TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 2018

Pokračování 11

Setkání v roce 2017 skončilo, jak jinak než úspěšně, je potřeba u tohoto setkání ještě chvíli zůstat, proč?

Na předešlých setkáních mnohokrát padl názor a myšlenka, že by bylo dobré udělat něco, co by naši službu u výsadkového střediska v Luštěnicích trvale připomínalo.

Názorů na tuto myšlenku bylo mnoho, ale jak tomu v takových případech bývá, nikdo z diskutujících nepřišel s nějakým konkrétním návrhem, jistě nějaké památníky které službu u výsadkového vojska u jiných útvarů připomínaly, tady byly, v těchto případech ale jejich realizace byla bohatě dotována nejen MNO, ale i místními samosprávami jednotlivých míst, kde tyto útvary byly v minulosti dislokovány.

V našem případě jsme se ale na nějakou finanční pomoc z jakékoliv instituce nemohli spoléhat, museli jsme si všechno hradit sami ze svých kapes.

Přitom několik návrhů na zhotovení pomníku, nebo pamětní desky padlo, v případě zhotovení pomníku na místě bývalých kasáren by se jednalo o dost vysokou finanční částku, v tomto případě by pomník musel být zhotoven tak, aby odolal nejen počasí, ale i různým sběratelům, lépe řečeno vandalům, kterých se v dnešní době najde vždy dost, a kteří, jen tak ze svého rozmaru nějakým způsobem, pracně vybudovanou připomínku buď zničí úplně, nebo nějak jinak znehodnotí, třeba tím, že ji posprejují barvou.

Místo bývalých kasáren pro umístění památníku, v současnosti velmi pěkného sídliště, jsme jednohlasně zavrhli z důvodu umístění v místě, kde by byl památník tak nějak mimo prostor, kde není příležitost k jeho prohlídce. Také zhotovení z pískovce, nebo žuly by stálo hodně peněz, jen vytvoření jednoho písmena přijde na 50 korun, a že by jich na tom pomníku bylo víc než dost, bylo také potřeba zohlednit návrh na pomník, který by určitě stál nějaké peníze.

V neposlední řadě je ale potřeba zdůraznit skutečnost, že nikdo z nás nemá v Luštěnicích svoje bydliště, tak že dělat něco na dálku by nedávalo smysl. Mezitím jsem ale pokračoval v přípravě na další setkání v roce 2018, přípravy došly tak daleko, že jsem měl již na tento sraz připraveny i pozvánky, místo konání jak jinak než penzion „Mánes“ v Čechách pod Kosířem, z tohoto „Setkání 2018“ nakonec neuvěřitelnou souhrou náhod sešlo.

Jak tomu v takových případech bývá, vždy se najde někdo, kdo dá věci tak říkajíc do pohybu, v tomto případě to byli dva bývalí spolubojovníci, jeden z Chebu a druhý z Prahy. Jednoho dne zazvonil telefon, a z něho se ozvalo: tak co ještě tě nic nenapadlo s tím památníkem? Moje odpověď byla v tom smyslu, že mám již připravené „Setkání 2018“, na to se vyprdni, ozvalo se, dáme to na budovu Obecního úřadu v Luštěnicích, bude to pamětní deska, jen je potřeba sehnat kus nerezového plechu, na který se nanese patřičný text.

Kdo to udělá, neboj, mám firmu, která mně slíbila, že to provede, o peníze se nestarej, hlavně něco napiš, co by na té desce mělo být, ty si s tím určitě poradíš, jak se budu vracet z Ostravy tak se pro ten plech zastavím, hleď ho co nejrychleji sehnat.

Konec telefonátu, chvíli jsem přemýšlel, netrvalo to dlouho a ozval se znovu telefon „ Řezňo, volal Santo, že nechá udělat nějakou pamětní desku do Luštěnic, nehleďte na peníze, já to zaplatím, a také mám někoho, kdo to v Luštěnicích namontuje“ zalapal jsem po dechu, hlas v telefonu patřil spolubojovníkovi z Luštěnic, ale od praporu z Karlových Varů, jméno „Julius Sebestyen“ bývalý příslušník zmíněného praporu, bydliště někde v Praze, několikrát se zúčastnil našich setkání i se svojí sestrou.

Zde je nutné napsat, jak jsem Sebestyena našel. Po vydání knihy „Pod vrchlíky padáků“ se jak jinak než telefonem, ozvala nějaká paní a ptala se, proč není její otec, nebo zmínka o něm v té knize, že sloužil také v Luštěnicích.

Moje odpověď byla v tom smyslu, že jsem v té době nemohl znát jména všech, kdo v Luštěnicích sloužili, snad od praporu ze Stříbra, ale v žádném případě od praporu Karlovy Vary. Nakonec jsem od paní, ze které se vyklubala dcera nyní již kolegy Sebestyena, dostal jeho adresu a číslo telefonu, zavolal jsem mu a pozval na naše setkání, samozřejmě že pozvání přijal a vždy přijel i se svojí sestrou, u které nikdy nezapomněl připomenout její poprsí, no nevím, to můžete posoudit na fotografii se „Setkání 2016“ na fotografii je první vlevo.

Ale zpět k pamětní desce, vzhledem ke svým kontaktům se mně podařilo sehnat kus nerezového plechu o tloušťce tři milimetry a rozměru asi 80 x 80 třídy 17542, tedy poměrně velmi kvalitního nerezového plechu, ten, si vzápětí odvezl bývalý spolubojovník Jules Santo, který u nějaké firmy nechal zhotovit již zmíněnou pamětní desku, náklady na její zhotovení uhradil kolega Santo.

Deska byla na světě, text jsem dal dohromady tak nějak já, samozřejmě s použitím dokumentů stažených z Internetu. Teď ale bylo nutné pamětní desku v Luštěnicích nainstalovat, nakonec z instalace nebyl problém, tak jak slíbil Sebestyen, dva spolubojovníci od praporu Karlovy Vary měli a doposud mají bydliště v Mladé Boleslavi, odtud je to do Luštěnic asi 12 kilometrů, ti byli ochotni pamětní desku naistalovat, k samotné instalaci byla vybrána budova Obecního úřadu, k tomu bylo ale potřeba získat svolení místního zastupitelstva, protože bez jeho svolení nejde jen tak ten kus plechu na budovu OÚ připevnit.

Nakonec jsme s laskavým svolením zastupitelstva a starostky obce paní Mgr. Magdaleny Fišerové povolení získali a pamětní desku na budovu obecního úřadu kolegové Boubín a Javůrek nainstalovali. Její instalace byla vzápětí nahlášena na Internetovou aplikaci „Drobné památky“ její případné odstranění tedy nebude možné bez patřičného povolení ze strany nejen OÚ Luštěnice, ale i našeho spolku.

V neposlední řadě „Drobné památky“ Odhalení této pamětní desky se nás zúčastnilo poměrně hodně, a bylo to, dá se říct poslední setkání nejen bývalých výsadkářů od praporu ze Stříbra, ale i od praporu z Karlových Varů. Mimo pamětní desku jsem OÚ v Luštěnicích věnoval čtyřicet archů fotografií ve formátu A4, na kterých jsou zobrazeny momenty z nástupů celého střediska, výcviku, pozemní výsadkové přípravy a v neposlední řadě i seskoků z balonu, tento celek je chráněn autorskými právy, a je uložen v archívu obce Luštěnice.

Jako odměnu mně OU poslal „ Pamětní minci“ vydanou při příležitosti 750 výročí založení obce, a krabičku s nějakým čajem, a plastové srdíčko s logem Luštěnic. Tak že „Setkání 2018“ u Mánesa jsem musel zrušit, pozvánku, kterou jsem měl již uloženou v počítači „překopat“ a všechny síly věnovat odhalení pamětní desky na již zmiňované budově OU v Luštěnicích.

Zajistit stravu pro účastníky této akce museli zajistit kolegové od praporu Karlovy Vary, Javůrek a Boubín v místní restauraci „U Černého orla“, nocleh pro „přespolní“ jsem zajišťoval já pomocí Internetu, po velmi dlouhých jednáních a shánění, se mně noclehy podařilo zajistit v penzionu „Piano Ranch“ v Mladé Boleslavi, bohužel ale ne pro všechny, tři účastníci nakonec spali pod nějakým přístřeškem v zahradě již zmíněného penzionu, a zadarmo.

Večeři zajistili kolegové od KV praporu v restauraci na letišti v Mladé Boleslavi, na rozdíl od penzionu „Mánes“ nic moc, i když to bylo v době kdy byla sezóna rajčat, okurek a ostatní zeleniny, tak k té večeři byl „ silně“ naklepaný řízek se starými brambory, i když těch, z nové sklizně byl dostatek. Také bylo nutné zapomenout na „sladkou tečku“, která nesmazatelně patřila k setkáním u „Mánesa“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.10.2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 10 (2017)


Několik rad a informací k „SETKÁNÍ 2017“, pozorně čtěte a zapamatujte si že:
začátek „Setkání je 25. 8. 2017 ve 12.30 SELČ *

Menu: 150 gr. kuřecí prsa na přírodní způsob obalená v bramboráku „ONDRÁŠ“, kdo nebude toto jídlo chtít, tak opět klasika „ chleba se sádlem a cibulí“, sladká tečka po obědě ke kávě je samozřejmost. Poprvé budou i upomínkové předměty.

Požadavek na nocleh, stravu, a snídani nahlaste při přihlášení na Setkání.
Domácí mazlíčci jsou v penzionu vítáni, tak že mimo svého pejska můžete dovést i vlastní manželku, přítelkyni, kamarádku, tiskovou mluvčí, nebo jinou atrakci.

Odvoz od a k vlakům je zajištěn, cílová železniční stanice je Prostějov hlavní nádraží, ti z Vás, kteří pojedou vlakem, tak si nezapomeňte vyřídit novou kartu na slevu jízdného, ta stará papírová již od prosince 2016 neplatí, informaci o slevě jízdného Vám podají na každém nádraží. Vzhledem k rozsáhlým uzavírkám v Olomouci, nebude možné zajistit odvoz z Olomouce.

Po obědě, a kávě, prohlídka parku spojená s výstupem na zámeckou rozhlednu, kdo ještě nebyl v  muzeu hasičů nebo kočárů, mohou obě muzea navštívit po návratu z parku.

Teď to nejdůležitější!

S přihlášením na „Setkání“ nečekejte, přihlásit se můžete hned po obdržení pozvánek, ty jsou rozesílány s dostatečným předstihem, 605 337 602 je telefonní číslo, na kterém se můžete přihlásit, ti kdo umí napsat SMS zprávu, mohou poslat i esemesku, elektronicky vzdělaní mohou poslat e-mail na moji adresu, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Termín přihlášení prosím dodržte, později přihlášeným nebudu schopen zajistit nocleh, to na poslední chvíli opravdu nejde, pokud by k tomu ale došlo, můžu nechat na blízké louce postavit stan pro přespání.

Dres code:
Sportovní oblečení nebo to v čem se cítíte nejlépe, také podle počasí, setkání není módní přehlídka. Pro bývalé vojáky je nutný červený baret výsadkáře, je to kvůli společné fotografii.

Scházíme se jednou za rok, tak se prosím nevymlouvejte na začátek školního roku, hlídání vnoučat, nebo podobné věci, prostě se sbalte, vezměte si sebou dobrou náladu, všechny léky, které berete, samozřejmě i peníze, a přijeďte si pokecat s bývalými spolubojovníky. Vnuci a vnučky jsou jen Vaše možné potěšení, ale ne Vaše další povinnost, mají svoje matky i otce a to vy určitě nejste. Vyprávění starých zbrojnošů z doby našeho mládí, kdy armáda nebyla kabaretním spolkem, a její výsadkové jednotky byly opravdovým hrotem jejího meče, jsou opravdu zajímavé, a je o ně velký zájem.

Na setkání s Vámi se těším nejen já, ale i personál penzionu Mánes.


• SELČ je zkratka pro „středoevropský letní čas

******

V návodu na „Setkání 2017“ je uvedeno, že na tomto setkání se objevila, dalo by se říct novinka, doposud jsem měl jako upomínku připravené třeba pohlednice naší obce, které mně daroval pan starosta, v rámci propagace naší obce, nebo tiskopisy o našem okolí, které jsem jak jinak, získával za kytice gladiol na Městském informačním středisku v Prostějově.

Tentokrát jsem ale využil nabídky jednoho z bývalých spolubojovníků, který s námi sice v Luštěnicích nesloužil, ale byl zařazen na funkci řidiče sanitního vozu u kmenového útvaru ve Stříbře. Na jeho osobu jsem „narazil“ při pátrání ve správním archívu AČR v Olomouci.

Jako vždy jsem měl trochu štěstí, bydlí totiž asi osm kilometrů od mého bydliště v obci Jesenec, tento, nyní již kamarád z našeho spolku veteránů, nabídl, že by bylo dobré k těm pohlednicím, přidat i něco jiného. Na můj dotaz co by to tak mohlo být, odpověděl, že se o něco postará.

Jeho dcera má jako „koníčka“ zhotovování různých předmětů ze speciálního papíru, který roluje do takových velmi těsných trubiček, které potom velmi složitým způsobem splétá do různých tvarů. Tak se na našem setkání objevila i tato „Podkova pro štěstí“ která byla doplněna nejen mašlí, ale jak jinak i čtyřlístkem, mašli i čtyřlístek, tyto doplňky jsou k dostání v obchodě pro výtvarníky.

No a já jsem k tomu přidal miniaturní fotografii „Odznaku výsadkáře ČSLA“, tak zvané paraplacky, fotografii jsem k podkově stylově připevnil „červeno-modro-bílou šňůrkou, samozřejmostí byl velký úspěch této upomínky, v dalších příspěvcích tedy uvidíte pokračování tohoto úspěchu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.října 2026

Fotogalerie Setkání 2017:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 9

Pokračování 9

Několik informací a rad pro „SETKÁNÍ“ 2016 ve dnech 5.8.-6.8.2016 v penzionu „MÁNES“ Čechy pod Kosířem.

Prosím čtěte pozorně, na pozdější výmluvy nebude brán zřetel, takže jídlo je zvoleno pro všechny účastníky stejné, je to kvůli zjednodušení obsluhy, bude to Plumlovský řízek 150 gr. s bramborem a oblohou, u tohoto jídla nelze zaměnit přílohu, tak že prosím, abyste si moc nevymýšleli. Pokud má někdo dietu, tak si může objednat jiné jídlo, třeba chleba se sádlem a cibulí.

Cesta vlakem do stanice Olomouc hlavní nádraží, nebo Prostějov hlavní nádraží, pokud Prostějov, tak je nutné v Olomouci přestoupit na směr Nezamyslice, Brno, první zastávka rychlíku je Prostějov, z Olomouce i Prostějova volejte na 605 337 602, odvezeme Vás na místo „Setkání“.

Kdo pojede po vlastní ose, prosím při vjezdu do Prostějova směrem od Brna, jsou tam dva radary, údajně jsou nastaveny na nějakou menší rychlost, tak prosím nohu z plynu.

No, a když se stane a budete bloudit, protože jste při výuce topografie nedávali pozor, a já Vás ty „notorické bludičky“ znám, tak prosím nezmatkujte a zavolejte, ale je nutné co nejpřesněji udat vaši polohu, moc mně nepomůže, když se v telefonu ozve „ stojím tady v Prostějově“ .

Samozřejmě že bude i sladká tečka, minule měla velký úspěch, proto ji zopakujeme, k té sladké tečce, jsou mezi námi někteří kamarádi, kterým jejich manželky, které nechali preventivně doma, připálí i čaj, natož aby jim upekly něco podobného co je na našich setkáních, tak že kamarádi, kritiku si nechejte napotom až doma.

Poslední rada, penzion otevírá až v 11 hodin, prosím, kdo přijede dříve, nedožadujte se vstupu hlavním vchodem, dobře víte, že můžete použít boční vchod u bazénu, sedněte si a vyčkejte příchodu personálu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 10.října 2026

Fotogalerie Setkání 2016:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 8

Pokračování 8

Na tomto „Setkání“ se objevila tolik očekávaná kniha „POD VRCHLÍKY PADÁKŮ“, kniha sice vyšla již v roce 2014, ale na podzim, po našem čtvrtém setkání.

Samotná kniha přináší autentické vzpomínky na službu ve výsadkových jednotkách bývalé Československé lidové armády, jedné z nejzajímavějších ale i málo známých kapitol naší vojenské historie.

O Luštěnickém středisku slovo neznámé, platí dvojnásob, několikrát jsem to již napsal, středisko bylo v režimu přísného utajení, veškeré údaje o středisku jsou v našich vojenských knížkách buď začerněny, nebo jsou stránky slepeny.

Takže najednou se na knižním trhu objevila kniha, která nejen textem, ale i spoustou fotografií tuto službu dalo by se říct „výsadkářského pravěku“ čtenářům přibližuje. Doposud nikdo podobnou knihu o středisku v Luštěnicích nevydal, ani níže zmíněný „kronikář“ Vimmer.

Ale jak tomu tak bývá, tak se kniha kromě kladného hodnocení, dočkala i negativního hodnocení, kupodivu z řad bývalých příslušníků výsadkového střediska, konkrétně jen jednoho, tím byl a dosud je Vladimír Vimmer, ten se prohlásil za „kronikáře“ VÚ 1910 Luštěnice, ačkoliv pravděpodobně má jen několik málo dokumentů o středisku, a doposud nic nepublikoval, tak nikdy nezapomene na to, aby knihu kdekoliv pomluvil.

Došlo to tak daleko, že jsem zvažoval podání žaloby pro pomluvu, ale nakonec jsem od podání upustil. Jeho vztek z vydání mé knihy došel tak daleko, že mně zakázal zúčastňovat se srazů, které pořádají bývalí absolventi poddůstojnické školy v Luštěnicích.

Proto jsem pro vydání dalších knih „PADÁKY NAD LUŠTĚNICEMI“, „ZAPIMENUTÉ PADÁKOVÉ PRAPORY MOTOSTŘELECKÝCH PLUKŮých pluků“ „ . . . a "KE HVĚZDÁM JSME MĚLI BLÍŽ“ zvolil vydání vlastním nákladem, dopadlo to dobře, ze všech zmíněných knih mně nakonec žádná nezůstala, mohl jsem sice zvolit dotisk, ale nechal jsem původní náklad.

Vlastní vydání je sice dražší, ale má výhodu omezeného počtu výtisků, tak tomu bylo i v tomto případě, na žádném vydaném titulu jsem neprodělal, ba naopak, nějaká koruna mně vždy zůstala.

Poslední kniha, která čeká na vydání, se jmenuje „TENKRÁT V LUŠTĚNICÍCH“ je to vlastně takové doplnění všech doposud vydaných titulů. Po vydání jednotlivých knih se mně vždy sešlo několik nových příběhů a hlavně fotografií, no, uvidíme, jak to s vydáním posledního titulu dopadne.

Dalším dá se říct „esem v rukávu“ byla výroba triček, ony jsou to spíše polokošile, zvolená barva je „nebeská modrá“ s výšivkou a nápisem „Veterán“, znakem výsadkového vojska, pod ním pak nápis 1 výsadkové výcvikové středisko Luštěnice, i ty polokošile se povedly. Původně na tričku měla být navržená nášivka Luštěnického střediska, ale do doby výroby triček nebyla ještě vyrobena.

Jaké by to bylo „Setkání“ bez nějakého programu, takže kdo měl zájem, mimochodem zájem byl vždy, tak prohlídka Multifunkční budovy, Hasičského muzea, Muzea kočárů a návštěva rozhledny na Kosíři. Vzhledem k tomu, že Kosíř je chráněná přírodní rezervace, musel jsem o povolení žádat, samozřejmě že k osobní žádosti o povolení vjezdu jsem u odpovědné paní použil kytici gladiol, tím pádem moje žádost byla kladně vyřízena.

Jen takový dodatek, rozhledna půjde na podzim „k zemi“ údajně pro nevyhovující statiku, no není to tak pravda, stavbu někdo prostě „odrbal“ použitím nekvalitního dřeva, i když kvalitního „modřínu“ bylo okolo dost, a také se na ní podepsali cikáni, tím, že nahoře na plošině vymontovali spojovací šrouby, které následně prodali v Kovošrotu.

R/1

Pokračování v sobotu 3.října 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 7

Pokračování 7

Ještě chvíli zůstanu u naší obce Čechy pod Kosířem, zde bych velmi rád připomněl několik významných rodáků, kteří z naší obce pocházeli, jednoho z nich si velmi dobře pamatuji.

V minulosti v obci existovaly tři dechové hudby, v té době nic výjimečného, no a v jedné z nich hrál na „B“ trubku, nebo chcete-li křídlovku, a nejen na ni, po nástupu vojenské služby, pozdější dirigent posádkové hudby Praha, ještě později inspektor vojenských hudeb bývalé ČSLA František Železňák, jako dirigent s hodností nadporučíka, potom s hodností majora jako již zmíněný inspektor všech vojenských hudeb. Dříve, pokud ještě byly armáda armádou, a ne kabaretem, měl každý útvar svoji kapelu, žádná událost se bez ní neobešla. V mém archívu mám několik fotografií, na kterých jednotlivé kapely dokonce soutěžily mezi sebou, fotografie jsou z padesátých let minulého století, konkrétně z roku 1953.

Tak to jsem trochu odbočil, proto zpět k našemu „Setkání 2014“, Čechy pod Kosířem a penzion Mánes byla, dalo by se říct, trefa do černého, zvláště potom co se na tomto setkání objevil další bývalý příslušník z Luštěnického střediska.

Bylo to po tom, co jsem rozeslal poštou asi dvacet pozvánek na „Setkání 2014“, proč poštou? No, všichni bývalí spolubojovníci ještě neměli a dodnes nemají počítače, tak mně nezbývalo nic jiného, než pozvánky rozesílat poštou, uvedl jsem to již dříve, proto se také vybíral při samotném „Setkání“ manipulační poplatek 50 korun, chlapi, kteří přijeli ze Slovenska, samozřejmě měli vyměněná eura za naše koruny, ale já jsem jim „velkoryse“ ponechal možnost ten poplatek zaplatit jejich měnou, což byla dvě eura, ty jsem potom využil na některé svojí cestě na Slovensko, kde v té době žila sestra mé ženy.

Kdo že se to tedy tenkrát u „Mánesa“ objevil? Nikdo jiný než zasloužilý mistr sportu, major ve výslužbě, držitel zlatého odznaku FAI, bývalý člen armádního sportovního družstva „Dukla Prostějov, držitel odznaku „Mistr zbraně“ Václav Hynek. Přišel v pestrobarevném tričku, s odrbanou igelitkou plnou medailí, které získal nejen v armádních soutěžích, ale i na mistrovství světa, jak jinak než v parašutismu.

Všichni, kdo jsme na tomto „Setkání“ byli, tak jsme nevěřícně hleděli na zlaté, stříbrné a v neposlední řadě bronzové medaile, to můžete posoudit i Vy na přiložených fotografiích.

A samotný Václav? Docela normální člověk, o kterém by nikdo nevěřil, že má na svém kontě něco přes šest tisíc pět set seskoků padákem, kterých dosáhl jako vůbec první v tehdejším Československu, a že neskutečným řízením náhod, v době, kdy drtivá většina příslušníků ASD Dukla Prostějov, tragicky zemřela při železničním neštěstí v Bulharsku, na mistrovství světa v seskoku padákem, tak Václav se tohoto mistrovství, řízením osudu nezúčastnil, oficiální důvod „neshoda s vedením armádního družstva“ .

Jeho spolubojovník v ASD Dukla, mimochodem také bývalý vojín základní služby u 1 výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, Bedřich Chudoba, toto neštěstí přežil, ale s velmi těžkým zraněným, s kontuzi mozku s následnou levostrannou hemiparezou, přeloženo do češtiny částečným ochrnutím levé poloviny těla.

Při samotné nehodě spal vzadu na sedadle autobusu, s nehody si nic nepamatuje, probudil se až v nemocnici v Bulharsku, kde strávil měsíc a půl hospitalizace. Když se ptal na původ svého zranění, tak mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu bylo sděleno, že se opil, a následně propadl skleněnými dveřmi, po tomto sdělení měl strach, že ho pro opilství vyloučí z Dukly Prostějov.

Tuto nehodu spolu s ním přežil ještě Ivan Hoššo. Proč jsem se o Chudobovi zmínil? Byl to také, a ještě je bývalý „Luštěničák“ spolu s Hynkem nastoupili ZVS do Luštěnic, k výsadkovému praporu z Karlových Varů. Zatím co Hynek se našich „Setkání“ pravidelně zúčastňoval, u Bedřicha Chudoby se mně jeho účast na našich akcích nepodařilo zajistit.

Tak to byl takový malý dodatek k předchozí vzpomínce a samotnému „Setkání 2014“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 26.září 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 6

Pokračování 6

Naše třetí „Setkání“ proběhlo s velkým úspěchem, tomu napomohlo i místo, které jsem zvolil, nejen samotnou obec, ale i penzion „Mánes“.

Jak jsem již uvedl dříve, tak samotné prostředí penzionu bylo místem, které si účastníci velmi pochvalovali, zde bych rád citoval vyjádření kolegy, který přijel z Ostravy, a při rozloučení, když bylo „Setkání“ ukončeno a ráno po snídani se účastníci začali vracet do míst, kde bydleli, tak tento bývalý, nyní akademicky vzdělaný spolubojovník řekl: „ kamarádi, prošel jsem hodně míst, nejen v naší republice, ale i jinde ve světě, ale nic podobného jako je toto místo, jsem nikde neviděl, pevně věřím, že i další „Setkání“ bude na tomto místě, a rád se sem budu vždy vracet“.

Svoje slovo dodržel, nikdy nechyběl nejen na dalších setkáních, ale několikrát se u mě objevil i v době kdy setkání již nepokračovala. Při jeho poslední návštěvě, kdy jsem mu sdělil, že penzion „Mánes“ přestal existovat, tak řekl, že je to velká škoda.

Při našem třetím „Setkání“ bylo již v blízkosti penzionu vybudováno multifunkční sportovní zařízení s umělým travním povrchem, muzeum kočárů, spolu s hasičským muzeem a multifunkční budovou, a obec Čechy pod Kosířem ještě nezískala titul „Obec roku“.

Na setkání v roce 2014 se v naší partě veteránů objevil Václav Hynek, jinak major ve výslužbě, zasloužilý mistr sportu, držitel zlatého odznaku FAI s jedním diamantem, a bývalý člen Armádního sportovního družstva „Dukla Prostějov“, který měl na svém kontě úctyhodných 6500 seskoků.

Václav totiž patřil k „Luštěničákům“, spolu s námi „narukoval“ k výsadkovému středisku do Luštěnic, k výsadkovému praporu Karlovy Vary, odtud byl po výběrovém řízení převelen do „Dukly Prostějov“ Jak se na můj seznam Luštěnických veteránů dostal?

Jeho jeden kamarád ho upozornil, že já neustále dohledávám bývalé spolubojovníky z Luštěnic, prostě jednou jsem dostal dopis, odesílatel byl Václav Hynek, v dopise mně jednoduše oznámil, že také i když velmi krátce sloužil v Luštěnicích, a že by se rád zúčastnil našich „Setkání“. Sdělil mně také, že se z doby, kdy sloužil v „Dukle Prostějov“ dobře zná s majitelkou penzionu „Mánes“, což se potvrdilo po jeho příjezdu na naše Setkání. O tom ale později, teď bych se velmi rád zmínil o samotném místě konání našich „Setkání“ a to je obec Čechy pod Kosířem, možná jsem se v některém příspěvku o obci již zmínil, proto budu stručný.

Čechy pod Kosířem, je obec v okrese Prostějov, od bývalého okresního města ji dělí vzdálenost 12 kilometrů, poloha obce je na úpatí kopce „Velký Kosíř“, první písemná zmínka je z roku 1131, původně to byla tvrz, na které se vystřídala řada majitelů, mezi kterými nechyběli pánové z Kravař, Kunštátu, Boskovic a několika dalších, v roce 1707 zakoupil panství Jan Adam Ondřej z Liechtensteina, v roce 1768 se majitelem panství stal Emanuel de Menes Castro vévoda da Silva Tarouca, rod Silva- Tarouca měl panství v držení až do roku 1945, potom byl majetek rodu vyvlastněn československým státem.

Vesnice se do roku 1925 jmenovala „Čechy na Hané“, přívlastek „pod Kosířem“ byl přidán po vzniku samostatného Československa.

V minulosti byla v obci továrna na hasičské stříkačky, pila, mlýn, cihelna, a do roku 1848 také pivovar. Na místě bývalé továrny je v současnosti „Hasičské muzeum“, v jeho těsné blízkosti pak „Muzeum kočárů“, přes silnici potom „Multifunkční budova“ V katastru obce se nachází parkoviště pro 150 osobních automobilů, a asi deseti autobusů, z parkoviště je přístup do areálu zámeckého parku, a samotného zámku, zajímavostí je zámecká oranžerie.

Po prohlédnutí fotografií budete určitě vědět, proč jsem na místo našeho „Setkání“ zvolil právě Čechy pod Kosířem.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.září 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 5

Pokračování 5

Setkání v Kyjově skončilo, nebylo nás tam sice mnoho, ale i to stačilo k tomu, abych se rozhodl k organizování dalších „Setkání“, v Kyjově jsem také zjistil, že pokud bude další setkání, tak bude potřeba brát v úvahu i cenu poskytovaných služeb.

Majitelka restaurace „Relaxx“ si z našeho setkání udělala zdroj docela solidních příjmů, i když jsme byli v kraji vína, tak za láhev vína, průměrné kvality, o obsahu 0,7 litru si účtovala 280 korun, než jsme na to přišli, tak bylo již pozdě, to bylo ponaučení pro konání příštích srazů.

Prostřednictvím internetu jsem začal pátrat po nějakém místě, kde by se sraz dal uskutečnit, mezitím jsem ale intenzivně pracoval na rukopisu knihy, s názvem „Pod vrchlíky padáků“, na rukopisu a jejím následném vydání, mně „tlačil“ vydavatel pan Moucha, kniha nakonec vyšla v roce 2014.

Pro samotnou knihu jsem si „zajel“ až do Jindřichova Hradce, kde KVV Jindřichův Hradec pod vedením pplk. Čejky, známějšího pod přezdívkou „Čejen“, organizoval sraz veteránů, tam jsem dvacet výtisků knihy převzal od vydavatele a nakladatele pana Mouchy z Chebu, který knihu vydal v nakladatelství „Svět křídel“ v počtu osmi set výtisků.

Takový paradox, ještě než kniha byla dána do prodejen, tak se prodávala na akci „Bahna 2014“ a to mimo těch osmi set výtisků. S podobnou praxí jsem se setkal mnohem později, když jsem napsal poslední knihu „ . . . . a ke hvězdám měli jsme blíž“ tu jsem vydal vlastním nákladem v počtu dvaceti výtisků, ale tiskárna „ Jola“ si vytiskla několik výtisků navíc jen tak pro sebe, nebo pro známé, aby si ji u mě nemuseli kupovat.

Ale zpět k místu konání dalšího setkání, které jsem se rozhodl organizovat, jak jsem napsal již dříve, tak jsem místo setkání hledal na internetu, ale asi jsem měl nějaké větší nároky, prostě nic se mně nedařilo najít. Až jednou, ani si nepamatuji, při jaké to bylo příležitosti, a kdo mně to navrhl, jsem zjistil, že by se Setkání, dalo uskutečnit u nás, v Čechách pod Kosířem, kousek od mého domova, v penzionu s příznačným názvem „ Mánes“, pro ty neznalé historie, Mánes byl malíř, který nějakou dobu působil na zámku v Čechách pod Kosířem, které byly součástí panství hraběte Silva Tarouca.

Zašel jsem tedy za majitelkou zmíněného penzionu, a požádal ji, zda by bylo možné v prostorách penzionu uspořádat „Setkání“ veteránů výsadkového vojska, překvapilo mě, s jakým nadšením majitelka souhlasila, a jen tak při upřesňování mého požadavku na stravu a hlavně ubytování dodala, že v dobách svého mládí pomáhala na letišti v Prostějově balit výsadkářům padáky.

No, vzhledem k její postavě, jsem si v duchu představoval, jaké to balení asi bylo. Až později, když se na dalším „Setkání“ objevil Václav Hynek, tak se spousta věcí, okolo toho balení padáků, tak nějak vyjasnila.

O tom ale později. Zatím se podívejte na pozvánku na „Setkání“, které bylo prvním v penzionu „Mánes“ a v Čechách pod Kosířem. Ještě k tomu titulu „Pozvánka“ bylo kvůli tomu hodně „dusno“, parta okolo Vimmra, totiž tvrdošíjně trvala na názvu „Povolávací rozkaz“, nevím, ale já jsem slovo „rozkaz“ neměl příliš v lásce, proto jsem volil „Setkání“, které mě připadalo a to nejen mě, takové lepší, ale názor nechávám na každém z Vás.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11.září 2026

Fotografie s komentem:

TROCHA HISTORIE - 4


Pokračování 4

Tak že „ Setkání 2011“ bylo úspěšně za námi, podle některých, konkrétně bývalého spolubojovníka Vimmra, tomu tak ale nebylo, měl spoustu výhrad, nelíbil se mu název „Setkání“ prosazoval svůj název „Povolávací rozkaz“ a mnoho dalších změn, samozřejmě že vždy ve svůj prospěch, naštěstí byl ale velmi omezen neznalostí práce na počítači. Sem tam se mu sice něco povedlo, a to vždy stačilo k tomu, aby naši partu veteránů kdekoliv a hlavně nenávistně pomluvil, došlo to tak daleko, že mně byl zakázán jeho prostřednictvím přístup na srazy, které parta bývalých poddůstojníků organizovala. O tom ale později.

Luštěnice 2011 skončily, někteří účastníci se ale začali ptát, jestli bude nějaký příští sraz. Přede mnou bylo velké dilema, buď se pustit do organizování dalších srazů, anebo, se na to tak zvaně „vyprdnout“, zvítězila ta první možnost, a také tomu pomohla i náhoda.

Celou dobu jsem totiž neustále dohledával bývalé spolubojovníky, nejvíce na Internetu, tam se mně objevilo jméno jednoho vojáka, který sice do Luštěnic nenarukoval jako náš ročník, ale do Luštěnic byl zařazen do výcviku v poddůstojnické škole, po nástupu ZVS ve Stříbře.

S bývalým kolegou jsem tedy navázal spojení, a dokonce došlo i k jeho návštěvě v místě jeho bydliště, to byl Kyjov, Moravské Toskánsko, kraj vína a Moravských písní. Při těchto několika návštěvách došlo i na otázku konání příštích „Setkání“, ale postupně, mezitím někdo z bývalých poddůstojníků, mám za to, že to byl Jurka, organizoval sraz v Hodoníně u Kunštátu, moc jsem o tom srazu nevěděl, upozornil mně na něj přítel a kamarád z Luštěnic, „Lojza“ Zbořil, nyní bydlí v Olomouci, to znamená, že dalo by se říct kousek ode mě za kopcem, který se jmenuje „Kosíř“, je to „pupek Hané“ nebo také „Hanácký Mont Blanc“.

Na tom srazu byli nejen ti které jsem znal jednak ze základní služby, ale i z výročního srazu v Luštěnicích, ale objevili se tam i nějaké nové tváře.

Jak tomu tak na takových srazech bývá, tak spousta historek nejen ve stylu „vole, vzpomeň si, jak to tenkrát bylo“ ale objevily se tam i nějaké nové fotografie, které jsem ještě neviděl. Měl je v držení člověk, s takovým divným příjmením Santo, jméno Julius, po večeři jsem ho oslovil a požádal, jestli by mně ty fotografie půjčil, že si je naskenuji a poctivě na jeho adresu vrátím.

Ptal se, proč ty fotografie chci, odpověď, chtěl bych napsat knížku o Luštěnicích, jeho odpověď mně překvapila, jo to by šlo, mám známého, který knihy s tématikou letectví nebo parašutismus vydává, zeptám se a dám Tě vědět. Pak že náhoda neexistuje. Tak jsem získal nejen několik nových fotografií, ale i kontakt na vydavatele, ale o tom později.

Ten sraz se konal na místě, kde souběžně s ním probíhalo setkání vozíčkářů, tak že po večeři jsme seděli spolu s nimi v jedné místnosti, abych byl upřímný, tak to nebylo to pravé ořechové, museli jste neustále dávat pozor, abyste některému z nich, nějak „neublížil“ . Jinak samotné místo konání srazu je dost známé nějakým památníkem na cikány, oficiálně je uváděn památník Romů. Tak něco takového bych na srazu veteránů nechtěl.

Tak že nový kontakt, ale bez počítače jen s mobilním telefonem, i to ale stačilo aby „spolupráce“ s ním byla úspěšná. Mezitím probíhal kontakt s internetovým „objevem“ z Kyjova. Netrvalo dlouho a došlo i na osobní setkání, nebylo to záměrné, přes Kyjov jsme jezdili na Slovensko, kde moje manželka měla sestru, která se tam provdala, pří té příležitosti jsme se na zpáteční cestě zastavovali i u kamarádky mé paní v obci Suchov, a později i v Kyjově u nového kontaktu, jistě má svoje jméno, je to Jan Krejčiřík, bývalý zdravotník 7 roty, třetího praporu.

To setkání s ním nebývalo přímo v Kyjově, ale v Čeložnici, kde má Jenda svoji chatu, ještě přesněji rekreační oblast „Pastviny“ v podhůří „Chřibů“ pět kilometrů od Kyjova, za minulého režimu se zde léčily děti s astmatem. Jenda po skončení ZVS nastoupil do služby u tehdejší Veřejné Bezpečnosti, tam působil až do roku 1989, kdy po „textilní“ revoluci, v hodnosti kapitána, musel z této služby odejít.

Tak jsme se několikrát na jeho chatě v moc pěkném prostředí té rekreační oblasti setkali, a zase náhoda, při jednom takovém setkání, na kterém se probírala otázka dalšího místa, kde by se mělo konat, tak mně Jenda překvapil nabídkou restaurace samozřejmě i ubytování blízko jeho chaty, tam jsme se vzápětí zašli podívat.

Na místě jsem bez váhání kontaktoval majitelku restaurace s dotazem, zda by bylo možné příští setkání veteránů v její restauraci realizovat, odpověď byla kladná, po příjezdu domů jsem po nějaké době začal psát pozvánky, a ty následně rozesílat. Nebylo to ale tak jednoduché jak by se mohlo zdát, problém byl v tom, jak se jednotliví účastníci na místo plánovaného setkání dostanou, tedy ti, kteří nemají automobil.

Cesta vlakem je nebo byla problematická, jen přes Brno, odtud po železnici do Kyjova, odtud zavolat na moje telefonní číslo, já jsem po zavolání zajistil odvoz z nádraží, bylo to dost složité, ale zvládlo se to. Na tomto setkání každý dostal dvě láhve vína, jednu láhev červeného a jednu bílého, samozřejmě gratis.

Co bylo ale nejzajímavější, byla skutečnost, že se na nás „nalepil“ další nový člen, byl také z Kyjova a sloužil u deváté roty jako staršina, po mém odchodu ze Stříbra. Proč byl? Zemřel 31 1 2024 ve věku 78 roků, byl to úžasný kamarád, který nepokazil žádnou legraci, vystupoval ve folklórním pořadu písní ze Slovácka, který pod názvem „Když sa chlapci sejdú“ vysílala brněnská televize, věnoval jsem mu několik kapitol v knize „Padáky nad Luštěnicemi“.

Aby těm náhodám nebyl konec, tak „Mirek“ Neřád, tak se jmenoval, „nahlásil“ další kontakt, tím byl jeho správce materiálu na deváté rotě Milan Komprs s Mikulova, ten „odešel“ za Mirkem do toho našeho výsadkářského nebe 11. 6. 2024 po nevydařeném očkování na COVID, také ve věku 78 let.

I k Milanovi jsme jezdili, měl malý vinohrad, kde pěstoval vinnou révu, kterou následně zpracovával, jak rád říkával „jen pro sebe“, na naše setkání, vždy dovezl několik lahví červeného a bílého vína. Tak kluci, toto je vzpomínka na Vás, bylo nám s Vámi vždy dobře.

Teď ještě pár takových maličkostí, čtenáři těchto vzpomínek kdybyste čistě náhodou jeli do Kyjova, tak prosím dávejte pozor na rychlost a její měření radary.
Měření začíná již v obci Bohuslavice u Kyjova, trasa je radary doslova prošpikována, v samotném Kyjově v ulici Nětčická jsou radary na pěti místech, a nejen tam, nejlépe to zjistíte, když si na internetu otevřete v aplikaci „Mapy“ Kyjov a okolí tam jsou radary všechny zobrazeny, stejné je to i v obci Vlkoš, i tam jsou radary, které i nepatrné překročení rychlosti změří, městský úřad v Kyjově Vám potom zašle poukázku na pět set korun, pokud zaplatíte hned, pokud ne, tak následuje správní řízení, ve kterém se pokuta několinásobně zvýší.

Jsem přesvědčen o tom, že si pracovníci magistrátu takovým způsobem „vylepšují“ svoje příjmy. Ještě jeden postřeh z Kyjova, v příspěvku jsem se zmínil o úmrtí kolegy Mirka Neřáda, poslední rozloučení proběhlo ve smuteční síni u hřbitova, právě na ulici „Nětčická“, zúčastnil jsem se mnoha posledních rozloučení v různých místech, ale smuteční síň v Kyjově je prostě hrůza, do síně vcházíte okolo WC, ozvučení nestojí za nic, okna z obou stran síně jsou sice v matném provedení, ale stíny okolo procházejících osob nebo projíždějících vozidel jsou patrná z obou stran, židle jsou v prostoru síně volně postaveny a hodně blízko katafalku s rakví, prostě hrůza.

Tak jaké to bylo u Jendy na „Pastvinách“ na našem prvním setkání, se podívejte na několika přiložených fotografiích.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 5.září 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 3

Pokračování 3

V Třebíči jsme se dohodli na konání příštího srazu, a hlavně na místě konání, ale nikdo se k organizaci příštího srazu nepřihlásil, také já jsem byl, dá se říct „potichu“, organizovat něco v místě kam to máte z domova něco přes 300 kilometrů a na místo máte nulový kontakt, je o hubu.

Ale v telefonu se mně ozval Pavel Novák a „ byl jsem v Luštěnicích na obědě, dobře tam vaří, a to jak u Černého orla, tak naproti v restauraci „Mušketýr“ bylo by dobré to tam na ten sraz zajistit. Na internetu jsem si vyhledal obec Luštěnice, a opravdu se mně tam objevily dvě restaurace, „Černý orel“ byl zajímavější, protože tam byla nabídka ubytování asi patnácti lůžek, to byla dobrá zpráva, protože jsem očekával, že účastníků srazu bude hodně, a nemýlil jsem se.

Postupně se ozývali zájemci o účast nejen z Čech a Moravy, ale i ze Slovenska, nejvíc mně překvapil zájem bývalých náčelníků jednotlivých služeb výsadkového střediska, náčelník chemické přípravy tenkrát nadporučík Miroslav Budský, nyní generál poručík, náčelník klubu tenkrát nadporučík Alexander Karász, nyní generál major, kapitán Jiří First, propagandista, nyní podplukovník, a kapitán Bedřich Kubíček, zástupce velitele střediska, nyní s hodností podplukovníka.

Všichni byli natěšeni, protože potkat se po půl století s někým s kým jste v osmnácti letech cvičil nejen pozemní výsadkovou přípravu, ale skákal s padákem, pochodoval dnem i nocí na dlouhých i padesáti kilometrových přesunech, stával v dešti, mrazu i slunci na stráži, prostě s těmi všemi, kdo spolu s Vámi byli v té době na vojně. No, nemá cenu to nějak okecávat.

Prostě jsme se v Luštěnicích znovu potkali, je nad slunce jasné, že někteří tam již chyběli, jejich pozemské putování skončilo dříve, ať to již bylo z důvodu nemoci nebo úrazu, odešli sloužit k té pomyslné nebeské rotě, a po nebi, po kterém spolu s námi létali, ale vždy se vraceli na zem, tak tam na tom nebi zůstali. Nevím kolik se nás tam přesně sešlo, těch „přespolních“ tam bylo podle pozvánek dvacet osm, zbytek tvořili „domorodci“ z blízkého okolí, z Mladé Boleslavi, ale třeba až z Liberce, přímo z Luštěnic byl pouze jeden, bývalý příslušník balonové čety nadrotmistr Tipán.

Nespornou výhodou setkání v Luštěnicích bylo nejen stravování, ale i ubytování v tehdejším motorestu „Nirvána“, ten byl později, když jsem chtěl setkání v Luštěnicích zopakovat, beznadějně obsazen zaměstnanci podniku Škoda v Mladé Boleslavi, a byl to nejen ten motorest, který „škodovka“ obsadila.

Sehnat ubytování v okolí Mladé Boleslavi byl v té době velký problém, továrna „jela“ na tři směny, které pokrýval velký počet zaměstnanců, ale pro tak velký počet neměla dostatečné ubytovací kapacity. Na takto „zajištěné“ ubytování byl továrnou zajištěn i svoz a odvoz zaměstnanců na jednotlivé směny.

Nějaké místo na ubytování se dalo najít, ale problém byl jiný, byl to nebývalý počet zaměstnanců, které továrna „rekrutovala“ hlavně ze zahraničních dělníků jako byli Rumuni, Maďaři, Bulhaři a i Ukrajinci, při tom se nehledělo na nějakou bezúhonnost, nebo něco podobného, rozhodující faktor byl množství.

Kriminalita v té době v Mladé Boleslavi a okolí vzrostla skoro o 100%, výtržnosti, rvačky a krádeže byly na denním pořádku, dělníci si v továrně vydělávali mnohem víc peněz, než byl celostátní průměr, a takto vydělané peníze utráceli po hospodách, nejen v Mladé Boleslavi ale i v okolí.

Náš sraz proběhl zatím bez problémů, situace okolo ubytování nebyla ještě tak napjatá, ale pro příští sraz bylo nutné vyhledat jiné místo než Luštěnice. Vimmer sice setkání v Luštěnicích zopakoval, ale jak jsem uvedl již v předchozí kapitole, tak ti kteří se ho zúčastnili, a neodjeli domů, spali na zemi na žíněnkách v sokolovně, za poplatek padesát korun, ten samozřejmě „nezištně“ vybíral „organizátor“ Vimmer.

Na tomto srazu byla vůbec poprvé představena „zástava“ Luštěnických veteránů, tu nechal, na svoje náklady zhotovit bývalý spolubojovník Jules Santo, je to divné jméno, ale je to tak, zástava, nebo prapor byl v Luštěnicích představen bez lemování třásněmi, ty jsem na svoje náklady nechal zhotovit já, možná se divíte, že „na svoje náklady“ nikdo nám dvěma mně ani Santovi na tuto zástavu nepřispěl ani korunu, ne nestěžujeme si, je to jen konstatování situace pro zorientování.

Nejsme totiž nikde zapsáni v nějakém spolku, jako to mají ostatní kluby jako KVV Prostějov, KVV Liberec, KVV Brno, nebo Holešov, to jsou kluby, zvláště Prostějov, které dostávají nějaké peníze na svoji činnost, my ne, všechno si financujeme sami a za svoje peníze.

Z tohoto setkání je hodně fotografií, všechny není možné zveřejnit, tak se prosím podívejte, jak to „Tenkrát v Luštěnicích“ vypadalo.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 29.srpna 2026

Fotogalerie ze setkání:

TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 2

Pokračování 2

Na srazu v Třebíči jsme se domluvili, že další setkání budou pokračovat, na tom srazu se také hodně diskutovalo o tom, že ten příští, by se měl konat v Luštěnicích, jako důvod se uváděla doba padesáti roků, která uplynula od našeho nástupu k vykonání základní vojenské služby v roce 1961.

O místě příštího srazu bylo tedy rozhodnuto, ale nikomu se do organizace tohoto „výročního“ srazu moc nechtělo, já jsem zatím stál opodál, ale napadaly mě různé scénáře, jak by se tento sraz dal zorganizovat, žádné zkušenosti jsem s něčím podobným totiž neměl.

V té době jsem již vlastnil počítač, měl sice menší kapacitu, ale to stačilo k tomu, aby se na něm ve spojení s tiskárnou, daly vytisknout nejen pozvánky, ale i nějakých čtyřicet obálek s adresami, které se mě do té doby podařilo získat.

Samozřejmě, že k tomu měla spousta spolubojovníků spoustu výhrad ve stylu, víš, nemělo by se zapomenout na to nebo na něco jiného, pozvat by se měl i ten nebo ten. Ano mělo by se pozvat několik bývalých velitelů, nebo důstojníků ze štábu, nějaké kontakty jsem sice měl, ale to nestačilo. Nejznámější osobou měl být tehdejší velitel střediska tenkrát major Vilém Jiroušek.

Ten po zrušení střediska byl přeložen do Prostějova, kde velel výsadkovému praporu, a v Prostějově také bydlel, a chodil nakupovat do „Kauflandu“, tam jsem ho také několikrát potkal. Využil jsem této příležitosti a jednou jsem ho oslovil, jistě byl již v záloze a také nevelel praporu, který byl mezi tím zrušen, ale byl u útvaru v Přáslavicích, kde velel školní četě. Ano četě a s hodností podplukovníka.

Tak jsem ho jednoho dne, kdy jsem se s ním zase potkal, pozdravil a oslovil, pochopitelně že jsem vynechal oslovení soudruhu „pane podplukovníku, jmenuji se Řezníček, a sloužil jsem pod Vaším velením v Luštěnicích, chviličku se zamyslel, podal mně ruku, a pak odpověděl, jistě, vzpomínám si na Vás, sloužil jste u Doležala a později u Husára, ano byla moje odpověď, organizujeme sraz v Luštěnicích a rádi bychom Vás jako bývalého velitele pozvali.

Na moment se v jeho tváři, která se od doby co jsem ho poznal jako velitele střediska, objevilo něco, jako překvapení, ale co neuniklo mně, byl nesouhlas vyjádřený několikrát pootočením hlavy pána, co šel s ním. Pan Jiroušek se mně ale velmi omluvil, že se bohužel nezúčastní chystaného setkání z důvodu péče o svoji nemocnou paní.

Ono to tak ale nebyla pravda, bývalý velitel výsadkového střediska totiž podlehl alkoholu, a velmi nerad se ukazoval na veřejnosti, to že jsem ho zastihl u Kauflandu, byla náhoda, scházela se tam totiž parta několika chlapů se stejným zájmem o alkohol, to jsem se ale dozvěděl náhodou až o něco později a to od toho člověka, s kterým tenkrát pan Jiroušek šel „nakupovat“, byla to jen souhra náhod, nebo snad něco jiného? Ptáte se proč?

Podplukovník Jiroušek totiž zemřel pouhých pět měsíců po konání našeho srazu 23. 12. 2011, ano, jeden den před Štědrým dnem. Já jsem byl jediný z Luštěnické party, kdo se jeho pohřbu v Prostějově zúčastnil. Později, když jsem chtěl navštívit spolu s účastníky našich srazů, místo jeho posledního odpočinku, tak jsem marně pátral po místě, kde se toto místo nachází, předpokládal jsem, že místo posledního odpočinku bude nebo je asi na hřbitově v Prostějově, bohužel se mně to do dnešního dne nepodařilo zjistit, odpovědi jsem se nedočkal ani od jeho jediné dcery, která má titul JUDr. Podle mne je to mnoho náhod.

Ale zpět ke konání výročního srazu v Luštěnicích, do organizace kterého jsem se pustil a neměl žádné zkušenosti se zajištěním podobné akce. Bohužel se mimo dvou bývalých spolubojovníků nenašel nikdo, kdo by podal pomocnou ruku, jen Jules Santo a Pavel Novák se svojí paní, sraz v Luštěnicích byl první a také poslední sraz, kterého se Pavel Novák zúčastnil, zemřel 7.11.2016 po několika složitých operacích ve Vojenské nemocnici v Praze.

Tak jsem na počítači vytiskl asi 40 kusů pozvánek, na obrázku, a stejný počet obálek s adresami, které jsem do té doby získal, a začal pozvánky rozesílat. Můžete namítnout, že to byla ne zrovna levná záležitost, ale poštovní známka v té době nebyla za 36 Kč, ale pouze za korun deset, ano ale každý kdo se srazu zúčastnil, musel zaplatit organizátorovi poplatek 50 Kč, takže se vložené investice vrátily.

Jak vidíte na pozvánce, tak ta obsahovala nejen moji adresu pošty, ale i číslo mobilního telefonu a také e-mailovou adresu. Netrvalo dlouho a začali se ozývat první zájemci o účast na tomto setkání, přesně si nevzpomenu, kolik jich bylo, ale když to s odstupem času shrnu, tak hodně.

Trochu byl sice problém s noclehy, motorest Nirvána nebyl ještě úplně po stavební stránce dokončen, tak že ti, na které ubytování v motorestu nezbylo, našli celkem pohodlný nocleh v restauraci „U černého orla“, nikdo nemusel spát na zemi na žíněnkách a za 50 korun, tak jak to zajistil pozdější organizátor velmi nepovedeného srazu Vladimír Wimmer.

Při odhalování pamětní desky, když byl motorest „Nirvána“ již zrušen, tak ubytování bylo zajištěno v Mladé Boleslavi v penzionu „Piano Ranch“, tam byl zajištěn nejen nocleh, ale i snídaně v den odjezdu.

Oběd byl v restauraci „Černý orel“, večeře pro ty co zůstali do druhého dne, tak ta byla na letišti v Mladé Boleslavi. Pozorný čtenář jistě pochopí, že toto všechno zorganizovat dalo hodně práce, ale o tom později. Teď ještě nějaké fotografie z Třebíče a ze srazu v Luštěnicích.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.srpna 2026