TROCHA HISTORIE 66

V předchozí kapitole byla i zmínka v souvislosti s operací „Market Garden“ o použití vlečených kluzáků při této operaci.

Ačkoliv se to zdá dost nepravděpodobné, tak tato skutečnost se po skončení II. světové války tak trochu mohla dotknout i nás. Do naší armády se vrátily dvě skupiny vojáků, jedna byla ze západu, konkrétně z Anglie, druhá byla ze Sovětského svazu, lépe řečeno z východu.

Tyto skupiny měly různé názory na vznikající výsadkové vojsko, zatím co ta z východu se přikláněla více k masivním výsadkům, západní preferovala menší výsadky diverzního charakteru. U masivních výsadků zákonitě i výsadky z vlečených pilotovaných kluzáků, tak zvané přistávací výsadky. I o nich bude v některé další kapitole zmínka.

Použití pilotovaných kluzáků v období II. světové války nebylo ničím výjimečným, po jejím skončení a získání určitých zkušeností i naše armáda v poválečném období spolu se vznikem výsadkového vojska uvažovala o jejich zavedení, dokonce jich pět kusů zakoupila. Byl to typ „AirspedHorsa“, útočný celodřevěný kluzák vyráběný v Anglii ve dvou provedeních a to Mk.I pro dva piloty a dvacet až dvacet pět výsadkářů. Také typ Mk.II pro vozidlo a těžší výzbroj.

Pro typ „AirspedHorsaMk.II“ zadala armáda požadavek na vývoj vozidla, které by se těmito kluzáky dalo přepravovat. Tak vznikly prototypy Tatra 803 a Tatra 804 odlehčená výsadková verze. Tyto prototypy ve stylu JeepuWillys byly velké a těžké, vzniklo jen několik kusů, které se do výroby vůbec nedostaly, v armádě se objevily vozy GAZ-69, tak zvané Gaziky.

Z konstrukcí Tatra 803 a odlehčené verze Tatra 804 pro letecký transport pomocí kluzáků, vyrobených v letech 1951-1952 se nakonec upustilo, tak vzniklo nové vozidlo T 805, to převzalo základní konstrukci, ale jen jako lehký nákladní vůz.

I tak splněn požadavek armády na vozidlo, které by bylo schopné překonávat těžký terén a také aby mělo vysokou tažnou sílu. Vývojem vozu byl pověřen závod Tatra v Kopřivnici, který měl s vývojem podobných vozů určité zkušenosti.

Podvozek konstrukčně navazoval na předchozí prototypy speciálních terénních automobilů Tatra 803 a Tatra 804, hlavním rozdílem ale bylo použití trambusové kabiny. Nově vzniklé vozidlo poháněl benzinový vzduchem chlazený osmiválcový motor, ten se od verzí určených pro osobní automobily lišil jen použitím jednoho karburátoru, nižším stupněm kompres, a suchou klikovou skříní se zdvojeným odsávacím, a mazacím zařízení, z oddělené plechové nádrže olejového čerpadla.

To vozům umožňovalo zdolávat i velmi příkrá stoupání bez rizika selhání mazání motoru. Chladící ventilátory vydávaly velmi specifický zvuk, ten byl příčinou slangového pojmenování „Píštala“.

Po velmi dlouhých jednáních a dohadování bylo nakonec od použití kluzáků upuštěno, svůj názor prosadila skupina vojáků z východu, Sovětská armáda přepravu vozidel v kluzácích neprováděla, a to i když měla pro tyto účely vyvinutý kluzák „Cybin Ts-25“. Konstruktérem tohoto kluzáku byl plukovník Petr Vladimirovič Cybin. Sověti dávali a dodnes dávají přednost přepravě bojové techniky výsadkového vojska velkokapacitními letouny IL-76, z nich je technika vysazována na výsadkových platformách pomocí velkoplošných padákových systémů.

Za zmínku stojí skutečnost, že tvrdý dopad jakékoliv techniky na zem, je zbrzděn pomocí automatických raketových systémů. Je potřeba se také zmínit o výstroji ruských výsadkářů, k té patří i vesta „Ratnik“ jedná se o neprůstřelnou vestu. Její zvláštností je, že pokud na ni dopadne v noci vyhledávání pomocí infra, tak je neviditelná. Jinak zajímavostí těchto elitních jednotek jsou jejich námořnická trička, slavnostní uniformy vojáků mají barvu khaki, důstojnické uniformy jsou v modré barvě. To je dáno tím, že tyto jednotky patří pod letectvo. Za zmínku také stojí jejich heslo „ Nikdo, kromě nás“ nebo „Když ne my, tak nikdo“ To je takové malé odbočení, proto zpět k vozidlu Tatra 805.

Tatra 805, hovorově nazývaná „Kačena“ pro svůj typicky kolébavý pohyb, který byl způsoben použitím odpružení pomocí torzních tyčí, byla nejrozšířenějším nákladním vozem bývalé Československé lidové armády.

Nejrozšířenější verzí byl valník, dále pak s různými skříňovými nástavbami jako byl rádio vůz „ Třinec“ sanitní terénní automobil, a také automobil s lehkou plátěnou střechou určený pro výsadkáře. S tím se do již zmiňovaných kluzáků ale nepočítalo, přesto bylo možné se s ním u výsadkových jednotek setkat.

Za zmínku stojí i lehké obrněné vozidlo OA-82 Jarmila, nebo speciální vozy pro cestovatele Ing. Hanzelku a Ing. Zikmunda. T-805 používala i dřívější Veřejná Bezpečnost Na různých srazech veteránů se můžete v dnešní době setkat s mnoha různými úpravami tohoto vozidla, důkazem jsou přiložené fotografie.

U toho rádio vozu se chvíli ještě zdržím. Nepamatuji si přesně, co to bylo za cvičení, na něm nám byl přidělen právě rádio vůz Tatra 805 „Třinec“, proč zrovna nám to také nevím, ale ze zvědavosti jsem nahlédl do vnitřku tohoto vozidla. Byla tam spousta radiostanic a jiného zařízení. Nebyly to obyčejné přenosné radiostanice, jaké používala naše spojovací četa, ale výkonnější zařízení, která podle obsluhy vysílala odrazem od atmosféry.
Nevím, na jakém principu tato zařízení pracovala, ale dotazem jsem se dozvěděl, že se tak dalo navázat spojení na velkou vzdálenost.

Manévry skončily a ten rádio vůz při zpáteční cestě do kasáren začal hořet, podle vyšetřující komise požár vznikl zkratem na nějaké baterii, to nebylo nic divného, rádio vůz shořel komplet celý.
Vzniklá škoda byla v té době vyčíslena na neuvěřitelných 240 tisíc československých korun.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23. listopadu.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 65

V předchozích vzpomínkách byla v souvislosti s úmrtím výsadkářů zmínka i o důvodu těchto událostí.

Komise, které jednotlivé nehody vyšetřovaly, dost často zmiňovaly názor, že příčinou těchto smutných událostí, mohl být i důvod zvýšených nároků při výcviku výsadkových jednotek. Zvláště se jednalo o hromadné výsadky na úrovni praporu, do neznámého terénu, s výstrojí a výzbrojí, ve dne ale i v noci.

K tomu bych uvedl i tu skutečnost, že i my jsme byli cvičeni jako taktický výsadek, určený k vysazení 50 až 60 kilometrů za frontovou linií, kde jsme se měli zmocnit strategických míst, jako byla předmostí, velitelská stanoviště, mosty a také různé vyvýšeniny, odkud bylo možné řídit následné operace, nebo tato místa udržet do příchodu vlastních jednotek.

Taková výsadková operace ale vyžadovala odpovídající počasí a také leteckou podporu vlastního letectva. Nevím, jak si to naše generalita tenkrát představovala, musela moc dobře vědět, k čemu je takový výsadek odsouzen.

Příkladem může být spojenecký výsadek operace „Market Garden“ u Arheimu, o které jsem se již zmínil dříve, kde spojenecký výsadek byl naprostý debakl, výsadkáři seskočili do prostoru, kde svoje stavy doplňovaly elitní tankové divize Wehrmachtu. Za připomenutí snad stojí jen skutečnost, že zatím co výsadkáři z prvních letadel a přistávajících kluzáků již tyto letouny a kluzáky na určených dopadových a přistávacích plochách opouštěli, tak poslední letadla v závěsu s kluzáky teprve v Anglii startovala.

Výsadek v Normandii také nebyl žádná velká sláva, tam byli američtí výsadkáři ze 101 výsadkové divize známé jako „Křičící orli“ vysazeni v noci na území, které před tím německá armáda zaplavila, na tomto území se jich hodně utopilo ještě před tím, než mohli začít bojovat.

Za připomenutí také stojí výsadek amerických výsadkářů ke konci 2 světové války, výsadek měl za úkol zajistit spojeneckým jednotkám přechod řeky Rýn. Výsadek sice svůj úkol splnil, ale za cenu vysokých ztrát.

I německý Wehrmacht měl svoje výsadkáře, známé pod názvem „Fallschimjager“ padákoví myslivci, ti provedli masivní výsadek na ostrově Kréta. I tady došlo k velkým ztrátám, Hitler proto zakázal tyto elitní jednotky použít bez jeho souhlasu.

Zde se rád zmíním o noži, který patřil k standartní výzbroji těchto jednotek. Byl to gravitační, neboli vystřelovací nůž ( fallmesser). Jednalo se o nůž, jehož název vycházel ze způsobu vysouvání čepele, která byla skrytá v rukojeti nože. Vysunutí bylo možné provést po stlačení pojistky, nůž bylo možné použít nejen k přímému bodnutí, ale hlavně při uvolnění zapletených šňůr padáku. Čepel byla vyrobena z kvalitní nerez oceli, střenky nože z kvalitního tropického dřeva. Tento nůž používají výsadkáři „Bundeswehru“ i v dnešní době, střenky nože nejsou již ze dřeva, ale z tvrzeného plastu.

Ještě jedna zmínka o taktickém výsadku. V roce 1954 proběhla bitva u Dien-Bien-Phu, známá jako bitva „Pěti kopců“. Na jeden z těchto kopců asi 5 kilometrů od již zmíněného Dien-Bien-Phu, byl vysazen speciální prapor francouzských výsadkářů, s úkolem pomoci obležené posádce francouzské cizinecké legie. Na seskakující výsadkáře, zahájili palbu příslušníci vietnamské osvobozenecké armády. Francouzští výsadkáři utrpěli v tomto boji nemalé ztráty.

S jedním z těch co útočili na výsadkáře, jsme se později měli možnost setkat v Luštěnicích. Četa vojáků Vietnamské armády se v Luštěnicích cvičila v rámci přípravy na „Spartakiádu spřátelených armád“, i o nich bude později zmínka.
V poválečném období se taktické výsadky uskutečňovaly jen v prostorech, kde chyběla protiletecká obrana protivníka.
Přesto o taktickém výsadku naše generalita uvažovala, kdyby se býval nějaký uskutečnil, tak bychom asi byli k slávě odsouzeni. Byli jsme výsadkáři studené války.

Jediný masivní výsadek, který se v poválečném období uskutečnil na našem území, a jen s příslušníky našeho výsadkového vojska, byl výsadek na monstrózním spojeneckém cvičení „Vltava“, o tom bude zmínka v dalších vzpomínkách.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 16.listopadu 2024

FOTOGALERIE:

TROCHA HISTORIE 64

DALŠÍ TAKOVOU UDÁLOSTÍ BYL SESKOK S ASI TŘÍVTEŘINOVOU ZÁDRŽKOU, ten provedli dva příslušníci střediska, jednou již zmiňovaný nadrotmistr Plzák od balonové čety, v té době již zasloužilý mistr sportu, a náčelník výsadkové služby praporu Karlovy Vary nadporučík Němček, oba jsou na přiložené fotografii.

Jak jsem již uvedl v některé vzpomínce dříve, tak výsadkové středisko bylo takovou, dá se říct výkladní skříní
1. armádního sboru, a jeho velitel generál Mucha nevynechal ani jednu příležitost, aby středisko nepředvedl v tom nejlepším světle.

Zde ostře kontrastuje skutečnost, že ačkoliv existence střediska byla přísně utajována, a to i mnohem později, třeba i tím, že veškeré údaje v našich vojenských knížkách byly po zrušení střediska a odchodu jeho nyní již bývalých příslušníků, začerněny, nebo stránky byly slepeny, nic nebránilo tomu, aby ve středisku neproběhlo setkání vojáků výtečníků, a to od všech jednotek 1 armádního sboru.

Bylo jich spousta, dělaly se pro ně ukázky výcviku, pozemní výsadkové přípravy, zdolávání výsadkové překážkové dráhy, a také seskoky, jak jinak než z balonu. Při této příležitosti byl těmto výtečníkům předveden seskok se zpožděným otevřením padáku neboli zádržkou. Zádržka spočívá v tom, že se padák neotevře ihned po výskoku, ale až později, v tomto případě po uplynutí tří vteřin. K takovému seskoku se zpožděným otevřením padáku neboli zádržce, se používal poloautomatický přístroj KAP-3.

Popisovat jeho funkci by zabralo další stránku, tak jen ve stručnosti, jednalo se o přístroj, který otevřel padák, pokud výsadkář sám z jakéhokoliv důvodu svůj padák neotevřel. Před seskokem s tímto přístrojem je ale potřeba ho nastavit na dobu zpoždění, nadmořskou výšku letiště nebo místa dopadu a také na barometrický tlak. Samotný přístroj ale nebrání výsadkáři, aby si padák neotevřel sám. Oba dva předvádějící ale v tomto případě žádný přístroj nepoužili, zádržku vzali tak nějak odhadem, mohla tedy být i o něco delší než popisované tři vteřiny.

Takže pro zúčastněné výtečníky, kteří nic nevěděli o seskocích z balonu, byla tato ukázka určitě nevšední zážitek, ale ti, co někdy z balonu skákali, o tom určitě věděli svoje. Ve středisku se vyprávělo, že obsluha navijáku určitě odmotala více metrů lana, než se běžně používalo při normálních seskocích, jedno je ale jisté, v každém případě si to ti dva mohli dovolit, oba totiž měli na svém kontě kolem tisícovky seskoků.
Později zde o těchto dvou vojácích bude ještě zmínka v souvislosti s jinou událostí.

Setkání výtečníků skončilo, skončilo i o něco víc zlepšené stravování, proč? Protože někteří z účastníků tohoto setkání měli možnost si naši stravu ochutnat, podle vyjádření jednoho z nich, oběd připomínal spíše než vojenský útvar, oběd v restauraci první cenové skupiny.

Vraťme se ale zpátky k popisovaným příběhům, které byly s nadsázkou tak trochu humorné. Ale byly i příběhy, které končily tragicky, tedy smrtí výsadkáře.

Začneme ale od samého začátku vzniku výsadkového vojska, ten byl provázen nejen zraněními při výcviku a seskocích, ale zcela výjimečně i mimořádnými událostmi, tedy smrtí výsadkáře. Ve vzduchu se nic neodpouští, a tak pokud dotyčný voják nedokázal okamžitě zareagovat a otevřít záložní padák, nebylo mu pomoci. V takových případech se ke slovu dostal i momentální psychický stav vojáka, jeho zkušenosti, počet seskoků i pouhé štěstí. Někteří ho měli někteří ne.

Když jsme o mnoho let později na našich setkáních veteránů vzpomínali na dobu prožitou u výsadkového vojska, tak jsme nakonec všech těch vzpomínek, došli k závěru, že my jsme to štěstí měli, to byl také jeden z důvodů, že jsme se mohli po těch letech sejít a vzpomínat.

Ale vrátím se zpět k jedné tragické události spojené se seskokem z balonu DAG-2, jak jsem uvedl již dříve, tato událost se nestala u výsadkového výcvikového střediska ale u 22 výsadkové brigády. Počátkem šedesátých let se počet zraněných při seskocích výrazně zvýšil a bohužel také stoupl počet mrtvých výsadkářů. Vůbec nejhorším se stal rok 1963, tento nepochopitelně tragický rok uzavřela smrt příslušníka průzkumné čety 65 výsadkového praporu, který se dne 28 listopadu 1963 zabil při seskoku z balonu na letišti v Prostějově.

Co se stalo, cvičné seskoky byly prováděny z již zmíněného balonu z výšky necelých pěti set metrů. V balonovém koši byli kromě výsadkového průvodce, kterým byl v tomto případě četař v další službě, ještě tři vojáci. Po výskoku dvou z nich se výsadkový průvodce rozhodl upravit výtažné lano padáku třetího výsadkáře, tomu by při výskoku bránila výtažná lana předchozích dvou výsadkářů. Výsadkový průvodce udělal proto jednu ne zcela pochopitelnou věc, rozhodl se výtažné lano třetího výsadkáře přepnout. Třetí výsadkář byl ale již připraven k seskoku, proto když lano odepnul, mu nařídil, aby se opět posadil, odepnuté výtažné lano přitom držel v pravé ruce. V tom okamžiku ale svobodník bez povelu vyskočil z balonového koše, výsadkový průvodce pochopitelně nemohl výtažné lano udržet, to se mu z ruky vysmeklo a tím pádem nemohlo zajistit otevření hlavního padáku PD-47, výsadkář nepoužil ani záložní padák, nebo ho otvíral v nedostatečné výšce těsně nad zemí.

Vyšetřovací komise zjistila, že smrt výsadkáře zavinil výsadkový průvodce, ten měl správné ukotvení výtažného lana zkontrolovat již na zemi, a ne s ním manipulovat ve vzduchu. Na vině byl ale také výsadkář, který vyskočil z koše bez povelu, a také včas nezareagoval na zjevnou závadu. Na této události je ale zajímavá jedna skutečnost, svobodník, který vyskočil bez povelu, musel vědět, že se mu hlavní padák bez zapnutého výtažného lana neotevře, stejně tak jako skutečnost, že nepoužil nebo možná pozdě záložní padák. To se již nikdo nedoví, jak je známo, tak mrtví nemluví a svoje tajemství si vždy nechávají pro sebe.

Tak tedy v roce 1963 se při provádění seskoků v armádě zabilo celkem devět mladých lidí. Na závěr lze tedy konstatovat, že zvýšený počet úrazů a smrtelných případů při seskocích, souvisel se zvýšenými nároky na způsob vysazení, v daleko větší míře než dříve, se prováděly hromadné seskoky do neznámého terénu a to ve dne ale i v noci, s úplnou výstrojí a výzbrojí a také s ochrannými protichemickými prostředky. Tato skutečnost samozřejmě souvisela s mezinárodní situací, tou byla „ Karibská a Berlínská“ krize., i o nich se dočtete v některém dalším dílu vzpomínek.

Jednu skutečnost ale nelze opomenout, žádný z těchto smrtelných úrazů se nestal u 1. výsadkového výcvikového střediska, i když v té době jsme již každý na svém kontě měli čtyři seskoky, a to za poměrně krátkou dobu od našeho nástupu k základní vojenské službě. O tom se můžete přesvědčit na přiložené fotografii, ta je z osobních záznamů, dá se říct takového „Deníku“ jednoho vojáka, pozdějšího staršiny osmé roty, záznam si vedl vojín, později četař Josef Karbulka, v dalších pokračováních se s ním na přiložených fotografiích ještě setkáte.

Záznamy jsou dost podrobné, takže se můžete dočíst, kdy byl seskok proveden, z čeho se skákalo, jaká byla výstroj a výzbroj, jestli byl seskok proveden ve dne nebo v noci, tam je dokonce i hodina, a také kde se nacházela doskoková plocha. Jen tak mimochodem, po skončení ZVS jezdil po celém světě kde, jako odborník dával do chodu obráběcí stroje z továrny TOS Čelákovice.

*****
Po hadrové revoluci se smrtelné úrazy výsadkářů nevyhnuly ani naší novodobé armádě, i když ten kabaret, má do opravdové armády daleko. Není se proto čemu divit, že zákonitě muselo dojít i k smrtelným úrazům u výsadkového vojska.

Není to tak dlouho, co se ve sdělovacích prostředcích objevilo jméno Miroslava Kalouska, respektive jeho švagra, který šil padáky pro naši novodobou kabaretní armádu někde v garáži, samozřejmě za velmi výhodných finančních podmínek. Při jednom seskoku údajně na tomto typu padáku vyrobeném někde v garáži, zemřel vojín od Chrudimského výsadkového praporu. Do armády měly být zavedeny nové padáky VTP-100 a u útvaru v Chrudimi se tyto padáky zkoušely, po této nehodě byla zakázka na tento typ padáku zrušena. Miroslav Kalousek byl dáván do souvislosti s tímto případem, respektive mu bylo kladeno za vinu, že nese podíl na této nehodě. V následujících řádcích bych rád popsal, jaké vyjádření jsem k tomu obdržel:

„Už mě to štve, tuto nehodu jsem v počátku šetřil já a ještě jeden příslušník. Nechci se zastávat Kalouska, nemůžu ho ani cítit, to ale nic nemění na tom, že to bylo úplně jinak. Vyhnu se jmenování konkrétních osob.

Vojín byl naprosto nedostatečně vycvičen, odmítl vyskočit na kulatém padáku, protož v bodě vysazení byly cáry mraků. Ve velmi krátké době šel na seskok znovu, ale to již na křídle, samozřejmě s minimem výcviku, za který zodpovídal jeho velitel. Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo balil padák, na které vojín skákal.

Na padáku došlo k chybnému zapojení otevírání obalového dílce pro hlavní padák a zapojení tří kroužkového zádržkového systému. Toto zapojení bylo provedeno v opačném gardu, což způsobilo vytvoření „luku“ za výsadkářem. Po uvolnění zádržkového systému přesto došlo k naplnění, ale levá strana byla zachycená, tato deformace nebyla nijak velká, ale přesto způsobila rotaci.

V padesáti metrech nad zemí výsadkář hlavní padák odhodil a automatika otevřela záložní padák, následoval dopad na zem, na zemi byl záložní padák natažen a poslední dvě průvlečky zůstaly v poutkách, to přesně odpovídá výšce padesát metrů při pomalém klesání, neznám žádný jiný padák, který by v této konfiguraci fungoval.

Na závěr, výsadkáře zabila nevycvičenost a špatné zabalení, takže jeho přímí nadřízení. Z těchto důvodů nadřízení zmanipulovali vyšetřování, byly vytvořeny tři zprávy a teprve ta třetí vyhovovala.“

****
R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.listopadu 2024

****

FOTOGALERIE:

Fotografie z novin „Obrana lidu, ke zmiňované události na setkání výtečníků.
Osobní záznamy četaře Karbulky

TROCHA HISTORIE 63

Něco k těm příhodám, možná se Vám některé z nich budou zdát podivné, ale v celých těchto vzpomínkách se pohybujeme ve výsadkářském pravěku, každý z nás veteránů na tu dobu, kterou strávil u výsadkového vojska, vzpomíná velmi rád.

Jak jsem již zmínil dříve, tak výtažné lano od padáku, se hned při nástupu výsadkářů do koše balonu, zavěsilo na hrazdičku nad košem, balon byl k lanu navijáku upoután v jednom kotvícím bodě, na bubnu navijáku bylo asi 800 metrů ocelového lana, a byl na podvozku automobilu ZIL-157.

Teď to nejdůležitější, spojení obsluhy navijáku s výsadkovým průvodcem se z počátku provádělo dost primitivním způsobem, ve dne pomocí většího červeného praporku, v noci pak pomocí silné svítilny, domluvenými signály. Později se začaly používat radiostanice s velmi malým dosahem.

K těm domluveným signálům se váže jedna příhoda. U navijáku měl službu voják z povolání s hodností praporčíka, na tu dobu u armády dost vysoká hodnost. Ten měl dávat již zmíněným praporkem, pokyn výsadkovému průvodci, že balon dosáhl výšky určené k seskoku. O praporčíkovi bylo známo, že se velmi rád vybavoval s okolo stojícími vojáky, tak tomu bylo i tentokrát, jen při velmi živé gestikulaci tak nějak pozapomněl na to, že v ruce drží signální červený praporek. Výsadkový průvodce, který v koši sledoval mávání praporku, vydal povel k seskoku, koš balonu se ale nacházel ve výšce pouhých 200 metrů.

Celou událost sledoval velitel střediska, který právě přicházel na kontrolu probíhajících seskoků. Jeho reakce byla jednoznačná, okamžitě stáhnout balon dolů, vyměnit obsluhu, a výsadkový průvodce okamžitě přímo z baloniště putoval na tři dny do „basy“.

Nezasvěcenému se možná bude zdát, že výška 200 metrů, je pro seskok dostatečná, ale jen ten, kdo z balonu skákal, moc dobře ví, že při tomto seskoku dochází k tak zvanému propadu a ten činí 70 až 80 metrů, než se vrchlík padáku naplní vzduchem, dalších 20 metrů trvá, než se vrchlík naplní úplně, k zemi Vám tedy zbývá jen pár metrů, a než se nadějete, jste na zemi.

K vysvětlení propadu, ten nastává, protože okolo balonu není žádný pohyb vzduchu, jako je to v případě seskoku z letadla, kdy je za letadlem v pohybu masa vzduchu, který rozvířily vrtule letadla. Okolo balonu je bezvětří, i když ne úplné, ale to je málo. To je také jeden z důvodů, proč je nutné, aby se výsadkář i při té troše pohybu vzduchu, a vzhledem k neochotě padáku PD-47, podvolovat se jakémukoliv pokusu o jeho řízení, dostal co nejdál od lana navijáku, aby se náhodou na lano nepřilepil a nedošlo k tomu, že se i s padákem po laně sveze. O tom je i další příhoda, která se u střediska stala.

Výcvikové výsadkové středisko v Luštěnicích bylo mimo jiné také místem, kde se přecvičovaly na výsadkáře nejen jednotky armády, ale i jednotlivci na velitele, zpravidla průzkumných jednotek ostatních druhů vojska naší bývalé armády.

Ve středisku v tu dobu probíhalo přecvičení několika jednotlivců, určených k funkci velitele průzkumného družstva. Pozemní výsadkovou přípravu a balení padáků prováděli odděleně od ostatních jednotek, ale na seskoky z letadel, byli zařazováni do výsadků jednotlivých jednotek. Pokud se skákalo z balonu, tak se prostě a jednoduše zařadili mezi ostatní výsadkáře, v tom byla právě ta obrovská výhoda balonu.

Jeden z účastníků tohoto přeškolovacího kurzu, poddůstojník s hodností četaře, se po výskoku vlivem větru „ přilepil“ k lanu. Lano bylo velmi pečlivě udržováno, bylo to proto, aby vlivem špatné údržby nedošlo k jeho poškození, nebo i přetržení. Pokud by se něco takového stalo, tak se balon vzhledem k jeho vodíkové náplni stává naprosto neovladatelným. Proto k údržbě lana patří jeho konzervace, ta spočívala v poctivém namazání několika kbelíky velmi husté vazelíny. Na vojně platila zásada, že čím víc, tím líp, a vojáci kteří u balonové čety sloužili, tuto zásadu dodržovali.

Dotyčný poddůstojník, který se k lanu přilepil, se snažil od lana odpoutat, ale veškeré jeho snažení bylo marné. Svůj podíl na tom měl i padák, protože „pédeta“ je jak známo čtvercového tvaru, a tak prostě lano obejmula, u padáku s kulatým vrchlíkem by k tomu pravděpodobně nedošlo.

Takže po přilepení zůstala funkce padáku zachována, naplněný vrchlík jen s neúprosnou jistotou klouzal po laně dolů. Toho výsadkáře v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než to, že se lana chytil oběma rukama a klouzal spolu s otevřeným padákem dolů. Na rukou měl, jak nařizoval předpis, dlouhé kožené výsadkářské rukavice, i o těch bude zmínka v dalších vzpomínkách, a rukavicemi začal lano utírat, vazelína se po chvíli začala hromadit, nejen na rukavicích, ale i na záložním padáku, a následně i na jeho uniformě.

Obsluha navijáku, když viděla, že na ni dotyčný výsadkář padá, tak vzala nohy na ramena, a od navijáku utekla, u navijáku zůstal pouze vystrašený strojník. Poddůstojník sice na naviják dopadl, ale nic se mu nestalo, za to oba padáky, rukavice a celá uniforma včetně trenýrek byly černou vazelínou tak promaštěné, že se všechno muselo odepsat.

Nemalé úsilí musel dotyčný poddůstojník věnovat i svojí tělesné schránce, aby ji horkou vodou pod sprchou od vazelíny očistil. Podle vyjádření obsluhy kotelny, kde očista probíhala, se mu to podařilo až na třetí pokus. Do kotelny musel proto, proto, že na jednotlivých rotách teplá voda k dispozici nebyla.

To byla příhoda, která spadá do kategorie těch veselejších, ale byly i příhody vážnější a také tragické, ty se ale na štěstí neodehrály v Luštěnicích, i když jedna z nich bohužel i v Luštěnicích, ale u jiného útvaru. Také o tom se dočtete později.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 2.listopadu 2024

TROCHU HISTORIE 62

SESKOKY Z BALONU.

Nás několik nováčků, kteří jsme do Luštěnic přišli od vojenské správy v Prostějově, nebyl balon až tak velkým překvapením. Vidívali jsme ho nad prostějovským letištěm dost často, první seskoky padákem jsme ale měli z letadla, seskok z balonu žádný, na vojně to byl náš první seznamovací seskok, navíc tenkrát ohodnocený částkou 40 korun, tehdy Československých.

Jak to tedy bylo? Nohy a celé tělo, jsme již měli pořádně „ otlučené“ z pozemní výsadkové přípravy, padáky jsme měli zabalené, a čekalo se jen na denní rozkaz k provedení seskoků. Na vojně totiž každý seskok musel projít denním rozkazem, tím se začínalo i v případě nějaké nehody, nebo mimořádné události.

Tak že jsme připochodovali na baloniště, a chvíli čekali, než ze skladu padáků vozidlo doveze naše padáky. Na baloništi byly tak zvané ustrojovací lavičky, na nich se první trojice oblékla do padáků, a po kontrole náčelníkem výsadkové služby odešla ke koši balonu, a odstartovala.

Další trojice se mezitím na lavičkách oblékla do padáků a čekala, až bude balon po výskoku první trojice stažen dolů, tak to šlo pořád dokola. Najednou jsme před sebou měli balon na dosah, svým vzhledem připomínal nějakou prehistorickou obludu, v koši již čekal pilot balonu neboli výsadkový průvodce.

Hodnost, podporučík, později jsme se dozvěděli, že je to zasloužilý mistr sportu, armáda ho přetáhla ze Svazarmu, na kontě měl již něco kolem tisícovky seskoků. Vzal si od každého z nás výtažné lano padáku, a naučeným pohybem je zapnul na hrazdičku nad košem. Sice nedával najevo svoje profesionální postavení, ale v jeho očích bylo vidět, že má radost ze zelené barvy našich obličejů, která, ladila se stejnou barvou na skvrnách našich maskovacích uniforem.

Balon neslyšně stoupal vzhůru a podporučík povzbuzoval naše sebevědomí slovy „ chlapi“, nepoužil slovo soudruzi, kdyby se ten balon s námi utrhl, tak v klidu otevřete tady ta dvířka, jeho prst přitom ukázal na dvířka koše, která předtím pečlivě uzavřel, a v pohodě jeden po druhém vyskočte“

Nevím jak si ten klid představoval, když podle pozdějšího vyjádření jednoho spolubojovníka v koši balonu, odněkud z Jižní Moravy, který prohlásil že měl v těle tak malou dušičku, že by mu „do řiti nevlezl ani ostrúhaný chlup“. Balon mezitím pokračoval ve své cestě nahoru, a v okolním horizontu se objevovaly vesnice, Luštěnice, Struhy, Dobrovice a v dáli Bezděz. Najednou se s typickým drcnutím stoupání balonu zastavilo.

Podporučík se ještě jednou zataháním za výtažná lana padáků ujistil, že jsou správně zapnuta na hrazdičce, a s klidem zavelel „jednička připravit“. Jednička jsem byl já, se třemi „předvojenskými“ seskoky z maličkého letadla v předvojenském výcviku ve Svazarmu, kde bylo vše jiné, takové rychlé. Zde zůstával jen houpavý pocit, to jak se ta obrovská stříbrošedá obluda houpala, pečlivě upoutaná na čtyřech stech metrech ocelového lana.

To číslo jedna na mně vyšlo ještě na zemi při rozpočítání před nástupem do koše, to rozpočítání bylo ryze praktické, a mělo svůj význam. Nahoře se pilot balonu nemohl dohadovat s výsadkáři, kdo chce vyskočit jako první, jen povel jednička připravit a jednička vpřed.

Na to „připravit“ jsem se postavil do již otevřených dvířek, a na povel „jednička vpřed“ vyskočil do hloubky pod mýma nohama. Vyskočit, znamenalo, odrazit se tak, abych padákem nezachytil za hranu koše, a také tak, abych koš moc nerozhoupal. Následoval asi sedmdesáti metrový propad, než se 74 m2 vrchlíku padáku otevřelo, teď jsem musel dávat pozor, abych se „nepřilepil“ na lano od navijáku.

V hloubce pode mnou maličké autíčko s navijákem, z té výšky připomínalo mnohem později tolik oblíbené modely aut, tak zvané „angličáky“, nade mnou stříbrošedá obluda balonu, země se ohlásila o něco teplejším vzduchem, nohy k sobě a ne moc předepsaný dopad tak, aby mně záložní padák, tenkrát ještě typ PZ-47, nevyrazil pár zubů.

Záložní padák za hlavu, rozepnout popruh od hlavního padáku, ten smotat nacpat do brašny ohlásit splnění seskoku, oba padáky na lavičku, tam budou později, až seskoky skončí naloženy na vozidlo, to je odveze zpět do sladu padáků, kdebudou čekat na další zabalení. Pokud nebylo k dispozici vozidlo, tak se hlavní padák s brašnou dal na záda, záložní padák do ruky a pěkně po svých, odchod do již zmiňovaného skladu padáků.

Později asi na druhý den, staršina roty donesl od finančního náčelníka balíček tenkrát hnědých, papírových desetikorun, a každému z nás, kteří jsme seznamovací seskok z balonu provedli, vyplatil oproti podpisu 40 korun, tenkrát ještě Československých.
Jen tak mně napadlo, kdyby tenkrát byly ty desetikoruny kovové tak jako je tomu dnes, tak by jich staršina musel vozit na kolečkách.

Ty jsme utratili v ARMĚ, což byla taková vojenská prodejna u útvaru, hlavně za cigarety, nějaké sladkosti, a také vlašský salát, 10 deka stálo korunu šedesát již zmiňované naší měny. Krabička cigaret značky „Partyzánka“ stála stejně jako ten salát také kačku šedesát, jo, ten salát byl moc dobrý.

V „ARMĚ“ se také čepovalo pivo, sice jen 70, ale i tak se někteří jedinci dovedli i z těch mála stupňů, docela solidně přivést do poněkud povznešené nálady.

V létě to byla na lavičkách pohoda, při seskocích v zimě to ale již taková pohoda nebyla. Létě, kdy se skákalo za velmi příznivého počasí, žádný vítr nebo déšť, slunce svítilo na plný úvazek, prostě pohoda. Při provádění seskoků z balonu nebyla nouze o nějaké příhody, jednu z nich jsem již popsal v předchozích vzpomínkách. Někdy se jednalo o trochu komické, ale staly se i takové, které bohužel končily tragicky. Na štěstí se nic takového v Luštěnicích u výcvikového střediska nestalo, v dalším pokračování se dovíte, jaké to byly příhody.

V létě byl seskok z balonu v pohodě, trochu jiné to ale bylo v zimě, právě v této době byl v seskoku z balonu největší kus romantiky. V zimě je jak známo v šest hodin večer tma jako v pytli, cestou na baloniště si sem tam přisvítím baterkou, ta mimo jiné patřila do povinné výbavy nočního seskoku, a to nejen z balonu, ale i z letadla.

Spolu s ostatními vojáky jsme došli na baloniště, ze skříňové štábní „vétřesky“ si beru svoje padáky, hlavní PD-47 a záložní PZ-47, ten o něco později nahradí již zmiňovaný ZVP-300. Čekání na seskok znepříjemňuje mráz, který zalézá pod uniformu a oba padáky.

Konečně jsem na řadě, opatrně vlezu do té bedny pod balonem, nazývané koš, „ vysazovač“ zavěsí karabinu od mého výtažného lana na hrazdičku, to samé udělá i dalších výsadkářů, kteří spolu se mnou nastoupili do koše. Slabé drcnutí oznamuje start, strojník navijáku povolil brzdu a začíná pomalu odvíjet lano z bubnu navijáku. Balon začal neslyšně stoupat, je neskutečné ticho. Nahoře nejsou slyšet ze země žádné zvuky, jen v dálce se objevují nažloutlá světla okolních vesnic, ještě dál potom červená světla na zřícenině hradu „Bezděz“.

Koš se zhoupne, a dole u navijáku se rozkmitalo velmi jasné bílé světlo, jsme ve výšce určené pro vysazení. Výsadkový průvodce otevřel dvířka od koše, postavím se do nich, měl bych počkat na povel „vpřed“, ten se ale neozval, výsadkový průvodce je zmrzlý jako drozd, jen mně klepl po rameni.

Vypadl jsem do studené tmy, nade mnou se ozvalo charakteristické „plesknutí“ otevíraného padáku, baterkou si svítím na vrchlík, ten je v pořádku. Opatrně jsem schoval baterku, a je to tady. Dopad byl vzhledem ke zmrzlé zemi o něco tvrdší, ale je to v pohodě.

Nekonečnou smyčkou smotám šňůry, ty spolu s vrchlíkem a postrojem nacpu do brašny, do druhé strčím neotevřený záložní padák, a oba padáky dám do skříně „Pragy V3S“, ta je odveze do padákového skladu, tam je dozorčí vyndá z brašny, hlavní padák zavěsí za poutko na vrchlíku a celý vrchlík vytáhne až ke stropu.

V padákovém skladu se v tuto roční dobu topilo, aby padáky nebyly vlhké. Já spolu s ostatními odcházím na rotu, kde je relativně tepleji, v kamnech se již netopí, podle předpisu v nich v 10 hodin večer nesměl být ani popel.

Samozřejmě že za noční seskok dostanu o něco později ještě zaplaceno, peníze samozřejmě utratím v prodejně „ARMA“ a to hlavně za cigarety. Ano, kouření bylo a je nezdravé, ale vykládejte to devatenácti letému klukovi. Možná ten tabák v těch cigaretách byl již tenkrát „BIO“

*******
Tehdejší papírová bankovka v nominální hodnotě deset korun, za seznamovací seskok z balonu byly čtyři, za seznamovací seskok z letadla ve dne jich bylo pět, a za noční seskok dokonce sedm, tenkrát slušné peníze.

*******

R/MŘ

Pokračování v sobotu 26.října 2024

TROCHU HISTORIE 61

FOTOGALERIE - BALONY

R*MŔ

Pokračování v sobotu 19.října 2024

TROCHU HISTORIE 60

SESKOKY U STŘEDISKA.

Na úvod těchto vzpomínek bych velmi rád upozornil na to, že se jedná o moje vzpomínky, ty se nemusí shodovat se vzpomínkami ostatních bývalých příslušníků.

Všechny útvary výsadkového vojska bývalé ČSLA, tedy i výsadkové středisko v Luštěnicích používaly koncem padesátých a začátkem šedesátých let, k výcviku výsadkářů a jejich seskokům, upoutané balony typu DAG-2 (děsantnyj aerostat Godunova).

Pocházely ze Sovětského svazu, a za II. světové války sloužily jako protiletecké baráže. Na nebi nad Moskvou jich údajně bylo kolem tří stovek, nebe nad Londýnem asi čtyři sta. Protileteckou ochranu Anglie jich zabezpečovalo víc jako 1400.

Ani Německo nezůstalo pozadu, v roce 1942 se balony objevili nad chemickými závody v Záluží u Mostu. Balonové baráže působily problémy nejen německým pilotům, ale i pilotům, kteří se vraceli z bombardovacích náletů na Německo. Do balonové baráže narazil 16.10.1940 při návratu i bombardér 311. Československé bombardovací perutě kapitána Veselého.

V povědomí parašutistické veřejnosti jsou balony spojené s výcvikem parašutistů v Anglickém Ringway, a výcvikem 2 československé paradesantní brigády v ruském Jefremově. Ještě jedna zmínka o balonech, balony používala i naše předválečná armáda, byly to ale balony, ze kterých se sledoval pohyb nepřátelských armád na bojišti, a také řídila střelba dělostřelectva. Tyto balony byly dislokovány u balonových rot, ty byly zrušeny v roce 1939, v té době také skončilo používání balonů. Tolik trocha historie.

V Luštěnicích byla balonová četa se dvěma balony, ty měly imatrikulaci „07“ a „08“. Zvláště známý je balon s imatrikulací „08“, jeho fotografii bezostyšně využívají všichni, kteří se k této fotografii dostanou. Svého času spolu s ještě jednou fotografií tohoto balonu, zdobila titulní stránky armádního časopisu „ Československý voják“ .

Tak že, kdo je voják, v polní maskovací uniformě vzor 60 „jehličí“ který na fotografii smotává vrchlík padáku PD-47 ? To se dovíte, až uvidíte fotografie, které budou u této kapitoly vzpomínek.

Ale zpět k tématu. Pro potřeby výsadkářů, což byly seskoky padákem, se velmi jednoduchou úpravou přidala hrazdička a provizorní koš, obyčejně z neohoblovaných desek, natřených, jak to tenkrát na vojně chodilo, barvou khaki. Provoz balonu byl nesmírně ekonomický, balon se dal při vhodném počasí, využít okamžitě, jen bylo nutné o jeho provozu vyrozumět okolní letiště. Z těchto letišť také přicházeli zprávy o počasí.

Mimo to na útvar k dozorčímu útvaru, přicházely každé ráno od meteorologické služby armády údaje o počasí, to byly výška, tlak, teplota a rosný bod. Tyto údaje se zapisovaly do knihy hlášení, a byl s nimi vždy seznámen náčelník výsadkové služby útvaru. Tak že počasí bylo tak akorát, balon se uvázal k navijáku, vytáhl se z kotviště balonu, a mohlo se skákat od rána až do večera.

Po nezbytné výměně obsluhy se skákalo i v noci. Pro provoz balonu byla povolena rychlost větru do 6m/s při zemi, seskoky končily již při síle větu 4 metry za sekundu, výška povolená k seskokům byla zpravidla do 500 metrů.

Dnes již balony neexistují, spolu s jejich zrušením zmizela část romantiky seskoků z balonu, ale také velmi laciný prvek při výcviku výsadkářů.

Naplněný balon byl pro potřeby výcviku k dispozici trvale, ale dvakrát do roka se balon vypustil, a potom znovu naplnil vodíkem. Jednou za rok se balon po vypuštění naplnil vzduchem, to se provádělo za účelem údržby a opravy balonu, propustnost se kontrolovala zevnitř balonu, to prováděli zaměstnanci servisního závodu, v té době to byla Fatra Napajedla. Odtud přijelo několik žen, ty do vzduchem naplněného balonu vlezly plnícím otvorem, a prosvítající dírky jednoduše zalepily, na nohou přitom neměly žádnou obuv, ale pouze silné vlněné ponožky. K orientaci uvnitř balonu používaly ruční svítilny na baterie.

Balon DAG-2 nebyl žádný drobeček, v kotvišti, a nejen tam působil impozantním dojmem, na délku měl třicet metrů, v průměru potom sedm metrů. Jako náplň se používal vysoce hořlavý vodík, ten byl uskladněn v ocelových lahvích, přímo na kotvišti balonu, v každé láhvi ho bylo 33 kilogramů.

Na naplnění balonu bylo těch lahví potřeba asi 220 kusů, plnění trvalo tři hodiny a bylo k němu potřeba patnáct vojáků, vodíku se do balonu vešlo 1030 m3 a je nutné dodat, že i když se jednalo o vysoce hořlavý plyn, tak nikdy nedošlo při plnění balonu, k nějaké mimořádné události, bylo to dáno vysokou kázní příslušníků těchto jednotek a to jak vojáků z povolání, tak i vojáků základní služby.

Z balonu se prováděly všechny seskoky v kategorii „seznamovací“ a to jak ve dne, tak i v noci, se zbraněmi, v protiplynových maskách, a také seskoky, při kterých se cvičilo otevírání záložního padáku. Otevírání záložního padáku se nedalo nacvičit při seskoku z letadla, i tam to bylo čas od času potřeba. Noční seskoky začínaly již od osmnácté hodiny večer, v létě to byla tak zvaná „ štábní noc“ a někteří příslušníci štábu toho vrchovatou měrou využívali, v létě je totiž touto dobou dostatek světla a seskok se jim počítal jako noční, mohli tak i nadále pobírat příplatek za službu u výsadkového vojska.

Luštěnický balon s imatrikulací „08“ skončil někdy v srpnu 1963, kdy při provozu došlo k silnému poklesu barometrického tlaku před postupující studenou frontou, tento jev je doprovázen silnými poryvy větru a to se stalo osudným i tomuto balonu.

Byl sice urychleně stažen, ale těsně nad zemí se nějakým způsobem při silném poryvu větru utrhl a následně byl větrem vržen na oplocení a borovice na okraji lesa. Při dotyku koše ze zemí se vysazovači podařilo bez úhony z koše vyskočit, balon byl však o oplocení a stromy roztrhán. Při následné komisionální prohlídce byl shledán jako neopravitelný a navržen na zrušení, následně byl bez náhrady zrušen.

Ještě jedna poznámka, balony byly u naší armády vedeny pod zkratkouUBVS-1030 to byla počáteční písmena Upoutaný Balon pro Výcvik Seskoků, číslovka 1030 potom udávala počet kubických metrů plynu, který byl potřeba k jeho naplnění.

Balonové četě v Luštěnicích velel nadporučík František Křižka, ten vystupoval i ve filmu „ Dva muži a balon“, natočil to armádní film a byl to zfilmovaný fiktivní příběh o tom, co se stalo, když se balon utrhl. Balon začal stoupat a v koši zůstali dva vojáci, jeden byl tedy již zmiňovaný F. Křižka, druhý pak vojín, který nestačil po utržení balonu z koše vyskočit.

Příběh byl o tom, že měli jen jeden padák, a vítr je unášel směrem k západní hranici, nakonec se jim po utržení bezpečnostního ventilu podařilo přistát, ještě na území ČSR. Tolik film, skutečnost byla ale jiná. Film se natáčel v Prešově u tehdejší výsadkové brigády, tak že balon to měl k západní hranici hodně daleko.

R/MŘ

Pokračování - v sobotu 12.října 2024

TROCHU HISTORIE 59

V souvislosti s již zmiňovanými výcvikovými prostory Hradiště, Ralsko a také Boletice, bych se ještě rád zmínil o jednom výcvikovém prostoru, který je na Moravě nedaleko Olomouce, je to „Vojenský újezd Libavá“, dříve vojenský výcvikový prostor Libavá, zkráceně VVP Libavá.

Tento vojenský újezd má rozlohu 235,5 km 2 v Olomouckém kraji, na severovýchodě okresu Olomouc v oblasti Oderských vrchů. Rozkládá se sice na Moravě, ale před svým zmenšením v roce 2016, zasahoval i do Slezska., tento prostor vznikl na rozhodnutí vlády ze dne 17 září 1946, jeho území tvořilo 24 obcí, 16 z tehdejšího okresu Moravský Beroun 1 obec z okresu Šternberk, 4 z okresu Hranice na Moravě a 3 z okresu Olomouc.

Ve všech zdejších obcích žili do roku 1945 výhradně Němci, ti byli v letech 1945 až 1946 vysídleni a to co po nich zůstalo, bylo osídleno českými občany., původně měl tento prostor vzniknout v jiných německých obcích v centrálních Jeseníkách, kolem Pradědu a Vrbna pod Pradědem.

Pro odpor veřejnosti i místních správních orgánů, vláda ČSR dne 17 května 1946 vytvoření vojenského újezdu kolem Pradědu vláda zamítla, MNO proto pro vytvoření vojenského tábora urychleně nalezlo náhradní území kolem města Libavá, tento požadavek MNO, Gotwaldova vláda schválila 17 září 1946. Byl zde ale jeden problém. Obce, které již byly osídleny českými přistěhovalci, byly nuceně vysídleny v průběhu roku 1947, některé však až počátkem padesátých let.

Jedna zajímavost z tohoto prostoru a z tehdejší doby, v roce 1948 zde byla vycvičena izraelská vojenská brigáda pozemních jednotek, vojáci vycvičení v této brigádě již nezasáhli do bojů za nezávislost v roce 1948, ale uplatnili se v pozdějších konfliktech.

V průběhu následujících let byly opuštěné vesnice postupně zdemolovány, a to včetně historických památek, kterými byla řada kostelů, kaplí i polních křížů, vodních i větrných mlýnů i tradičních selských usedlostí.

Výjimkou se stalo pouze město Libavá a bývalé obce Heroltovice, Luboměř pod Strážnou, Kozlov a Slavkov. Památkový úřad Brno uplatňoval památkový zájem u všech libavských obcích, především u sakrálních objektů a také u 24 větrných mlýnů, které se zde vyskytovaly. Zachován zůstal pouze poutní kostel ve Staré vodě a větrný mlýn ve Městě Libavá. Na území vojenského újezdu je zakázáno soukromé vlastnictví, to se projevuje především na chátrání dosud zachovalých budov

Vojenský prostor Libavá byl ze všech vojenských újezdů nejobydlenější, počátkem roku 2007 zde žilo 1174 obyvatel. Tak jako vojenské újezdy Ralsko a Milovice, tak ani Libavá se nevyhnula obsazení Sovětskou armádou.

Údajně byly na Libavé rozmístěny balistické rakety 9K76 Temp-S, v kódu NATO SS-12, tyto rakety byly schopny nést jaderné hlavice. Na Libavé byla tři palebná postavení těchto raket a to „ Stará Voda“, „Přáslavice“ a „ U Zeleného kříže“. Rakety zde byly rozmístěny po dobu pěti let, a byly namířeny na západní Evropu, v reakci na rozmístění šesti set jaderných střel, které mělo NATO rozmístěné v Evropě.

Proč jsem se i o tomto vojenském újezdu zmínil? Po zrušení 65 výsadkového praporu s názvem „Karpatský“ v roce 1971, převzal velení Vojenského újezdu Libavá, podplukovník Jiroušek, bývalý velitel 1 Výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, ten po zrušení tohoto střediska velení 65 výsadkového praporu 22 výsadkové brigády v Prostějově, převzal. Jako velitel VVP Libavá zde podplukovník Vilém Jiroušek působil až do roku 1974.

My jsme tento výcvikový prostor nevyužívali. Cvičily zde převážně jednotky útvarů dislokovaných na Moravě. Vojenské výcvikové prostory Milovice-Mladá a Ralasko-Mimoň. S těmi jsme přišli do styku i my, na brigády jsme tam nechodili, ale naše kasárna „Zelená“ ležela na nejsevernějším okraji vojenského újezdu Milovice, v lokalitě „Svatojiřský les“.

V roce 1968 tento prostor obsadila Sovětská armáda, v Milovicích měla sídlo „Střední skupina Sovětských vojsk“, údajně v tomto prostoru skladovány jaderné hlavice do raket. O tom jestli tam opravdu byly, se dodnes vedou spory.

Po odchodu Sovětské armády a následném zrušení tohoto výcvikového prostoru, začala naše nová vláda v čele s dramatikem Havlem, uvažovat o smysluplném využití tohoto prostoru.

Napřed ale musela proběhnout pyrotechnická asanace, protože celý prostor byl a některá místa doposud jsou, plná různých druhů ostré munice.
Jen pro zajímavost, nejvíc nalezené munice nepochází od Sovětské, ale od Československé armády. Našla se i munice, kterou zde zanechal Wehrmacht, který v tomto prostoru také působil.

Padlo mnoho návrhů na využití tohoto prostoru, od obrovského civilního letiště, nebo zkušebního polygonu automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Nic z toho se ale neuskutečnilo, následně nějaké chytré hlavy (?) vymyslely, že zde vzniknou přírodní rezervace, ty zde nakonec vznikly, jsou dvě, jedna je státní, kde žijí chráněné druhy hmyzu a obojživelníků.

Druhá je nestátní, komu ale patří, nikdo neví, v této rezervaci můžete potkat divoké koně, nějaký vyšlechtěný chov praturů, a také několik zubrů. To všechno muselo stát spoustu peněz, a je tedy otázka, kdo a proč to všechno financoval.

Jak to v takové rezervaci bude vypadat, až se všechna ta zvířata přemnoží? Budou se zde na ně pořádat hony pro nějaké zbohatlíky nejen od nás, ale i z celého světa? Na to nikdo dnes nedokáže dát kloudnou odpověď..

R/MŘ

Pokračování vzpomínek v sobotu 5.října 2024

TROCHU HISTORIE 58

ZŮSTANU JEŠTĚ CHVÍLI U BÝVALÉHO VELITELE PRAPORU, vůbec jsem to s ním neměl lehké, neustále jsem ho měl, jak se říká „za prdelí“.

Když jsem se vrátil z dovolené, tak netrvalo dlouho, a byl jsem zase pověřen novým úkolem. Na jednom ranním nástupu praporu jsem se dozvěděl, že budu velet četě vojáků, kteří na nějaké slavnosti ve městě, asi to byla velká říjnová revoluce, měli uzavřít přístup na náměstí, kde ta paráda měla probíhat.

Bylo to na začátku zimy, neměl jsem ještě „vyfasovaný“ zimní kabát, ten mně byl upravován v krejčovské dílně někde v Plzni, kde jsme jako vojáci z povolání výstrojní součástky fasovali.

Tuto skutečnost jsem sdělil majoru Husárovi, odpověděl mně stylem „ súdruh rotný, něrobte z toho problém tu zimu musítěprostě vydržat“!

"Soudruhu majore provedu", byla moje odpověď, také jak jinak, byl jsem voják.

V den „D“ jsem nechal nastoupit četu záklaďáků, a v rychlosti přemýšlel co si obléct, ne že by zrovna mrzlo, ale bylo takové typické počasí začínající zimy. Záklaďáci měli zimní kabáty, a já přece nebudu, jak se říká „ klepat kosu“.

Tak jsem v kanceláři ze skříně vytáhl „kamuflážku“, to byl takový tříčtvrteční kabátec, který se u výsadkového vojska používal, na zimní období se do něho dávala vložka z králičích kůží. Já jsem tu vložku také měl, byla celá čistě bílá, ale měla jednu velmi ne zrovna pěknou vlastnost, strašně pouštěla chlupy.

Tak jsem si tu kamuflážku s vložkou navlékl na vycházkovou uniformu a vyrazil s četou vojáků na to náměstí dole ve městě.

Samozřejmě, že jsem neunikl pozornosti jednak velení pluku, ale také súdruha majora Husára, samozřejmě na druhý den u něj na koberečku, spousta připomínek ve stylu „ ako si to predstavujetě, taký sviatok a vy v hen techmaskačoch“ a podobně.

Samozřejmě že jsem neprotestoval, jen jsem si myslel, vydrž, již to nebude dlouho trvat a od pluku vypadneš, to trvalo ještě tak víc jak půl roku.

Samozřejmě jako vždy se celá parta důstojníků a praporčíků od praporu chechtala, že jsem dostal sprdunk od malého Joža.

Mezitím u pluku další průser, pondělní rozvod pluku údajně vysílala nějaká západoněmecká televize, ani jsem se nedivil, okolo kasáren vedla výpadovka na hraniční přechod v Rozvadově. Opatření, aby se něco podobného neopakovalo, bylo následující - na celý plot se připevnily pláštěnky z protichemických souprav, ale nevím, jestli to bylo nějak platné.

Později jsem se dozvěděl, že okolo kasáren projel v osobním autě velitel jedenáctého lehkého obrněného pluku, armády USA, který byl dislokován na druhé straně naší hranice v západním Německu. To byla tenkrát taková doba.

Další velmi nepříjemná a hlavně smutná událost se stala po příchodu nováčků k praporu a následně provedení jejich přísahy. Je všeobecně známo, že do provedení přísahy, neměli nováčci přístup ke zbraním, po složení přísahy byly nováčkům přiděleny zbraně, a tak z nich mohli provést ostré střelby, chodit do strážní služby, a používat je při výcviku.

Mezi nováčky, kteří nastoupili k praporu, byl i jeden, nyní již vojín, který byl v civilu farářem. Pocházel odněkud ze Slovenska, a jeho vyznání mu tak nějak zakazovalo nosit jakoukoliv zbraň. Na tuto skutečnost upozorňoval velitele, v tomto případě velitele praporu, náčelníka štábu, velitele roty a hlavně zástupce velitele pro věci politické (ZVP) kterým byl v té době kapitán Drgoň.

Ten ale na jeho žádost nijak nereagoval, a tak došlo k tomu, že se dotyčný voják jednoho dne zastřelil, použil k tomu útočnou pušku vzor 58. Při vyšetřování celé události se přišlo i na to, že církevní předpisy mu a nejen mu, ale i všem, kteří měli stejné vyznání, nedovolovaly, nebo dokonce zakazovaly provedení sebevraždy, a to jakýmkoliv způsobem.

Zjišťovalo se také, jak bylo možné, že u sebe měl i ostrý náboj, tedy vyšetřovací komise se nad tím tak nějak pozastavovala. Získat ostrý náboj nebyl na vojně zase až takový problém, každý, kdo byl na vojně, mně jistě dá za pravdu.

Proč o tom píši?
Velitel praporu si zase neodpustil poznámky na moji adresu o špatné evidenci vydávaného střeliva při ostrých střelbách, při kontrole výkazů se ale na žádné pochybení z mé strany nepřišlo, všechno bylo v pořádku.

V souvislosti s těmito mimořádnými událostmi, si neodpustím poznámku, jak je možné, že to „malému Jožovi“ všechno prošlo, stejně tak jako ZVP Drgoňovi. Husár byl později povýšen na podplukovníka, a Drgoň převelen na vyšší svazek 19 msd v Tachově a povýšen na majora.

U přeložení kapitána, později již majora Emila Drgoně, se chvíli zdržím.
K jednotce, kde dotyčný působil jako politruk, nastoupil poručík, čerstvý absolvent Vyškovské vysoké vojenské školy. Byl nějak spřízněn s rodinou mjr. Drgoně, ten ho po stranické linii protlačil na operační skupinu útvaru. Tam si dotyčný poručík spolu se skupinou vojáků základní služby, zřídil soukromý autoservis. Počet klientů soukromého servisu byl pružný, servis disponoval i stanicí PHM. Šlapalo to, vojín základní služby napsal do deníku elektrocentrál cokoliv, elektrocentrály sovětské výroby neměly počítadla moto hodin, stále se cvičilo, a plnil bojový úkol v době míru., byznys se točil, mlaskat bylo zakázáno, povolaných bylo mnoho, ovšem vyvolených málo. Tak to tenkrát na vojně chodilo.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 28-září 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 57

VRÁTÍM SE ALE K TÉ SENOSEČI NA DOUPOVĚ, která tenkrát byla, jak jsem již napsal, pod velením tehdy ještě majora Husára.

Major měřil na výšku tak asi 160 centimetrů, proto ta přezdívka „malý Jožo“ a Jožo? To bylo proto, že ho kdysi pokřtili jménem „Jozef“ psáno s písmenem „z“, protože byl Slovenské národnosti. Bydliště měl údajně v Hodoníně, je možné, že tam před nástupem do Stříbra působil v tamější posádce. Nikdo o něm nic nevěděl, jen to, že s praporem neskákal.

Zásadně nosil starší uniformu, v té době jsme jako vojáci z povolání na výcvik nosili tak zvané „tesilky“, to byla uniforma z látky, které se říkalo tesil, tyto uniformy později spolu s brigadýrkami nosili i vojáci základní služby.

Ale zpátky k jeho osobě, museli jste si na něho dávat pozor, z každé pitominy, dělal závěry, a okamžitě běžel na štáb pluku, kde byli dva důstojníci od VKR, jeden s hodností kapitána Lojín, druhý s hodností majora, ten se jmenoval Marlinger.

Bylo to v době, kdy jsme museli překreslit všechny mapy, protože nějaký major od pluku jednu mapu donesl do vinárny ve Stříbře, kde ji propil za sex s nějakou místní mrchou. Až se na to přišlo, tak si napálil dvě kulky z pistole do hrudního koše, a to v místě kde je srdce. Byl z toho velký průser, všechny mapy se musely znovu zakódovat, staré se pod dohledem skartovaly.

Ale k tomu Husárovi.
Zabezpečovali jsme chod nějakého pionýrského tábora, tábor provozovalo velitelství 1. armádního sboru pro děti těch papalášů z velitelství. Nepamatuji si přesně, kde to bylo, ale té „vrchnosti“ tam bylo, jak říkají Slováci „neurékom“.

No a náš „prápora“ se mohl přetrhnout, neustále vymýšlel nějaká zlepšení, jen aby se té „vrchnosti“ zavděčil. Vojsko bylo ubytováno ve velkých stanech, kde byly patrové postele. Já jsem si našel místo v jednom stanu, kde spali vojáci základní služby. Samozřejmě, že jsem se jako voják z povolání nemusel zúčastňovat rozcviček nebo jakýchkoliv nástupů, prostě pohoda, jen jsem každý den provedl obvyklou agendu roty, následně poslal dozorčího s hlášením o stavu „živených“, pardon stravovaných, a bylo to.

Po budíčku jsem samozřejmě nevstával, jen jsem se povaloval na posteli, a čekal, až se uvolní místo v umývárně a následně na WC. Jak jsem se tak povaloval, tak do stanu vlezl nějaký podplukovník z toho velitelství a hned, co že po budíčku ještě dělám na posteli. Vaše jméno soudruhu, zněla otázka, předpisově jsem se ohlásil, načež důstojník zakroutil hlavou a ze stanu odešel.

Za chvíli nato doslova přiletěl „malý Jožo“ a skákal jak papírový čert. Súdruhrotny, to tak ďalej není možné, odíděte na dovolenku. Provedu, soudruhu majore, a bylo vymalováno, pár věcí co jsem měl sebou, jsem nacpal do brašny od záložního padáku a pomalu se loudal do vesnice na nádraží, tam na lavičce seděl poručík Tobíšek, ptal se, cože zde dělám, když jsem mu řekl, co se mně přihodilo, tak odvětil, že i on to měl podobné, a že i ho „malý Jožo“ odeslal na dovolenou.

Co bylo dál s velitelem praporu nevím, stejně jako většina vojáků z povolání po zrušení výsadkového praporu odešla k jiným útvarům, zpravidla někam kde to měli blíž do místa svého bydliště, tak i já jsem od praporu „zmizel“ k jednomu útvaru na Moravu, o tom útvaru bude zmínka až později, tam také skončila moje kariéra vojáka z povolání.

A malý Jožo? Jak jsem se později dozvěděl na jednom z našich setkání, tak byl povýšen na podplukovníka, a údajně se rozvedl. Oženil se ale znovu, za manželku si vzal jednu z místních dam, kterou ve Stříbře všichni znali pod přezdívkou Božka. Ještě později jsem se dozvěděl, že se již podplukovník Husár setkal v Hodoníně s jedním z bývalých vojáků, kteří v době, kdy velel praporu, ve Stříbře sloužili. Dotyčný voják má v současné době hodnost kapitána ve výslužbě, a bydlí v Kyjově.

Ještě jedna událost, o které bych se rád zmínil, osobně jsem se jí sice nezúčastnil, ale se všemi, účastníky jsem se setkal osobně, a to nejen jednou, prakticky až do nedávné doby.

Kdo to je?
Tak za prvé bývalý výkonný praporčík deváté roty, potom správce materiálu nebo chcete-li, tak písař stejné roty, dále zdravotní instruktor této roty, a nakonec řidič sanitní T-805 od pluku ve Stříbře.

Co se stalo?
Nebudu to vypisovat dopodrobna, ale jen stručně. Na již zmíněné rotě došlo k postřelení vojáka základní služby, který vykonával funkci správce materiálu, pachatelem byl voják základní služby zařazený na funkci výkonného praporčíka, zbraň ze které se střílelo, byla puška ráže 5,6, tak zvaná malorážka. Vojín byl zasažen do oblasti břicha, a střela zůstala v jeho těle.

Zdravotník roty vyhodnotil situaci jako vážnou, nečekal na rozhodnutí velitele, v tomto případě lékaře pluku, a sanitkou odvezli postřeleného vojáka do vojenské nemocnice v Plzni. Dotyčný voják se tam podrobil operaci, při které mu střela byla z těla vyňata, a jeho uzdravení proběhlo bez problémů. Problém ale byl, jak z tohoto dá se říct „průseru“ ven. Zde nastupuje na scénu opět major Husár.

Ten se zastal viníka celého incidentu, když prohlásil, že k postřelení vojáka došlo ne ze zbraně vojenské, ale ze zbraně používané i v civilním sektoru, a proto není nutné, střelce trestně stíhat, kupodivu to tenkrát prošlo, a nikdo nebyl potrestán.

Já jsem se se všemi aktéry této události ještě donedávna scházel, bohužel se dvěma z nich jsem se v letošním roce sešel naposledy, 31 ledna jsem se zúčastnil pohřbu toho, který střílel, obřad proběhl v místě jeho bydliště v Kyjově, a 11 června zemřel, a 19 června měl pohřeb postřelený voják. Obřad byl v Mikulově. Oba dva zemřeli na komplikace spojené s podpůrným očkováním na Covid.

Zdravotník, který provedl první ošetření a zařídil převoz do VN v Plzni, shodou okolností také bydlí v Kyjově, řidič sanitky bydlí asi 10 kilometrů ode mne v obci Jesenec, dost často se setkáváme, teď oslavil své osmdesáté narozeniny. Zdravotník z Kyjova se, jak jsem se již zmínil, setkal v Hodoníně s bývalým velitelem 3 praporu, majorem Husárem, teď již z hodností podplukovníka v záloze.

Co myslíte, není to trochu moc náhod? A moje osoba? Já jsem ještě donedávna organizoval srazy nás veteránů výsadkového vojska, u nás v Čechách pod Kosířem v penzionu „Mánes“. Na ty srazy byl pozván i řidič té sanitky, i když to není bývalý výsadkář.

R/MŘ

Příští pokračování v sobotu 21.září 2024

Fotografie ze setkání: