TROCHA HISTORIE 109

Jen pro zajímavost, PARAMETRY PISTOLE VZOR 52.
Ráže 7,62x25 Tokarev
Délka zbraně 211 mm
Délka hlavně 120 mm
Hmotnost prázdné zbraně 0,95 kg
Hmotnost nabité zbraně 1,04 kg
Úsťová rychlost 480m/s
Efektivní dostřel 50 metrů
Maximální dostřel 1800 metrů
Zásobník 6 nábojů

Ještě taková jedna zajímavost z této pistole se dal „udělat“ takový malý samopal, jednoduše se demontoval přerušovač a pistole po stisknutí spouště vypálila všech šest ran za sebou.

Vzpomněl jsem si na jednu příhodu s tímto „problémem“ Byl jsem jako voják s povolání na funkci výkonný praporčík, a po výcviku v Luštěnicích,jsme se na nějakou dobu vždy vraceli do Stříbra k motostřeleckému pluku do jeho sestavy jsme byli začleněni. Zatím co v Luštěnicích vládla taková pohoda, tak u pluku ve Stříbře jsme byli velmi často středem pozornosti. Konala se zde různá instrukčně metodická školení, různé předváděcí akce, a také ostré střelby.

Ty nebyly pro vojáky základní služby, ale pro vojáky z povolání. Jak jsem uvedl dříve, tak těchto střeleb se museli zúčastnit všichni vojáci z povolání, a střílelo se ze zbraní, které jsem popsal, to znamená SaP 58 a pistole vz.52.

Střelby byly vždy rozděleny nejen podle hodností, ale hlavně podle funkcí. Zvlášť střílely nižší hodnosti, jako byli praporčíci, zvlášť hodnosti, tedy důstojníci na funkcích velitelé čet a rot s hodností poručík až kapitán. Vyšší hodnosti jako major až podplukovník stříleli samostatně.

Takže byly vyhlášeny střelby velitelů čet a rot, kterých se musel zúčastnit i velitel naší roty, jeho jméno jsem dávno zapomněl, jen si pamatuji, že měl povolenou výjimku a mohl nosit brýle. Samozřejmě jsem od něho dostal rozkaz, abych mu připravil zbraň, což jsem učinil. U jeho pistole, se kterou odešel na střelby,jsem mu ale napiloval již zmíněný přerušovač, jak to dopadlo, jste určitě pochopili, stiskl spoušť, a vypálil všech šest ran najednou, samozřejmě k všeobecnému veselí všech zúčastněných.

Po návratu ze střeleb, mlátil „postiženou“ pistolí o stůl, a také nařídil kontrolu všech pistolí u roty. Já jsem v tichosti s tou jeho pistolí zašel za náčelníkem dělostřeleckého vyzbrojování, který byl již o celé události spolehlivě informován. V dílně jsme „vadnou“ součástku vyměnili, a zbraň potom bez problémů spolehlivě po vyzkoušení fungovala dál.

Ale vrátím se zpět do současnosti, když jsem po více jak půl století měl možnost vzít do ruky útočnou pušku BREN v ráži 5,56 s laserovým zaměřováním, a na střelnici z ní vypálit několik ran na terč, stejně tak když jsem měl možnost vyzkoušet neskutečně lehkou CZ-75 v ráži 9 milimetrů a později i armádní vzor 85, bezesporu bezvadné zbraně, tak „dvaapadesátka“ je nezapomenutelná.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 108

Skutečnost, že jsme jako devatenáctiletí „kluci“ dostali, nebo lépe řečeno, nám byla přidělena tato zbraň, kterou jsme se museli naučit rozebírat a zase složit, třeba jen po paměti tak, že jsme na jednotlivé součástky zbraně neviděli, byly přikryté stanovým dílcem, udržovat ji čistou, a hlavně ji někde „nezapomenout“, mnohým z nás se tím splnil klukovský sen - mít opravdovou zbraň.

Když jsme několik roků před nástupem ZVS ve svých rodných vískách „bojovali“ v klukovských hrách s různými „ zbraněmi“ vyrobených z kusu dřeva, nebo se skutečnými zbraněmi, kterých se po okolních lesích válela spousta, a které zde ve svém „úprku“ zanechal bývalý Wehrmacht a které, protože byly opravdové, jsme museli ukrývat nejen před rodiči, ale hlavně před tehdejšími „esenbáky“ tedy příslušníky „Sboru národní bezpečnosti“ (SNB).

Najednou jsme měli v ruce zbraň, opravdovou zbraň, se kterou jsme se nemuseli schovávat, naopak, kterou jsme mohli sundat s ramene a na různých akcích na chvíli „ půjčit“ přítomným pionýrům.

Nevzpomínáme na ni ve zlém, i když byly chvíle, kdy bychom ji byli nejraději někam zahodili, kdy nám třeba při zrychleném přesunu moc překážela.

Možná také při výkonu strážní služby, kdy nám s plnými zásobníky ostrých nábojů sice dodávala pocit jistoty a bezpečí, ale po dvou hodinách služby, na našem rameni byla dost těžká.
Možná také, když jsme se vraceli po seskoku padesáti kilometrovým pochodem zpět do kasáren, skoro na konci tohoto pochodu, kdy nám již mnoho sil nezbývalo, tak tato zbraň pořádně ztěžkla.

V předchozích vzpomínkách jsem tuto zbraň zmínil i při „lovu“ zvěře, to ale bylo opravdu jen ve výjimečných případech, protože při zásahu bažanta střelou ráže 7,62, z něho moc nezůstalo, v drtivé většině se při jejich lovu používala malorážní puška, tak zvaná „malorážka“, i ta byla ve výzbroji našich jednotek.

Jak jsem se již zmínil dříve, lov byl výsadou Luštěnic, tam jsme totiž na výcvik mohli odejít bez toho, že by nás u východu z kasáren kdokoliv kontroloval, u pluku ve Stříbře se na výcvik musel použít jediný východ z kasáren, kde dozorčí útvaru vždy u odcházející jednotky, zvláště té naší, pozorně sledoval, jaké zbraně vojáci nesou, pokud zjistil „malorážku“, tak odcházející jednotku nechal zastavit, a malorážka se musela nechat na „bráně“, po návratu jednotky z výcviku se zase vrátila zpět.

Ale když jsem po více jak padesáti letech na střelnici u jednoho bývalého útvaru „vyfasoval“ deset ostrých nábojů do SaP-58, ty „napáskoval“ do zásobníku, a se zbraní zalehl, zamířil na terč vzdálený 300 metrů a začal střílet, tak jsem se na chvíli vrátil do doby, kdy jsem tuto zbraň měl prakticky každý den v ruce. Bylo v tom trochu nostalgie nad dávno minulou dobou.

V současnosti je tato zbraň postupně nahrazována novou útočnou puškou typu CZ-805 „Bren“ i z té jsem měl možnost si „zastřílet“, ale i přes její nesporné kvality nemůže vytěsnit vzpomínku na naše mládí a útočnou pušku SaP- 58.

U nové útočné pušky CZ BREN ještě chvíli zůstanu, v současnosti na trh s těmito zbraněmi vstupuje třetí generace těchto zbraní, které jsou ve výzbroji nejen AČR, ale i dalších ozbrojených složek jako je francouzská „GIGN“, mexická policie, vojenské letectvo Portugalska, nebo i Maďarská armáda.

Na letošním veletrhu IDET jsem tuto zbraň viděl, podle vyjádření tato zbraň vyniká vysokou přesností, stejně tak i odolností a naprostou spolehlivostí, ale jak jsem napsal, přes všechny tyto nesporné kvality nemůže vytěsnit vzpomínky na SaP – 58, a naše mládí.

Další zbraní u výsadkových jednotek byla pistole vzor 52, Touto zbraní byli vyzbrojeni vojáci z povolání na tabulkových funkcích velitel roty, čety, staršina, později přejmenovaném na výkonného praporčíka, ale i střelci z kulometů, dále i štáb praporu. Mnohem později byla pistole u těchto funkcí nahrazena samopalem vzor 61 „škorpion“, ale vrátím se zpět k pistoli vzor 52 a trochu historie o této zbrani.

Po skončení II. světové války se očekávalo, že nová Československá armáda bude i nadále používat základní konstrukce pistolí z meziválečné doby, které budou přestavěny na jiný typ střeliva. V úvahu přicházel náboj 9 mm „parabelum“ který se za druhé světové války velmi osvědčil, nebo sovětský náboj 7,62 x 25, označovaný jako „Tokarev“, který byl používaný v mnoha sovětských pistolích a samopalech.

Všechny přípravy na vývoj nových pistolí, byly ale v roce 1950 zastaveny, nová směrnice MNO nařizovala, aby tyto zbraně byly stavěny na sovětský, 7,62 mm náboj „Tokarev“, zdálo se, že Československo začne licenčně sovětské zbraně, konkrétně tedy pistole vyrábět.

Česká zbrojovka ale na poslední chvíli vývoj a výrobu nové pistole zachránila, výnos ministra národní obrany ze dne 17 května 1952 oznámil, že se do výzbroje armády zavádí nový typ pistole vzor 52, ráže 7,62 mm.

Svojí konstrukcí je tato pistole opravdu výjimečná, a není známo, že by pistoli tohoto vzoru, zavedla jako standartní zbraň, nějaká jiná armáda ve světě, za to si ji ale oblíbily některé nestátní ozbrojené skupiny, a to kvůli její vysoké průbojné schopnosti. Pro tuto pistoli totiž existuje jen jeden typ náboje, a sice vojenský náboj s ocelovým jádrem, používání tohoto náboje je však v současné době zakázáno, pistole si kvůli němu získala přezdívku „zabiják policistů“, je to proto, že výkonné střelivo tohoto typu bez problému probije většinu běžných neprůstřelných vest.

Mezi vojáky byla tato pistole celkem oblíbená, někteří si ale stěžovali na její poměrně velkou váhu, nově hmotnost, faktem ale zůstává, že ten kdo zvládl střelbu z „dvaapadesátky“, tak bez problémů zvládne střelbu i z lehčích typů, a to včetně legendární „CZ 75“.

Pistole vzor 52 ale bude i nadále představovat velice respektovanou zbraň, na kterou si po více jak půl století bývalí příslušníci výsadkových jednotek, kteří měli možnost s touto zbraní „bojovat“, rádi vzpomenou. Lze jen těžko uvěřit, že tyto zbraně mají za sebou více jak padesátiletou historii, a jsou tak nejen nejdéle vyráběné, ale i nejdéle používané zbraně jednotlivce v naší armádě.

Technické výkresy spolu s technologickými postupy a veškerými změnami použitými při jejich výrobě, jsou uloženy v archívu skladu „Správa hmotných rezerv Praha“ v areálu nynější akciové společnosti „Česká zbrojovka“ v Uherském Brodě.
Bohužel v této zmatené době má k těmto dříve tajným dokumentům přístup dá se říct kde kdo, zvláště naši „noví“ přátelé za naší západní hranicí.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.září

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 107

Vzpomínám si na jednu příhodu ze střeleb, kdy jsme u SaP-58 Pi použili nožičky a přístroj pro noční vidění NSP-2.

Měli jsme za úkol seznámit vojáky s používáním těchto přístrojů, které byly právě zaváděny do výzbroje některých jednotek, ale nebyly běžně používány. Bylo to asi pro jejich poměrně na tehdejší dobu vysokou pořizovací hodnotu, a také pro jejich poměrně velký rozměr, který byl dost nepraktický.

Stejně tak se neuvažovalo o tom, že by výsadkáři měli s tímto přístrojem skákat, ale zpět ke střelbám. Střílelo se na malé pěchotní střelnici, terče drželi na dlouhých latích vojáci ukrytí v okopech. Na každém terči byla připevněna objímka na malou žárovičku, tu napájela 4,5 voltová baterie, kterou voják držel společně s terčem, blikání těchto světélek mělo znázorňovat výstřely protivníka, dodnes jsem nepochopil proč, když jsme používali přístroj pro noční vidění.

Na terč bylo vypáleno asi patnáct střel a světélko zhaslo, řídící střelby žádal vysílačkou po obsluze terčů, proč světélko zhaslo, bylo mu sděleno, že v místě objímky se žárovičkou je v terči jen větší díra a lať, na které byl terč připevněn, byla prakticky ustřelena. Když jsme hledali důvod, proč k tomu došlo, tak jsme se jednoznačně shodli na tom, že pokud se u této zbraně použijí nožičky, tak střelba z této zbraně je velmi přesná.

Do této zbraně se používalo následující střelivo:

- náboj s normální střelou, byl bez barevného označení.

- náboj svítící, hrot střely byl označen zelenou barvou.

- náboj průbojný, zápalný, hrot střely měl červený a černý proužek

- náboj zaměřovací, hrot střely měl zelený a bílý proužek

- náboj svědečný, byl bez označení

- náboj školní na těle nábojnice jsou tři podélné prolisy

- náboj cvičný, neměl střelu, vrch náboje byl hvězdicově uzavřen

- náboj redukovaný, byl označen bílou barvou

U dvou typů nábojů je nutné vysvětlit k čemu nebo na co se používaly. Náboj svědečný, tento náboj se používal do poloviny sedmdesátých let u výrobce k ověření kvality a technických požadavků na střelivo. Náboje se vyráběly v sériích po 100 000 kusech, z tohoto počtu se odebral určitý počet nábojů, a ten se vložil do označených truhlíků, které byly následně úředně zaplombovány. Při případných problémech se střelivem se na nich ověřovala kvalita a technické zadání, to se dělo i se střelivem určeným pro export. Dochovaný počet exemplářů tohoto velmi málo známého náboje je velmi malý.

Dalším takovým velmi málo známým nábojem je náboj redukovaný. Používal se ke střelbě na zkrácené dálky, jeho maximální dostřel je 1100 metrů, až na tento dostřel může způsobit smrtelné zranění, špička střely tohoto náboje je zakulacená.

S náboji jako byl náboj zaměřovací, svědečný nebo redukovaný, vojáci u jednotlivých útvarů nepřišli do styku, já jsem měl možnost se s nimi seznámit při vyučování předmětu „konstrukce zbraní a střeliva“ ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově v kurzu praporčíků.

Na první pohled by se mohlo zdát že SaP-58 je jen kopií AK-47, nebo StG- 44, ale jde jen o omyl, konstruktéři samozřejmě vycházeli z tehdy těchto dvou existujících zbraní, ale nejdůležitější část zbraně, její vnitřní mechanismus je odlišný a použitý systém uzamčení závěru nebyl doposud u podobné zbraně této kategorie použitý.

SaP-58 má kadenci 800 ran za minutu, kdežto AK-47 jen 600 ran, je tedy lépe zvladatelnější než SaP-58, který má větší zdvih hlavně, ale díky většímu otvoru pro vyhazované nábojnice, je u SaP-58 menší pravděpodobnost zachycení prázdné nábojnice v komoře. Celá sestava závěru zůstává po posledním výstřelu vzadu, to pomáhá vojákům určit stav střeliva v zásobníku, u AK-47 tomu tak není, tam se po poslední výstřelu závěr vrací do uzamčené polohy.

Když se prováděly srovnávací testy mezi SaP-58 a AK-47, tak bylo vybráno několik kusů těchto zbraní obou typů, ty byly rozebrány a z těchto dílů byly složeny „nové zbraně“, potom bylo z každé zbraně vystříleno 20 000 nábojů, za každým střelcem stáli asistenti, kteří průběžně dobíjeli zásobníky, střelec po vystřílení zásobníku dal jen ruku dozadu, do ní dostal nový plný zásobník, nabil a pokračoval ve střelbě. Po každém vystříleném třetím zásobníku ponořil celou zbraň do sudu s vodou, a zbraň tak ochladil, po skončení tohoto srovnávacího testu, byly obě zbraně rozebrány, a zjišťovalo se jejich poškození, obě zbraně obstály na výbornou, jen u SaP-58 praskla vratná pružina.

Je nutné ještě dodat, že útočná puška vzor 58, se vyvážela do mnoha států mimo Československo, byly to země jako Irán, Indie, Libye, Etiopie, Eritrea, Kypr, Kuba, Afganistán, Angola? Guatemala, Guinea, Mosambik, Somálsko, a Tanzánie.

Byly to a dosud jsou spolehlivé zbraně, které snesly i „tvrdší“ zacházení, označení této zbraně jako „samopal“ není správné, do samopalu se používá pistolové střelivo, pro SaP-58 se používá již zmiňovaný náboj 7,62x39 mm.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 6.září

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 106

Ještě bych rád zmínil podobné zbraně vyráběné v Polsku, stejně jako u nás v Československu, byl i v polské armádě, po II. světové válce, nedostatek zbraní malých rozměrů. Polská armáda proto zadala požadavek na malý samopal, pro tehdy zaváděný náboj 9 mm „ Makarov“.

Na základě tohoto požadavku vznikl samopal „ PM 63 RAK“, měl ráži jako náš samopal vzor 23, tedy 9 mm, ale na rozdíl od našeho samopalu, ten polský měl tvrdě chromovanou hlaveň. Výroba tohoto typu samopalu byla ukončena v roce 1974, tato zbraň byla exportována do Vietnamu, a také do bývalé NDR, kde byla používána až do poloviny devadesátých let.

Jen pro zajímavost, samopal „PM 63 RAK“, použili teroristé při obsazení Iránské ambasády v Londýně v roce 1980.

Po skončení výroby této zbraně začala polská armáda používat samopal „Beryl“ ráže 5.56 x 45 ve standartu NATO, v podstatě jde o okopírovaný „AK 74“, pod tento typ jde podvěsit granátomet „Pallad“.

Československo bylo tedy jedinou zemí v rámci bývalé Varšavské smlouvy, která měla zavedeny ruční palné zbraně vlastní konstrukce, nikoliv licenčně vyráběné sovětské vzory.

Také útočná puška vzor 58, je zbraní plně domácího původu, její výroba započala ve zbrojovce Uherský Brod na přelomu let 1958 až 1959, a trvala až do roku 1988. V tomto období bylo vyrobeno 900 000 kusů této zbraně, a to ve všech variantách. Výsadková verze této zbraně je zavedena i ve výzbroji policie České a Slovenské republiky.

Neznámým počtem těchto zbraní, jsou vyzbrojeny i některé zahraniční speciální jednotky, jako je třeba speciální jednotka „Para comandos“ Indické armády, nezanedbatelný počet těchto zbraní se také objevil v Afganistánu.

Jedna zajímavost, zatím co se u zbraní typu „AK 47“ používalo při jejich výrobě lisování, a jejich výroba byla tedy jednodušší a hlavně levnější, u SaP – 58 převládalo „třískové“ obrábění, což jejich výrobu prodražovalo.

Při našem nástupu k výsadkovému středisku a předpokládanému složení přísahy, jsme dostali úplně nové zbraně. Byly v přepravních bednách, jemně nakonzervované zbrojním olejem, ten vytvářel jeho nezaměnitelnou vůni, která nás po celou dobu služby provázela.

Všechny tyto zbraně byly v provedení „V“ - písmeno znamenalo, že zbraň je především určena pro výsadkové a průzkumné jednotky, zbraň měla sklopnou ramenní opěrku. U každé zbraně bylo příslušenství, sumka na čtyři zásobníky, zpočátku plátěná a velmi nepraktická, později byla vyměněna za celokoženou, která byla rovněž na čtyři zásobníky, ale na rozdíl od té plátěné byla velmi praktická a také tak trochu i elegantní.

Dále byl u každé zbraně bodák, který je nedílnou součástí zbraně. Na první pohled se od ostatních bodáků nebo nožů lišil svým pouzdrem, které je vůči závěsníku vychýleno pod úhlem asi 40 stupňů, to se nikde ve světě nepoužívá.

Bodáky nebyly broušeny, byly tak zvaně „tupé“, jejich výměna za ostré, nebo jejich broušení se předpokládalo, až po vypuknutí válečného konfliktu. Bodák byl vyroben technikou přesného lití do ztraceného vosku, jakost materiálu byla předepsána oborovou normou ČSN 13180, dohotovení bylo provedeno třískovým obráběním.

Pouzdro bylo nebo lépe řečeno je sešito ze tří vrstev žluté přírodní kůže, u hrotu je zesíleno další vrstvou. Drtivá většina pouzder je šitá na levou stranu opasku, část však byla vyrobena i pro „leváky“, tedy s opačně směrovaným závěsným poutkem.

Armádní regulovčíci, a vojáci strážní služby v zahradách Pražského hradu, měli pouzdra bodáků ušitá z bílé lakované kůže, u regulovčíků byla pouzdra mnohdy na bílo obarvena jen u jejich útvaru.

Bodáky se původně neznačily, ale na žádost armády, že si je vojáci mezi sebou kradou, a to zvláště při odchodu do zálohy jako suvenýr, bylo MNO nařízeno bodáky číslovat, byl schválen klíč se čtyřmístnými čísly od 0001 do 9999, po vyčerpání se za čísla řadila písmena tedy 0001 A až do konce abecedy. Po vyčerpání, se písmena řadila do čísel tedy 0A001, postup se opět opakoval až do konce abecedy. Tato čísla neměla ale s výrobou nic společného, sloužila jen pro potřeby evidence u útvarů.

Poslední samozřejmostí zbraně SaP-58 byly i pomůcky pro její čištění. V plátěném obalu byly dva prodlužovací díly na vytěrák, samotný vytěrák, to byl takový kartáček, olejnička a plynový nástavec, který se používal při střelbě cvičnými, nebo chcete-li slepými náboji.

Zde je ale potřeba připomenout, že po střelbě slepými náboji bylo nutné plynový nástavec sejmout a na ústí hlavně, našroubovat chránítko ústí. To bylo nutné z ryze praktických důvodů, plynový nástavec by totiž neumožňoval střelbu ostrými náboji, i když jsem byl svědkem toho, jak jeden z vojáků při ostrých střelbách nechal na ústí hlavně plynový nástavec, a ze zbraně ostrým nábojem jednu ránu vystřelil. Při tom zvýšený zpětný ráz, mu zbraň „ vyrazil“ z ruky, ale také došlo k tak zvanému „vydutí“ hlavně, a zbraň musela být vyřazena.

Později se ve výzbroji objevilo několik kusů Sa-58, které měly na levé straně lištu pro upevnění zaměřovacího infra dalekohledu NSP-2, součástí této verze byla i sklopná dvojnožka, která se na zbraň připevňovala místo bodáku, dvojnožka byla nutná z důvodu váhy, a v té době i většího rozměru infra zaměřovače, bez použití dvojnožky bylo dost problematické zbraň s nasazeným NSP-2 v ruce udržet.
Při použití nočního zaměřovače bylo také nutné místo chrániče závitů na hlavni, nasadit kuželový tlumič ohně.

V současnosti AČR místo zastaralého zaměřovače NSP-2 používá moderní noční zaměřovač MEO 50 s 3,2 násobným zvětšením.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 30.srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 105

V předchozích vzpomínkách byla zmínka o zbraních, které jsme při „lovu“ používali, teď bych se rád o těchto zbraních zmínil trochu podrobněji.

Před naším příchodem ke středisku, byly oba dva výsadkové prapory vyzbrojeny staršími zbraněmi, byl to hlavně samopal vzor 26, který tehdejší výsadkové jednotky používaly. Charakteristickým rysem této zbraně byla konstrukce závorníku, podstatná část jeho délky je umístěna v prostoru nad hlavní a kolem ní. Tato konstrukce umožňovala podstatné zkrácení celkové délky zbraně, ale při zachování potřebné délky hlavně.

Podobné řešení bylo použito i u konstrukce samopalu „UZI“, nebo „Ingram M 10“ a také u některých samopalů vyráběných v Polsku.

Původní verze samopalu označená jako „vzor 23/25, používala střelivo v ráži 9 mm „Parabelum“, ale v rámci nutnosti unifikace střeliva se Sovětskou armádou, byla tato zbraň zrekonstruována pro náboj ráže 7,62 „Tokarev“, následně označena jako vzor 24/26, a výroba předcházejícího vzoru byla zastavena.

Samopal vzor 24 určený pro výsadkové jednotky, měl sklopnou ramenní opěrku, vzor 26 potom pevnou dřevěnou pažbu, nebo jen pažbu z ocelového pásového profilu. Jak jsem se již zmínil dříve, byl samopal vzor 24 krátce před našim příchodem z výzbroje praporů stažen, následně byly zbraně nakonzervovány, uloženy do přepravních beden a odeslány na Kubu.

Zde je potřeba zmínit se kdo a jak byla konzervace zbraní provedena. Byla vybrána skupina deseti vojáků, někdy víc někdy míň, bylo to podle toho, jak a kdy byli jednotliví vojáci určováni do služby dozorčích rot, nebo i jiné služby. Vybráni byli především ti, kteří byli v tehdejší KSČ, ale těch bylo strašně málo, u roty jsme měli jen jednoho, a stejné to bylo u dalších rot.

Takže, když ne straníci, tak vzorní vojáci, a když došli i ti, tak bylo vzato za vděk i těmi ostatními obyčejnými. Stejně to co dělali „vykecali“ všem ostatním, chodili totiž zapatlaní od nějaké „speciální“ vazelíny, která vydržela cestu přes moře na již zmiňovanou Kubu.

Nevím, jestli na tu Kubu přes to moře „doplavaly“, a také nevím, jestli s nimi byli spokojeni, ptáte se proč?

Odpověď na otázku je jednoduchá, jak mně vyprávěl voják druhého ročníku, který se mnou stával v řadě, a kterého jsem ve vzpomínkách několikrát zmínil, tak čištění zbraně po střelbách probíhalo následným způsobem. Na kusu padákové šňůry se udělalo několik po sobě jdoucích uzlů, šňůra se posypala jemným pískem, toho bylo u střediska dostatek, a tímto přípravkem se hlaveň „vydrhla“ do předepsané čistoty.

Hlaveň nebyla tvrdě chromována jako u SaP-58. Co na tom, že po takovém „čištění“ byla hlaveň za pár dní rezavá jako liška, jak se ale podle vyjádření toho vojáka, stačilo zase vzít tu šňůru, a celý postup čištění zopakovat. Ještě něco, o čem se často zmiňovali vojáci druhého ročníku v souvislosti s těmito samopaly, pokud byl náboj v hlavni a zbraň byla „natažena“, tak stačilo zbraň hodit na zem, a zbraň vystřelila.

Údajně to bylo dáno tou těžkou hmotou závorníku, který byl neuzamčený, nevím, později když se mně tato zbraň dostala do rukou, jsem to zkoušel, výsledek ale nebyl nikdy uspokojivý. Rozborka této zbraně byla velmi jednoduchá, v zadní části samopalu byl „bajonetový“ uzávěr, zatlačením a pootočením došlo k jeho uvolnění, a celý vnitřek doslova „vypadl“ ven. O této zbrani se zmíním ještě později.

Při této příležitosti trochu odbočím, a zmíním se o způsobu konzervace nejen zbraní, ale i ostatních součástek třeba k automobilní nebo tankové technice, se kterou jsme byli nejen seznámeni, ale i jsme si prakticky vyzkoušeli v kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově.

Byli jsme seznámeni z konzervací pomocí přípravku „VIK“, ta tři písmena znamenala, že se jednalo o Vypařovací Inhibitor Konzervační, byl to takový bílý prášek, který se rozpustil v obyčejné vodě, a do takto vzniklé emulze se jednotlivé součástky ponořily. Po vytažení z tohoto roztoku a po tom co emulze na součástkách zaschla, byla konzervace dokončena. Při namáčení do roztoku jsme museli používat gumové rukavice. Ty byly podle důstojníka, který tento způsob vyučoval, nutné ne proto, že by emulze byla zdraví škodlivá, ale proto, že na prstech bylo trochu potu, který jak je známo je slaný, a ten by býval celý způsob konzervace narušil.

Další způsob konzervace, se kterým jsme byli seznámeni, byla tak zvaná „kokonizace“, při tomto způsobu se jednotlivé součástky ponořily do již dodaného roztoku něčeho, co na namočené součástce po chvíli vytvořilo takový pružný obal, neboli „kokon“. Jeho odstranění ze součástky bylo docela jednoduché, prostě se jednoduše nožem nařízl, a obal se lehce sloupl.

Později jsem se při výkonu služby s oběma způsoby konzervace nesetkal, dál se prováděla pomocí vazelíny, a podle hesla „čím víc, tím líp“, vraťme se ale zpět k našim zbraním.

Samopal vzor 24 nebo 26 byl ve výzbroji bývalé ČSLA používán ještě v polovině sedmdesátých let, převážně u týlových jednotek, u bojových jednotek byl vyřazen z výzbroje již počátkem šedesátých let. Jedna zajímavost, samopal vzor 26 neměl přepínání druhu střelby, střelba se řídila stisknutím spouště, při menším stisknutí je střelba jednotlivými ranami, při stisknutí spouště „na doraz“ střílí zbraň dávkou. Podobný druh střelby měly i samopaly vyrobené v Polsku, zmíním je později.

U výsadkových jednotek byly ve výzbroji také lehké plamenomety, konkrétně u výsadkové brigády to byl typ „LPO-50“. Pro jednotky, které by nastoupily v rámci mobilizace, byly uloženy ve skladech „nedotknutelných zásob“, známé pod zkratkou „nz sklady“, tyto plamenomety byly ale z výzbroje postupně staženy a následně zrušeny.

Stalo se tak na základě ustanovení mezinárodního válečného práva, že žádná z bojujících stran nesmí používat takové zbraně a prostředky, které způsobují nadměrná poranění, nebo zbytečné ztráty. Naši noví přátele za západní hranicí, konkrétně vojska NATO, ale plamenomety ve výzbroji i nadále mají, navíc byly u jejich vojsk do výzbroje zavedeny plamenometné tanky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23. srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 104

U stravování v Luštěnicích ještě chvíli zůstanu.

Pravda je, že jídla bylo vždy dostatek a bylo i dobře připravené, kdo za tím stál, jsem uvedl již v minulém příspěvku. To by ale nesměla být armáda, lépe řečeno výsadkáři, aby si tak nějak k té dobré stravě ještě nepřilepšili.

Umístění střediska na okraji lesního komplexu „Svatojiřského lesa“ k tomu doslova vybízelo. Navíc, celý prostor za kasárnami, byl revírem Ministerstva národní obrany, o tom jsem se také již zmínil. Takže, co scházelo k tomu, abychom si nepřilepšili kouskem jakékoliv zvěřiny, a to jak by správně řekl každý myslivec, pernaté nebo srstnaté.

S pernatou to byl ale problém, z bažanta po zásahu střelou ráže 7,62 toho moc nezůstalo, musela se proto použít malorážka, tedy ráže 5,56, i tyto zbraně jednotky ve své výzbroji měly, tak to nebyl problém, navíc výstřel z malorážky nebyl tak hlasitý jako ze samopalu.


Vzhledem k tomu, že se v okolí samotných kasáren cvičilo, a střelba se ozývala ze všech stran, tak jedna rána se v tom lehce ztratila. Navíc nikdo z nadřízených nepátral o původu té střelby, prostě se cvičilo. Tak že pokud se podařilo cokoliv ulovit, tak se to zpravidla okamžitě zpracovalo, sůl, kmín nebo i paprika, koření, které bylo součástí „povinné“ výbavy, a vždy se nacházelo v některé z mnoha kapes na našich polních uniformách.

Menší kusy jako zajíc a bažant se upečené na ohni snědly hned, na srnce nebo muflony se nestřílelo, byly to velké kusy, byl by problém co takovým množstvím masa.

Ale ne pokaždé se podařilo něco ulovit, a to i přes to, že zvěř byla na střelbu v prostoru zvyklá, někdy se prostě stalo, že jsme neulovili, jak se říká ani brko, ony ty lovy také logicky nemohly být každý den, zpravidla probíhaly, když byla na denním rozvrhu naplánovaná taktická příprava.

Jednou se stalo, že se nepodařilo něco ulovit, a tak při návratu z „lovu“ do kasáren, někdo střelil do hejna vran, které se na podzim v okolí kasáren objevily. Střelená vrána by bez povšimnutí zůstala ležet na zemi, ale někdo z přítomných prohlásil, že z vrány je výtečná polévka. Takže na místě vrána okamžitě zbavená peří a vnitřností, takto připravená přinesena do kasáren, kde byla dočištěna a vhozena do hrnce ve kterém se začala vařit. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale výsledek v podobě uvařené vrány se stále nedostavoval.

Mezitím se z povolené vycházky vracelo několik vojáků, ti měli vypitá nějaká piva a tak měli i trochu hlad. Ta vrána, která se v tom hrnci vařila, voněla, tak že jeden voják toho nedovařeného opeřence z hrnce vytáhl, a začal konzumovat, samozřejmě za všeobecného veselí přihlížejících. Nevím, jak mu to chutnalo, pojídání toho nedovařeného ptáka jsem se nezúčastnil.

K tomu našemu „pytlačení“ jinak se to totiž nedá nazvat, velení střediska o tomto způsobu přilepšování ke stravě vědělo, a dost nelibě to neslo. Drtivá většina štábních důstojníků vlastnila lovecké povolení, v tomto případě ho vydávalo nějaké oddělení na MNO, a na kulovnici nebo brokovnici, bylo pro vojáka z povolání dost jednoduché získat povolení k jejich držení.

Tyto lovecké zbraně nestály hodně peněz, daly se koupit u tehdejší „ Veřejné Bezpečnosti“ jako tak zvané „konfiskáty“, to byly zbraně zabavené jako nelegálně držené, nebo z nějaké trestné činnosti. Zbrojní průkaz, do kterého se tyto zbraně zapisovaly, vydával „ NDV“, náčelník dělostřeleckého vyzbrojování příslušného útvaru, vydání „ZP“ schvaloval velitel útvaru, takže bez problémů.

K těm cenám, lepší brokovnice se dala koupit za dva tisíce, to byly v tehdejší době velmi slušné peníze, lepší znamenalo to, že na zbrani byly vyryty nějaké lovecké motivy. Osobní zbraně jako pistole se daly pořídit za několik stokorun, nebyl ale povolen nákup pistole s ráží 9 mm, povolení platilo na ráži 7,65. Já jsem u VB koupil pistoli ráže 7,65 za pouhých sto korun „ Československých“ Tak to bylo takové malé odbočení.

O takovém způsobu přilepšení ke stravování, se jednotkám, které byly umístěné ve městech, mohlo jenom zdát, stejné to bylo u jednotek pohraniční stráže, ty i když jejich umístění bylo někde poblíž lesa, tak si nemohli dovolit střílet po jakékoliv zvěři, výstřel na státní hranici znamenal minimálně vyhlášení poplachu pro úsek, kde se střílelo.

Ještě se na několika řádcích vrátím k odvozu zbytků jídla vojínem, který to měl na starosti. Shodou náhod jsem se s ním setkal, bylo to v době, kdy jsem byl v důchodu, ale chodil jsem si přivydělávat nějakou tu korunu, ne že bych musel, můj důchod mně bohatě stačil, a dost peněz jsem i ušetřil, ale po hadrové revoluci, byl velký zájem o profese, jako třeba soustružník kovů.

V té době zájem o tyto učební obory upadal, nikdo se v tomto nebo v podobných oborech nechtěl učit, každý chtěl být „manažerem“. Když mně, přes nějaké kamarády, oslovilo vedení jedné, tenkrát již soukromé firmy, jestli bych u ní nechtěl jako již zmíněný soustružník pracovat, tak jsem s jejich nabídkou souhlasil. Nabídli víc než dobré finanční podmínky, a také jiné výhody, které se týkaly pracovní doby a podobně.

Tak jsem, po dlouhé době začal chodit do práce, firma měla sídlo v bývalém areálu Agrostroje Prostějov, hned vedle autobusového nádraží. Na trase mé cesty do tohoto zaměstnání, se nacházel takový „bufet“, kde jsem se někdy zastavil, abych si koupil svačinu, ten bufet býval poměrně slušně obsazen zákazníky, kteří po ránu potřebovali k úplnému probuzení půllitr piva.

Hned vedle dveří seděl chlápek, zdál se mně sice povědomý, ale moc pozornosti jsem mu nevěnoval. Jednou paní, která tam čepovala pivo, na toho muže, zavolala „paragáne, máš zde to pivo“ načež se muž zvedl a pro to pivo si k pultu přišel.

Po této příhodě, mně bylo již jasné, odkud ho znám, ano, byl to bývalý vojín, který odvážel zbytky jídla od jídelny v Luštěnicích. Když si odnášel ten půllitr piva od pultu tak jsem ho oslovil i já, paragáne, nesloužil jsi náhodou v Luštěnicích? S neskrývaným údivem řekl, že ano, prohodili jsme pár slov, já jsem ale spěchal do práce, takže na nějaké dlouhé povídání nebyl čas.

Později jsem mu věnoval moji knihu „Pod vrchlíky padáků“, kterou byl velmi překvapen, a moc mně za ni děkoval, také jsem se ho také zeptal, jak se vlastně jmenuje, odpověděl, že Franta Ježek, u střediska v Luštěnicích jsem to jméno slyšel, teď jsem s jistotou věděl, že v Luštěnicích na tom PZH opravdu sloužil.

Několikrát jsem ho ještě v tom bufetu viděl, vždy jsme prohodili pár slov, ale jednou, když jsem se tam opět zastavil, tak tam nebyl. Na můj dotaz ta paní za tou pípou řekla, že zemřel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16. srpna.

TROCHA HISTORIE 103

Ještě k těm zbytkům jídla.

I na ošetřovně byla nádoba, kam se zbytky dávaly, jídlo na ošetřovnu se nosilo ve várnicích, bylo pro vojáky, kteří zde byli hospitalizováni, a tyto zbytky také odvážel již dříve zmiňovaný voják. Ale ne vždy zbytky končily takovým, dá se říct, mírumilovným způsobem.

Čas od času kuchaři dávali do jídelny to, co zůstalo od výdeje snídaně, v jednom případě to byla taková pomazánka ze sýra, salámu a nevím čeho ještě, která zůstala po vydání snídaně v kuchyni. Moc v lásce jsme ji neměli, také nebývala dost často, ale pokud byla, tak jí bylo hodně. Tak i tentokrát nějaká zůstala, a kuchaři ten zbytek dali do jídelny.

Bylo to v době, kdy ve středisku probíhaly nějaké prověrky, tuším, že to bylo v souvislosti s udělením nějakého praporu, nebo něčeho podobného. Po středisku se pohybovalo docela dost důstojníků, kteří tyto prověrky prováděli, a tak se stalo, dá se říct, že to byla souhra náhod, že jeden důstojník s hodností majora, zavítal i do jídelny v době kdy se vydával oběd.

Jak jsem již dříve uvedl, tak kuchaři již zmiňovanou zbylou pomazánku dali do jídelny, kde si jí každý mohl dle libosti nabrat, kolik chtěl. Ale nesměli by to být vojáci, aby ji nevyužili k něčemu jinému, než byla původně určena. Někdo si jí prostě nabral do ruky, a po někom hodil, zásahem postižený jedinec ji seškrábl z uniformy, a celý postup zopakoval, mezitím se připojili i další vojáci, a pomazánková bitva začala.

Někdo se trefil, někdo ne, jedna dávka zůstala viset nad vchodovými dveřmi, a to zrovna v době kdy do jídelny vstoupil již zmíněný major z prověrkové komise. Na malý moment byla bitva přerušena, major zůstal stát ve dveřích jídelny, a asi se chystal pronést nějaký projev ve stylu plýtvání s potravinami.

Kus pomazánky nad jeho hlavou, na které měl nasazenou brigadýrku, se pomalu protahoval, a to až do doby, než překonal zemskou přitažlivost, a majorovi spadl na brigadýrku. Ten si sáhl na tu čepici, a nevěřícně zíral na ten kus té dobroty, co mu na ni spadl.
Beze slova se obrátil a z jídelny odešel. Po obědě byl vyhlášen nástup jednotky, a celý incident na něm byl popsán, samozřejmě jako vždy se žádný viník nenašel. Něco se ale změnilo, nějakou dobu se strava u střediska, a to po dobu konání prověrek, trochu zhoršila. Bylo to podle vyjádření velení střediska z důvodu, že nám komise záviděla dobré stravování.

Pokud se konalo nějaké cvičení spojené se seskokem, třeba ostré střelby, je celkem logické, že se vojsko nemohlo stravovat v kasárnách. V tomto případě se vydávala tak zvaná „kádečka“ neboli „konzervovaná dávka potravin“, ta nahrazovala stravu, která by se za normálních okolností podávala v kasárnách.

Ty konzervované dávky tak si vzpomenu na tři druhy, byla to dávka „Bystrica“, potom větší „KD-3“, a nakonec takový dá se říct „hit“, tím byla konzervovaná dávka potravin s názvem „Vysočina“. Ta dávka „Bystrica“, tak to bylo několik konzerv, zabalených ve velmi tvrdé folii, tam byla nejhorší konzerva, která obsahovala potravinu jménem „hašé“, tu jsme naštěstí nedostávali mnohokrát, dávka „KD -3“ byly konzervy zabalené v takovém izolačním, vodu odpuzujícím papíře, který ale dobře hořel, v té dávce byla konzerva se sýrem, s vepřovým masem a konzerva „lanš mít“ to byl takový salám nebo co, dále kostka „kávoviny“ a tvrdé suchary místo chleba, říkalo se jim „tankové suchary“ a byly opravdu velmi, velmi tvrdé.

Daleko nejlepší byla ale dávka „Vysočina“, tam byly nejen cigarety v počtu 20 kusů, neměly žádný název, byly zabaleny jen v bílém kartonu, vojsko si je pojmenovalo jako „bezejmenné“ nebo „Bohušovky“, bylo to po ministru národní obrany, kterým byl tenkrát generál Bohumír Lomský, vlastním jménem „Lenc“, (* 22. 4.1914 - † 18. 6. 1982), byla tam i žvýkačka, kostka čaje, a také čokoláda, nějaké karamely, energit, a také hrachová polévka samozřejmě v kostce.

Dávka byla v plechové krabici, ve které se dalo ohřát jídlo, krabice potom v igelitovém obalu, ve kterém se dala nosit voda. V některých dávkách byl i kousek rybářského vlasce s háčkem, tyto dávky tak to byl opravdu „hit“. Byl tam přiložen i návod, třeba jak upravit chycenou rybu „ po cikánsku“ dnes by to byl rasismus, tato dávka byla na tři dny. K tomu návodu na použití kádé dávky, všechno co bylo v té krabici, neobsahovalo žádný název výrobce, nebo cokoliv co by upozorňovalo na původ této dávky, ale návod byl vytištěn v českém jazyce a byl dost podrobný. Vzhledem k tomu, že tato dávka byla určena pro výsadkové jednotky a jednotky hloubkového průzkumu, bylo po jejím použití v týlu protivníka celkem jednoduché zjistit, odkud výsadek pochází.

V souvislosti s těmi KDP, i když se bude zdát, že to s nimi moc nesouvisí, bych se rád zmínil o stravování v armádě, konkrétně v bývalé armádě Sovětského Svazu, se kterým jsem měl možnost se mnohem později setkat v době, kdy jsem byl již v „civilu“ .

Je všeobecně známá skutečnost, že po roce 1968, byly na našem území dislokovány posádky bývalé Sovětské armády. Jejich příslušníci, a to hlavně nižší hodnosti, kšeftovali s našimi občany s různým zbožím, s naší strany byl zájem o fotoaparáty, myslivci měli zájem o levné náboje, kšeftovalo se i se zlatem, prostě se vším zbožím. Já jsem se prostřednictvím mojí manželky, která dělala v té době provozní v jedné restauraci, také k tomuto obchodování dostal.

V restauraci, kde moje paní pracovala, se jednou zastavili sovětští vojáci, ne základní služby, ale jejich seržanti nebo praporčíci. Nabízeli kde co, od těch již zmíněných fotoaparátů, také jejich cigarety a konzervy s masem, které jejich armáda používala.

O těch konzervách se chci zmínit. Zde ale musím upozornit, že tím nepropaguji žádné hnutí směrujícího k potlačení práv a svobod, nebo takového, které hlásá jakoukoliv ideologii, směřující k potlačení těchto práv, a ani taková hnutí nepodporuji.

Konzervy byly o váze jednoho kilogramu, a obsahovaly vepřové nebo hovězí maso, to bylo tak zvaně „libové“, v případě vepřového masa neosahovalo žádný tuk, v případě hovězího zase žádný lůj, nebo něco podobného. Ale jednu zvláštnost ale měly, pod víčkem bylo dost koření, konkrétně vavřínu, lépe řečeno bobkového listu, před konzumací bylo nutné toto množství odstranit.

Ještě o jedněch konzervách se chci zmínit, tenkrát jsem se s nimi setkal po prvé, již si nepamatuji, jakou měly gramáž, byly malé, ale obsahovaly kaviár. Tyto konzervy dostávali jen důstojníci, proč o tom ale píši. Konzervy o váze jednoho kilogramu, jsme si brali na dovolenou v době, kdy jsme na ni jezdili pod stan k Černému moři, nebylo na tom nic divného, spolehlivě nám pokryly stravu na několik dní. Ty malé s tím kaviárem jsme s místními domorodci měnili za víno.

Ještě bych se velmi rád zmínil o výrazu „ brána borců“, byla to brána, která se používala při vyhlášení bojového poplachu, dá se říct, že se jednalo o takový nouzový východ z kasáren. Proč tomu tak bylo? Kasárna u pluku ve Stříbře byla postavena hned vedle hlavní silnice ve směru na hraniční přechod Rozvadov, možná to byl záměr, tak že naši tehdejší „nepřátelé“ za západní hranici měli poměrně dobrý přehled o tom co se v kasárnách děje.

Jednou nějaká televizní stanice v tehdejším západním Německu vysílala pondělní rozvod a nástup pluku, po tomto vysílání byly na plot, který silnici odděloval od kasáren, připevněny pláštěnky, které se používaly jako ochrana jednotlivce při napadení chemickými prostředky. Tak že při vyhlášení poplachu, kdy z kasáren vyjíždělo velké množství bojové techniky, by bývala byla tato silnice „ucpána“ civilními vozidly, což i za „socialismu“ bylo nepřípustné.

Jinak byla brána využívána již zmiňovanými „opozdilci“ při jejich návratu z vycházek. Při této příležitosti se ještě zmíním o jedné události, tou bylo lámání tak zvané „třístovky“ to bylo 300 dnů, které chyběly vojákům druhého ročníku do odchodu do zálohy.

Zase, Luštěnice byly v pohodě, ale ve Stříbře tu „ oslavu“, pokud se to tak dá nazvat, doprovázel takový ohňostroj, prostě výbušky, rakety a všechno ostatní s čím vojsko při výkonu služby přišlo do styku. Ze strany velení pluku i praporu, byli vojáci upozorňováni, na případné tresty při použití těchto prostředků.

Velení nařídilo, aby vojáci, kteří v té době byli členy KSČ, stáli venku okolo jednotlivých budov, a sledovali, odkud cokoliv vyletí a bouchne. Svoje pozorování, měli následně hlásit ZVVP, tedy zástupci velitele pro věci politické, jednoduše „politruk“. Těch členů KSČ nebylo mnoho, a také nechtěli někde venku čekat, až jim něco spadne na hlavu, ona to totiž nebyla žádná legrace.

Jak později vypovídal jeden z opozdilců, který se přes tu bránu borců vracel do kasáren, zaslechl ve vzduchu zvuk dopravní pásky, která se odvíjela z útočného granátu, samozřejmě že granát byl v „ostrém“ provedení. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo, kdo granát hodil, tak to se nezjistilo. Ten, kdo ho hodil, tak předpokládal, že tou branou zrovna nikdo nepoleze, opak byl ale pravdou.

Podobný ohňostroj jako při „lámání“ té třístovky se odehrál při odchodu do zálohy, o tom ale později.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 9.srpna

TROCHA HISTORIE 102

Ještě se vrátím k těm přídavkům na přehlídce v Tachově, kde jsem zmínil plata syrových vajec.

Nebyl to ojedinělý případ, dá se říct „zlovůle“ proviantních náčelníků jednotlivých motostřeleckých útvarů.

I ve Stříbře byla jako přídavek několikrát použita syrová vejce, jak asi skončila? Ano byly to vajíčkové bitvy, ale u pluku ta bitva vypadala úplně jinak než v tom Tachově. Sice jste mohl dostat zásah syrovým vajíčkem, rozdíl byl ale v místě.

Ve Stříbře byly tak zvané „turecké záchody“, každý záchod byl samostatný, byla to díra v podlaze, ale dala se splachovat, dalo by se říct, že to bylo v zemi zapuštěné umyvadlo, nad kterou jste si dřepl, a aby to nebylo tak složité, tak ze zdi trčel na každé straně kus trubky, za ten jste se v tom podřepu držel.

Když jste se nacházel v té poněkud nedůstojné situaci a zjistil to kdokoliv z vojáků, tak Vám to vajíčko, které dostal, jako přídavek stravy jednoduše rozbil o vaše pozadí, to byla verze číslo jedna.

Že se Vám ty záchody zdají být v době socialismu poněkud nedůstojné? Nic si z toho nedělejte, u našich nových přátel v západních zemích jako Itálie nebo Francie, je tento způsob velmi rozšířený.

U těchto záchodů docházelo někdy k jejich ucpání, v tom případě stačilo zavolat na správu budov, odkud přišel pracovník, zpravidla to byl civilní zaměstnanec, který dal celou věc do pořádku.

Jednou se ale stalo, že nikdo na správě budov nebyl k dispozici, a tak „pročištění“ dotyčného záchodu provedl jeden z vojáků. Byl to takový „šoumen“, nepokazil žádnou legraci, a tak tomu bylo i tentokrát, ovšem dáli se to co následovalo, legrací nazvat.

Dotyčný vojín při pohledu na ucpané WC prohlásil, že k uvedení do provozu pomůže jen výbuch. Tak se také stalo, do záchodu se mu podařilo nacpat výbušku V-10, mezi vojáky nazývaný „dělobuch“, při výcviku imitoval výbuchy ostré munice. Tak že, výbuška „nacpaná“ do záchodu, přihlížející vojsko spolu s iniciátorem akce prchá do úkrytů, jakoby tušilo, co bude následovat.

Následovala rána, umocněná prostředím budovy, chvíli byl klid, ale najednou se všude okolo objevila taková slabá mlha, která sedala na vše, co bylo v místnosti, na zem, na stěny a strop. Ale nejen to, tlaková vlna z toho výbuchu vyrazila kontrolní víka na odpadovém potrubí i v prvním patře budovy, tak že, co v potrubí v té chvíli bylo, se rozlilo po chodbách budovy. Jestli jste hádali, co ta mlha byla, a hádali jste, že to byly tím výbuchem rozmetané „sračky“, tak jste uhodli správně.

Druhá verze probíhala na opačné straně budovy, kde byly instalovány ve stěnách budov kovové žebříky, které měly v případě nouze, třeba při požáru, sloužit jako únikový východ. Málo kdy se používaly, ale někdy, když se několik opozdilců vracelo z vycházky, tak se vždy našel nějaký „srandista“, který Vám to vejce hodil z výšky dvoupatrové budovy na hlavu.

Proč se vraceli takovým způsobem? Protože byli na vycházce tak zvaně na černo, bez povolení, a nebo, povolenou
vycházku jednoduše časově přetáhli. Přes normální vchod do kasáren nemohli jít, tak využili vchod, byla to brána, která se používala při vyhlášení bojového poplachu, říkalo se jí „brána borců“.

Později, když se tento způsob likvidace vajec donesl až k proviantnímu náčelníkovi, byl tento způsob přídavků zrušen, ono to vlastně nebylo ani potřeba, výsadkový prapor byl jako padákový výsadek zrušen, a tím pádem přešel ze stravovací normy 5 na normu 3. To byl konec lepší stravy nejen v Luštěnicích, kde bylo výsadkové středisko zrušeno, ale i ve Stříbře, kde se rozdíl ve stravování dorovnával právě těmito tak zvanými přídavky. Samozřejmě, že největší radost měl již zmiňovaný proviantní náčelník útvaru.

Ale vraťme se k tomu výbuchu na ucpaném WC, ano odpad se uvolnil, ale v místnosti byl všude po stěnách, na stropě, i na zemi takový velmi jemný povlak světle hnědé barvy, který navíc velmi smrděl. Ten bylo nutné odstranit, takže všichni, kdo se jakýmkoliv způsobem této akce zúčastnili, museli přiložit ruku k dílu a všechno uvést do pořádku.

Stravování u pluku ve Stříbře zdaleka nebylo na takové úrovni jako v Luštěnicích, a nebylo to dáno jen tím rozdílem stravovacích norem. V Luštěnicích se vojáci z povolání stravovali ve „ VZK“ což byla vojenská závodní kuchyně, její objekt byl v kasárnách, jídlo tam bylo stejné jako v kuchyni pro mužstvo, jen s tím rozdílem, že se podávalo na talířích, zatím co „vojsko“ dostávalo jídlo do „ešusů,neboli „třídílné jídelní soupravy“.

Ve Stříbře byl objekt VZK mimo kasárna, a chodili se tam stravovat i rodinní příslušníci vojáků z povolání, tak že to bylo o něčem jiném. Co bylo stejné jako v Luštěnicích tak i ve Stříbře bylo tak zvané „pomocné zemědělské hospodářství“ ve zkratce „PZH“, o tom ve Stříbře moc nevím, prakticky nic, jedno vím ale určitě, že se nacházelo mimo objekt kasáren.

V Luštěnicích bylo přímo v kasárnách na jejich okraji, bylo tam nevelké množství hovězího dobytka a asi stovka prasat. O všechna ta zvířata se staral jeden voják, v tabulkách byl veden jako příslušník osmé roty.

O tom hospodářství bych se rád zmínil trochu podrobněji. Je celkem logické, že při množství vojáků, kteří se u útvaru stravovali, vznikalo i nezanedbatelné množství zbytků jídla. Něco od snídaně, toho ale nebylo mnoho, víc od oběda a večeře. Tyto zbytky se musely nějak zlikvidovat, nebylo možné je někam házet na hromadu, která by se zakrátko stala místem s výskytem nežádoucích hlodavců, proto se zbytky používaly ke krmení vepřů.

Armáda v té době měla tak zvaná „PZH“ pomocné zemědělské hospodářství, kde se zbytky jídla používaly k přikrmování dobytka. U jídelny stálo několik popelnic, do kterých se zbytky jídla dávaly. Popelnice potom odvážel již zmiňovaný voják, ten se nezúčastňoval žádného výcviku, a asi ani neprováděl seskoky. Jeho polní uniforma vzor 60 byla od manipulace se zbytky jídla tak „ promaštěná“, že když se s ní svlékl, tak kalhoty zůstaly samy stát.

Užíval si spoustu výhod, o kterých se nám řadovým vojínům mohlo jen zdát, vycházky mu vždy některý z důstojníků střediska podepsal, aby si mohl zajít na pivo, stejné to bylo i s opuštěním posádky tak zvaný „opušťak“ míval velmi často, říkalo se, že důstojníkům štábu dělal zabíjačky, a ti ho za to vždy nějakým opuštákem odměnili.

Tak že vepři, o které se staral nebo i hovězí dobytek, byl v tak zvané „jateční zralosti“ odvezen na jatka, a jejich maso použito ke stravování vojáků. Nevím, jak to bylo s dohledem veterinářů na tuto činnost, ale tenkrát se na to zas až tak moc nehledělo, také nebyla žádná slintavka ani kulhavka, jo po těch porážkách vepřů jsme „slintali“ blahem nad produkty, kuchyně, které po tom následovaly.

Tak že čerstvé maso jsme měli zajištěné, chleba, mléko a jiné produkty se vozily do kasáren každý den, shrnuto, stravování u útvaru v Luštěnicích bylo na velmi dobré úrovni. Chléb, i když byl do kuchyně dovezen čerstvý, tak se krájel až na druhý den, bylo to k vůli nadýmání, a bylo ho vždy dost.

Na snídani kakao, čaj, loupáčky, rohlíky, nebo jiné druhy pečiva byly běžné, stejně tak jako třeba půlka vánočky, nebo pomeranče s lahví vína pro dva vojáky o Vánočních svátcích, stejně tak jako obyčejná jablka.

O tom všem se nám v Stříbře mohlo jen zdát. Stejné to bylo i se zákusky, ty byly minimálně dvakrát za týden, zpravidla některý den v týdnu anebo v neděli. Pokud se stalo, a vyjeli jsme na nějakou brigádu, kde stravování jednotky měl na starosti náčelník štábu, tak stravování se ještě zlepšilo.

V sobotu a v neděli nebývaly večeře teplé, fasovala se tak zvaná studená strava, obyčejně nějaký salám, kousek másla, nebo „fašírka“, to byla studená sekaná, nějaká rybí konzerva, sušenky, nebo oplatky, karamely „si-si“, ty bývaly moc dobré. Ta studená strava byla proto, aby i kuchaři mohli v sobotu nebo v neděli na vycházku.

Ještě poznámka ke stravování v Luštěnicích, v kuchyni byly zaměstnány i manželky některých důstojníků ze štábu střediska, vedoucí kuchyně byla také manželka jednoho důstojníka, tyto dámy tedy dohlížely na kvalitu připravovaných jídel, vojákům základní služby, kteří byli zařazeni na funkci kuchař, nic neodpustili, neexistovalo žádné „šizení“ nebo dokonce okrádání.

S tím jsem se setkal až o něco později, u útvaru, kam jsem byl převelen po zrušení výsadkového střediska. Zmíním se o tom později, v dalších vzpomínkách.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.srpna

TROCHA HISTORIE 101

Velkolepá přehlídka na Letné skončila, nevím, kde na to armáda brala peníze, nikdo se nedohadoval o nějakých 2 % HDP dnes, něco takového jako byla ta přehlídka, by naše „kabaretní“ armáda, mohla sotva uskutečnit.

Jednak nemá tolik finančních prostředků, a ani takový počet vojáků.

Vrátili jsme se tedy do Luštěnic, samozřejmě že za přehlídku byly i nějaké „opušťáky“, nebylo jich zase mnoho, přece jen jsme byli prvosledová jednotka, tak že se s nimi nijak neplýtvalo.

Klidný pobyt v Luštěnicích ale jednoho dne skončil, přišel rozkaz k přesunu do posádky ve Stříbře, to byla, naše, dá se říct „mateřská“ posádka, i když se k nám často chovala jako macecha.

Divné na tom rozkaze bylo, že jsme sebou museli vzít i padáky. Proč tomu tak bylo, jsme se dozvěděli po příjezdu do Stříbra.

Jako vždy, i v tomto případě měli hlavní slovo ZVP neboli politruci. Jejich prostřednictvím nám oznámili že, před mnoha staletími svedli husité u Tachova bitvu, ve které porazili vojska tehdejších křižáků.

Tak že při této příležitosti, velitel 19 motostřelecké divize generál Vasil Valo, rozhodl o uspořádání vojenské přehlídky v Tachově.
Soudruh generál trval na tom, aby se jeho přehlídky, zúčastnily všechny druhy vojsk divize, které velel.

K osobě soudruha generála bych uvedl jen několik poznámek, pocházel z Ukrajiny, byl to voják, který se zúčastnil II. světové války na východní frontě.

V bývalé ČSLA těch „fronťáků“ bylo v té době ještě hodně, v roce 1960 převzal velení 19 motostřelecké divize, na jeho uniformě jste mohli napočítat 18 řádů a vyznamenání.
Oproti dnešním vojákům to bylo nic moc, ti dnešní mají těch „metálů“ o mnoho víc, a nebyli na frontě. Některým tam chybí již jen zavěšené klíčky od jejich auta.

Ještě něco, když jsem se po ukončení kurzu praporčíků hlásil na velitelství 19 divize, tak mně a ostatním podal soudruh generál ruku. Svoji ruku jsem si pak asi půl roku nemyl, abych nesmazal ten slavný dotek jeho ruky. (ha,ha) Na závěr, soudruh generál zemřel ve službě na infarkt, bylo mu 58 let.

To bylo malé odbočení, tak jsme se jeli ubytovat do kasáren v Tachově, no do kasáren, spali jsme v tělocvičně, byla to vlastně bývalá konírna, do které se dovezla sláma, na tu jsme si položili „celty“ správně stanové dílce a na těch jsme spávali. V dnešní době něco nepředstavitelného.

Dodnes jsem nepochopil, proč jsme donekonečna museli nacvičovat nasedání na vozidla, samozřejmě ustrojeni do hlavních padáků, před tím jsme ale stáli u vozidel a padáky byly na zemi, až na povel jsme si je oblékli a nastoupili na vozidla.

Vzhledem k tomu, že se přehlídka konala v blízkosti naší západní hranice, tak na její druhé straně její konání uvedlo do bojové pohotovosti 11 lehký obrněný pluk americké armády, který byl dislokován v západoněmeckém městě Barnau. No, a protože „amíci“ vyhlásili pohotovost, tak naše Pohraniční stráž nezahálela, a svoje jednotky uvedla také do stavu bojové pohotovosti.

Teď ještě něco o stravování na takové „místní“ přehlídce. Jako výsadkáři jsme měli nárok na stravní normu 5, pokud jsme se ale stravovali někde u jiné jednotky, tak nám byl rozdíl ve stravě vyrovnáván tak zvanými „přídavky“, u některého útvaru to byla „šiška“ salámu určená pro čtyři vojáky, nebo nějaké sušenky či oplatky, popřípadě masová nebo rybí konzerva, vždy záleželo na dotyčném proviantním důstojníkovi dotyčného útvaru.

Na přehlídce v Tachově jsme ale pravidelně dostávali pěti litrové sklenice kompotu, jednou to byli švestky, nebo třešně, ale také plata syrových vajec, která jste si nemohli nikde uvařit, nebo usmažit, tak že zcela logicky následovaly bitvy se syrovými vejci, cílem byli vojáci toho útvaru, u kterého jsme právě byli, a bylo docela jedno, koho jste trefili, vojína nebo důstojníka. Proto bylo později od takové formy přídavků upuštěno.

Přehlídka se ale nelíbila některým obyvatelům města, a dělali všechno proto, aby její konání armádě znepříjemnili.

Na trase kudy vozidla odjížděla z přehlídky, se objevily zemědělské stroje postavené do cesty odjíždějícím vozidlům, to se stalo při „generálce“, na samotnou přehlídku proto byla tato trasa střežena.

Proč tomu tak bylo?
Zde je potřeba si uvědomit, že jsme se pohybovali nejen v blízkosti naší státní hranice, ale i v oblasti, kde se ještě šestnáct let po skončení II. světové války, nacházely zbytky obyvatel německé národnosti, v Luštěnicích jsme byli prakticky ve vnitrozemí, ale v okolí Stříbra i toho Tachova, což byly bývalé Sudety, byla spousta vesnic, kde naši armádu jejich obyvatelé neměli rádi, a při každé příležitosti to dávali najevo.

V okolí Stříbra nebo Tachova, nebylo rozumné ve vesnici navštívit místní hospodu, ne kvůli vypití piva, ale třeba jen proto, že jste si chtěl koupit cigarety. Stejné to bylo i v okolí Karlových Varů, o tom vyprávěl jeden z vojáků od praporu Karlovy Vary, že když se vraceli z nějakého cvičení a pochodovali přes vesnici, tak po nich děti házely kamení.

Nikdy jsme do podobných vesnic nevstupovali všichni, obyčejně se posbíraly prázdné polní láhve, a pro vodu šli nejméně tři vojáci, nikdy ne důstojník. Stávalo se, že když jsme požádali v nějakém domě o vodu tak jsme byli dost nevybíravým způsobem odmítnuti.

Asi si položíte otázku, proč jsme jednoduše nepřišli ke studni a vodu si nenabrali?

Na to je jednoduchá odpověď, veřejných studní bylo v těch vesnicích málo, nebo vůbec žádná, a zdrojů vody, jako byly studánky ještě méně. Ty sice byly v našich mapách zakresleny, ale ne vždy skutečnost odpovídala informaci na mapě. Čistě teoreticky jsme se mohli napít jakékoliv vody, ale před tím jsme museli použít tablety na její úpravu, které jsme dostávali. Ty měly za úkol zničit bakterie ve vodě, nevím ale o tom, že by někdo z vojáků tyto tablety použil.

Nejhorší ale bylo, když jste svoji žízeň neudržel pod kontrolou, viděl jsem, když jsme se jednou nad ránem vraceli do kasáren z nějakého cvičení, samozřejmě patřičně utahaní i žízniví, kasárna byla v dohledu tak hodinu chůze. Jeden voják, opatrně rozbil slabou vrstvu ledu na obrovské kaluži, která byla na lesní cestě, z té kaluže nabral vodu do prázdné polní láhve, a z té láhve se napil.

Přípravek na vyčištění vody nepoužil, pokud by tabletu do láhve hodil, tak musel počkat asi dvacet minut, než se voda vyčistí, to pro něho byla dlouhá doba, žízeň byla větší. Při tom stačilo vydržet, a po příchodu do kasáren mohl vypít vody neomezené množství. V kasárnách bylo vody dost a byla dobrá.

Voda v kaluži byla asi bez nějakých škodlivin, protože tomu vojákovi se nic nestalo, mám na mysli průjem, nebo něco podobného. Na našich setkáních to tomu vojákovi samozřejmě s humorem vždy připomeneme.

R/MŘ

Pokračování Trochy historie v sobotu 26.července.

TROCHA HISTORIE 100

Jako každý rok, tak i v roce 1963 se konala v Praze na Letné mohutná vojenská přehlídka naší armády.

Jako vždy se při této příležitosti na ministerstvu národní obrany rozhodovalo o tom, jaké jednotky, se této „slávy“ zúčastní.

U motostřeleckých, tankových, leteckých, jednotek Pohraniční stráže a vojsk Ministerstva vnitra to bylo jasné. Velení armády se ale dohadovalo, které jednotky, a hlavně ze kterých posádek, budou reprezentovat tehdejší výsadkové vojsko.

Posádky výsadkového vojska byly čtyři, 22. výsadková brigáda v Prostějově, 7 výsadkový pluk zvláštního určení v Holešově, 4 výsadkové výcvikové středisko v Chrudimi, a 1 výsadkové výcvikové středisko v Luštěnicích.

Přihlíželo se samozřejmě ke vzdálenosti jednotlivých posádek od místa konání přehlídky, to bylo z čistě ekonomických důvodů, cesta z Prostějova nebo Holešova by se bývala uskutečnila po železnici, to vyžadovalo složité zabezpečení.

Náčelník generálního štábu rozhodl, že reprezentací výsadkových jednotek ČSLA pověří tehdejšího velitele 1 armádního sboru generál-majora Alexandra Muchu. Ten měl k dispozici dva prapory výsadkářů a bez váhání je na přehlídku určil. Samozřejmě že, kritériem byla právě blízkost posádky, to Luštěnice splňovaly, a to i přes skutečnost, že středisko fungovalo na vysokém stupni utajení.

Bylo tedy rozhodnuto, že výsadkáři pojedou na vozidlech Praga V3S, budou sedět na lavicích po čtyřech a ve čtyřech řadách na korbě vozidla, ustrojeni budou do polního stejnokroje vzor 60 „mlok“, mimochodem to byla jedna z novinek tehdejší přehlídky, na zádech budou mít hlavní padák PD-47, na hlavě koženou letní kuklu pro výsadkáře, na rukou výsadkářské rukavice, a na prsou útočnou pušku „vzor 58“ s nasazeným zásobníkem (ten byl samozřejmě prázdný).

Mimochodem zásobníky nikdo nekontroloval, jestli „náhodou“ někdo nemá v zásobníku ostrý náboj, a to i přes to, že tribuna byla plná zajímavých hostů. Ale nebyli jsme v Americe, kde se prezidenti střílí jak králíci.

Ještě k těm kuklám, byly zimní s kožešinou, a letní bez, velikost byla číslována třeba jako čepice, nebo později barety., na přehlídku jsme vyfasovali letní provedení.

Tak se začalo nacvičovat, prapor ze Stříbra byl ubytován pod stany na Vypichu, prapor z Karlových Varů na letišti ve Kbelích. Po celou dobu nácviku panovalo poměrně studené dubnové počasí s častými dešťovými přeháňkami, byli jsme promočeni, a nebylo kde se usušit. Protože jsme se jen vozili a nepochodovali, tak nám byla i zima, při neustálém nastupování na auta, jsme museli dávat pozor, abychom si nechtěně neotevřeli padák.
S hlavním padákem se nastupovalo velmi špatně, ti, kteří seděli úplně vpředu, museli navíc překračovat všechny lavice, a ty byly k podlaze vozidla přibité.

My jsme se při nácviku na přehlídku moc nenadřeli, mám na mysli pilování slavnostního pochodu, nebo cokoliv podobného, horší to ale bylo u jednotek motostřeleckých praporů, nebo vojsk Ministerstva vnitra a Pohraniční stráže, které ten slavnostní pochod nacvičovaly.

Při nácviku se velícím důstojníkům pořád něco nelíbilo, a tak se cvičilo o sto šest. Při nácviku sice měli nějakou přestávku, a této přestávky využila „pěchota“ třeba k tomu, že si sundali přilby, a jednoduše si na ně sedli. To nemohli udělat příslušníci PS, kteří měli na hlavách brigadýrky, na ty se nedalo sednout.

Této skutečnosti využili „ politruci“ a „propagandisté“, složili takový verš, ten se pěchota musela naučit. V přestávkách nácviku motostřelci skandovali „ co pésáci co děláte, že si také nesedáte“, a pohraniční stráž odpovídala „ brigadýrka zelená, větší sílu znamená“, z těchto pokřiků měli největší radost již zmiňovaní politruci a propagandisté.

Skutečnost, že si na přilby sedali motostřelci, znamenalo, že barva na přilbách byla odřená, vyřešilo se to tím, že před generálním nácvikem, byly všechny přilby přestříkány rychleschnoucí khaki barvou.

Ještě jedna zajímavost z přehlídky, o které se málo ví. Pochodující jednotky měly na nohou služební obuv vzor 60, tak zvané „kanady“, ty mají a i tenkrát měly podrážku ze surové gumy, ta při pochodu poněkud tlumila zvuk pochodující jednotky.
Někdo z vrchnosti tedy vymyslel, že „kanady“ budou na přehlídce s koženou podrážkou, aby zvuk při pochodu co nejvíce vynikal. Podle pozdějšího vyjádření jednoho z pochodujících vojáků, to bylo dost náročné, v těchto „kanadách“ se vzhledem k jejich kožené podrážce, velmi špatně pochodovalo, ony totiž klouzaly.

Nácvik byl ukončen, nastal den přehlídky, nové „maskáče“ které jsme na přehlídku vyfasovali (mimochodem to byla jedna z novinek v ustrojování) smrděly naftalínem.

Při příjezdu na přehlídkovou trasu jsme museli sledovat důstojníka s praporem na balkóně jedné budovy. Ten když tím praporem zamával, tak jsme jednohlasně řekli „tři, čtyři“ potom provedli k poctě zbraň a vpravo hleď, to bylo asi tak 200 metrů od hlavní tribuny, před ní jsme již všichni museli hledět doprava.

Hlavní tribuna byla do posledního místa zaplněná členy vlády, generalitou armády, vojenskými přidělenci jednotlivých států, ale také čestnými hosty spolu se spoustou pionýrů, nechyběl ani prezident, před tribunou pak čestná jednotka Hradní stráže se zástavou prezidenta republiky.

Přítomné dámy měly při pohledu na tuto jednotku mokro na hřišti. Prezident nám z tribuny zamával, Lomský zasalutoval, a velitel 1 armádního sboru někde zvracel, údajně se mu udělalo nevolno, spíš si myslím, že to přepískl s „bohatýrskými“ přípitky, jak tomu na takových akcích bývalo zvykem. A to ještě „súdruh“ generál netušil, že ho o něco později přejede při venčení psa, tramvaj.

Zazněl povel velitele přehlídky, dirigent Ústřední vojenské hudby ČSLA, nadporučík František Železňák, mimochodem rodák z naší vesnice Čechy pod Kosířem, zvedl taktovku, a hudba spustila „ Kde domov můj“ a tenkrát ještě pokračování“ Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů“, obsluhy 122 mm houfnic do velebných tónů vypálily první ránu, samozřejmě, že cvičnou municí.

Debilní salvová děla byla ještě v nedohlednu. Projeli jsme okolo tribuny, kousek za ní jsme si dali pohov, přehlídka pro nás skončila, odjeli jsme do Luštěnic.

Úplně na závěr, kam se všechna ta výstroj a výzbroj poděla?

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.července 2025

Fotogalerie: