TROCHA HISTORII 83

Tak pozemní výsadkovou přípravu máme za sebou, padáky umíme rychle a hlavně spolehlivě zabalit, co s námi poletí do nebes, to již také víme, a tak nezbývá nic jiného než se zmínit o tom, kde se schováme, před odjezdem na letiště.

Ano v našem případě se jednalo o odjezd, naše letiště bylo kousek dál od kasáren. Jiné útvary výsadkového vojska měly letiště, dá se říct „u huby“. My jsme byli výjimka, naše bylo kousek dál od posádky. Balon a seskoky z balonu jak jsem se již zmínil v předchozích kapitolách, tak to jsme měli v kasárnách. No, v kasárnách to zase až tak přímo nebylo, bylo to o něco dál. Ale pokud byly seskoky z letadel, tak to jsme museli na letiště, to naše bylo u Milovic, bylo to letiště „Boží Dar“

Trochu historie o letišti „Boží Dar“ si můžete přečíst zde, ale více najdete v knize „Osudové okamžiky, 100 let výcvikového prostoru Milovice-Mladá“ napsal ji a vydal Karel Řehounek, ale nevím, jestli se dá kniha ještě někde sehnat.

Letiště „Boží Dar“ bylo součástí vojenského výcvikového prostoru a původního „Vojenského tábora Milovice“ který vznikl v roce 1904, na pozemcích o rozloze zhruba 3400 hektarů. Tyto pozemky odkoupila vojenská správa jednak od vídeňské „Zemské banky“ a zbytek od místních sedláků.

Vzhledem k množství jednotek trvale dislokovaných nebo i dočasně cvičících na tomto území, byl původní prostor rozšířen o dalších 2700 hektarů, a mohl tak poskytnout ubytování pro zhruba pět tisíc mužů. Stálé vojenské letiště zde bylo vybudováno v letech 1923 – 1924, a první letecké jednotky se zde trvale rozmístily od roku 1925.

Při svém vzniku mělo travnaté letiště rozlohu 590x950 metů, to postačovalo pro všechna tehdejší letadla, ve dne i v noci. Výjimku tvořily bombardéry, ty měly povoleny pouze denní provoz.

Po nacistické okupaci v březnu 1939, byla armáda první republiky rozpuštěna, a letiště i s letouny předány německé „Luftwaffe“, ta letiště využívala po celou dobu trvání 2 světové války. Po jejím skončení a osvobození naší vlasti v roce 1945 začala výcvikový prostor využívat opět naše armáda, v roce 1946 bylo dáno do provozu i letiště.

V létě roku 1949, začala rozsáhlá rekonstrukce letiště, byla vybudována betonová vzletová a přistávací dráha (VPD), její délka byla 2500 metrů a šířka osmdesát metrů, tato VPD umožňovala trvalý provoz proudových letounů. Současně došlo k vybudování železniční vlečky s železniční stanice Milovice až na letiště. O železniční vlečce bude zmínka v některé další kapitole, která se bude týkat dočasného pobytu Sovětské armády.

I já jsem přišel do styku s okupační armádou. Jak? Tak bude v té některé příští kapitole.

Letiště „Boží Dar“ se stalo místem pro přeškolování stávajících, nebo nově vzniklých útvarů na proudové letouny MiG-15. Přezbrojení na tento typ letounů probíhalo od května 1951, do té doby byly používané letouny JaK-23, to byly proudové letouny, ale neměly šípové křídlo.

Na letišti „Boží Dar“ se za dobu jeho trvání vystřídalo mnoho útvarů, stejně jako působilo mnoho jednotek, ve výcvikovém prostoru, kde se během padesátých a šedesátých let odehrála řada cvičení, a to nejen naší armády, jedním z nich bylo cvičení pod názvem „Šumava“ za účasti československé, polské, východoněmecké a sovětské armády., které se de facto stalo přípravou na srpnovou invazi pěti armád bývalé Varšavské smlouvy.

V Mladé se nacházelo velitelství cvičení, a na letišti operovaly sovětské vrtulníky společně s vojenskými dopravními letouny. Letiště „Boží Dar“ se tak po této intervenci stalo na dlouhou dobu součástí rozsáhlého areálu, využívaného „Střední skupinou vojsk“, které zahrnovalo nejen městečko Milovice, ale i vojenský újezd Mladá.

Pro útvary sovětského letectva bylo na letišti postupně vybudováno 44 mohutných železobetonových úkrytů letadel, to byly tak zvané ÚLy. Současně byla vybudována i nová pojížděcí dráha na jižní straně letiště.

Pro potřeby leteckých útvarů bylo v blízkosti letiště uloženo 2500 tun munice. V lokalitě „Na Vinici“ vznikl sklad pro uložení letecké jaderné munice, tedy jaderných leteckých pum.

V předchozích řádcích byla zmínka o železniční vlečce. V době okupace jezdil přímý rychlík číslo 522/523, Milovice - Moskva, tento rychlík měl jen několik málo zastávek po našich tratích, první byla v Lysé nad Labem, potom až Česká Třebová, Olomouc, Hranice na Moravě, odtud ne na Ostravu, ale do Valašského Meziříčí, Žiliny a dál až do Košic.

Rychlík byl „narván“ koberci, ledničkami, mikrovlnnými troubami a jiným zbožím, jeho cestující nepodléhali celním předpisům. Rychlík byl vypravován denně, pokud jste se znal s velitelem transportu, tak jste se mohl zadarmo podívat i do tehdejšího Sovětského Svazu, jízdenka nic nestála.

Rychlíková souprava byla sestavena z výhradně sovětských vagonů, ty se v Černé nad Tisou, přesouvaly na sovětskou širokorozchodnou železnici. Lokomotivu vedl český strojvedoucí, stejně to bylo i s vlak vedoucím, v Žilině se lokomotivy měnily, dál pokračoval vlak se slovenskou posádkou. Vlaková četa ale v rychlíku nebyla, byl tam jen velitel transportu, a v každém vagonu tak zvaná „děžurnaja“ něco jako naše průvodčí,ale o tom až v dalších kapitolách.
To bylo velmi krátké ohlédnutí o letišti „Boží Dar“,

Jak jsem popsal, kdo nebo jaká jednotka na letišti působila, tak je velmi zajímavé, že nikde, ale opravdu nikde, nenajdete pár řádků o tom, že jsme na tomto letišti působili i my, respektive naše jednotka. Asi to bylo, nebo je dáno jejím utajením, i když na druhou stranu existuje spousta fotografií, které by prakticky neměly existovat, ale buďme rádi, že jsou a že je jich tolik.

Pořídit fotografii v kasárnách nebyl až tak velký problém, horší to bylo na samotném letišti, no i z letiště několik fotografií ale mám.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.března 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 82

Ještě chvíli zůstaneme u těch Avií, zde je potřeba zmínit i havárie těchto letadel, letoun s trupovým číslem 3149 havaroval 30 března 1960 poblíž obce Kostelany, když v mlze narazil do kopce v Litenčické pahorkatině, při této havárii zemřelo dvanáct osob, sedm z nich byli přepravovaní piloti a pět osob posádka letounu. Další letoun s trupovým číslem 3148, narazil do země v oblasti Hůrka u Nového Jičína do země dne 22 srpna 1964, zahynula celá posádka letounu.

V začátcích budování výsadkového vojska armáda používala letouny typu Douglas DC-3 spíše známé pod názvem „Dakota“, ty byly vzápětí nahrazeny letouny Lisunov Li-2, to nebylo nic jiného než právě zmíněná DC-3 „Dakota“. Jen pro zajímavost, z typu DC-3 byly vyvinuty varianty Lisunov Li-2, Basler BT-67 a Nakadžima L2D.

Armádní „Lisunovy“ byly vzápětí nahrazeny v předešlé kapitole již zmiňovanými IL-14 a Avia Av-14. Lisunovy nebyly mezi mechaniky moc oblíbeny, bylo to dáno jejich nespolehlivostí motorů. Bývalá armáda zakoupila na podzim roku 1952 deset letadel tohoto typu, některá byla ve verzi Li-2 P, a několik jich bylo ve verzi Li-2 D, písmeno „P“ znamenalo „pasažerskij“ v překladu „osobní“, písmeno „D“ desantnyj, tedy osobní.

Líčka se od „Dakot tvarově vůbec nelišily, rozdíl byl jen v motorech, Líčka měla dva devíti válce „Švecov“ každý o výkonu 1000 koňských sil, „Dakoty“ měly také dva motory Pratt & Whitney, každý o výkonu 1200 koňských sil

Líčka neměla v době svého působení u armády žádnou nehodu, za zmínku stojí ale jedna událost, která se stala na letišti „ Tri Duby“ vojín který byl pověřen doplňováním paliva doplňováním paliva, do letounu omylem natankoval normální benzín, který se používal v automobilech. Letadlo sice odstartovalo, ale kvůli nedostatečnému výkonu motorů skončilo v poli za VPD.
Nehoda se obešla bez zranění, letadlo bylo poškozeno jen minimálně, a po odstranění závad bylo zařazeno zpět do služby. Vojín, který nehodu způsobil, byl přeložen k jinému útvaru, kde určitě s nostalgií vzpomínal na pohodovou službu na letišti

V Luštěnicích jsme na výsadkovém cvičišti měli jeden notně „očesaný“ Lisunov, ale při výsadkovém výcviku jsme ho moc nepoužívali, bylo to dáno jeho náklonem na zadní ostruhové kolo, zato ale sloužil jako spolehlivá „zašívárna“ při nepříznivém počasí, nebo i při přestávce ve výcviku.

Mimo tyto typy armáda používala k výcviku výsadkářů ještě typ AN-2, u nás spíše známý pod názvem „Andula“, ten je možné spatřit i dnes a to jak v aeroklubech, tak v soukromém sektoru, kde jsou „Anduly“ využívány k nejen k samotným seskokům, ale i k vyhlídkovým letům. Andula dokáže dopravit do vzduchu dvanáct výsadkářů. V současné době je v České republice asi dvacet letuschopných strojů tohoto typu.

Je až s podivem že stroje, které začaly být vyráběny před sedmdesáti pěti léty, dodnes létají a to i přes to, že vypadají poněkud archaicky, jsou to totiž dvouplošníky. Armáda bývalé ČSSR, je měla také ve svém stavu, několik jich bylo dislokováno i na letišti v Prostějově. Aerokluby na Jižní Moravě mají „Anduly“ vylepšené malovanými ornamenty, vypadají moc dobře. Některé stroje tohoto typu se používají jako práškovací k ošetření polí, nebo i při hašení lesních požárů.

Nakonec jak je dobrým zvykem, tak přidávám několik fotografií a to jednak ještě Av-14, a několik fotografií AN-2 , L-60 a Lisunova Li-2

S těmito stroji jsme během naší ZVS přišli do styku, a z nich jsme i prováděli seskoky padákem. Je to po těch mnoha letech tak trochu nostalgie na naši službu u elitních výsadkových jednotek bývalé ČSLA, a tím pádem i na naše mladá léta. Třeba někdo z Vás také přišel s těmito „éry“ do styku, tak se dívejte a vzpomínejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.března 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 81

Třeba se někomu bude zdát, že je zbytečné se zmiňovat o ASD Dukla, ale moje zmínka zde byla nebo je proto, že v Dukle sloužili nebo byli zařazeni i tři bývalí příslušníci VÚ 1910 Luštěnice, i když přítomnost Josefa Pospíchala v Luštěnicích se mně doposud nepodařilo zjistit.

Třeba se po přečtení těchto vzpomínek někdo z Luštěnic ozve, i když silně pochybuji, neustále nás ubývá.

Seznamovací seskoky z balonu skončily, teď byla na řadě letadla, lépe řečeno jedno letadlo, které k provádění seskoků u jednotek výsadkového vojska v té době armáda používala, nebylo to nic jiného než u nás v licenci vyráběný IL-14, u nás pod označením Avia Av-14.

Jak samotný název napovídá, tak v Československu byl vyráběn v závodě Avia v Praze Letňanech, výroba byla zahájena v roce 1955 a celkem bylo vyrobeno 203 kusů tohoto letounu. První letoun tohoto typu byl armádě předán koncem roku 1956.

Od roku 1957 se v továrně začalo pracovat na verzi Av-14T pro československé vojenské letectvo.

V roce 1958 v prosinci byly dodány letouny evidenčních čísel 3105, 3106, 3107 a 3108, které byly zařazeny k 1 dopravnímu výsadkovému leteckému pluku, dislokovanému na letišti Praha-Kbely. Evidenční čísla armáda používala jako trupová čísla. V lednu armáda převzala další stroj evidenční číslo 3109 a v březnu téhož roku další dva stroje.

Do srpna 1959 bylo 1 leteckému výsadkovému pluku, který se mezitím přestěhoval do Prostějova, dodáno ještě osm strojů Avia-14 T. Verze tohoto typu měla vestavěný kladkový jeřáb a nákladní vrata na levé straně trupu za křídly. Typ Avia – 14 byl mimo jiné vyráběn i ve verzi Avia-14D se sklopnými lavicemi podél stěn trupu, jak napovídá písmeno „D“, tak se jednalo o verzi určenou pro výsadkáře, to byly letouny, ze kterých jsme byli vysazováni i my.

Posádku těchto strojů tvořilo pět osob, dva piloti, palubní inženýr, navigátor a palubní radista.
Zde trochu odbočím, nevím přesně, kdy to bylo, ale jeden seskok se mně vryl do paměti, právě kvůli sestavení posádky.

