TROCHA HISTORIE 95

STRÁŽNÍ SLUŽBA.

Po dobu našeho pobytu u střediska jsme se museli podílet i na výkonu dozorčí a strážní služby.

U výsadkového střediska byl výkon strážní služby celkem v pohodě, samotný objekt kasáren se nacházel ve vojenském prostoru, tak že již samotný vstup do tohoto prostoru pro civilní osoby byl problematický. V jakém počtu se stráž stavěla, si nevzpomínám, ale byla pouze poddůstojnická, to znamenalo, že velitel stráže byl poddůstojník, stejně tak i závodčí, závodčího mohl vykonávat i voják druhého ročníku základní služby.

Strážních stanovišť bylo několik, bylo to stanoviště u vchodu do kasáren, stanoviště u skladů NZ, tedy nedotknutelných zásob, to byla stanoviště, kde se stráž stavěla nepřetržitě, celých dvacet čtyři hodin. Od osmnácté hodiny se stráž stavěla u zádní brány kasáren, na štábu střediska, autoparku, a dílen střediska.

Na kotvišti balonu byla stráž samostatná a to po celých dvacet čtyři hodin, tam byla i malá budova strážnice. Stráž na kotvišti balonu se stavěla i v případě, že byl balon vytažen k provádění seskoků ve dne i v noci.

Jednotlivá stanoviště.

Stráž na štábu střediska byla parádní, středisko nemělo žádnou bojovou zástavu, u které by strážný musel stát, to znamenalo, že se mohl volně pohybovat po celém objektu štábu, navíc v zimním období byl v suchu a v teple, nějaká kancelář byla vždy otevřená, takže se mohl i na chvíli posadit.

Horší to bylo ale u dílen střediska, budova se musela pravidelně obcházet a to za každého počasí, navíc tam byla spousta zdivočelých koček a ty dělaly v noci nepředstavitelný binec.

Nejhorší stanoviště stráže bylo ale u zadní brány do kasáren, kde pokračovala silnice od vjezdu do kasáren, okolo překážkové dráhy až k hájence. Stráž se tam stavěla po zavření brány, v osmnáct hodin, v létě to ještě nebylo tak špatné, ale na podzim a v zimě, kdy byl den kratší, a nastala tma, tak tam nebylo na krok vidět.
Přístřešek tam sice byl, ale nebyla to žádná velká sláva, za deště nebo i silnějšího větru nebylo kam se schovat. Na stanoviště bylo nutné brát sebou i stanový dílec, to pro případ, že by pršelo.

Ještě jednu nevýhodu toto stanoviště mělo, silnice vedla, jak jsem se zmínil až k hájence, všude okolo byl revír ministerstva národní obrany. O tom bude zmínka v některém pokračování vzpomínek. V hájence bydlel hajný Josef Rybín, ten měl ministerský revír na starosti.

Stráž v autoparku také nebyla žádné terno, v létě to šlo, ale v zimě se muselo topit v místnosti, kde byly auto baterie. Na tom by nebylo nic divného topilo se v malých kamnech, jenže palivo do nich byl takový uhelný prach, který velmi špatně hořel, při delším pobytu v té místnosti jste se vystavoval otravě kysličníkem uhelnatým.

Stráž u skladů NZ byla celodenní, byly to dvě budovy, které sousedily s malým lesíkem, ve kterém byla vodárna, les i budovy byly samostatně oplocené. V oplocení skladů byla brána, kudy ke skladům mohla přijíždět nákladní auta, v bráně byla malá branka, která se používala při střídání stráží. Objekt byl střežen po celých dvacet čtyři hodin, pokud bylo potřeba v objektech vykonat jakoukoliv práci, tak to bylo možné jen za doprovodu velitele stráže a strážného. Klíče od brány a malé branky byly na strážnici, osobu nebo i více osob, které pracovaly ve skladu, vždy doprovázel strážný.

Nejlepší strážní služba ale byla na kotvišti balonu a to zvláště v létě. Samotné kotviště balonu bylo na okraji lesa, a asi pět set metrů od něho, bylo místo kam se balon vytahoval k provádění seskoků.

Stráž na baloništi měla samostatného velitele stráže, strážnice byla taková malá budova asi dvě stě metrů od kotviště. Pokud byl balon ukotvený na vyvýšeném kotvišti, které tvořily betonové panely, tak se okolo něj vždy pohyboval jeden strážný, a to jak ve dne, tak i v noci. Za nepříznivého počasí balon poskytoval docela solidní úkryt, stabilizátory, které se při vypuštění naplnily vzduchem, byly na zemi bez vzduchu, a tak se za deště nebo sněžení dalo pod ně schovat, ty poskytovaly úkryt i před studeným a dost nepříznivým větrem, který někdy v tom místě foukal.

Střídání strážných probíhalo navzdory předpisům velmi jednoduchým způsobem, čas k vystřídání jste si zjistil pohledem na hodinky, v určeném čase pro vystřídání se v noci nad vchodem do strážnice rozsvítilo světlo. Nový strážný se se starým strážným jen prostě minul u ohrady kotviště.

V létě na tomto stanovišti byla neskutečná pohoda, pokud byl balon vytažen k provádění seskoků, tak strážný na stanovišti zůstal, prakticky hlídal jen láhve s vodíkem a jak jinak, také sledoval samotné seskoky. Horší to ale bylo v zimě, na strážnici nebyla normální kamna, bylo to z důvodu blízkosti balonu, který byl naplněn vysoce hořlavým vodíkem, a také vzhledem k uskladněným lahvím s tímto plynem, těch tam bylo něco přes dvě stě kusů.

Strážnici měla vytápět akumulační kamna, ta ale svoji kapacitou nestačila, na jaře, na podzim a v zimě jsme si proto do stráže brali obě deky. V zimě byl ještě jeden problém, pro jídlo se muselo chodit do jídelny, ta byla od strážnice dost vzdálená, a než se jídlo v „ešusu“ doneslo z kuchyně až na strážnici, tak bylo dost studené. Samozřejmě, že se kvůli absenci klasických kamen nedalo ohřát, na těch akumulačních kamnech tak trochu.

Někdo může namítnout, jak to bylo možné sloužit za takových podmínek, tenkrát si s takovým problémem nikdo hlavu nelámal.

Ještě k tomu stravování, pro jídlo chodili dva strážní, u výdejního okénka v kuchyni nahlásili „stráž z baloniště“ a do těch „ešusů“ kuchaři vždy přidali něco navíc, maso ne, ale nějaký knedlík, brambory, nebo trochu rýže určitě ano, stejně tak jako trochu víc omáčky.

Než jsme ale nastoupili do stráže, tak jsme museli provést přípravu do stráže.

Kdy a hlavně kdo do stráže půjde tak to jsme se dozvěděli z denního rozkazu velitele roty, den před samotným nástupem. V den samotného nástupu, zpravidla po obědě, si ti kteří byli do služby určeni, vyzvedli ze zbrojního skladu zbraně, potom odešli na strážní cvičiště, kde si již po několikáté zopakovali všechny situace, které by při výkonu strážní služby mohly vzniknout, to trvalo asi tak tři čtvrtě hodiny.

Po návratu z tohoto cvičiště jsme si oproti podpisu u staršiny roty, později přejmenovaného na výkonného praporčíka, vyzvedli několik krabiček se šedesáti ostrými náboji do útočné pušky, to odpovídalo dvěma plným zásobníkům do této zbraně, ty jsme „napáskovali“ do již zmíněných dvou zásobníků, potom ještě znovu oholili náš obličej, vyčistili boty, a odešli na bojové rozdílení stráží a dozorčích orgánů.

Když si s odstupem doby vzpomenu na to, že na mé posteli, a nejen na mé leželo šedesát ostrých nábojů, a nikoho nenapadlo, že by je mohl schovat nebo ukrást, tak jsem si po té dlouhé době uvědomil, že jsme byli sakra moc dobrá parta.

Dozorčí služba byla na každé rotě. Dozorčí roty byl zpravidla poddůstojník, pomocník dozorčího voják prvního nebo druhého ročníku. Dozorčí sužba na rotě také nebyla žádný med, stolek byl v takové malé chodbičce hned za vchodovými dveřmi do budovy, opět v létě to šlo, ale na jaře, podzim nebo v zimě to bylo horší.

Na rotě se topilo v kamnech, ale podle předpisu se topilo jen do dvaadvaceti hodin, potom v kamnech nesměl být ani popel. Topilo se i v místnosti, kde se na noc ukládaly boty, ale zase, palivo velmi nekvalitní víc čadilo, než hořelo.

Nejlepší dozorčí služba byla ve skladu padáků, tam byla velká kamna, topilo se nich koksem, horký vzduch se rozváděl do jednotlivých místností, kde visely otevřené padáky vytažené až ke stropu, navíc se dveře ve vratech zamykaly, tak že každý kdo přišel, musel zazvonit, tedy i případná kontrola.

Jednou na mně vyšla služba pomocníka dozorčího padákového skladu, to byla pohoda, dozorčí byl instruktor balič z naší roty, tuším, že se jmenoval Sysel, měl hodnost desátníka, ale byl v pohodě. V průběhu služby jsme zabalili nějaké padáky, přesně nevím, pro koho byly, potom mně dal dozorčí nějaké peníze, a poslal do vesnice s tím, abych v obchodě koupil půl litru, tehdy velmi oblíbeného pomerančového likéru. Jako voják prvního ročníku, kterým jsem tenkrát byl, jsem, dá se říct „rozkaz“ splnil bez jakýchkoliv protestů, a zmíněný likér donesl.

Soudruh desátník mně sdělil, že má narozeniny, a tu láhev pomalu a jistě zkonzumoval, a to i bez mé účasti. Pak se vydal do jídelny na oběd. Po cestě ale několikrát upadl, a odřel si obličej, ošetřen byl na ošetřovně... a ve zprávě lékaře, která byla zapsaná v knize nemocných, bylo jeho zranění popsáno „ po cestě několikrát upadl, cizí předměty v obličeji, štěrk ze silnice“, ten zápis v knize nemocných, byl důvodem k různým humorným narážkám vojáků.

Zápis z knihy nezmizel, desátník nějaký čas chodil s „hubou“ natřenou nějakou fialovou barvou, ta ale za nějakou dobu z jeho obličeje zmizela, stejně tak jako ty odřeniny.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.června 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 94

NOŽE..NEJEN UTON..

Pro zajímavost a také pro porovnání v souvislosti s našimi noži a to dřívější VO 7, tak pozdější verze „UTON“ bych se velmi rád zmínil o nožích výsadkářů, a to jak minulých „Fallshimjager“ neboli padákových myslivců bývalého německého Wehrmachtu, a také o nožích současných ruských jednotek VDV.

Nevím, jestli to napíši správně, co tato tři písmena znamenají, ruštinu jsem se naposledy učil před šedesáti pěti léty, jedná se o vzdušná výsadková vojska, dříve Sovětského svazu, nyní Ruské federace. Takže po pořádku.

Němečtí parašutisté, padákoví myslivci neboli „Fallshimjager“ používali za II. světové války „gravitační nože“, lépe řečeno vystřelovací nože, ty se vyráběly ve dvou verzích, první verze byla nerozebíratelná, druhá verze se dala rozebrat a poškozená část nože vyměnit.

Čepele těchto nožů byly lehce ostřené, a na čepeli byla vyražena značka výrobce, vyráběla je firma SFM Solingen.
I tento nůž byl číslovaný, vyklápěl se buď švihem ruky, nebo uvolněním pojistky s pružinou. Pro zasunutí čepele stačilo stlačení hřbetní pojistky a otočení nože záštitou nahoru, čepel se zasunula vlastní váhou.
Čepel byla vyrobena z kvalitní nerezavějící oceli. Součástí nože je výklopný hrot na boku nože, a kromě přímého bodání je možné ho použít pro uvolnění silně zatažených uzlů na laně a podobně.

Gravitační nože jsou mezi sběrateli velmi vyhledávaným artiklem a jsou prakticky nedostupné. Dají se ale nalézt pomocí detektoru kovů v zemi u nás v České republice, a to díky ustupující Německé armádě, která se na konci války zbavovala veškeré výstroje a výzbroje.

Přesto, že střenky těchto nožů byly vyrobeny z kvalitního tropického dřeva, tak se po více jak půl století, kdy ležely v zemi, v naprosté většině dřevo na střenkách nedochovalo. Gravitační nože mimo německých parašutistů používali i piloti „Luftwafe“ Tak to byla trocha historie.

V současnosti útočné nože, lépe řečeno dýky, používají i jednotky výsadkářů „Ruské federace“, dříve „Sovětského svazu“.

Ti jsou vyzbrojeni útočnou dýkou „KO 1“, je to 100 % vojenská verze limitované série vzdušných sil s gravírovaným symbolem ruských výsadkářů na obou stranách čepele. Zdobené pouzdro a dýka je na hřbetu opatřen číslem, jedná se o identifikační číslo. Čepel má ostří po obou stranách, její tvar vychází z lovecké dýky zvané „kindžál“.

Čepel je vyrobená z velmi kvalitní ruské nerezové oceli, je to velmi kvalitní ocel, někdy se můžeme setkat s jejím názvem „ aristokratická“ nebo také „chirurgická“, vyniká vysokou tvrdostí a to i při zachování houževnatosti čepele spolu s vysokou odolností ostří. Rukojeť je vyrobena ze dřeva a plastu, dřevo je kavkazský ořech, a jako plast byl použit ABS Polymer.

Dýka je schopná probodnout kevlarovou neprůstřelnou vestu. Pouzdro je vyrobeno z přírodní kůže.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7. června 2025.

*************************
POZNÁMKA AUTORA:
Poznámka na závěr tohoto dílu vzpomínek.

Tímto článkem a ani fotografiemi, nepropaguji žádné hnutí nebo názory, ani nejsem členem žádného hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod, nebo hnutí, které hlásá národnostní, rasovou či třídní zášť vůči jiné skupině osob.

*************************

Fotogalerie:

fotografie 1, 2, 3 - Gravitační (vystřelovací) nůž německých „Fallshimjager“ na prostřední fotografii je „ rozbíratelná verze“. Jednotlivé díly, které se poškodily, bylo možné jednoduše vyměnit.

Fotografie 4 - Útočný nůž (dýka) KO-1 ruských výsadkářů VDV a speciálních jednotek Ruské Federace. Pouzdro z přírodní kůže je zdobené, dá se říct, že se jedná o takové „ malé“ umělecké dílo.

************************

Redakční oznam

V dnešním pokračování autora M.Ř. najdou rarity sběratelé chladných zbraní 2.světové války a ukázku nože výsadkových vojsk dnešní nesmyslné války .... na závěr je prohlášení autora příspěvku se kterým se redakce bezvýhradně z t o t o ž ň u j e ...

Příspěvek je určen veteránům výsadkových vojsk, je redakčně chráněn a připojené snímky nejsou určeny k další p u b i k a c i...

V případě nerespektování tohoto upozornění ponese případný zneužitel všechna právní rizika!!!
************************

TROCHA HISTORIE 93

ÚTOČNÝ NŮŽ V 07

V minulém pokračování vzpomínek byla zmínka o rukavicích, které výsadkáři měli ve své výstroji. Jak jsem zmínil, tak tyto rukavice používaly i tak zvané „motospojky“, to byli vojáci, kterým byly podle zařazení přiděleny motocykly, v té době armáda používala stroje JAWA 350. Tak že rukavice byly takovou, dá se říct normální výstrojní součástkou, se kterou jste se mohli setkat nejen u útvarů výsadkového vojska, ale i u motostřeleckých jednotek.

S čím jste se ale u jiných útvarů bývalé ČSLA mimo útvary výsadkového vojska, útvary chemického vojska a různé průzkumné jednotky, nesetkali, byly útočné nože „VO 7“. Tyto nože byly vyráběné v několika verzích, o kterých bych se zde rád zmínil.

Ve výzbroji armády byly od počátku padesátých let až do roku 1975, potom byly nahrazeny noži UTON, Nůž VO 7 byl v té době vyráběn podle sovětského útočného nože vzor 1940. Výrobcem v tehdejším Československu nebyla firma Mikov, ale slovenská firma „Sandrik“. Uvádím několik TTD tohoto nože.

Materiál čepele: uhlíková ocel ?

Celková délka nože: 268 mm

Délka čepele: 150 mm

Délka ostří: 130 mm

Tloušťka čepele: 3,6 mm

Hmotnost : 11o g

Rukojeť: dřevo, buk

Pouzdro: přírodní kůže.

Čepel nože byla z uhlíkové oceli, nebylo to nic extra, pokud jste se o čepel pořádně nestaral, tak normálně zrezivěla, čepel také nebyla nijak ostrá, o její ostří jste se musel postarat sám, ale žádná bruska nebyla k dispozici, takže k nabroušení musel stačit kus kamene nebo betonu.

Čepel se také celkem lehce lámala, jak jsem již uvedl, ocel použitá na výrobu těchto nožů nebyla nic extra, navíc, nože se vyráběly na Slovensku, a tam si s kvalitou moc hlavu nelámali. Nůž byl primárně určen k přeřezání šnůr nebo popruhů od padáku, to bylo možné jen za předpokladu, že byl patřičně ostrý.

Věděl jsem ale o výsadkářích, kteří si s ostrostí nože moc hlavu nelámali, ona ta ostrost se ani nijak nekontrolovala.
Na jedné fotografii z doby mé služby u střediska má jeden voják na záložním padáku připevněn místo útočného nože, bodák od útočné pušky, bodáky, jak jistě víte, byly tupé, ostré ležely někde ve skladech.

Já jsem ale „útočák“ jak se noži také říkalo, měl vždy vyleštěný a také ostrý, čepel jsem měl vždy natřenou tenkou vrstvou vazelíny, no ona to vlastně vazelína ani nebyla, použil jsem mazadlo na obuv, které jsme také fasovali.

Rukojeť nože byla ze dřeva, byl to obyčejný buk, který rostl kdekoliv v lese, kupodivu ty rukojeti vydržely i ne zrovna jemné zacházení, ono se s těmi noži hodně házelo. Tak to byla ta nejobyčejnější verze nože VO 7, je potřeba zmínit se ještě o dalších. Ještě taková maličkost, nůž VO 7 nepatřil do kategorie „chladné zbraně“, byl to jen nůž.

Nože nebyly číslované.

Jednou z verzí nože byla ta, která byla určena pro jednotky chemického vojska, tato verze měla rukojeť z hliníku, a byla natřena zelenou barvou, jak jinak než khaki. Jako důvod se uvádělo použití nože při odmořování, dřevo by nebylo moc vhodné.

Další verzí byla verze několika variant nože, které byly vyrobeny pro monstrózní spojenecké cvičení „Vltava“ Všechny verze tohoto nože byl tak zvané „darovací“ a měly na pouzdře nože vyražen znak tohoto cvičení, pochvy byly na průvleku se dvěma nebo třemi nýty. Nože nebyly lehce dostupné, a jsou nebo byly dost často napodobovány různými kutily. Rukojeti těchto nožů byly v červené barvě, někdy i v barvě bílé. Mezi sběrateli je o tyto nože velký zájem.

Poslední verzí, o které se chci zmínit, byla verze „darovacího nože“, u jednoho průzkumného útvaru, ty byly vyrobeny v malém počtu při desátém výročí vzniku tohoto útvaru, byly gravírované s věnováním, udělené byly příslušníkům útvaru a několika významným hostům, jako suvenýr je nechal vyrobit tehdejší velitel tohoto útvaru. Nože byly běžné výroby a byly doplněny dřevěným stojánkem.

Všechny verze těchto nožů jsou jak jinak, na přiložených fotografiích.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 31.května 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 92

Po seskocích ve dne zákonitě následovaly seskoky v noci, napřed seznamovací noční seskok z balonu, jen tak, bez výstroje a výzbroje, potom noční seskok s výstrojí a zbraní. Nakonec seskok v noci z letadla se zbraní a výstrojí, ten byl placený nejvíc, suma vyplacená za tento seskok činila 70 Kč, v té době to bylo dost peněz.

Když se k tomu připočítal „žold“, správně „služné“, které bylo u vojína ve výši 85 Kč, tak jsme se neměli až tak špatně. Dobrá strava, podávána třikrát denně, byla samozřejmostí. Oproti dnešním „profíkům“ jsme ale byli hodně pozadu.

Ale zpět k těm nočním seskokům, padáky byly zabalené již z dřívějška, naše tělesné schránky dostatečně otlučeny z pozemní přípravy, takže jsme se mohli vydat vzhůru na noční nebe. V podstatě to bylo stejné jako ve dne, rozdíl byl jen v té tmě. Po obědě odchod do prostoru soustředění, tam seznámení s tím co nás čeká, seznámení s prostorem vysazení, a popis činnosti, která bude následovat po vysazení.

Pokud noční seskok proběhl bez nějakého taktického cvičení, nebo nočních ostrých střeleb, tak jsme se během noci vrátili po seskoku do kasáren, pokud bylo v plánu taktické cvičení, tak jsme dostali i stravu v podobě „KDP“ neboli konzervované dávky potravin.

Do prostoru soustředění nám dovezli padáky, dostáváme povel k nástupu a ustrojení do padáků, v létě je ještě trochu světlo, to ale za chvíli zmizí.

Nastupujeme na vozidla, odjezd na letiště, na pojezdových drahách stojí Iljušiny, jsou napojeni na letištní agregáty, na rozdíl od denních seskoků v jejich trupech svítí světla, na koncích křídel potom poziční světla, na levém křídle zelené, na pravém červené, na přídi pod kabinou potom světlo bílé. Protikolizní majáky v té době nebyly ještě zavedeny.
Zatím co ráno při denním seskoku naši činnost sledovala spousta vojáků, tak ti zde večer chybí.

Ozval se zvláštní zvuk startérů, piloti nastartovali motory, spolu s tímto zvukem se rozsvítily startovací a přistávací světlomety v křídlech, je od nich dost světla, NVS zkontroloval padáky, do ruky dal karabinu výtažného lana, potom povel vpravo bok, do letounu odchod, stejně tak jako ve dne.

Teď okolo panuje takové přítmí, jedna věc se ale změnila, spolu s noži na horních hranách záložních padáků, tam mají výsadkáři připevněny i baterky, ale moc místa tam pro ně není. Já jsem si ji dal do blůzy maskáčů, byla tam taková vnitřní kapsa, baterku mám úplně novou, na dva velké monočlánky, poslali mně ji rodiče.

Při nočním seskoku je baterka povinnost, po otevření padáku si posvítíte na vrchlík, jestli je v pořádku. Zatím baterka odpočívá v mojí blůze, začali jsme popojíždět, je to docela pěkný pohled na mohutná letadla s rozsvícenými reflektory. Startujeme, stejně jako ve dne, drncání ustalo, ale nic nevidíme, je úplná tma, světla v trupu Iljušinu připomínají bludičky, moc toho neosvětlují.

Zato jasně žluté světlo, které se rozsvítilo u dveří, nejde přehlédnout, stejně tak jako zelené, které je vzápětí následuje.

To se již řada výsadkářů dala do pohybu, jsme venku.

Okolo tma, ozývá se charakteristický zvuk otevíraného padáku, teď přijde na řadu ta baterka, opatrně ji vyndám a svítím na vrchlík, je v pořádku. Baterku chci dát zpět za blůzu, nevím, jak se to stalo, baterka mně vypadla z ruky, ani jsem ji nestačil zhasnout. Nevěřícně sleduji, jak si to se záblesky valí k zemi, za chvíli již ani to.

Jinak noční pohled na rozsvícené vesnice v okolí, a červené světlo na hradě Bezděz, je z výšky vysazení dost zajímavý. Ale já zde nejsem proto, abych se kochal pohledem na tu podívanou. Světlejší barvou a také trochu teplejším vzduchem se ohlásila země, takže opět klasika, nohy k sobě, trochu pokrčit, a jsem na zemi, okolo problikávají světla baterek šťastlivců, kterým tyto zdroje světla neuletěly jako mně.

To že mně baterka vypadla, tak na tom mají trochu viny i dlouhé kožené výsadkářské rukavice, ty sice chránily moje ruce, ale na druhou stranu jejich provedení nebyla žádná extra práce. O novou baterku jsem v dopise požádal rodiče, no dost se divili, ta přišla v další zásilce z domova, na další seskoky noci, jsem si ji uvazoval kusem padákové šňůry k opasku, z té šňůry jsem napřed vytáhl „duši“, baterka měla takový zvláštní sklopný úchyt, za který se to dalo provést.

Baterku jsem využil nejen při nočních seskocích, ale brával jsem si ji i do služby, když jsem byl zařazen do jednotky, která byla určena do strážní služby. Je pravda, že baterka byla „trochu“ větší, možná že byla i trochu neskladná, ale svůj účel vždy splnila. Mimochodem, tu baterku mám dodnes, byla vyrobena v Československu, nikoliv v Číně, později asi skončí a zrezaví v zapomnění jako ta na tom poli, tam někde u Mladé Boleslavi.

Byla zde zmínka o výsadkářských rukavicích, ty měl každý z nás ve své výstroji, tyto rukavice prakticky kopírovaly letecké rukavice pilotů z druhé světové války, jejich úkolem bylo ochránit ruce výsadkářů. Rukavice svojí délkou zakrývaly i konec rukávu, a tak nedocházelo k odhalení holé ruky.

Je celkem pochopitelné, že sloužily k ochraně při chladném počasí, na druhou stranu byly ale přítěží při manipulaci v okamžiku použití nože ve vzduchu, kdyby nastala situace, že bylo potřeba přeřezat šňůry, to omezovaly cit a přesnou manipulaci s útočným nožem při odstraňování závady. Stejné to bylo i v mém případě, kdy mně „uletěla“ ta baterka, prostě jsem neměl v ruce potřebný cit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.května

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 91

Ještě k těm padákům na stromech, stávalo se to opravdu jen výjimečně, ale přistát na padáku do stromů nebyla žádná legrace.

Při pozemní výsadkové přípravě bylo na takový případ pamatováno, existoval na to povel „přistáváte do lesa“, takže pokrčit nohy pod sebe a tak abyste botami, zase ty „kanady“ polámal pár větví, a zkřížit ruce na obličeji, a tak ho ochránil před zraněním.

U toho přistání do stromu, se dalo zažít i trochu legrace. Při jednom seskoku na plochu, která byla v dostatečné vzdálenosti ohraničena lesem, se podařilo jednomu z výsadkářů přistát na stromě na samém okraji lesa. Zde je nutné připomenout, že tehdejší padáky jako byl PD-47, zrovna moc neoplývaly ochotou, podrobit se jakémukoliv pokusu o jeho řízení. Také stačilo, aby se trochu změnil směr nebo i síla větru, a hned byl problém.

