TROCHA HISTORIE 146

Ještě bych se rád zmínil o další „mimořádné“ události, která se u pluku přihodila.

Byl vyhlášen bojový poplach, imperialisté za západní hranicí, zase ukazovali svaly, všechny jednotky pluku musely v daném čase zaujmout určená postavení, tenkrát to bylo do dvaceti minut, dnes by to bylo k ničemu, hypersonické balistické rakety jsou zde za čtyři minuty.

Při tomto poplachu vyjížděl i tankový prapor, který byl v sestavě pluku, v jednou z těchto tanků seděl i velitel spojovací roty pluku kapitán Blažek, tank ve kterém seděl, v serpentinách pod Stříbrem, sjel za silnice, a v plné rychlosti, kanonem narazil do svahu, nárazem došlo k uvolnění závěru kanonu, ten „rozdrtil“ hrudník za ním sedícího velitele spojovací roty.
Vyšetřováním této „mimořádky“ se zjistilo, že velitel spojařů v tom tanku neměl co dělat, navíc seděl v místě, kde nebylo místo k jakémukoliv sezení.

Pokusím se popsat jak to v takovém „bývalém“ tanku bylo s obsazením míst, takže řidič, úplně vepředu, ve věži střelec na jedné straně, na druhé straně nabíječ, a nahoře nad nimi velitel tanku. Jediné trochu volné místo tedy bylo za tím „laufem“ toho tanku. U dnešních moderních tanků „zmizela“ funkce nabíječe, nahradil ji tak zvaný „karusel“, takže by k takové události nemohlo dojít.

Další „mimořádnou“ události, která se stala u prvního praporu, to byl prapor ke kterému, jak jsem se v úvodu zmínil, jsme měli původně nastoupit po příchodu k pluku. Od výsadkového praporu k němu nastoupil i bývalý velitel deváté roty, jako důvod k žádosti o přeložení uvedl narození syna.

Prapor měl za úkol podle plánu bojové a politické přípravy (BoPo) provést ostré střelby, zatím co my jsme ostré střelby vždy prováděli na střelnici Kuří Vody, ve vojenském výcvikovém prostoru „Ralsko-Mimoň“, tak jednotky pluku vždy odjížděly na střelnici ve VVP Hradiště, neboli Doupov.

V tom byl ten podstatný rozdíl ve výcviku, zatím co my jsme k provedení střeleb seskočili někde zpravidla v třiceti kilometrové vzdálenosti od střelnice, samozřejmě že již s ostrými náboji a trhavinami, tak ti „motostřelci“ přijeli ke střelnici na nákladních automobilech „ Praga V3S“, tam sesedli, na určených místech „vyfasovali“ ostrou munici, a spořádaně v rojnici pochodovali k provedení střeleb, po jejich provedení se zase „spořádaně“ seřadili, nasedli na automobily, a odjeli do kasáren, my jsme se do kasáren vždy vraceli pěkně „po svých“, a vždy v noci.

Ale zpátky k té mimořádné události. Na ostrých střelbách praporu se střílelo ze všech typů zbraní, kterými tato jednotka disponovala, mimo jiné i se zbraní určenou k ničení nejen tanků, ale i jiných obrněných i normálních vozidel, a tedy, i k ničení živé síly protivníka, které se na těchto vozidlech přepravovaly.

Jednou z těchto zbraní byla i pancéřovka typu P-27, později nahrazená sovětským typem RPG-7, který se do výzbroje armády dovážel z Bulharska, a později byl vzhledem k vysoké ceně tohoto typu nahrazen naším typem RPG-75, zkratka u obou typů znamenala, že se jednalo o „ruční protipancéřový granátomet“.

Něco k fungování zbraně P-27, byla to „nadrážová“ zbraň, z hladkou hlavní, dalo by se říct takovou „trubkou“ střela měla větší průměr než byl průměr tedy „ráž“ hlavně, proto ten výraz nadrážová, samotný výstřel proběhl po stisknutí elektro magnetického spouštědla, u této zbraně bylo potřeba dávat velmi dobrý pozor na to, aby v prostoru za tou „rourou“ nikdo nebyl, ten prostor byl vymezen na vzdálenost čtyřiceti metrů, do něho se totiž po výstřelu vracel nejen dřík střely, ale i ocelový prach, který také tvořil náplň náboje.

Největší pozor musel dávat nabíječ zbraně, ten musel ležet úplně kolmo, dalo by se říct, že v pravém úhlu k této zbrani. Tak se na těch střelbách stalo, že jeden z nabíječů si „neuhlídal“ ten správný úhel, a ke zbrani zalehl jen tak, po výstřelu došlo ke zranění jeho dolních končetin, jeho nohy byly ocelovým prachem doslova „ohlodány“ skoro až na kost, no podle toho co říkali účastníci této události, tak prý to nebyl zrovna příjemný pohled.

K tomu bych rád něco dodal, na předchozí popisovanou událost ze střeleb jsem si vzpomněl, když se mně po mnoha létech dostala do ruky kniha, o sedmém výsadkovém pluku zvláštního určení, kde je popisována okupace v roce 1968, kdy jedna z jednotek bývalé sovětské armády žádala u brány tohoto tenkrát elitního útvaru, o možnost nabrat si vodu, a svoji žádost „podporovala“ několika obrněnými transportéry.

Tehdejší velení tohoto pluku žádost „sovětů“  odmítlo s poukazem právě na pancéřovky, které na kolonu transportérů mířily z oken jednotlivých místností přilehlé budovy u brány kasáren. Ty transportéry od kasáren odjely, samozřejmě bez vody, celá událost ale skončila odebráním zástavy a rozpuštěním pluku, jasně „sověti“ si odmítnutí jejich žádosti o vodu nenechali pro sebe, ale zde šlo především o ty „pancéřovky“ v oknech budovy.

Jak by to asi bývalo dopadlo, kdyby si ten sovětský „lajtnat“ to odebrání vody vynutil silou? Střílet z pancéřovky v místnosti byl totiž holý nesmysl, velení pluku to vědělo moc dobře, tak že, jak by asi vypadali střelci a nabíječi pancéřovek po palbě z místností, kdyby se celá událost opravdu vyhrotila do extrému? Naštěstí ten „lajtnat“ byl „rozumný“ a odjel bez vody.
Jinak odepření vody a ohně v okruhu padesáti mil bylo jedním z největších trestů již ve starém Římě.

U té vody ještě chvíli zůstanu, náš prapor byl rozhodnutím velení pluku odvelen k provedení senoseče ve vojenském prostoru Hradiště. Mezi vojáky a nejen mezi nimi tomuto výcvikovému prostoru nikdo neřekl jinak než Doupov, bylo to obrovské území o rozloze 280 čtverečních kilometrů, obrovský prostor s tankovými, pěchotními, a leteckými střelnicemi, o kterém se říkalo že „kdo nebyl na Doupově, tak nebyl na vojně“. Tento prostor byl porostlý trávou, a tu bylo potřeba posekat, usušit, a odvést na místa určená ke skladování takto získaného sena.

Takovou činnost zcela logicky nemohli provádět nějaké brigády, které by se skládaly z civilních pracovníků, kteří by navíc za svoji práci požadovali mzdu, na tuto činnost byla proto použita jen armáda, ta to provedla bez nároků na jakoukoliv mzdu.

Jednotek nasazených na senoseč bývalo nasazeno několik a od různých útvarů, proč se tráva sekala a sušila, tak to bylo z jediného důvodu, ve výcvikovém prostoru se totiž choval skot, který se od jara do podzimu volně pásl, ten bylo potřeba v zimě krmit právě usušeným senem. Armáda dokázala pro svoji potřebu, ale i pro dodávky národnímu hospodářství dodat ne zrovna zanedbatelné množství masa, to bylo navíc velmi kvalitní, protože se v těchto prostorech nepoužívala žádná umělá hnojiva, takže to seno bylo navíc v „BIO“ kvalitě.

Ale proč jsem se o tom zmínil, při každé takové akci se na vojně muselo všechno zkontrolovat, aby na místě určení po příjezdu něco nechybělo, no ono vždy něco chybělo. Jednou takovou věcí, která nemohla chybět, a bez které by jednotka sotva mohla fungovat, byla voda, ano obyčejná voda, pro ty kdo ve škole nedávali pozor, je zde její vzorec H2O, ano dva vodíky a jeden kyslík, bez vody by na naší matičce Zemi nebyl možný život, natož ve vojenském prostoru.

Proto bylo nutné, pitnou vodu na místo určení dovést sebou, zde je nutné podotknout, že jen pitnou“ vodu, užitkové vody bylo v těch místech dost. Než jsme tedy odjeli, tak na korbu jednoho nákladního vozidla, byla naložena cisterna, která se ještě u pluku naplnila vodou, a vozidlo s již naplněnou cisternou bylo přistaveno ke kontrole.

Plnění cisterny vodou prováděla parta vojáků, bylo to v létě a o nějakou legraci při plnění, nebyla nouze, voda byla prostě všude. Vozidla tedy stála seřazena, před nimi jejich řidiči spolu s „nadvozným“ čekali na provedení kontroly, tu prováděl náčelník štábu pluku, kterému již zmíněný nadvozný podal hlášení o tom, že vozidla jsou ke kontrole připravena. Náčelník štábu s hodností majora kráčel od jednoho vozidla ke druhému, a jeho pozornému zraku neuniklo nic, co by bylo v rozporu s jakýmkoliv předpisem nebo nařízením, až se dostal k  vozidlu, na kterém byla cisterna s vodou, mezi předními koly tohoto vozidla tekl celkem nepatrný proužek vody, kterou při plnění vojáci po korbě rozlili.

Major se zastavil, významně zvedl obočí, podíval se na nadvozného, potom na řidiče, a řekl „ soudruhu vojíne teče Vám chladič“ na to v uctivém pozoru stojící nadvozný odpověděl „ soudruhu majore, vétřieska chladič nemá“, odpověď byly jednoznačná „ to nevadí, ať si ho utáhne“, zřejmě měl na mysli ten neexistující chladič, a pokračoval v kontrole, která, až na ten chladič dopadla dobře.

Když potom zmizel ve dveřích budovy štábu pluku, tak vojsko se mohlo umlátit smíchy, protože každý voják věděl, že vétřieska má motor, který je chlazený vzduchem. K tomu majorovi, to byl jen slabý odvar toho, s čím jsem se setkal asi tak za půl roku, po mém přeložení k jinému útvaru.

Ještě k výrazu „nadvozný“, to byl voják druhého ročníku, neboli starší řidič, podle tabulek s hodností desátníka, který měl „mladší“ řidiče prvního ročníku na starosti, po odborné technické stránce všichni podléhali zástupci velitele pro technické věci (ZVTV)

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.června 2026.

TROCHA HISTORIE 145

Krátce po návratu ze Štáhlav do posádky ve Stříbře byli jednou ráno všichni vojáci z povolání vyzváni, prostřednictvím dozorčích jednotlivých rot, aby se neprodleně dostavili ke vchodu do kasáren.

Dost rozmrzele jsem tuto výzvu uposlechl, o patro níž již čekal staršina osmé roty Jarda Heleš, jak jinak než s připomínkou „ Edo, kde se flákáš“, Edo byla moje přezdívka, moje odpověď „se neposer“, přidal se i Jano Kubaljak, známý srandista „ vy dvaja, hýbte sa“ tím myslel nás dva.

Na „bráně“ jsme poprvé viděli kolik vojáků z povolání vlastně takový pluk má. Ale to se již ujal slova sám velitel pluku „ soudruzi, u pluku došlo k mimořádné události, sebevraždu spáchal velitel tankového praporu, který se dnes ráno ve své kanceláři zastřelil, víc řeknou soudruzi od kontrarozvědky“ ale do riti, ozvalo se vedle mne, jasně, Jano si neodpustil komentář.

To se již ujal slova jeden z „kontrášů“, začal takovým „kamarádským“ oslovením chlapi, toho kdo se zastřelil, jste skoro všichni znali, ale proč se zastřelil, tak to určitě nebudete vědět, došlo totiž k vyzrazení přísně tajných informací z válečných plánů našeho pluku, informace získala jedna dáma, no dáma, většina z Vás, hlavně těch mladších ji zná také, je to taková rajda, která často pobývala ve vinárně, po jejím zadržení, byly u ní nalezeny dokumenty o pluku a také mapa, kterou získala od majora Kadlčíka, jak jinak než za sex, víc Vám k tomu poví náčelník štábu pluku. Tak že soudruzi, na tajné spisovně vyfasujete oproti podpisu nové mapy, do kterých zakreslíte všechny nové údaje, to je asi tak všechno co k tomu můžu dodat.

Vrátili jsme se zpět na svoje roty, netrvalo dlouho a dozorčí roty hlásil, že na PVS osmé roty se vydávají nové „čisté“ mapy, tam je nutné si je vyzvednout.

Na klubovně osmé roty již „úřadoval“ sám „malý Jožo“, kterému byl k ruce jeho nový zástupce pro věci politické kapitán Emil Drgoň s přezdívkou „Pumpa“, docela nepříjemný důstojník o kterém se později také zmíním, ti dva malý Jožo a Pumpa byla dvojice, které bylo lepší se vyhnout. Tak jsme za přísného dozoru těchto dvou, do map zakreslovali nové údaje, nebylo to nic zvláštního jen řada čísel, která dávala smysl, když se jejich svislá a vodorovná čísla na mapě setkala.

Jinak ale štáb praporu, mimo ty dva exoty, byl v pohodě, náčelník štábu „Jarda“ Trapl, technik praporu kapitán Sazama, který byl i předsedou stranické organizace praporu, a pomocník náčelníka štábu kapitán Magda. U štábu byl na praporním obvazišti četař v další činné službě Pazdera, neskutečný alkoholik, kterého si nepamatuji po dobu mé služby u praporu, střízlivého, chlastal jak carský důstojník.

Jeho příchody na nástup praporu, tak to byla groteska, když se nástup konal vždy ráno, tak vrchní zdravotník byl v té době již „na šrot“. Malý Jožo, vždy když ho uviděl v takovém stavu, tak skákal jak papírový čert, ale to veliteli praporního obvaziště pramálo, nebo vůbec nevadilo. Také se nedožil vyššího věku, podle nepodložených informací se „uchlastal“ v pouhých padesáti dvou letech.

Po zrušení výsadkového praporu se důstojníci štábu rozešli po různých jednotkách, náčelník štábu byl jmenován v hodnosti majora zástupcem velitele pro výcvik u prvního praporu, ta hodnost mu zůstala až do odchodu do zálohy, stala se tam taková ne zrovna příjemná věc, parta mazáků „uvařila“ v kotli s čajem jednoho nováčka, a Traplovi bylo vytýkáno, že o té dlouhodobější šikaně věděl, ale nijak ji nezastavil. Jinak jsem na osobu majora Trapla narazil při vyhledávání bývalých spolubojovníků, bydlel i se svojí paní v Zábřehu na Moravě, samozřejmě že jsem ho pozval na naše setkání, ale než k němu došlo, tak pan Trapl zemřel, škoda byl to také jedem z mála dobrých důstojníků. Tak to bylo takové malé odbočení, které neuškodilo připomínce tehdejší doby.

Tak mapy byly překresleny s poznámkou známého šprýmaře „ až si zase někdo půjdete vrznout, tak si nezapomeňte sebou vzít i mapu“, nevím, jestli se to naplnilo, protože v té době jsem již ve Stříbře nebyl. Jediné co jsem se mnohem později dozvěděl, bylo, že malý Jožo, byl povýšen na podplukovníka, a za manželku si vzal jednu z dvojice ve Stříbře i u pluku známých žen, obě byly již značně jeté, odhadovaná velikost intimních partií byla XXXXL, ale to asi „súdruhovi“ podplukovníkovi nevadilo.

Zde je potřeba abych se vyjádřil nejen k té velikosti, ale celkově k získání informací z doby, kdy jsem u pluku již nebyl.

Jak jsem již uvedl v některých kapitolách, tak jsem po odchodu do zálohy po určité době, začal vyhledávat všechny ty nejen bývalé spolubojovníky od výsadkové jednotky, ale i vojáky a jejich velitele, kteří zabezpečovali činnost výsadkového praporu, a to nejen v samotných Luštěnicích, ale i u pluku ve Stříbře.

Hledal jsem ve vojenském správním archívu v Olomouci, ten mám, jak se říká „u huby“ asi dvacet kilometrů od naší obce, v tom archívu jsem strávil mnoho hodin, nikdo mně neomezoval, sice jsem musel žádat o povolení, v archívu jsou uloženy rozkazy všech zrušených útvarů bývalé ČSLA, a to nejen denní, ale i tajné rozkazy, které se nevydávaly každý den, ale jen příležitostně, třeba jako v případě popisované události sebevraždy majora Kadlčíka.

Čtení  denních rozkazů po tak dlouhé době je opravdu zajímavé, dozvíte se spoustu věcí, třeba o tom kolik vepřů bylo odvezeno k porážce na jatka, nebo o tom, kdo „ledabyle“ vyplňoval rozkazy k jízdě automobilů, to byly denní rozkazy, v tajných rozkazech se dočtěte, jaká byla výše finanční odměny, která byla vyplacena důstojníkovi za vzorné plnění úkolů, nebo do které školy byl dotyčný důstojník odvelen. Ještě bych velmi rád zmínil jednu skutečnost, veškeré rozkazy se tiskly na cyklostylu, správný název byl „mimo graf“ „cyklostylový“ papír, ten jak je známo neoplýval nikterak vysokou kvalitou, rozmnožování cyklostylového tisku bylo pomocí lihu, tak že poslední kopie byly již hůře čitelné, protože líh v zásobníku docházel.

Tak jsem se v jednom rozkaze dočetl, že řidič sanitního vozidla z plukovní ošetřovny nedbale vyplňoval jízdní rozkazy, za to byl samozřejmě potrestán, jak jinak než nepovolenými vycházkami, jméno toho řidiče zná jeden bývalý „Luštěničák“ shodou okolností také zdravotník, ale jen na úrovni praporu.

Tito nyní již bývalí „lapiduši“ pořádali sraz, na kterém byl hlavní postavou tehdejší velitel plukovního obvaziště MUDr. Plecháč, tenkrát s hodností kapitána. Na toto jejich setkání pozvali i mně, a já jsem se tedy prostřednictvím pana doktora dozvěděl spoustu zajímavých věcí o pluku v době, kdy jsem tam již nebyl.

Mimochodem, pan doktor zemřel v roce 2025 ve věku devadesáti pěti let. Jo a ten potrestaný řidič? Bydlí kousek od nás, obec se jmenuje Jesenec, a jak to tak bývá u vysloužilých vojáků, dost často se navštěvujeme. Tolik k získaným informacím, řečeno slovy klasika, náhoda je blbec.

R/FM

Pokračování 30.května 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 144

Od stolu kde seděli vojáci, se jeden z nich zvedl a přišel za mnou „ staršino, pojďte k nám, ta děvčata by se Vás na něco ráda zeptala“. Dost neochotně jsem se zvedl, vzal svoje nedopité pivo spolu s účtenkou, kývl na servírku, že odcházím k jinému stolu, a sedl si k té partě vlastně mých záklaďáků.

Jedna z těch dívek se vzápětí zeptala, jaké je to vyskočit z letadla, oni, ukázala na vojáky, říkají, že mají někdy strach, vy ho nemáte? Chvíli jsem váhal z odpovědí, mají pravdu, já ho mám někdy také, to když se skáče pozdě odpoledne, a já mám strach, že na mně nezůstane večeře.

Podívala se na mně a znovu řekla, jaké je to vyskočit z letadla? No, to není problém, odpověděl jsem, pokud máš zabalené oba dva padáky, a letadlo letí dost vysoko, tak prostě jak se rozsvítí žluté světlo, tak se postavíš, jdeš ke dveřím, na zelené světlo a zvonek z těch dveří vyskočíš, nějak nevědomky jsem přešel na tykání.

Jaký zvonek, zeptala se znovu, to jsem již viděl na tvářích vojáků skryté úsměvy a tak jsem pokračoval, v tom letadle je takový malý voják, ten má ten zvonek, a když je ta správná doba, tak na něj začne zvonit a je to. To již někteří vojáci nevydrželi, a začali se smát, čemu se smějí, zněl dotaz té slečny, tak to nevím, asi tomu trpaslíkovi.

Ta tři děvčata se také smála, za chvíli se ale zvedla a všechny tři odešly na toaletu. Využil jsem té „přestávky“ a řekl vojákům „ jestli něco vykecáte, tak si mně nepřejte“, jednohlasně se vyjádřili v tom smyslu, že budeme pokračovat tímto stylem, v otázkách a odpovědích.

Když se ty tři slečny vrátily ke stolu, tak ta jedna, nejvíc „ukecaná“ se vyptávala dál. Proč máš jinou uniformu než oni, tím oni myslela ty vojáky. No, já jsem víc zlobil než oni, tak mně dali jinou uniformu, jak to, že máš na nárameníku tu hvězdičku a oni nemají? Chodil jsem do takové zvláštní školy, když jsem ji dokončil, tak mně tu hvězdičku dali na památku, to již někteří nevydrželi a začali se smát, diskuze byla ukončena prohlášením slečny, že si s ní nemám dělat srandu.

Blížila se zavírací hodina, dvě slečny „hučely“ do vojáků, aby zůstali déle i po zavírací hodině, nakonec to dopadlo tak, že jsem do jejich vycházkových knížek napsal prodloužení vycházky i po dvaadvacáté hodině, hleděly na to, jak to podepisuji, zase se ozvala ta „ukecaná“ to jako můžeš? Jak vidíš tak ano, dopil jsem pivo, které již trochu zteplalo, zaplatil jsem a zvedl se k odchodu, čekala mně cesta do kasáren nahoře na tom kopci.

Půjdu s Tebou, ozvala se ta dívka, víš o tom, že půjdu do kopce do kasáren, odpověděl jsem já. To nevadí, půjdu s Tebou, jak myslíš, byla moje odpověď, to jsem ale zvědavý jak polezeš do toho kopce, a také co nahoře budeš dělat, hlavně kde budeš spát, to nahoře není hotel, ale kasárna.

Nestarej se, uvidíš, byla její odpověď. Od restaurace jsme ušli asi pět set metrů a zabočili do další ulice, tudy cesta do kasáren nevede, řekl jsem. Odpověděla, Ty si myslíš, že bych se trmácela někde do kopce? Ani náhodou, kousek odtud bydlím a mám tam svůj pokoj.

Abych řekl pravdu, tak mne napadlo, pokud slečna nebude protestovat, že bych tam mohl přespat i já, slečna souhlasila, ráno jsem se chystal k odchodu, řekla, zastavíš se ještě? Nevím, ale asi sotva, za pár dní končíme s hlídáním, vracíme se zpátky do kasáren, a z kasáren sem za Tebou je to daleko.

Nechtěl jsem riskovat skutečnost, že bych čistě náhodou po nechtěném „uklouznutí“ zakotvil v těchto končinách, sice jsem byl svobodný, žádné závazky jsem neměl, ale v tomto kraji se mně opravdu nelíbilo. Nevím proč, ale z Hané jsem byl zvyklý na rovinu, ta zde nebyla. Vzhledem k tomu, že mobilní telefony byly tenkrát v nedohlednu, tak zákonitě nenásledovala žádná výměna telefonních čísel, jen letmé rozloučení s takovou tichou poznámkou, kdybys náhodou zase přijel hlídat, tak víš, kde mně najdeš.

Vyšel jsem do chladného rána a šel na hlavní silnici, po které každý den jezdila naše „vétřieska“ pro proviant do Plzně, jela i tentokrát, řidič, když mně uviděl, okamžitě zastavil „ jé co tady děláte“ byl jeho dotaz, moje odpověď „ co by, ujel mně vlak“. V pohodě jsme dojeli do Plzně, nafasovali přidělený proviant, a vrátili se zpět do kasáren.

A ta dívka? Její jméno setřel čas, který od té doby uplynul, zařadila se mezi ostatní, které službou vojáka za ta léta prošly, až zůstala ta poslední, která je v té řadě dodnes.

Někdo určitě může říct, to musela být nějaká „rajda“, když pozvala vojáka k sobě a rovnou dalo by se říct „do postele“, nevím já jsem to tak tenkrát neřešil. Můžete si myslet, co chcete, ale 182 centimetrů vysoký, urostlý, černovlasý, v dobře padnoucí uniformě s označením výsadkového vojska, no nevím?

Ale zpět k tomu muničnímu skladu, jak jsem poznamenal dříve, tak naše rota tam byla v prosinci, tenkrát bylo i dost sněhu, tak ten prostor muničního skladu vzhledem k Vánočním svátkům vypadal opravdu svátečně. V létě tam mohlo být také dobře, v prostoru se nacházela vodní nádrž, byla vedena jako protipožární, určitě by se v ní dalo v létě, možná, vykoupat.

Ještě k tomu stravování, sklad mněl vlastní kuchyni, kde se strava připravovala, to bylo neobvyklé, protože praxe byla taková, že se veškerá strava na podobné sklady dovážela ve várnicích, žádné termo nádoby neexistovaly. Stávalo se, že směna, která byla v době výdeje stravy na stanovišti, sice našla svůj příděl jídla v „ešusu“ ale studený jak psí čumák.

Skončili jsme s hlídáním, a vrátili se zpět k pluku do Stříbra. Nějakou dobu byl klid, mužstvo provádělo normální výcvik, zmizela výsadková příprava, i když zde určitý paradox byl.

U budovy, kde byl ubytovaný první prapor, byly postaveny, a to ještě v době kdy praporu velel podplukovník Doležal, trenažery K-10, jen pro připomínku, to byly asi v desetimetrové výšce, takové budky, odkud se v padákovém postroji skákalo, tento trenažer nebyl mezi vojáky moc v oblibě, ale v Luštěnicích se na něm cvičilo, ve Stříbře ale ne.

Navíc byl postaven tak, že doslova „bil do očí“ všem, kdo projížděli okolo kasáren po hlavní silnici buď směrem na hraniční přechod Rozvadov, a nebo od něj směrem do našeho vnitrozemí. Tak že žádná pozemní výsadková příprava, ale jen výcvik motostřeleckých jednotek, no a protože jsme byli ve Stříbře, tak ten výcvik podle toho vypadal.

Četa, která cvičila, odešla dolů k řece a tam se „zašila“, střílet se nesmělo, stejně tak jako házet výbušky nebo dýmovnice, prostě se jednotka uvelebila v rámci možností pro ni v nejvýhodnější pozici, to znamenalo, aby měla výhled na všechny přístupové cesty, odkud by je mohla překvapit nějaká kontrola.

K výcviku se „nefasovaly“ žádné výbušky nebo dýmovnice, „cvičná“ neboli slepá munice se prostě někde „zahrabala“ do země.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23.května 2026

FOTOGALERIE - POZN.AUTORA:
Kopie výpisu denního rozkazu velitele pluku k povolení výstavby výsadkového cvičiště ve Stříbře, za které byl odpovědný tehdejší velitel výsadkového praporu podplukovník Ladislav Doležal. Kopie rozkazu je uložena v archívu AČR v Olomouci, o povolení k nahlížení do tohoto archívu jsem musel žádat AČR.

TROCHA HISTORIE 143

Tak to byl Albert Škrabík, náčelník dělostřeleckého vyzbrojování, u 57 motostřeleckého pluku Františka Palackého.

Ve Stříbře patřilo, dalo by se říct k takovému folklóru, určování služeb třetímu praporu. Zpravidla se jednalo o střežení muničního skladu na kótě „Jirná“, podle které byl také tento sklad pojmenován.

Stavěla se tam důstojnická stráž 1+2+20, to znamenalo, že velitel stráže byl důstojník, zpravidla té nejnižší hodnosti, potom dva závodčí a dvacet strážných, o tom jsem se zmínil již v některém minulém příspěvku. Jednou ale přišel rozkaz, že naše devátá rota je odvelena ke střežení muničního skladu Šťáhlavy u Plzně.

Byl to velký „muničák“ v lesním komplexu nedaleko zámku Kozel, a převážná část objektů tohoto skladu byla pod zemí, co se v nich skrývá, nikdo nevěděl, nebo ani nechtěl vědět.

Takže nás určili ke střežení tohoto objektu, od velitelské čety praporu nám byli přiděleni dva kuchaři, kteří měli, podle vyjádření náčelníka štábu praporu, zajišťovat stravu u roty, po dobu jejího působení jako strážní jednotky. V dnešní době je to úsměvná skutečnost, ale tenkrát neexistovala žádná „cateringová“ společnost, která by stravování jednotky zajišťovala, všechno jsme si museli zajistit sami.

Před samotným odjezdem jsme „nafasovali“ suroviny potřebné k vaření na dobu dvou dnů, a to do doby než budeme dostávat potřebné suroviny, od nějakého útvaru v Plzni. Já jsem musel jako staršina roty pro ně do Plzně jezdit a každý den kdy jsem je vyzvedl, nahlásit požadavek a hlavně počet stravovaných na příští den.

Při tomto způsobu objednání, jsem se dopustil, dalo by se říct, podvodu, nahlásil jsem, že strávníci jsou příslušníci výsadkového vojska, tudíž mají nárok na stravní normu pět. No podvod, ano padákový prapor byl zrušen, ale výsadkáři jsme byli dál, i když pouze jako „přistávací“ výsadek.

S takto dodávanými surovinami byli víc než spokojeni oba kuchaři a nakonec i mužstvo, po stravovací dietě ve Stříbře to bylo něco neuvěřitelného, takže zase řízek jako v Luštěnicích, a protože to bylo v době Vánočních svátků, tak se na jídelníčku objevila i pečená husa s knedlíkem a zelím, spolu s ní i nějaké sladkosti, pomeranče a jablka. Jen pečivo se neměnilo, dál zůstával chléb, ten nesměl být podle předpisu moc čerstvý, vždy byl nejméně jeden den starý, bylo to proto, aby z čerstvého chleba vojsko netrpělo nadýmáním i na tuto skutečnost armáda pamatovala.

Jak to tak bývá, tak dobré jídlo je potřeba zapít, k tomu sloužil čaj a také „melta“ to byla černá káva údajně vylepšená bromem, proto, aby vojsko nebylo po sexuální stránce moc divoké, nevím, ale říkalo se to, mám ale za to, že ve dvaceti letech je jakékoliv tlumení k ničemu, prostě co neuteklo nebo nevylezlo na strom, no víte co.
Ono těch příležitostí zase až tak moc nebylo, jasně byly slečny v kategorii VLP, velmi lehce přístupné, nebo jen LP, tedy lehce přístupné, ale také v kategorii NŠ, tedy, nehodící se škrtněte.

Tak jsme se dostali až k vycházkám, po dobu strážní služby pro jednotku neplatila žádná omezení, kdo měl volno a zapsal se do knihy vycházek, tak tu vycházku oproti podpisu ve vycházkové knížce dostal.

Ale kam jít, Plzeň, vyloženě posádkové město s velitelstvím divize, sice restaurace na každém rohu, stejně tak na každém rohu vojenský útvar, ale město jako takové nebylo v povoleném okruhu vycházek, navíc hlídky tak zvané lítačky „pročesávaly“ nejen město, ale hlavně nádraží, proto zůstávaly jen ty Šťáhlavy.

Naštěstí restaurace v samotném městečku byla na solidní úrovni, tak že se tam dalo zajít na pivo nebo i na něco k snědku. A když se rozneslo, že „muničák“ hlídají „paragáni“ tak zvítězila přirozená zvědavost, co je to tam nahoře v lesích za jednotku, která ten sklad hlídá.

No a to se již v té restauraci několikrát objevili vojáci, kteří na pravé kapse své uniformy měli odznak „Výsadkář Československé armády“ tak zvanou „paraplacku“ v tehdejším provedení „andělská křídla“, tak místní „štamgasti“, kteří již měli vojenskou službu za sebou, neváhali a začali se vyptávat, potkat vojenského výsadkáře v té době, a v tak zastrčeném koutu naší vlasti, nebylo zas tak časté.

Odpovědi vojáků byly v mezích vojenského tajemství, ale ze strany těch, kteří se vyptávali, bývaly tyto odpovědi odměněny bud sklenicí piva nebo i „panákem“ tvrdého alkoholu. Zde je nutné podotknout, že ti kteří takovou odměnu poskytli, si finančně moc neuškodili, půl litr deseti stupňového piva byl za 1,70 Kč, velký panák rumu 0,05 cl za 4 koruny, malý 0,02 cl za 2,20 Kč.

Stejně jako chlapi, tak byly zvědavé i slečny, i když těch zase nebylo tolik, a také za informace o službě u „paragánů“ neposkytovaly žádné „tekuté“ odměny, i když sem tam k nějakým, ale rozhodně ne tekutým odměnám došlo.

Při konzumaci těch „tekutých“ odměn, to někteří jednotlivci s jejich konzumací trochu přehnali, jejich návrat nahoru do kasáren byl ale dost bolestivý. Cesta zpět vedla takovou zkratkou, přes les a do poměrně strmého kopce, ten les tvořily mohutné smrky, a ty, jak jistě každý ví, mají poměrně plytké kořeny, které na té zkratce dost vystupovaly na povrch, cesta po nich po několika vypitých pivech, proložených nějakým panákem rumu, rozhodně nebyla pochodem po asfaltové silnici, po které jste se do kasáren také mohli dostat, ale byla o mnoho set metrů delší než ta zkratka.

I když se při seskoku padákem k našim tělesným schránkám v mnoha případech matička země nechovala zrovna přívětivě, tak pády na této „stezce odvahy“ jak ji vojáci pojmenovali, byly dvojnásob bolestivější, zvláště když se Vašemu pádu do cesty postavily ty kořeny smrkových velikánů. Ani tato skutečnost neodradila vojáky od toho, aby zmíněnou restauraci přestali navštěvovat.

Já osobně jsem tam nějak často nechodil, i když mně vojáci často zvali, jako voják z povolání jsem musel zachovávat určitý odstup, ne že bych se nějak moc od „záklaďáků“ odtahoval, ale přílišné kamarádství se Vám mohlo později vymstít.

Jednou, jsem tam ale zašel, žádná vycházková uniforma a polobotky, jen „devatenáctky“, v zimním provedení a na nohou jak jinak než „kanady“ ale v hnědém provedení pro vojáky z povolání, a také „kamuflážku“ s kožešinovou vložkou z králičích kožek.

Na náramenících té uniformy „vzor 19“ protože byla nová, se ty malé hvězdičky hodnosti „rotný“ docela ztrácely, kolik peněz bylo tenkrát za jednotlivou „sarži“ se dočtete dole pod příspěvkem.

Restaurace byla víc jak z poloviny obsazená, bylo tam i několik našich vojáků, objednal jsem si pivo, které jsem pomalu upíjel, a ze zvědavosti se rozhlížel po tom lokálu. S vojáky sedělo u stolu několik dívek, vojáky jsem znal všechny, ty dívky ne, zatím.

Vojín 75, u výsadkového vojska 85 Kčs
Svobodník 80, u výsadkového vojska 95 Kčs
Desátník 90 Kčs u výsadkového vojska 105 Kčs
Četař 100 Kčs u výsadkového vojska 115 Kčs

U vojáků z povolání rozdíl mezi příslušnosti k jednotlivým zbraním nebyl.
Četař v další službě 120
Rotný 150
Rotmistr 200
Nadrotmistr 250
Podpraporčík 300
Praporčík 350
Nadpraporčík 400

Důstojníci.
Podporučík 200
Poručík 300
Nadporučík 400
Kapitán 500
Major 650
Podplukovník 800
Plukovník 950

Generálové
Generál-major 1150
Generál-poručík 1350
Generál-plukovník 1550
Armádní generál 1800

Všechny finanční sumy byly vypláceny v tehdejší měně Československé koruny, a že ty hodnosti byly jednoduché a přehledné? Ano žádný „mišmaš“ ve značení ani v názvech neexistoval.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16.května 2026

TROCHA HOSTORIE 142

Tak jsme zůstali ve STŘÍBŘE!

Padákový prapor byl zrušený, určitou naději mohl poskytnout ten přistávací výsadek, ale na ten nebyl potřeba žádný „extra“ výcvik, výsadek z vrtulníků jako „přistávací“ byl o něco později proveden na monstrózním cvičení „Vltava“, bylo to poprvé a také naposledy, víc o tomto způsobu vedení boje nebylo nic vidět, a ani slyšet.

V dalších vzpomínkách nebudou žádné fotografie nebo jen velmi málo, Stříbro totiž nebyly Luštěnice, ve Stříbře byli dva „kontráši“, pamatuji si jen jedno jméno jednoho z nich, jmenoval se Lojín, měl hodnost kapitána, a byl to neskutečný blb. On ani ten druhý nebyl o moc chytřejší, jejich nadřízený byl major Marlinger, to byl také takový „exot“ ten seděl na velitelství divize v Plzni, a do Plzně to nebylo ze Stříbra daleko, tak že ti dva co byli u pluku se „snažili“ o sto šest.

No a do této kombinace zapadl i „malý Jožo“ tedy velitel třetího praporu, měl hodnost majora, to byla jen jedna hvězda, a velmi rád by na svých náramenících viděl dvě podplukovnické hvězdy, z toho vyplývalo jen jediné, a to že se také snažil zalíbit každému z nadřízených, proto nebylo možné pořizovat nějaké fotografie nejen z kasáren, ale i z výcviku.

Zde je nutné zdůraznit skutečnost, o které jsem se již zmínil, a to že okolo kasáren vedla frekventovaná silnice směrem k hraničnímu přechodu Rozvadov, a jak jsem již také zmínil, tak pro tehdejší „západní nepřátele“ nebyl problém natočit a odvysílat v televizi pondělní rozvod pluku.

Mohlo se stát a také se stalo, že veškeré velmi „přísně tajné“ plány, „vykecal“ nějaký „lampasák“ nějaké „rajdě“ ve vinárně u skleničky vína, ve snaze aby si za odměnu mohl „vrznout“, o tom ale později. Proto se ti dva kontráši, a nejen oni tak snažili.

První přišel rozkaz o výměně zbraní, konkrétně útočné pušky SaP-58 V, se sklopnou ramenní opěrkou byly vyměněny za SaP-58 P, tedy v provedení s dřevěnou pažbou, ale ta „iniciativa“ náčelníka NDV netrvala dlouho, než jsme stačili tato „pádla“ jak se mezi vojáky tento typ útočné pušky nazýval, zaregistrovat, následoval nový rozkaz, ve kterém se nařizovalo vrácení původních „sklopek“, zpět do evidence jednotlivých rot a podpůrných čet.

Takže znovu celý kolotoč, vyfasovaná „pádla“ vrátit do skladu a „sklopky“ vrátit zpět na rotu, tak to na vojně chodilo.

Sklad dělostřeleckého vyzbrojování měl na starosti jeho náčelník kapitán Albert Škrabík, další exot ze štábu pluku. Ten nevynechal jedinou příležitost, aby jakýmkoliv způsobem vyjádřil svoje pohrdání nad v té době již bývalými výsadkáři, dalo by se říct, že to byla přímo chorobná nenávist vůči nim, nehlášené kontroly zbraní a zbrojních skladů, patřily k jeho náplni práce náčelníka dělostřeleckého vyzbrojování.

Až později jsme se čistě náhodou dozvěděli, že si touto činností vytvářel předpoklady pro „vynikající“ hodnocení ze strany velení pluku, a tím pádem pro další služební postup, později byl údajně jmenován vojenským přidělencem při velvyslanectví České republiky, tenkrát ještě „Československé socialistické republiky“ někde v Asii, nevím, ale říkalo se to.

I já jsem se s ním jednou, a to docela náhodou setkal, seděl jsem ve své kanceláři, na stole „rozloženou“ pistoli vzor 52, kterou jsem čistil a chystal se ji zase složit. Ozvalo se zaklepání na dveře, na moje „vstupte“ se ve dveřích objevil kapitán Škrabík.

Samozřejmě že následovalo moje „ soudruhu kapitáne, rotný Řezníček, čistím zbraň“ moc se nenamáhal s odpovědí, jen s úšklebkem řekl „ proč to čistíte sám“? Můžete ji dát vyčistit někomu z mužstva“.

Tím mně nahrál na smeč, z dřívějška jsem totiž věděl o tom, že nesnáší čištění pistolí, kýmkoliv z mužstva, proto moje odpověď byla v tom smyslu že „ soudruhu kapitáne, pokud tu pistoli dám někomu z mužstva, aby ji vyčistil, tak budu muset věnovat víc pozornosti tomu, aby se náhodou pistole neztratila“.

Moudře pokýval hlavou a řekl „ tak to máte pravdu, pokračujte“ a odešel. Kdyby jen tušil, že pistoli čistím proto, že jsme s Helešem před tím ve sklepě z pistolí stříleli. V tom sklepě jsme měli takovou malou střelnici, kterou jsme si tam sami „svépomocí“ vybudovali.

Ve Stříbře bylo nutné dávat pozor na jakoukoliv střelbu, protože potom co se ozvala, okamžitě následovala kontrola kdo, co a proč se střílelo, každá rána mohla být vypálená ostrou municí, a to nebylo žádoucí. V tom sklepě, kam se odkládalo všechno „haraburdí“, který byl pod jednou budovou, která byla prázdná, jsme starými „strožoky“ a vším možným „utěsnili“ okénka do toho sklepa aby bylo co nejmíň výstřely slyšet.

Ano, mohli jsme jít na střelnici, ale to bychom museli zažádat o povolení, v žádosti uvést použité zbraně, a hlavně postavit stráže okolo prostoru střelnice, to bylo mnoho požadavků, tak že proto ten sklep.

Ale zpět k té návštěvě kapitána Škrabíka, po jeho odchodu netrvalo moc dlouho a na dveře zaklepal, sám malý Jožo „ bol za mňou hen ten endévák ktorý povedal, že je vela spokojený s tím, ako dbátě na bezpečnost pri čistení zbraní“ súdruh rotný i já som velmi spokojený s touto skutečňostou“.

Když jsem to potom ten samý den vyprávěl Jardovi Helešovi, jinak staršinovi osmé roty, že mně „prápora“ pochválil, prápora byla zkrácená hovorová přezdívka velitele praporu, tak mně na to řekl, „vole buď rád, mně prápora zdrbal za to, že jsem si zametal kancelář“, tak to byla zmínka k osobě náčelníka dělostřeleckého vyzbrojování tehdy kapitána jménem Albert Škrabík.

Ještě než jsem byl odvelený ze Stříbra do Opavy, tak jsem mněl možnost se s ním několikrát setkat, zpravidla to bylo u profylaktických prohlídek zbraní, to se všechny zbraně které u roty byly velmi pečlivě vyčistily, ke každé se přiložilo příslušenství, to byly sumky se zásobníky, čištění a bajonety, pomůcky jako bylo zmíněné čištění se kontrolovalo jen zběžně, ale zbraně jako útočné pušky, pancéřovky, pistole, kulomety a odstřelovací pušky, se kontrolovaly velmi pečlivě, tam šlo o vydutí hlavně, tato závada se vždy u několika zbrání objevila, konkrétně šlo o útočné pušky a pancéřovky.

Po tomto zjištění se sepisovala spousta protokolů, zbraně se navrhovaly na komisionální zrušení, odepisovaly se z evidence roty, a na jejich místo se dodávaly zbraně nové, samozřejmě bez závad, také se našlo pár zlomených bodáků, ty ale nebyly číslované, tak se jen do protokolu uvedlo, že se s nimi špatně zacházelo.

Jinak ty profylaktické prohlídky tak to byl blázinec, který začínal zhruba týden před samotnou prohlídkou, samotné čištění nebyl problém, zbraně se soustředily na klubovně, vyrovnaly na stoly, ale klubovna se musela uzamknout a na noc zapečetit.

Na to čištění zbraní se „vybralo“ několik jednotlivců, kteří se nemuseli zúčastňovat výcviku, ostatní se někde „zašili“ samozřejmě mimo kasárna, zpravidla dole u řeky Mže, kde dopoledne do oběda tu profylaktickou prohlídku přečkali.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 9.května 2026

TROCHA HISTORIE 141

SOUMRAK BOHŮ...


Při tom byl vyhlášen nástup praporu, na něm „malý Jožo“ jinak nový velitel praporu řekl takovou směsí dvou jazyků že „súdruhovja, buděme i nadále ako výsadkári, len nebudeme mat padáky“, ale „do riti“ ozvalo se kousek ode mne. Tam stál u své čety její velitel, Jano Kubaljak, který toto oznámení hned tímto způsobem okomentoval.

Malý Jožo, ještě chvíli řečnil, o tom, kdo a co bude zajišťovat, aby všechno proběhlo hladce. Na druhý den, náčelník štábu střediska vydal pokyny k samotnému přesunu praporu z Luštěnic do Stříbra, přesun bude proveden po železnici, technika praporu bude naložena na přistavené vagony na nádraží v Luštěnicích, stejně tak jako mužstvo.

Příslušníci jednotky, kteří jsou na dovolené, musí být do dne vagonování staženi z dovolenek, budovy, kde byly ubytovány jednotlivé roty, budou postupně předány správě budov střediska. Nastal nepopsatelný zmatek, někde něco chybělo, někde zase něco přebývalo, ale všechno bylo pečlivě zorganizováno.

Tak jsme se s Jardou Helešem naposledy zašli podívat na kotviště balonu, tu stříbro šedou „obludu“ již nikdo nehlídal, no tenkrát jsme neměli žádné mobilní telefony s vestavěným fotoaparátem, ani jiný přístroj se kterým bychom balon naposledy zvěčnili, ale to v době největší slávy střediska udělal někdo jiný, tak že „trocha historie“ z výsadkářského pravěku v podobě fotografií, nějaká do dnešní „pomatené“ doby určitě zůstala.

Naposledy jsme prošli lesem, kde borovice v létě voněly pryskyřicí, a kde jsme jako „záklaďáci“ zažili nezapomenutelné dva roky náročného výcviku u výsadkových jednotek tehdejší armády.

Mezitím na rotě nepředstavitelný binec, co nebylo potřeba a nebylo evidováno, se házelo na hromadu a pálilo, poprvé jsme si sebou do Stříbra nemuseli brát „strožoky“, podle sdělení které přišlo ze štábu praporu, bude mužstvo spát na nafukovacích matracích, uvidíme.

Ještě poslední oběd, proviantní náčelník střediska se opět „vytáhl“ řízek a bramborový salát, nadlouho poslední solidní strava, po obědě odjezd na nádraží v Luštěnicích, kde na kusé koleji, v nádražácké hantýrce „šturcu“ stála řada vagonů, jak nákladních plošinových, tak i osobních pro mužstvo.

Všechno je naloženo, mužstvo také na místě, dozorčí přepravy spolu s pomocníkem určeni, na nástupišti červená brigadýrka výpravčího, v jeho zvednuté ruce „výpravka“ povolující odjezd zvláštního nákladního vlaku, dvojí zapískání lokomotivy, tenkrát ještě parní, slabé trhnutí a odjezd, poslední pohled na Luštěnice s přáním se sem někdy vrátit. Jen mimochodem, ten „návrat“ do Luštěnic se uskutečnil až po padesáti letech, které uplynuly od našeho nástupu ZVS.

Náš třetí prapor se vracel do Stříbra po železnici, prapor z Karlových Varů, naložil všechny osobní věci na nákladní auta, která je postupně odvezla do jejich posádky, mužstvo zabalilo naposledy svoje padáky, a na vypůjčených autech od tankové divize, odjela na letiště „Boží Dar“.

Odtud odletěla dvanácti „Iljušiny“ ke Karlovým Varům, a na letišti „Olšová vrata“ provedli svůj poslední výsadek. Když jsme se ptali, proč i náš prapor nemohl seskočit někde u Stříbra, tak nám bylo sděleno, že se v okolí Stříbra nenachází žádná vhodná větší plocha, na které by se výsadek praporu dal provést. Přesun praporu Karlovy Vary byl proveden letecky také z toho důvodu, že na nádraží v Karlových Varech se pohybovalo větší množství osob cizích národností, a tudíž nebylo žádoucí, aby příjezd železničního transportu a jeho následnou vykládku tyto osoby viděly, za to výsadek na letiště, byla vlastně taková „demonstrace síly“ našeho bývalého zřízení.

Ale, zatím co my jsme byli i nadále vedeni jako výsadek, sice jen „přistávací“, tak „Karlovaráci“ přešli kompletně do sestavy pluku jako motostřelecký prapor.

Zpátky k našemu železničnímu transportu... jako vojenský transport jsme měli určitou přednost, ale zase ne takovou, abychom projeli celou trasu bez nějakého zdržení, ve větších stanicích jsme zůstali stát do té doby, než okolo nás projel nějaký rychlík nebo i spěšný vlak.

V takových stanicích ale vznikalo při delším stání jiné nebezpečí, vzhledem k tomu, že se přesun uskutečnil v létě, tak vojsko mělo pochopitelně žízeň, i když vody bylo ve stanici dostatek, větší zájem vzbuzovalo pivo, a to i přes to, že vzdalovat se od transportu bylo přísně zakázáno, ale vždy se někdo našel, kdo toto nařízení nerespektoval a příkaz porušil.

Velitel praporu již zmiňovaný „malý Jožo“ skákal jak papírový čert, když z okna železničního vozu viděl, jak si někteří vojáci běhají pro pivo a to nejen do nádražních stánků, ale i do vnitřních prostor restaurací, nebylo mu to nic platné.

Samozřejmě že od něho následoval „sprdunk“ velitelů jednotlivých rot, ti si to samozřejmě nenechali pro sebe a odskákali to velitelé čet, no a od těch to schytali i velitelé družstev, tak to na vojně chodilo, mužstvo ale pro pivo na každé větší zastávce, kde se nějaká restaurace nebo jen stánek nacházel, chodilo vesele dál. Konečně celý transport dojel do Stříbra, technika se vyložila, mužstvo seřadilo a následoval pochod do kasáren. Nevím a dodnes jsem nepochopil co tím pochodem přes celé město „malý Jožo“ sledoval, snad jen to, že velení pluku se na působení praporu v posádce ještě více zaměřilo, a jak jsme se později dozvěděli, tak i velitel praporu za ten pochod schytal od velení pluku nějaké napomenutí.

Tak jsme se objevili ve Stříbře, zatím co dříve jen sporadicky, tak teď natrvalo a bez jakékoliv vyhlídky na nějaké zlepšení nebo dokonce návrat do Luštěnic.

Jednoho dne se u praporu objevila i četa vojáků, kteří přijeli od výsadkového pluku z Holešova, nevím proč zrovna tito vojáci a z jakého důvodu byli do Stříbra převeleni, ale musel to být pro ně šok, no nakonec zapadli do jednotlivých rot, a zbytek vojny ve Stříbře dosloužili.

Dá se říct, že v pohodě, na rozdíl od těch vojáků základní služby od pluku z Holešova, kteří byli po rozpuštění a prakticky likvidace tohoto útvaru, odveleni k dokončení základní služby, k útvarům silničního vojska převážně dislokovaným někde na Slovensku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.května 2026

TROCHA HISTORIE 141

SOUMRAK BOHŮ...


Při tom byl vyhlášen nástup praporu, na něm „malý Jožo“ jinak nový velitel praporu řekl takovou směsí dvou jazyků že „súdruhovja, buděme i nadále ako výsadkári, len nebudeme mat padáky“, ale „do riti“ ozvalo se kousek ode mne. Tam stál u své čety její velitel, Jano Kubaljak, který toto oznámení hned tímto způsobem okomentoval.

Malý Jožo, ještě chvíli řečnil, o tom, kdo a co bude zajišťovat, aby všechno proběhlo hladce. Na druhý den, náčelník štábu střediska vydal pokyny k samotnému přesunu praporu z Luštěnic do Stříbra, přesun bude proveden po železnici, technika praporu bude naložena na přistavené vagony na nádraží v Luštěnicích, stejně tak jako mužstvo.

Příslušníci jednotky, kteří jsou na dovolené, musí být do dne vagonování staženi z dovolenek, budovy, kde byly ubytovány jednotlivé roty, budou postupně předány správě budov střediska. Nastal nepopsatelný zmatek, někde něco chybělo, někde zase něco přebývalo, ale všechno bylo pečlivě zorganizováno.

Tak jsme se s Jardou Helešem naposledy zašli podívat na kotviště balonu, tu stříbro šedou „obludu“ již nikdo nehlídal, no tenkrát jsme neměli žádné mobilní telefony s vestavěným fotoaparátem, ani jiný přístroj se kterým bychom balon naposledy zvěčnili, ale to v době největší slávy střediska udělal někdo jiný, tak že „trocha historie“ z výsadkářského pravěku v podobě fotografií, nějaká do dnešní „pomatené“ doby určitě zůstala.

Naposledy jsme prošli lesem, kde borovice v létě voněly pryskyřicí, a kde jsme jako „záklaďáci“ zažili nezapomenutelné dva roky náročného výcviku u výsadkových jednotek tehdejší armády.

Mezitím na rotě nepředstavitelný binec, co nebylo potřeba a nebylo evidováno, se házelo na hromadu a pálilo, poprvé jsme si sebou do Stříbra nemuseli brát „strožoky“, podle sdělení které přišlo ze štábu praporu, bude mužstvo spát na nafukovacích matracích, uvidíme.

Ještě poslední oběd, proviantní náčelník střediska se opět „vytáhl“ řízek a bramborový salát, nadlouho poslední solidní strava, po obědě odjezd na nádraží v Luštěnicích, kde na kusé koleji, v nádražácké hantýrce „šturcu“ stála řada vagonů, jak nákladních plošinových, tak i osobních pro mužstvo.

Všechno je naloženo, mužstvo také na místě, dozorčí přepravy spolu s pomocníkem určeni, na nástupišti červená brigadýrka výpravčího, v jeho zvednuté ruce „výpravka“ povolující odjezd zvláštního nákladního vlaku, dvojí zapískání lokomotivy, tenkrát ještě parní, slabé trhnutí a odjezd, poslední pohled na Luštěnice s přáním se sem někdy vrátit. Jen mimochodem, ten „návrat“ do Luštěnic se uskutečnil až po padesáti letech, které uplynuly od našeho nástupu ZVS.

Náš třetí prapor se vracel do Stříbra po železnici, prapor z Karlových Varů, naložil všechny osobní věci na nákladní auta, která je postupně odvezla do jejich posádky, mužstvo zabalilo naposledy svoje padáky, a na vypůjčených autech od tankové divize, odjela na letiště „Boží Dar“.

Odtud odletěla dvanácti „Iljušiny“ ke Karlovým Varům, a na letišti „Olšová vrata“ provedli svůj poslední výsadek. Když jsme se ptali, proč i náš prapor nemohl seskočit někde u Stříbra, tak nám bylo sděleno, že se v okolí Stříbra nenachází žádná vhodná větší plocha, na které by se výsadek praporu dal provést. Přesun praporu Karlovy Vary byl proveden letecky také z toho důvodu, že na nádraží v Karlových Varech se pohybovalo větší množství osob cizích národností, a tudíž nebylo žádoucí, aby příjezd železničního transportu a jeho následnou vykládku tyto osoby viděly, za to výsadek na letiště, byla vlastně taková „demonstrace síly“ našeho bývalého zřízení.

Ale, zatím co my jsme byli i nadále vedeni jako výsadek, sice jen „přistávací“, tak „Karlovaráci“ přešli kompletně do sestavy pluku jako motostřelecký prapor.

Zpátky k našemu železničnímu transportu... jako vojenský transport jsme měli určitou přednost, ale zase ne takovou, abychom projeli celou trasu bez nějakého zdržení, ve větších stanicích jsme zůstali stát do té doby, než okolo nás projel nějaký rychlík nebo i spěšný vlak.

V takových stanicích ale vznikalo při delším stání jiné nebezpečí, vzhledem k tomu, že se přesun uskutečnil v létě, tak vojsko mělo pochopitelně žízeň, i když vody bylo ve stanici dostatek, větší zájem vzbuzovalo pivo, a to i přes to, že vzdalovat se od transportu bylo přísně zakázáno, ale vždy se někdo našel, kdo toto nařízení nerespektoval a příkaz porušil.

Velitel praporu již zmiňovaný „malý Jožo“ skákal jak papírový čert, když z okna železničního vozu viděl, jak si někteří vojáci běhají pro pivo a to nejen do nádražních stánků, ale i do vnitřních prostor restaurací, nebylo mu to nic platné.

Samozřejmě že od něho následoval „sprdunk“ velitelů jednotlivých rot, ti si to samozřejmě nenechali pro sebe a odskákali to velitelé čet, no a od těch to schytali i velitelé družstev, tak to na vojně chodilo, mužstvo ale pro pivo na každé větší zastávce, kde se nějaká restaurace nebo jen stánek nacházel, chodilo vesele dál. Konečně celý transport dojel do Stříbra, technika se vyložila, mužstvo seřadilo a následoval pochod do kasáren. Nevím a dodnes jsem nepochopil co tím pochodem přes celé město „malý Jožo“ sledoval, snad jen to, že velení pluku se na působení praporu v posádce ještě více zaměřilo, a jak jsme se později dozvěděli, tak i velitel praporu za ten pochod schytal od velení pluku nějaké napomenutí.

Tak jsme se objevili ve Stříbře, zatím co dříve jen sporadicky, tak teď natrvalo a bez jakékoliv vyhlídky na nějaké zlepšení nebo dokonce návrat do Luštěnic.

Jednoho dne se u praporu objevila i četa vojáků, kteří přijeli od výsadkového pluku z Holešova, nevím proč zrovna tito vojáci a z jakého důvodu byli do Stříbra převeleni, ale musel to být pro ně šok, no nakonec zapadli do jednotlivých rot, a zbytek vojny ve Stříbře dosloužili.

Dá se říct, že v pohodě, na rozdíl od těch vojáků základní služby od pluku z Holešova, kteří byli po rozpuštění a prakticky likvidace tohoto útvaru, odveleni k dokončení základní služby, k útvarům silničního vojska převážně dislokovaným někde na Slovensku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.května 2026

TROCHA HISTORIE 140

Jednou z povinností pomocníka dozorčího útvaru bylo zajištění každodenního nástupu stráží a dozorčích jednotlivých rot, dozorčího padákového skladu, kuchyně, a autoparku, bylo to tak zvané „bojové rozdílení“, konalo se každý den v šestnáct hodin.

Na tuto hodinu nastoupily nové stráže a dozorčí jak jednotlivých rot, tak i ostatních složek.

Pomocník dozorčího útvaru po jejich kontrole pak podal dozorčímu útvaru hlášení že „ stráže a dozorčí orgány nastoupily k bojovému rozdílení“, následoval pozdrav dozorčího, namátková kontrola ustrojení, někdy i zbraní, a rozchod na určená stanoviště.

Tak jsem byl i já určen denním rozkazem velitele střediska jako pomocník dozorčího útvaru, dozorčím byl podporučík Karel Plzák, od balonové čety. Já v tehdy již zavedené uniformě pro vojáky z povolání, pro kterou se používal název „tesilky“, to bylo provedení v nemačkavé úpravě, podle výstrojního předpisu „Int-4-1“ o něco později nahradilo i vycházkové uniformy vzor 21 u vojáků základní služby.

Podporučík Plzák přišel v uniformě „ vzor 19“ a s „malorážkou“ na rameni, samozřejmě k všeobecnému ale pečlivě skrývanému veselí nastoupených orgánů. Podporučík si to mohl dovolit, jednak jsme byli v Luštěnicích, a za druhé, podporučík Plzák měl na svém kontě v té době již tisícovku seskoků.

Ale proč ta malorážka?

Kousek od budovy strážnice kde sloužil „déveťák“ byly takové přístřešky, tam se za nepříznivého počasí balily padáky, no a když se padáky nebalily, tak tam byl klid. Toho klidu využívala populace divokých králíků, kteří tam nerušeně „vegetili“, čas od času sice štáb střediska vytáhl ze skříní brokovnice, a tu populaci snížil, ale takový králík zasažený výstřelem z brokovnice býval plný broků, tak že bylo lepší použít malorážku, tedy ráži „22“, ale i u této ráže, jste se museli dobře trefit.

Střela z útočné pušky nepřipadala v úvahu, po takovém zásahu by z toho králíka zůstaly na zemi jen jeho tlapky. Převzali jsme tedy službu dozorčího útvaru, to nebylo nic složitého, taková každodenní rutina, dozorčí s malorážkou odešel číhat na králíky, já jsem mezitím přijal několik telefonních hovorů.

Jedním z nich bylo i každodenní hlášení o středně výškových větrech, to přicházelo z meteorologické služby armády, hovorově „rosničkářů“, a muselo se zapisovat do knihy k tomu určené, tam se zapisovala „ výška, atmosférický tlak, teplota v dané výšce, směr větru a také rosný bod“ toto hlášení spolu s hlášením o přistání transportních letadel sloužilo jako základ pro plánování seskoků, náčelníkem výsadkové služby, pokud se skákalo jen z balonu, stačila zpráva z letiště „Boží Dar“ o dané meteorologické situaci k danému dni.

Situace se ale průběžně zjišťovala před samotnými seskoky i během nich, kdy se měřila rychlost i síla větru. Letiště „Boží Dar“ bylo v těchto hlášeních uváděno jako „Louka 40“ to byl jeho krycí název, mám ale za to, že to krytí bylo zbytečné, když se nad krajinou objevilo dvanáct „ IL -14“ které s vysunutými podvozky začaly nasazovat na přistání, tak bylo každému jasné, kde asi přistanou.

Další letiště bylo až v Mladé Boleslavi, to nebylo vojenské, tak že nepřipadalo do úvahy, stejně tak jako záložní letiště „Hradčany“ Tak to bylo takové krátké vyjádření k tomu co „pomocník“ dělal.

Tak jsem i já toho dne stál před budovou strážnice, kde měl svoje „sídlo“ dozorčí útvaru, ten se právě vrátil z „čekané“, dva ulovené králíky hodil pod stůl, a společně jsme očekávali příjezd velitele střediska, kterému bylo nutné podat hlášení o tom že „ po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo“.

Objevil se „gazík“ s majorem Jirouškem, hlášení proběhlo tak jak mělo, s následným podáním ruky a škodolibou otázkou velitele střediska k dozorčímu „ kolik jich máš“, tím byli míněni ti dva králíci pod stolem. Odpověď „ no za moc to nestálo“, oboustranné úsměvy, a odjezd gazíku k budovám štábu. Ještě je nutné podotknout, že ti dva, jak velitel tak dozorčí si tykali.

Den pomalu ubíhal, zapsal jsem nějaké údaje do sešitu předání služby, dozorčímu řekl, že se jdu podívat na rotu, která v té době měla být a také byla na letišti, na rotě opět hlášení dozorčího poddůstojníka „že se nic zvláštního nestalo“, něco jsem si ještě udělal ve své kanceláři, a odchod zpět na „bránu“, po cestě jsem z dálky zaslechl nezaměnitelný zvuk leteckých motorů, a uviděl jak dvanáct „Iljušinů“ pomalu nad Dobrovicemi nabírá výšku, míří na místo vysazení mezi obcemi Čistá a Plužná.

Mrzelo mě, že nejsem v některém letadle a nebudu skákat, v té době se za seskoky již neplatilo, ale případný seskok jsem si mohl započítat na zvýšení výkonnostní třídy, pomyslel jsem si, třeba příště. To jsem ale zdaleka netušil, že to byl prakticky poslední seskok, a co všechno bude následovat.

Služba pomocníka dozorčího skončila, službu jsme bez problémů předali další dvojici, kterou určoval denní rozkaz velitele střediska, zde bych rád uvedl, kdo se do této služby určoval, dozorčí byl zpravidla důstojník, pomocníkem byl zpravidla někdo z praporčického sboru, nikdy ne nějaký „záklaďák“.

V Luštěnicích jsme ještě nějaký čas zůstali a to až do doby než byl jednoho dne vyhlášen nástup praporu, no a to byl, dá se říct „soumrak bohů“ na něm jsme se dozvěděli, že prapor se jako padákový výsadek ruší, jako výsadek budeme sice i nadále vedeni, ale jen v režimu „přistávací“, na místo vysazení budeme přepravováni vrtulníky, které v té době armáda zavedla do výzbroje.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 139


U velitele třetí čety bych se rád zmínil o tom, jak tento bývalý spolubojovník skončil, já jsem ho poznal jako vojáka základní služby, když „narukoval“ do Luštěnic.

Byl ročník 1942, ale vzhledem k tomu že v době kdy měl nastoupit spolu s ostatními povolanými, tak studoval nějakou školu, tím pádem mu byl nástup ZVS odložen o jeden rok, po maturitě ale normálně na ZVS nastoupil. Ta maturita se potom projevila i na jeho hodnosti, na jejím základě byl povýšen do hodnosti podporučíka.

Jak jsem uvedl již dříve, tak na jeho osobu jsem „narazil“ při dohledávání bývalých spolubojovníků od výsadkového střediska. Vladimír se zúčastnil několika našich setkání veteránů v Luštěnicích, kam měl z Prahy, kde bydlel, velmi blízko.

Byl jedním z několika bývalých spolubojovníků, který byl „elektronicky vzdělaný“ měl internetovou adresu, na internetu aplikaci „SKYPE“ která již v dnešní době není aktuální, je nahrazena aplikací „Teams“ nebo ještě lépe aplikací „Viper“ na aplikaci „SKYPE“ jsme spolu „vykecávali“ o tom jaká byla tenkrát vojna, co děláme v dnešní době a podobné věci.

Byl velmi dobrým tanečníkem, jezdil na setkání důchodců někde v okolí Prahy, kde na parketu čekaly tance chtivé rozvedené dámy a vdovy v důchodovém věku. To ale najednou skončilo, musel na operaci s kolenem, které se mu po operaci špatně hojilo, přidávaly se další choroby a časté pobyty v lázních.

V Praze bydlel v klidné čtvrti, kde si kdysi postavil rodinný dům, z rozvedeného manželství měl jedinou dceru, která vystudovala vysokou školu. Ty dcery měl vlastně dvě, já jsem byl jedním z mála osob, která o té druhé věděla. Ta druhá pocházela z krátké známosti v době ZVS, kdy si při nějaké příležitosti „vrzl“ s jednou místní slečnou z Luštěnic, jak to tak bývá tak to „vrznutí“ nezůstalo bez následků. Dcera té slečny z Luštěnic se Vladimírovi přihlásila, až v době kdy jí bylo osmnáct roků, do té doby vyrůstala bez jakýchkoliv finančních požadavků v péči své matky a i jejich rodičů, což se tak často nevidí.

Ale zpět k Vladimírovi, přišla doba, kdy přestal komunikovat na počítači v relaci SKYPE, a volal jen na mobilní telefon, na telefonu mně na můj dotaz proč nepoužívá SKYPE, řekl, že mu tu aplikaci jeho dcera nějak zrušila, nebo dokonce počítač vypnula. Navíc musel jít na nějaké vyšetření, které zařídila zase ta jeho pravá dcera, kde se mělo zjistit, jestli je svéprávný.

Při posledním telefonickém rozhovoru mně, prosil, abych za ním do Prahy přijel, na můj dotaz proč mám k němu jet, sdělil, že mu byl nařízen dlouhodobý pobyt v nějakém ústavu, kde se má léčit. Jeho „pozvání“ jsem odmítl, protože jsem nechtěl jakýmkoliv způsobem zasahovat do jeho soukromých věcí, bylo to také z důvodu, že jsem věděl o tom, že rodinný dům i s pozemkem byl dávno před tím přepsán na jeho legitimní dceru, s dodatkem, že ta bude o něho ve stáří pečovat.

Později nebral ani telefony, až se odmlčel úplně. No já jen že hodnota jeho nemovitosti činila odhadem osm milionů korun. Moje pátrání po jeho osudu skončilo když se mně jedna paní, která se zúčastňovala našich srazů veteránů, zaslala Vladimírovo parte.
To bylo takové odbočení, s připomínkou toho, jak se k Vám mohou vlastní děti zachovat.

Zpět k mému návratu do Stříbra, jak jsem již uvedl dříve, tak to bylo hlavně proto, že prapor na speciální výcvik a hlavně seskoky odjížděl v pravidelných turnusech do Luštěnic.

Tak tomu bylo i tentokrát a to krátce po tom co jsem převzal funkci výkonného praporčíka deváté roty, mezitím k praporu narukovaly nové posily, jednak přímo od jednotlivých vojenských správ a pravidelných odvodů, a také přeložením nováčků od 7 výsadkového pluku z Holešova, ale postupně.

Ne všem se ale zařazení k výsadkovému praporu líbilo, našlo se několik nováčků, kteří z této skutečnosti, když se dověděli, že budou skákat z letadla na padáku, měli doslova panickou hrůzu. Stál jsem na odpočivadle u schodiště, a se zájmem i trochou takového pohrdání strachem, sledoval příchozí posily roty.

Po schodech stoupala skupina nových vojáků, kterou vedl jeden z poddůstojníků, skupina přišla se sprch v „kombajnu“ kde dostali základní výstroj, ta ostatní na ně čekala na jednotlivých světnicích. Ze skupiny příchozích se oddělil jeden voják, který zamířil ke mně, vzápětí mně oslovil mým křestním jménem.

Chvíli jsem na něho hleděl, než jsem si uvědomil, o koho se jedná, znali jsme se z „civilu“, oba jsme před nástupem na vojnu pracovali v Prostějově v tehdy známém podniku „Agrostroj“, ten nováček se jmenoval Vojtěch Provaz, teď přede mnou stál kluk se strachem v očích z toho, co bude následovat.

Měl štěstí, z těch nováčků, kteří nastoupili k praporu, se jich několik odeslalo k motostřeleckému praporu, zpravidla to bylo z nevyhovující zdravotní stránky, tak jsem jednoduše toho Vojtěcha do toho seznamu zařadil, tito nováčci byli po příchodu k jiné jednotce, zpravidla okamžitě zařazováni do poddůstojnické školy.

S tím Vojtou jsem se čistě náhodou, mnohem později, setkal v Prostějově, on bydlel v Mostkovicích, já v Čechách pod Kosířem, tak že naše setkání bylo, dalo by se říct dílem osudu, za moje tehdejší rozhodnutí Vojta moc děkoval. Já k tomu mohu jen napsat, že i kdyby k jeho přeložení tenkrát nedošlo, tak mohl za nějakou dobu klidně „dosloužit“ i u třetího praporu, protože ten byl jako padákový výsadek zrušen.

Byl sice jako výsadek veden, ale již jen jako „přistávací“, to znamenalo, že na místo vysazení byl prapor přepraven pomocí vrtulníků, které byly v té době do armády zařazovány k bojové službě. Prapor byl takto přepraven jako přistávací výsadek na monstrózní cvičení „Vltava“ o tom se ale zmíním později.

Zatím jsme ale byli vedeni jako „padákový“ výsadek a chystali jsme se odjet na výcvik do Luštěnic. V Luštěnicích jako obvykle, zase vynikající strava, samozřejmě pozemní výsadková příprava, balení padáků i samotné seskoky.

Toho posledního seskoku jsem se bohužel již nezúčastnil, ne že bych nechtěl, ale byl jsem denním rozkazem velitele střediska, určen do služby pomocníka dozorčího útvaru, tak zvaného „malého Boha“, zde je potřeba se zmínit co, nebo kdo to byl.

Tak jak na jednotlivých rotách byl dozorčí roty a pomocník dozorčího roty, tak se u vyšší jednotky, v tomto případě útvaru, určoval dozorčí a jeho pomocník, v praxi nazývaný „dévéťak“ správně „dozorčí vojskového tělesa“ a ještě lépe „velký Bůh“ označením této funkce byly pletené šňůry se dvěma zlatými náboji na jejich koncích, ty měly žlutou barvu, jeho pomocník, hovorově „malý Bůh“ měl šňůry v barvě bílé, rovněž zakončené dvěma náboji, v obojím případě byly náboje „odborně“ upravené samozřejmě prázdné, ale zakončené střelou neboli „kulkou“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 138

STŘÍBRO

Tak nás dva ta „štábní“ V3S dovezla k pluku do Stříbra, dokonce s námi zajela až před budovu štábu, po zastavení jsme vystoupili a na pokyn velitele vozu který měl hodnost nadporučíka, jsme šli ohlásit náš příchod veliteli pluku, v té době mu velel podplukovník Svoboda.

Opět jako v Plzni, klasické přivítání ve stylu bla,bla,bla, a sdělení že ubytování máme připraveno u prvního praporu, zde nastal první problém, když jsme veliteli pluku sdělili, že chceme sloužit u třetího praporu, který v té době byl ještě výsadkový.

Velitel pluku po našem oznámení neskrýval z naší žádosti svoje rozčarování, on ten první prapor, kterému velel podplukovník Seidl, tak to byla taková, dá se říct „elita“ pluku, ale velitel tohoto praporu byl dost nepříjemný člověk, a my jsme zrovna po něčem takovém netoužili.

Moc jsme si tím rozhodnutím nepomohli, velitel třetího praporu také nebyla žádná velká sláva, byl to takový malý „skřet“, od toho se odvíjela i jeho přezdívka „malý Jožo“, nikdo nevěděl, odkud přišel, byl to takový „čecho-slovák“, tomu odpovídal i způsob jeho vyjadřování.

Nakonec velitel pluku na naše rozhodnutí sloužit u třetího praporu kývl, a my jsme z jeho kanceláře odešli přímo do budovy, kde byl třetí prapor ubytován. Já jsem šel do druhého patra, kde byla devátá rota, od které jsem do kurzu odešel, Jarda Heleš byl o patro níž, kde byla osmá rota.

Ještě jsme se museli ohlásit u nového velitele praporu, to byl major Jozef Husár, přezdívaný „malý Jožo“ ten prapor převzal od podplukovníka Ladislava Doležala, který byl jmenován velitelem výsadkového střediska v Luštěnicích, ten středisko převzal od majora Viléma Jirouška, který jako jediný odešel od střediska do Prostějova, kde velel výsadkovému praporu až do doby než byl tento prapor zrušen.

Po odchodu od velitele 3 praporu jsme se odešli ubytovat, každý z nás dostal svůj pokoj, nic moc, postel stůl, dvě židle, noční stolek, to bylo tak všechno, umývárna a WC společné na chodbě, ale vše zadarmo.

Po ubytování odchod zpět na velitelství pluku k výstrojnímu náčelníkovi, kde jsme mimo výstrojní body obdrželi několik košil, nějaké spodní prádlo, polobotky určené k slavnostní uniformě, služební opasek, tak zvanou „dohodu“, a také služební obuv „kanady“ ty byly již v hnědé barvě.

Pro dvě uniformy jsme si ale museli zajet do Plzně, v armádním zařízení „Kras“ nám je vydali přesně na naše tělesné proporce. Později byla naše výstroj doplněna o zimní kabát s ušankou, a také lehký plášť, tak zvaný „ trenčkot“, to byla spolu s těmi hnědými kanadami, novinka ve vystrojování vojáků z povolání. Za přidělené výstrojní body jsme si mohli vyfasovat různé výstrojní součástky, body které se nevyužily v daném roce, platily i v roce příštím, na některé součásti výstroje bylo totiž potřeba bodů více.

Ale k tomu pluku, jeho otevřený název byl 57. motostřelecký pluk Františka Palackého, později byl přejmenován na „Česko-slovensko – Kubánského přátelství“, to vím jen z doslechu, protože v té době jsem u pluku již nesloužil.

Nastoupil jsem tedy k deváté rotě jako výkonný praporčík, dříve staršina, rota měla nového velitele, byl to nadporučík Pelc, jinak velitelé čet zůstali až na jednoho stejní, od první čety odešel poručík Jelínek, ten zůstal v Luštěnicích v poddůstojnické škole, první četě velel, Jano Kubaljak s hodností nadporučíka, druhé četě poručík František Svoboda, a třetí četu dostal na starost bývalý „záklaďák“ nyní s hodností podporučíka Vladimír Verner.

Zatím jsme ještě sloužili ve Stříbře, i když to nebyl žádný med, z Luštěnic jsme byli zvyklí na volnou přírodu, hlavně les, zde jen asfalt a beton, navíc se po kasárnách pohybovala spousta důstojníků, a ti nás „paragány“ neměli moc v lásce.

Když k tomu připomenu stravu, o které jsem se také již v některém předchozím příspěvku zmínil, tak to byl vrchol, na kakao jsme mohli zapomenout, nanejvýš tak čaj, ale ten byl v takové kvalitě, že dešťová voda, byla oproti němu hotový zázrak.

Na snídani tradičně „ melta“ neboli černá káva, k tomu chleba a nějaká pomazánka z Bůh ví čeho, obyčejné rohlíky, loupáčky, nebo půlka vánočky, tak to již vůbec ne. Oběd nebo večeře, tak to bylo pravidelně „UHO“ přeleženo do českého jazyka „universální hnědá omáčka“ s kouskem něčeho co připomínalo maso. Řízek byl jen na Vánoce nebo na den „ČSLA“ tedy dvakrát do roka.

Stravovací normu na kterou v Luštěnicích „pečlivě“ dohlížely civilní zaměstnankyně, tak tu ve Stříbře měli na starosti kuchaři z „ RTZ“ neboli roty technického zabezpečení a velitelské roty.

Tyto jednotky se skládaly z vojáků základní služby, kteří měli klasifikaci „B“ a tím pádem se nehodili pro bojovou službu, byli přidělováni jako obsluhy kotelen, které v té době neměly o plynu ani potuchy, nebo jako promítači do útvarových kin, knihovníci a také jako skladníci v různých skladech.

To je přesně ta „parta“ která v dnešní době na internetových stránkách roní slzy o tom, jak se na vojně v té době měli zle.

Všichni se ale dobře znali s kuchaři, a ti byli zadobře s proviantním náčelníkem, který o tom co se děje v kuchyni moc dobře věděl. Zde bych rád připomněl výrok nějakého ruského generála, který řekl že „ proviantní náčelník by svoji funkci měl vykonávat jen pět dní, potom by měl být zastřelen, protože se dopouští zvěrstev na vojácích“, to ve Stříbře platilo na víc jak 100 %.

Třetí prapor se nevracel k pluku jen tak pro nic, bylo nepsaným pravidlem, že návrat znamenal vždy nějakou brigádu, nebo střežení nějakého objektu mimo pluk, brigády na pomoc národnímu hospodářství, tak to byl takový, dalo by se říct folklór, většinou se v našem případě jednalo o sklizeň sena někde ve vojenském prostoru, kam normální občané neměli přístup, nebo jen s povolením příslušné vojenské správy na propustku.

Nejčastěji se jednalo o VVP „Hradiště“ neboli „Doupov“, to byl obrovský prostor odkud bylo po válce vystěhováno německé obyvatelstvo, na místě vystěhovaných vesnic, byly zřízeny střelnice, a to jak pěchotní, tak i tankové, zde se prakticky opakovalo to co udělal Werhrmacht za druhé světové války českému obyvatelstvu například ve VVP „Březina“ nebo „Libavá“.

O VVP Doupov doporučuji knihu, kterou napsal a vydal bývalý velitel tohoto prostoru Ing. Bedřich Švehla plukovník ve výslužbě. Napsal a vydal celkem tři knihy, všechny mají stejný název „Tenkrát na Doupově“ jen s tím rozdílem že jsou číslovány ve vydaném pořadí tedy 1,2 a 3.

Nemá tedy cenu, se o tomto prostoru podrobněji rozepisovat. Snad jen o skutečnosti, že pokud jsme odjeli na senoseč, tak zásobování potravinami měl na starosti náčelník štábu praporu v té době kapitán Jaroslav Trapl, za jeho působení byla stravování na brigádě na vynikající úrovni, mnohem později prakticky až v době, kdy jsem s armádou neměl již nic společného, že se při sklizni sena čepovalo i pivo. Nevím, já jsem to nezažil.

Jak jsem se to dozvěděl? Později již v civilu, kdy jsem stále dohledával bývalé spolubojovníky z Luštěnic, tak mně prostřednictvím internetu kontaktoval již zmiňovaný velitel třetí čety Vláďa Verner, a ten tuto skutečnost potvrdil, jen jsem se od něho nedozvěděl, nebo lépe řečeno nestačil dozvědět, jakým způsobem čepování piva probíhalo, škoda, mohlo to být docela zajímavé.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11. dubna 2026

Fotogalerie: