TROCHU HISTORIE 51

Ale vraťme se zpět ke střelbám...
ty samozřejmě skončily někdy s dobrým někdy s výtečným výsledkem, a my jsme se museli dostat zase zpátky do kasáren.

Řešení návratu bylo celkem jednoznačné, jak jinak než pěkně po svých, tak že před námi bylo zhruba padesát kilometrů pěšího pochodu, z devadesáti procent v noci.

Střelby tedy skončily, my jsme se spořádaně stáhli ze střelnice někam do lesa, kde byla chvilka k odpočinku a hlavně ke konzumaci nějaké stravy. Pokud si někdo myslí, že strava byla vydávána z polní kuchyně a servíroval ji nějaký číšník nebo servírka, tak je na omylu.

Ne, z výsadkářské plné polní VV-08, se vytáhla nějaká konzerva z kádé dávky, otvírákem nebo útočným nožem se otevřela, a z té samé polní se vytáhl krajíc již trochu okoralého chleba, tato konzumace se zapila trochou vody z polní láhve, pokud v ní ještě nějaká voda zbyla, potom kousek čokolády také z kádé dávky. Všechno završila i cigareta z té samé kádé dávky, a mohli jsme vyrazit.

K samotným KD dávkám se vrátím později.

Rychle se zorientovala mapa a hurá na pochod. Asi tři sta metrů před námi jdou pátrači, je to dvojice vojáků, kteří mají jasný úkol, upozornit jednotku, která jde za nimi na cokoliv, co by ji mohlo v postupu ohrozit.

Stávalo se, že značkaři nechali pátrače projít, a až potom „zaútočili“, samozřejmě že pouze obrazně. Po takovém útoku, na který jsme i my odpověděli střelbou ze svých zbraní, jsme se rozptýlili, lépe řečeno rozutekli na obě strany osy postupu, značkaře obešli a bylo po boji.

Toto platilo pouze v případě, že značkaře tvořili jednotky Lidových milicí, nebo nějaká menší jednotka Veřejné Bezpečnosti. Tyto útvary neměly sebemenší zájem, aby nás honili někde po lese, horší to ale bylo v případě, že značkaře tvořila nějaká jednotka armády.

Někdy se také stávalo, že rakety hlídali i „záložáci“ Pokud tak jednotce velel více horlivý velitel, který toužil po skalpu jakéhokoliv „paragána“, museli jsme se prostě bránit, a někdy to bylo i jak se říká „o hubu“.

Tak že hledáme někde v lese odpalovací zařízení s raketami. No s raketami, obyčejně to by kmen nějaké borovice, tvořivě upravený tak aby trochu připomínal nějakou raketu, armádní tvořivosti se žádné meze nekladly. Taková „raketa“ byla umístěna na armádním vozidle Praga V3S, bránilo ji asi šest mužů, vozidlo bylo „ukryto“ někde v lese, a to bylo asi tak všechno.

Náš úkol byl jasný, po objevení takového zařízení ho prostě zničit.
Tak jsme rakety nalezli, a musíme je zničit, zase jsou tady již dříve vyjmenované možnosti, veřejná Bezpečnost, Lidové Milice ani záložáci moc bojovat nechtějí, tak jen několik výstřelů z útočných pušek, nějaká výbuška, a je po boji.

Horší to ale bylo v případě, že ty rakety hlídala armáda, v tom případě žádný rachot, ale pěkně potichu obejít jejich stráže a až potom palba a výbušky, pitomci ale chtějí bojovat za každou cenu, tak bitva muž proti muži, a potom, rychle pryč.

S přibývajícími kilometry se začíná projevovat i únava, ale jdeme dál. Pátrači se zastavili, posunky dávají najevo, že na něco narazili, vidíme to i my.

Na větší mýtině plápolá oheň, vatra jak za Jánošíka, tak že potichu k tomu ohni, opodál stojí několik vozidel, okolo ohně na zemi spí vojáci, nikde žádné stráže. Jednoho jsme potichu vzbudili, tak vylekaný obličej jsem dlouho neviděl, odtáhli jsme ho o kus dál, jasně, záložáci. V tom zápalu boje jsme si ani nevšimli, že dotyčný voják neměl na nohou boty, byl jen v ponožkách.

Kousek cesty jsme ho vzali sebou, pokud bylo vidět světlo od ohně, to jsme ho pustili, aby ho to světlo dovedlo zpět k ostatním. Podle hodinek na mé ruce jsme na pochodu zhruba šest hodin, začíná se projevovat únava, náš postup se začal zpomalovat. Z vysílačky se dovídáme, že v ose našeho postupu se nachází vesnice, její jméno jsem již dávno zapomněl, ale co je důležité, že se na jejím okraji nachází nějaké hospodářské budovy a stohy slámy.

Stohy využijte k intenzivnímu odpočinku, zní pokyny z vysílačky. Za malou chvilku jsme na tu vesnici narazili, upozornil nás na ni štěkot psů, kteří vycítili náš příchod, a dávají to svým štěkotem najevo. Ačkoliv to nebývalo při našich pochodech a cvičeních zvykem, využíváme toho stohu k našemu odpočinku. Balím se do pláštěnky z prostředků protichemické ochrany, ta mně teď bude chránit před nájezdy myší, těch je zde habaděj.

Tvrdě usínám, nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudilo mně tahání za nohu, opatrně beru do ruky svoji zbraň, vidím, jak nějaká žena nabírá do velkého koše slámu zrovna v místě, kde ležím. Já jsem se moc nelekl, ale ta paní ano. Opatrně vstávám, abych ji ještě více nevystrašil, vstávají i ostatní vojáci z naší čety.

Dáváme se do řeči a dovídáme se, že ta budova je vlastně kravín, poprosili jsme tu paní, jestli by bylo možné se tam trochu umýt a chvilku ohřát. Dost neochotně přikývla na naši prosbu, nedivíme se, bylo teprve šestnáct let po válce, a zde všady okolo tenkrát byly „Sudety“. Nakonec jsme si v jedné místnosti, kde tekla, i teplá voda opláchli obličeje, přišlo i několik dalších žen a světe div se, nabídly nám i čerstvě nadojené mléko, to s posledním kouskem chleba chutnalo náramně dobře.

Poděkovali jsme, a znovu vyrážíme na pochod.

Někde v dálce za našimi zády ozařují oblohu světlice, to značkaři pátrají po naší přítomnosti, mají ale smůlu, jsme od nich dost daleko. Podle mapy zbývá do kasáren asi patnáct možná dvacet kilometrů, to jsou čtyři hodiny dalšího pochodu, určitě víc, protože „ kanady“ na našich nohou připomínají závaží. Plná polní na zádech také narostla do váhy, řemen od zbraně se zařezává do ramene, a narostla i žízeň. Polní láhve doplněné v kravině, jsou již prázdné a voda je Bůh ví kde.

Jdeme po nějaké lesní cestě, na které jsou kaluže vody, v této době je na nich již slabá vrstva ledu. Pavel mně klepne po rameni, a potichu říká „ podívej se dopředu“, několik kroků před námi jeden z pochodujících vojáků opatrně nohou rozbil vrstvu ledu na kaluži, a do polní láhve z ní nabírá vodu. Z kapsy uniformy vytáhl „Pantocid“ to byly takové tablety na dezinfekci vody, aby se voda dala pít.
Franta, takové má ten voják křestní jméno s lahví chvíli třepe, a potom se takto upravené vody z láhve napije. On byl totiž víc „žíznivější“ než my ostatní.

Před námi konečně probleskla světla kasáren, jsme doma. První kroky vedou na umývárnu ke kohoutkům s vodou, nikdo si nedovede představit, jak voda, která z nich tekla, byla dobrá. Proč ne, ty studny ve středisku měly hloubku devadesát metrů, a voda z nich byla opravdu dobrá.

Tak zbraně do zbrojního skladu, plná polní do skříňky, rychle se svléct s polní maskovací uniformy, a zalehnout, spánek je povolen až do oběda. Ze spánku nás probouzí dozorčí roty, chlapi vstávejte, nástup na oběd. Oběd, jako vždy po takových „manévrech“ se proviantní náčelník opět ukázal, ačkoliv byl veden jako „neskákající“, vždy bylo jídla dostatek a bylo dobré, k tomu se dostanu později.

Po obědě čištění zbraní a výstroje, potom denní rozkaz, u něho došlá pošta, a odpolední klid. Odpoledne jsme se také dozvěděli o mimořádné události, která se stala na střelnici po našem odchodu. O tom ale bude další kapitola.

Jo a ten Franta?
Na našich setkáních si na tu událost vždy u plného stolu jídla a pití, někdo vzpomene. Franta také pravidelně navštěvuje pochod „ Po stopách 22 výsadkové brigády“ na Ústředním výcvikovém zařízení Hamry (UVZ), ten je po stránce pitného režimu velmi dobře zajištěn, takže nemusí pít vodu z kaluže, ono by to ani nešlo, pochod se totiž pořádá v době měsíce června, a to jak je známo v té době nemrzne.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 10.srpna 2024

TROVHU HISTORIE 50

JAK TO PŘI OSTRÝCH STŘELBÁCH NA TAKOVÉ STŘELNICI VYPADALO A CO VŠECHNO SE TAM MOHLO PŘIHODIT? Čtete dál.

Při samotném seskoku na ostré střelby musel mít každý voják všechnu ostrou munici u sebe, na střelnici nebyl nikdo, kdo by munici nebo trhavinu vydával, to ne, všechno se „fasovalo“ před samotným seskokem v prostoru soustředění odkud se odjíždělo na letiště.

Ostré náboje v zásobníku a zásobníky v sumce, trhavina, kterou byl trinitrotoluen (TNT), tak tu měli někteří vojáci uvázanou kolem krku v takových pytlících, tak to bylo TNT v šupinách, ty pytlíky se přehodily přes zátaras a pomocí čarozetu, (čarozet) což byl časový rozněčovač, odpálil, trvalo to jednu minutu, než ta nálož vybuchla.

Přes tu „díru“ v zátarasu potom probíhal „útok“ se střelbami. Tritol byl později nahrazen plastickou trhavinou (plastikou) Pl-Np-10, bezpečná trhavina která připomínala plastelínu, dala se tvarovat, a byla asi 1,5 x silnější než TNT. Na rozdíl od tritolu byla bez jakéhokoliv popisu a identifikační směsi, byla balena v takových kostkách, každá kostka vážila 2,5 kilogramu.

Bylo to dost zajímavé, útočným nožem jste si odřízl kus té „plastelíny“ něčím kulatým do něj uděl díru, do dírky strčil rozbušku a bylo to. Nedoporučovalo se do trhaviny cpát rozbušku, aniž by se napřed udělal otvor, mohlo dojít k rozlomení rozbušky a následné iniciaci trhaviny. Odpalovala se tak jako tritol rozbuškou, nebo bleskovicí Np-1.

Plastika byla v přepravkách po šesti kusech, tedy 15 kilogramů v jedné. Bleskovice, jak samotný název napovídá, bylo něco bleskového, v tomto případě detonační rychlost bleskovice byla díky jejímu malému průměru něco kolem 6500 metrů za sekundu. Pomocí bleskovice se odpalovaly stromy o menším průměru a to tak, že se kolem kmene několikrát bleskovice omotala, iniciovala se pak přiloženou rozbuškou.

S tritolem se dala užít i trocha legrace.
Jak je všeobecně známo, tak každý voják musel být oholený, a to nejen do služby jakou byla třeba stráž, ale i v běžném každodenním výcviku.

Oholení vojáků spolu s kontrolou ustrojení bývalo pravidlem při každodenních rozvodech do zaměstnání. Pokud se kontrolujícímu orgánu nezdálo, že dotyčný kontrolovaný vojín není dostatečně oholen, byl odeslán z nástupiště do umyvárny, aby tam svoji visáž náležitě opravil. V umývárně samozřejmě tekla jen studená voda, žiletka výrobce DIU v Jevíčku v holicím strojku připomínala spíš listovou pružinu.

Na nějaký elektrický strojek, nebo holící krém jste mohl zapomenout, „Gillette mach 3“ byl ještě v nedohlednu, ale musel jste se oholit za každou cenu a hlavně rychle, na nástupišti stála a čekala celá rota. Jak je také známo, tak na vojně se fasovala spousta věcí, jednou z nich bylo i holící mýdlo „Holík“, byl to takový váleček, opatřený obalem s nápisem, že se jedná o holící mýdlo. To se fasovalo asi jedenkrát za měsíc, vydával ho tenkrát staršina roty, později výkonný praporčík.

Nevím, jak se to stalo, ale mýdlo nějak došlo, staršina roty, což byl tenkrát voják základní služby, v civilu zahradník, sáhl někam do regálu, a místo holícího mýdla vydal, několika jedincům na které se mýdlo nedostalo, sedmdesáti pěti gramové náložky tritolu. Nevím, jestli to udělal schválně, nebo se jen zmýlil. Ty byly rozměrově úplně stejné jako mýdlo, jeden rozdíl zde ale byl, měly otvor pro rozbušku. Jak bylo možné, že se trhavina nacházela ve skladu roty? Asi tam nějaké kousky zůstaly po výcviku, a staršina je nestačil, nebo nechtěl odevzdat zpět do skladu náčelníka dělostřeleckého vyzbrojování (NDV) Do výkazu se prostě uvedlo, že všechna trhavina byla spotřebována, prostě se to tak dalo udělat.

Někteří vojáci hned pochopili, že tudy cesta k oholení nevede, a na nesrovnalost hned upozornili, ale někteří se na umývárně snažili s holící štětkou vytvořit na tritolu trochu pěny, ale jak nám bylo známo z výcviku, tak tritol těmto snahám statečně odolával. Navíc každá náložka byla, a myslím, že doposud je, opatřena takovou voskovou ochranou, kterou spolehlivě odstraní až samotný výbuch.

Celý případ vyšuměl do ztracena, nešťastníci, kteří holící mýdlo nedostali, si ho půjčili od kamaráda...Náložky potom shořely někde v ohni, protože tritol bez rozbušky normálně hořel, a bylo po legraci.

Než jsme ale začali provádět samotný výcvik s trhavinami, tak nás důstojník, který zaměstnání řídil, s trhavinou, a dá se říct, s jejím účinkem seznámil.

Bylo to dost neobvyklé, museli jsme vytvořit kruh o průměru asi padesáti metrů, a zalehnout, v kruhu muselo zůstat jedno místo volné pro řídícího výcviku. Ten potom vzal dvě stě gramovou náložku TNT, a uprostřed kruhu jí se zpožďovacím zapalovačem jedné minuty odpálil.

Než došlo k samotnému výbuchu tak spolu s námi na to volné místo v kruhu zalehl. Po výbuchu prohlásil „ tak, teď víte, jak to vypadá, když Vám něco podobného bouchne za vaším zadkem“, použil jsem slovo zadkem, ve skutečnosti řekl něco jiného, asi budete vědět, jaké slovo použil.
K výcviku s trhavinami se využívaly zbytky amfiteátru, který zde zůstal po Wehrmachtu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 3.srpna 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 49

Zabalené zásobníky se potom naložili na vozidla, ta je spolu s výsadkáři odvezla na letiště, tam se k zásobníkům připevnil nákladní padák. Samotné podvěšení řídil tak zvaný „padáčkář“, to byl důstojník, který měl u leteckého útvaru na starosti všechny padáky pilotů. Zpravidla to byl někdo, kdo dřív sloužil u výsadkového vojska.

To jsem se ve vzpomínkách dostal dost daleko.

Seskoky na uvedené ostré střelby zákonitě musely projít nějakou přípravou, a to pozemní výsadkovou přípravou spojenou s balením padáků, ale i střeleckou přípravou nižších jednotek na úrovni jednotlivec, družstvo, četa a rota. Teprve potom mohlo dojít k výše popisovaným střelbám praporu.

Tyto střelby se konaly dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Zbraně, které se do zásobníků nebalily, byly pancéřovky, odstřelovací pušky a kulomety, tyto zbraně patřily do kategorie tak zvaných „dlouhých zbraní“ ty se dávaly do obalů, které byly pro jednotlivé zbraně určeny.

Skákalo se s nimi stejně jako s útočnými puškami, ale byl za ně příplatek, tedy v době kdy se za seskoky platilo. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat radiostanicím, se kterými vojáci skákali. Ani ty se nedávaly do zásobníků, ale byly ukládány do tak zvaných „ gékáček“, to byly osobní zásobníky GK-30, zkratka znamená v překladu z ruštiny, nákladní zásobník, rusky gruzovoj kontejner. Ten se skládal z obalu s popruhy na uzavření, a z vnitřního vatovaného obalu, který chránil ukládaný materiál, jako byly radiostanice.

Zásobník měl 15 metrů dlouhý popruh, na jednom konci bylo oko k upevnění na nosné popruhy, a na druhém konci oko s karabinou. Zásobník se před nasednutím do letadla připevnil ke kruhovému sedacímu popruhu padákového postroje a kolem pasu výsadkáře. Po otevření padáku ho výsadkář odpoutá a pustí pod sebe, zásobník přistane asi 3 vteřiny před výsadkářem a odlehčí tak váhu dopadajícího výsadkáře.

Vojáci s ním rádi skákali v noci, gékáčko totiž při přistání „bouchlo“ o zem a tah popruhu povolil, no ty tři vteřiny nebyly nic moc. Jinak se s „gékáčkem“ dalo užít i trochu legrace i když třeba mohlo přitom dojít k mimořádné události.

S „gékáčkem“ jste se musel naučit skákat, skákalo se s ním i z balonu. Normálně se do gékáčka dávala radiostanice, ale při takových cvičných seskocích se zásobník vyplňoval vším, co bylo zrovna po ruce, takže předepsaná váha byla potom k ničemu.

Skákali kluci od praporu Karlovy Vary, no a to byla taková parta, která jak se říká tu vojnu „šulila“ jak se jen dalo. Takže již zmiňovaný zásobník měli naplněný drobnými větvičkami z okolních malých borovic, a také senem s doskokové plochy na baloništi.

Jako vždy se skákalo od rána do večera, počasí bylo na jedničku a všechno bylo, dá se říct v pohodě. Na kontrolu probíhajících seskoků se vydal i náčelník výsadkové služby střediska, který po příchodu na baloniště, podle jeho pozdějšího vyjádření, nevěřil svým očím. Ve vzduchu byl výsadkář, nad ním otevřený padák, a pod ním na 15 metrovém tkalounu doslova vlálo již zmiňované gékáčko.

Náčelník si počkal, až výsadkář přistál, a začal provádět kontrolu již zmíněného zásobníku. Po kontrole začal neskutečně vyvádět, seskoky zastavil, a začal hledat něco, čím by se zásobník dal vyplnit. Po chvíli našel kus patníku nebo něčeho, co na ploše zbylo snad ještě po Wehrmachtu, kus toho betonu potom nacpal do zásobníku, a začalo se skákat znovu.

To již taková legrace jako předtím ale nebyla. Vojákovi, který s takto upraveným zásobníkem vyskočil, se nějak nedařilo ukočírovat hlavní padák PD-47, hovorově „pédetu“ a namířil si to s tím vybetonovaným zásobníkem na obsluhu navijáku. Obsluha začala prchat na všechny strany, naštěstí zásobník i s výsadkářem těsně minul naviják, náčelník výsadkové služby se v tichosti s doskokové plochy vytratil, a bylo po legraci.

Jo a ta pédeta ? Je všeobecně známo, že se velmi nerada podřizovala jakýmkoliv pokusům o její řízení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.července 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 48

V souvislosti s ostrými střelbami bych se ještě rád zmínil o MINOMETECH.

Minometná četa byly součástí praporu a při střelbách byla i sestavě útočící jednotky.

Ti vojáci, kteří u minometné čety sloužili, to neměli vůbec lehké, minomet je nebo byl poměrně těžká zbraň. Nejlehčí byl podstavec, to se ale nedalo říct o samotné hlavni nebo ložišti, někdy také nazývané talíř. Minomet v rozloženém stavu nosili tři vojáci, jeden nesl hlaveň, druhý ložiště, a třetí podstavec.

Při výsadku celého praporu se minomet dával do zásobníku PDMM-100, ta zkratka nebyla nic složitého, byla to první písmena ruského názvu „ ParašutnoDěsatnyjMjakijMěšok“, tedy volně přeloženo „Výsadkový měkký měch“.

Číslovka potom udávala přípustnou váhu nákladu. Do těchto zásobníků se tyto zbraně balily, samotný zásobník se po uložení zbraně zpravidla naplnil senem nebo slámou, bylo to kvůli ztlumení nárazu při dopadu na zem.

Takto uložená zbraň, a nebyl to jen minomet, ale i třeba tenkrát ještě ve výzbroji používané tarasnice, se v zásobnících podvěšovala pod křídla letadel, ta po ukončení padákového výsadku zpravidla provedla ještě jeden nálet na plochu dopadu, a zásobníky odhodila.

Stávalo se, že se na zásobníku neotevřel nákladní padák, v té době se používal typ PDK-42, později modernizovaný PDK-42-M, modernizace spočívala v nahrazení bavlněného vrchlíku, vrchlíkem ze syntetických materiálů. Pokud se po odhození zásobníku padák neotevřel, zásobník padal nekontrolovaně k zemi, a bylo jedno, co v něm bylo uloženo. Jak to uvnitř po takovém dopadu vypadalo, si každý jistě dovede představit.

Ještě zmínka o době odhození zásobníků.
Výsadkářům, kteří opouštěli letadla jako poslední, a byli ještě ve vzduchu, se mohlo stát, že se s takto volně letícím zásobníkem mohli setkat.

Minomety, nebo tarasnice po dopadu zásobníku otevírala obsluha těchto zbraní, ta seskočila spolu s výsadkem při prvním náletu letadel nad doskokovou plochu, do jednotlivých výsadků se vojáci od minometných čet stejně tak jako obsluha tarasnic, zařazovala jako první. Bylo to z důvodu, že byli na zemi o něco dříve než při druhém průletu odhozené zásobníky, a mohli tak sledovat jejich dopad.

Po dopadu zásobníků je otevřeli, uvedené zbraně vybalili, naložili si je na záda, a spolu s ostatními pochodovali ke střelnici.

Pokud si myslíte, že to byla nějaká pohoda, tak se mýlíte. Tarasnice vzor 21 vážila i s přepravním podvozkem, což nebylo nic jiného než dvě z plechu vylisovaná kolečka, 20 kilogramů, k tomu je nutné připočítat i váhu náboje Nb-T21, každý vážil něco kolem 3,5 kilogramů, tak že to nebyl žádný med. Tarasnici obsluhovali tři vojáci, velitel, střelec a nabíječ. Tarasnice byly později z výzbroje staženy a stejně jako bezzákluzové kanony nahrazeny PTŘS Maljutka.


R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.července 2024


Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 47

MOTOSTŘELECKÉ PRAPORY u střediska.

Oba motostřelecké prapory, které byly určeny k přecvičení na padákový výsadek, měly svoje velení, v době speciálního výcviku v Luštěnicích podléhaly velení střediska.

Nevzpomínám si, že by docházelo k nějakým neshodám, třeba ohledně hodností, praporu ze Stříbra velel, jak jsem již dříve uvedl důstojník s hodností podplukovníka, který byl přesto podřízen veliteli střediska.
Naopak velení střediska vycházelo oběma praporům maximálně vstříc, nemalou zásluhu na tom měl samotný velitel střediska major Jiroušek.

Podřízenost obou praporů velení střediska byla totiž naprostou nutností, ani jeden prapor nedisponoval speciální technikou nutnou k provádění seskoků padákem, v tomto případě to byly balony DAG – 2, o samotných balonech bude zmínka v dalších kapitolách, středisko disponovalo balonovou četou.

U střediska se cvičila hlavně pozemní výsadková příprava, důraz se kladl i na samotné seskoky padákem, ale i střeleckou, ženijní a tělesnou přípravu. Středisko mělo k dispozici dvě výsadková cvičiště, jejich součástí byla výsadková překážková dráha, sklad padáků, a také menší pěchotní střelnice, která byla v lese nedaleko samotného střediska. Na střelnici se dalo střílet jen z osobních zbraní, útočná puška, pistole a OPU, tedy odstřelovací puška, a to ve dne i v noci.

Ostatní zbraně jako byly v té době tarasnice, pancéřovky, kulomety a podpůrné zbraně což byly minomety a bezzákluzové kanony, tak z těch se mohlo střílet jen na obrovské střelnici Kuří Vody, která byla součástí vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Ostré střelby na úrovni čety, roty nebo praporu vždy souvisely se seskokem ve větší nebo menší vzdálenosti od této střelnice. Byly to seskoky, které patřily do kategorie „neznámý terén“. Na těchto střelbách se střílelo z již zmiňovaných podpůrných zbraní, tarasnic, pancéřovek, minometů a bezzákluzových kanonů.

Zvláště ostré střelby z minometů byl zážitek, celá postupující rojnice se musela zastavit, minomety začaly pálit s postavení, které bylo za touto rojnicí.
Ležel jsem na zádech a po výstřelu minometu jsem mohl sledovat, jak vypálený minometný granát stoupá do výšky, a následně padá na cíl pod ním, minomety střílely horní skupinou úhlů, a jejich dostřel byl až 7 kilometrů.

Zajímavé byly i ostré střelby z bezzákluzových kanonů, tam se po zastavení napřed vystřelilo ze spřažené zástřelné zbraně ZH 59, ta měla ráži 12,7 mm, teprve potom z kanonu, ten měl ráži 85 mm. Samotný výstřel plné ráže BzK, totiž provázel obrovský oblak kouře a zvířeného prachu z okolí to prozrazovalo jeho postavení, proto napřed vystřelila zaměřovací zbraň, která umožňovala zaměřit cílový objekt bez prozrazení palebného stanoviště, a teprve potom samotný BzK.

Značný počet těchto kanonů v tažené verzi používaly právě výsadkové jednotky, a také Lidové milice. Co bylo ale podstatné, tak vždy po provedených střelbách se jednotky vracely do kasáren ne na vozidlech, ale pěkně po svých a v noci. To byl ten rozdíl, motostřelci nasedli spořádaně na vozidla, později do BVP a odjeli do kasáren.

Výjimka byla právě u těchto bezzákluzových kanonů, ta se po skončení střeleb zapřáhly za lehká velitelská vozidla GAZ- 69, nebo nákladní Praga V3S, a odjela do kasáren. Bylo nemyslitelné, aby obsluha kanon táhla pěšky třeba těch 50 kilometrů. Výjimku měly i obsluhy minometů, po střelbách minomet rozložili na jednotlivé části a naložili na vozidla, ale pochodovali s námi.

My jsme po cestě museli splnit ještě různé bojové úkoly, jako bylo vyhledání a zničení nepřátelských raketových systémů, nebo zničení mostů, které byly v ose postupu. Do ubytovacího prostoru, tedy kasáren, jsme se zpravidla dostali ráno následujícího dne, utahaní, vyhladovělí a žízniví, k tématu žízniví se vrátím později, na podrážkách naší obuvi jsme měli padesát, někdy i více kilometrů pochodu.

A jestli si někdo myslí, že jsme se mohli loudat, tak je na velkém omylu, navíc jsme po cestě byli pronásledováni značkaři, to byly jednotky armády, ale také Lidových milicí, nebo Veřejné bezpečnosti, tedy žádná sranda, jako je tomu třeba ve filmu „Copak je to za vojáka“..

R/MŘ

Další pokračování - v sobotu 13.července 2024

*****

Fotogalerie:

1) Luštěnice léto 1963, vlevo rotný Řezníček, tedy moje maličkost, v uniformě vzor 19 s oběma padáky, na rukávu uniformy je dobře vidět přepnutý nárameník uniformy, vpravo velitel 3 čety podporučík Verner v polní uniformě vzor 60 „mlok“, nůž na záložním padáku není VO – 7, ale bodák k útočné pušce SaP – 58, ppor. Verner tak dost hazardoval, bodák byl totiž tupý a sotva co by se s ním dalo přeřezat, a již vůbec ne šňůry od padáku, tedy kdyby bylo potřeba.

2) Bezzákluzový kanon vzor 59 A zapřažený za vozidlem GAZ-69, dobře je vidět zástřelná zbraň ZH-59, patrná jsou i madla u ústí hlavně, za ty držela obsluha kanon při jeho přepravě do palebného postavení. Kanon vážil jen 325 kilogramů, dostřel byl 7560 metrů a průraznost pancíře byla při jeho sklonu 00 250 mm, při sklonu 30 0 220 mm. Později byly kanony nahrazeny PTŘS Maljutka.
*****

TROCHU HISTORIE 46

Tento poddůstojník, který to měl již, jak se říká „za pár“ se ve své povýšenecké povaze, rozhodl, a to i když moc dobře věděl jaká je situace, že si zajde do vesnice, která velmi těsně sousedila nejen z výsadkovým střediskem, ale s celým vojenským prostorem, na pivo, a to i přes přísný zákaz opuštění posádky.

V normální době se tam v neděli po obědě v osobním volnu chodilo na pivo, ale v době zvýšené bojové pohotovosti to moc moudré rozhodnutí nebylo.

Shodou náhod byl vyhlášen bojový poplach, tentokrát ale se vším, tedy i s plnou polní a se zbraněmi. Nástupu jednotky nejen té naší, ale celého praporu, byli přítomni důstojníci z nadřízeného velitelství, četly se tabulky, což byl jmenný seznam jednotky, po přečtení jména dotyčného četaře se nikdo nehlásil, to již bylo všem jasno, že se jedná o malér.

K večeru se četař, značně ovlivněn vypitým množstvím piva vrátil, musel se hned hlásit u velitele roty a spolu s ním i na štábu střediska. Odtud se ale již nevrátil, byl eskortován k vojenskému soudu, o jeho dalším osudu jsme mohli jen spekulovat. Mnohem později jsme se dozvěděli, že byl odsouzen k pobytu v Sabinově, což byl vojenský kárný útvar.

Plná bojová pohotovost ještě nějakou dobu pokračovala, zbraně visely na postelích, pod postelemi byly bedničky s ostrou municí, na noc bylo povoleno jen sundat boty, také nebyly povoleny žádné vycházky. Nakonec se Chruščov s Kennedym nějak domluvili, my jsme odevzdali zbraně do zbrojního skladu, osprchovali jsme se, a bylo po válce, i když ne úplně.

Nějací „imperialisté“ s válkou strašili ale dál, a vlastně straší do dnešní doby. Jeden rozdíl zde ale je, teď se k nim připojila i naše fialovo – žluto – modrá vláda.

Nevím, jak si to naše generalita v té době představovala, měli nás za bandu bláznů, která nikdy nebyla v ostrém boji. Museli dost dobře vědět, že výsadkové operace bojového charakteru mají smysl, když jsou provedeny v masovém měřítku, k masivním výsadkům jsme sice byli cvičeni, sázeli jsme na moment překvapení, ale naši protivníci také nebyli žádní pitomci, kteří až uvidí padat vojáky z nebe, tak zvednou ruce a vzdají se. I když podle pozdějšího vyjádření jednoho z německých generálů z nás strach měli.

Výsadková operace vyžadovala souhrn mnoha faktorů a některé z nich byly nepředvídatelné.

Operace musí být provedena ve dne, v otevřeném terénu a za pokud možno příznivého větru.

Další podmínkou je naprostá převaha ve vzduchu a ochrana výsadku vlastním letectvem, ti kdo seskočí, nesou jen lehké zbraně, granáty a pár náloží trhavin, jsou zranitelní, a jejich životnost je velmi krátká, uvažovalo se o 4 až 6 hodinách.

Letouny musí nalétávat v optimální výšce pro výsadek, jakékoliv ostřelování kanony nebo kulomety i osobními zbraněmi nepřátelských vojáků, způsobí masakr, sestřelení jednoho letounu znamená ztrátu minimálně dvacet vojáků se zásobami a výstrojí: To znamená jen jediné, že na zemi bude chybět ke splnění úkolu dvacet „chlapů“. Seskakovat do úplně obsazeného území mobilizované armády nepřítele, může jen blázen a to jsme asi tenkrát byli.

Karibská a následně Berlínská krize vyšuměly do ztracena, studená válka ale pokračovala dál, ostrá bojová pohotovost byla odvolána, tak zvaný třetí ročník se těsně před Vánočními svátky mohl vrátit domů.

Sem tam se nějaký imperialista objevil, proto nebyly na nějakou dobu povolené dovolené, nebo volno k opuštění posádky. Na vycházky se sice mohlo chodit, ale jen v omezené míře, výcvik ale v neztečené síle probíhal dál. Do konce roku jsme měli na svém kontě každý tři seskoky, za které jsme tenkrát ještě dostali zaplaceno, dva seskoky byly z balonu a jeden seznamovací z letadla.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 6.července 2024

***********
Fotogalerie:

Luštěnice, léto 1963, já na do skokové ploše „ baloniště“, před seskokem z balonu DAG – 2, k hlavnímu padáku nemám ještě připnutý záložní padák. V ruce držím výsadkářské rukavice, ty byly při každém seskoku povinné.

TROCHU HISTORIE 45

Tak to bylo takové odbočení, ale vraťme se zpět k naší ZVS.

V přijímači se ze začátku cvičila hlavně pořadová příprava, žádné speciální jako výsadková, ženijní nebo i střelecká se zatím necvičily, bylo to z jednoho prostého důvodu, zbraně ještě byly ve zbrojních skladech, a i kdyby, tak jsme neměli vykonanou přísahu.

Zatím tedy jen ta pořadová, a biflování textu přísahy. V přijímači se nás sešlo několik národností, ale hlavně Slováků a také několik vojáků maďarské národnosti. Zbytek tvořili vojáci české národnosti, ale z různých koutů naší vlasti, tím pádem i s různým nářečím.

Tak se stalo, že jste se od velícího poddůstojníka dozvěděl, že jste „taký somár“, což přeloženo do češtiny znamenalo „osel“ a že „smer dva okynka“ je vlastně jedno okno v půlce rozdělené na dvě poloviny, tedy otvírky. Stejně zajímavé bylo, když Vás vojín odněkud ze Slovácka požádal „ ná, čuj, podaj mně to zgélko“, opět to nebylo nic jiného, než to, že Vás požádal o podání půllitru s pivem v prodejně „ARMA“, kam jsme mohli v osobním volnu chodit a kde se pivo, sice jen 7o čepovalo.

S těmi všemi jste se bez větších problémů domluvil, horší, nebo naprosto nemožné to bylo ale s vojáky již zmiňované maďarské národnosti, těm jste nerozuměl, oni o to také ale nestáli, na všechno co se jim nehodilo, měli odpověď nerozumím nebo „mit“, to přestalo platit v okamžiku, kdy dozorčí zavolal, „ nástup na snídani, oběd, nebo večeři“.

S jedním vojákem maďarské národnosti jsme si při pořadové přípravě užili i dost legraci. Jmenoval se Tibor, ten, při nácviku pochodu pochodoval stylem pravá noha, pravá ruka, prostě když vykročil pravou nohou, tak automaticky dával dopředu i pravou ruku. Ten pochod v jeho podání vypadal dost komicky, schválně někdo si to zkuste, a uvidíte. Poddůstojníci, kteří výcvik vedli, byli na mrtvici, pak nějak rezignovali a Tibora nechali na pokoji. Tibor byl ze slavnostního pochodu při přísaze nakonec nějak vyřazen, setkal jsem se s ním až na rotě, kam jsme byli z přijímače přeřazeni.

V přijímači jsme měli všichni jednotnou ústroj, maskovací polní stejnokroj vzor 60 „mlok“, a další výstrojní doplňky podle tehdejších předpisů ČSLA. No, a těm mimo jiné patřila i dlouhá noční košile, samozřejmě v barvě „khaki“, tu jsme museli používat na spaní, samozřejmě že pod ní nesmělo být nic jiného, tedy ani trenýrky nebo v zimní spodky. V přijímači se to moc nekontrolovalo, ale po příchodu na rotu, dost často.
Tam kontrolu prováděl zdravotník roty, u naší roty to byl svobodník Hruška, vždy pečlivě umytý, učesaný a oholený, měli jsme za to, že jeto gay, nevím, ale říkalo se to.

Přijímač skončil tak, že jednou při ranním nástupu, kdy jsme nastoupili se vším, co jsme vyfasovali, byl postupně přečten seznam vojáků, kteří následně po přečtení jejich jmen odešli k jednotlivým rotám 3 praporu, tam byli zařazeni k jednotlivým družstvům a četám.

U těchto, již bojových jednotek, byla vojenská služba o něco přísnější než v přijímači, museli jsme se třeba hlásit při vstupu nebo odchodu ze světnice, kontrolovalo se oholení, ustrojení, a spousta jiných věcí.

Ve službě zůstal totiž i třetí ročník vojáků, kteří měli po našem nástupu odejít do zálohy, o tom ale později. Snad jen to, že tito vojáci dávali dost najevo svoje roztrpčení z prodloužení vojenské služby.

V té době nám byly také přiděleny zbraně, na které bylo středisko přezbrojeno, byly to útočné pušky vzor 58 V, nesprávně nazývané samopaly, s těmi se již nacvičovalo provedení slavnostní přísahy. Tu jsme vykonali 1 října 1961 u střediska v Luštěnicích, za přítomnosti několika důstojníků z vyššího velitelství, asi deseti pionýrů a stejného počtu manželek důstojníků štábu střediska.

Nikdo jiný nebyl přítomen, žádní rodiče, manželky nebo jiní příbuzní, to se tenkrát nenosilo. Později, bylo v módě, že se přísahy mohli zúčastnit i rodinní příslušníci, a ještě později, když jsem byl již v civilu, a viděl ty davy rodičů, manželek, bratrů a sester, kteří marně hledali nějaké ubytování v místech jednotlivých útvarů, a také místo, kde by se mohli najíst, tak jsem byl i rád, že jsem nic podobného nezažil na vlastní kůži.
Uvědomte si, že mnozí rodiče jeli vlakem z jednoho konce republiky na druhý, osobní auto každý tenkrát ještě neměl, no byla to hrůza.

Ale zpět k naší přísaze, samozřejmě že po skončení následoval slavnostní pochod, potom odchod do jídelny, a řízek tak velký, že málem ohnul držák od „ešusu“, žádné talíře tenkrát ještě neexistovaly, ano ale jen v jídelně pro vojáky z povolání. Jako svobodník, jsem z talíře jedl až ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, v kurzu praporčíků.

U roty se mimo jiné začala cvičit i výsadková pozemní příprava, a to dost intenzivně. Hlavním úkolem střediska totiž bylo, vzhledem k na stávající mezinárodní situaci, přecvičit původní motostřelecké prapory, na prapory výsadkové.

Jistě se zeptáte, jaký v tom byl rozdíl? Motostřelci, tedy klasická pěchota, si svoje zadky vozila na automobilech, později v bojových vozidlech pěchoty (BVP), po skončení útoku motostřelci zase nasedli na již zmíněná vozidla a odjeli. My jsme po seskoku splnili zadaný úkol, a pěkně po svých, se vraceli do kasáren. Vzdálenost pochodu byla různá, někdy jen několik desítek kilometrů, někdy i přes sto kilometrů. Proto nám také říkali, že jsme pěšáci chlazení vzduchem.

Takže u střediska se přecvičovaly dva prapory, jeden ze Stříbra a jeden z Karlových Varů, jako předurčený padákový výsadek, a to v rámci dvou divizí 1. armádního sboru, 19. motostřelecké divize, dále jen msd, s velitelstvím v Plzni, a 20 motostřelecké divize (msd) s velitelstvím v Karlových Varech.

Proto bylo výsadkové středisko na plných válečných počtech, a to z jednoho prostého důvodu. Naše rozvědka i kontrarozvědka, měla v té době již dostatek informací o tom, jak se mezinárodní situace vyvíjí, zejména v době „kubánské krize“, kdy se na plážích kubánského ostrova pokoušely vylodit intervenční jednotky, bohatě podporovány vládou USA, následně i potom, když ke Kubě zamířily sovětské lodě, na jejichž palubách byly raketové komplexy středního doletu. Ty by po jejich instalaci na Kubě mohly bez problémů zasáhnout USA.

Po tomto incidentu následoval druhý, a to byla „Berlínská krize“, tam proti sobě stály americké a sovětské tanky, a do toho dění jsme zapadli my s naším výcvikem.

Byla to dost napjatá doba, dost často býval nástup roty, jednotka nastupovala jen se zbraněmi a po přečtení jmenného seznamu, jsme se zase rozešli. Byla to vlastně taková kontrola, jestli náhodou někdo neprchl před hrozící válkou.

Tato skutečnost se ale zle vymstila jednomu poddůstojníkovi, měl hodnost četaře, za normálních okolností by odešel do zálohy. Byl to tedy třetí ročník, ve vojenské řeči „super mazák“ a myslel si, že se mu nic nemůže stát, byl to dost nepříjemný člověk, neměli jsme ho moc rádi, svoji nadřazenost dával najevo právě těmi třemi četařskými prýmky..

R/MŘ

Pokračování "Historie" v sobotu 29.června 2024

TROCHU HISTORIE 44

Vrátím se ještě k druhému veliteli výsadkového střediska podplukovníkovi Ladislavu Doležalovi, ten převzal velení střediska po majoru Vilému Jirouškovi, který byl jako jediný ze střediska převelen zpět do Prostějova, kde převzal velení 65 výsadkového praporu, s čestným názvem „Karpatský“

Podplukovník Doležal byl po zrušení střediska v září 1964 přeložen k velitelství Vojenského výcvikového prostoru Mimoň, dále jen VVP, kde měl na starosti organizační a mobilizační záležitosti, v listopadu 1968 následovalo přeložení k 1. tankové divizi do Slaného s pověřením výkonem mobilizační agendy.

O rok později byl krátce v kádrové dispozici velitele divize, ale již v prosinci 1969 nastoupil na Organizační a mobilizační správu GŠ ČSLA, kde působil jako důstojník zodpovídající za doplňování osobami. V květnu 1980 byl povýšen na plukovníka a do zálohy odešel na sklonku roku 1984. Tak že docela slušná kariéra.

To se ale nedá říct o kariéře podplukovníka Jirouška. Ten byl v září 1963 přeložen z Luštěnic do Prostějova, kde, jak jsem uvedl výše, velel 65 výsadkovému praporu, a to až do jeho zrušení. Potom převzal velení 1 praporu 22 výsadkového pluku, následně v roce 1971 převzal velení VVP Libavá až do roku 1974, kdy byl přeložen k 33 tankovému pluku v Přáslavicích jako zástupce velitele tankového praporu.

Po dvou letech, roce 1976 byl přeřazen na funkci velitele školní čety, a v roce 1977 odešel do zálohy. To je ten paradox, kdy s hodností podplukovníka velel školní tankové četě. Podplukovník Jiroušek se narodil 13. 5. 1928 v obci Písková Lhota nedaleko Luštěnic, zemřel den před Štědrým dnem 23. 12. 2011 v Prostějově. Já jsem se jako jediný z Luštěnic, zúčastnil jeho pohřbu. Kde je podplukovník Jiroušek pohřben, se mně nepodařilo zjistit. Pro připomínku jeho osoby přidávám několik fotografií.
Fotografie 1
Fotografie 2
Fotografie 3

Opravdu trocha historie dva podplukovníci, s oběma padáky a v maskáčích pplk. Mansfeld, ve vycházkové uniformě a již s baretem pplk. Jiroušek, provádí nějaké úpravy na padáku před odletem na nějaké cvičení, pravděpodobně Vltava.
Fotografie


S pplk. Jirouškem jsem se dost často potkával u nákupního střediska jednoho obchodního řetězce v Prostějově, i když již nenosil uniformu, tak z jeho chůze se dalo poznat, že se jedná o bývalého vojáka, jeho postava byla nezaměnitelná.

Jednou jsem se ho oslovil a představil jsem se mu jako bývalý voják základní služby, ale i voják z povolání. I po tak dlouhé době si mně pamatoval, probrali jsme spolu spoustu věcí, mimo jiné mně řekl, jak to vlastně bylo s jeho přeložením, od útvaru k útvaru.

Nevěřil jsem svým uším, co všechno jsem se dozvěděl, tehdejší praxe v přeložení se mně potvrdila i o něco později, když byl od 22. výsadkové brigády přeložen k jinému útvaru, bývalý kolega z kurzu praporčíků pprap. Franěk, ten byl z jednání armády tak roztrpčen, že svoji uniformu po odchodu do zálohy, nacpal do popelnice, nic z toho ale nebudu zveřejňovat, některé věci jsou ještě živé.
Jen jedna zajímavost, pokud jde o pprap. Fraňka, tak byl přeložen k útvaru, kde vojenskou službu vykonával i pplk. Ing. Václav Ševčík. Ano ten z pěvecké dvojice Eva a Vašek. Pprap. Čestmír Franěk, teď již ve výslužbě, zemřel při autonehodě.

Ale zpět k pplk. Jirouškovi, poděkoval jsem mu za to, jakým způsobem spolu s genpor. Muchou přistupovali k mému případu, o které se zde nebudu zmiňovat, jen mně tenkrát u toho obchodního domu řekl, jinak to ani nešlo, přece jsme byli výsadkáři.

Takže ještě jednou díky pane podplukovníku. Proto na svých názorech a to nejen na mých, na dnešní armádu, která připomíná spíše kabaret, a některými uniformami, třeba Ústřední hudby, i cirkus Humberto, nehodlám nic ale naprosto nic měnit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22. června 2024

TROCHU HISTORIE 43

V souvislosti s předchozí kapitolou bych velmi rád zveřejnil několik fotografií velitele 1 armádního sboru generálporučíka Muchy spolu s fotografiemi velitele 1 výsadkového výcvikového střediska majora Viléma Jirouška. Některé fotografie jsou naprosto unikátní a doposud nebyly nikde zveřejněny, na těch unikátních je například velitel 3 praporu podplukovník Ladislav Doležal, kterého se podařilo identifikovat až podle jeho dvou hvězd na nárameníku, podplukovník Doležal převzal po odchodu majora Jirouška do Prostějova, velení střediska, a to až do jeho zrušení. Takže se prosím pozorně dívejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.června 2024

TROCHU HISTORIE 42

ROZHODUJÍCÍM ZPŮSOBEM PRO TENTO ZPŮSOB NASAZENÍ BYLO PŘEDSTIŽENÍ PROTIVNÍKA...
a to spolu s využitím momentu překvapení při útočné bojové činnosti vlastních pozemních jednotek.

Činnost těchto praporů byla předpokládána na dobu čtyř až šesti hodin bojové činnosti v týlu protivníka v hloubce čtyřiceti až šedesáti kilometrů za probíhající frontovou linií. Ke splnění tohoto úkolu, byly v roce 1960 určeny třetí motostřelecké prapory v posádce Karlovy Vary a v posádce Stříbro, ty zahájily výcvik v Luštěnicích.

V následujícím roce to byly prapory z posádek Klatovy a Prachatice, ty prováděly výcvik v Chrudimi. Vytvoření výcvikových středisek řídila správa bojové přípravy na MNO a zabezpečovaly obě podřízené „SBP“ u 1 a 4 armádního sboru.

Odborné funkcionáře do obou středisek dodala 22 výsadková brigáda. Do Luštěnic byl převelen kapitán později major Vilém Jiroušek, mimochodem rodák z obce Písková Lhota, nedaleko Luštěnic, v Chrudimi středisku velel kapitán Vlastimil Gallát, jen pro zajímavost, ten si zahrál malou roli ve filmu „Atentát“, který se v Chrudimi u střediska natáčel, ve filmu je to velmi krátká epizoda vojáka jedoucího na motocyklu, Gallat byl do Chrudimi převelen z Prostějova od 71. výsadkového praporu, k tomuto praporu se po zrušení střediska v Luštěnicích vrátil major Jiroušek, a velel mu až do jeho zrušení.

Motostřelecké prapory byly cvičeny jako taktické výsadky, především v taktice vedení boje výsadkových jednotek v týlu nepřítele a v seskocích padákem, dále byla preferována tělesná, střelecká a ženijní příprava, jejich zvládnutí je typické pro výsadkáře, kteří bojují v týlu nepřítele a to bez podpory vlastního dělostřelectva a letectva.

V té době již bylo na vyšších velitelských stupních rozhodnuto, že další výsadkový výcvik nebude organizovat
„ Svaz pro spolupráci s armádou“ dále jen Svazarm, ale bude organizován vlastními silami armády, bylo to také z důvodu utajení některých informací, které by ze Svazarmu mohly uniknout na veřejnost.

Proto v přísném utajení bylo vybudováno středisko v Luštěnicích, které spadalo pod velení 1 armádního sboru, tomu v té době velel generálporučík Alexander Mucha, bývalý příslušník 2 Československé samostatné paradesantní brigády v bývalém SSSR.
Ten byl uznávaným odborníkem na taktiku boje výsadkových jednotek, velmi dbal na to, aby se středisko v Luštěnicích stalo prakticky výkladní skříní 1 armádního sboru. Proto byly ve středisku organizovány různé ukázky výcviku nejen pro naše jednotky, ale i pro různé zahraniční delegace, o těch bude zmínka později. S odstupem doby je ale s podivem, proč byla existence střediska tak utajována, když na druhou stranu byl ve středisku, dá se říct takový pohyb různých ukázek.

Jak jsem zmínil dříve, tak tyto prapory byly cvičeny v seskocích padákem s určením jako taktické výsadky, i když tenkrát naše generalita moc dobře nevěděla, k čemu je takový výsadek v případě nezdaru odsouzen.

Příkladem je Arnheim, kde spojenecký výsadek za 2 světové války byl naprostý debakl, tento výsadek stojí za to připomenout, protože počet letadel a kluzáků byl tak obrovský, že zatím co výsadkáři z prvních letadel již tyto letouny opouštěli na určených dopadových plochách, tak poslední letadla s výsadkáři teprve v Anglii startovala.

Je nutné také připomenout nasazení výsadkářů od 101 americké výsadkové divize, při vylodění spojenců v Normandii, ti byli vysazeni v noci na území, které předtím bylo zaplaveno, tam se jich hodně utopilo, a to ještě před tím, než mohli začít bojovat.

Za připomenutí stojí i výsadek 20 tisíc amerických výsadkářů ke konci 2 světové války, který měl za úkol zajistit přechod spojeneckých jednotek přes řeku Rýn, výsadek sice svůj úkol splnil, ale za cenu velmi vysokých ztrát.

I německý Wehrmacht měl svoje výsadkáře, kteří používali název „Fallshimjager“ v překladu „padákoví myslivci“, ti provedli masivní výsadek na ostrově Kréta, i zde došlo k obrovským ztrátám, proto Hitler zakázal používat tyto jednotky bez jeho souhlasu.

Přesto o taktickém výsadku naše generalita uvažovala, kdyby se býval nějaký uskutečnil, tak bychom takéb ývali byli k slávě odsouzeni.

Jediný masivní výsadek, který se v poválečném období uskutečnil na našem území a jen s příslušníky našeho výsadkového vojska, bylo monstrózní spojenecké cvičení „Vltava“ i o tomto výsadku se zmíním v pozdějších kapitolách.

R/MŘ

Pokračování vzpomínek v sobotu 8.června 2024

****
Fotografie:
Velitel 1 armádního sboru, generálporučík Alexander Mucha, zemřel v Praze ve věku 51 let, při nehodě, přejela ho tramvaj, když venčil svého psa.