Tak se stalo, že jeden z výsadkářů přistál na stromě na samém kraji lesa. Instrukce pro takový případ zněly jasně, otevřít záložní padák, pustit ho pod sebe, a po jeho šňůrách a vrchlíku se dostat blíž ke kmeni, nebo blíž k zemi.

Tak se stalo, že výsadkář, říkejme mu Franta, zůstal viset na stromě, následovala klasika, otevřel „záložák“ pustil ho po sebe, vyvlékl se s postroje hlavního padáku, a začal lézt dolů, šňůry skončily a Franta nějak zapadl do vrchlíku.

Samozřejmě že přes tu „bavlnu“ nic neviděl, proto útočným nožem, který si prozřetelně před tím sundal ze „záložáku“ rozřízl vrchlík a z výšky asi dvou metrů vypadl na zem. Po dopadu se neustále držel za zadní část své tělesné schránky a naříkal, on totiž při dopadu do koruny toho stromu zádní části těla zlomil jednu větev, ta si to nenechala líbit, a nejen že mu roztrhla maskáče, ale také na jeho pozadí vytvořila jasně viditelnou stopu. To zranění nebylo vážné, proto mohl Franta spolu s námi pokračovat v plnění úkolu cvičení, sice trochu naříkal a pokulhával, nakonec jsme ale všichni došli do kasáren.

V předchozích vzpomínkách byla zmíněná událost jednoho příslušníka přeškolovacího kurzu, o jeho jízdě s naplněným vrchlíkem po řepném poli. Něco podobného se přihodilo i mně a také některým výsadkářům.

Co se stalo?

V rámci nějakých prověrek jsme byli vysazeni na plochu, její název mně již dávno vypadl z paměti, ale to co se na této ploše přihodilo, si pamatuji dodnes. Prověrková komise složená z několika vyšších důstojníků údajně do hodnocení jednotky napsala že „ jednotka je schopná vysazení i za ztížených podmínek“, nevím, jak si ty ztížené podmínky představovali, ale později jsme se nějak dozvěděli, že při vysazení mohl foukat i trochu silnější vítr, než bylo předepsaných 5 metrů za vteřinu.

Takže klasická situace, na kterou jsme již byli zvyklí, zabalení padáků, potom pozemní výsadková příprava a den „D“, ustrojeni s oběma padáky odjezd na letiště, tentokrát to nebylo brzo ráno, na letišti chvíli čekání kvůli nějakému dohadování o počasí, nakonec ale přece jen povel „vpravo bok, do letounu odchod.

Trupy „iljušinů“ spolykaly řady výsadkářů jako nějaký netvor, chvilka klidu, svist startérů, oblaka dýmu a popojíždění na VPD. Motory se krátce rozběhly na plný výkon, zase chvíle klidu potom znovu plný výkon, trochu drncání a jsme ve vzduchu. Netrvá dlouho a jsme nad plochou vysazení, žluté světlo u dveří nařídilo vztyk z laviček a seřazení do zástupu, motory ubraly na intenzitě a je tu zelené světlo a s ním i zvonek, ten je i přes hluk, který vydávají motory spolehlivě slyšet.

Zástup výsadkářů se dal do pohybu, jeden po druhém vypadáváme do vzduchu. 121,122,123, s charakteristickým plesknutím a trhnutím se nade mnou otevřelo sedmdesát čtverečních metrů odtučnělé bavlny, zkontroluji vrchlík, v pořádku, trochu si upravím sedací popruh a začínám sledovat dění okolo mě a také na zemi, která se začala rychleji přibližovat.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k nějaké nepříjemnosti. Je tady země, trochu tvrdší dopad, ale v pohodě, dopadl jsem na strniště. Záložní padák odepnu od hlavního postroje, přehodím ho za hlavu, a sundám s rukou dlouhé kožené výsadkářské rukavice, ty strčím za opasek.

Sotva jsem je tam nacpal, tak najednou „ožil“ doposud v klidu ležící vrchlík mé pédety, opřel se do něho náraz větru, a já jsem se „rozjel“ po tom strništi jak mezinárodní rychlík.

Opět nastoupil výcvik v pozemní výsadkové přípravě a jeho instrukce pro takový případ „ pokud se Vám stane, že se po přistání Váš vrchlík padáku z jakéhokoliv důvodu, znovu naplní vzduchem, a tím pádem dojde k jeho pohybu, je nutné uchopením spodního popruhu a jeho přitažením k sobě, vrchlík, tak zvaně vylít“, tak to byla teorie, a teď nastala situace, kdy jsem měl možnost si to vyzkoušet v praxi.

Ležel jsem na pravém boku, a pravou rukou jsem začal přitahovat spodní popruhy „splašeného „vrchlíku padáku, šlo to kupodivu dost dobře. Sem tam se mně sice zdálo, že od mé ruky, která tak usilovně potahovala ten popruh, odlétají nějaké kousky hlíny nebo něčeho podobného. Nakonec se vrchlík spolu s nárazem větru uklidnil, a já jsem si instinktivně tou pravou rukou utřel trochu zpocený obličej.

Měl jsem dojem, že se mně na obličeji něco maže, ale zatím jsem tomu nevěnoval pozornost, snažil jsem se co nejrychleji smotat vrchlík, a tak předešel další jízdě po tom strništi, on ten vítr totiž pořád foukal.

Konečně se má zběsilá jízda zastavila, zvedl jsem se ze země a oba padáky nacpal do přepravních brašen. Tím jsem porušil rozkaz, po dopadu se nezvedat, a veškerou činnost provádět vleže Jako důvod se uvádělo, že v případě válečného vysazení bude plocha určitě ostřelována, a ležící výsadkář by byl lépe chráněn než ten stojící.

Kašlu na to, stejně tak jako již okolo několik stojících kluků z naší čety. Na vlastní oči vidíme jak jeden z výsadkářů „jede“ po strništi s nafouknutým vrchlíkem až se po zdolání příkopu zastavil o auto, které zůstalo stát na blízké silnici, a jeho posádka se zájmem sleduje náš výsadek. Později zjistíme, že je to náš velitel čety.

Nad plochu vylétla červená světlice, udala směr soustředění, kruci kdo tu světlici vypálil, když velitel čety, poručík, se svým padákem pokoušel zabalit to osobní auto. Zvedám brašny s padáky a zjišťuji, že má pravá ruka je celá zamazaná takovou červeno hnědou barvou.

Po chvíli až jsem dorazil na místo soustředění, mně jeden z našich řekl „ co jsi dělal, jsi pomalovaný jak indiánský náčelník válečnými barvami“, no jo srandičky. To se již u mě zastavil zdravotník ze sanitní osm set pětky, která jezdila po ploše, ten mně vodou z mé polní láhve opláchl obličej, na něm žádné zranění nemám, na řadu přišla ta ruka, na jejím palci docela solidní řezná rána.

Následuje vymytí, potom nějaká desinfekce, pálí to jak hrom, nakonec obvaz, a sanitka na ošetřovnu. Tam, lékař s hodností četař absolvent, který měl zrovna službu, ránu vyčistil, píchl nějakou injekci a ránu zašil asi třemi stehy. Jizva po tom zranění je na mé ruce patrná dodnes. Jo ten četař, tak to bývali absolventi vojenských kateder vysokých škol, kteří museli projít praxí vojenské služby u útvarů.

A to moje zranění? Na tom strništi byl před oráním rozházen hnůj, spisovně chlévská mrva, no a v tom hnoji byl nějaký střep z rozbité láhve, nebo něco podobného. Já jak jsem chtěl ten vrchlík „vylít“, tak jsem se o ten střep tou rukou bez rukavic, pořezal. Krev, která z toho zranění tekla, se smíchala s tím marastem na tom strništi, to byla ta, to byla ta červenohnědá barva.

A ten vítr? Později jsme se dozvěděli, že v nárazech měl kolem dvanácti metrů, mezi nimi potom osm metrů. Ta červeno hnědá barva na mém obličeji vznikla tak, že jsem si tou pravou rukou utíral obličej a to co jsem měl na té ruce, jsem si po obličeji rozmazal.

Víckrát se mně něco podobného nepřihodilo, prověrky skončily s předáním té „fangle“ za výtečné výsledky v BoPo, o prověrkách bude ještě zmínka později, a na ně zůstala jen vzpomínka na ten slavnostní oběd s řízkem a zákuskem.

R/FM

Pokračování v sobotu 17. května 2025

TROCHA HISTORIE 90

U obuvi vzor 60 ještě chvíli zůstaneme.

„Kanady“, jak se těmto botám mezi vojáky, a nejen mezi nimi říkalo, měly ve výstrojních součástkách jednotky výsadkového vojska, pohraniční stráže a jednotka hradní stráže.

Kanady, to byla kožená obuv s pevně přišitou spinkou, na které byly dva upínací řemínky, a také pevně všitý „jazyk“. Podrážka těchto bot byla z gumy, boty se daly použít na lyže a tehdejší vázání, pro tento účel bylo vzadu na podpatku takové vybrání, do kterého „zapadla“ pružina od vázání.

U výsadkových jednotek měly „kanady“ svůj význam, pevně obepínaly kotník výsadkáře, a tak zabraňovaly jeho výronu. Také při výcviku, a zejména při pozemní výsadkové přípravě bylo nutné, aby nohy cvičících výsadkářů byly pevně stažené, a tak zabraňovaly úrazům, které mohly při náročném výcviku vzniknout.

Tyto boty se do armády dodávaly v klasických velikostech, a v metrickém číslování. Jen pro zajímavost, u obuvi se používalo a používá číslování „anglické“ velikost je udávána v palcích, francouzské číslování, to ale nemá nebo nepoužívá poloviny, a již zmíněné metrické číslování. Takže, pokud jste nahlásil velikost bot dvacet osm, to bylo v metrickém číslování, tak v anglickém to byla velikost číslo osm, a ve francouzském čtyřicet dva.

Asi si říkáte, proč to sem tahám, je to proto, že to byla součást naší výuky ve Vyšším vojenském učilišti. Ještě něco co se stalo s tou obuví.. pokud jste ji sundal z nohou, na každé rotě byla taková malá místnost, říkalo se jí „botárna“ tam jste svoje „kanady dal do takového regálu, a ráno při nástupu na rozcvičku jste si je odtud vyzvedl. V té místnosti byla i malá kamna, v zimě se v nich topilo, aby boty vyschly, ale znáte to, po dvaadvacáté hodině nesměl být v kamnech ani popel, obsluhu kamen měl na starosti pomocník dozorčího roty, který se o topení staral, jenže palivo do kamen bylo velmi nekvalitní, tak že z vysoušení dost často sešlo.

U jednotek pohraniční stráže měli vysoušeče obuvi, pro každý pár zvlášť, to fungovalo jinak, než ta zatracená kamna.

Ale zpět k těm botám, běžná velikost bylo číslo „dvacet osm“ metrické, anglické „osm“ a francouzské „čtyřicet dva“, ale spolu s námi nastoupil ke středisku jeden nováček, ten měl velikost obuvi „ dvanáct“, v metrickém číslování to byla velikost „třicet dva“ prostě něco neskutečného.

Samozřejmě že taková velikost nebyla k dispozici, tak dost dlouhou dobu voják chodil v tom, v čem nastoupil na vojnu, asi za měsíc nejprve vyfasoval ty „ tenisky“ a za nějaký čas i „kanady“. Již zmíněný vojín měl nejen velkou nohu, ale i jeho výška byla něco přes dva metry.
Takže měl problém nejen s botami, ale i stou svojí výškou, při výskoku z letadla se musel hodně sklonit, aby se vešel do dveří letadla, nikdy letadlo neopustil ve vzpřímené poloze, ale vždy takovým „kotrmelcem“, a to bylo dost problematické, za nějakou dobu byl od útvaru odvelen k jiné jednotce.

Ještě taková jedna zajímavost, každý rok se konala přehlídka ke dni vítězství, armáda tam vždy představila to nejlepší, co měla k dispozici z techniky.

Po Letné ale hlavně pochodovaly útvary motostřeleckých divizí a pluků, spolu s jednotkami pohraniční stráže. Motostřelci ale měli ve své běžné výstroji obuv zvanou „půllitráky“, byly to takové, dá se říct holínky ze surové kůže, podrážka byla opatřena železnými cvoky, a na „ kramfleku“ byla solidní kovová podkůvka. Daly se velmi rychle obout, ale na přehlídku se moc nehodily, při pochodu by byly moc hlučné, a také vypadaly dost nevzhledně.

Bylo proto rozhodnuto, nahradit je botami vzor šedesát, ty byly sice „elegantní“ ale jejich gumová podrážka „tlumila“ zvuk pochodujících jednotek, a to zase nebylo žádoucí. Tak vznikly „kanady“, které neměly podrážku gumovou, ale koženou. Jak vypověděl jeden z účastníků přehlídky, s kterým jsem se setkal v kurzu praporčíků, a který měl tu čest v této obuvi pochodovat, tak to bylo „o hubu“ dost špatně se v této obuvi chodilo, na nácvik slavnostního pochodu používali již zmíněné „půllitráky“, kanady s koženou podrážkou obuli až na samotnou přehlídku.

Ty „půllitráky“ jsem měl možnost při pochodu vyzkoušet i já, bylo to v již zmiňovaném „Vyšším vojenském učilišti“ při příležitosti nějakého výročí. Učilišti tenkrát velel generál major František Bedřich, pozdější náčelník „Hlavní politické správy ČSLA“, bývalý frontový voják, který za II. světové války velel minometné četě, ten si na různá výročí dost potrpěl.

Takže, obuti v těch půllitrácích, celý náš kurz praporčíků, spolu s ostatními školními jednotkami, stál na náměstí ve Vyškově, a čekal na zahájení přehlídky, ta začala přesně v deset hodin dopoledne, když zvony na věži blízkého kostela odbily desátou hodinu.

Přehlídce velel plukovník Vasil Štefaňo, bývalý příslušník 2 československé paradesantní brigády v Sovětském svazu. Ten spolu se soudruhem generálem po nezbytném hlášení, provedl přehlídku učiliště. No co Vám budu říkat, nás vojáků od výsadkových jednotek tam bylo celkem šest, od 1 armádního a 4 armádního sboru po jednom a od 22 výsadkové brigády zbývající čtyři, všechno ostatní byli motostřelci, nebo tankisté.

Pro ty byl pochod v těch půllitrácích pohoda, ale my co jsme ty boty měli poprvé na noze, jsme nepředstavitelně trpěli.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 10.května 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 89

V předchozí kapitole byla zmínka o tak zvané „LEHKÉ OBUVI“, proto se pokusím vysvětlit, co tento výraz znamenal.

Při našem nástupu k útvaru každý z nás „vyfasoval“ tři druhy obuvi. V prvé řadě to byla služební obuv vzor 60, tak zvané „kanady“, to byla celokožená obuv v horní části pevně spojená přišitou „spinkou“, na které byly dva řemínky s přezkami, s protiskluzovou podrážkou z tvrdé gumy. Tyto boty se daly použít i na lyže, pro tento účel bylo na zadní části podpatku vybrání pro vázání.

Dále jsme dostali vycházkové polobotky ve standartním hnědém provedení, a v neposlední řadě to byly tenisky, tak zvané „KECKY“. Kanady jsme měli na nohou každý den prakticky od rána do večera, sundat jsme je mohli až po příchodu z večeře, potom přišly na řadu ty „kecky“.

Polobotky byly uloženy spolu s vycházkovým stejnokrojem na šatně, používaly se velmi málo, jen pokud jste šel na vycházku, nebo při odjezdu na opušťák, nebo dovolenou.

Teď ty KECKY.

I na vojně se stávalo, že jste „omarodil“, ne, žádný „covid“ nehrozil, ale mohlo se stát, že jste při výcviku utrpěl nějaké poranění, menšího nebo většího rozsahu, nějakou nevolnost, nebo jste si z vycházky a to buď povolené, nebo nepovolené, „přitáhl“ nějakou virózu. Takže ráno před nástupem do zaměstnání, jste se u dozorčího roty zapsal do tak zvané „Knihy nemocných“, a s ní jste odešel na ošetřovnu.

Tam Vás prohlédl útvarový lékař, v jeho nepřítomnosti stačil i zdravotník neboli „lapiduch“, teď jen záleželo na tom, do jaké „kategorie“ marodů jste byl zařazen. Ti „těžší“ pacienti zůstali ležet na ošetřovně, zpravidla to byla nějaká teplota nebo nějaký úraz, který potřeboval převaz, nebo něco podobného, ale to, že jste se na ošetřovně mohl takzvaně „zašít“ jako vojín Kefalín ve filmu „Černí baroni“, tak to nehrozilo.

Po prohlídce lékařem Vám byla určena diagnóza, a verdikt lékaře byl zapsán k Vašemu jménu do „Knihy nemocných“. Jak jsem již uvedl, tak „těžší“ pacienti zůstali na ošetřovně, ti lehčí s právě s poznámkou „lehká obuv“ se vrátili na rotu.

Lehká obuv znamenala, že jste nemusel nosit „kanady“ a byl jste osvobozen na určitou dobu od výcviku. To ale neznamenalo, že jste se mohl třeba povalovat na kavalci, tak to ne! Pacienti s lehkou obuví podléhali dozorčímu roty, a ten je mohl a také zaměstnával při různých pracích, hlavně při různých formách úklidu a podobně.

Pokud se stalo, že v té době, kdy jste měli lehkou obuv, příslušná jednotka prováděla seskoky, tak tito „marodi“ s lehkou obuví nastoupili na vétřiesku, a odjeli na doskokovou plochu uklízet použité padáky a také sbírat čecholy. Jestli si někdo myslí, že to byla tak zvaná „brnkačka“ tak se hluboce mýlí, padáky spolu s čecholy byly „rozházené“ často po velké ploše, podle toho o jaké síle jednotka skákala.

Stávalo se také, že se v blízkosti doskokové plochy, a to i přes její pečlivý výběr, našel nějaký strom nebo i skupina stromů jako byly aleje podél polních cest, na kterých skončili svůj seskok, někteří z výsadkářů - to znamenalo jediné, ten padák dostat z toho stromu dolů.
Takže, lehká obuv vyrazila do nejbližší vesnice, a od místních obyvatel doslova „vyžebrala“ zapůjčení žebříků.

Ne vždy se to ale setkalo s pochopením obyvatel, musíte si uvědomit, že bylo pouze šestnáct let od doby, kdy skončila II. světová válka, a my jsme se často pohybovali v prostoru, kde před tím žilo obyvatelstvo německé národnosti.

Že se ne vždy podařilo padák sundat, to popisuje i jeden z výsadkářů, pozdější štábní důstojník 4 armády. „ když jsem jednou později skočil skutečný ne štábní les do smrkového lesa vedle přehrady Seč, tak můj padák visel na vysokých smrcích ještě rok, protože nešel sundat“.

Ale zpět k té LEHKÉ OBUVI. I já jsem jednou v létě měl povolenou „lehkou obuv“, moc nadšení to ve mně nevzbuzovalo, právě naopak, záleželo na tom, který poddůstojník byl určen do služby dozorčího roty. Měl jsem štěstí, byli to jen takoví ti „rozumní“ kteří když jsem se u nich ráno hlásil tak řekli“ někam zalez, moc se neukazuj“, ale tato idylka jednoho dne skončila. Nastoupili jsme na úklid padáků, po sousední rotě, která ten den prováděla seskoky. Takže nástup na vétřiesku a odjezd na plochu. Doskoková plocha bylo jedno velké dost vysoké a hlavně tvrdé strniště, já na nohou ty služební „kecky“ za chvíli chození po tom strništi jsem měl nohy poškrábané do krve, kalhoty od maskáčů byly dole volné, to vysoké strniště je spolehlivě zvedalo., ale přežil jsem to.

Ještě něco k té ošetřovně, do služby tam byli přidělováni zdravotníci jednotlivých rot a také náčelníci praporních obvazišť. Co se týká zdravotníků, tak ta jejich služba na ošetřovně byla naprostá „zašívárna“, nemuseli na výcvik, prostě pohoda. U náčelníků praporních obvazišť to byla normální služba lékaře.

U našeho praporu tuto funkci zastával četař v další činné službě, to byly ty tři žluté pásky na jeho náramenících, dnes již slouží, jak jsem se dozvěděl u „nebeské roty“, byla s ním legrace, málokdy ho bylo vidět střízlivého. Na nástupy praporu a to v době kdy již praporu velel „ malý Jožo“ chodíval pozdě, k velké nelibosti velení.

Ale od praporu „Karlovy Vary“ čas od času sloužila na ošetřovně v té době a u výsadkového vojska zvlášť, žena. Měla titul MUDr, a hodnost nadporučík, kolik jí bylo let nevím, jestli to byla slečna nebo paní, tak to také nevím, nikdy jsem se o to nezajímal. Později když jsem se u střediska pohyboval jako voják z povolání, tak jsem ji tam neviděl, kde skončila nevím, ale v době mé ZVS se o ní ve středisku dost vyprávělo v souvislosti s různými sexuálními příběhy ale znáte to.. „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.

Kdo ví, pravdou ale je, že jako ženská vypadala moc dobře, tenkrát mně to ale bylo jedno.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16.dubna 2025.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 88

Tak na náš seskok do neznámého terénu byl proveden dohovor s JZD, které na rozlehlé ploše pěstovala cukrovku. Na tom poli se rýsovala bohatá úroda našeho „bílého zlata“, ale my jsme o tom zatím neměli tušení.

Iljušiny nalétly nad plochu vysazení, v jejich trupech se rozsvítila zelená světla a rozdrnčely se zvonky, následoval „ vpřed, úder z oblohy“. K zemi padala zhruba stovka výsadkářů, která zatím ještě netušila, na jakou plochu dopadne, a my z přeškolovacího kurzu mezi nimi. Kde to bude, to jsme věděli, ale co tam bude, tak o tom jsme neměli tušení.

Padák se po výskoku z letadla spolehlivě otevřel, pod nohama se otevřel obrovský prostor, dole na zemi zelená plocha, na ní bílá plátěná šipka, která udávala směr větru. Mým zásahem se „pédeta“ neochotně otočila po větru, uvelebil jsem se v postroji padáku, tedy pokud se to tak dalo nazvat, a předepsanou rychlostí jsem se snášel k zemi.

Vedle mne poletoval „ čechol“ mého padáku, ale zdálo se mně, že poněkud rychleji, stejně tak jako můj padák. Ono začalo trochu víc „foukat“, ale asi to bylo v normě. Byl jsem ve výšce, ze které se dalo poznat, do čeho dopadnu, žádná tráva, ale pěkná cukrová řepa, na ní samozřejmě spousta zeleného listí. V posledních dnech panovalo pěkné suché počasí, nemohl jsem tedy očekávat změklou půdu, která by byla určitě laskavější k mým kotníkům než právě dozrávající plody „bílého zlata“. Nezbývalo nic jiného než se plně soustředit na dopad, špatné došlápnutí na řepu, také mohlo znamenat výron v kotníku.

Dopadl jsem dobře, všechno bylo v pořádku, ale trochu silnější závan větru stačil znovu „nalít“ vrchlík mého padáku, a já jsem poprvé mohl okusit, že v naplněném vrchlíku, v jeho sedmdesáti čtverečních metrech se skrývá značná síla, která si dovede velmi spolehlivě poradit s asi sedmdesáti dvěma kilogramy mé váhy.

Naštěstí jsem se stačil po přistání otočit na břicho, takže jsem byl v poloze, která byla vhodnější k další manipulaci s padákem. Bylo potřeba spodní popruhy spolu se šňůrami stáhnout a padák takzvaně „vylít“. Než se mi to podařilo, tak jsem „ujel“ po tom řepném poli asi dvacet metrů, žádná řepa nepovolila, a tak můj záložní padák trhal to zelené listí cukrovky a po zbytku té řepy tloukly moje lokty a kolena.

Konečně se vrchlík zklidnil a položil se na pole, odepnul jsem záložní padák a přehodil ho přes hlavu, do obličeje se mně vysypaly polámané listy řepy, a také trocha suché hlíny, pak už jen rutina, sbalit padák a vypravit se k dozorčímu doskokové plochy.

Když jsem tam přicházel, tak jsem viděl, že i ostatní měli při tom přistání nějaké problémy, někteří dokonce pokulhávali, ale byli jsme živí a zdrávi. On ten vítr foukal přece jen o trochu silněji, než byly povolené hodnoty. Nevím, jak by to asi vypadalo seskočit na takové pole v noci. Co bylo ale důležité, že jsem si mohl zapsat seskok pod značkou LZV-NZ, tedy letadlo, zbraň, výstroj, neznámý terén.

Tak to byla vzpomínka jednoho z účastníků přeškolovacího kurzu. Když jsem mnohem později sbíral vzpomínky, fotografie a spoustu jiných věcí pro knihu o naší vojenské službě u výsadkového střediska, tak mně po jejím vydání oslovil účastník tohoto kurzu s touto vzpomínkou. V knize je popsán můj osobní zážitek o tomto seskoku, a vzpomínka pana plukovníka, sice již ve výslužbě, moji událost jen potvrdila, a nejen ji.

Co se tedy tenkrát stalo?

V předchozích řádcích je popsáno to, co tenkrát „pamětník“ ještě jako poručík prožil. Já k tomu jen přidám můj příběh. Byli jsme vysazeni v prostoru obcí Písková Lhota, Bezděčín a Strašnov, byl to seskok výsadkové roty, žádné „ manévry“ se po tom seskoku nekonaly.

Zabezpečení doskokové plochy bylo standartní, sanitní vozidlo Tatra 805 s lékařem a také dozorčí plochy. Pokud se skákalo na nějaké větší cvičení, tak na doskokové ploše dozorčí byl, ale na nějaká hlášení nebyl čas, dozorčí se tam stavěl proto, aby nedošlo k odcizení padáků a „čecholů“, které po seskoku zůstávaly na zemi, o jejich úklid se postarala jednotka složená z lehčích marodů, kteří mohli nosit tak zvanou „lehkou obuv“, od dalších rot našeho praporu, které neskákaly.

O úklid padáků by se totiž postaralo obyvatelstvo okolních obcí. O bavlněné PD-47 zájem nebyl, ale v té době se již používaly záložní padáky ZVP-300, a o ty byl velký zájem. Co se mně tenkrát přihodilo? Po vysazení jsem nejen já, ale i ostatní výsadkáři zjistili, že to jak se říká, začalo víc foukat, to se stávalo, byl to nárazový vítr, se kterým se mohou v dnešní době setkat třeba skokani na lyžích.

Ten vítr, tak to byla jedna věc, další bylo to řepné pole, podle předpisu musíte mít při přistání nohy pěkně u sebe, to lze dodržet, pokud povolené hodnoty větru nepřesáhnou určitou mez, a dopadáte na rovnou zem, třeba louku, nebo strniště. Další velmi podstatnou věcí bylo dodržení všech věcí, které jsme museli mít v plné polní. Mimo rezervního prádla tam musela být v jedné boční spodní kapse i krabička krému na boty. Nechci polemizovat o tom proč tam ta „piksla“ musela být, ale prostě tam byla, rozměrově byla dost velká, protože v ní bylo asi čtvrt kila vojenského černého krému na obuv.

Takže přistání do toho řepného pole za poněkud „rychlejšího“ větru proběhlo dost dobře, ano někteří výsadkáři se po tom poli stačili projet s nalitými vrchlíky svých padáků. Já jsem ale po dopadu na několik kusů řepy, jen ztratil rovnováhu, dopad vypadal jak tanec afrického šamana, a nakonec jsem spadl na stranu, kde byla v mé plné polní uložena ta „piksla“ s tím krémem. Ta po dopadu na řepu samozřejmě nepovolila, co ale spolehlivě povolilo, byla má pravá polovina zadní části mé tělesné schránky. Dost to bolelo a bylo to znát i na mé chůzi, to je to co bylo popsáno v předchozích řádcích jako kulhání.

Ti výsadkáři z přeškolovacího kurzu, sbalili svoje padáky do přepravních obalů, vhodili je do „štábní vétřiesky“ která tam na ně čekala, ta je odvezla zpět do kasáren, ti byli v pohodě, i když byli od té řepy potlučeni.

My jsme se ale do kasáren vraceli pěkně „po svých“, naštěstí to nebylo daleko, zhruba dvanáct kilometrů, tak dvě hodiny chůze, jak jsem napsal, tak žádné manévry se nekonaly, šlo jen o ten seskok a přesun do kasáren. Takže jsem to zvládl i s tím naraženým pozadím.

Jo, a ten poručík co se projížděl se svým padákem po tom řepném poli? Sedává tady u nás na „hanáckém“ dvoře spolu s ostatními bývalými příslušníky VÚ 1910 z Luštěnic, kde u dobrého jídla a pití s nostalgií vzpomínáme na službu u prvního výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, i o tom bude později ve vzpomínkách nějaký článek.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 26.4.2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 87

První kilometry rychle ubíhají, zatím máme dost síly, spěcháme, abychom získali trochu času k odpočinku někde v lese, tam sníme nějakou konzervu z kádé dávky napijeme se trochu vody ze zatím plné polní láhve, vykouříme cigaretu, a půjdeme dál, kasárna jsou ještě daleko, a sil začne pomalu ale s neúprosnou jistotou ubývat.

Nejdeme v žádném pochodovém tvaru, před námi jdou pátrači, kteří nás mají upozornit na cokoliv, co by mohlo zpomalit náš postup, hlavně na značkaře. Ti jsou na nás vždy „nasazeni“, obyčejně jsou to vojáci od nějakého útvaru, ale někdy je to i „Lidová Milice“ nebo „Veřejná Bezpečnost“.

Lidová milice je bez problémů, jsou to chlapi od rodin, kteří mají minimální zájem na tom, aby někde v lesích honili nějaké „paragány“, horší je to ale s Veřejnou bezpečností, to jsou ještě poměrně mladí chlapi, a berou taková cvičení dost vážně, navíc mají i psovody se psy.

Jdeme dál, jdeme s Pavlem kousek od sebe, mluvíme spolu jen v nejnutnějším případě, domlouváme se různými posuňky. Začalo se stmívat, pokračujeme v pochodu, někde před námi vylétly světlice, jsou daleko, nám ale daly vědět, kde jsou značkaři, kteří nás hledají. Pátrači se zastavili, přikrčeni čekají, až je dojdeme, potom se vyměníme. Jdu spolu s Pavlem dopředu, po chvíli dáváme znamení ostatním, že mohou pokračovat v pochodu.

Nevím kolik jsme ušli, ale ucítil jsem kouř a uviděl mihotavé záblesky světla. Pavel na druhé straně cesty již také zůstal stát, chytil se za nos a ukázal dopředu před sebe. Postupujeme opatrně dopředu, najednou jsme narazili na dva vojáky, opřeni o kmen stromu kouří jak rozbitá kamna a kus před nimi je vidět oheň. Na to že hoří v lese, sice na takové mýtině, je to docela solidní vatra.

Dáváme ostatním vědět co se děje, ty dva strážné nebo co to je velmi opatrně obcházíme, až se dostaneme k tomu ohni, okolo něho leží několik vojáků, ten co je od toho ohně nejdál je náš. Tak vytřeštěné oči jsem v životě neviděl, stačil ještě slovensky říct „ do riti, paragáni“, ale to ho již vlečeme co nejdál od toho ohně dál do lesa.

Pochoduje s námi, pro jistotu jsme si ho uvázali na kus padákové šňůry, to je taková prevence aby nám nezdrhl a tak neupozornil ty ostatní u toho ohně. Nemáme sebemenší zájem na nějaké šarvátce a tím méně na jakémkoliv zdržování. Všechno se seběhlo tak rychle, že se z toho nemůže vzpamatovat, vyptáváme se, od které jednotky jsou a co zde dělají, naštěstí s naším cvičením nemají nic společného, navíc jsou to záložáci povolaní na pravidelné cvičení, jen se nějak připletli do naší cesty.

Velitel čety rozhodl, že ho pustíme, třeba trefí zpět k tomu ohni, který sice slabě, ale za námi probleskuje na té mýtině. Takže než je najde, uplyne nějaký čas, a než jim vysvětlí, co se stalo, tak budeme již někde hodně daleko, a navíc neví, jakým směrem jsme zmizeli a kam jdeme.

Pochodujeme dál, nevím, jaká doba uplynula, ale nakonec jsme našli to, proč tady tak říkajíc „blbneme“..

Mezi stromy stojí tři nákladní auta Praga V3S, nikdo jim neřekne jinak než „ vétřieska“, na nich něco co představuje rakety. Ti co je mají hlídat, chrápou spolu s řidiči v kabinách aut.

Zastavili jsme se a po velmi krátké poradě jsme zaútočili. Spousta výbušek, nějaká dýmovnice a také jsme snížili váhu našich zásobníků cvičné munice. Po tom útoku se zase dáváme dohromady a pokračujeme směr kasárna, po cestě se nebudeme již ničím zdržovat.

Východní obzor se pomalu začal rozjasňovat, v polní láhvi poslední trocha vody, konzervy z „kádéčka“ žádné nezbyly, tak jedna s posledních cigaret, a posledních pár kilometrů do kasáren. Těsně nad ránem jsme konečně „doma“, zbraně dáme do zbrojního skladu, odpoledne je vyčistíme, potom trochu opožděný nástup na snídani, proviantní náčelník si jako vždy po takových manévrech dal záležet.

Po snídani je povolený odpočinek až do oběda, svléknu se z „maskáčů“ a rychle se natáhnu na kavalec, probudí mně až známé „nááááástup“ na oběd. Oběd jako vždy dobrý, po obědě chvilka volna, honem do „ Army“ pro nějaké cigarety, z těch vyfasovaných žádné nezbyly. Odpolední zaměstnání v klidu, žádná „taktika“ nebo pozemní výsadková příprava, jen čištění zbraní. Použité padáky byly dovezeny do kasáren, a zde budou čekat na další zabalení a další seskoky. Nebude to trvat dlouho, a to co jsme prožili nedávno, se bude opakovat, jen v trochu jiné podobě, v jaké to bude, to zatím nevíme.

Nevím určitě, ale možná jsem v minulých kapitolách psal o tom, že u střediska probíhalo přeškolení jak důstojníků, tak velitelů jednotlivých průzkumných družstev bývalé ČSLA. Zákonitě jsme s nimi museli přijít do styku, a to i když nebyli zařazeni u našeho praporu, ale do výsadku, na jedno z dalších cvičení zařazeni byli. O tom co se při něm stalo, chci napsat.

Vhodné výsadkové plochy se v té době hledaly dost těžce, byl dokonce sestaven seznam vhodných výsadkových ploch v celé naší bývalé republice. Předpis pro provádění seskoků vyžadoval plochu bez běžných překážek, jako byly různé vodní plochy, pokud se do nich neskákalo, větší řeky a vodní toky, komunikace včetně železničních tratí, bytová zástavba, lesíky anebo rozsáhlá křoviska, ale také dráty vysokého a velmi vysokého napětí.

Těch vhodných ploch v té době bylo opravdu málo, naštěstí v té době vládla řada jednotných zemědělských družstev, která disponovala rozsáhlými plochami, ale osetými různými plodinami. Velké plochy byly osety obilím, potravinářskou pšenicí, nebo sladovnickým ječmenem, ale také i cukrovou řepou. Dnes na těchto plochách často té nejúrodnější země třeba u nás na „Hané“ naprosto převládá zástavba foto voltaických elektráren, nebo lány řepky či kukuřice na siláž.

Ale zpátky do střediska, je jasné že do dozrávající pšenice nebo lánů ječmene nemohlo být vysazeno tři sta vojáků. Také si nedovedu představit, že výsadkový prapor přistává po vysazení do lánů kukuřice, navíc plné divokých prasat.

Proto se vždy do příslušného JZD vypravil štáb střediska, aby sepsal smlouvu o úhradě případných škod, které zákonitě musely při takových masivních výsadcích vzniknout, a po uskutečněném seskoku příslušný finanční náčelník vyrazil uskutečněnou škodu úhradou realizovat. U všech vojenských útvarů tehdejší doby byl v rozpočtu limit na úhrady škod v národním hospodářství, protože nejen seskoky, ale i jiná cvičení obvykle jisté škody přinášela.

Jak to tedy tenkrát vypadalo? Vzpomíná jeden z účastníků přeškolovacího kurzu...

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.dubna 2025.

TROCHA HISTORIE 86

Usadili jsme se na sklopené sedačky na bocích trupu, no sedačky, kus vylisovaného duralového plechu, do kterého „zapadlo“ pozadí dvacetiletého výsadkáře, žádné vypolstrované a pohodlné sedačky v první třídě.

Mám trochu štěstí, hned za mým pravým ramenem je okénko v trupu letadla, přes něj sice mizerně, ale vidím kousek země a kus křídla s motorem letadla. Chvíli je ticho, to je ale vzápětí přerušeno takovým svištivým nezaměnitelným zvukem, to startéry dvou devítiválcových motorů zabraly, motory se pomalu rozběhly, z výfuků se vyvalila oblaka kouře, když se motory zahřály, tak ten kouř zmizel.

Slabé drcnutí letounu, začali jsme popojíždět na hlavní VPD. S trochou nervozity ještě jednou zkontroluji útočný nůž na horní hraně mého záložního padáku, také se znovu ujistím, již poněkolikáté, že moje zbraň je pevně přivázána k jednomu z popruhů mého padáku, k tomu jsem použil kus šňůry z vyřazeného padáku, který již dosloužil, několik metrů vyřazené šňůry se určitě najde i v některé mé kapse „ maskáčů“.

Zbraň, v mém případě je to OPU vzor 54, je na mém levém rameni v pevném obalu, na levém rameni proto, že na pravou stranu budu po přistání padat, pokud bych padal na levou stranu, kde byla zbraň, mohl bych ji při pádu poškodit. Moc často se to nestávalo, že by někomu při seskoku „ uletěla“ zbraň, pokud by se to někomu přihodilo, tak zbraň se musela po jejím dopadu na zem najít, a to v každém případě, sice byla již nepoužitelná, ale bylo nutné zjistit číslo zbraně, aby mohla být komisionálně odepsána.

Dojeli jsme na začátek vzletové a přistávací dráhy, letoun se zastavil, z okénka jsem zahlédl, jak se po jeho pravé straně zastavil s odstupem další letoun, motory zatím běží na volnoběh, netrvá to dlouho, a rozeběhnou se na „plný plyn“. Tu dobu před startem nemám moc rád, je to takový zvláštní pocit, možná je v tom i trocha strachu, kdo ví, ale pořád vidím ty vojáky stojící u vrat hangáru.

Piloti posunuli plynové páky na doraz a dva motory Iljušinu se rozběhly na plné obrátky, jeho mohutná kola podvozku kopírují drobné nerovnosti VPD, to je takové slabé drncání, to ale za chvíli přestane s tím, jak se kola s bouchnutím schovají v podvozkových šachtách. Z pravé i levé strany se k nám přidaly další letouny, děláme okruh nad letištěm, tam se k nám přidají další letouny, nakonec čtyři trojice, správně letky, zamíří ke vzdálené doskokové ploše.

Chvíli je klid, kolega, který sedí vedle mne, do mne drcne loktem, hlavou ukáže ke dveřím, tam se na malém panelu rozsvítilo jasné žluté světlo, zvedli jsme se z laviček, a mnohokrát naučenými pohyby z pozemní výsadkové přípravy se řadíme do zástupu.

Protože jsem voják prvního ročníku ZVS, tak za mnou je v zástupu výsadkářů Pavel, voják druhého ročníku ZVS, „mazáci“ mají víc seskoků než „bažanti“ a také víc zkušeností, zařazení je proto, kdyby náhodou některý z nováčků „zazmatkoval“, ale zatím se to nestalo.

Výtažné lano padáku držím pevně v ruce, dávám pozor, aby nebylo pod mojí rukou, současně ale nespouštím oči v zástupu přede mnou.

A je to tady, motory ubraly na intenzitě, a na tom malém panelu se rozsvítilo zelené světlo, jako někde na zemi na křižovatce, tam ale k němu nezaznívá zvuk zvonku, zde je spolehlivě slyšet i přes hluk, který vydávají motory letounu.

Řada výsadkářů se dala do pohybu, jeden za druhým mizí ve dveřích letadla, je to docela fofr, vysazovač u dveří sotva stačí odebírat odhozená výtažná lana. Nikdo nechce zůstat v letadle, pokud by se tak z jakéhokoliv důvodu stalo, a někdo přece jen zůstal, tak se mu seskok nebude počítat a nedostane za něj zaplaceno, nehledě k tomu, že bude muset snášet ne zrovna příjemné připomínky od kolegů. Vyskočí za každou cenu, i přes to, že se rozsvítilo červené světlo, které seskok zakazuje. Pokud vyskočí na to červené světlo, tak to také znamená, že bude dost daleko od ostatních výsadkářů, tuto vzdálenost bude muset velmi rychle dohnat, aby se mu ostatní výsadkáři neztratili. Doskoková plocha rozhodně nebyla čekárna někde na nádraží.

Proud vzduchu mně udeřil do obličeje, a pod nohama mám najednou prázdno, zmizela relativně bezpečná podlaha v trupu letadla, otevřel se obrovský prostor, z té výšky země vypadá, jakoby na ní někdo postavil dětské hračky, je to takový zvláštní pocit i přes to, že vím, že se nade mnou otevře sedmdesát čtverečních metrů vrchlíku mého padáku, a to i přesto, že jsem nepočítal předepsaných 121,122 a 123.

Zvuk motorů odlétajících „ Iljušinů“ pomalu mizí v dálce, to už se ale nade mnou s charakteristickým „plesknutím“ spolehlivě otevřel vrchlík mé „pédety“. Pocit nejistoty vystřídal klid z otevřeného padáku, podle předpisu kontroluji vrchlík, je v pořádku, žádná díra nebo nějaký problém, mám pár vteřin na to, abych se rozhlédl okolo sebe.

Kus ode mne si to „valí“ k zemi zásobník, na kterém se úplně neotevřel nákladní padák, to bude zase řečí, že to balení někdo odflágl. Pavel, který se vznáší kousek ode mne, křičí „ do prdele, měli jsme kliku, že nás to nechytlo“.

Připravuji se na dopad, matička země zde bude coby dup, a je to tady, nohy k sobě, trochu pokrčit v kolenou to abych ztlumil dopad, a jsem zpátky na zemi. Zůstávám ležet, odepínám záložní padák, sundám z něho útočný nůž, „záložák“ přehodím přes hlavu, a nakonec sundám i dlouhé kožené výsadkářské rukavice. Ty spolu s obalem od zbraně, který jsem s ní sundal, rychle nacpu do VV-08, to je plná polní.

Okolo mně je již pěkná mela, výbuchy, střelba, dýmovnice, k nebi letí barevné světlice, ty udávají směr, kam se mají přesunout jednotlivé jednotky. Rozhlížím se po Pavlovi a rozbíhám se k lesu, narazil jsem na kluky z družstva, co jim patřila tarasnice, v zásobníku na kterém se neotevřel padák, tak z té si již nikdo nevystřelí.

Doběhl jsem k lesu, jasně, opřený o kmen stromu, tam stojí Pavel, nezapomene můj příchod okomentovat „ člověče kde jsi, chtěl jsem pro Tebe poslat motospojku“, no jo srandičky. Spolu se mnou doběhlo ještě několik kluků z naší čety, rychle si zapálím cigaretu a čekám, co bude následovat.

Velitel čety, o rok starší než my, ale s hodností poručíka, má již před sebou velitele jednotlivých družstev, orientují si a porovnávají mapy, následuje krátká porada, povel „dokouřit“ a vyrážíme. Někde v lesích před námi jsou ukrytá odpalovací zařízení raket, ty musíme najít, zlikvidovat je, co nejrychleji zmizet v lesích, a vrátit se do kasáren, jak jinak než po svých.

Po cestě nás budou otravovat značkaři, ale to není zas až tak velký problém, nevyhledáváme s nimi přímý střet, snažíme se je nějak obejít, nemají totiž šanci nás dohonit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.dubna 2025

Fotogalerie: