střediska velení 65 výsadkového praporu 22 výsadkové brigády v Prostějově, převzal. Jako velitel VVP Libavá zde podplukovník Vilém Jiroušek působil až do roku 1974.

My jsme tento výcvikový prostor nevyužívali. Cvičily zde převážně jednotky útvarů dislokovaných na Moravě. Vojenské výcvikové prostory Milovice-Mladá a Ralasko-Mimoň. S těmi jsme přišli do styku i my, na brigády jsme tam nechodili, ale naše kasárna „Zelená“ ležela na nejsevernějším okraji vojenského újezdu Milovice, v lokalitě „Svatojiřský les“.

V roce 1968 tento prostor obsadila Sovětská armáda, v Milovicích měla sídlo „Střední skupina Sovětských vojsk“, údajně v tomto prostoru skladovány jaderné hlavice do raket. O tom jestli tam opravdu byly, se dodnes vedou spory.

Po odchodu Sovětské armády a následném zrušení tohoto výcvikového prostoru, začala naše nová vláda v čele s dramatikem Havlem, uvažovat o smysluplném využití tohoto prostoru.

Napřed ale musela proběhnout pyrotechnická asanace, protože celý prostor byl a některá místa doposud jsou, plná různých druhů ostré munice.
Jen pro zajímavost, nejvíc nalezené munice nepochází od Sovětské, ale od Československé armády. Našla se i munice, kterou zde zanechal Wehrmacht, který v tomto prostoru také působil.

Padlo mnoho návrhů na využití tohoto prostoru, od obrovského civilního letiště, nebo zkušebního polygonu automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Nic z toho se ale neuskutečnilo, následně nějaké chytré hlavy (?) vymyslely, že zde vzniknou přírodní rezervace, ty zde nakonec vznikly, jsou dvě, jedna je státní, kde žijí chráněné druhy hmyzu a obojživelníků.

Druhá je nestátní, komu ale patří, nikdo neví, v této rezervaci můžete potkat divoké koně, nějaký vyšlechtěný chov praturů, a také několik zubrů. To všechno muselo stát spoustu peněz, a je tedy otázka, kdo a proč to všechno financoval.

Jak to v takové rezervaci bude vypadat, až se všechna ta zvířata přemnoží? Budou se zde na ně pořádat hony pro nějaké zbohatlíky nejen od nás, ale i z celého světa? Na to nikdo dnes nedokáže dát kloudnou odpověď..

R/MŘ

Pokračování vzpomínek v sobotu 5.října 2024

TROCHU HISTORIE 58

ZŮSTANU JEŠTĚ CHVÍLI U BÝVALÉHO VELITELE PRAPORU, vůbec jsem to s ním neměl lehké, neustále jsem ho měl, jak se říká „za prdelí“.

Když jsem se vrátil z dovolené, tak netrvalo dlouho, a byl jsem zase pověřen novým úkolem. Na jednom ranním nástupu praporu jsem se dozvěděl, že budu velet četě vojáků, kteří na nějaké slavnosti ve městě, asi to byla velká říjnová revoluce, měli uzavřít přístup na náměstí, kde ta paráda měla probíhat.

Bylo to na začátku zimy, neměl jsem ještě „vyfasovaný“ zimní kabát, ten mně byl upravován v krejčovské dílně někde v Plzni, kde jsme jako vojáci z povolání výstrojní součástky fasovali.

Tuto skutečnost jsem sdělil majoru Husárovi, odpověděl mně stylem „ súdruh rotný, něrobte z toho problém tu zimu musítěprostě vydržat“!

"Soudruhu majore provedu", byla moje odpověď, také jak jinak, byl jsem voják.

V den „D“ jsem nechal nastoupit četu záklaďáků, a v rychlosti přemýšlel co si obléct, ne že by zrovna mrzlo, ale bylo takové typické počasí začínající zimy. Záklaďáci měli zimní kabáty, a já přece nebudu, jak se říká „ klepat kosu“.

Tak jsem v kanceláři ze skříně vytáhl „kamuflážku“, to byl takový tříčtvrteční kabátec, který se u výsadkového vojska používal, na zimní období se do něho dávala vložka z králičích kůží. Já jsem tu vložku také měl, byla celá čistě bílá, ale měla jednu velmi ne zrovna pěknou vlastnost, strašně pouštěla chlupy.

Tak jsem si tu kamuflážku s vložkou navlékl na vycházkovou uniformu a vyrazil s četou vojáků na to náměstí dole ve městě.

Samozřejmě, že jsem neunikl pozornosti jednak velení pluku, ale také súdruha majora Husára, samozřejmě na druhý den u něj na koberečku, spousta připomínek ve stylu „ ako si to predstavujetě, taký sviatok a vy v hen techmaskačoch“ a podobně.

Samozřejmě že jsem neprotestoval, jen jsem si myslel, vydrž, již to nebude dlouho trvat a od pluku vypadneš, to trvalo ještě tak víc jak půl roku.

Samozřejmě jako vždy se celá parta důstojníků a praporčíků od praporu chechtala, že jsem dostal sprdunk od malého Joža.

Mezitím u pluku další průser, pondělní rozvod pluku údajně vysílala nějaká západoněmecká televize, ani jsem se nedivil, okolo kasáren vedla výpadovka na hraniční přechod v Rozvadově. Opatření, aby se něco podobného neopakovalo, bylo následující - na celý plot se připevnily pláštěnky z protichemických souprav, ale nevím, jestli to bylo nějak platné.

Později jsem se dozvěděl, že okolo kasáren projel v osobním autě velitel jedenáctého lehkého obrněného pluku, armády USA, který byl dislokován na druhé straně naší hranice v západním Německu. To byla tenkrát taková doba.

Další velmi nepříjemná a hlavně smutná událost se stala po příchodu nováčků k praporu a následně provedení jejich přísahy. Je všeobecně známo, že do provedení přísahy, neměli nováčci přístup ke zbraním, po složení přísahy byly nováčkům přiděleny zbraně, a tak z nich mohli provést ostré střelby, chodit do strážní služby, a používat je při výcviku.

Mezi nováčky, kteří nastoupili k praporu, byl i jeden, nyní již vojín, který byl v civilu farářem. Pocházel odněkud ze Slovenska, a jeho vyznání mu tak nějak zakazovalo nosit jakoukoliv zbraň. Na tuto skutečnost upozorňoval velitele, v tomto případě velitele praporu, náčelníka štábu, velitele roty a hlavně zástupce velitele pro věci politické (ZVP) kterým byl v té době kapitán Drgoň.

Ten ale na jeho žádost nijak nereagoval, a tak došlo k tomu, že se dotyčný voják jednoho dne zastřelil, použil k tomu útočnou pušku vzor 58. Při vyšetřování celé události se přišlo i na to, že církevní předpisy mu a nejen mu, ale i všem, kteří měli stejné vyznání, nedovolovaly, nebo dokonce zakazovaly provedení sebevraždy, a to jakýmkoliv způsobem.

Zjišťovalo se také, jak bylo možné, že u sebe měl i ostrý náboj, tedy vyšetřovací komise se nad tím tak nějak pozastavovala. Získat ostrý náboj nebyl na vojně zase až takový problém, každý, kdo byl na vojně, mně jistě dá za pravdu.

Proč o tom píši?
Velitel praporu si zase neodpustil poznámky na moji adresu o špatné evidenci vydávaného střeliva při ostrých střelbách, při kontrole výkazů se ale na žádné pochybení z mé strany nepřišlo, všechno bylo v pořádku.

V souvislosti s těmito mimořádnými událostmi, si neodpustím poznámku, jak je možné, že to „malému Jožovi“ všechno prošlo, stejně tak jako ZVP Drgoňovi. Husár byl později povýšen na podplukovníka, a Drgoň převelen na vyšší svazek 19 msd v Tachově a povýšen na majora.

U přeložení kapitána, později již majora Emila Drgoně, se chvíli zdržím.
K jednotce, kde dotyčný působil jako politruk, nastoupil poručík, čerstvý absolvent Vyškovské vysoké vojenské školy. Byl nějak spřízněn s rodinou mjr. Drgoně, ten ho po stranické linii protlačil na operační skupinu útvaru. Tam si dotyčný poručík spolu se skupinou vojáků základní služby, zřídil soukromý autoservis. Počet klientů soukromého servisu byl pružný, servis disponoval i stanicí PHM. Šlapalo to, vojín základní služby napsal do deníku elektrocentrál cokoliv, elektrocentrály sovětské výroby neměly počítadla moto hodin, stále se cvičilo, a plnil bojový úkol v době míru., byznys se točil, mlaskat bylo zakázáno, povolaných bylo mnoho, ovšem vyvolených málo. Tak to tenkrát na vojně chodilo.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 28-září 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 57

VRÁTÍM SE ALE K TÉ SENOSEČI NA DOUPOVĚ, která tenkrát byla, jak jsem již napsal, pod velením tehdy ještě majora Husára.

Major měřil na výšku tak asi 160 centimetrů, proto ta přezdívka „malý Jožo“ a Jožo? To bylo proto, že ho kdysi pokřtili jménem „Jozef“ psáno s písmenem „z“, protože byl Slovenské národnosti. Bydliště měl údajně v Hodoníně, je možné, že tam před nástupem do Stříbra působil v tamější posádce. Nikdo o něm nic nevěděl, jen to, že s praporem neskákal.

Zásadně nosil starší uniformu, v té době jsme jako vojáci z povolání na výcvik nosili tak zvané „tesilky“, to byla uniforma z látky, které se říkalo tesil, tyto uniformy později spolu s brigadýrkami nosili i vojáci základní služby.

Ale zpátky k jeho osobě, museli jste si na něho dávat pozor, z každé pitominy, dělal závěry, a okamžitě běžel na štáb pluku, kde byli dva důstojníci od VKR, jeden s hodností kapitána Lojín, druhý s hodností majora, ten se jmenoval Marlinger.

Bylo to v době, kdy jsme museli překreslit všechny mapy, protože nějaký major od pluku jednu mapu donesl do vinárny ve Stříbře, kde ji propil za sex s nějakou místní mrchou. Až se na to přišlo, tak si napálil dvě kulky z pistole do hrudního koše, a to v místě kde je srdce. Byl z toho velký průser, všechny mapy se musely znovu zakódovat, staré se pod dohledem skartovaly.

Ale k tomu Husárovi.
Zabezpečovali jsme chod nějakého pionýrského tábora, tábor provozovalo velitelství 1. armádního sboru pro děti těch papalášů z velitelství. Nepamatuji si přesně, kde to bylo, ale té „vrchnosti“ tam bylo, jak říkají Slováci „neurékom“.

No a náš „prápora“ se mohl přetrhnout, neustále vymýšlel nějaká zlepšení, jen aby se té „vrchnosti“ zavděčil. Vojsko bylo ubytováno ve velkých stanech, kde byly patrové postele. Já jsem si našel místo v jednom stanu, kde spali vojáci základní služby. Samozřejmě, že jsem se jako voják z povolání nemusel zúčastňovat rozcviček nebo jakýchkoliv nástupů, prostě pohoda, jen jsem každý den provedl obvyklou agendu roty, následně poslal dozorčího s hlášením o stavu „živených“, pardon stravovaných, a bylo to.

Po budíčku jsem samozřejmě nevstával, jen jsem se povaloval na posteli, a čekal, až se uvolní místo v umývárně a následně na WC. Jak jsem se tak povaloval, tak do stanu vlezl nějaký podplukovník z toho velitelství a hned, co že po budíčku ještě dělám na posteli. Vaše jméno soudruhu, zněla otázka, předpisově jsem se ohlásil, načež důstojník zakroutil hlavou a ze stanu odešel.

Za chvíli nato doslova přiletěl „malý Jožo“ a skákal jak papírový čert. Súdruhrotny, to tak ďalej není možné, odíděte na dovolenku. Provedu, soudruhu majore, a bylo vymalováno, pár věcí co jsem měl sebou, jsem nacpal do brašny od záložního padáku a pomalu se loudal do vesnice na nádraží, tam na lavičce seděl poručík Tobíšek, ptal se, cože zde dělám, když jsem mu řekl, co se mně přihodilo, tak odvětil, že i on to měl podobné, a že i ho „malý Jožo“ odeslal na dovolenou.

Co bylo dál s velitelem praporu nevím, stejně jako většina vojáků z povolání po zrušení výsadkového praporu odešla k jiným útvarům, zpravidla někam kde to měli blíž do místa svého bydliště, tak i já jsem od praporu „zmizel“ k jednomu útvaru na Moravu, o tom útvaru bude zmínka až později, tam také skončila moje kariéra vojáka z povolání.

A malý Jožo? Jak jsem se později dozvěděl na jednom z našich setkání, tak byl povýšen na podplukovníka, a údajně se rozvedl. Oženil se ale znovu, za manželku si vzal jednu z místních dam, kterou ve Stříbře všichni znali pod přezdívkou Božka. Ještě později jsem se dozvěděl, že se již podplukovník Husár setkal v Hodoníně s jedním z bývalých vojáků, kteří v době, kdy velel praporu, ve Stříbře sloužili. Dotyčný voják má v současné době hodnost kapitána ve výslužbě, a bydlí v Kyjově.

Ještě jedna událost, o které bych se rád zmínil, osobně jsem se jí sice nezúčastnil, ale se všemi, účastníky jsem se setkal osobně, a to nejen jednou, prakticky až do nedávné doby.

Kdo to je?
Tak za prvé bývalý výkonný praporčík deváté roty, potom správce materiálu nebo chcete-li, tak písař stejné roty, dále zdravotní instruktor této roty, a nakonec řidič sanitní T-805 od pluku ve Stříbře.

Co se stalo?
Nebudu to vypisovat dopodrobna, ale jen stručně. Na již zmíněné rotě došlo k postřelení vojáka základní služby, který vykonával funkci správce materiálu, pachatelem byl voják základní služby zařazený na funkci výkonného praporčíka, zbraň ze které se střílelo, byla puška ráže 5,6, tak zvaná malorážka. Vojín byl zasažen do oblasti břicha, a střela zůstala v jeho těle.

Zdravotník roty vyhodnotil situaci jako vážnou, nečekal na rozhodnutí velitele, v tomto případě lékaře pluku, a sanitkou odvezli postřeleného vojáka do vojenské nemocnice v Plzni. Dotyčný voják se tam podrobil operaci, při které mu střela byla z těla vyňata, a jeho uzdravení proběhlo bez problémů. Problém ale byl, jak z tohoto dá se říct „průseru“ ven. Zde nastupuje na scénu opět major Husár.

Ten se zastal viníka celého incidentu, když prohlásil, že k postřelení vojáka došlo ne ze zbraně vojenské, ale ze zbraně používané i v civilním sektoru, a proto není nutné, střelce trestně stíhat, kupodivu to tenkrát prošlo, a nikdo nebyl potrestán.

Já jsem se se všemi aktéry této události ještě donedávna scházel, bohužel se dvěma z nich jsem se v letošním roce sešel naposledy, 31 ledna jsem se zúčastnil pohřbu toho, který střílel, obřad proběhl v místě jeho bydliště v Kyjově, a 11 června zemřel, a 19 června měl pohřeb postřelený voják. Obřad byl v Mikulově. Oba dva zemřeli na komplikace spojené s podpůrným očkováním na Covid.

Zdravotník, který provedl první ošetření a zařídil převoz do VN v Plzni, shodou okolností také bydlí v Kyjově, řidič sanitky bydlí asi 10 kilometrů ode mne v obci Jesenec, dost často se setkáváme, teď oslavil své osmdesáté narozeniny. Zdravotník z Kyjova se, jak jsem se již zmínil, setkal v Hodoníně s bývalým velitelem 3 praporu, majorem Husárem, teď již z hodností podplukovníka v záloze.

Co myslíte, není to trochu moc náhod? A moje osoba? Já jsem ještě donedávna organizoval srazy nás veteránů výsadkového vojska, u nás v Čechách pod Kosířem v penzionu „Mánes“. Na ty srazy byl pozván i řidič té sanitky, i když to není bývalý výsadkář.

R/MŘ

Příští pokračování v sobotu 21.září 2024

Fotografie ze setkání:

TROCHU HISTORIE 56

O TOM JAK TO NA SENOSEČI PROBÍHALO, SE TAKÉ DOČTETE V KNIZE „TENKRÁT NA DOUPOVĚ“ této knihy byly napsány tři díly, všechny napsal bývalý velitel VVP, plukovník ve výslužbě Ing. Bedřich Švehla, všechny tři díly vydal svým vlastním nákladem.

SENOSEČ TEDY SKONČILA A MY JSME SE VRÁTILI DO POSÁDKY VE STŘÍBŘE, NA LUŠTĚNICE JSME MOHLI ZAPOMENOUT, PROTOŽE STŘEDISKO JAKO TAKOVÉ BYLO ZRUŠENO, a padákový taktický výsadek byl nahrazen přistávacím výsadkem, ten tvořily vrtulníky, které byly mezi tím zařazeny do výzbroje ČSLA..

Vojna ve Stříbře nebyla žádný med, veškeré výhody, které jsme měli jako výsadkáři, byly zrušeny, a to včetně stravování, stravování ve Stříbře spadlo z páté normy do normy třetí, takže když se teď na internetu objeví nějaký příspěvek bývalých vojáků ohledně mizerného stravování v tehdejší době, tak jsem nucen jim dát bohužel za pravdu.

Na nějaké zákusky, kakao, loupáčky nebo bramborový salát, jsme mohli jen vzpomínat. Stejné to bylo i se službami, jako byly stráže a podobně. Velení pluku, a nejen velení, ale i ostatní důstojníci, nám tak říkajíc dávali „vyžrat“ všechna ta privilegia, která jsme jako výsadkáři dříve měli.

Ale zpátky k těm brigádám. Zvláště jedna z nich stojí za zmínku. Bylo to ještě v době, kdy praporu velel podplukovník Doležal. Nad Šumavou se tenkrát přehnala nějaká větrná smršť, dnes by se napsalo, že to bylo tornádo, které, v jednom z dalších výcvikových prostorů armády napáchalo v lesích nemalé škody, konkrétně to byly Boletice.

Tento prostor zasahoval i do hraničního pásma, a proto bylo na vyšším velení rozhodnuto, že na likvidaci polomů budou nasazeni výsadkáři z Luštěnic. Proč Luštěnice? Luštěnické středisko bylo vybudováno na nejvyšším stupni utajení, a předpokládalo se, že vojáci tohoto střediska jsou spolehliví pro práci v hraničním pásmu.

Tak jsme odjeli do VVP Boletice, konkrétně polesí Chvalšiny, kde jsme začali odstraňovat následky vichřice. Byla to velmi špatná a nebezpečná práce v lese, kde byla spousta vyvrácených stromů, v drtivé většině to byly smrky.

Na této brigádě nebyla žádná mechanizace, jen dvou mužné motorové pily, což byl tenkrát poslední výkřik lesní mechanizace. Žádné motorové pily značky „STIHL“ tenkrát nebyly stejně tak jako lesní traktory „LKT-80“, ty byly také v nedohlednu.

Jak je patrné z názvu, tak obsluhu tvořili dva muži, v tomto případě to byli civilní zaměstnanci lesní správy, kteří s tou pilou pracovali. Jejich činnost spočívala v odřezání kmene vyvráceného stromu, tak zvaného vývratu, ten se po odřezání vlastní váhou vrátil k zemi.

Než se tak stalo, tak do díry, která po tom vývratu vznikla, jsme naházeli náboje do ručních zbraní, kterých se zde nacházelo neskutečné množství. Převážně to byly náboje po německém Wehrmachtu, ale i náboje Rudé armády.
Odřezaný kmen se musel zbavit větví a kůry, takto upravený kmen byl koňmi odtažen na skládku, a odtud k dalšímu zpracování.

Stravování bylo opět na velmi dobré úrovni, navíc lesní správa pracujícím jednotkám přilepšovala různými přídavky. Ráno, při nástupu do práce každý voják dostal krabičku cigaret značky „Partyzánka“, to byly na trhu nejlevnější cigarety, krabička stála 1,60 Kč.

Ve vesnici, kde jsme byli ubytováni, byla i jediná hospoda, tam někteří odvážlivci občas zašli na pivo. Návštěvníky té hospody tvořili lesní dělníci, kteří byli do polesí přivezeni odněkud ze Slovenska, aby spolu s námi likvidovali lesní kalamitu. Také i zde, stejně jako na Doupově, žilo několik rumunských rodin, které se staraly stejně jako na Dopouvě o skot, který se volně pásl na volných prostorech mezi lesy.

Pokud jste přišel do té hospody, tak jste měl potíže s orientací v místnosti, bylo tam neskutečné množství kouře z cigaret domácí výroby, prakticky tam nebylo vidět na protější stěnu. Ventilátor byl v místnosti jediný, ten ale nestačil likvidovat množství kouře, u několika stolů party těch lesních dělníků hrávali karty, jak jinak než o peníze. V té době si tam s různými příplatky přišli, v tehdejší době, na zajímavé sumy peněz. Stalo se, že někdo nedopatřením vypnul světla v té místnosti, a v nastalém zmatku někdo těm hráčům, sebral se stolu peníze. Nastala neskutečná mela, a v té rvačce byla hospoda zdemolována, následně byla asi dva dny zavřená, než to majitel dal zase do pořádku.

Ve vesnici byl také opuštěný kostel s nějakou hrobkou bývalého šlechtického rodu, na jednom ranním nástupu nám bylo sděleno, že někdo ty rakve otevřel a údajně pátral po nějakých špercích, nevím, tak nám to bylo řečeno nějakými vyšetřovateli, jestli to vyšetřovala Veřejná bezpečnost nebo orgány kontrarozvědky, nevím, ti kdo nám to tlumočili, byli v civilním oblečení, a ani nebyli představeni.

Předpokládám, že vyšetřující orgány byly z vojenské kontrarozvědky, protože Veřejná bezpečnost nebyla oprávněna zasahovat do věcí vojenské správy, mohli jen vyšetřování přihlížet. To se týkalo jen obyčejných případů, pokud se stalo, jak později zveřejním, a došlo k velmi závažným trestným činům, jako byly vraždy, tak ty spolu s orgány kontrarozvědky vyšetřovala i kriminální služba Státní bezpečnosti.

Z této brigády se mně po téměř padesáti pěti letech podařilo získat fotografie, jak to na takové brigádě vypadalo. Fotografie jsou z pozůstalosti Zdeňka Navrátila, a poskytla mně je paní Navrátilová, tyto fotografie nebyly ještě nikde zveřejněny, je to až teď, kdy s laskavým svolením veterána 7. výsadkového pluku JUDr. Pavla Chmelíka, jsem na jeho internetových stránkách, dostal příležitost, tyto fotografie zveřejnit.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 14.září 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 55

JEŠTĚ K TÉ SENOSEČI, já jsem jí prošel dvakrát, jednou jako „záklaďák“, a podruhé již jako voják z povolání. Po první to bylo, když praporu velel podplukovník Doležal, mezi vojáky měl přezdívku „Taťka“, byl to ohromný kliďas, stejně tak jako celý štáb bývalého výsadkového praporu.

Tak jsem stejně jako ostatní nezařazení vojáci chodil s uřezaným klackem místo hrábí, obracet pokosené seno, a následně ho pomáhal nakládat na vozidla. Bylo to celkem v pohodě, u této činnosti neplatila žádná kázeň, co se týkalo oblečení, na nohou služební obuv vzor 60 „kanady“, ty byly ve vlastním zájmu, o kterém se zmíním později, a kdo chtěl tak v kalhotách od polní maskovací uniformy, nebo bez nich, jen ve slušivých trenýrkách samozřejmě že barvy khaki, tričko nebo košile dle vlastní úvahy a také podle počasí. Tak že jako voják základní služby dá se říct v pohodě.

Později, když jsem byl odvelen do kurzu praporčíků ve „Vyšším vojenském učilišti hrdiny Sovětského svazu, kapitána Otakara Jaroše“ se u praporu, který v té době na senoseči byl, stal velmi těžký úraz vojáka základní služby.
Co se stalo?

Při návratu z práce do ubytovacích prostor, se chodilo okolo rybníka. V létě samozřejmě teplo, a tak jeden z navracejících vojáků neodolal a do vody toho rybníka skočil. Bohužel se mu to stalo osudným, ve vodě se doslova napíchl na kosu, kterou tam někdo odhodil, jak jsem již uvedl, tak této události jsem nebyl přítomen, ale z pozdějšího vyprávění jsem se dozvěděl, že zranění toho vojáka byla natolik vážná, že se po vyléčení již do služby nevrátil, a byl propuštěn do zálohy, údajně s trvalými následky.

Vrátím se k tomu oblečení, a hlavně obutí, normálně se chodilo v „kanadách“ správně služební obuvi vzor 60, při nástupu na vojnu jsme vyfasovali i tenisky, to byla tak zvaná „lehká obuv“. Po službě, což bylo tak kolem šestnácté hodiny a pročtení denního rozkazu, bylo možné „kanady“ sundat a obout se do tenisek, to platilo, když vojákovi bylo povoleno během dne nosit lehkou obuv, bylo to v případě, že se nemusel ze zdravotních důvodů zúčastňovat výcviku, ale nebyla nutná jeho hospitalizace na ošetřovně útvaru.

Jedna taková perlička co se týká těch erárních tenisek. Narukoval s námi jeden voják, výška tak 2,20, noha velikosti parníku. Všichni jsme dostali při nástupu „kanady“ on ale ne, bylo to z jednoho prostého důvodu, požadovanou velikost což u něho bylo číslo 11, prostě neměli. Čtrnáct dní chodil v obuvi, ve které nastoupil na vojnu, až později dostal ty erární „kecky“ a také kanady. U té lehké obuvi se chvilku zdržím, i já jsem jednou měl povoleno lehkou obuv, nepamatuji si proč, ale prostě to tak bylo.

Vojáci, kteří měli lehkou obuv povolenou, byli využíváni k různým úkolům, o jednom z nich se zmíním.

Při seskoku se od hlavního padáku oddělil tak zvaný „čechol“ správně vak vrchlíku, na jehož konci byl výtažný padáček., čechol padal k zemi odděleně od výsadkáře, a po jednotlivých seskocích je bylo nutné spolu s padáky sesbírat.

K této činnosti se využívali i nositelé lehké obuvi, ti se naložili na auta a odjeli na dotyčnou dopadovou plochu, kde padáky a čecholy naložili na vozidla. Na to nebylo nic divného, ale jednotlivé plochy byly osety řepou nebo obilím, kukuřice se naštěstí tenkrát nepěstovala.

Tak nás dovezli na dopadovou plochu, kterou tvořilo sesečené obilí, zase nic zvláštního, ale zkusil někdo z Vás chodit po strništi, které mělo výšku tak 15 až 20 centimetrů v teniskách? Kanady strniště spolehlivě zlikvidovaly, tenisky ale ne, odnesly to kotníky, ty byly rozedřené do krve. Na senoseči ale na sklizeň sena chodili všichni, i ti co měli lehkou obuv povolenou, ve vlastním zájmu si ale při pohybu na loukách obouvali „kanady“.

Jistě se zeptáte proč? Na těch loukách se vyskytovali hadi, v tomto případě to byly zmije, a ta je jedovatá. Její uštknutí sice nezpůsobí smrt, ale mohou nastat komplikace. Ty louky, které se sklízely, byly rozděleny takovými kamennými zídkami, ty byly z doby, kdy na těchto pozemcích hospodařili původní majitelé, zídky byly od slunce vyhřáté, a to těm hadům náramně vyhovovalo.

Proto bylo dobré mít na nohou ty kanady. Někteří vojáci ty hady chytali, a říkalo se, že je v pětilitrových lahvích od okurek vozili do Karlových Varů, kde jim v nějakém zařízení odebírali jed, ze kterého se potom vyrábělo nějaké sérum, které se používalo při hadím uštknutí. Nevím, ale vynalézavost vojáků neznala žádné meze, a spousta věcí se konala za tichého souhlasu nadřízených. Tenkrát ještě ano.

Jak jsem uvedl dříve, tak po absolvování kurzu praporčíků jsem se vrátil k útvaru, a s ním také odjel na senoseč na Doupov, to ale již praporu velel major Husár, přezdívaný „malý Jožo“, a zástupce pro věci politické (ZVP) byl kapitán Emil Drgoň přezdívaný „Pumpa“, o něm bude ještě zmínka.

Kapitán Drgoň byl u praporu již delší dobu a měl i nějaké seskoky, na funkci ZVP přešel z deváté roty praporu, kde byl jejím velitelem. S Drgoněm jsem se mockrát nesetkal, ale zato velitele praporu jsem měl pořád za zadkem. Ta jeho přezdívka byla pro jeho výšku, měřil asi 160 centimetrů, a připomínal majora z filmu „Tankový prapor“, proto silně pochybuji o tom, že by zrovna on zařídil čepování piva na senoseči.

Seno se vozilo do blízkosti chlévů, kde se ukládalo do stohů, řidiči našich aut si stěžovali na nějaké poradě, že je zaměstnanci vojenských statků šidí při kontrole dovezeného množství sena. Množství sena na autě zaměstnanec měřil pomocí dlouhé latě, kterou přiložil k přistavenému vozidlu, a tak nějak odhadl jeho množství.

Jednotliví řidiči si na toto jednání nebo postup stěžovali, ale nic to nepomohlo. Praxe byla totiž taková, že jiné útvary měly u toho stohování svoje zástupce z řad důstojníků, kteří sem tam civilní zaměstnance u měření upláceli obyčejně krabičkou cigaret. Byly to takové nekalé soutěžní praktiky mezi jednotlivými útvary o tom, kdo sklidí větší množství sena.

Na té poradě tak „malý Jožo“ rozhodl, že dozorčího u těch stohů bude vykonávat rotný Řezníček, tedy já. Jeho rozhodnutí bylo k ničemu, jiné útvary tam měly důstojníky s hodností majora nebo kapitána. Já s tou malou stříbrnou hvězdičkou na nárameníku jsem tam vypadal jak blbec. Navíc u jiných útvarů vládla alergie na výsadkáře, takže veškerá moje snaha o zlepšení situace u stohů vedla k ničemu. Samozřejmě, že velitel praporu mně svoji nelibost dával patřičně najevo, a to nejen na senoseči, ale i později na jiných akcích, o kterých bude ještě zmínka.

R/MŘ

Další pokračováni v sobotu 7. září 2024.

Fotogalerie - senoseč:

TROCHU HISTORIE 54

Ještě k natáčení filmu „Stalingrad“ tento film natáčel německý režisér, pochopitelně, že celý filmový štáb byl německý. Dva z jeho pracovníků neustále po něčem pátrali v okolí letiště.

Nakonec se zjistilo, že hledají bednu s větším obsahem zlata, kterou zde měl někde zakopat německý zlatník, když po skončení II. světové války došlo k odsunu sudetských Němců z tohoto prostoru, stejně ale nic nenašli. Ještě jedna zajímavost někdy v roce 1935 zde slavil svoje narozeniny Konrád Henlein, oslava probíhala na valdštejnském zámečku, který zde v té době stával.

Jak jsem dříve připomenul 71 pěší prapor „Československých parašutistů ve Stráži pod Ralskem, tak je zde ještě jedna událost o které se málo ví, prakticky byla odtajněna až po roce 1989.

Ve VVP Ralsko došlo k nehodě podplukovníka Antonína Sochora, to byl jeden z mnoha vojáků, kteří za II. světové války bojovali po boku Rudé armády v Sovětském svazu, po skončení války působil na Českolipsku, kde právě ve Stráži pod Ralskem vedl výcvik speciálních jednotek izraelské organizace „Hagana“. Během několikaměsíčního výcviku vybudoval dvě brigády těchto jednotek, s nimi pak odletěl do Izraele, kde působil jako poradce operační správy izraelské armády. Na místě nehody stojí pomník, který tuto událost připomíná.

My jsme výcvikový prostor Ralsko využívali jen k provádění ostrých střeleb a to dvakrát do roka, více to bylo ale v létě.
Poddůstojnická škola výcvikový prostor ke střelbám využívala mnohem častěji než my, bylo to z jednoho prostého důvodu, na VVP Ralsko to měla z Luštěnic mnohem blíž než na VVP Hradiště, tedy „Doupov“.

U vojenských výcvikových prostorů se chvíli zdržím., bývalá ČSLA jich měla několik, o VVP „Ralsko“ jsem se již zmínil, největším byl výcvikový prostor „Hradiště“ neboli „Doupov“, tento prostor který je využívaný i v dnešní době, je nejen největším u nás, ale i jedním z největších ve střední Evropě, zaujímá plochu 33 tisíc hektarů. Tedy takřka celou rozlohu Doupovských hor.

Prostor je po jeho okrajích velmi řídce osídlen, obyvatelstvo těchto prostor tvořili převážně Rumuni, kteří sem přišli po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Prostor spadal pod správu vojenských lesů a statků a choval se zde především hovězí dobytek.

Je celkem jasné, že v prostoru nemohla být žádná pole, kde by se pěstovala cukrová řepa, obilí nebo snad v dnešní době tolik oblíbená řepka, nebo cokoliv jiného, logicky v těchto prostorech být nemohlo. Tato zvířata, která se v létě volně pásla ve vymezených prostorech, na zimu byla ustájena ve chlévech. V té době, než byla zase na jaře vyhnána na pastviny, potřebovala velké množství sena, a jediný, kdo mohl tyto obrovské prostory pokosit, usušit, odvést a někde uskladnit, byla jedině armáda.

Takže po skončení speciálního výcviku v Luštěnicích, jsme se vrátili do posádky ve Stříbře a odtud odjeli na „Doupov“ na brigádu sklízet trávu, a tu usušit na seno, potom seno dopravit do blízkosti ohrad a budov, kde byl na podzim a v zimě ustájen dobytek.

Seno se skládalo do obrovských stohů, na to dohlíželi zaměstnanci vojenských statků. Tráva se tedy musela usušit, pokosení trávy měla na starosti parta vojáků, kteří uměli zacházet s kosou, ti vstávali brzy, tak kolem půl čtvrté ráno, to již měli připravenou snídani, vraceli se kolem deváté hodiny, a mohli jít do oběda spát., po obědě měli volno.

To ranní vstávání bylo z jednoho důvodu, každý kluk z vesnice, mimo kluků z Prahy nebo nějakého většího města, dobře věděl, že tráva se nejlépe seče, pokud je na ní rosa. Ostatní vojáci, kteří trávu sušili a usušené nakládali na auta, dělali zpravidla až do večeře s přestávkou na oběd.

Pokud si někdo myslí, že jsme při sklizni používali nějakou mechanizaci, tak se hluboce mýlí, nic takového nebylo k dispozici. Motorové kosy „ STIHL“ nebo „Mountfield“ byly v nedohlednu, stejně jako stroje na balíkování sena.
Ty by stejně nemohly být nasazeny, bylo to z jednoho důvodu, terén kde senoseč probíhala, byl pro takovou mechanizaci nepřístupný.

Jedna mechanizace ale byla, byla to kobylka, která tahala takový lehký stroj, který seno shraboval, tuto mechanizaci měl na starosti jeden poddůstojník, který ji obsluhoval. Stalo se ale, že nějak nedával pozor, kudy jede, a s kobylkou a tím strojem zajel do místa, které bylo velmi přemokřené. Kobylka zapadla skoro až po krk do té bažiny, museli jsme ji pomocí lopat a lan z toho „marastu“ vysvobodit, chudera se třásla ještě druhý den.

Stejné to bylo i s obyčejnými hráběmi, pro jejich nedostatek stačil k obracení sena patřičně útočným nožem odříznutý a upravený klacek z nejbližšího keře Vojáci, kteří se takto vyzbrojeni vraceli k večeru do ubytovacího prostoru, připomínali jednotku husitů, ti ale tenkrát nebyli oblečeni v maskovacích polních uniformách.

Na druhou stranu senoseč byla pro jednotku, která se jí zúčastnila, dá se říct takovým oddechem od výcviku. Služby jako dozorčí rot, nebo stráže v provizorním autoparku se sice stavěly, ale byly celkem v pohodě, do služby dozorčího roty se stavěl stejný voják, třeba i dva dny po sobě, většinou to byli nějací „marodi“.

Důležité bylo, aby kosit trávu, ráno odešel co největší počet vojáků, aby se posekala co největší plocha a tím pádem usušilo co nejvíce sena.

tomto směru mezi jednotlivými jednotkami probíhali soutěže, která jednotka zvládne pokosit co největší plochu, usušit a odvést ke stohům, tak to na vojně tenkrát chodilo.

Stravování se na senoseči oproti kasárnám zlepšilo, vařili totiž kuchaři od praporu, na ně dohlížel sám náčelník štábu, který také jezdil, spolu se starším kuchařem suroviny nakupovat. Zlepšení bylo také tím, že Vojenské lesy a statky také nějaké přilepšení poskytly, stejně tak jako velitel praporu, který měl přilepšení stravy ve své pravomoci.

Na jednom našem setkání veteránů, kde se vzpomíná na kde co, se někdo v souvislosti s brigádou zmínil o tom, že velitel praporu, kterým byl v té době major Husár, povolil v rámci přilepšení, čepovat sudové pivo.

Žádnou přesnější informaci o tom ale nikdo z diskutujících neměl. Pokud by to byla pravda, tak nevím jak by taková akce mohla probíhat, kolik piv by mohl každý dostat nebo si je koupit, a také jakým způsobem by se pivo chladilo, žádné přenosné chladící zařízení v té době nebylo k dispozici, jistou možnost chlazení nabízel blízký potok, ale jestli to čepování piva byla pravda nebo ne, opravdu nevím, navíc jsem o podobné akci víckrát neslyšel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 31.srpna 2024

TROCHU HISTORIE 53

SESKOK S PANCÉŘOVKOU patřil do kategorie „dlouhá zbraň“ a byl tak i finančně ohodnocen, tedy jen do doby, kdy se za seskoky ještě platilo, finanční ohodnocení bylo s přechodem na třídnost zrušeno.

Před seskokem se pancéřovka dávala do zvláštního obalu, s takto zabalenou zbraní potom výsadkář provedl samotný seskok. Vložení zbraně do ochranného obalu mělo prostý důvod, bylo to proto, aby šňůry padáku nezachytily o nějakou součást zbraně. V praxi to ale střelci z pancéřovek málo dodržovali, nechtělo se jim totiž starat o ten obal, a tak prostě zbraň dali s popruhem přes rameno a kusem padákové šňůry ji okolo sebe přivázali.

Náčelník výsadkové služby při kontrole před nástupem do letadla, tuto skutečnost toleroval, a dotyčnému výsadkáři nástup povolil. Záleželo na samotném výsadkáři, jak si spolehlivě zbraň k tělu připevnil. Stalo se, že jeden z našich kamarádu připevnění zbraně tak nějak „odflágl“, a po výskoku z letadla zbraň v tomto případě pancéřovka, jeho tělo opustila a na základě zemské přitažlivosti si to před ním namířila k zemi, na tu dopadla dříve než její majitel.

V tom ale problém nespočíval. Zbraň se musela najít, tak že rojnice vojáků pročesávala metr po metru celou doskokovou plochu do té doby, než byla pancéřovka nalezena. Ta připomínala stvol pampelišky, její čtyřicet pěti milimetrová hlaveň, byla tak "rozšklebena“. Po velmi důkladné kontrole že na takto zohavené zbrani nic nechybí, a hlavně výrobního čísla, mohlo dojít k odepsání zbraně z evidence a jejímu sešrotování.
Majitel odepsané zbraně posléze „vyfasoval“ zbraň novou, samozřejmě s napomenutím, aby si při příštím seskoku zbraň lépe a mnohem pečlivěji upevnil. Z nebe při seskocích padalo víc věcí, o tom ale později.

Pancéřovka P-27 A se v armádě používala až do roku 1963, kdy byla nahrazena sovětskou RPG-7, ta se dovážela z Bulharska a její dovoz byl drahý, později i tento granátomet byl nahrazen u nás vyvinutým granátometem RPG-75, číslo 75 udávalo rok zavedení zbraně do výzbroje naší armády, to číslo také znamenalo dostřel této zbraně na pohyblivé cíle, v tomto případě to bylo 75 metrů.
Cena pancéřovky P-27 byla v roce 1955 1800,- Kč., v té době to bylo hodně peněz.

Ale vrátím se zpět k VVP Ralsko- Mimoň, dále jen „ VVP“, v tomto prostoru se nalézá i bývalé letiště „Hradčany“, to bylo vedeno jako naše záložní letiště v případě, že by k našemu odletu nebylo možné použít letiště „Boží Dar“.

Letiště „Hradčany“ je bývalé vojenské letiště v zaniklém VVP „Ralsko“, výcvikový prostor je pojmenován po kopci stejného názvu tedy „Ralsko“ a nachází se v katastrálním území vesnice „Hradčany“ v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Od samotné vesnice je letiště vzdáleno necelý jeden kilometr. Celá dráha byla údajně vyhřívána areál letiště se rozkládá mezi dvěma chráněnými územími, jednou je CHKO Kokořín-Máchův kraj na jihu, a CHKO „Meandry Ploučnice u Mimoně na severu. Tak to je současnost, teď trocha historie.

Letiště u Hradčan začalo vznikat již kolem roku 1938, s původním názvem „Kummer“, to bylo vojenskou komisí vytipováno jako tak zvané „zastřené „ letiště, tedy letiště určené pro využití při cvičení nebo mobilizaci, tehdy vznikla i zpevněná travnatá dráha. Na letiště vedla z Mimoně železniční vlečka.

Koncem II. světové války, jak jsem uvedl již dříve, začala letiště využívat „Luftwafe“, ta měla s letištěm velké plány, ty ale skončily někdy v dubnu 1945, kdy bylo letiště dvakrát bombardováno.
Od roku 1946 bylo letiště využíváno československou armádou, a to až do roku 1968, kdy celý prostor zabrala Sovětská armáda, ta zde byla až do roku 1991.

Za dobu jejího působení bylo letiště, respektive jeho dráha rozšířena, a prodloužena na 2900 metrů. Údajně to bylo proto, že letiště bylo vedeno jako záložní pro mimořádné přistání raketoplánu „Buran“, v případě, že by pro nepřízeň počasí raketoplán nemohl přistát na kosmodromu Bajkonur.

Lze jen spekulovat o tom, jakou naváděcí kapacitou pro tento případ letiště disponovalo. Byly také vybudovány stojánky pro vrtulníky a zodolněné úkryty letadel, tak zvané úly.

Nedaleko letiště se Sověti chystali vybudovat i základnu pro odpaliště mobilních raket „Scud“, ty mohly doletět až na pobřeží Baltského moře.

Jaderné hlavice pro tyto rakety byly skladovány v objektech nynějšího azylového střediska Bělá Jezová. Zmíněné sklady nepatřily do střední skupiny vojsk, jejich kontrolu mohl provádět pouze starší představitel hlavního velitele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Zástupci naší armády také neměli právo vstupovat do prostor těchto skladů.

Po jejím odchodu bylo letiště, nebo to co na něm po jejím odchodu zůstalo, kompletně rozkradeno, stejně tomu tak bylo i v Luštěnicích a Milovicích.

V současné době je areál využíván na různé srazy motorkářů nebo na festival „CzechTek“ V úlech, tedy v úkrytech letadel jsou různé sklady, a to jak jednotlivců, tak i firem. Odborná studie zpracovaná pro Liberecký kraj nepředpokládá, že by na letišti měl být obnoven letecký provoz, stejně jako převedení areálu pod správu majetku Vojenských lesů a statků za účelem jejich dalšího využití pro výcvik současné armády, město Ralsko návrat armády odmítlo.

Na letišti se natáčelo několik filmů, převážně s válečnou tématikou, německý „Stalingrad“ v roce 1993, v roce 1995 český „Poslední přesun“, v roce 2000 „Tmavomodrý svět“, a v roce 2017 „Narušitel“. Videoklip k titulní písni tohoto filmu se na letišti natáčel v roce 2018.

Další zajímavostí bylo vytvoření světového rekordu v dopravě vody na dálku, na letištní ploše bylo položeno 2635 kusů požárních hadic, které tak vytvořily délku 52 kilometrů a 700 metrů, ty obsahovaly 231 880 litrů vody, a to od začátku až po konec, kde byl umístěn historický parní stroj. Sto šedesát tři družstev, celkem 1481 dobrovolných, profesionálních a vojenských hasičů, vytvořilo tento rekord, který byl později a to ve dnech 7.5-9. 5. 2010 překonán položením hadic o celkové délce 63,46 kilometrů.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.srpna 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 52

Vrátím se k události, která se stala na střelnici „ Kuřívody“ nedlouho po našich střelbách.

Tato střelnice měla stavění terčů pomocí rádiových zvedáků cílů. Nějaké kabely nepřipadaly v úvahu, mohly být totiž kdykoliv přestřeleny. Celý systém se řídil z budovy, to byla taková věž, odkud byl výhled na celou střelnici, a odkud se celý systém stavění terčů řídil. Údržbu celého zařízení měla na starosti četa vojáků, to byl tak zvaný zpětný odřad.

Vojáci byli na střelnici ubytováni, jednotka patřila k nějakému útvaru armády, který měl střelnici na starosti, jinak střelnice spadala do působnosti „Vojenského újezdu Ralsko“ a také pod správu „Vojenských lesů a statků“.

Tato střelnice zde byla již za doby Rakouska –Uherska, za I2 světové války zde cvičil „AfrikaCorps“ generála Ervina Romela. Jeho jednotky se zde cvičily v používání „panzerfaustu“ a „ panzerschreku“. Na blízké letiště se ke konci války přesněji na Velikonoce sletěly zbytky leteckého útvaru „Luftwafe“, v tomto útvaru působil nejvýše vyznamenávaný voják Třetí říše pozdější plukovník Hans Ulrich Rudel.

Po válce ve Stráži pod Ralskem vznikl a nějakou dobu působil 71 pěší prapor „ Československých parašutistů“ předchůdce pozdějších jednotek výsadkového vojska. Tato jednotka byla dislokována v kasárnách v Zákupech, na Borečku a Hradčanech, na Borečku byly sklady padáků.
Po redislokaci armády v padesátých letech byla tato jednotka redislokována na Slovensko, konkrétně do posádky v Prešově, ale to je už jiná kapitola. Celý VVP měl rozlohu 250 km2, rozkládal se na území Libereckého a částečně i Středočeského kraje.

To bylo malé odbočení, ale zpět k událostem na střelnici. Jak jsem se zmínil v předchozím textu o vojácích, kteří měli na starosti obsluhování střelnice, tak to byla parta, která měla vojnu, jak se říkalo „na háku“, žádný výcvik, rozcvičky, nebo něco podobného. Stravovali se tak, že dostávali peníze, tak zvané „ reluty“ což byla, přeloženo do normální řeči, náhrada za neodebranou stravu.

Nemusím se rozepisovat, jak takové stravování vypadalo, suma se rozdělila počtem vojáků, a každý s ní mohl naložit dle vlastní libosti, prioritou byly cigarety a pivo, potažmo nějaký tvrdý alkohol, a co zbylo tak to byl třeba chleba a salám.

Četa disponovala nákladním vozidlem Praga V3S, kterým měla povoleno si pro proviant do nejbližšího obchodu na nákup zajet. Vozidlo používali také na montáž a sběr terčů, a jiné podobné věci, které souvisely s provozem střelnice.

Tak se stalo, že po střelbách nějaké jednotky, která to byla, se vedly dlouho spory, vyrazili do terénu pro terče. Při této činnosti našli nevybuchlou střelu s pancéřovky. Tu měl jeden z nich, který ten náboj nalezl, vyhodit na korbu vozidla, kde ostatní vojáci skládali terče, tam náboj po dopadu na korbu vybuchl. Samotný náboj vážil 3,75 kilogramu TNT, dovedete si představit, jak to po výbuch takového množství na té korbě vypadalo, pět vojáků, kteří byli na korbě, bylo výbuchem usmrceno.

Celá událost se dlouho vyšetřovala a vedly se spory o jednotku, která střílela jako poslední, a která na střelnici nevybuchlý náboj mohla zanechat. Z doslechu jsme se dozvěděli, že při výslechu vojáků, kteří událost přežili, na dotaz vyšetřovatele proč nenechali náboj na zemi a nezavolali pyrotechnika, odpověděl, že chtěli náboj nechat pochromovat, jako těžítko na stůl.

No i tato výpověď svědčila o inteligenci některých jedinců, kteří v dnešní době na sociálních sítích zveřejňují svoje „ hrůzostrašné“ zážitky z doby jejich výkonu vojenské základní služby o tom jak byli šikanováni a podobné nesmysly. Měli pohodovou vojnu, na rozdíl od nás, žádné stráže nebo zrychlené přesuny, volno k opuštění posádky, na to měli vypracovaný pořadník, prostě pohoda.

Také se nemuseli obávat ostré bojové pohotovosti jako my, jejich klasifikace byla „B“, obsluhy střelnic, patřily do této kategorie, stejně jako na útvarech knihovníci, promítači filmů a podobné „odbornosti“, z toho bych vyjmul obsluhy kotelen, a to z jediného důvodu, tenkrát byly všechny kotelny na uhlí, tak že „kotelníci“ museli všechno pěkně rukama odpracovat. Ale zase, žádné stráže nebo nějaký výcvik, jen každou sobotu měli na starosti výměnu prádla, to co jste za týden výcviku zašpinil, tak v sobotu jste vyměnil za čisté, samozřejmě po vydatné očistě teplou vodou.

To jsem trochu odbočil, ale jen proto, aby jste byli informováni o tom jak to tenkrát bylo. Další průšvih na té střelnici, a také s pancéřovkou P-27 byl podobný. Při ostré střelbě z této zbraně bylo bezpodmínečně nutné, aby střelec i nabíječ, leželi kolmo, dá se v prvém úhlu ke zbrani, bylo to z jednoho prostého důvodu.

Pancéřovka fungovala na principu bezzákluzového kanonu, zpětný ráz při výstřelu byl kompenzován ocelovými pilinami, které spolu s plynem unikaly směrem dozadu. Unikajícími plyny a ocelovým prachem byl za zbraní ohrožen prostor do vzdálenosti 40 metrů, proto ten pravý úhel při střelbě. Stalo se, že střelec nějak zapomněl na tuto skutečnost, a jeho pravá noha se ocitla v dosahu toho, co z pancéřovky po výstřelu vylétlo směrem dozadu. Jeho nohu to „ohoblovalo“ tak, že místy byla prý i vidět kost.

Nevím, nám to bylo tlumočeno při výcviku s touto zbraní. Proto jsem se velmi divil tomu, když v jedné knize, kterou nechci jmenovat, jeden podplukovník napsal, že jednotky Sovětské armády v roce 1968 chtěli zadržet v postupu střelbou z oken budovy. Nevím, ale „soudruh“ podplukovník si asi nepřečetl manuál o používání této zbraně, v místnosti o rozloze asi 25 m2 se její použití rovnalo sebevraždě.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.srpna 2024.