Byli jsme již rozpočítáni a seděli na sklopných sedačkách v trupu, sklopné sedačky nebyla žádná první třída u aerolinií, prostě jen kus vytvarovaného plechu z duralu pro naše pozadí. Motory letounu běžely ve volnoběžných otáčkách, aby se zahřály, každý z nás držel v ruce výtažné lano od padáku, a letouny začaly pojíždět na čáru startu.

V jednu chvíli se otevřely dveře do prostoru, odkud posádka řídila letoun, ve dveřích se objevila ženská v uniformě. Nepamatuji si, jakou hodnost měla, ale jeden detail jsem si zapamatoval, na nohou měla obuté tak zvané „kominíčky“ tento druh obuvi ženy tenkrát nosily, byla to taková móda. No a ta paní, nebo spíše slečna „přecupitala“ s úsměvem na tváři trupem letounu k jeho konci, tam se zase s úsměvem obrátila a vrátila se zpět do kabiny.

Nevím, proč to udělala, a ani jsem neměl možnost to zjistit, ale ten její úsměv moc dobře neladil s našimi bledými tvářemi v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“. Později, když jsme již byli po vysazení na zemi někde v lese, tak při krátkém odpočinku někdo z nás řekl, že ta „baba“ v tom letadle zastávala funkci radisty. V každém případě v těch letech, žena u armády a konkrétně u letectva bylo něco mimořádného. Mnohem později, když potkat ženu v uniformě nebylo nic až tak výjimečného, jsem si na tuto událost mnohokrát vzpomněl.

Ale teď zase zpátky k samotným letadlům.

I když tyto stroje měly označení Avia, armáda stále dá se říct „zarputile“ používala označení Iljušin IL-14, nevím proč. V každém případě to bylo, velmi dá se říct „elegantní“ éro, nezaměnitelný byl zvuk, který vydávaly startéry motorů tohoto stroje při jejich spuštění, byl to takový pisklavý zvuk.

Motor: 2x Švecov AŠ 82 T, každý po 1397 kW

Rozpětí: 31,70 metrů

Délka: 22,31 metrů

Výška: 7,8 metru

Nosná plocha: 100, 0 m2

Maximální rychlost 430km/hod

Cestovní rychlost: 320 km/hod.

Stoupavost u země (při startu): 5,3 m/s

Ta stoupavost byla při startu opravdu pomalá, a trvalo dost dlouho, než se letoun dostal do výšky pro vysazení, letoun doslova „visel“ na vrtulích. Do tohoto stroje se nás vešlo dvacet sedm výsadkářů, prakticky to byla celá jedna četa, velitel čety, plus tři velitelé jednotlivých družstev, a tři družstva po sedmi výsadkářích, střelec z kulometu, jeho nabíječ, střelec s pancéřovky, jeho nabíječ, střelec s odstřelovací puškou, a dva střelci s útočnou puškou vzor 58.

Armáda používala tyto letouny od roku 1957 až do roku 1977, celkem to bylo třicet dva strojů tohoto typu, za zmínku stojí, že Avie Av -14 používala i letka Ministerstva vnitra. V kódu NATO tento letoun nesl označení „ CRATE“.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.března 2025.

TROCHA HISTORIE 80

Pro zdravotní komplikace, které vznikly po nehodě Dukly v Bulharsku, odešel z týmu Dukly nadporučík Bedřich Chudoba, ten byl převelen na leteckou základnu do Hradce Králové, po skončení mistrovství světa v Jugoslávském Zagrebu, ukončil svoji sportovní kariéru i nadporučík Václav Hynek, i ten byl převelen k výsadkové službě rovněž do Hradce Králové.

DNE 15. 10. 1986 UTVOŘIL DLOUHOLETÝ ČLEN ASD DUKLA PROSTĚJOV MAJOR VÁCLAV HYNEK NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ REKORD V POČTU SESKOKŮ PADÁKEM A TO NA ROVNÝCH 6000 SESKOKŮ, CELOU SVOJI KARIÉRU POTOM UKONČIL S CELKOVÝM POČTEM 6500 SESKOKŮ.

Ještě bych se rád zmínil o jedné události v souvislosti s ASD Dukla Prostějov, ta byla jak jinak, pozvána na oslavy Slovenského národního povstání, aby na letišti „Sliač“ předvedla několik seskoků se zpožděným otevíráním padáků, pro diváky to byla taková atrakce.

Na tomto letišti a při ukázce samotné, byl vedle spousty našich papalášů, také přítomen i první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, Nikita Sergejevič Chrusčov, se svojí manželkou. Mimo jiné bylo předvedeno hromadné vysazení výsadkářů ČSLA, po nich nastoupila Dukla. Jak později na našem setkání vyprávěl Hynek, tak se příslušníci Dukly před seskoky domluvili, že svoje padáky budou otevírat nad zemí co nejpozději, tak se také stalo.

Seskokům přihlížel „soudruh“ první tajemník se svojí manželkou, ta byla trochu silnější postavy. Takže, výsadkáři Dukly „valí“ k zemi, a padáky se neotvírají, Nikita Chruščov si svým typickým slaměným kloboukem zakrývá obličej, jeho manželka mezitím omdlela. Jak to dopadlo? Padáky se otevřely bez problémů, manželka byla vzkříšena, první tajemník si dal na uklidnění deci vodky, a bylo to.
Ale, vedoucí Dukly podplukovník Blažej podle vyjádření Václava skákal jak papírový čert, stejně ale nic nenadělal, soudruh první tajemník údajně prohlásil, že to bylo „charašó“.

Ale teď zpátky k Václavovi, jak jsem ho objevil.
Měli jsme sraz veteránů, bývalých „Luštěničáků“ v Liberci, tam veteránům v té době velel a stále ještě velí Jaroslav Chromek, také bývalý člen Dukly. Při debatě o Luštěnicích padlo mimo jiné i jméno Václava Hynka, a že jako to byl v Dukle takový rebel, nestraník, a nevím co ještě. To bylo tak všechno, mnohem později, kdy jsem i já organizoval srazy nás veteránů, jsem dostal poštou dopis, kopie je přiložená na fotografiích.

Dopis nepsal nikdo jiný než Václav, tak že jsem mu poslal pozvánku a dost netrpělivě čekal, co odpoví. Na pozvánce samozřejmě moje číslo telefonu, také e-mailová adresa, Václav mně odpověděl po telefonu, a potvrdil, že na náš sraz, který byl v roce 2014, přijede.

Přijel, a my co jsme na tom „Setkání 2014“ byli, jsme nevěřícně zírali, na „igelitku“ plnou různých medailí, stejně zíral i personál penzionu „Mánes“, jen jeho majitelka zůstala klidná. Nakonec se ukázalo, že se s Václavem dobře znají, jak jinak, než přes vrchlíky padáků, paní majitelka penzionu „Mánes“ byla totiž na letišti v Prostějově jako doma.

Na několika našich srazech Václav byl, později, když jsem opět poslal pozvánku na další sraz, tak odpověděl, že nemůže přijet, jako důvod své neúčasti uvedl zhoršený zdravotní stav, čekala ho operace srdce, tu operaci podle vyjádření rodiny Václav nepřežil, zemřel 25. srpna 2020 ve věku 78 let. Jeho pohřbu se nikdo z nás nemohl zúčastnit, respektovali jsme přání pozůstalých, aby rozloučení proběhlo jen v rodinném kruhu.

Ještě jedno dá se říct takové zjištění. V dopisech, které jsem od Hynka obdržel, je i zmínka o tom, že z Luštěnic spolu s Hynkem odešel i Josef Pospíchal. K tomu nemám žádné informace, a i když jsem po zařazení Josefa Pospíchala u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pátral, tak veškeré moje snažení bylo marné. Jak je patrné z dopisů, tak i Josef Pospíchal zahynul při železničním neštěstí Dukly v Bulharsku, také jeho jméno je uvedeno na pamětní desce.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.března 2025

TROCHA HISTORIE 79

Ještě k těm zrychleným přesunům, jednoho dne bylo při ranním nástupu do zaměstnání jednotce přečteno oznámení, že na druhý den proběhne zrychlený přesun na pět kilometrů, který ale nebyl napsán na rozvrhu zaměstnání.

Mělo se běžet na čas, a ti vojáci, kteří doběhnou v nejlepším čase, budou zařazeni do širšího výběru pro nově vznikající armádní sportovní družstvo, v Prostějově, v souvislosti s připravovanou spartakiádou spřátelených armád.

Běželi jsme opravdu jako o závod, ale nebylo nám to nic platné, od praporu do Prostějova odešel jen jeden voják, ten se ale asi za půl roku vrátil zpět k naší rotě do Luštěnic. Při svém pobytu v Prostějově si ale „vyskákal“ docela slušnou sumu peněz, tenkrát se za seskoky ještě platilo.

Takže od našeho praporu odešel jen jeden, ale od praporu z Karlových Varů dva jeho příslušníci. Byl to Václav Hynek a Bedřich Chudoba, ti v Prostějově zůstali na velmi dlouhou dobu i po skončení spartakiády. V Prostějově totiž vzniklo ASD Dukla Prostějov, to bylo později tolik známé Armádní sportovní družstvo, a oba výše uvedení vojáci byli zařazeni do základního kádru tohoto družstva, kde pod vrchlíky armádních sportovních padáků dosáhli mnoha úspěchů.

Jejich řadu přerušilo až železniční neštěstí na železničním přejezdu v Bulharsku, při cestě na mistrovství světa v seskoku padákem. Vzhledem k tomu, že oba dva vojáci nastoupili spolu s námi k výkonu základní vojenské služby u střediska v Luštěnicích a Václav Hynek nyní již zasloužilý mistr sportu s hodností majora, zúčastňuje našich setkání bývalých Luštěničáků, velmi rád zde o nich napíší pár řádků. Ještě ale k tomu neštěstí, Bedřich Chudoba při něm utrpěl velmi těžká zranění, ale přežil.
Václav Hynek přežil tuto nehodu jen proto, že nebyl pro neshody s velením družstva zařazen do reprezentačního kádru, a také proto, že nebyl členem KSČ. To je osud.

Vznik armádního parašutismu sice spadá do roku 1961, kdy byla rozkazem náměstka MNO číslo 016 z 8 listopadu téhož roku založena tak zvaná reprezentační četa, která se stala součástí 22. výsadkové brigády v Prostějově.

Cílem jejího založení nebylo nic jiného, než reprezentace naší armády na II. letní spartakiádě spřátelených armád v parašutismu v roce 1962 v Brně. V četě bylo 28 sportovců, jednak to byli vojáci z povolání, a také vojáci základní služby, mezi prvními se tak v této jednotce objevili oba již zmiňovaní vojíni základní služby Václav Hynek a Bedřich Chudoba.

V závěru několika měsíční přípravy, byla stanovena základní nominace, do které byl zařazen nyní již bývalý příslušník praporu Karlovy Vary, Václav Hynek. První vystoupení tohoto celku na spartakiádě skončilo úspěchem, v návaznost na tuto událost bylo v březnu 1963 rozkazem ministra národní obrany, vytvořeno „Armádní sportovní družstvo výsadkářů, které mělo za cíl připravovat sportovce jednak pro armádní, ale i pro státní reprezentaci.

Toto, družstvo zůstalo i nadále zařazeno v organizační struktuře 22 výsadkové brigády, ale již jako samostatná jednotka. Mezitím byl Jak Hynek, tak Chudoba, přijati za vojáky z povolání, a povýšeni na četaře v další činné službě, to bylo známé označení hodnosti třemi výrazně žlutými páskami, a stali se tak profesionálními sportovci.

V letech 1963 – 1964, vytvořili příslušníci tohoto družstva čtrnáct světových rekordů. V roce 1965 s e příslušníci Dukly Prostějov, poprvé zúčastnili mistrovství ČSSR v Očové, od té doby nezískal tituly mistrů republiky nikdo jiný než Dukla Prostějov. Parašutisté ASD Dukla se velmi rychle začali prosazovat nejen na armádní úrovni, ale stali se hlavní oporou státní reprezentace. Bohužel, ani jim se nevyhnuly tragické události.

Dne 17 května 1966 dopoledne, zahynul při seskoku četař v další činné službě Ladislav Kilián., zkušený člen ASD, stalo se tak v rámci ukázek pro školní mládež na letišti v Prostějově. Četař Kilián skákal ve skupině s dvěma výsadkáři, jeden byl nadporučík Chromek, druhý pak rotný Chudoba.
Skákali z výšky 2500 metrů z letounu An-2, ten měl trupové číslo 7006, možná se mně ho v mém archívu podaří najít.

Seskok probíhal volným pádem až do výšky 800 metrů, po celou dobu volného pádu se drželi za ruce, a pro větší efekt byl jejich pád zvýrazněn oranžovým kouřem z dýmovnic, které měli připevněné na nohou. Ve výšce 800 metrů provedli rozchod, a začali otevírat padáky pomocí přístrojů KAP-3, při tomto otevírání se četaři Kiliánovi zachytila šnůra výtažného padáčku o koncovku zmiňovaného přístroje, a tím znemožnilo jeho správnou funkci.
Tento problém řešil výsadkář otevřením záložního padáku, přitom došlo k zapletení s vytaženými šňůrami hlavního padáku, které zauzlily spodní část záložního padáku a tím znemožnily jeho otevření, výsadkář dopadl na zem rychlostí 30 až 40 metrů za vteřinu. Tolik protokol, který lze nalézt ve „ Správním archívu Armády České republiky v Olomouci, ale na jeho návštěvu je třeba žádat o povolení. Ještě takové malé upozornění, četař Kilián v den své smrti prováděl 857. seskok.

Ale vraťme se zpět k Václavu Hynkovi, ten na mistrovství spřátelených armád v ruské Tule vybojoval v individuálním hodnocení první místo, po návratu z tohoto mistrovství ukončil rotmistr Hynek svoji činnost u ASD a odešel k balonové rotě 22 výsadkové brigády, kde působil až do roku 1973.

Po tragické události v Bulharsku, kdy z třináctičlenného družstva zůstali naživu jen Bedřich Chudoba a Ivan Hoššo, pomníčky všech zemřelých členů ASD můžete vidět na hřbitově v Prostějově. Po této tragické nehodě přestalo ASD prakticky fungovat, byl Václav Hynek povolán zpět do nového kádru ASD. Družstvo bylo tedy nově zformováno a III.

Letní spartakiáda v domovském Prostějově byla pro nově sestavené družstvo opět úspěšná. V přesnosti přistání jednotlivců obsadil Hynek čtvrté místo a v kombinaci vynikající stříbrné místo. Překvapivě brzy se podařilo navázat na předchozí úspěchy, v roce 1974 na mistrovství světa v klasických parašutistických disciplínách v maďarském Szolnoku, získali dva příslušníci obnoveného sportovního střediska, tituly mistrů světa.

K tomuto významnému úspěchu přispěl i poručík Hynek, zde získal svůj největší individuální úspěch, bylo to dvakrát třetí místo v individuální akrobacii.

Na VII mistrovství spřátelených armád v polském Krakově, obsadil Hynek další třetí místo, na mezinárodních závodech o pohár generála Aillerta v Francii, družstvo Dukly ve kterém byl opět Václav Hynek, obsadilo dvě třetí místa, a to ve skupinovém seskoku a v kombinaci. Následně se spolu se svými kolegy opět stali mistry ČSSR v parašutismu Další ze svých úspěchů předvedl Hynek na VIII. Mistrovství spřátelených armád v Prostějově, zde získal dvě zlaté medaile, a to v přesnosti přistání a v kombinaci spolu s bronzovou medailí za individuální akrobacii.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 78


Tak překážkovou dráhu máme za sebou, ale pořád ve výcviku něco chybí, a to jsou zrychlené přesuny. Kdo to nezažil, tak tomu nebude věřit, ale bylo to tak. Ještě nás řada Luštěnických veteránů žije, a každý z nich to určitě potvrdí, že tomu tak bylo. Tak čtěte.

Zrychlené přesuny se běhaly podle hesla výsadkářů, že vlka živí nohy. Čas a den, kdy se zrychlený přesun měl běžet, si každý voják lehce zjistil, pokud si přečetl rozvrh zaměstnání, ten visel na nástěnce u dozorčího roty.

Přesuny na kratší vzdálenost pět a deset kilometrů se běžely jednou za týden, jak jinak než na čas.
Zrychlený přesun na patnáct kilometrů se běžel jednou za čtrnáct dní, nebo jednou za měsíc, mezi, mezitím byly kratší přesuny na tři kilometry, ale v protiplynových maskách.

Pokud bylo teplo, tak zrychlený přesun tohoto druhu byl docela zážitek. Nejen že jste špatně viděl na cestu kvůli sklům v masce, která se neustále zamlžovala, a to i když byla natřena přípravkem proti zamlžování, který byl součástí každé protiplynové masky, ale také se Vám velmi špatně dýchalo. To způsoboval filtr uložený v brašně masky a spojený s maskou ohebnou hadicí.

Někdo může, namítnou, že se ta hadice dala odšroubovat, ano mohla, ale pevné připojení bylo velmi pečlivě zkontrolováno před samotným přesunem, navíc se mohlo stát, že jsme mohli nějaký úsek přesunu proběhnout v dýmu slzotvorné dýmovnice, a to nebyla žádná legrace. Maska byla vyrobena z nějakého gumového materiálu a velmi dobře na obličeji držela, pot, který při poklusu vznikal, zůstával v masce, a svým způsobem připomínal pobyt v sauně. Když jste při skončení přesunu masku sundal, tak se z obličeje odlupovaly i kousky doslova uvařené kůže.

Zrychlený přesun se nikdy neběžel po obědě, vždy ráno tak hodinu nebo i více po snídani. Při samotném přesunu bylo nutné popruh od masky a hlaveň samopalu přitáhnout opaskem pevněji k tělu, ale tak, aby se dalo volně dýchat, přitažení popruhu masky a hlavně samopalu bylo nutné proto, aby se maska i zbraň volně nepohybovaly, a tak nepřekážely v poklusu.

Mnohem později, asi po padesáti letech, která uběhla od skončení naší základní vojenské služby, jsem někde viděl fotografie z náboru nových příslušníků armády, jak běží nějaký přesun a přitom mají zbraně na prsou, navíc je drží oběma rukama. Jsem přesvědčen o tom, že takovým způsobem moc daleko nedoběhnou, ale asi na tom v dnešní době moc nezáleží.

Ve středisku také podobné fotografie vznikly, proč byly ale pořízeny, tak o tom můžeme dnes jen spekulovat.
Mám za to, že i tenkrát, stejně jako dnes sloužily k propagaci naší tehdejší armády informovat o náročnosti výcviku. Byly pořízeny u výsadkového praporu Karlovy Vary pro časopis „ Československý voják“.

Pořídit jakékoliv fotografie ze zrychleného přesunu bylo prakticky nemožné, snad jedině tak, že by jednotku, což byla v tomto případě četa, někdo při přesunu vyfotografoval, ale to také nepřipadalo v úvahu. Mám pouze dvě fotografie ze zrychlených přesunů, ale z nich je patrné, že byly naaranžovány, při přesunu nikdo nedržel na rameni položený samopal, nebo dokonce kulomet za hlaveň, moc dobře by se tak neběželo, respektive klusalo.

Navíc, zrychlené přesuny se běžely pouze se samopalem, nebo lépe řečeno, s útočnou puškou, s kulometem nikdy, u zrychleného přesunu si byli všichni rovni, to se týkalo ustrojení a výzbroje. Nedovedu si představit, že voják zařazený jako pancéřovník nebo odstřelovač, by běžel s přidělenou zbraní, byl by totiž oproti ostatním v nevýhodě.

Stejně tak nějaké čelenky na hlavách vojáků, nebo vyhrnuté rukávy, to také neexistovalo, i při zrychlených přesunech totiž platila kázeň v ustrojování.

Ale vrátím se zpět k těm přesunům, ty mně na jednom našem setkání nás, bývalých příslušníků třetího výsadkového padákového praporu, připomněl jeden z jeho účastníků, bývalý voják, majitel vinohradu někde u Mikulova.
Jak jsme tak seděli, vzpomínali na vojenská léta, kdy byl mým podřízeným, a hlavně popíjeli víno z jeho již zmíněného vinohradu, kterého na naše setkání vždy dovezl dvě bedny, jednu bednu červeného a jednu bílého, tak se tak nějak zahleděl a řekl „ víš, že jsem Tě tenkrát chtěl na tom přesunu něčím praštit“?

Odpověděl jsem mu, proč by to asi dělal, jeho odpověď zněla „ ty jsi tak klidně běžel i se samopalem a maskou, a já sotva tahal nohy, nemusel jsi, ale přesto jsi s námi běžel“.

To proč jsem s nimi tenkrát běžel, i když jsem opravdu nemusel, jsem si nechal pro sebe. Jedinou výhodu, kterou jsem z titulu své tehdejší funkce a hodnosti využil, bylo to, že jsem se zařadil do čela klusající čety. Každý, kdo někdy běžel zrychlený přesun, mně určitě dá za pravdu, že na konci jednotky se moc dobře neběží, polovina čety tenkrát totiž zrychlený přesun běžela poprvé, já jsem jich mněl v té době za sebou již pěknou řádku.

To, že přesuny běhávali i velitelé, bylo docela normální. Bohužel tomu vojákovi již nikdy neodpovím, letos v červenci totiž zemřel, pochopitelně, že jsem na jeho pohřbu byl. Jeho moc dobrého červeného vína mám ve slepě ještě poslední dvě láhve, jednu si spolu s babičkou určitě otevřeme na Vánoce.

Ještě jedna vzpomínka z našeho setkání, na něm jeden z jeho účastníků vyprávěl, že jednou běželi zrychlený přesun na padesát kilometrů dokonce se zdoláním vodního toku. Nevím, v udané době jsem byl ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově v kurzu praporčíků, tak že to nemohu docela dobře posoudit.

Ale vzhledem k tomu, že neustále dohledávám a kontaktuji bývalé „Luštěničáky“ tak mám za to, nebo lépe řečeno mně někteří veteráni z Luštěnic potvrdili, že se mohlo jednat o padesátikilometrový pochod po vysazení někde v severních Čechách, zpět do posádky s přechodem přes řeku. Tou by mohla být jedině „Jizera“ která ležela na trase pochodu. Pochody na takovou vzdálenost byly docela běžné, i když v nich řeka dost často nebyla.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.února 2025

*****
FOTOGALERIE:

FOTO 1
Při zrychleném přesunu nebylo dost možné se napít vody z polní láhve, nebyl na to čas, a ani se to nedoporučovalo, pokud jste se napil, tak Vám voda v žaludku začala „žbluňkat“ a velmi špatně se Vám běželo. Fotografie vojáka je jak je vidět z titulní strany časopisu „Československý voják“ a byla pořízena stejně jako jiné u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pro vyloženě propagační účely, a to i když to tenkrát nebylo nutné. Armáda měla v té době docela slušný a hlavně pravidelný přísun branců, a to i bez velmi štědrého stabilizačního příspěvku. Velel nám Jiroušek a ne Černochová.

FOTO 2+3

Dvě fotografie z naaranžovaného zrychleného přesunu opět pro časopis „Československý voják“ Jsou na něm příslušníci praporu Karlovy Vary, v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“, na poslední fotografii je četař Pechlát, to jsou dobře viditelné tři prýmky na jeho uniformě. Že je nevidíte? Musíte se pozorně dívat. Běžet, a držet samopal na rameni je naprostá volovina, ono to dost dobře nešlo.

TROCHA HISTORIE 77

Na překážkové dráze v Luštěnicích, cvičila i jednotka Vietnamské lidové osvobozenecké armády, která se u výsadkového střediska připravovala na „Spartakiádu spřátelených armád“, její výcvik měl na starosti podporučík Karel Plzák.

Výcvik, nebo lépe řečeno cvičení těch „rákosníků“ netrvalo moc dlouho, bylo to z jednoho prostého důvodu, vietnamští vojáci, i když někteří měli bohaté bojové zkušenosti z bojů s francouzskou armádou, konkrétně s francouzskými výsadkáři, byli na naše poměry malí, jejich výška byla maximálně tak 160 centimetrů, tak že některé překážky pro ně byly opravdu překážky.

O těch Vietnamcích bude později samostatná kapitola. Další jednotka, která využívala výcvikové zařízení výsadkového střediska, bylo reprezentační fotbalové družstvo bývalé ČSSR, když se na mistrovství světa ve fotbale připravovalo na výcvikových zařízeních a překážkové dráze výsadkového střediska v Luštěnicích. Tvrdá příprava se u Luštěnických výsadkářů vyplatila, druhé místo na mistrovství světa ve fotbale v Chile, bylo nesporným úspěchem.

Ještě chvíli u té „Luštěnické“ překážkové dráhy zůstaneme.
Po zrušení 1 výsadkového výcvikového střediska, to byl otevřený název útvaru, krycí pak byl VÚ 1910, překážková dráha nějakou dobu „zahálela“. Pak se objevil vojenský útvar krycí číslo 9669, jeho otevřený název byl 1 výsadková rota zvláštního určení, její příslušníci začali překážkovou dráhu plně využívat, a nejen to.

My jsme museli přestat nosit polní maskovací uniformy vzor 60 „mlok“, jako důvod bylo uvedeno, že hodně připomínají německý „Bundeswehr“, příslušníci útvaru 9669 ale „ maskáče mlok“ bez problémů nosili, bylo to v letech 1965 – 1969, potom byla tato jednotka přesunuta do Chrudimi, a její zbytky později do Prostějova.

Tento útvar již ale nepoužíval k seskokům upoutaný balon, ale využíval vrtulníky Mi – 4, právě z důvodů zavedení vrtulníků do ČSLA bylo výsadkové výcvikové středisko zrušeno. Přesun útvaru 9669 byl z důvodu zabrání celého výcvikového Luštěnického prostoru, armádou Sovětského svazu.

V bývalých objektech 1 výsadkového střediska a 1 roty zvláštního určení vzniklo školicí středisko pro výcvik kuchařů Sovětské armády, ale byla zde umístěna i přísně tajná jednotka spojení a odposlechu tak zvaný spojový uzel „Arzenal“ číslo tohoto útvaru bylo 52514, ten měl na starosti kontrolu hovorové kázně, a další útvar číslo 61046, to byla jednotka kontroly odposlechu. Ostrahu zařízení, které používaly oba dva útvary, měli na starosti příslušníci námořní pěchoty, byli to v drtivé většině bývalí sportovci, a ti překážkovou dráhu, podle vyjádření pamětníků, také využívali. I o nich a o době jejich dislokace v Luštěnicích bude také zmínka v některé další kapitole.

Po odchodu jednotek Sovětské armády zůstalo středisko prakticky prázdné, ale jen chvíli. Další jednotka, která se v Luštěnicích objevila, byla OZU, odbor zvláštního určení MV, který spadal pod vojska ministerstva vnitra, tato jednotka také využívala výcviková zařízení a překážkovou dráhu. O jejím výcviku se nechci moc rozepisovat, byla určena a také se tak cvičila, pro boj s vnitřním nepřítelem.

Tato skupina byla později nasazena na potlačení demonstrací v roce 1989, její příslušníci tehdy nosili červené barety, ale neměli s výsadkáři armády žádnou souvislost. Bylo to, dá se říct zneužití symbolu výsadkového vojska, a dodnes se na červené barety tak pohlíží. Já jen že se s tím člověkem, který nošení červených baretů této jednotce doporučil, znám osobně.

Málem bych ale zapomněl na jeden útvar, v předchozích řádcích byla zmínka i o „Spartakiádě spřátelených armád“, na tuto akci se v Luštěnicích připravovalo armádní sportovní družstvo „Dukla Praha“, bylo jich něco kolem dvaceti, a byla mezi nimi taková jména jako Jungwirt mladší, nebo i otec tenistky Mandlíkové a další, jejichž jména se mně postupem času vytratila z paměti.

Tato „parta“ ve středisku prodělala kompletní pozemní výsadkový výcvik, ten měl na starosti nikdo jiný než podporučík Karel Plzák. K pozemnímu výcviku patřily také zrychlené přesuny. Přesně nevím, jestli je „dukláci“ běhali tak jako my i na patnáct kilometrů, ale jedno vím zcela určitě, než si jejich tělesné schránky zvykly na těžkou vojenskou obuv vzor 60, tak ppor. Plzák při poklusu v jejich čele, spolehlivě vedl, později, když si již na zrychlené přesuny zvykli, tak ho dokonce někteří jedinci i předbíhali.

Proč jejich příprava probíhala v Luštěnicích? V Praze kde byla Dukla dislokována, by se těžko hledaly takové podmínky a hlavně prostor pro takový výcvik, a to včetně ostré střelby. Středisko v Luštěnicích disponovalo pro tento účel i malou pěchotní střelnicí, která byla od střediska vzdálena čtvrt hodiny chůze, to u jiných útvarů neexistovalo. No, a pokud některý z příslušníků této party zatoužil po teple domova, tak i to nebyl problém, do Prahy to bylo jen čtyřicet kilometrů.

Tak že pokud všechny tyto skutečnosti shrneme, tak výsadková překážková dráha u výsadkového střediska, plnila svůj účel, pro který byla postavena. Bylo naprosto jedno, která armáda nebo jednotka a za jakým účelem na ní cvičila. Jak jsem uvedl již dříve, dnešní „kabaretní“ a dobře placená armáda spolu s „vytuněnými“ instruktory ve stylu „jůesej“ by na ní sotva uspěla. Proto se dobře dívejte na předchozí fotografie, a přemýšlejte o tom, jak to ti „kluci z lesa“ jak nám říkali, mohli dva roky vydržet a to jen za osmdesát pět korun tehdy „Československých“ nebo i více podle hodností, i o tom bude zmínka později.

Ano měli jsme velmi dobrou stravu, i o ní bude zmínka později, bez té bychom asi jen velmi těžce mohli podstoupit tak náročný výcvik.

Pozemní výsadková příprava nešla totiž „odrbat“ jak by si někdo mohl myslet, pokud ano, tak by se to určitě později někde projevilo. Je také potřeba si uvědomit, že jsme jako jediná jednotka v tehdejší ČSLA byli na válečných počtech, žádné „kamarádství“ s našimi západními sousedy se nekonalo, opak byl pravdou, šipky úderů na mapách našich armád směřovaly na západ, a končily na pobřeží Atlantického oceánu.

O tom nemá drtivá většina současných historiků ani tušení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.ledna 2025.

TROCHA HISTORIE 76


V předchozích vzpomínkách bylo jen několik fotografií překážkové dráhy, v této kapitole si můžete prohlédnout mnoho dalších, sice nejsou v nejvyšší kvalitě, ale uvědomte si, že pořídit tenkrát jakoukoliv fotografii z vojenského prostředí a navíc od útvaru, který byl veden jako „tajný“, znamenalo setkat se s pracovníky vojenské kontrarozvědky, to v lepším případě, v tom horším s vojenským prokurátorem.

Dráha začínala laťkovým plotem, ten měl výšku asi sto dvacet centimetrů, hned po této překážce následovalo plížení pod ostnatým drátem, tato překážka byla široká jeden a půl metru, její délka byla deset metrů. Již samotné plížení dalo vojákům „zabrat“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 75

Tak že, padáky jsme měli zabalené, uložené v padákovém skladu, kde je za stálé teploty, pokud to bylo možné, hlídal dozorčí padákového skladu spolu se svým pomocníkem, jen tak mimochodem, dozorčí padákového skladu, a pomocník dozorčího padákového skladu, byla nejlepší dozorčí služba u výsadkového střediska, ještě o tom bude zmínka v dalším pokračování vzpomínek.

Tak zatím co si ti dva za zavřenými a zamčenými dveřmi padákového skladu, v zimě, na podzim a také na jaře u kamen, užívali výhod tohoto druhu dozorčí služby, my ostatní jsme se velmi intenzívně připravovali na seskoky. Pokud se skákalo z balonu, tak to čekání nebylo dlouhé, ale pokud se mělo skákat z letadel, tak bylo nutné na jejich přílet počkat.

Iljušiny, v té době u nás již licenčně vyráběné letouny pod značkou „Avia“, od leteckého dopravního pluku, o kterém bude zmínka později, přiletěly z letiště „Mošnov“, kde byl pluk dislokován, na, dá se říct na „naše“ letiště „Boží Dar“, v kódované řeči označené jako „louka 40“, kam jsme se přesunuli i my k provedení seskoků.

Než se tak stalo, tak bylo nutné naše tělesné schránky na samotné seskoky připravit po fyzické stránce. K tomu sloužilo již dříve zmiňované výsadkové cvičiště, ale také výsadková překážková dráha. Na výsadkovém cvičišti byla k dispozici různá zařízení, popsaná v předchozích kapitolách, trenažery, houpačky, můstky a balonové koše, ty se používaly dost často, ale jiné, abych řekl pravdu, tak ani moc ne, kdo ale měl zájem, tak se na těchto zařízeních mohl vyřádit dle vlastního uvážení a libosti.

Velení praporu a střediska tím moc nadšené nebylo, mohlo totiž dojít k nějakému úrazu, a pokud by byl vážnější, tak to již byla mimořádná událost. To si výsadkové středisko jako výkladní skříň prvního armádního sboru nemohlo dovolit. Přesto se tak ale stalo, když jeden příslušník praporu Karlovy Vary, spadl z překážky „ lanový kůň“, a zlomil si nohu. S tou byl převezen do nemocnice v Mladé Boleslavi, kde na druhý den zemřel, příčinou jeho úmrtí byla krevní sraženina. Tato událost nebyla vedena jak „mimořádná“ vinu na ní nesla především nemocnice, a celý případ vyšuměl do ztracena.

Ale zpět k překážkové dráze, ta byla u střediska jen jedna, ale i to stačilo k tomu, aby se nám vryla do našich pamětí, a zanechala tam „nesmazatelné“ stopy. Jako všechny ostatní překážky u výsadkového vojska, tak i zdolávání překážek na překážkové dráze bylo jak jinak než na časový limit. Bylo opravdu jen málo vojáků, kteří ji v tomto časovém limitu dokázali zvládnout.

Ti, kteří to dokázali, byli vojáci, kteří před příchodem na vojnu provozovali nějaké sporty, u naší roty byl jeden, který se před vojnou sportovně potápěl, nebo nás, ne mnoho jedinců, kteří pocházeli z vesnic, tam měli již tenkrát víc pohybu, než kluci z města.
To byl vlastně i můj případ, les „Kosíř“, byl skvělým, dá se říct „tréninkovým“ místem pro tuto činnost, na víc jsem vážil jen něco málo přes sedmdesát kilogramů. Ale stejně na konci dráhy mé srdce bušilo jak zvony na „Svatovítské“ katedrále, a pokud by nějaký lékař chtěl můj tep zkontrolovat přiložením stetoskopu na moji hruď, tak by mu určitě praskly bubínky v uších. Hodnou chvíli jsem v rukou nic neudržel, a chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a vrátil do normálního stavu.

Překážková dráha se cvičila i po jednotlivých překážkách, jako byly malé i velké bariery, lanový kůň, lanový most, útočné lávky, nebo žebříky. U výsadkového střediska byly všechny překážky zbudovány hned vedle silnice po okraji lesa, její stopy tam najdete možná ještě i dnes, tak jako já před třemi roky, kdy se v Luštěnicích uskutečnil náš sraz veteránů.

Ten okraj lesa, byl zásadní rozdíl oproti jiným útvarům výsadkového vojska, kde byly překážky uměle vytvořeny z ocelových trubek, nebo profilů. U výsadkového střediska bylo k vybudování dráhy využito přírodní prostředí, jednoduše se na stromy, v tomto případě borovice přibilo pár latí místo žebříku, a překážka byla hotová.

Na dráze jste běželi lesem a po trávě, i když ta byla častým používáním překážek sešlapána a nestačila dorůstat. Na dráze byly takové záludnosti, jako byl lanový kůň, lanový most, útočné lávky, kladiny ve výšce tři metry nad zemí, nebo soustava šesti dřevěných hranolů volně zavěšených na ocelových lankách, a v nestejné výšce, od prvního hranolu ve výšce asi třiceti centimetrů až po poslední hranol, který byl asi dva metry nad zemí.

Na ty hranoly se muselo našlapovat kolmo, jiný úhel našlápnutí vedl docela zákonitě k docela nepříjemnému pádu na ostatní hranoly, v lepším případě mezi ně. To samé platilo i o útočných lávkách, nebylo to nic jiného než dvě „fošny“ zavěšené opět na ocelových lankách, lávky měly jednu výhodu, teoreticky jste se mohli přidržovat vodorovně nataženého lana, prakticky to bylo ale k ničemu, protože po došlápnutí se ta „fošna“ spolu s vámi rozhoupala do všech stran. Zdolávání překážek vyžadovalo určitý cvik, ten se dal získat jen a jen výcvikem. Výsadková překážková dráha byla opravdu náročná a vyčerpávající, podle vyjádření jednoho vysokého důstojníka, který prošel výsadkovým výcvikem v Luštěnicích, nebylo opravdu možné si některé překážky oblíbit, nebo dokonce zamilovat. Obecně to platilo i o všech ostatních překážkách nebo i výcvikových pomůckách.

Výsadková překážková dráha při jejím zdolávání vyžadovala určitou zkušenost, jakákoliv nekázeň nebo podceňování jednotlivých překážek, mohlo skončit těžkým úrazem nebo i smrtí. Nedovedu si představit, že by překážkovou dráhu zdolávali dnešní mladíci, zvyklí na mobilní telefony, počítače, tablety a jiné vymoženosti dnešní moderní doby, jen mně tak napadlo, jak jsme to tenkrát mohli zvládnout a přežít.

Než byly do armády zavedeny jednotné metodické pokyny pro budování překážkových drah, byly postaveny a udržovány v provozu dráhy s prvky anglického výsadkového výcviku. Výsadková dráha v Luštěnicích byla dlouhá 380 metrů, překážková dráha pro pěchotu měla pouze 200 metrů a jediný prvek, který na ní byl shodný s výsadkovou dráhou, bylo plížení pod nataženým ostnatým drátem Vůbec první překážkovou dráhu pro výsadkáře, postavili příslušníci 71 pěšího praporu „Československých parašutistů“ v lesích nedaleko Stáže pod Ralskem, kde byla tato jednotka dislokována, tato dráha byla postavena podle anglického vzoru.

V současnosti se při náboru nových uchazečů k výsadkovému vojsku používá kláda, kterou družstvo nebo skupina uchazečů zvedá i jinak přemisťuje, nebo s ní běhá podle povelů „instruktorů, když není kláda, postačí i větší prázdná pneumatika, ta je pro dvojice. No a k těm instruktorům se raději nebudu vyjadřovat..

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 74

Vrátím se ještě k tomu zkoušení padáků. Než si zkoušený typ padáku oblékli zkušební výsadkáři, tak se padáky zkoušely na takových, dá se říct figurách.

To byly velké špalky z tvrdého dřeva, nejvíce z dubu, které nahrazovaly skutečného výsadkáře, ale neměly ruce, nebo nohy, ale ani hlavu, jejich váha byla něco kolem osmdesáti kilogramů, připomínala tedy váhu budoucího výsadkáře. Z tvrdého dřeva proto, že je mnohem těžší než dřevo ze smrku nebo borovice.

Na tyto špalky se upevnily zkoušené padáky, naložily se do letadla, později do vrtulníku a v předepsané výšce se z letadla nebo vrtulníku vyhodily. Vyhazování nebo lépe řečeno shozy těchto figur byla docela dřina, no zkuste posunovat po nějaké ploše osmdesátikilový kus dřeva, který se nehýbe a je na něm připevněný ještě padák.

Nebyla to žádná sranda, ale prachsprostá dřina. Co se ale při takové činnosti mohlo stát, tak na to se podívejte na přiložené fotografii. Je na ní jak jinak, než major Karel Plzák, nadpraporčík Petr Suchomel, a pilot vrtulníku. Popis události je pod fotografií.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.ledna

Fotogalerie: