TROCHA HISTORIE 141

SOUMRAK BOHŮ...


Při tom byl vyhlášen nástup praporu, na něm „malý Jožo“ jinak nový velitel praporu řekl takovou směsí dvou jazyků že „súdruhovja, buděme i nadále ako výsadkári, len nebudeme mat padáky“, ale „do riti“ ozvalo se kousek ode mne. Tam stál u své čety její velitel, Jano Kubaljak, který toto oznámení hned tímto způsobem okomentoval.

Malý Jožo, ještě chvíli řečnil, o tom, kdo a co bude zajišťovat, aby všechno proběhlo hladce. Na druhý den, náčelník štábu střediska vydal pokyny k samotnému přesunu praporu z Luštěnic do Stříbra, přesun bude proveden po železnici, technika praporu bude naložena na přistavené vagony na nádraží v Luštěnicích, stejně tak jako mužstvo.

Příslušníci jednotky, kteří jsou na dovolené, musí být do dne vagonování staženi z dovolenek, budovy, kde byly ubytovány jednotlivé roty, budou postupně předány správě budov střediska. Nastal nepopsatelný zmatek, někde něco chybělo, někde zase něco přebývalo, ale všechno bylo pečlivě zorganizováno.

Tak jsme se s Jardou Helešem naposledy zašli podívat na kotviště balonu, tu stříbro šedou „obludu“ již nikdo nehlídal, no tenkrát jsme neměli žádné mobilní telefony s vestavěným fotoaparátem, ani jiný přístroj se kterým bychom balon naposledy zvěčnili, ale to v době největší slávy střediska udělal někdo jiný, tak že „trocha historie“ z výsadkářského pravěku v podobě fotografií, nějaká do dnešní „pomatené“ doby určitě zůstala.

Naposledy jsme prošli lesem, kde borovice v létě voněly pryskyřicí, a kde jsme jako „záklaďáci“ zažili nezapomenutelné dva roky náročného výcviku u výsadkových jednotek tehdejší armády.

Mezitím na rotě nepředstavitelný binec, co nebylo potřeba a nebylo evidováno, se házelo na hromadu a pálilo, poprvé jsme si sebou do Stříbra nemuseli brát „strožoky“, podle sdělení které přišlo ze štábu praporu, bude mužstvo spát na nafukovacích matracích, uvidíme.

Ještě poslední oběd, proviantní náčelník střediska se opět „vytáhl“ řízek a bramborový salát, nadlouho poslední solidní strava, po obědě odjezd na nádraží v Luštěnicích, kde na kusé koleji, v nádražácké hantýrce „šturcu“ stála řada vagonů, jak nákladních plošinových, tak i osobních pro mužstvo.

Všechno je naloženo, mužstvo také na místě, dozorčí přepravy spolu s pomocníkem určeni, na nástupišti červená brigadýrka výpravčího, v jeho zvednuté ruce „výpravka“ povolující odjezd zvláštního nákladního vlaku, dvojí zapískání lokomotivy, tenkrát ještě parní, slabé trhnutí a odjezd, poslední pohled na Luštěnice s přáním se sem někdy vrátit. Jen mimochodem, ten „návrat“ do Luštěnic se uskutečnil až po padesáti letech, které uplynuly od našeho nástupu ZVS.

Náš třetí prapor se vracel do Stříbra po železnici, prapor z Karlových Varů, naložil všechny osobní věci na nákladní auta, která je postupně odvezla do jejich posádky, mužstvo zabalilo naposledy svoje padáky, a na vypůjčených autech od tankové divize, odjela na letiště „Boží Dar“.

Odtud odletěla dvanácti „Iljušiny“ ke Karlovým Varům, a na letišti „Olšová vrata“ provedli svůj poslední výsadek. Když jsme se ptali, proč i náš prapor nemohl seskočit někde u Stříbra, tak nám bylo sděleno, že se v okolí Stříbra nenachází žádná vhodná větší plocha, na které by se výsadek praporu dal provést. Přesun praporu Karlovy Vary byl proveden letecky také z toho důvodu, že na nádraží v Karlových Varech se pohybovalo větší množství osob cizích národností, a tudíž nebylo žádoucí, aby příjezd železničního transportu a jeho následnou vykládku tyto osoby viděly, za to výsadek na letiště, byla vlastně taková „demonstrace síly“ našeho bývalého zřízení.

Ale, zatím co my jsme byli i nadále vedeni jako výsadek, sice jen „přistávací“, tak „Karlovaráci“ přešli kompletně do sestavy pluku jako motostřelecký prapor.

Zpátky k našemu železničnímu transportu... jako vojenský transport jsme měli určitou přednost, ale zase ne takovou, abychom projeli celou trasu bez nějakého zdržení, ve větších stanicích jsme zůstali stát do té doby, než okolo nás projel nějaký rychlík nebo i spěšný vlak.

V takových stanicích ale vznikalo při delším stání jiné nebezpečí, vzhledem k tomu, že se přesun uskutečnil v létě, tak vojsko mělo pochopitelně žízeň, i když vody bylo ve stanici dostatek, větší zájem vzbuzovalo pivo, a to i přes to, že vzdalovat se od transportu bylo přísně zakázáno, ale vždy se někdo našel, kdo toto nařízení nerespektoval a příkaz porušil.

Velitel praporu již zmiňovaný „malý Jožo“ skákal jak papírový čert, když z okna železničního vozu viděl, jak si někteří vojáci běhají pro pivo a to nejen do nádražních stánků, ale i do vnitřních prostor restaurací, nebylo mu to nic platné.

Samozřejmě že od něho následoval „sprdunk“ velitelů jednotlivých rot, ti si to samozřejmě nenechali pro sebe a odskákali to velitelé čet, no a od těch to schytali i velitelé družstev, tak to na vojně chodilo, mužstvo ale pro pivo na každé větší zastávce, kde se nějaká restaurace nebo jen stánek nacházel, chodilo vesele dál. Konečně celý transport dojel do Stříbra, technika se vyložila, mužstvo seřadilo a následoval pochod do kasáren. Nevím a dodnes jsem nepochopil co tím pochodem přes celé město „malý Jožo“ sledoval, snad jen to, že velení pluku se na působení praporu v posádce ještě více zaměřilo, a jak jsme se později dozvěděli, tak i velitel praporu za ten pochod schytal od velení pluku nějaké napomenutí.

Tak jsme se objevili ve Stříbře, zatím co dříve jen sporadicky, tak teď natrvalo a bez jakékoliv vyhlídky na nějaké zlepšení nebo dokonce návrat do Luštěnic.

Jednoho dne se u praporu objevila i četa vojáků, kteří přijeli od výsadkového pluku z Holešova, nevím proč zrovna tito vojáci a z jakého důvodu byli do Stříbra převeleni, ale musel to být pro ně šok, no nakonec zapadli do jednotlivých rot, a zbytek vojny ve Stříbře dosloužili.

Dá se říct, že v pohodě, na rozdíl od těch vojáků základní služby od pluku z Holešova, kteří byli po rozpuštění a prakticky likvidace tohoto útvaru, odveleni k dokončení základní služby, k útvarům silničního vojska převážně dislokovaným někde na Slovensku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.května 2026

TROCHA HISTORIE 141

SOUMRAK BOHŮ...


Při tom byl vyhlášen nástup praporu, na něm „malý Jožo“ jinak nový velitel praporu řekl takovou směsí dvou jazyků že „súdruhovja, buděme i nadále ako výsadkári, len nebudeme mat padáky“, ale „do riti“ ozvalo se kousek ode mne. Tam stál u své čety její velitel, Jano Kubaljak, který toto oznámení hned tímto způsobem okomentoval.

Malý Jožo, ještě chvíli řečnil, o tom, kdo a co bude zajišťovat, aby všechno proběhlo hladce. Na druhý den, náčelník štábu střediska vydal pokyny k samotnému přesunu praporu z Luštěnic do Stříbra, přesun bude proveden po železnici, technika praporu bude naložena na přistavené vagony na nádraží v Luštěnicích, stejně tak jako mužstvo.

Příslušníci jednotky, kteří jsou na dovolené, musí být do dne vagonování staženi z dovolenek, budovy, kde byly ubytovány jednotlivé roty, budou postupně předány správě budov střediska. Nastal nepopsatelný zmatek, někde něco chybělo, někde zase něco přebývalo, ale všechno bylo pečlivě zorganizováno.

Tak jsme se s Jardou Helešem naposledy zašli podívat na kotviště balonu, tu stříbro šedou „obludu“ již nikdo nehlídal, no tenkrát jsme neměli žádné mobilní telefony s vestavěným fotoaparátem, ani jiný přístroj se kterým bychom balon naposledy zvěčnili, ale to v době největší slávy střediska udělal někdo jiný, tak že „trocha historie“ z výsadkářského pravěku v podobě fotografií, nějaká do dnešní „pomatené“ doby určitě zůstala.

Naposledy jsme prošli lesem, kde borovice v létě voněly pryskyřicí, a kde jsme jako „záklaďáci“ zažili nezapomenutelné dva roky náročného výcviku u výsadkových jednotek tehdejší armády.

Mezitím na rotě nepředstavitelný binec, co nebylo potřeba a nebylo evidováno, se házelo na hromadu a pálilo, poprvé jsme si sebou do Stříbra nemuseli brát „strožoky“, podle sdělení které přišlo ze štábu praporu, bude mužstvo spát na nafukovacích matracích, uvidíme.

Ještě poslední oběd, proviantní náčelník střediska se opět „vytáhl“ řízek a bramborový salát, nadlouho poslední solidní strava, po obědě odjezd na nádraží v Luštěnicích, kde na kusé koleji, v nádražácké hantýrce „šturcu“ stála řada vagonů, jak nákladních plošinových, tak i osobních pro mužstvo.

Všechno je naloženo, mužstvo také na místě, dozorčí přepravy spolu s pomocníkem určeni, na nástupišti červená brigadýrka výpravčího, v jeho zvednuté ruce „výpravka“ povolující odjezd zvláštního nákladního vlaku, dvojí zapískání lokomotivy, tenkrát ještě parní, slabé trhnutí a odjezd, poslední pohled na Luštěnice s přáním se sem někdy vrátit. Jen mimochodem, ten „návrat“ do Luštěnic se uskutečnil až po padesáti letech, které uplynuly od našeho nástupu ZVS.

Náš třetí prapor se vracel do Stříbra po železnici, prapor z Karlových Varů, naložil všechny osobní věci na nákladní auta, která je postupně odvezla do jejich posádky, mužstvo zabalilo naposledy svoje padáky, a na vypůjčených autech od tankové divize, odjela na letiště „Boží Dar“.

Odtud odletěla dvanácti „Iljušiny“ ke Karlovým Varům, a na letišti „Olšová vrata“ provedli svůj poslední výsadek. Když jsme se ptali, proč i náš prapor nemohl seskočit někde u Stříbra, tak nám bylo sděleno, že se v okolí Stříbra nenachází žádná vhodná větší plocha, na které by se výsadek praporu dal provést. Přesun praporu Karlovy Vary byl proveden letecky také z toho důvodu, že na nádraží v Karlových Varech se pohybovalo větší množství osob cizích národností, a tudíž nebylo žádoucí, aby příjezd železničního transportu a jeho následnou vykládku tyto osoby viděly, za to výsadek na letiště, byla vlastně taková „demonstrace síly“ našeho bývalého zřízení.

Ale, zatím co my jsme byli i nadále vedeni jako výsadek, sice jen „přistávací“, tak „Karlovaráci“ přešli kompletně do sestavy pluku jako motostřelecký prapor.

Zpátky k našemu železničnímu transportu... jako vojenský transport jsme měli určitou přednost, ale zase ne takovou, abychom projeli celou trasu bez nějakého zdržení, ve větších stanicích jsme zůstali stát do té doby, než okolo nás projel nějaký rychlík nebo i spěšný vlak.

V takových stanicích ale vznikalo při delším stání jiné nebezpečí, vzhledem k tomu, že se přesun uskutečnil v létě, tak vojsko mělo pochopitelně žízeň, i když vody bylo ve stanici dostatek, větší zájem vzbuzovalo pivo, a to i přes to, že vzdalovat se od transportu bylo přísně zakázáno, ale vždy se někdo našel, kdo toto nařízení nerespektoval a příkaz porušil.

Velitel praporu již zmiňovaný „malý Jožo“ skákal jak papírový čert, když z okna železničního vozu viděl, jak si někteří vojáci běhají pro pivo a to nejen do nádražních stánků, ale i do vnitřních prostor restaurací, nebylo mu to nic platné.

Samozřejmě že od něho následoval „sprdunk“ velitelů jednotlivých rot, ti si to samozřejmě nenechali pro sebe a odskákali to velitelé čet, no a od těch to schytali i velitelé družstev, tak to na vojně chodilo, mužstvo ale pro pivo na každé větší zastávce, kde se nějaká restaurace nebo jen stánek nacházel, chodilo vesele dál. Konečně celý transport dojel do Stříbra, technika se vyložila, mužstvo seřadilo a následoval pochod do kasáren. Nevím a dodnes jsem nepochopil co tím pochodem přes celé město „malý Jožo“ sledoval, snad jen to, že velení pluku se na působení praporu v posádce ještě více zaměřilo, a jak jsme se později dozvěděli, tak i velitel praporu za ten pochod schytal od velení pluku nějaké napomenutí.

Tak jsme se objevili ve Stříbře, zatím co dříve jen sporadicky, tak teď natrvalo a bez jakékoliv vyhlídky na nějaké zlepšení nebo dokonce návrat do Luštěnic.

Jednoho dne se u praporu objevila i četa vojáků, kteří přijeli od výsadkového pluku z Holešova, nevím proč zrovna tito vojáci a z jakého důvodu byli do Stříbra převeleni, ale musel to být pro ně šok, no nakonec zapadli do jednotlivých rot, a zbytek vojny ve Stříbře dosloužili.

Dá se říct, že v pohodě, na rozdíl od těch vojáků základní služby od pluku z Holešova, kteří byli po rozpuštění a prakticky likvidace tohoto útvaru, odveleni k dokončení základní služby, k útvarům silničního vojska převážně dislokovaným někde na Slovensku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.května 2026

TROCHA HISTORIE 140

Jednou z povinností pomocníka dozorčího útvaru bylo zajištění každodenního nástupu stráží a dozorčích jednotlivých rot, dozorčího padákového skladu, kuchyně, a autoparku, bylo to tak zvané „bojové rozdílení“, konalo se každý den v šestnáct hodin.

Na tuto hodinu nastoupily nové stráže a dozorčí jak jednotlivých rot, tak i ostatních složek.

Pomocník dozorčího útvaru po jejich kontrole pak podal dozorčímu útvaru hlášení že „ stráže a dozorčí orgány nastoupily k bojovému rozdílení“, následoval pozdrav dozorčího, namátková kontrola ustrojení, někdy i zbraní, a rozchod na určená stanoviště.

Tak jsem byl i já určen denním rozkazem velitele střediska jako pomocník dozorčího útvaru, dozorčím byl podporučík Karel Plzák, od balonové čety. Já v tehdy již zavedené uniformě pro vojáky z povolání, pro kterou se používal název „tesilky“, to bylo provedení v nemačkavé úpravě, podle výstrojního předpisu „Int-4-1“ o něco později nahradilo i vycházkové uniformy vzor 21 u vojáků základní služby.

Podporučík Plzák přišel v uniformě „ vzor 19“ a s „malorážkou“ na rameni, samozřejmě k všeobecnému ale pečlivě skrývanému veselí nastoupených orgánů. Podporučík si to mohl dovolit, jednak jsme byli v Luštěnicích, a za druhé, podporučík Plzák měl na svém kontě v té době již tisícovku seskoků.

Ale proč ta malorážka?

Kousek od budovy strážnice kde sloužil „déveťák“ byly takové přístřešky, tam se za nepříznivého počasí balily padáky, no a když se padáky nebalily, tak tam byl klid. Toho klidu využívala populace divokých králíků, kteří tam nerušeně „vegetili“, čas od času sice štáb střediska vytáhl ze skříní brokovnice, a tu populaci snížil, ale takový králík zasažený výstřelem z brokovnice býval plný broků, tak že bylo lepší použít malorážku, tedy ráži „22“, ale i u této ráže, jste se museli dobře trefit.

Střela z útočné pušky nepřipadala v úvahu, po takovém zásahu by z toho králíka zůstaly na zemi jen jeho tlapky. Převzali jsme tedy službu dozorčího útvaru, to nebylo nic složitého, taková každodenní rutina, dozorčí s malorážkou odešel číhat na králíky, já jsem mezitím přijal několik telefonních hovorů.

Jedním z nich bylo i každodenní hlášení o středně výškových větrech, to přicházelo z meteorologické služby armády, hovorově „rosničkářů“, a muselo se zapisovat do knihy k tomu určené, tam se zapisovala „ výška, atmosférický tlak, teplota v dané výšce, směr větru a také rosný bod“ toto hlášení spolu s hlášením o přistání transportních letadel sloužilo jako základ pro plánování seskoků, náčelníkem výsadkové služby, pokud se skákalo jen z balonu, stačila zpráva z letiště „Boží Dar“ o dané meteorologické situaci k danému dni.

Situace se ale průběžně zjišťovala před samotnými seskoky i během nich, kdy se měřila rychlost i síla větru. Letiště „Boží Dar“ bylo v těchto hlášeních uváděno jako „Louka 40“ to byl jeho krycí název, mám ale za to, že to krytí bylo zbytečné, když se nad krajinou objevilo dvanáct „ IL -14“ které s vysunutými podvozky začaly nasazovat na přistání, tak bylo každému jasné, kde asi přistanou.

Další letiště bylo až v Mladé Boleslavi, to nebylo vojenské, tak že nepřipadalo do úvahy, stejně tak jako záložní letiště „Hradčany“ Tak to bylo takové krátké vyjádření k tomu co „pomocník“ dělal.

Tak jsem i já toho dne stál před budovou strážnice, kde měl svoje „sídlo“ dozorčí útvaru, ten se právě vrátil z „čekané“, dva ulovené králíky hodil pod stůl, a společně jsme očekávali příjezd velitele střediska, kterému bylo nutné podat hlášení o tom že „ po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo“.

Objevil se „gazík“ s majorem Jirouškem, hlášení proběhlo tak jak mělo, s následným podáním ruky a škodolibou otázkou velitele střediska k dozorčímu „ kolik jich máš“, tím byli míněni ti dva králíci pod stolem. Odpověď „ no za moc to nestálo“, oboustranné úsměvy, a odjezd gazíku k budovám štábu. Ještě je nutné podotknout, že ti dva, jak velitel tak dozorčí si tykali.

Den pomalu ubíhal, zapsal jsem nějaké údaje do sešitu předání služby, dozorčímu řekl, že se jdu podívat na rotu, která v té době měla být a také byla na letišti, na rotě opět hlášení dozorčího poddůstojníka „že se nic zvláštního nestalo“, něco jsem si ještě udělal ve své kanceláři, a odchod zpět na „bránu“, po cestě jsem z dálky zaslechl nezaměnitelný zvuk leteckých motorů, a uviděl jak dvanáct „Iljušinů“ pomalu nad Dobrovicemi nabírá výšku, míří na místo vysazení mezi obcemi Čistá a Plužná.

Mrzelo mě, že nejsem v některém letadle a nebudu skákat, v té době se za seskoky již neplatilo, ale případný seskok jsem si mohl započítat na zvýšení výkonnostní třídy, pomyslel jsem si, třeba příště. To jsem ale zdaleka netušil, že to byl prakticky poslední seskok, a co všechno bude následovat.

Služba pomocníka dozorčího skončila, službu jsme bez problémů předali další dvojici, kterou určoval denní rozkaz velitele střediska, zde bych rád uvedl, kdo se do této služby určoval, dozorčí byl zpravidla důstojník, pomocníkem byl zpravidla někdo z praporčického sboru, nikdy ne nějaký „záklaďák“.

V Luštěnicích jsme ještě nějaký čas zůstali a to až do doby než byl jednoho dne vyhlášen nástup praporu, no a to byl, dá se říct „soumrak bohů“ na něm jsme se dozvěděli, že prapor se jako padákový výsadek ruší, jako výsadek budeme sice i nadále vedeni, ale jen v režimu „přistávací“, na místo vysazení budeme přepravováni vrtulníky, které v té době armáda zavedla do výzbroje.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 139


U velitele třetí čety bych se rád zmínil o tom, jak tento bývalý spolubojovník skončil, já jsem ho poznal jako vojáka základní služby, když „narukoval“ do Luštěnic.

Byl ročník 1942, ale vzhledem k tomu že v době kdy měl nastoupit spolu s ostatními povolanými, tak studoval nějakou školu, tím pádem mu byl nástup ZVS odložen o jeden rok, po maturitě ale normálně na ZVS nastoupil. Ta maturita se potom projevila i na jeho hodnosti, na jejím základě byl povýšen do hodnosti podporučíka.

Jak jsem uvedl již dříve, tak na jeho osobu jsem „narazil“ při dohledávání bývalých spolubojovníků od výsadkového střediska. Vladimír se zúčastnil několika našich setkání veteránů v Luštěnicích, kam měl z Prahy, kde bydlel, velmi blízko.

Byl jedním z několika bývalých spolubojovníků, který byl „elektronicky vzdělaný“ měl internetovou adresu, na internetu aplikaci „SKYPE“ která již v dnešní době není aktuální, je nahrazena aplikací „Teams“ nebo ještě lépe aplikací „Viper“ na aplikaci „SKYPE“ jsme spolu „vykecávali“ o tom jaká byla tenkrát vojna, co děláme v dnešní době a podobné věci.

Byl velmi dobrým tanečníkem, jezdil na setkání důchodců někde v okolí Prahy, kde na parketu čekaly tance chtivé rozvedené dámy a vdovy v důchodovém věku. To ale najednou skončilo, musel na operaci s kolenem, které se mu po operaci špatně hojilo, přidávaly se další choroby a časté pobyty v lázních.

V Praze bydlel v klidné čtvrti, kde si kdysi postavil rodinný dům, z rozvedeného manželství měl jedinou dceru, která vystudovala vysokou školu. Ty dcery měl vlastně dvě, já jsem byl jedním z mála osob, která o té druhé věděla. Ta druhá pocházela z krátké známosti v době ZVS, kdy si při nějaké příležitosti „vrzl“ s jednou místní slečnou z Luštěnic, jak to tak bývá tak to „vrznutí“ nezůstalo bez následků. Dcera té slečny z Luštěnic se Vladimírovi přihlásila, až v době kdy jí bylo osmnáct roků, do té doby vyrůstala bez jakýchkoliv finančních požadavků v péči své matky a i jejich rodičů, což se tak často nevidí.

Ale zpět k Vladimírovi, přišla doba, kdy přestal komunikovat na počítači v relaci SKYPE, a volal jen na mobilní telefon, na telefonu mně na můj dotaz proč nepoužívá SKYPE, řekl, že mu tu aplikaci jeho dcera nějak zrušila, nebo dokonce počítač vypnula. Navíc musel jít na nějaké vyšetření, které zařídila zase ta jeho pravá dcera, kde se mělo zjistit, jestli je svéprávný.

Při posledním telefonickém rozhovoru mně, prosil, abych za ním do Prahy přijel, na můj dotaz proč mám k němu jet, sdělil, že mu byl nařízen dlouhodobý pobyt v nějakém ústavu, kde se má léčit. Jeho „pozvání“ jsem odmítl, protože jsem nechtěl jakýmkoliv způsobem zasahovat do jeho soukromých věcí, bylo to také z důvodu, že jsem věděl o tom, že rodinný dům i s pozemkem byl dávno před tím přepsán na jeho legitimní dceru, s dodatkem, že ta bude o něho ve stáří pečovat.

Později nebral ani telefony, až se odmlčel úplně. No já jen že hodnota jeho nemovitosti činila odhadem osm milionů korun. Moje pátrání po jeho osudu skončilo když se mně jedna paní, která se zúčastňovala našich srazů veteránů, zaslala Vladimírovo parte.
To bylo takové odbočení, s připomínkou toho, jak se k Vám mohou vlastní děti zachovat.

Zpět k mému návratu do Stříbra, jak jsem již uvedl dříve, tak to bylo hlavně proto, že prapor na speciální výcvik a hlavně seskoky odjížděl v pravidelných turnusech do Luštěnic.

Tak tomu bylo i tentokrát a to krátce po tom co jsem převzal funkci výkonného praporčíka deváté roty, mezitím k praporu narukovaly nové posily, jednak přímo od jednotlivých vojenských správ a pravidelných odvodů, a také přeložením nováčků od 7 výsadkového pluku z Holešova, ale postupně.

Ne všem se ale zařazení k výsadkovému praporu líbilo, našlo se několik nováčků, kteří z této skutečnosti, když se dověděli, že budou skákat z letadla na padáku, měli doslova panickou hrůzu. Stál jsem na odpočivadle u schodiště, a se zájmem i trochou takového pohrdání strachem, sledoval příchozí posily roty.

Po schodech stoupala skupina nových vojáků, kterou vedl jeden z poddůstojníků, skupina přišla se sprch v „kombajnu“ kde dostali základní výstroj, ta ostatní na ně čekala na jednotlivých světnicích. Ze skupiny příchozích se oddělil jeden voják, který zamířil ke mně, vzápětí mně oslovil mým křestním jménem.

Chvíli jsem na něho hleděl, než jsem si uvědomil, o koho se jedná, znali jsme se z „civilu“, oba jsme před nástupem na vojnu pracovali v Prostějově v tehdy známém podniku „Agrostroj“, ten nováček se jmenoval Vojtěch Provaz, teď přede mnou stál kluk se strachem v očích z toho, co bude následovat.

Měl štěstí, z těch nováčků, kteří nastoupili k praporu, se jich několik odeslalo k motostřeleckému praporu, zpravidla to bylo z nevyhovující zdravotní stránky, tak jsem jednoduše toho Vojtěcha do toho seznamu zařadil, tito nováčci byli po příchodu k jiné jednotce, zpravidla okamžitě zařazováni do poddůstojnické školy.

S tím Vojtou jsem se čistě náhodou, mnohem později, setkal v Prostějově, on bydlel v Mostkovicích, já v Čechách pod Kosířem, tak že naše setkání bylo, dalo by se říct dílem osudu, za moje tehdejší rozhodnutí Vojta moc děkoval. Já k tomu mohu jen napsat, že i kdyby k jeho přeložení tenkrát nedošlo, tak mohl za nějakou dobu klidně „dosloužit“ i u třetího praporu, protože ten byl jako padákový výsadek zrušen.

Byl sice jako výsadek veden, ale již jen jako „přistávací“, to znamenalo, že na místo vysazení byl prapor přepraven pomocí vrtulníků, které byly v té době do armády zařazovány k bojové službě. Prapor byl takto přepraven jako přistávací výsadek na monstrózní cvičení „Vltava“ o tom se ale zmíním později.

Zatím jsme ale byli vedeni jako „padákový“ výsadek a chystali jsme se odjet na výcvik do Luštěnic. V Luštěnicích jako obvykle, zase vynikající strava, samozřejmě pozemní výsadková příprava, balení padáků i samotné seskoky.

Toho posledního seskoku jsem se bohužel již nezúčastnil, ne že bych nechtěl, ale byl jsem denním rozkazem velitele střediska, určen do služby pomocníka dozorčího útvaru, tak zvaného „malého Boha“, zde je potřeba se zmínit co, nebo kdo to byl.

Tak jak na jednotlivých rotách byl dozorčí roty a pomocník dozorčího roty, tak se u vyšší jednotky, v tomto případě útvaru, určoval dozorčí a jeho pomocník, v praxi nazývaný „dévéťak“ správně „dozorčí vojskového tělesa“ a ještě lépe „velký Bůh“ označením této funkce byly pletené šňůry se dvěma zlatými náboji na jejich koncích, ty měly žlutou barvu, jeho pomocník, hovorově „malý Bůh“ měl šňůry v barvě bílé, rovněž zakončené dvěma náboji, v obojím případě byly náboje „odborně“ upravené samozřejmě prázdné, ale zakončené střelou neboli „kulkou“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 138

STŘÍBRO

Tak nás dva ta „štábní“ V3S dovezla k pluku do Stříbra, dokonce s námi zajela až před budovu štábu, po zastavení jsme vystoupili a na pokyn velitele vozu který měl hodnost nadporučíka, jsme šli ohlásit náš příchod veliteli pluku, v té době mu velel podplukovník Svoboda.

Opět jako v Plzni, klasické přivítání ve stylu bla,bla,bla, a sdělení že ubytování máme připraveno u prvního praporu, zde nastal první problém, když jsme veliteli pluku sdělili, že chceme sloužit u třetího praporu, který v té době byl ještě výsadkový.

Velitel pluku po našem oznámení neskrýval z naší žádosti svoje rozčarování, on ten první prapor, kterému velel podplukovník Seidl, tak to byla taková, dá se říct „elita“ pluku, ale velitel tohoto praporu byl dost nepříjemný člověk, a my jsme zrovna po něčem takovém netoužili.

Moc jsme si tím rozhodnutím nepomohli, velitel třetího praporu také nebyla žádná velká sláva, byl to takový malý „skřet“, od toho se odvíjela i jeho přezdívka „malý Jožo“, nikdo nevěděl, odkud přišel, byl to takový „čecho-slovák“, tomu odpovídal i způsob jeho vyjadřování.

Nakonec velitel pluku na naše rozhodnutí sloužit u třetího praporu kývl, a my jsme z jeho kanceláře odešli přímo do budovy, kde byl třetí prapor ubytován. Já jsem šel do druhého patra, kde byla devátá rota, od které jsem do kurzu odešel, Jarda Heleš byl o patro níž, kde byla osmá rota.

Ještě jsme se museli ohlásit u nového velitele praporu, to byl major Jozef Husár, přezdívaný „malý Jožo“ ten prapor převzal od podplukovníka Ladislava Doležala, který byl jmenován velitelem výsadkového střediska v Luštěnicích, ten středisko převzal od majora Viléma Jirouška, který jako jediný odešel od střediska do Prostějova, kde velel výsadkovému praporu až do doby než byl tento prapor zrušen.

Po odchodu od velitele 3 praporu jsme se odešli ubytovat, každý z nás dostal svůj pokoj, nic moc, postel stůl, dvě židle, noční stolek, to bylo tak všechno, umývárna a WC společné na chodbě, ale vše zadarmo.

Po ubytování odchod zpět na velitelství pluku k výstrojnímu náčelníkovi, kde jsme mimo výstrojní body obdrželi několik košil, nějaké spodní prádlo, polobotky určené k slavnostní uniformě, služební opasek, tak zvanou „dohodu“, a také služební obuv „kanady“ ty byly již v hnědé barvě.

Pro dvě uniformy jsme si ale museli zajet do Plzně, v armádním zařízení „Kras“ nám je vydali přesně na naše tělesné proporce. Později byla naše výstroj doplněna o zimní kabát s ušankou, a také lehký plášť, tak zvaný „ trenčkot“, to byla spolu s těmi hnědými kanadami, novinka ve vystrojování vojáků z povolání. Za přidělené výstrojní body jsme si mohli vyfasovat různé výstrojní součástky, body které se nevyužily v daném roce, platily i v roce příštím, na některé součásti výstroje bylo totiž potřeba bodů více.

Ale k tomu pluku, jeho otevřený název byl 57. motostřelecký pluk Františka Palackého, později byl přejmenován na „Česko-slovensko – Kubánského přátelství“, to vím jen z doslechu, protože v té době jsem u pluku již nesloužil.

Nastoupil jsem tedy k deváté rotě jako výkonný praporčík, dříve staršina, rota měla nového velitele, byl to nadporučík Pelc, jinak velitelé čet zůstali až na jednoho stejní, od první čety odešel poručík Jelínek, ten zůstal v Luštěnicích v poddůstojnické škole, první četě velel, Jano Kubaljak s hodností nadporučíka, druhé četě poručík František Svoboda, a třetí četu dostal na starost bývalý „záklaďák“ nyní s hodností podporučíka Vladimír Verner.

Zatím jsme ještě sloužili ve Stříbře, i když to nebyl žádný med, z Luštěnic jsme byli zvyklí na volnou přírodu, hlavně les, zde jen asfalt a beton, navíc se po kasárnách pohybovala spousta důstojníků, a ti nás „paragány“ neměli moc v lásce.

Když k tomu připomenu stravu, o které jsem se také již v některém předchozím příspěvku zmínil, tak to byl vrchol, na kakao jsme mohli zapomenout, nanejvýš tak čaj, ale ten byl v takové kvalitě, že dešťová voda, byla oproti němu hotový zázrak.

Na snídani tradičně „ melta“ neboli černá káva, k tomu chleba a nějaká pomazánka z Bůh ví čeho, obyčejné rohlíky, loupáčky, nebo půlka vánočky, tak to již vůbec ne. Oběd nebo večeře, tak to bylo pravidelně „UHO“ přeleženo do českého jazyka „universální hnědá omáčka“ s kouskem něčeho co připomínalo maso. Řízek byl jen na Vánoce nebo na den „ČSLA“ tedy dvakrát do roka.

Stravovací normu na kterou v Luštěnicích „pečlivě“ dohlížely civilní zaměstnankyně, tak tu ve Stříbře měli na starosti kuchaři z „ RTZ“ neboli roty technického zabezpečení a velitelské roty.

Tyto jednotky se skládaly z vojáků základní služby, kteří měli klasifikaci „B“ a tím pádem se nehodili pro bojovou službu, byli přidělováni jako obsluhy kotelen, které v té době neměly o plynu ani potuchy, nebo jako promítači do útvarových kin, knihovníci a také jako skladníci v různých skladech.

To je přesně ta „parta“ která v dnešní době na internetových stránkách roní slzy o tom, jak se na vojně v té době měli zle.

Všichni se ale dobře znali s kuchaři, a ti byli zadobře s proviantním náčelníkem, který o tom co se děje v kuchyni moc dobře věděl. Zde bych rád připomněl výrok nějakého ruského generála, který řekl že „ proviantní náčelník by svoji funkci měl vykonávat jen pět dní, potom by měl být zastřelen, protože se dopouští zvěrstev na vojácích“, to ve Stříbře platilo na víc jak 100 %.

Třetí prapor se nevracel k pluku jen tak pro nic, bylo nepsaným pravidlem, že návrat znamenal vždy nějakou brigádu, nebo střežení nějakého objektu mimo pluk, brigády na pomoc národnímu hospodářství, tak to byl takový, dalo by se říct folklór, většinou se v našem případě jednalo o sklizeň sena někde ve vojenském prostoru, kam normální občané neměli přístup, nebo jen s povolením příslušné vojenské správy na propustku.

Nejčastěji se jednalo o VVP „Hradiště“ neboli „Doupov“, to byl obrovský prostor odkud bylo po válce vystěhováno německé obyvatelstvo, na místě vystěhovaných vesnic, byly zřízeny střelnice, a to jak pěchotní, tak i tankové, zde se prakticky opakovalo to co udělal Werhrmacht za druhé světové války českému obyvatelstvu například ve VVP „Březina“ nebo „Libavá“.

O VVP Doupov doporučuji knihu, kterou napsal a vydal bývalý velitel tohoto prostoru Ing. Bedřich Švehla plukovník ve výslužbě. Napsal a vydal celkem tři knihy, všechny mají stejný název „Tenkrát na Doupově“ jen s tím rozdílem že jsou číslovány ve vydaném pořadí tedy 1,2 a 3.

Nemá tedy cenu, se o tomto prostoru podrobněji rozepisovat. Snad jen o skutečnosti, že pokud jsme odjeli na senoseč, tak zásobování potravinami měl na starosti náčelník štábu praporu v té době kapitán Jaroslav Trapl, za jeho působení byla stravování na brigádě na vynikající úrovni, mnohem později prakticky až v době, kdy jsem s armádou neměl již nic společného, že se při sklizni sena čepovalo i pivo. Nevím, já jsem to nezažil.

Jak jsem se to dozvěděl? Později již v civilu, kdy jsem stále dohledával bývalé spolubojovníky z Luštěnic, tak mně prostřednictvím internetu kontaktoval již zmiňovaný velitel třetí čety Vláďa Verner, a ten tuto skutečnost potvrdil, jen jsem se od něho nedozvěděl, nebo lépe řečeno nestačil dozvědět, jakým způsobem čepování piva probíhalo, škoda, mohlo to být docela zajímavé.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11. dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 137

UKONČENÍ KURZU PRAPORČÍKŮ, NÁSTUP K PLUKU.

Ale vracím se zpět ke skončení kurzu praporčíků, všechny pomůcky potřebné k vyučování, které jsme vyfasovali, vracíme staršinovi, průkazy „vojáka z povolání“ s naším jménem jsme měli také.

Zbývalo si jen u velitele čety vyzvednout „župku“ neboli „žádanku o úvěrovou přepravu“, o té jsem se již také zmínil, na které byla vypsána cesta po železnici, k útvaru ke kterému jsme byli rozkazem převeleni. Na mé žádance bylo napsáno „ ze stanice Vyškov, do stanice Stříbro“ přes Brno, Českou Třebovou, Prahu, a Plzeň, ono se dalo jet i přes Nezamyslice, Prostějov a Olomouc, po skončení kurzu jsem plánoval, že se na „otočku“ zastavím „doma“, bohužel to nevyšlo a to z důvodu již zmiňované „určeného“ směru cesty.

Navíc se do Stříbra spolu se mnou nechal přeložit i Jarda Heleš, ten byl původně do kurzu poslán od 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, ale stejně jako já do Luštěnic, tak i on umístění do Chrudimi nedostal, tak jsme zvolili to Stříbro. Než jsme se do Stříbra dostali, tak jsme se museli hlásit na velitelství 19 motostřelecké divize v Plzni, do její sestavy byl 57 motostřelecký pluk Františka Palackého zařazen.

Jak jsem uvedl již dříve tak Heleš přišel do kurzu z Chrudimi, kde bylo dislokováno 4. výcvikové výsadkové středisko, to byl jeho otevřený název, krycí číslo bylo VÚ 5959, středisku velel major František Galát, středisko nebylo vedeno v režimu utajení jako Luštěnice, majora Galáta jste mohli spatřit ve filmu „Atentát“ ve velmi krátkém záběru, jak jede na motocyklu.

Podobně jako v Luštěnicích tak v Chrudimi se cvičily dva prapory předurčené jako padákové výsadky a to prapor od 10 motostřeleckého pluku Janovice nad Úhlavou krycí číslo 1735, a 62 motostřeleckého pluku z Prachatic krycí číslo 4925, oba dva prapory spadaly pod velitelství 4 armády v Písku, které v té době velel generál major František Šádek.

Heleš se nechtěl vrátit k útvaru do Prachatic, a tak jsme se tak nějak domluvili a zvolili to Stříbro, ono to v podstatě bylo jedno, Prachatice ani ty Janovice nebyl žádný zázrak.

Všechny tyto posádky byly dislokovány co nejblíž státní hranice, v případě napadení měly za úkol zachytit první úder, byly to tak zvané prvosledové jednotky. Tak jsme přijeli do Plzně, v nádražní restauraci jsme si dali něco k jídlu a potom přemýšleli o tom, kde strávíme nastávající noc.

Měli jsme tak trochu štěstí, že se po nádražních prostorách pohybovala tak zvaná „lítačka“, tak že kdo nám mohl lépe poradit, než její příslušníci, hlídku vedl důstojník s hodností kapitána a byl to docela rozumný „chlap“, po krátké domluvě, a samozřejmě zkontrolování našich dokladů, nás vyzval k následování, před nádražím stál „ GAZ 69“ do kterého jsme nasedli a ten nás zavezl před hotel.

No hotel, žádný „Alcron“ to nebyl, ani nás ta noc nepřišla nějak draho, ale mohli jsme se v pohodě vyspat. Ráno po probuzení, které provedl ten „recepční“ nebo co to bylo, jsme samozřejmě bez snídaně, za to ale s nezbytnou cigaretou, vyrazili ke komplexu budov, ve kterém měla 19 motostřelecká divize svoje sídlo.

U dozorčího této instituce jsme se ohlásili, ten někam telefonem zavolal, vzápětí přišel kapitán, který nás zavedl do nějaké větší místnosti, kde již seděli čtyři vojáci, dva s důstojnickou hodností poručíků a dva s hodností rotných tak jako my.

Kapitán, který nás do té místnosti zavedl, tam zůstal spolu s námi, posadili jsme se a čekali, co bude následovat.

Vzápětí se otevřely dveře a do místnosti vešel generál s nějakým asi pobočníkem, při jeho příchodu následoval povel „vztyk, pozor“, soudruh generál pokynul, a my se znovu posadili, následovalo krátké přivítání a proslov o tom jak je důležité, aby armáda měla dostatek vojáků z povolání a ještě nějaké řeči o obraně vlasti.

Potom generál každému podal ruku a popřál hodně úspěchů při naší službě. Já jsem si tu pravou ruku dost dlouho nemyl, to abych nesmyl ten dotek „soudruha generála“, který po podání ruky zase odešel. Ta řeč soudruha generála ve mně zanechala takový divný dojem, měla takový divný přízvuk, až mnohem později jsem se dozvěděl, že je to „Rusín“.

Kapitán, který nás do té místnosti dovedl, nám potom oznámil, že před budovou divize je pro nás přistavena „vétřieska“ ve skříňovém provedení, tak zvaná „štábní“, která nás doveze k pluku do Stříbra. Dodnes jsem nepochopil proč pro nás dva „obyčejné“ rotné, musela jet ta skříňová štábní „vétřieska“, k našemu odvozu by stačil i ten malý „gazík“.

Ještě než nás ta V3S doveze do Stříbra, tak bych se velmi rád zmínil o veliteli 19 motostřelecké divize. Byl to další bývalý frontový voják nositel, mnoha vyznamenání z té doby, tak bude jen přínosem pro tyto vzpomínky o něm napsat pár řádků, nebude to žádná propagace od letošního roku zakázaného hnutí.

Generál plukovník Ing. VASIL VALO ( *24.4.1921 – † 8.7.1979) pocházel z Podkarpatské Rusi, z okresu Iršava, obec Zadná, proto se mně jeho „přivítací“ řeč zdála divná. Zúčastnil se bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, a také jako většina tehdejších vojáků na východní frontě, i o Žašov.

Po skončení války v Pěchotním učilišti, kam byl zařazen, vyučoval ruštinu, prošel mnoha funkcemi, samozřejmě i hodnostmi, a to až do listopadu 1957, kdy odejel studovat „Akademii generálního štábu Ozbrojených sil SSSR K: J: Vorošilova v Moskvě“, po návratu do Československa odešel v září 1960 do Plzně, kde převzal velení již zmiňované 19. motostřelecké divize.
1.5.1962 byl jmenován generál majorem, hodnosti generál poručíka dosáhl 1.5.1969, na generál plukovníka byl povýšen 1.10.1972, zemřel při výkonu služby v Praze, bylo mu 58 let.

Zde se zmíním o hodnosti generál major, to byla nejnižší generálská hodnost, byla to jen jedna hvězda na nárameníku, generál poručík měl hvězdy dvě, to byla vyšší generálská hodnost, no a generál plukovník se třemi hvězdami byla konečná generálská hodnost, potom jen armádní generál se čtyřmi hvězdami, docela jednoduché.

Zato dnešní AČR a její rozlišení u sboru generálů je něco, co odporuje zdravému rozumu nová hodnost je brigádní generál s jednou hvězdou, dvě hvězdy má generál major, a dokonce tři hvězdy, generál poručík, armádnímu generálovi ponechali čtyři hvězdy, a „vypadl“ generál plukovník.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.dubna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 136

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 7

Památník „Vítězná“ ve VVP Březina

Tabla od jiných jednotek uvedu v některém dalším pokračování. Teď ještě na moment k prostoru VVP „Březina“ se kterým jsme se mohli při výcviku seznámit.

VVP „Březina“ vznikl již před II světovou válkou, teď bych se rád zmínil o jednou objektu, který v prostoru cvičiště vznikl za II světové války, a dalo by se říct, že to byl nejzajímavější objekt v jeho prostoru.

Památník se nachází asi dva kilometry jižním směrem od kóty „Stříbrná“ a jednalo se o objekt „Viktoria“ neboli „Vítězná“.

Tento monument vznikl na kopci „Dlouhá Seč“, ten byl přejmenován na „Viktoria Höhe, neboli „Výšina Vítězství“.

Pozorovatelnu, doplněnou o vysoký asi patnáctimetrový obelisk postavili Němci již v roce 1942, kdy se chystali ke konečnému úderu na Sovětský svaz, a byli si jisti svým vítězstvím, ani zdaleka netušili, že jejich sen o vítězství zmrzne ve stepích někde u Stalingradu.

Na vrcholu obelisku byla umístěna železná říšská orlice, která v pařátech držela ověnčený hákový kříž. Po dokončení stavby bylo u tohoto obelisku slavnostně zahajováno a zakončováno každé větší cvičení, což mělo zdůrazňovat válečnou převahu Německa. Orlici po obsazení cvičiště Rudou armádou její vojáci z vrcholu obelisku „sestřelili“.

Na tento „památník“ si dlouhou dobu nikdo nevzpomněl, až mnohem později byl podán návrh na jeho zařazení mezi kulturní památky, kam byl později i zařazen, jeho zařazení do 1 kategorie bylo obhájeno skutečností, že se jednalo o ojedinělou památku evropského významu, tento náhled se ale během několika let změnil.

Oficiální zahájení procesu vedoucího k vyjmutí tohoto „památníku“ z památkové ochrany započalo někdy v roce 1975, kdy ředitelství Vojenského historického ústavu (VHÚ) po zhlédnutí objektu doporučilo jeho vyjmutí z památkové ochrany, jako důvod uvedlo, že se jedná o objekt bez umělecké hodnoty, který je navíc silně poškozený, památník byl proto následně vyškrtnut ze seznamu památkově chráněných objektů. Jednání o tomto „památníku“ se dostalo na pořad dne až v dnešní době, a to v souvislosti s připravovaným sjezdem sudeťáků v Brně.

Jak jsme se k památníku dostali my?

Při vyučování topografie, nám byly rozdány mapy, a vyučující důstojník oznámil že, sestavte si mezi sebou skupiny, které budou po příjezdu do výcvikového prostoru jednotlivě „vysazeny“, a budou mít za úkol přesunout se z místa vysazení na kótu „Vítězná“...podobné cvičení jste již jednou provedli, to bylo v noci, teď to budete mít jednodušší, protože je to ve dne, po sesednutí si pečlivě zorientujte mapy, ať zbytečně nebloudíte, a nemusíme Vás někde hledat.

Po tomto oznámení byla před učebnu přistavena „vétřieska“, správně nákladní automobil „Praga V3S“, ještě správněji „valník, třítuna, speciál“ na korbu kterého jsme v pořádku nasedli a vzápětí odjeli do výcvikového prostoru, kde jednotlivé skupiny na předem určených místech sesedly, a vydaly se plnit stanovený úkol.

Víte co na sestavování skupin bylo nejzajímavější?

Všichni chtěli do skupiny, ve které byli výsadkáři, my jsme totiž měli s mapami zkušenosti ještě z doby, než jsme od útvarů odešli do praporčického kurzu. Tak se opakovalo to, co jsme před nějakou dobou cvičili v noci a v zimě, teď to ale opravdu bylo hodně jednodušší, nebyla tma a ani zima, rychle jsme si zorientovali mapu a vyrazili hledat tu kótu „Vítězná“. Samozřejmě že jsme ji našli, a než se na místo určení dostaly ostatní skupiny, tak jsme měli možnost tento objekt prozkoumat.

Byl to opravdu něco, na co se nedá zapomenout, je jen škoda, že nikdo z nás neměl fotoaparát, mobilní telefony s fotoaparátem byly v nedohlednu, takže zůstala jen naše paměť.

K pozorovatelně, protože to pozorovatelna vlastně byla, vedlo široké schodiště, ten obelisk tam ještě stál, ale ta orlice na něm již nebyla, navíc určitě neměl patnáct metrů. Podle vyjádření vyučujícího důstojníka to bylo proto, že když rudoarmějci „odstraňovali“ tu orlici výstřelem z děla, tak se napoprvé netrefili, no v každém případě ten objekt za tu podívanou stál.

Po dlouhé době kdy píši tyto vzpomínky, jsem se snažil získat nějaké fotografie, bohužel žádného pamětníka který by nějaké fotografie vlastnil neznám, tak zůstalo jen pátrání na Internetu, něco jsem našel, ale není to žádná sláva, ostatně každý kdo bude číst tyto řádky, to může posoudit sám. V každém případě jsem ale rád, že se zde v těchto vzpomínkách mám možnost o tom zmínit.

Teď ještě taková zajímavost z dnešní doby, volební okrsek „Březina“ má pouze tři obyvatele.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.března 2026

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 135

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 6 - vzpomínka na Čestmíra Fraňka.




UKONČENÍ „studia“ ve Vyšším vojenské učilišti, kurz praporčíků.

Tak nastal den „D“ kurz praporčíků skončil, byli jsme kádrovým rozkazem velitele druhého vojenského okruhu v Trenčíně číslo 032/63, přijati za vojáky z povolání s hodností rotného. Nekonala se žádná sláva, všechno proběhlo v klidu, jen jsme si na naše nárameníky mohli „připíchnout“ takovou malou stříbrnou hvězdičku, kterou tam ani nebylo pomalu vidět, také jsme dostali průkaz vojáka z povolání.

Po těch „hvězdičkách“ nastala poptávka, mně celkem čtyři daroval již zmiňovaný kapitán Trnavský, ty malé hvězdičky mu zůstaly z dřívější doby, kdy je nosil na svých náramenících, později je nahradil mnohem většími zlatými hvězdami. Jen tak mimochodem, zatím co my jsme patřili s tou jednou hvězdičkou do skupiny hodností praporčíků, tak v současné armádě je rotný veden jako poddůstojník, na nárameníku má čtyři stříbrné „pecky“

Ale zpátky k našemu kurzu, když se blížil jeho konec, tak jsme se rozhodli, že vyrobíme nějaké tablo, na kterém budou všichni příslušníci naší čety, ale také velení školní roty praporčíků, abychom si po létech mohli při jeho prohlížení připomenout, jaké to tenkrát v té „špatné“ době bylo.

Malování jednotlivých příslušníků se ujal ČESTMÍR FRANĚK od 22. výsadkové brigády,.
Pocházel z Brna a byl mimořádně nadán malováním, to můžete posoudit na fotografii tabla.

Veršování k jednotlivým postavám vytvořil a napsal Hrabálek, tablo je podle vyjádření všech zúčastněných velmi zdařilé, a i když jsme na jeho zadní straně všichni podepsáni, tak jsme opomenuli jednu skutečnost, a to bylo napsat si adresy jednotlivých kolegů, a to jak bydliště, tak i útvarů ke kterým byli z kurzu odveleni.

Bohužel, tak jsme se „poztráceli“ v bludišti útvarů, nikdy se nám nepodařilo uskutečnit jakékoliv setkání, nebo něco podobného. Mně se sice při neustálém hledání bývalých spolubojovníků z doby ZVS, čistě náhodou podařilo „objevit“ právě autora kreseb ČESTMÍRA FRAŇKA.

Jak to bylo, tak k tomu bych se rád vyjádřil v následujících řádcích. Všechno je to o náhodě, čistě náhodou jsem na internetu a webových stránkách veteránů výsadkového vojska KVV Prostějov, objevil přání k sedmdesátým narozeninám Čestmíra Fraňka, který v šedesátých letech právě v Prostějově u VÚ 8280 sloužil jako voják základní služby, a se kterým jsem se, jak jsem již uvedl, setkal v kurzu praporčíků.

Po skončení kurzu se Čestmír vrátil zpět k výsadkové brigádě, kde sloužil až do doby, než byl přeložen k jednomu útvaru přímo v Brně. Podařilo se mně s ním navázat kontakt a tak získat spoustu cenných informací o jeho působení u brigády a posléze v Brně. Dost často jsme se navštěvovali, bydlel s jednou svoji přítelkyní ve Veverské Bitýšce, kde jsem ho několikrát navštívil.

Čestmír byl velký „falerista“, měl velmi solidní sbírku odznaků a medailí s výsadkářskou tématikou, také měl napsanou knihu s poměrně velmi přesným popisem odznaků a medailí, chtěl ji nechat přeložit do „angličtiny“, bohužel se mu nepodařilo sehnat překladatele. Také byl sběratelem malých motocyklů značky „Pionýr“, které velmi úspěšně renovoval a opravoval.

Při mé poslední návštěvě v jeho bydlišti jsme se domlouvali na setkání s jeho bývalým velitelem, pod kterým sloužil u brněnského útvaru, nebyl to nikdo jiný než Ing. podplukovník Václav Ševčík z velmi populárního dua zpěváků lidových písní „Eva a Vašek“, bohužel, k tomuto setkání již nedošlo.

Dne 14. 8. 2020 Čestmír zemřel při autonehodě, když jako řidič osobního vozidla nedal z neznámých příčin přednost dodávce jedoucí po hlavní silnici v obci Vranovice, jeho spolujezdkyně byla těžce zraněna., v té době mu bylo sedmdesát šest let. Čestmír byl jediným účastníkem kurzu, se kterým se mně podařilo navázat spojení, bohužel s jinými ne, a to z důvodu, který jsem uvedl.

Skutečnost, že se nepodařilo uskutečnit setkání s Ing. pplk. Ševčíkem, jsem si vynahradil mnohem později, při vystoupení této populární dvojice na výstavišti „Floria“ v Kroměříži, tam jsem pana Ševčíka oslovil a společně jsme si na Čestmíra Fraňka vzpomněli.

Velmi povedené tablo praporčického kurzu ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, letopočet 1962-1963, je znázorněn římskými písmeny, písmeno X v levém horním rohu je římská číslovka 10, to byla doba deseti měsíců trvání kurzu, písmeno „L“ je počáteční písmeno jména velitele školní roty, to byl kapitán Luža.

Čestmír Franěk je v pravém horním rohu s malířskými potřebami v ruce, vlevo od něho je moje maličkost s halapartnou a prakem, dále do leva velitel čety kapitán Trnavský, uprostřed velitel roty kapitán Luža, vedle na hromádce písku staršina roty nadrotmistr Baránek, a v neckách zástupce velitele čety, četař Ivan Fleishans. V druhé řadě druhý zprava je Jaroslav Heleš, který spolu se mnou po skončení kurzu sloužil u pluku ve Stříbře.

Na tablu byl znázorněn na půl anděl, napůl čert.

Fotografie z nehody Čestmíra Fraňka, z fotografie je patrné, že devastující náraz byl právě na stranu řidiče červené Š – 105, kterou Čestmír řídil.

TROCHA HISTORIE 134

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 5

Vyšší vojenské učiliště, Vyškov.

Ještě něco k veliteli učiliště, generál Bedřich jezdil každou neděli hrávat šachy s kaplanem vyškovské farnosti, šachovou partii si tito dva dopřávali v restauraci „Beseda“ ve Vyškově, nebyl to žádný „nóbl“ podnik, restaurace byla ve II. cenové kategorii, takže tak trochu lepší než tehdejší hospody nebo restaurace, tak zvané „čtyřky“ kde deseti stupňové pivo stálo 1,70 Kč, na dnešní dobu něco neskutečného.

V té „Besedě“ bylo o něco dražší, pro nás to nebylo až tak aktuální, jak jsem již uvedl dříve, tak nám stačila „hospoda“ pod kasárnami v obci Hamiltony. Pokud se ale stalo, a nějaký „záklaďák“ do té Besedy zabloudil, zpravidla se to stávalo, když za dotyčným vojákem přijela „slečna“, tak soudruh generál toto vojsko základní služby velkoryse přehlížel.

Dalším frontovým důstojníkem, sice ne s generálskou hodností, ale jen se třemi hvězdami „plukovníka „byl náčelník štábu učiliště, plukovník Vasil Štefaňo, ten byl za II světové války příslušníkem druhé paradesantní brigády, na jeho osobě bylo zajímavé jen to, že každý rok jezdil někam na Slovensko, kde v lesích hledal bojovou zástavu té paradesantní brigády, které se tam za bojů, do kterých byla brigáda za války nasazena, při „Slovenském národním povstání“, někde ta zástava ztratila.

Na toto „hledání“ vždy „padla“ celá řádná dovolená náčelníka štábu, nevím nebo ještě lépe řečeno, nikdy jsem později neslyšel o tom, že by tuto bojovou zástavu někdo někdy našel.

Plukovník měl také rád pochodové písně, zvláště takové, které oslavovaly nejen boje, ale i jednotky, které v té válce bojovaly. Jednou se stalo, že v učilišti byla vyhlášená soutěž o nejlepší pochodovou píseň, a my, jako bývalí příslušníci bojových jednotek, jsme byli prostřednictvím velitele školní roty, vyzváni, abychom se této soutěže zúčastnili, a tak přispěli i naší „trochou do mlýna“.

Dobře, ale jakou píseň zvolit, abychom důstojně obstáli, klasika jako „Kolíne, Kolíne“, nebo „Jaké je to hezké“ či bojovnější „Hraničář“ a již vůbec ne „Duní stroje vzduchem“ by sotva koho zaujala. Nakonec pomohla náhoda, jeden svobodník z naší školní čety řekl, že podobnou soutěž u útvaru, ze kterého do kurzu přišel, vždy vyhrála píseň „Rebjaťušky“, text si již moc nepamatuji, ale zpívalo se v něm že „saldaťůžky, brávo rebjatůžky, kto že vaše ženy, naše ženy pušky naježóny, éto naše žény, saldatůžky bravo rebjatůžky, kto že vaše tétky, naše tetky tri putinky vodky, éto naše tétky“ ta slova „tri putinky vodky“ se nezpívala, ale zakřičela.

Slova té písničky byla „zkomolená“ ruština, my jsme se tu píseň rychle naučili a stou písničkou na tu soutěž nastoupili a vyhráli. Právě náčelníkovi štábu se tak zalíbila, že jsme ji museli zazpívat ještě dvakrát, nakonec naši četu navštívil osobně, a jak velitel roty kapitán Luža, tak velitel čety kapitán Trnavský obdrželi osobní
poděkování a pochvalu, no a my?

My jsme z toho měli hromadu srandy. Ten svobodník, který nás tuto píseň naučil je na našem tablu namalován u psacího stolu s psacím strojem u pohlednice Vyškova, dole v levém rohu fotografie s textem „ krasopisem hoši milí, zkrátil jsem Vám dlouhou chvíli“ a jmenoval se Hrabálek, k tomu tablu se ještě dostaneme na závěr vzpomínek z kurzu praporčíků.

Výuka v kurzu praporčíků, se s neúprosnou jistotou chýlila ke svému konci, některé předměty se již nevyučovaly, jen se z nich dělal „zápočet“, to nebyla žádná hrůza.

Jen několik otázek a bylo to, poslední byla tělesná příprava, při té byl, jak jsem se již zmínil dříve, místní bazén, plavalo se na 50 metrů, takže tam a zpět, nechci se chlubit, samozřejmě že jsem získal ohodnocení číslem 5, ale byli tam i hoši, kteří s plaváním měli hodně problémů.

Při jednom odpoledním nástupu nám byli představeni důstojníci od útvaru v Přáslavicích, ten byl a je dodnes asi 12 kilometrů od Olomouce na okraji „VVP Libavá“, ti do Vyškova přijeli „lanařit“ účastníky kurzu k tomuto útvaru, v té době to byl tankový útvar, v té době, jak jsme se dozvěděli, vyzbrojen posledním výkřikem tankové módy, to byl tank T – 54, no a my jsme právě s těmito tanky v učilišti jezdili.

Nevím přesně, ale dva kluci se tam přihlásili. Mnohem později jsem se s jedním z nich setkal, a jak jsme klábosili o všem možném, tak se zmínil i o tom umístění v Přáslavicích, velmi si to pochvaloval, protože byl zařazen na funkci instruktora, měl na starosti výcvik nových posádek tanků, v Přáslavicích dostal od vojenské správy byt, kam se za ním přistěhovala i jeho slečna, se kterou se znal ještě před vojnou, a kterou si později vzal za ženu.

To byla ale výjimka, protože my ostatní jsme se vrátili v drtivé většině ke svým útvarům, od kterých jsme do kurzu odešli.

Já jsem se chtěl vrátit do Luštěnic, ty ale jako samostatný útvar neexistovaly, lépe řečeno byly v režimu utajení. Vzpomeňte na můj dřívější příspěvek o tom, že veškeré údaje o Luštěnicích byly v našich vojenských knížkách slepeny, nebo začerněny.

Když tedy padly Luštěnice, tak jsem dostal umístění k pluku, od kterého se do Luštěnic jezdilo k provádění seskoků, no a to byl 57. motostřelecký pluk Františka Palackého, který měl velitelství, nebo lépe řečeno, byl dislokován ve Stříbře.

Já jsem tedy byl k pluku, respektive k 3 výsadkovému praporu přidělen, k tomu stejnému pluku i praporu se přihlásil i jeden svobodník, který byl v kurzu od 4 výsadkového střediska v Chrudimi. To jsem ale trošičku předběhl dobu, protože když jsme jednali o našem dalším umístění u jednotlivých útvarů, tak si mně jednoho dne velitel čety již dříve zmíněný kapitán Trnavský nechal zavolat do své kanceláře.

Na tom nebylo až tak nic divného, kapitán sbíral poštovní známky, já jsem nějaké měl, a čas od času mu nějakou donesl, tím pádem jsem s jeho osobou měl, dalo by se říct, nadstandartní vztahy. Tak jsem uposlechl, v kanceláři velitele čety byl ale přítomen ještě jeden důstojník, ten měl na náramenících jednu hvězdu majora, tomu, jak nařizoval předpis, jsem se chystal zahlásit, ale k tomu nedošlo. Podal mně ruku spolu s pozdravem „nazdar“, hleděl jsem jak tele co je to za komedii, nenechal mně vydechnout z překvapení a řekl, poslyš, nechceš zůstat zde ve Vyškově u mé jednotky?

Nevycházel jsem z překvapení a možná jsem udělal největší chybu v životě, když jsem jeho nabídku odmítl, kdybych tenkrát tušil, nebo věděl, že se středisko v Luštěnicích bude rušit, tak bych v tom Vyškově klidně zůstal, ten major pocházel z naší vesnice, navíc se znal i s mým otcem, já jsem se u jeho jednotky mohl mít jako „prase v žitě“, ale já jsem chtěl zpět k výsadkářům.

No, zde platilo jedno přísloví „vyprávějte volovi o sobotě, když ho v pátek táhnou na jatka“. Navíc u jeho jednotky sloužil ještě jeden důstojník z naší vesnice, ten měl, jak jsem se později dozvěděl, smrtelný úraz, když mu dveře od transportéru OT – 810 urazily hlavu.

R/MŘ

TROCHA HISTORIE 133

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 5

Ještě se zmíním o LETNÍM KINĚ, které také v učilišti bylo, a kde se v létě promítaly filmy. To kino byla také jedna z výhod učiliště.

Hodně vzpomínek setřel čas, ale některé setrvaly až dodnes, myslet si o tom můžete, co chcete, ale s léty se mnohé vracejí, stejně jako tato.

Jednou v létě se promítal nějaký film, jako mnohé v té době byl z produkce bývalého SSSR a téma filmu byla druhá světová válka. Film byl poplatný tehdejší době, dalo by se říct, že nic zajímavého na něm až tak zase nebylo, ale něco přece.

Na rozdíl od jiných filmů, které se promítaly hned bez nějakých proslovů nebo něčeho podobného, zůstala promítací plocha i místo před ní prázdné, ale osvětlené, proč, to jsme uviděli za chvíli.

Na pódium před plochou vystoupil velitel učiliště generál major František Bedřich, v doprovodu náčelníka štábu učiliště, tím byl plukovník Vasil Štefaňo, v doprovodu dalších dvou důstojníků, a spolu s nimi i žena, velmi útlé postavy. To již sám velitel učiliště oznamoval, že máme milou povinnost přivítat mezi námi představitelku hlavní role tohoto filmu, jméno herečky jsem dávno zapomněl, stejně jako název filmu, jen si pamatuji, že ta dáma byla neskutečně štíhlá.

Samozřejmě že po proslovu velitele učiliště následoval potlesk, a také proslov té dámy. Mluvila rusky, překládat její proslov nikdo nemusel, ruštinu jsme se učili na základní škole, od té doby sice uplynulo několik let, ale zase ne tolik, abychom ten jazyk zapomněli.

Navíc, jeden z důstojníků její proslov překládal, mluvila něco o tom jak je zde krásně, že je ráda když může navštívit tuto jednotku, prostě takový stereotypní projev, nakonec řekla, že i když navštívila některé jednotky před námi, tak nikdy neseděla nebo dokonce nejela v tanku.

Po jejich slovech se mohutná postava velitele učiliště obrátila k jednomu z důstojníků, ten vzápětí „odklusal“ z pódia, a my čekali, co bude dál, chvíli byl klid, ale najednou se na cestě nad kinem ozval rachot tankových pásů, a na cestě zastavil tank.

V němém úžasu jsme hleděli, jak generál s doprovodem odchází z pódia, aby za moment zastavil u toho tanku, a pomáhají té slečně do něho nastoupit, to se jí za pomoci jednoho člena posádky podařilo, vzápětí na to „zaburácel“ motor, a tank i s tou herečkou odjel.

Odešel i velitel učiliště, na pódiu zhasla světla a začal se promítat očekávaný film. Opravdu jsme v něm nějakou herečku viděli, ale jestli to byla stejná, jako ta před chvílí na pódiu jsme nepoznali. Někde v prostoru nad kasárnami pomalu utichal zvuk tankového motoru, my jsme se o něco později dozvěděli, že si pozváním herečky do učiliště velitel „vydláždil“ cestu k další kariéře.

U velitele Vyššího vojenského učiliště generál majora FRANTIŠKA BEDŘICHA (* 27. 11. 1937, - † 7. 10. 1988) bych se rád zmínil o tom, kdo nám v té době vlastně velel.

Generál Bedřich byl „froňták“, než vstoupil do československých jednotek, které se tvořily v bývalém Sovětském svazu, tak byl organizován v „Interhelpu“ a byl podporučíkem Rudé armády.

Příslušníkem československé jednotky v Buzuluku se stal 18.2 1942 v hodnosti četaře, když mu předešlou hodnost podporučíka naše vojenské orgány neuznaly. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu, během bojů byl mnohokrát vyznamenán i povýšen.

Válku ukončil v hodnosti majora, po válce zahájil studium na „Vysoké válečné škole“ kde byl vzhledem ke svým bojovým zkušenostem přijat hned do druhého ročníku, po ukončení studia byl jmenován vojenským přidělencem ve Varšavě, poté až do roku 1950 sloužil u dělostřelectva jako velitel 5 dělostřelecké divize v Kolíně, následně od 30 září velel 8 mechanizované divizi v Kolíně.

Od roku 1952 působil jako náčelník školského oddělení u 2 vojenského okruhu v Trenčíně v hodnosti plukovníka generálního štábu, později jako zástupce velitele okruhu pro mechanizované a tankové vojsko, aby od října 1956 převzal velení Vyššího vojenského učiliště kapitána Otakara Jaroše ve Vyškově.

Hodnost generálmajora získal jmenováním prezidenta republiky ke dni 9. 5. 1957, od října 1964 do roku 1968 působil jako náčelník krajské vojenské správy v Ostravě, poté převzal řízení Hlavní politické správy ČSLA.

Rozkazem prezidenta republiky byl 1. 10. 1968 povýšen do hodnosti generálporučíka, následně byl 18.11 1969 odvolán a dán do kádrové dispozice MNO, od 1 března 1970 byl jmenován vojenským přidělencem v Sofii, odtud 30. 6. 1972 odešel do zálohy, zemřel 7. 10. 1988 ve věku 75 let.

Byl nositelem těchto řádů a vyznamenání:
Československý válečný kříž (celkem 6 krát)
Ŕád Slovenského národního povstání II třídy
Řád „Rudé hvězdy“ (2 krát)
Pamětní medaile Československé armády
Sokolovská pamětní medaile
Medaile „Za osvobození Prahy“
Medaile „Za vítězství nad Německem“
Medaile „Za odvahu“
Dukelská pamětní medaile
Medaile „Za službu vlasti“
Medaile „ Za zásluhy o obranu vlasti“
Československá vojenská pamětní medaile I. stupně
Československá medaile „ Za chrabrost před nepřítelem“

Samozřejmě že těch vyznamenání měl ještě víc, ale zdaleka nedosahovala počtu medailí našich novodobých bojovníků, kde k řadám „metálů“ na jejich uniformách, chybí jen zavěsit klíčky od jejich auta.

Jednou jsme měli, a to za celou dobu kurzu, povinnost nastoupit na nástupišti učiliště k uvítání samotného ministra národní obrany, což byl v té době armádní generál Bohumír Lomský. To byl další generál, který bojoval ve II. světové válce, a ve stejné jednotce jako velitel učiliště.

Tak jsme stáli na tom nástupišti, spolu s námi tam stála i vojenská „kutálka“ připravená zahrát uvítací pochod, a také obě hymny, naši a slovenskou, jak to bylo v té době běžné. Na tribuně stál velitel učiliště s celým štábem, který měl na starosti další „froňták“ Vasil Štefaňo, bývalý příslušník naší paradesantní brigády v SSSR.

K nástupišti přijela kolona vozidel v čele s ministrem, ještě než stačili zastavit, tak se z tlampačů ozvalo „ Štefaňo, podejte mu hlášení“, a velitel učiliště sestoupil z tribuny, aby vzápětí rozvážným krokem ve vyleštěných holínkách zamířil do budovy štábu, po jeho boku odcházel i jeho pobočník.

Ministr vystoupil z auta, hudba zahrála uvítací pochod, a náčelník štábu podal ministrovi hlášení, následovala přehlídka nastoupeného učiliště, obě dvě hymny a proslov ministra, který se týkal, jak jsme se z jeho obsahu dozvěděli, vyřazení nových důstojníků ČSLA, ti po skončení čtyřletého studia byli vyřazeni s hodností poručíka.

Později jsme se dozvěděli, proč velitel učiliště odešel při příjezdu ministra z tribuny, ti dva se spolu nesnášeli, jejich nesnášenlivost se datovala ještě z válečné doby.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.února 2026.