TROCHA HISTORIE 87

První kilometry rychle ubíhají, zatím máme dost síly, spěcháme, abychom získali trochu času k odpočinku někde v lese, tam sníme nějakou konzervu z kádé dávky napijeme se trochu vody ze zatím plné polní láhve, vykouříme cigaretu, a půjdeme dál, kasárna jsou ještě daleko, a sil začne pomalu ale s neúprosnou jistotou ubývat.

Nejdeme v žádném pochodovém tvaru, před námi jdou pátrači, kteří nás mají upozornit na cokoliv, co by mohlo zpomalit náš postup, hlavně na značkaře. Ti jsou na nás vždy „nasazeni“, obyčejně jsou to vojáci od nějakého útvaru, ale někdy je to i „Lidová Milice“ nebo „Veřejná Bezpečnost“.

Lidová milice je bez problémů, jsou to chlapi od rodin, kteří mají minimální zájem na tom, aby někde v lesích honili nějaké „paragány“, horší je to ale s Veřejnou bezpečností, to jsou ještě poměrně mladí chlapi, a berou taková cvičení dost vážně, navíc mají i psovody se psy.

Jdeme dál, jdeme s Pavlem kousek od sebe, mluvíme spolu jen v nejnutnějším případě, domlouváme se různými posuňky. Začalo se stmívat, pokračujeme v pochodu, někde před námi vylétly světlice, jsou daleko, nám ale daly vědět, kde jsou značkaři, kteří nás hledají. Pátrači se zastavili, přikrčeni čekají, až je dojdeme, potom se vyměníme. Jdu spolu s Pavlem dopředu, po chvíli dáváme znamení ostatním, že mohou pokračovat v pochodu.

Nevím kolik jsme ušli, ale ucítil jsem kouř a uviděl mihotavé záblesky světla. Pavel na druhé straně cesty již také zůstal stát, chytil se za nos a ukázal dopředu před sebe. Postupujeme opatrně dopředu, najednou jsme narazili na dva vojáky, opřeni o kmen stromu kouří jak rozbitá kamna a kus před nimi je vidět oheň. Na to že hoří v lese, sice na takové mýtině, je to docela solidní vatra.

Dáváme ostatním vědět co se děje, ty dva strážné nebo co to je velmi opatrně obcházíme, až se dostaneme k tomu ohni, okolo něho leží několik vojáků, ten co je od toho ohně nejdál je náš. Tak vytřeštěné oči jsem v životě neviděl, stačil ještě slovensky říct „ do riti, paragáni“, ale to ho již vlečeme co nejdál od toho ohně dál do lesa.

Pochoduje s námi, pro jistotu jsme si ho uvázali na kus padákové šňůry, to je taková prevence aby nám nezdrhl a tak neupozornil ty ostatní u toho ohně. Nemáme sebemenší zájem na nějaké šarvátce a tím méně na jakémkoliv zdržování. Všechno se seběhlo tak rychle, že se z toho nemůže vzpamatovat, vyptáváme se, od které jednotky jsou a co zde dělají, naštěstí s naším cvičením nemají nic společného, navíc jsou to záložáci povolaní na pravidelné cvičení, jen se nějak připletli do naší cesty.

Velitel čety rozhodl, že ho pustíme, třeba trefí zpět k tomu ohni, který sice slabě, ale za námi probleskuje na té mýtině. Takže než je najde, uplyne nějaký čas, a než jim vysvětlí, co se stalo, tak budeme již někde hodně daleko, a navíc neví, jakým směrem jsme zmizeli a kam jdeme.

Pochodujeme dál, nevím, jaká doba uplynula, ale nakonec jsme našli to, proč tady tak říkajíc „blbneme“..

Mezi stromy stojí tři nákladní auta Praga V3S, nikdo jim neřekne jinak než „ vétřieska“, na nich něco co představuje rakety. Ti co je mají hlídat, chrápou spolu s řidiči v kabinách aut.

Zastavili jsme se a po velmi krátké poradě jsme zaútočili. Spousta výbušek, nějaká dýmovnice a také jsme snížili váhu našich zásobníků cvičné munice. Po tom útoku se zase dáváme dohromady a pokračujeme směr kasárna, po cestě se nebudeme již ničím zdržovat.

Východní obzor se pomalu začal rozjasňovat, v polní láhvi poslední trocha vody, konzervy z „kádéčka“ žádné nezbyly, tak jedna s posledních cigaret, a posledních pár kilometrů do kasáren. Těsně nad ránem jsme konečně „doma“, zbraně dáme do zbrojního skladu, odpoledne je vyčistíme, potom trochu opožděný nástup na snídani, proviantní náčelník si jako vždy po takových manévrech dal záležet.

Po snídani je povolený odpočinek až do oběda, svléknu se z „maskáčů“ a rychle se natáhnu na kavalec, probudí mně až známé „nááááástup“ na oběd. Oběd jako vždy dobrý, po obědě chvilka volna, honem do „ Army“ pro nějaké cigarety, z těch vyfasovaných žádné nezbyly. Odpolední zaměstnání v klidu, žádná „taktika“ nebo pozemní výsadková příprava, jen čištění zbraní. Použité padáky byly dovezeny do kasáren, a zde budou čekat na další zabalení a další seskoky. Nebude to trvat dlouho, a to co jsme prožili nedávno, se bude opakovat, jen v trochu jiné podobě, v jaké to bude, to zatím nevíme.

Nevím určitě, ale možná jsem v minulých kapitolách psal o tom, že u střediska probíhalo přeškolení jak důstojníků, tak velitelů jednotlivých průzkumných družstev bývalé ČSLA. Zákonitě jsme s nimi museli přijít do styku, a to i když nebyli zařazeni u našeho praporu, ale do výsadku, na jedno z dalších cvičení zařazeni byli. O tom co se při něm stalo, chci napsat.

Vhodné výsadkové plochy se v té době hledaly dost těžce, byl dokonce sestaven seznam vhodných výsadkových ploch v celé naší bývalé republice. Předpis pro provádění seskoků vyžadoval plochu bez běžných překážek, jako byly různé vodní plochy, pokud se do nich neskákalo, větší řeky a vodní toky, komunikace včetně železničních tratí, bytová zástavba, lesíky anebo rozsáhlá křoviska, ale také dráty vysokého a velmi vysokého napětí.

Těch vhodných ploch v té době bylo opravdu málo, naštěstí v té době vládla řada jednotných zemědělských družstev, která disponovala rozsáhlými plochami, ale osetými různými plodinami. Velké plochy byly osety obilím, potravinářskou pšenicí, nebo sladovnickým ječmenem, ale také i cukrovou řepou. Dnes na těchto plochách často té nejúrodnější země třeba u nás na „Hané“ naprosto převládá zástavba foto voltaických elektráren, nebo lány řepky či kukuřice na siláž.

Ale zpátky do střediska, je jasné že do dozrávající pšenice nebo lánů ječmene nemohlo být vysazeno tři sta vojáků. Také si nedovedu představit, že výsadkový prapor přistává po vysazení do lánů kukuřice, navíc plné divokých prasat.

Proto se vždy do příslušného JZD vypravil štáb střediska, aby sepsal smlouvu o úhradě případných škod, které zákonitě musely při takových masivních výsadcích vzniknout, a po uskutečněném seskoku příslušný finanční náčelník vyrazil uskutečněnou škodu úhradou realizovat. U všech vojenských útvarů tehdejší doby byl v rozpočtu limit na úhrady škod v národním hospodářství, protože nejen seskoky, ale i jiná cvičení obvykle jisté škody přinášela.

Jak to tedy tenkrát vypadalo? Vzpomíná jeden z účastníků přeškolovacího kurzu...

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.dubna 2025.

TROCHA HISTORIE 86

Usadili jsme se na sklopené sedačky na bocích trupu, no sedačky, kus vylisovaného duralového plechu, do kterého „zapadlo“ pozadí dvacetiletého výsadkáře, žádné vypolstrované a pohodlné sedačky v první třídě.

Mám trochu štěstí, hned za mým pravým ramenem je okénko v trupu letadla, přes něj sice mizerně, ale vidím kousek země a kus křídla s motorem letadla. Chvíli je ticho, to je ale vzápětí přerušeno takovým svištivým nezaměnitelným zvukem, to startéry dvou devítiválcových motorů zabraly, motory se pomalu rozběhly, z výfuků se vyvalila oblaka kouře, když se motory zahřály, tak ten kouř zmizel.

Slabé drcnutí letounu, začali jsme popojíždět na hlavní VPD. S trochou nervozity ještě jednou zkontroluji útočný nůž na horní hraně mého záložního padáku, také se znovu ujistím, již poněkolikáté, že moje zbraň je pevně přivázána k jednomu z popruhů mého padáku, k tomu jsem použil kus šňůry z vyřazeného padáku, který již dosloužil, několik metrů vyřazené šňůry se určitě najde i v některé mé kapse „ maskáčů“.

Zbraň, v mém případě je to OPU vzor 54, je na mém levém rameni v pevném obalu, na levém rameni proto, že na pravou stranu budu po přistání padat, pokud bych padal na levou stranu, kde byla zbraň, mohl bych ji při pádu poškodit. Moc často se to nestávalo, že by někomu při seskoku „ uletěla“ zbraň, pokud by se to někomu přihodilo, tak zbraň se musela po jejím dopadu na zem najít, a to v každém případě, sice byla již nepoužitelná, ale bylo nutné zjistit číslo zbraně, aby mohla být komisionálně odepsána.

Dojeli jsme na začátek vzletové a přistávací dráhy, letoun se zastavil, z okénka jsem zahlédl, jak se po jeho pravé straně zastavil s odstupem další letoun, motory zatím běží na volnoběh, netrvá to dlouho, a rozeběhnou se na „plný plyn“. Tu dobu před startem nemám moc rád, je to takový zvláštní pocit, možná je v tom i trocha strachu, kdo ví, ale pořád vidím ty vojáky stojící u vrat hangáru.

Piloti posunuli plynové páky na doraz a dva motory Iljušinu se rozběhly na plné obrátky, jeho mohutná kola podvozku kopírují drobné nerovnosti VPD, to je takové slabé drncání, to ale za chvíli přestane s tím, jak se kola s bouchnutím schovají v podvozkových šachtách. Z pravé i levé strany se k nám přidaly další letouny, děláme okruh nad letištěm, tam se k nám přidají další letouny, nakonec čtyři trojice, správně letky, zamíří ke vzdálené doskokové ploše.

Chvíli je klid, kolega, který sedí vedle mne, do mne drcne loktem, hlavou ukáže ke dveřím, tam se na malém panelu rozsvítilo jasné žluté světlo, zvedli jsme se z laviček, a mnohokrát naučenými pohyby z pozemní výsadkové přípravy se řadíme do zástupu.

Protože jsem voják prvního ročníku ZVS, tak za mnou je v zástupu výsadkářů Pavel, voják druhého ročníku ZVS, „mazáci“ mají víc seskoků než „bažanti“ a také víc zkušeností, zařazení je proto, kdyby náhodou některý z nováčků „zazmatkoval“, ale zatím se to nestalo.

Výtažné lano padáku držím pevně v ruce, dávám pozor, aby nebylo pod mojí rukou, současně ale nespouštím oči v zástupu přede mnou.

A je to tady, motory ubraly na intenzitě, a na tom malém panelu se rozsvítilo zelené světlo, jako někde na zemi na křižovatce, tam ale k němu nezaznívá zvuk zvonku, zde je spolehlivě slyšet i přes hluk, který vydávají motory letounu.

Řada výsadkářů se dala do pohybu, jeden za druhým mizí ve dveřích letadla, je to docela fofr, vysazovač u dveří sotva stačí odebírat odhozená výtažná lana. Nikdo nechce zůstat v letadle, pokud by se tak z jakéhokoliv důvodu stalo, a někdo přece jen zůstal, tak se mu seskok nebude počítat a nedostane za něj zaplaceno, nehledě k tomu, že bude muset snášet ne zrovna příjemné připomínky od kolegů. Vyskočí za každou cenu, i přes to, že se rozsvítilo červené světlo, které seskok zakazuje. Pokud vyskočí na to červené světlo, tak to také znamená, že bude dost daleko od ostatních výsadkářů, tuto vzdálenost bude muset velmi rychle dohnat, aby se mu ostatní výsadkáři neztratili. Doskoková plocha rozhodně nebyla čekárna někde na nádraží.

Proud vzduchu mně udeřil do obličeje, a pod nohama mám najednou prázdno, zmizela relativně bezpečná podlaha v trupu letadla, otevřel se obrovský prostor, z té výšky země vypadá, jakoby na ní někdo postavil dětské hračky, je to takový zvláštní pocit i přes to, že vím, že se nade mnou otevře sedmdesát čtverečních metrů vrchlíku mého padáku, a to i přesto, že jsem nepočítal předepsaných 121,122 a 123.

Zvuk motorů odlétajících „ Iljušinů“ pomalu mizí v dálce, to už se ale nade mnou s charakteristickým „plesknutím“ spolehlivě otevřel vrchlík mé „pédety“. Pocit nejistoty vystřídal klid z otevřeného padáku, podle předpisu kontroluji vrchlík, je v pořádku, žádná díra nebo nějaký problém, mám pár vteřin na to, abych se rozhlédl okolo sebe.

Kus ode mne si to „valí“ k zemi zásobník, na kterém se úplně neotevřel nákladní padák, to bude zase řečí, že to balení někdo odflágl. Pavel, který se vznáší kousek ode mne, křičí „ do prdele, měli jsme kliku, že nás to nechytlo“.

Připravuji se na dopad, matička země zde bude coby dup, a je to tady, nohy k sobě, trochu pokrčit v kolenou to abych ztlumil dopad, a jsem zpátky na zemi. Zůstávám ležet, odepínám záložní padák, sundám z něho útočný nůž, „záložák“ přehodím přes hlavu, a nakonec sundám i dlouhé kožené výsadkářské rukavice. Ty spolu s obalem od zbraně, který jsem s ní sundal, rychle nacpu do VV-08, to je plná polní.

Okolo mně je již pěkná mela, výbuchy, střelba, dýmovnice, k nebi letí barevné světlice, ty udávají směr, kam se mají přesunout jednotlivé jednotky. Rozhlížím se po Pavlovi a rozbíhám se k lesu, narazil jsem na kluky z družstva, co jim patřila tarasnice, v zásobníku na kterém se neotevřel padák, tak z té si již nikdo nevystřelí.

Doběhl jsem k lesu, jasně, opřený o kmen stromu, tam stojí Pavel, nezapomene můj příchod okomentovat „ člověče kde jsi, chtěl jsem pro Tebe poslat motospojku“, no jo srandičky. Spolu se mnou doběhlo ještě několik kluků z naší čety, rychle si zapálím cigaretu a čekám, co bude následovat.

Velitel čety, o rok starší než my, ale s hodností poručíka, má již před sebou velitele jednotlivých družstev, orientují si a porovnávají mapy, následuje krátká porada, povel „dokouřit“ a vyrážíme. Někde v lesích před námi jsou ukrytá odpalovací zařízení raket, ty musíme najít, zlikvidovat je, co nejrychleji zmizet v lesích, a vrátit se do kasáren, jak jinak než po svých.

Po cestě nás budou otravovat značkaři, ale to není zas až tak velký problém, nevyhledáváme s nimi přímý střet, snažíme se je nějak obejít, nemají totiž šanci nás dohonit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.dubna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 85

Ještě něco k těm našim úkrytům..

My jsme měli v této věci celkem jasno, po vyhlášení poplachu jsme se jednoduše, jak kdo stihl, přesunuli do toho prostoru, kde ty úkryty byly, byli jsme přece kluci z lesa, jak nám, dá se říct, s ironií říkali.

Ale byly zde jednotky, mám na mysli Prostějov a Holešov, které byly dislokovány ve městech, a tam se nic takového jako v Luštěnicích budovat nedalo, navíc o jejich dislokaci věděl kde kdo. Tak že celkem logicky, se museli přesunout někam, kde by se soustředili a připravili na samotné bojové akce.

V Prostějově to bylo UVZ Hamry, tedy „Ústřední výcvikové zařízení“, a zase, tam to vypadalo úplně jinak než v tom lese u nás. Ubytovací sruby, samozřejmě vytápěné, umývárny a WC, kuchyně a jídelna, vzdálenost z Prostějova asi dvanáct kilometrů, tak že přesun nákladními auty, o nějakém utajení nemohla být řeč.

V Holešově to bylo asi podobné, museli se přesunout někam do „Hostýnsko-Vsetínských“ kopců, přesněji do Dobrotic, a tam mohli budovat něco podobného, co bylo v lese u střediska, vzdálenost z Holešova byla něco kolem tří kilometrů, takže se snad mohlo uvažovat i o přesunu pomocí vlastních chodidel, a to i vzhledem k tomu, jak vysoce elitní tato jednotka byla.

Nevím, nikdy jsem o něčem takovém, jako bylo budování úkrytů u těchto jednotek, neslyšel, a mám za to, že sotva existují i nějaké fotografie. Ještě jedna taková maličkost, v okolí Luštěnic byla a je doposud taková hodně písčitá půda, proto kopání nebo jakákoliv činnost spojená se zeminou, nedala moc práce. Pokud tedy vojáci v Holešově kopali někde v Hostýnských horách, dá se předpokládat, že tam půda byla určitě mnohem tvrdší než v Luštěnicích, tudíž se určitě při této činnosti více nadřeli.

V předchozí kapitole jsem se v souvislosti s našimi úkryty a ubytováním v nich zmínil o VVP Doupov, správně „Hradiště“. Mezi vojáky se ale běžně používal název „Doupov“, mezi nimi také názor, že „kdo nebyl na Doupově, nebyl na vojně“.

Jak jsem uvedl v předchozích kapitolách, tak my jsme tento prostor moc často nevyužívali, na nějakých cvičeních možná ano, ale bylo to dáno způsobem našeho výcviku, seskočili jsme, provedli nějakou akci, a po jejím provedení se ztratili v lesích. Na pomoc národnímu hospodářství, jako byla senoseč, to ano, ale to byla pohoda v letních měsících.

Na Doupově se cvičilo v každém ročním období, a cvičící jednotky musely být někde po dobu trvání cvičení ubytovány, přečtete si, jak to v té době v tomto výcvikovém prostoru vypadalo.

Radošov, Kyselka, Hlavákov, Hradiště, Olšová Vrata, prostor o rozloze třicet krát třicet kilometrů, plocha s hornatým terénem, výška některých kopců přesahuje 900 metrů nad hladinou moře, nejvyšší kopec „Hradiště“ je vysoký 934 metrů, to je bývalý silně zalidněný okres Doupov.

Po odsunu a vystěhování německého obyvatelstva, zde bývalá ČSLA z rozhodnutí vlády ze dne 4.3.1953, zřídila výcvikový prostor, prostor, kde po odsunu německého obyvatelstva zbyla jen torza bývalých kostelů, vesnických stavení, starých sadů, které postupem doby zplaněly, zapomenuté hřbitovy, nebo zbytky základů staletých usedlostí.

Na zbytcích stavení armáda cvičila práci s trhavinami. Drsné místo s rozježděnými tankovými cestami, rozrýpané tisíci v čase a době cvičícími vojáky Varšavské smlouvy, a kopci, na kterých byly stopy po dopadu dělostřeleckých granátů.

Ubytovací kapacity v roubených srubech, které byly zapuštěné částečně do země, schopných pojmout přes sto vojáků, vytápěných jedněmi kamny, kde na dřevěných palandách nad sebou spala znavená vojska, smrad a špína, které je doprovázely.

Hygiena v polních gumových sprchách, pod jednou sprchou se mačkalo i osm vojáků najednou. Polní záchody, mohutné díry v zemi, posypané chlorovým vápnem, s dřevěným zábradlím aby se bylo čeho držet, to byly tak zvané kolotoče, kde svoji potřebu vykonávalo až třicet vojáků najednou, major s holou řití vedle obyčejného vojáka, a protože toaletní papír byl často nedostatkovým zbožím, tak se k utírání vojenských zadků používala „Obrana lidu“ nařezaná na kousky.
Někdy se k útvarům dostal i sovětský časopis „Ogoňok“ nebo „Soldat“ vytištěný na polo křídovém papíře, byl nepoužitelný pro svoji kluzkost a nenasákavost, a také nehořel.

Doupov, to byl prostor prolitý potem cvičících vojáků, prostor prokletý generacemi vojáků, kde smrt byla všudy přítomná, ujeté nohy, urvané údy, zmrzačená těla nezřídka i duše.

Nebylo velkých cvičení bez smrtelných úrazů, imitovala se skutečná bojová činnost. Mrazy bývaly i mínus třicet stupňů, motorová zimní nafta NM-30 zamrzala v palivových soustavách motorů, prsty se lepily na pancíř „haklů“ ,jinak transportérů OT-80.

Jídlo, které vyklopil kuchař v prošívaném vatovém mundůru do „ešusu“ za chvíli ztuhlo. To byly podmínky na Doupově, zatím co armáda USA a německý Bundeswehr, kteří „stínově“ cvičili na druhé straně hranice v Grafenveru, ukončili svoji činnost, my jsme cvičili dál.

Omrzliny, rozsekaná vojenská technika, několik dní nevyspaní řidiči, fatální chyby znavených obsluh dělostřeleckých systémů, nedodržování a přehlížení bezpečnostních zásad, to byla živná půda pro mimořádné události všeho druhu a následných zmrzačených nebo dokonce mrtvých. Hodnost a věk nebyla kritériem, které by se „Zubatá s kosou“ vyhýbala.

To všechno v době hlubokého míru, v době budování rozvinuté socialistické společnosti, studená válka byla opravdová, to také byl Doupov, neboli „Opičí hory“, jak je vojáci mezi sebou nazývali. Ano, byli jsme vojáci „studené války“

Vrátím se ale k našemu prostoru soustředění, jak to tam po vyhlášení bojového poplachu vypadalo.

Jak jsem napsal dříve, tak padáky jsme tam nikdy nebalili, ono by to ani mezi tolika stromy dost dobře nešlo. Padáky přivezli na nákladních automobilech tak zvaných „vétřieskách“ to byly automobily, které armáda tenkrát používala.

Po ustrojení do padáků jsme nastoupili na korby těchto aut, při nastupování jste ale musel dávat pozor, abyste o něco nezchytil ručním uvolňovačem na záložním padáku, ono nastupovat s oběma padáky, plnou polní, maskou a zbraní, nebylo zas až tak jednoduché, ale i s trochou obtíží se to vždy podařilo.

Zkusili jste někdy tak ustrojeni nastoupit ze země do výšky podlahy korby nákladního auta? Na nastupování na náklaďák byl takový postup, řidič bez padáků, výstroje a výzbroje lehce vylezl na korbu, výsadkáři, který nastupoval jako první, tomu podal ruku a pomohl mu nastoupit, výsadkář, který tak nastoupil, podal ruku dalšímu, ten zase dalšímu, prostě až poslednímu na konci řady.
Ještě je ale nutné dodat, že v zadní části sklopené bočnice, byly dva otvory, do kterých se při nastupování „strčila“ špička boty, samozřejmě že s nohou. Tak jste se dostal na korbu a „vétřieska“ vyrazila spolu s ostatními k letišti.

Nebylo to daleko, necelých osm kilometrů, na sklopených lavičkách na korbě se moc pohodlně nesedělo, vadil Vám hlavní padák na zádech, ale ten kousek se to dalo vydržet.

Projeli jsme letním, trochu chladným ránem přes tři ještě ztichlé vesnice, až na letiště. Hodinky na mé ruce ukazují pět hodin ráno. Spolu s ostatními výsadkáři jsme opatrně sesedli z vozidel, a postavili se do řady na okraji pojezdové dráhy na letišti „Boží Dar“.

Ranní chlad „zalézá“ pod maskovací polní stejnokroj vzor 60 „mlok“, ten moc nehřeje, na sobě mám oba padáky, jak hlavní, tak záložní, moje jméno je napsáno na „Seznamu skákajících“ mezi výsadkáři se mu říká „manifest“, na jeho druhé straně je již razítko a podpis hlavního lékaře útvaru, je to sice jen formalita, ale bez toho podpisu a razítka by to prostě nešlo, takový byl předpis.
Na základě tohoto „Manifestu“ mně a ostatním výsadkářům, bude o několik dní později vyplacena částka 60 korun, tenkrát ještě „Československých“, v tomto případě ale jen těch 60 Kč.

Dva dny jsme se ukrývali v lesích vojenského prostoru, tam kde byly vybudovány dřevozemní úkryty, tam jsme se na provizorních plastických stolech seznamovali s úkoly, které nás po seskoku do neznámého terénu čekají. Tam jsme také „ vyfasovali“ tak zvaná „kádéčka“, je to několik konzerv, nějaké suchary, cigarety a také čokoláda, to je náhrada za neodebranou teplou stravu po dobu cvičení. O těch KD dávkách se zmíním později.

Mimo těch konzerv i munici, trhaviny, dýmovnice, prostě všechno co budeme v příštích hodinách potřebovat. Přijeli jsme na letiště, velmi opatrně sesedli z aut, tak abychom si neotevřeli padák, zatím stojíme v hloučku, a z kapes „maskáčů“ vytahujeme nezbytné cigarety. Polohlasně mezi sebou hovoříme, a k velkému odporu pozemního personálu kouříme, i přes to, že nás mechanici upozorňují na skutečnost, že křídla nedaleko stojících „čtrnáctek“ jsou plná kvalitního leteckého benzínu.

Stejné je to i o kus dál se stojícími MiG- 17, jejich nádrže jsou až po okraj naplněny kerosinem. Naši velitelé náš zlozvyk tolerují, někteří kouří také, a když někdo z pozemního personálu má nějaké připomínky, tak stačí říct „ víš co, dám Ti moje padáky, a můžeš jít místo mě“ spolehlivě to zabere.

Vedle mě stojí Pavel, voják druhého ročníku, v civilu lesník odněkud ze Šumavy, od něho sbírám rady, o tom jak bez problémů projít prvním rokem ZVS. Potáhl z cigarety, podíval se na obzor, který se pomalu začínal rozjasňovat, a řekl, vypadá to na pěkný den.

Zazněl povel „dokouřit, v řad nastoupit“, na prvé a druhé rozpočítat“, povel, který nikde jinde než u výsadkového vojska neuslyšíte. Mnohokrát naučenými pohyby vytvoříme řadu, a začne se ozývat „ prvý, druhý, prvý, druhý“, rozpočítávání skončí v okamžiku, kdy dojde na konec řady. To již ale přišel náčelník výsadkové služby, který provede poslední kontrolu před nástupem do letadla, spolu s ním se objevili i piloti.
Zvednu pravou ruku, do té mně NVS položí karabinu výtažného lana, a klepne mně na rameno, můžu nastoupit do letadla.

Mechanici mezi tím odstranili špalky od podvozků letadel, a k trupům postavili schůdky, ozval se další povel „ vpravo bok, do letounu odchod“ Řada výsadkářů se dala do pohybu, po přistavených schůdcích jeden po druhém mizí v trupu letounu, rozpočítaná sudá čísla sedají vpravo, lichá vlevo, než se posadí na jednoduchá sedátka, tak nezapomenou zapnout karabinu výtažného lana, na kotevní lano, které vede středem trupu iljušinu.

Než zmizím v trupu letadla, tak ještě stačím zahlédnout vojáky od útvaru dislokovaného na letišti, ti přerušili ranní rozcvičku, zůstali stát u otevřených vrat jednoho hangáru, a s neskrývaným zájmem sledují, jak výsadkáři mizí v trupech letadel.

Co se asi těm vojákům honilo v jejich hlavách? Chtěli by být na místě těch kluků s padáky na zádech? To asi sotva, ale o něco později budou někde u piva vyprávět ostatním jaké to je být výsadkářem, a to i přesto, že jim na límci jejich uniformy chybí odznáčky příslušnosti k výsadkovému vojsku, dvě malá letadélka s malým padáčkem uprostřed, a na pravé kapse té samé uniformy odznak „Výsadkář Československé lidové armády“ tak zvaná paraplacka.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 5.dubna 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 84

Vraťme se ale k tomu, kam jsme se v případě vyhlášení bojového poplachu chodili ukrýt.

Je jasné, že v kasárnách jsme zůstat nemohli, o existenci našich kasáren měli naši nynější přátelé za západní hranicí, určitě docela dobré informace, a to v době, kdy o nějakých špionážních družicích nebylo nic známo. Tenkrát s námi takoví kamarádi nebyli, a proto bylo nutné mít v záloze něco, kam by se jednotka mohla, sice na krátkou dobu, ukrýt.

My jsme to měli, byly to dřevo zemní úkryty, asi jeden a půl kilometrů od kasáren. Byly vybudovány v lese, který byl součástí komplexu výcvikového prostoru „Mladá“, a „Svatojiřského lesa“.

Každá četa zde měla vybudován úkryt, ten byl vykopán v zemi, do hloubky zhruba dvou metrů, pokud šlo kopání bez problémů, tak to bylo v pohodě, půda okolo Luštěnic je převážně písčitá, pokud se ale při kopání narazilo na něco tvrdšího, byla v rámci výcviku použita trhavina.

Kdokoliv může namítnout, že jsme měli použít nějakou techniku, nebo jednotku ženijního vojska, která by za nás to budování provedla.

Nebylo to možné z jednoho prostého důvodu, technika vydává při své práci nějaké zvuky, to nebylo žádoucí kvůli utajení, stejně tak jako ženijní jednotky, ty by byly při budování úkrytů moc nápadné, a navíc, její příslušníci by někde u piva „ vykecali“ že v lese budují nějaké kryty.

Takže jsme si to kopali sami. Jak takový úkryt vypadal?

Jak jsem již napsal, tak byl asi dva metry hluboký, široký asi pět metrů a na délku měl tak patnáct metrů. Rozdělený byl na dvě poloviny, na každou se vešlo zhruba patnáct vojáků, včetně velitele čety. Uprostřed byl nejvyšší, k bočním stěnám se jeho výška snižovala na nějakých sto padesát, možná méně centimetrů, takže jeho profil byl ke středu úkrytu šikmý.

Celý vnitřní prostor byl vystlán smrkovým chvojím, na něm byla sláma a seno, na tom se spalo. Někde uprostřed byla i malá kamna. Z jedné strany úkrytu, byl vybudován vchod, který se dal uzavřít provizorními dveřmi z prken, prkna dodala správa budov, dveře se daly i uzamknout na petlici a zámek. Klíče od zámku byly u dozorčího roty. Úkryt byl zakrytý kmeny o různé síle, na nich potom krytý záhozem z vykopané zeminy, na té byly drny, a také vysazeny malé stromky jehličnatých dřevin, borovice a smrků. Fantazii budovatelů těchto úkrytů nebyly kladeny žádné meze.

Ze zbylé zeminy, kterou tvořil převážně jemný písek, byly vytvořeny pro každou akci, tak zvané plastické stoly. Byl to podle mapy zhotovený reliéf krajiny, kam jsme měli seskočit, byla tam znázorněna plocha dopadu, jednotlivé obce, eventuálně řeky, železnice nebo rybníky, vše bylo znázorněno velmi jednoduše, pomocí toho co bylo právě po ruce, nejčastěji to byly kousky větviček a smrkové nebo borové šišky.

U stolu jsme před samotným seskokem byli seznámeni s místem vysazení a jednotlivými úkoly. V tomto prostoru, kam jsme se po vyhlášení bojového poplachu přesunuli, se také balily zásobníky PDMM-100, padáky ale nikdy, ty nám dovezli těsně před odjezdem na letiště.

Po ustrojení do padáků, jsme odjížděli z prostoru přes obce Struhy, Čachovice a Vanovice, což byla nejkratší cesta na letiště „Boží Dar“. Ještě k těm klíčům od zámku. Pokud se šlo na výcvik někam do lesa směrem k těm úkrytům, tak velící poddůstojník, nebo i někdy velitel čety, klíče u dozorčího vyzvedl, po skončení výcviku je zase vrátil.

Je jasné, že tyto úkryty sloužily v zimních měsících jako úkryt při výcviku před mrazem, dalo se tam totiž zatopit. A jak se tam spávalo?
Docela jednoduše, na to chvojí, slámu a seno, jste si prostě roztáhl stanový dílec, neboli „celtu“, na tu jste se natáhl a bylo to. Že po Vás běhaly myši? Kolikrát jste byli tak utahaní, že jste usnuli, hned jak se ulehli, zvlášť v zimě, kdy se v tom úkrytu topilo, tak Vám nějaká myš mohla být ukradená.

Můžeme si ale položit otázku, jak se to dalo vydržet. Dnes má armáda, tedy, jestli to co tady je, armádou dá nazvat, k dispozici nafukovací stany, které vytápí naftové agregáty, stany jsou vcelku, z pogumovaného materiálu, tak že žádné myši nehrozí.

Jednu vadu ale tento prostor měl, nebyla tam žádná voda, ta ani netekla někde v okolí. O kus dál sice takový potůček byl, no byl to vlastně „trativod“ z kasáren, i o něm bude zmínka později. Také Vás určitě napadlo, kam jsme si chodili „ulevit“, ano, všudy okolo byl les, tak že to nebyl až takový problém. Na „malou“ to bylo jednoduché, „vyčůral“ jste se u nejbližšího stromu, na „velkou“ se doporučovalo zajít kus dál do lesa.

V příští kapitole bude i zmínka o tom, jak to vypadalo s ubytováním a stravováním, v místech většího soustředění vojsk, třeba na „Doupově“.

V místě našeho čekání na seskoky, jsme měli i poměrně dost volna, nic se necvičilo, všechno bylo podřízeno seskokům. Tak že, vojsko má spoustu času, jste v lese, kam „civilní“ osoby nemohou jen tak vstupovat, přístupové cesty hlídají stráže, v lese je spousta zvěře, a vy máte zbraň. Na večer se s polí začali do lesa vracet bažanti, v myslivecké mluvě „pernatá“ zvěř, vraceli se proto, aby „hřadovali“, to je, seděli na větvích stromů, kde přečkali noc.

Nevím, koho to napadlo, ale někdo přišel na nápad, že by bylo dobré, si nějakého ptáka ulovit k večeři. Od nápadu nebylo nikdy daleko ke skutku, tak že, útočnou pušku do ruky, nějaký ostrý náboj se do ní vždy našel, do kapsy „maskáčů“ baterku, ta patřila k povinné výbavě při nočním seskoku, a šlo se na věc. Na větvi sedící bažant „ mžoural“ do ostrého světla baterky když ho zasáhla kulka, není ani moc nutné podotýkat že, měla ráži 7,62. Po jejím zásahu z toho opeřence zůstaly na větvi pouze jeho nohy, vše ostatní bylo k ničemu, i o našich „lovech“ bude také zmínka.

Ještě k těm klíčům, někdy si klíče od dozorčího brali i sami vojáci, to bylo vždy, když za některým z nich přijela slečna, ženatý nebyl na rotě žádný voják, výjimku tvořil jeden z poddůstojníků, ale to byla opravdu výjimka. V létě tyto návštěvy byly bez problémů, na podzim se ale ten úkryt docela hodil. V Luštěnicích nebo v blízkém okolí nebyl totiž žádný hotel nebo něco podobného, kde by se se slečnou dalo jít, k dispozici. No, holkám to prostředí asi až tak moc nevadilo.

Ještě jedna zajímavost, z prostoru kde byly tyto dřevo zemní úkryty, moc fotografií nemám, ale něco přece jen.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 29. března 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORII 83

Tak pozemní výsadkovou přípravu máme za sebou, padáky umíme rychle a hlavně spolehlivě zabalit, co s námi poletí do nebes, to již také víme, a tak nezbývá nic jiného než se zmínit o tom, kde se schováme, před odjezdem na letiště.

Ano v našem případě se jednalo o odjezd, naše letiště bylo kousek dál od kasáren. Jiné útvary výsadkového vojska měly letiště, dá se říct „u huby“. My jsme byli výjimka, naše bylo kousek dál od posádky. Balon a seskoky z balonu jak jsem se již zmínil v předchozích kapitolách, tak to jsme měli v kasárnách. No, v kasárnách to zase až tak přímo nebylo, bylo to o něco dál. Ale pokud byly seskoky z letadel, tak to jsme museli na letiště, to naše bylo u Milovic, bylo to letiště „Boží Dar“

Trochu historie o letišti „Boží Dar“ si můžete přečíst zde, ale více najdete v knize „Osudové okamžiky, 100 let výcvikového prostoru Milovice-Mladá“ napsal ji a vydal Karel Řehounek, ale nevím, jestli se dá kniha ještě někde sehnat.

Letiště „Boží Dar“ bylo součástí vojenského výcvikového prostoru a původního „Vojenského tábora Milovice“ který vznikl v roce 1904, na pozemcích o rozloze zhruba 3400 hektarů. Tyto pozemky odkoupila vojenská správa jednak od vídeňské „Zemské banky“ a zbytek od místních sedláků.

Vzhledem k množství jednotek trvale dislokovaných nebo i dočasně cvičících na tomto území, byl původní prostor rozšířen o dalších 2700 hektarů, a mohl tak poskytnout ubytování pro zhruba pět tisíc mužů. Stálé vojenské letiště zde bylo vybudováno v letech 1923 – 1924, a první letecké jednotky se zde trvale rozmístily od roku 1925.

Při svém vzniku mělo travnaté letiště rozlohu 590x950 metů, to postačovalo pro všechna tehdejší letadla, ve dne i v noci. Výjimku tvořily bombardéry, ty měly povoleny pouze denní provoz.

Po nacistické okupaci v březnu 1939, byla armáda první republiky rozpuštěna, a letiště i s letouny předány německé „Luftwaffe“, ta letiště využívala po celou dobu trvání 2 světové války. Po jejím skončení a osvobození naší vlasti v roce 1945 začala výcvikový prostor využívat opět naše armáda, v roce 1946 bylo dáno do provozu i letiště.

V létě roku 1949, začala rozsáhlá rekonstrukce letiště, byla vybudována betonová vzletová a přistávací dráha (VPD), její délka byla 2500 metrů a šířka osmdesát metrů, tato VPD umožňovala trvalý provoz proudových letounů. Současně došlo k vybudování železniční vlečky s železniční stanice Milovice až na letiště. O železniční vlečce bude zmínka v některé další kapitole, která se bude týkat dočasného pobytu Sovětské armády.

I já jsem přišel do styku s okupační armádou. Jak? Tak bude v té některé příští kapitole.

Letiště „Boží Dar“ se stalo místem pro přeškolování stávajících, nebo nově vzniklých útvarů na proudové letouny MiG-15. Přezbrojení na tento typ letounů probíhalo od května 1951, do té doby byly používané letouny JaK-23, to byly proudové letouny, ale neměly šípové křídlo.

Na letišti „Boží Dar“ se za dobu jeho trvání vystřídalo mnoho útvarů, stejně jako působilo mnoho jednotek, ve výcvikovém prostoru, kde se během padesátých a šedesátých let odehrála řada cvičení, a to nejen naší armády, jedním z nich bylo cvičení pod názvem „Šumava“ za účasti československé, polské, východoněmecké a sovětské armády., které se de facto stalo přípravou na srpnovou invazi pěti armád bývalé Varšavské smlouvy.

V Mladé se nacházelo velitelství cvičení, a na letišti operovaly sovětské vrtulníky společně s vojenskými dopravními letouny. Letiště „Boží Dar“ se tak po této intervenci stalo na dlouhou dobu součástí rozsáhlého areálu, využívaného „Střední skupinou vojsk“, které zahrnovalo nejen městečko Milovice, ale i vojenský újezd Mladá.

Pro útvary sovětského letectva bylo na letišti postupně vybudováno 44 mohutných železobetonových úkrytů letadel, to byly tak zvané ÚLy. Současně byla vybudována i nová pojížděcí dráha na jižní straně letiště.

Pro potřeby leteckých útvarů bylo v blízkosti letiště uloženo 2500 tun munice. V lokalitě „Na Vinici“ vznikl sklad pro uložení letecké jaderné munice, tedy jaderných leteckých pum.

V předchozích řádcích byla zmínka o železniční vlečce. V době okupace jezdil přímý rychlík číslo 522/523, Milovice - Moskva, tento rychlík měl jen několik málo zastávek po našich tratích, první byla v Lysé nad Labem, potom až Česká Třebová, Olomouc, Hranice na Moravě, odtud ne na Ostravu, ale do Valašského Meziříčí, Žiliny a dál až do Košic.

Rychlík byl „narván“ koberci, ledničkami, mikrovlnnými troubami a jiným zbožím, jeho cestující nepodléhali celním předpisům. Rychlík byl vypravován denně, pokud jste se znal s velitelem transportu, tak jste se mohl zadarmo podívat i do tehdejšího Sovětského Svazu, jízdenka nic nestála.

Rychlíková souprava byla sestavena z výhradně sovětských vagonů, ty se v Černé nad Tisou, přesouvaly na sovětskou širokorozchodnou železnici. Lokomotivu vedl český strojvedoucí, stejně to bylo i s vlak vedoucím, v Žilině se lokomotivy měnily, dál pokračoval vlak se slovenskou posádkou. Vlaková četa ale v rychlíku nebyla, byl tam jen velitel transportu, a v každém vagonu tak zvaná „děžurnaja“ něco jako naše průvodčí,ale o tom až v dalších kapitolách.
To bylo velmi krátké ohlédnutí o letišti „Boží Dar“,

Jak jsem popsal, kdo nebo jaká jednotka na letišti působila, tak je velmi zajímavé, že nikde, ale opravdu nikde, nenajdete pár řádků o tom, že jsme na tomto letišti působili i my, respektive naše jednotka. Asi to bylo, nebo je dáno jejím utajením, i když na druhou stranu existuje spousta fotografií, které by prakticky neměly existovat, ale buďme rádi, že jsou a že je jich tolik.

Pořídit fotografii v kasárnách nebyl až tak velký problém, horší to bylo na samotném letišti, no i z letiště několik fotografií ale mám.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.března 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 82

Ještě chvíli zůstaneme u těch Avií, zde je potřeba zmínit i havárie těchto letadel, letoun s trupovým číslem 3149 havaroval 30 března 1960 poblíž obce Kostelany, když v mlze narazil do kopce v Litenčické pahorkatině, při této havárii zemřelo dvanáct osob, sedm z nich byli přepravovaní piloti a pět osob posádka letounu. Další letoun s trupovým číslem 3148, narazil do země v oblasti Hůrka u Nového Jičína do země dne 22 srpna 1964, zahynula celá posádka letounu.

V začátcích budování výsadkového vojska armáda používala letouny typu Douglas DC-3 spíše známé pod názvem „Dakota“, ty byly vzápětí nahrazeny letouny Lisunov Li-2, to nebylo nic jiného než právě zmíněná DC-3 „Dakota“. Jen pro zajímavost, z typu DC-3 byly vyvinuty varianty Lisunov Li-2, Basler BT-67 a Nakadžima L2D.

Armádní „Lisunovy“ byly vzápětí nahrazeny v předešlé kapitole již zmiňovanými IL-14 a Avia Av-14. Lisunovy nebyly mezi mechaniky moc oblíbeny, bylo to dáno jejich nespolehlivostí motorů. Bývalá armáda zakoupila na podzim roku 1952 deset letadel tohoto typu, některá byla ve verzi Li-2 P, a několik jich bylo ve verzi Li-2 D, písmeno „P“ znamenalo „pasažerskij“ v překladu „osobní“, písmeno „D“ desantnyj, tedy osobní.

Líčka se od „Dakot tvarově vůbec nelišily, rozdíl byl jen v motorech, Líčka měla dva devíti válce „Švecov“ každý o výkonu 1000 koňských sil, „Dakoty“ měly také dva motory Pratt & Whitney, každý o výkonu 1200 koňských sil

Líčka neměla v době svého působení u armády žádnou nehodu, za zmínku stojí ale jedna událost, která se stala na letišti „ Tri Duby“ vojín který byl pověřen doplňováním paliva doplňováním paliva, do letounu omylem natankoval normální benzín, který se používal v automobilech. Letadlo sice odstartovalo, ale kvůli nedostatečnému výkonu motorů skončilo v poli za VPD.
Nehoda se obešla bez zranění, letadlo bylo poškozeno jen minimálně, a po odstranění závad bylo zařazeno zpět do služby. Vojín, který nehodu způsobil, byl přeložen k jinému útvaru, kde určitě s nostalgií vzpomínal na pohodovou službu na letišti

V Luštěnicích jsme na výsadkovém cvičišti měli jeden notně „očesaný“ Lisunov, ale při výsadkovém výcviku jsme ho moc nepoužívali, bylo to dáno jeho náklonem na zadní ostruhové kolo, zato ale sloužil jako spolehlivá „zašívárna“ při nepříznivém počasí, nebo i při přestávce ve výcviku.

Mimo tyto typy armáda používala k výcviku výsadkářů ještě typ AN-2, u nás spíše známý pod názvem „Andula“, ten je možné spatřit i dnes a to jak v aeroklubech, tak v soukromém sektoru, kde jsou „Anduly“ využívány k nejen k samotným seskokům, ale i k vyhlídkovým letům. Andula dokáže dopravit do vzduchu dvanáct výsadkářů. V současné době je v České republice asi dvacet letuschopných strojů tohoto typu.

Je až s podivem že stroje, které začaly být vyráběny před sedmdesáti pěti léty, dodnes létají a to i přes to, že vypadají poněkud archaicky, jsou to totiž dvouplošníky. Armáda bývalé ČSSR, je měla také ve svém stavu, několik jich bylo dislokováno i na letišti v Prostějově. Aerokluby na Jižní Moravě mají „Anduly“ vylepšené malovanými ornamenty, vypadají moc dobře. Některé stroje tohoto typu se používají jako práškovací k ošetření polí, nebo i při hašení lesních požárů.

Nakonec jak je dobrým zvykem, tak přidávám několik fotografií a to jednak ještě Av-14, a několik fotografií AN-2 , L-60 a Lisunova Li-2

S těmito stroji jsme během naší ZVS přišli do styku, a z nich jsme i prováděli seskoky padákem. Je to po těch mnoha letech tak trochu nostalgie na naši službu u elitních výsadkových jednotek bývalé ČSLA, a tím pádem i na naše mladá léta. Třeba někdo z Vás také přišel s těmito „éry“ do styku, tak se dívejte a vzpomínejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.března 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 81

Třeba se někomu bude zdát, že je zbytečné se zmiňovat o ASD Dukla, ale moje zmínka zde byla nebo je proto, že v Dukle sloužili nebo byli zařazeni i tři bývalí příslušníci VÚ 1910 Luštěnice, i když přítomnost Josefa Pospíchala v Luštěnicích se mně doposud nepodařilo zjistit.

Třeba se po přečtení těchto vzpomínek někdo z Luštěnic ozve, i když silně pochybuji, neustále nás ubývá.

Seznamovací seskoky z balonu skončily, teď byla na řadě letadla, lépe řečeno jedno letadlo, které k provádění seskoků u jednotek výsadkového vojska v té době armáda používala, nebylo to nic jiného než u nás v licenci vyráběný IL-14, u nás pod označením Avia Av-14.

Jak samotný název napovídá, tak v Československu byl vyráběn v závodě Avia v Praze Letňanech, výroba byla zahájena v roce 1955 a celkem bylo vyrobeno 203 kusů tohoto letounu. První letoun tohoto typu byl armádě předán koncem roku 1956.

Od roku 1957 se v továrně začalo pracovat na verzi Av-14T pro československé vojenské letectvo.

V roce 1958 v prosinci byly dodány letouny evidenčních čísel 3105, 3106, 3107 a 3108, které byly zařazeny k 1 dopravnímu výsadkovému leteckému pluku, dislokovanému na letišti Praha-Kbely. Evidenční čísla armáda používala jako trupová čísla. V lednu armáda převzala další stroj evidenční číslo 3109 a v březnu téhož roku další dva stroje.

Do srpna 1959 bylo 1 leteckému výsadkovému pluku, který se mezitím přestěhoval do Prostějova, dodáno ještě osm strojů Avia-14 T. Verze tohoto typu měla vestavěný kladkový jeřáb a nákladní vrata na levé straně trupu za křídly. Typ Avia – 14 byl mimo jiné vyráběn i ve verzi Avia-14D se sklopnými lavicemi podél stěn trupu, jak napovídá písmeno „D“, tak se jednalo o verzi určenou pro výsadkáře, to byly letouny, ze kterých jsme byli vysazováni i my.

Posádku těchto strojů tvořilo pět osob, dva piloti, palubní inženýr, navigátor a palubní radista.
Zde trochu odbočím, nevím přesně, kdy to bylo, ale jeden seskok se mně vryl do paměti, právě kvůli sestavení posádky.

Byli jsme již rozpočítáni a seděli na sklopných sedačkách v trupu, sklopné sedačky nebyla žádná první třída u aerolinií, prostě jen kus vytvarovaného plechu z duralu pro naše pozadí. Motory letounu běžely ve volnoběžných otáčkách, aby se zahřály, každý z nás držel v ruce výtažné lano od padáku, a letouny začaly pojíždět na čáru startu.

V jednu chvíli se otevřely dveře do prostoru, odkud posádka řídila letoun, ve dveřích se objevila ženská v uniformě. Nepamatuji si, jakou hodnost měla, ale jeden detail jsem si zapamatoval, na nohou měla obuté tak zvané „kominíčky“ tento druh obuvi ženy tenkrát nosily, byla to taková móda. No a ta paní, nebo spíše slečna „přecupitala“ s úsměvem na tváři trupem letounu k jeho konci, tam se zase s úsměvem obrátila a vrátila se zpět do kabiny.

Nevím, proč to udělala, a ani jsem neměl možnost to zjistit, ale ten její úsměv moc dobře neladil s našimi bledými tvářemi v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“. Později, když jsme již byli po vysazení na zemi někde v lese, tak při krátkém odpočinku někdo z nás řekl, že ta „baba“ v tom letadle zastávala funkci radisty. V každém případě v těch letech, žena u armády a konkrétně u letectva bylo něco mimořádného. Mnohem později, když potkat ženu v uniformě nebylo nic až tak výjimečného, jsem si na tuto událost mnohokrát vzpomněl.

Ale teď zase zpátky k samotným letadlům.

I když tyto stroje měly označení Avia, armáda stále dá se říct „zarputile“ používala označení Iljušin IL-14, nevím proč. V každém případě to bylo, velmi dá se říct „elegantní“ éro, nezaměnitelný byl zvuk, který vydávaly startéry motorů tohoto stroje při jejich spuštění, byl to takový pisklavý zvuk.

Motor: 2x Švecov AŠ 82 T, každý po 1397 kW

Rozpětí: 31,70 metrů

Délka: 22,31 metrů

Výška: 7,8 metru

Nosná plocha: 100, 0 m2

Maximální rychlost 430km/hod

Cestovní rychlost: 320 km/hod.

Stoupavost u země (při startu): 5,3 m/s

Ta stoupavost byla při startu opravdu pomalá, a trvalo dost dlouho, než se letoun dostal do výšky pro vysazení, letoun doslova „visel“ na vrtulích. Do tohoto stroje se nás vešlo dvacet sedm výsadkářů, prakticky to byla celá jedna četa, velitel čety, plus tři velitelé jednotlivých družstev, a tři družstva po sedmi výsadkářích, střelec z kulometu, jeho nabíječ, střelec s pancéřovky, jeho nabíječ, střelec s odstřelovací puškou, a dva střelci s útočnou puškou vzor 58.

Armáda používala tyto letouny od roku 1957 až do roku 1977, celkem to bylo třicet dva strojů tohoto typu, za zmínku stojí, že Avie Av -14 používala i letka Ministerstva vnitra. V kódu NATO tento letoun nesl označení „ CRATE“.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.března 2025.

TROCHA HISTORIE 80

Pro zdravotní komplikace, které vznikly po nehodě Dukly v Bulharsku, odešel z týmu Dukly nadporučík Bedřich Chudoba, ten byl převelen na leteckou základnu do Hradce Králové, po skončení mistrovství světa v Jugoslávském Zagrebu, ukončil svoji sportovní kariéru i nadporučík Václav Hynek, i ten byl převelen k výsadkové službě rovněž do Hradce Králové.

DNE 15. 10. 1986 UTVOŘIL DLOUHOLETÝ ČLEN ASD DUKLA PROSTĚJOV MAJOR VÁCLAV HYNEK NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ REKORD V POČTU SESKOKŮ PADÁKEM A TO NA ROVNÝCH 6000 SESKOKŮ, CELOU SVOJI KARIÉRU POTOM UKONČIL S CELKOVÝM POČTEM 6500 SESKOKŮ.

Ještě bych se rád zmínil o jedné události v souvislosti s ASD Dukla Prostějov, ta byla jak jinak, pozvána na oslavy Slovenského národního povstání, aby na letišti „Sliač“ předvedla několik seskoků se zpožděným otevíráním padáků, pro diváky to byla taková atrakce.

Na tomto letišti a při ukázce samotné, byl vedle spousty našich papalášů, také přítomen i první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, Nikita Sergejevič Chrusčov, se svojí manželkou. Mimo jiné bylo předvedeno hromadné vysazení výsadkářů ČSLA, po nich nastoupila Dukla. Jak později na našem setkání vyprávěl Hynek, tak se příslušníci Dukly před seskoky domluvili, že svoje padáky budou otevírat nad zemí co nejpozději, tak se také stalo.

Seskokům přihlížel „soudruh“ první tajemník se svojí manželkou, ta byla trochu silnější postavy. Takže, výsadkáři Dukly „valí“ k zemi, a padáky se neotvírají, Nikita Chruščov si svým typickým slaměným kloboukem zakrývá obličej, jeho manželka mezitím omdlela. Jak to dopadlo? Padáky se otevřely bez problémů, manželka byla vzkříšena, první tajemník si dal na uklidnění deci vodky, a bylo to.
Ale, vedoucí Dukly podplukovník Blažej podle vyjádření Václava skákal jak papírový čert, stejně ale nic nenadělal, soudruh první tajemník údajně prohlásil, že to bylo „charašó“.

Ale teď zpátky k Václavovi, jak jsem ho objevil.
Měli jsme sraz veteránů, bývalých „Luštěničáků“ v Liberci, tam veteránům v té době velel a stále ještě velí Jaroslav Chromek, také bývalý člen Dukly. Při debatě o Luštěnicích padlo mimo jiné i jméno Václava Hynka, a že jako to byl v Dukle takový rebel, nestraník, a nevím co ještě. To bylo tak všechno, mnohem později, kdy jsem i já organizoval srazy nás veteránů, jsem dostal poštou dopis, kopie je přiložená na fotografiích.

Dopis nepsal nikdo jiný než Václav, tak že jsem mu poslal pozvánku a dost netrpělivě čekal, co odpoví. Na pozvánce samozřejmě moje číslo telefonu, také e-mailová adresa, Václav mně odpověděl po telefonu, a potvrdil, že na náš sraz, který byl v roce 2014, přijede.

Přijel, a my co jsme na tom „Setkání 2014“ byli, jsme nevěřícně zírali, na „igelitku“ plnou různých medailí, stejně zíral i personál penzionu „Mánes“, jen jeho majitelka zůstala klidná. Nakonec se ukázalo, že se s Václavem dobře znají, jak jinak, než přes vrchlíky padáků, paní majitelka penzionu „Mánes“ byla totiž na letišti v Prostějově jako doma.

Na několika našich srazech Václav byl, později, když jsem opět poslal pozvánku na další sraz, tak odpověděl, že nemůže přijet, jako důvod své neúčasti uvedl zhoršený zdravotní stav, čekala ho operace srdce, tu operaci podle vyjádření rodiny Václav nepřežil, zemřel 25. srpna 2020 ve věku 78 let. Jeho pohřbu se nikdo z nás nemohl zúčastnit, respektovali jsme přání pozůstalých, aby rozloučení proběhlo jen v rodinném kruhu.

Ještě jedno dá se říct takové zjištění. V dopisech, které jsem od Hynka obdržel, je i zmínka o tom, že z Luštěnic spolu s Hynkem odešel i Josef Pospíchal. K tomu nemám žádné informace, a i když jsem po zařazení Josefa Pospíchala u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pátral, tak veškeré moje snažení bylo marné. Jak je patrné z dopisů, tak i Josef Pospíchal zahynul při železničním neštěstí Dukly v Bulharsku, také jeho jméno je uvedeno na pamětní desce.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.března 2025

TROCHA HISTORIE 79

Ještě k těm zrychleným přesunům, jednoho dne bylo při ranním nástupu do zaměstnání jednotce přečteno oznámení, že na druhý den proběhne zrychlený přesun na pět kilometrů, který ale nebyl napsán na rozvrhu zaměstnání.

Mělo se běžet na čas, a ti vojáci, kteří doběhnou v nejlepším čase, budou zařazeni do širšího výběru pro nově vznikající armádní sportovní družstvo, v Prostějově, v souvislosti s připravovanou spartakiádou spřátelených armád.

Běželi jsme opravdu jako o závod, ale nebylo nám to nic platné, od praporu do Prostějova odešel jen jeden voják, ten se ale asi za půl roku vrátil zpět k naší rotě do Luštěnic. Při svém pobytu v Prostějově si ale „vyskákal“ docela slušnou sumu peněz, tenkrát se za seskoky ještě platilo.

Takže od našeho praporu odešel jen jeden, ale od praporu z Karlových Varů dva jeho příslušníci. Byl to Václav Hynek a Bedřich Chudoba, ti v Prostějově zůstali na velmi dlouhou dobu i po skončení spartakiády. V Prostějově totiž vzniklo ASD Dukla Prostějov, to bylo později tolik známé Armádní sportovní družstvo, a oba výše uvedení vojáci byli zařazeni do základního kádru tohoto družstva, kde pod vrchlíky armádních sportovních padáků dosáhli mnoha úspěchů.

Jejich řadu přerušilo až železniční neštěstí na železničním přejezdu v Bulharsku, při cestě na mistrovství světa v seskoku padákem. Vzhledem k tomu, že oba dva vojáci nastoupili spolu s námi k výkonu základní vojenské služby u střediska v Luštěnicích a Václav Hynek nyní již zasloužilý mistr sportu s hodností majora, zúčastňuje našich setkání bývalých Luštěničáků, velmi rád zde o nich napíší pár řádků. Ještě ale k tomu neštěstí, Bedřich Chudoba při něm utrpěl velmi těžká zranění, ale přežil.
Václav Hynek přežil tuto nehodu jen proto, že nebyl pro neshody s velením družstva zařazen do reprezentačního kádru, a také proto, že nebyl členem KSČ. To je osud.

Vznik armádního parašutismu sice spadá do roku 1961, kdy byla rozkazem náměstka MNO číslo 016 z 8 listopadu téhož roku založena tak zvaná reprezentační četa, která se stala součástí 22. výsadkové brigády v Prostějově.

Cílem jejího založení nebylo nic jiného, než reprezentace naší armády na II. letní spartakiádě spřátelených armád v parašutismu v roce 1962 v Brně. V četě bylo 28 sportovců, jednak to byli vojáci z povolání, a také vojáci základní služby, mezi prvními se tak v této jednotce objevili oba již zmiňovaní vojíni základní služby Václav Hynek a Bedřich Chudoba.

V závěru několika měsíční přípravy, byla stanovena základní nominace, do které byl zařazen nyní již bývalý příslušník praporu Karlovy Vary, Václav Hynek. První vystoupení tohoto celku na spartakiádě skončilo úspěchem, v návaznost na tuto událost bylo v březnu 1963 rozkazem ministra národní obrany, vytvořeno „Armádní sportovní družstvo výsadkářů, které mělo za cíl připravovat sportovce jednak pro armádní, ale i pro státní reprezentaci.

Toto, družstvo zůstalo i nadále zařazeno v organizační struktuře 22 výsadkové brigády, ale již jako samostatná jednotka. Mezitím byl Jak Hynek, tak Chudoba, přijati za vojáky z povolání, a povýšeni na četaře v další činné službě, to bylo známé označení hodnosti třemi výrazně žlutými páskami, a stali se tak profesionálními sportovci.

V letech 1963 – 1964, vytvořili příslušníci tohoto družstva čtrnáct světových rekordů. V roce 1965 s e příslušníci Dukly Prostějov, poprvé zúčastnili mistrovství ČSSR v Očové, od té doby nezískal tituly mistrů republiky nikdo jiný než Dukla Prostějov. Parašutisté ASD Dukla se velmi rychle začali prosazovat nejen na armádní úrovni, ale stali se hlavní oporou státní reprezentace. Bohužel, ani jim se nevyhnuly tragické události.

Dne 17 května 1966 dopoledne, zahynul při seskoku četař v další činné službě Ladislav Kilián., zkušený člen ASD, stalo se tak v rámci ukázek pro školní mládež na letišti v Prostějově. Četař Kilián skákal ve skupině s dvěma výsadkáři, jeden byl nadporučík Chromek, druhý pak rotný Chudoba.
Skákali z výšky 2500 metrů z letounu An-2, ten měl trupové číslo 7006, možná se mně ho v mém archívu podaří najít.

Seskok probíhal volným pádem až do výšky 800 metrů, po celou dobu volného pádu se drželi za ruce, a pro větší efekt byl jejich pád zvýrazněn oranžovým kouřem z dýmovnic, které měli připevněné na nohou. Ve výšce 800 metrů provedli rozchod, a začali otevírat padáky pomocí přístrojů KAP-3, při tomto otevírání se četaři Kiliánovi zachytila šnůra výtažného padáčku o koncovku zmiňovaného přístroje, a tím znemožnilo jeho správnou funkci.
Tento problém řešil výsadkář otevřením záložního padáku, přitom došlo k zapletení s vytaženými šňůrami hlavního padáku, které zauzlily spodní část záložního padáku a tím znemožnily jeho otevření, výsadkář dopadl na zem rychlostí 30 až 40 metrů za vteřinu. Tolik protokol, který lze nalézt ve „ Správním archívu Armády České republiky v Olomouci, ale na jeho návštěvu je třeba žádat o povolení. Ještě takové malé upozornění, četař Kilián v den své smrti prováděl 857. seskok.

Ale vraťme se zpět k Václavu Hynkovi, ten na mistrovství spřátelených armád v ruské Tule vybojoval v individuálním hodnocení první místo, po návratu z tohoto mistrovství ukončil rotmistr Hynek svoji činnost u ASD a odešel k balonové rotě 22 výsadkové brigády, kde působil až do roku 1973.

Po tragické události v Bulharsku, kdy z třináctičlenného družstva zůstali naživu jen Bedřich Chudoba a Ivan Hoššo, pomníčky všech zemřelých členů ASD můžete vidět na hřbitově v Prostějově. Po této tragické nehodě přestalo ASD prakticky fungovat, byl Václav Hynek povolán zpět do nového kádru ASD. Družstvo bylo tedy nově zformováno a III.

Letní spartakiáda v domovském Prostějově byla pro nově sestavené družstvo opět úspěšná. V přesnosti přistání jednotlivců obsadil Hynek čtvrté místo a v kombinaci vynikající stříbrné místo. Překvapivě brzy se podařilo navázat na předchozí úspěchy, v roce 1974 na mistrovství světa v klasických parašutistických disciplínách v maďarském Szolnoku, získali dva příslušníci obnoveného sportovního střediska, tituly mistrů světa.

K tomuto významnému úspěchu přispěl i poručík Hynek, zde získal svůj největší individuální úspěch, bylo to dvakrát třetí místo v individuální akrobacii.

Na VII mistrovství spřátelených armád v polském Krakově, obsadil Hynek další třetí místo, na mezinárodních závodech o pohár generála Aillerta v Francii, družstvo Dukly ve kterém byl opět Václav Hynek, obsadilo dvě třetí místa, a to ve skupinovém seskoku a v kombinaci. Následně se spolu se svými kolegy opět stali mistry ČSSR v parašutismu Další ze svých úspěchů předvedl Hynek na VIII. Mistrovství spřátelených armád v Prostějově, zde získal dvě zlaté medaile, a to v přesnosti přistání a v kombinaci spolu s bronzovou medailí za individuální akrobacii.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 78


Tak překážkovou dráhu máme za sebou, ale pořád ve výcviku něco chybí, a to jsou zrychlené přesuny. Kdo to nezažil, tak tomu nebude věřit, ale bylo to tak. Ještě nás řada Luštěnických veteránů žije, a každý z nich to určitě potvrdí, že tomu tak bylo. Tak čtěte.

Zrychlené přesuny se běhaly podle hesla výsadkářů, že vlka živí nohy. Čas a den, kdy se zrychlený přesun měl běžet, si každý voják lehce zjistil, pokud si přečetl rozvrh zaměstnání, ten visel na nástěnce u dozorčího roty.

Přesuny na kratší vzdálenost pět a deset kilometrů se běžely jednou za týden, jak jinak než na čas.
Zrychlený přesun na patnáct kilometrů se běžel jednou za čtrnáct dní, nebo jednou za měsíc, mezi, mezitím byly kratší přesuny na tři kilometry, ale v protiplynových maskách.

Pokud bylo teplo, tak zrychlený přesun tohoto druhu byl docela zážitek. Nejen že jste špatně viděl na cestu kvůli sklům v masce, která se neustále zamlžovala, a to i když byla natřena přípravkem proti zamlžování, který byl součástí každé protiplynové masky, ale také se Vám velmi špatně dýchalo. To způsoboval filtr uložený v brašně masky a spojený s maskou ohebnou hadicí.

Někdo může, namítnou, že se ta hadice dala odšroubovat, ano mohla, ale pevné připojení bylo velmi pečlivě zkontrolováno před samotným přesunem, navíc se mohlo stát, že jsme mohli nějaký úsek přesunu proběhnout v dýmu slzotvorné dýmovnice, a to nebyla žádná legrace. Maska byla vyrobena z nějakého gumového materiálu a velmi dobře na obličeji držela, pot, který při poklusu vznikal, zůstával v masce, a svým způsobem připomínal pobyt v sauně. Když jste při skončení přesunu masku sundal, tak se z obličeje odlupovaly i kousky doslova uvařené kůže.

Zrychlený přesun se nikdy neběžel po obědě, vždy ráno tak hodinu nebo i více po snídani. Při samotném přesunu bylo nutné popruh od masky a hlaveň samopalu přitáhnout opaskem pevněji k tělu, ale tak, aby se dalo volně dýchat, přitažení popruhu masky a hlavně samopalu bylo nutné proto, aby se maska i zbraň volně nepohybovaly, a tak nepřekážely v poklusu.

Mnohem později, asi po padesáti letech, která uběhla od skončení naší základní vojenské služby, jsem někde viděl fotografie z náboru nových příslušníků armády, jak běží nějaký přesun a přitom mají zbraně na prsou, navíc je drží oběma rukama. Jsem přesvědčen o tom, že takovým způsobem moc daleko nedoběhnou, ale asi na tom v dnešní době moc nezáleží.

Ve středisku také podobné fotografie vznikly, proč byly ale pořízeny, tak o tom můžeme dnes jen spekulovat.
Mám za to, že i tenkrát, stejně jako dnes sloužily k propagaci naší tehdejší armády informovat o náročnosti výcviku. Byly pořízeny u výsadkového praporu Karlovy Vary pro časopis „ Československý voják“.

Pořídit jakékoliv fotografie ze zrychleného přesunu bylo prakticky nemožné, snad jedině tak, že by jednotku, což byla v tomto případě četa, někdo při přesunu vyfotografoval, ale to také nepřipadalo v úvahu. Mám pouze dvě fotografie ze zrychlených přesunů, ale z nich je patrné, že byly naaranžovány, při přesunu nikdo nedržel na rameni položený samopal, nebo dokonce kulomet za hlaveň, moc dobře by se tak neběželo, respektive klusalo.

Navíc, zrychlené přesuny se běžely pouze se samopalem, nebo lépe řečeno, s útočnou puškou, s kulometem nikdy, u zrychleného přesunu si byli všichni rovni, to se týkalo ustrojení a výzbroje. Nedovedu si představit, že voják zařazený jako pancéřovník nebo odstřelovač, by běžel s přidělenou zbraní, byl by totiž oproti ostatním v nevýhodě.

Stejně tak nějaké čelenky na hlavách vojáků, nebo vyhrnuté rukávy, to také neexistovalo, i při zrychlených přesunech totiž platila kázeň v ustrojování.

Ale vrátím se zpět k těm přesunům, ty mně na jednom našem setkání nás, bývalých příslušníků třetího výsadkového padákového praporu, připomněl jeden z jeho účastníků, bývalý voják, majitel vinohradu někde u Mikulova.
Jak jsme tak seděli, vzpomínali na vojenská léta, kdy byl mým podřízeným, a hlavně popíjeli víno z jeho již zmíněného vinohradu, kterého na naše setkání vždy dovezl dvě bedny, jednu bednu červeného a jednu bílého, tak se tak nějak zahleděl a řekl „ víš, že jsem Tě tenkrát chtěl na tom přesunu něčím praštit“?

Odpověděl jsem mu, proč by to asi dělal, jeho odpověď zněla „ ty jsi tak klidně běžel i se samopalem a maskou, a já sotva tahal nohy, nemusel jsi, ale přesto jsi s námi běžel“.

To proč jsem s nimi tenkrát běžel, i když jsem opravdu nemusel, jsem si nechal pro sebe. Jedinou výhodu, kterou jsem z titulu své tehdejší funkce a hodnosti využil, bylo to, že jsem se zařadil do čela klusající čety. Každý, kdo někdy běžel zrychlený přesun, mně určitě dá za pravdu, že na konci jednotky se moc dobře neběží, polovina čety tenkrát totiž zrychlený přesun běžela poprvé, já jsem jich mněl v té době za sebou již pěknou řádku.

To, že přesuny běhávali i velitelé, bylo docela normální. Bohužel tomu vojákovi již nikdy neodpovím, letos v červenci totiž zemřel, pochopitelně, že jsem na jeho pohřbu byl. Jeho moc dobrého červeného vína mám ve slepě ještě poslední dvě láhve, jednu si spolu s babičkou určitě otevřeme na Vánoce.

Ještě jedna vzpomínka z našeho setkání, na něm jeden z jeho účastníků vyprávěl, že jednou běželi zrychlený přesun na padesát kilometrů dokonce se zdoláním vodního toku. Nevím, v udané době jsem byl ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově v kurzu praporčíků, tak že to nemohu docela dobře posoudit.

Ale vzhledem k tomu, že neustále dohledávám a kontaktuji bývalé „Luštěničáky“ tak mám za to, nebo lépe řečeno mně někteří veteráni z Luštěnic potvrdili, že se mohlo jednat o padesátikilometrový pochod po vysazení někde v severních Čechách, zpět do posádky s přechodem přes řeku. Tou by mohla být jedině „Jizera“ která ležela na trase pochodu. Pochody na takovou vzdálenost byly docela běžné, i když v nich řeka dost často nebyla.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.února 2025

*****
FOTOGALERIE:

FOTO 1
Při zrychleném přesunu nebylo dost možné se napít vody z polní láhve, nebyl na to čas, a ani se to nedoporučovalo, pokud jste se napil, tak Vám voda v žaludku začala „žbluňkat“ a velmi špatně se Vám běželo. Fotografie vojáka je jak je vidět z titulní strany časopisu „Československý voják“ a byla pořízena stejně jako jiné u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pro vyloženě propagační účely, a to i když to tenkrát nebylo nutné. Armáda měla v té době docela slušný a hlavně pravidelný přísun branců, a to i bez velmi štědrého stabilizačního příspěvku. Velel nám Jiroušek a ne Černochová.

FOTO 2+3

Dvě fotografie z naaranžovaného zrychleného přesunu opět pro časopis „Československý voják“ Jsou na něm příslušníci praporu Karlovy Vary, v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“, na poslední fotografii je četař Pechlát, to jsou dobře viditelné tři prýmky na jeho uniformě. Že je nevidíte? Musíte se pozorně dívat. Běžet, a držet samopal na rameni je naprostá volovina, ono to dost dobře nešlo.