TROCHU HISTORIE 7

..TAM BYLA ZNÁMÁ TOVÁRNA NA PUMPY A ČERPADLA, ta působila pod názvem „Sigma“ V továrně pana R.A. Smekala bylo družstvo hasičů, po zrušení továrny zůstali v obci jako sbor dobrovolných hasičů, v obci byla také organizace „Sokol“, oba dva spolky pořádaly amatérská divadelní představení. Z bývalé továrny zůstala jen nepatrná část, v té je v současnosti Hasičské Muzeum.

Dále je potřeba zmínit cukrárnu pana Metoděje Vinklera, ta byla dosti známá, protože pan Vinkler se vyučil u velmi známého olomouckého cukráře Démala, ten mu cukrárnu v obci pomohl založit. K cukrárně se váže i jedna vzpomínka z doby, kdy do Československa vtrhla německá branná moc, tedy „Wehrmacht“ Jeho příslušníci si měnili bezcennou německé platidlo marku, za českou korunu, a to v poměru jedna ku desíti, tedy za jednu marku dostali 10 českých korun. To bylo v tehdejší době dost peněz a německá okupační armáda této skutečnosti hojně využívala. Tak se stalo, že němečtí vojáci, kteří do Čech pod Kosířem přišli, cukrárnu pana Vinklera prakticky vykoupili. No, a protože na takové dobroty nebyli ze své domoviny zvyklí, tak se to zákonitě muselo podepsat na jejich zažívání, někteří si údajně ani nestačili sundat kalhoty, ti rychlejší svoji potřebu vykonávali v příkopech, ty byly v tehdejší době v obci samozřejmostí, kanalizace byla v obci zavedena až o mnoho let později. Ti, kteří si kalhoty nestačili sundat, je potom prali v místním potoce. Tolik vyprávění pamětníků té doby.

Ještě k té cukrárně, pan Vinkler dělal i zmrzlinu, byla to klasická vanilková a čokoládová, žádná pistáciová, kokosová nebo jiné druhy jako dnes, pokud byla v cukrárně k dispozici jahodová, tak byla z čerstvě, v lese nasbíraných jahod.

Kovář a podkovář, jeho kovárna, tak to byl neskutečný prostor pro nás kluky, v podzimních plískanicích nás nechal ohřát u výhně, v létě pak, s kusem větve z blízkého keře, odhánět mouchy a jiný hmyz z koní, které místní sedláci přijeli do kovárny okovat, od některých jsme za tu službu odhánění dostali i odměnu, a to byla jedna koruna, za tu se dala koupit v cukrárně zmrzlina. Když ale do kovárny přijeli koně z nedalekého „ Běleckého Mlýna“, bylo lepší držet se dál, to byli jezdečtí koně, kteří se využívali k dostihům, ti nebyli tak klidní jako tažní koně, ale pan Menšík, tak se jmenoval kovář, měl, z jejich okováním bohaté zkušenosti, nakování jezdeckých koní, byl vyhledávaným odborníkem, koně jezdil kovat i na „Velkou Pardubickou“

Ve vesnici byla i cihelna, ne přímo ve vesnici, ale na jejím konci vedle silnice do Hluchova. Cihelna neměla kruhovou pec, ale pec rámovou, naráz se v ní dalo vypálit 33 tisíc cihel, hlína na jejich výrobu se kopala hned vedle cihelny. Surové cihly se dělaly a následně sušily hned vedle cihelny, na každé byla vyražena velká písmena a číslo, například „HC 3“to měl pracovník, který cihlu vyrobil, písmeno a číslo se razilo do ještě „mokré“ cihly, ke konci týdne se jednotlivá čísla spočítala, a podle množství byl dotyčný pracovník odměněn na mzdě.

Bylo to celkem jednoduché i bez počítačů. Cihly byly velmi dobré kvality, ještě dnes se při různých stavebních úpravách objeví, poznáte je právě podle vyražených písmen „HC“ tedy hraběcí cihelna, jméno pracovníka ale nezjistíte, veškeré účetní knihy ze zámku a nejen ty, jsme jako školáci odváželi do sběru papíru.

Po odchodu hraběcí rodiny, lépe řečeno jejich vystěhování v roce 1949, kdy byl zámek vyvlastněn československým státem, zmizelo ze zámku velké množství nábytku, obrazů, knih a také loveckých pušek, pan hrabě byl náruživým lovcem. Velký podíl na zmizení různých předmětů, měl i správce zámku, který tam v té době působil, ten drobné předměty často měnil v hospodě v Čechách pod Kosířem, nebo ve Služíně, za lihový mok.

Ale než nastoupil do funkce správce zámku, stačili místní lidé z obce, spoustu věcí ze zámku ukrást, hraběcí rodina si sebou do Vídně kam po konfiskaci zámku odjeli, mohla vzít jen minimum věcí. Na to dohlížel právě již dříve zmiňovaný správce. Ještě dnes vím o jednom domě, kde se dá nalézt poměrně hodně nábytku ze zámku.

Je potřeba také připomenout mlýn, který byl spolu s pilou na druhé straně obce směrem ke Služínu, bylo to z ryze praktického důvodu, mlýn i pilu poháněl proud, který vyráběla Francisova turbína umístěná pod mlýnem, ta dodávala elektrický proud nejen do zámku, ale i na velkostatek „Gabrielov“ nahoře v lese. Turbínu roztáčela voda z velkého zámeckého rybníka, přes noc se napustila obrovská válcová nádrž před mlýnem, z té pak pod tlakem vody, samospádem tekla na turbínu. Nádrž se bohužel po „opravě“ mlýna nedochovala, byla zcela a beze zbytku zbourána.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7. října 2023

Fotografie - Cihla z hraběcí cihelny, písmena a číslo.

TROCHU HISTORIE 6

TAK JSME SE ZE STATKU NA „GABRIELOVĚ“ PŘESTĚHOVALI DOLŮ POD „KOSÍŘ“ DO VESNICE ČECHY POD KOSÍŘEM,

..vesnice se opravdu nachází na samém úpatí „Kosíře“ zvláště pak její část „na Bědově“, kde rodinné domy se zahradami odděluje od lesa jen cesta. Za zahradami se již zvedá západní svah „Kosíře“. Toho samozřejmě využívali a dosud využívají obyvatelé této lokality k bezproblémovému a bezplatnému zásobování domácnosti dřevem, a to velmi kvalitním, protože svah je porostlý duby a sem tam i borovicemi, obojí je jak známo, kvalitní dřevo na topení.
V rychlosti něco o obci, všechno podstatné lze nalézt na internetu, ale i tam je potřeba dávat pozor na informace, protože ne všechny se zakládají na pravdě.

Obec se nachází v okrese Prostějov v Olomouckém kraji, historické území „Morava“, 275 metrů nad hladinou moře, 12 kilometrů od Prostějova a 21 kilometrů od Olomouce, v národopisném regionu „Haná“ Podle posledního sčítání zde žije 1069 obyvatel a obec má 360 domů.

Obec se až do roku 1925 jmenovala „Čechy na Hané“, přívlastek „pod Kosířem“ natrvalo byl přidán po vzniku Československa. V současnosti je obec držitelem „Zlaté stuhy“ jako nejlepší obec Olomouckého kraje, a je také nazývána perlou na náhrdelníku Olomouckého kraje.

Z obce je dobré autobusové spojení jak do Prostějova a Olomouce, na opačnou stranu do Přemyslovic, Konice nebo do Bohuslavic a Kladek. Vlakové spojení obec nemá, v minulosti se o zavedení vlakového spojení uvažovalo, ale jeho milost pan hrábě Silva Tarouca požadavek na vybudování dráhy přes jeho panství zamítl. Údajně to zdůvodnil prohlášením, že by mu železnice plašila zvěř. Proto dráha odbočuje z Kostelce na Hané do Čelechovic a pře kopec do Kaple, Slatinic, Třebčína a do Drahanovic, dále pak až do Olomouce. Přes kopec z Čelechovic do Kaple proto nemohly jezdit nákladní vlaky, bylo to kvůli velkému stoupání, pokud by pan hrábě stavbu železnice přes svoje pozemky povolil, tak by se délka dráhy význačně zkrátila, a také by odpadlo stoupání z Čelechovic do Kaple. Kdo ví, možná že je to tak lepší.

V obci byla a doposud je pětitřídní škola, v době kdy jsem začal chodit do školy, tak ředitelem byl bývalý nadporučík finanční stráže Josef Vilímec, ten nás učil v první třídě, v druhé a třetí třídě pak vyučovala jeho paní Anna Vilímcová. Ve čtvrté a páté třídě začala vyučovat Dagmar Mošnerová, později provdaná Janečková. Ta školu vedla i v pozdějších letech již jako ředitelka, a to až do jejího odchodu do důchodu.

Na škole působila i paní učitelka Studená, co vyučovala, si moc nepamatuji, jedno si ale pamatuji dodnes, to byl způsob, jakým se vypořádávala s neposlušnými nebo vyrušujícími žáky. Po třídě chodila s dřevěným čtyřicet centimetrů dlouhým pravítkem, pokud zjistila jakéhokoliv žáka, který zlobil, nebo vyrušoval, tak se ozvalo její „ruce“, dotyčný delikvent předpažil ruce dlaněmi vzhůru, vzápětí obdržel pravítkem dvě rány na dlaně. Exekuce byla provedena s takovou rychlostí, že dotyčný nestačil „ucuknout“, paní učitelka byla v tomto způsobu trestání, neskutečným mistrem.

Tento způsob trestu by v dnešní době sotva rodiče tolerovali, tenkrát jsme se ale s jakýmkoliv trestem doma vůbec nechlubili, byla úplně jiná doba. Ano za našeho mládí byli i žáci, kteří neustále vyrušovali a neradi, nebo vůbec se neučili.
V páté třídě jeden takový byl, jmenoval se Jiří, byl to poloviční sirotek, jeho otec na jeho výchovu nestačil, Jirka si dělal, co chtěl, při jedné hodině, kterou vedla učitelka Mošnerová, po jejím napomenutí, po ní Jirka hodil pero, žádné plnicí, ale obyčejné pero se špičkou, která se na násadu nasazovala, inkoust byl v kalamářích na lavicích. Učitelka mu pero nevrátila, a Jirka se pro pero vydal plížením po čtyřech ke stolu. Když se vracel uličkou do lavice, tak špatně odhadl místo, a narovnal se pod otevřeným oknem. Svými zády to okno vysadil z pantů, samozřejmě okno vypadlo a rozbilo se. Nikomu se nic nestalo, jen si vzpomínám, že za tento incident dostal Jirka dvojku z chování, do šesté třídy v Kostelci na Hané s námi ale nešel, spolu se svým otcem se z vesnice odstěhovali neznámo kam.

Mimo to se vyučování na škole zúčastnil i katecheta, důstojný pán Stejskal, ten v tehdejší době vyučoval náboženství, ale až v páté třídě obecné školy, tento předmět již byl ale nepovinný. Zde bych se rád zmínil o katechetovi, který vyučoval náboženství ve škole v Kostelci na Hané. Říkali jsme mu „čibuček“, pan farář totiž kouřil „čibuk“, do něho potřeboval tabák, ten nosil v takovém koženém pytlíčku, no, a když někdo v jeho hodině zlobil, tak ten pytlík s tím tabákem točením utáhl do takové malé koule, a tou kouličkou jste dostal po hlavě. Stejně jako v případě paní učitelky Studené, si samozřejmě nikdo nestěžoval. Pan farář mimo to kouření, jezdil i na takovém mopedu, bylo to motorové kolo značku jsem již zapomněl.

V době, kdy jsem začal chodit do školy, se v obci nacházely čtyři hospody, dva ševci, pekař, pánské holičství a dámské kadeřnictví, dva řezníci a jeden uzenář, stolAř, kolář, zámečnická dílna, tři obchody se smíšeným zbožím, kovář a podkovář, také jste zde mohli nalézt dámské krejčovství, tam se dokonce učily dívky jako dámské krejčové. Paní majitelka zaměstnávala i ženy v domácnosti, jako byla moje máma. Později přibyla i prodejna obuvi a textilu. Je potřeba také zmínit továrnu R.A. Smekala na hasičské stříkačky, z té později zůstala jen tkalcovna hasičských hadic, samotná továrna byla přestěhována do Lutína.

R/MŘ

..pokračování v sobotu 30. září

TROCHU HISTORIE 5

JEŠTĚ SE CHCI VRÁTIT K TÉ VODĚ NA „GABRIELOVĚ“ A TAKÉ NA „KOSÍŘI“.

Jak jsem zmínil v předchozím vzpomínání, tak vedle statku byl malý rybníček. Je zajímavé, že se rybníček nacházel sice ne úplně na kopci, ale kousek asi 200 metrů pod vrcholem kopce. Na jednu stranu směrem na východ k obci „Slatinky“ tekl malý potůček, a směrem na západ z rybníčku odtékal také malý potůček k lokalitě nazývané „Zbořený most“ a dále pak pod státní silnicí do zahradnictví, které spolehlivě zásoboval vodou, a v jednom rozšířeném místě posloužil i k chovu kachen a husí.

Rozvod vody po zahradnictví byl „samospádem“, v zahradnictví nebyla zavedena elektřina, tu na samotu zavedli až někdy koncem šedesátých let, výškový rozdíl mezi rybníčkem a zahradnictvím je zhruba 100 metrů. Dál se potůček pomalu ztrácel, jen v době jarního tání se voda dostala až do „Českého potoka“. Zahradnictví bylo na samotě „ u Jedličků“ majitel zahradnictví pan Jedlička pracoval jako zahradník právě na statku „Gabrielov“ a to v době, kdy byl statek zestátněn, měl na starosti právě sklizeň třešní a jiného ovoce, švestek, hrušek a jablek.

Statek vzhledem k tomu, že se tam choval hovězí dobytek a také koně, potřeboval hodně vody, tu poskytovala studna před statkem, nikdo dnes neřekne jak je hluboká, nevěděli to ani moji rodiče, ale voda je v ní dodnes. Když jsme chodili na statek trhat třešně, tak jsme do studny chodili pro vodu, nedivte se, žádná „Coca-Cola“ nebo jiné nápoje tenkrát nebyly, za to vody bylo všude dostatek a byla zdarma, dodnes nezapomenu na její „ledovou“ chuť v parném létě.

Kde se tedy voda na kopci brala? Vypráví se, že pod „Kosířem je v jeho podzemí jezero, za mého mládí z lesa do vesnice na jaře někdy i v létě tekla voda a to lokalitou zvaná „Baranova zmola“ a také okolo domu hraběcího „lesmistra“ Vím o jednom místě na „Kosíři“ kde se ani v zimě neudrží sníh a také tráva na tom místě má pořád svěží zelenou barvu a neusychá. Nad obcí „Stařechovice“ se v místě nazývaném „Andělova zmola“, to je chráněná přírodní rezervace, zvedá ze země rovná skála, když k té skále přiložíte ucho, tak je slyšet šumění tekoucí vody. Také jsem se potkal s jedním pánem z obce „Služín“, který mně tvrdil, že ve vodě, která tekla z lesa, byly malé slepé ryby, nevím neviděl jsem je. V lese na „Kosíři“ se ještě dnes dokáži pohybovat od jedné studánky nebo jiného zdroje vody k druhému, také vím o jedné studánce, ve které má voda mírně nakyslou chuť.

Voda z „Kosíře“ také slouží k výrobě několika druhů piva, nefiltrovaný a nepasterizovaný „ 12 0 Gabriel“ „11 0 Haltýř“ a polotmavý „14 0 Černý Kosák“ na vánoce potom vánoční speciály. Kdo pojedete kolem, zastavte se, je tam výborné posezení a piva chutnají skvěle. Že nevíte kde to je? Ano, minipivovar Lhota pod Kosířem.

Nelze ani opomenout lázně „Slatinice“, název obce pochází od „slatin“, ještě v 18 století se mezi Lutínem a Kosířem, nalézalo mnoho bažinatých slatin, které vznikaly díky minerálním vývěrům minerálních vod v bezodtokových místech. Lázně se nachází na jihovýchodní straně „Kosíře“ tam vyvěrají tři minerální, alkalické čiré prameny, minerálka je bez sedimentu a má slabý sirovodíkový pach. Pramen „ Svatý Jan“ vyvěrá z hloubky 110 metrů, „Svatý Jiří“ z hloubky 92 metrů, ten má teplotu 17 0 Celsia, a poslední pramen „Jan Adam z Lichtejštejna“ je z hloubky 372 metrů, voda z těchto pramenů se v lázních používá k léčení pohybového ústrojí a různých kožních onemocnění.

Chtěl bych také připomenout jednu velmi zvláštní stavbu na úpatí Kosíře, je to pomník Františka Palackého, vznikl v roce 1898 nákladem obce Čelechovice na Hané. Je na něm nápis „ SLAVME SLAVNĚ SLÁVU SLÁVÚ SLAVNÝCH“ je to taková slovní hříčka, slovem „SLÁVÚ“ jsou označeni „Slované“, pomník měl být v době okupace odstraněn a v místním lomu zničen, místní rolníci pomník ukryli ve stodole, majitel lomu následně vydal potvrzení o jeho zničení. Dne 27.8.1945 byl na původním místě postaven znovu, finanční výtěžek z této akce místní Sokolové darovali obcím Lidice a Ležáky. Dnes pomník jen připomíná zašlou slávu tehdejší doby. Pomník se nachází na zelené turistické značce 1.5 kilometrů za obcí Čelechovice po cestě směrem na „Velký Kosíř“

Ještě jeden pomník na Kosíři bych chtěl připomenout...
.. je to pomník letců, kteří se dne 10.11.1998 vraceli z Aldegrode v Irsku, kde bylo setkání tygřích letek, ke své jednotce na letišti v Přerově, chybělo pouhých sedm minut do přistání, když posádka elitní 331 Tygří letky, ohlásila problémy s řízením, vysadil umělý horizont, krátce na to se stroj Mi-24V trupového čísla 0928 v ostré spirále a v nezvykle vysoké rychlosti zřítil do lesa právě poblíž obce Slatinice. Na místě byly nalezeny částečně otevřené padáky, posádka se snažila z vrtulníku vyskočit, přesto ale celá zahynula, zástupce velitele mjr. Ing. V Chromý, zástupce velitele mjr. Ing. P. Hurčík, velitel 3 roje npor. Ing .M.Jozsa a palubní technik nrtm. P. Cihlář.

Protože se nenašla černá skříňka, což je velmi zajímavé, a také se nedochoval žádný magnetofonový záznam, nebude přesná příčina havárie nikdy objasněna, problémy s umělým horizontem měly ale i sesterské stroje ze stejné série, stroj číslo 0929 havaroval za nevyjasněných okolností ve VVP Jince, a stroj číslo 0927, který připadl po rozdělení republiky v roce 1992 Slovensku, měl stejné problémy.


Na Kosíři také najdete tři opuštěné lomy, Růžičkův lom, Státní lom a Vápenice, ty společně tvoří památku „Kosířské lomy“ Velký Kosíř. Tato lokalita se utvářela v období devonu, před 350 miliony let, jedná se o tak zvaný „Čelechovický devon“ V lomech je možné nalézt zkameněliny různých živočichů, kteří zde v této době žili. Tato oblast je nejbohatším moravským nalezištěm prvohorních vápencových fosílií.

Na jaře zde můžete obdivovat kvetoucí chráněné koniklece velkokvěté, stejně jako lilii zlatohlávek, nebo jedovatý lýkovec. V lokalitě „Vápenice“ najdete vzácnou „růži bedrníkolistou“ v této lokalitě se jedná o její nejsevernější výskyt.

Na závěr povídání o „Kosíři“ je potřeba zmínit nově postavenou rozhlednu na nejvyšším bodě, tedy ve výšce 442 metrů nad mořem. Rozhledna byla postavena na původním místě bývalé rozhledny, ta byla postavena v roce 1927, na Internetu se uvádí ,že byla pro nevyhovující stav stržena v roce 1939, to ale není pravda, jako kluk ,jsem spolu s ostatními vrstevníky dost často původní rozhlednu navštívil, a to i přes přísný zákaz rodičů, rozhledna byla opravdu v té době ve velmi špatném stavu, žebříky které vedly na vrch rozhledny by polámané a dřevo shnilé. Podle vyprávění otce se ke konci války chodili z rozhledny dívat na bombardování Vídně, to bylo někdy v roce 1945, samozřejmě za dobrého počasí, taková byla z rozhledny dohlednost. My jsme na rozhlednu, nebo lépe řečeno na to co z ní zbylo, chodili někdy v roce 1953, takže v roce 1945 asi ještě byla v dobrém stavu vzhledem ke kvalitě modřínového dřeva, ze které byla postavena.

Dnešní rozhledna je z betonu, železa a dřeva, otevřena byla v červnu 2013, vyhlídková plošina je ve výšce 25 metrů, na jednu stranu směrem na Lutín přes vzrostlé stromy není moc vidět, výška rozhledny byla údajně snížena pro nedostatek finančních prostředků. V jednu dobu musela být uzavřena, protože naši nepřizpůsobiví občané z ní ukradli silné spojovací železné šrouby, ty potom prodali do Kovošrotu.
Na Nový rok se u rozhledny sejde spousta lidí, je to v rámci každoročního Novoročního výstupu na Kosíř, někdy je jich i přes jeden tisíc.

R/MŘ
*******
Fotogalerie:

1. Pomník Fr. Palackého na Kosíři
2. Pomník letců na Kosíři
3. Pomník letců na Kosíři
4. Nová rozhledna na Kosíři

TROCHU HISTORIE 4 - VZPOMÍNKY 3. ČÁST


BOMBARDOVÁNÍ GABRIELOVA (závěr).

Ještě k té trase německého ústupu. Ústup probíhal od obce Slatinky, po lesní cestě na Gabrielov, potom dále přes les k lokalitě „ Zbořený most“ až na státní silnici z Čech pod Kosířem na Lhotu pod Kosířem. Přes tuto silnici dále po polní cestě až na státní silnici z Drahanovic a Ludéřova do Laškova a dále Konice, Dzbele a Chornice. Wehrmacht musel mít moc dobré mapy, protože i v dnešní době je dost složité se po této trase pohybovat, samozřejmě bez satelitní navigace.

Proč jsem ale tu ústupovou trasu Wehrmachtu zmínil? Lesní cestu ze Slatinek na Gabrielov kopíroval a v dnešní době ještě stále kopíruje takový slabý potůček, ten nevysychá ani v době největšího sucha, napájí ho, stejně jako ten rybníček na vrcholu kopce u statku nějaký podzemní zdroj vody o kterém se ještě zmíním.

Na potůčku tekoucím od statku z kopce směrem k obci „Slatinky“ se v lese, na několika místech, vytvořila taková jezírka, setkal jsem i s tvrzením, že byla vytvořena uměle, což je docela možné, protože jezírka mají takové malé hráze, jezírka bývala plná vody a bývaly v nich, i malé rybky.

No a Wehrmacht jak přes ten les ustupoval, tak do těch jezírek odhazoval všechno, co mu v ústupu překáželo. V jednom jezírku byly samé protézy, v dalších zbraně, munice, přilby, boty, protiplynové masky, a spousta různých věcí, včetně psacích strojů, munice ta byla rozházena všude okolo, s tou měly problém ženy, které tam vysazovaly lesní stromky. Při kopání jamek pro výsadbu dost často motykou narazily na zápalnou munici, ta začala hořet, okolo ní se vznítila i hrabanka prostor začal hořet, sice ne plamenem, ale takový malý oheň, který se jim vždy podařilo uhasit, díky přítomnosti dostatku vody v těch jezírkách. Hodně dlouhou dobu se ten prostor nedařilo kvůli té munici zalesnit, kdo ví, možná by se tam něco našlo i v dnešní době, já tam ale hledat sotva půjdu.

Jak o tom vím? Jako kluci jsme tato místa dost často navštěvovali, ale museli jsme dávat pozor, protože se tam po lese neustále pohybovali dva hajní, častokrát nás při našich zakázaných výpravách vyrušili. Na dvoře u jednoho kamaráda dost dlouho ležel v kůlně německý samopal, získaný právě z podobných výprav do tohoto prostoru, tenkrát se nejednalo o něco mimořádného, kam se ten samopal později ztratil, nevím. Válečného materiálu bylo po lesích a všady okolo plno, mezi vesnicemi Čechy pod Kosířem a Služín, stála v místě, kde se kopala hlína na výrobu cihel, v tak zvaném „hliníku“ protiletecká baterie, než ji odvezli někam do šrotu, také jedno z míst našich klukovských výprav za dobrodružstvím.

Poslední vyprávění mého otce je o pádu nějakého letadla do lesa v blízkosti statku, co to bylo za letadlo, otec nevěděl, pravděpodobně se jednalo o nějaký německý stroj, letadlo z lesa i s ostatky pilota odvezli Němci. Místo kam letadlo dopadlo znám, ještě dnes je na tom místě větší jáma po dopadu stroje, a také spousta malých jam od hledačů s detektory, kteří hledají nějaké zbytky stroje.

Když jsem o mnoho let později pátral po tom, co to mohlo být za stroj, tak jsem narazil na záznam o sestřelu německého Foke-Wulfu dne 27.8.1944 v den náletu na letiště ve Stichovicích, Kostelci na Hané a Vyškově.

Pravděpodobně se jednalo o Fw 190 F 8, výrobní číslo 931627 „žlutá 8“ a pilotoval ho oberfeldwéblWilhemHenning, tolik záznamy v kronikách, odkazy je možné nalézt i v knihách“ Prostějovsko za války“ nebo „Mustangy nad protektorátem“

Památku na tuto událost otec měl, co to bylo, raději nebudu psát, bohužel se jí musel zbavit, kde a jak také vím, ale nechám si to pro sebe.

Z „Gabrielova“ jsme se odstěhovali, nebo lépe řečeno otec byl po jeho žádosti u „pana hraběte“ přeložen na hospodářství v zámku dole ve vesnici, a tam jsem začal chodit do obecné školy, a to až do páté třídy, další tři roky potom do osmitřídní školy, tak zvané „měšťanky“ v Kostelci na Hané.

R/MŘ

TROCHU HISTORIE 4 - VZPOMÍNKY 2. ČÁST


BOMBARDOVÁNÍ GABRIELOVA.

Podle vyprávění rodičů v posledních dnech války proběhlo několik událostí, maminka vyprávěla, jak se spolu s ostatními dívali na letadla letící nad statkem, z jejího vyprávění se jednalo o hodně velkých letadel zřejmě, nějaký spojenecký bombardovací svaz, letěl po bombardování Německa přes tehdejší protektorát na základny v Itálii.

Okolo těch velkých létala i malá letadla, určitě to byl stíhací doprovod bombardérů. Najednou od těch letadel začalo padat něco, co připomínalo letecké pumy. Všichni se utíkali schovat do sklepů, v domnění, že se jedná o bombardování. Když se ale neozývaly žádné výbuchy a utichl i hukot letadel, tak z těch sklepů vyšli ven a začali opatrně zjišťovat, o co se vlastně jednalo.

Před statkem na poli leželo podle jejího vyprávění několik stříbrných předmětů, které svým tvarem připomínaly bomby. Několik odvážlivců z řad mužů posléze zjistilo, že se jedna o přídavné nádrže, ty doprovod po jejich vyčerpání odhazoval jako nepotřebné, v jedné z nádrží údajně zůstal i nějaký benzín. No a z těch nádrží nějaký kutil udělal několik hrnců, v těch se potom vařívaly brambory.

Další vzpomínka není moc veselá. Když byla válka pro Německo prohraná a Wehrmacht ustupoval, tak jedna z jeho ústupových tras vedla i přes „Kosíř“ a tedy i přes „Gabrielov“ Podle vyprávění mého otce se najednou v lese na „Kosíři“ objevili partyzáni, jak říkal otec, „ za pět minut dvanáct“. Znali je všichni, nebyl to žádný výsadek, ale občané z Čech pod Kosířem.

No a tito partyzáni přepadli a následně zlikvidovali jednu z ustupujících skupin německých vojáků, na tom nebylo nic divného, ještě pořád byla válka. Ale tři zastřelené německé vojáky partyzáni nechali ležet před statkem a neměli se k tomu, aby je pochovali. Protože bylo teplo, a na mrtvé vojáky začaly sedat mouchy, bylo nutné mrtvé někam odvést a pochovat. Můj otec spolu s několika dalšími muži, zapřáhli koně, jak se říkalo „do desek“ to byly boční desky z vozů, na ty mrtvé položili a odtáhli je na jeden roh pole za statkem, kde vykopali jámu s tím, že je do té jámy položí a tak pochovají. Ale při tom je přistihla skupina ruských vojáků, která přišla i se starostou Čech pod Kosířem od lesa. Ti mého otce spolu s ostatními hned postavili k zídce, kterou byl statek obehnán, s tím že je zastřelí, protože když pochovávají Němce, tak jsou fašisti.

Jak otec vyprávěl, tak bylo velké štěstí, že spolu s ruskými vojáky přišel i starosta, kterému dalo hodně práce vysvětlit ruským vojákům, že otec a ti ostatní nejsou žádní fašisti, ale jen obyčejní zemědělští dělníci, kteří na statku pracují. Vojáci se s tímto tvrzením nakonec spokojili, ale požadovali nějakou kořalku s tím, že když je okolo tolik ovocných stromů, tak tady musí být i kořalka. Zase dalo všem hodně práce vysvětlit těm rudoarmějcům, že to všechno okolo nepatří zaměstnancům statku, a že to patří někomu jinému. Nakonec to dopadlo tak, že otec musel zapřáhnout koně do vozu, a s dalšími kočími rudoarmějce odvést až někam k Jevíčku. No a ti partyzáni? Před tím než zastřelili ty tři ustupující německé vojáky, tak dole v obci Čechy pod Kosířem, oběsili starostu, který údajně sympatizoval s Němci. Dočíst se o tom můžete v kronice obce Čechy pod Kosířem.

To místo, kde jsou ti němečtí vojáci pochováni mně a nejen mně otec ukázal, obilí nebo jiné plodiny na tom místě ještě hodně let po válce měly vždy tmavší barvu a vyšší vzrůst.

R/MŘ

pozn.redakce:

Záverečná část Vzpomínek bude zveřejněna v sobotu 9. září 2023

TROCHU HISTORIE 4 - VZPOMÍNKY 1. ČÁST

22. LISTOPAD 1942

22 listopad 1942 byl den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že byla 2. světová válka.

V ten den jsem se narodil jako prvorozený syn níže uvedeným manželům, a 6.12 1942 ve farním kostele v Mostkovicích byl následně pokřtěn. Křtil důstojný pán Vladimír Valenta, tam jsem také dostal jméno Miroslav samozřejmě po otci, dále František po jednom kmotrovi a příjmení Řezníček po otci, kmotrovi a také celé „famílii“, tedy rodině. Takže v mém rodném a křestním listě pro obec Mostkovice je ve svazku římská „V“ na straně 126, a pod pořadovým číslem 14, zapsáno moje jméno, a to Miroslav František Řezníček, dávno před tím, než se tento styl dvou křestních jmen začal používat v dnešní době.

Rodiče byli otec Miroslav Řezníček a Marie Řezníčková, rozená Hamplová, kmotři pak již zmiňovaný František Řezníček a jeho manželka Anna, rozená Schnurová. Všichni bydleli v Mostkovicích, číslo popisné 67. Mostkovice v té době sousedili se Stichovicemi, kde bylo letiště, od roku 1880 až do roku 1990 byly Mostkovice součástí Prostějova, v současné době jsou od roku 1991 opět samostatnou obcí.

Obec Mostkovice podle tehdejších zvyklostí patřila do země „Moravskoslezské“, politický okres byl Prostějov a soudní okres Plumlov. Po církevní stránce Mostkovice patřily do Olomoucké arcidiecéze, děkanství patřilo pod Prostějov a římsko-katolická farnost byly Mostkovice. Otec pracoval v zemědělství, lépe řečeno u sedláka ve vedlejší obci Domamyslice, což ho později zachránilo od totálního nasazení na nucené práce v Německu. Máma, jak jinak byla v domácnosti, žádná mateřská dovolená, nebo nějaké jiné sociální vymoženosti tenkrát nebyly.

Zde si dovolím k uvedenému datu trochu odbočit, 22 listopad, jak jsem uvedl v úvodu, byl den jako každý jiný, ale jeden rozdíl nebo událost zde přesto byla. Daleko od nás, v rozlehlých stepích tehdejšího Sovětského svazu, Rudá armáda v tento den uzavřela obkličující kruh sovětských vojsk, známý spíš pod názvem „Stalingradský kotel“, ve kterém byla obklíčena německá 6. armáda, IV. armádní sbor německé 4. tankové armády a rumunská 20 pěší divize spolu s 1. jezdeckou divizí. Toto obklíčení mělo impozantní rozlohu 1500 km2 a nacházelo se v něm asi 284 000 mužů.

Po mém narození jsme zůstali nějakou dobu v Mostkovicích, ale protože otec pracoval v zemědělství, tak byl na jaře přidělen jako kočí na statek „Gabrielov“, tam dostal i byt, statek vlastnil rod hrabat Emanuela hraběte Silva Tarouca, a byl pojmenován po hraběnce Gabriele Silva Tarouca, princezně ze Schwarzenberku, obklopen byl polnostmi a sady o celkové výměře 22295 m2, chovali se zde ušlechtilí koně, skot, vepři, kozy a různá drůbež, v sadech potom různé druhy ovoce. V malém rybníčku snad dokonce ryby, ale hlavně husy a kachny. Ty se ale ve velké míře chovaly, ve dvou zámeckých rybnících, v jejich blízkosti se také nacházely sádky, kde byly ryby uchovávány pro potřeby zámecké kuchyně. To všechno sloužilo pro zásobování hraběcí rodiny na zámku v Čechách pod Kosířem. Pole okolo statku nebyla v jednom lánu, ale byly to takové pásy země ohraničené mezemi. Na těch mezích byly vysázeny ovocné stromy, převážně třešně, a to od těch nejrannějších až po ty, které se sklízely, jako poslední. Toto mám již z vlastní zkušenosti, protože jsme ty třešně v době prázdnin chodili trhat, za jeden natrhaný kilogram jsme dostávali odměnu 80 haléřů. Statek byl v té době již znárodněn.

Na Gabrielově jsem se svými rodiči bydlel až do konce války, do doby než jsem musel začít chodit do školy, a ta byla právě v Čechách pod Kosířem. Spolu s námi na statku bydlelo několik rodin, které byly na statku zaměstnány, a také správce statku. Další lidé, kteří byli na statku zaměstnáni, hlavně v době sezonních prací jako byla senoseč, žně, nebo sklizeň brambor, docházeli denně z Čech pod Kosířem, nebo ze Lhoty pod Kosířem. Na žně bylo potřeba lidí hodně, všechno se dělalo ručně. Pochopitelně, že si z té doby nemohu nic pamatovat, ale z vyprávění rodičů několik vzpomínek přece jen mám, všechny se vztahují k posledním dnům II. světové války.

Foto v příloze:
Statek „Gabrielov“ léto 1943, já a moje maminka. (archiv autora)

R/MŘ

*********************

V sobotu 2. září najdete pokračování "Vzpomínek" - Bombardování Gabrielova

R/2

TROCHU HISTORIE 3

2 SVĚTOVÁ VÁLKA SKONČILA A NA LETIŠTI ZAPOČAL LETECKÝ ALE HLAVNĚ ŠKOLÍCÍ PROVOZ

2 světová válka skončila a na letišti započal letecký ale hlavně školící provoz, ten probíhal na letounech C- 2 a C-3, ale i na letounech S- 199, což nebylo nic jiného než letouny „Messerschmit Bf-109“, které se vyráběly za války v továrně „Avia“ a byly tak po válce přejmenovány na „AVIA S-199“. Písmeno „S“ znamenalo, že letoun patří do kategorie stíhacích letadel. Také se pro ně s oblibou používalo označení „Mezek“ a to nejen mezi piloty.

Jen pro zajímavost, motory do těchto letadel se za války montovaly v nedaleké obci „Lutín“, kde byla, a je dodnes továrna na výrobu čerpadel známá pod názvem „Sigma Lutín“, továrna byla založena v roce 1868, v dnešní době je z kdysi slavné a velmi známé továrny jen torzo, údajně byla prodána i známá značka, tou byl Neptunův trojzubec. V současné době firma působí pod značkou „Sigma Group“

* (logo v příloze)

Jak jsem se dostal k informaci o montáži motorů do letadel v Lutíně? Po Sametové revoluci“ byla zrušena přidružená výroba jednoho JZD, kde jsem byl zaměstnán jako soustružník, nebo lépe řečeno jako seřizovač soustružnických automatů, to byly takové malé soustruhy, které jsem seřídil nebo nastavil na výrobu nějaké součástky, tyto stroje potom pracovaly samy, jen bylo potřeba do nich vkládat materiál a kontrolovat jejich chod, stroje pracovaly bez klasické obsluhy.

Protože po revoluci v roce 1989 došlo k navrácení půdy, budov, strojů a dobytka původním majitelům, tak jsem najednou zůstal bez práce. Bylo tedy nutné poohlédnout se po něčem, co by mně uživilo, a nejen mně, ale i rodinu. Také bylo nutné, aby práce byla dobře placena, vzhledem k mému, již nastávajícímu důchodovému věku. Podařilo se mně najít místo soustružníka právě v Lutíně a to u „Výzkumného vývojového ústavu SIGMA Lutín. Tento ústav byl do Lutína přestěhován z Olomouce po mohutných povodních v roce 1997, tam povodeň smetla 70 domů a mimo jiné zaplavila a poničila i Výzkumný a vývojový ústav Olomouc. Po povodni bylo rozhodnuto, tento podnik přestěhovat právě do Lutína, původní podnik nemělo vzhledem k vysokým nákladům, smysl opravovat.

Jak název napovídá, nebyla to žádná sériová výroba, nebo dokonce práce na směny, ale dobře placená práce soustružníka v 10 platové třídě, navíc s povolenou výjimkou přesčasových hodin, prostě paráda před důchodem. Na dílně se pracovalo jen s nerezovou ocelí nebo barevnými kovy jako byla měď, bronz nebo mosaz, někdy i se stříbrem, vtom případě, byla celá dílna uzamčena,a všechno se kontrolovalo. Pracovalo se i s umělými hmotami jako byl silon nebo teflon.

Tam jsem se náhodou potkal s jedním pánem, dnes již není mezi námi, a ten mně vyprávěl, jak se za války právě v té továrně montovaly motory pro ty „Mesršmity“ Ptáte se proč zrovna mně? Protože v jednom rozhovoru jsem se zmínil o tom, že jsem sloužil jako voják u jednotek výsadkového vojska, no a výsadkáři jak je známo se bez letadel neobejdou. Ten pán byl nejen velkým fanouškem letectví, ale i právě těch letadel a výsadkářů. Dodnes si pamatuji jeho slova „ kdyby ti skopčáci věděli, jak jsme tu výrobu těch motorů šidili, tak by do těch letadel nikdy nesedli“.

*(snímek v příloze- Armádní plovoucí transportér TOPAS v Olomouckých ulicích při povodních v roce 1997
před složením z přepravního podvozku.

Jen pro zajímavost, čerpadla pro tyto transportéry se vyráběla právě v Sigmě Lutín. Transportér byl vybaven dvěma čerpadly, která nasávala vodu otvory na bocích korby, a pod tlakem vodu zadními otvory tlačila ven, a tak umožňovala pohyb transportéru vpřed. Při povodních v roce 1997 bývalá ČSLA nasadila tyto plovoucí transportéry na pomoc zaplaveným oblastem, tenkrát to byla samozřejmá věc. Pokud by se něco takového jako byly záplavy v roce 1997 přihodilo v dnešní době, tak o nějaké pomoci od AČR by se nám mohlo jen zdát.

Ještě jedna zajímavost, jeden z letounů S-199 právě z letiště ve Stichovicích, stál po dlouhou dobu vedle nové budovy základní školy v Čelechovicích na Hané. Tento letou později posloužil jako předloha pro plastikovou stavebnici tohoto letounu, kterou vyrobily a také vydaly „Kovozávody Prostějov“ Jiný letou tohoto typu již v České republice nebyl. Proč jsem se o tom zmínil? Nějakou dobu jsem po odchodu z vojenské služby v Kovozávodech pracoval, a s autory stavebnice jsem se znal osobně.

R/MŘ

Příloha:

originál příspěvku Trochu historie 3
logo Sigma
Obrněný transportér

TROCHU HISTORIE 2

R/MŘ

TROCHU HISTORIE 1

R/ŘM

TROCHU HISTORIE.

Haná, nekonečná rovina, ze severní strany ohraničená Jeseníky a Rychlebskými horami ze severovýchodu, z jihovýchodu pak Chřiby a Litenčickou pahorkatinou, ze západní strany Drahanskou vrchovinou. Někde skoro uprostřed pak „Kosíř“ pupek Hané, také nazývaný „Hanácký Mont- Blanc“. Rovina, kde najdete Litovel, město nazývané „Hanácké Benátky“, také metropoli Hané „Olomouc“ i Kroměříž s Podzámeckou zahradou, jinak letní sídlo olomouckých biskupů.

Rovina, na které se každý hanácký kůň pod kopcem zastaví, protože v popisu výkonu práce, má napsáno právě slovo rovina. Místo, o kterém Petr Bezruč v jedné ze svých básní napsal že „ Bůh mne jim nedal, ten jen té dbá země, kde zlatý klas k večeru ve slunci se vlní“.

Krajina kde konce nedohlédneš, snad předurčená k tomu aby na té rovině vzniklo mnoho letišť, Přerov s dráhou 06, která je betonová, Kroměříž, Holešov, Vyškov, Olomouc, všechny se zpevněným travnatým povrchem, a také Prostějov, město které má, nebo mělo letiště hned tři.

Prostějov 1, to je současné letiště 601 skupiny speciálních sil a 102 průzkumného praporu, v jednom rohu této plochy se skromně krčí současný „Aeroklub Prostějov“, potom letiště, která již zanikla jako Prostějov 2 Mostkovice-Stichovice, a letiště vedle silnice z Prostějova do Kralic na Hané bývalého „ Aeroklubu Svazarmu Prostějov“, které zaniklo úplně, dnes je z něho průmyslová zóna. Letiště „Prostějov 2“ ve Stichovicích vzniklo proto, aby ulevilo provozu na letišti Prostějov 1, na kterém v minulosti probíhal výcvik pilotů „Leteckého učiliště Prostějov“

Foto1

***********************************************
Prostějovské letiště vzniklo v roce 1923, kdy byla zahájena jeho výstavba, provoz na tomto letišti byl zahájen v roce 1925 a výstavba byla dokončena až v roce 1931.

V roce 1937 bylo dokončeno druhé Prostějovské letiště u Mostkovic (Prostějov 2) které mělo za úkol „naředit“ houstnoucí letecký provoz na letišti Prostějov 1

V březnu 1939 byla obě letiště obsazena německou armádou a zařazena do letecké činnosti Luftwaffe a tak jako drtivá většina letišť v okupovaném protektorátu, byla i ta prostějovská využívána převážně školními jednotkami.

Za zmínku stojí, že ke konci války na letišti Mostkovice- Stichovice přistálo několik obřích letounů Me 323 „Gigant“, podle vyprávění mého pradědy, který na letišti pracoval, byla tato letadla nálety spojeneckých letadel všechna zničena.

Foto2 + foto 3 (Obří ve Stichovicích)

*********************************************

R/MŘ