TROCHA HISTORIE - SETKÁNÍ 1

Než ale vzpomínky starého zbrojnoše dojdou k úplnému konci vzpomínání, tak bych rád připomněl, že jsme se jako bývalí příslušníci výsadkového vojska začali scházet nejen v Luštěnicích při padesátém výročí od nástupu na vojnu, nebo později při odhalování pamětní desky, nebo v samém začátku našich „Setkání“ v Čeložnici, v bývalém areálu zdravotního zařízení v lesích pohoří Chřiby, ale hlavně v Čechách pod Kosířem, kde pro naše „ Setkání“ byl neskutečný prostor, nejen místa, ale i stravováním a v neposlední řadě i ubytování.

Ale postupně, v Luštěnicích při srazu u příležitosti padesátého výročí nástupu ZVS, jsme se tak nějak, dalo by se říct, nedomluvili na místě konání dalších srazů. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, v jedné byla parta bývalých absolventů „péešky“, ve druhé ti ostatní.

Bývalí „poddůstojníci“ chtěli, aby místo srazu bylo v Třebíči v hotelu Atom, kde později jedno setkání bylo, zbytek pak na různých místech včetně Stříbra.

Já jsem zatím stál „stranou“ těchto dohadů, nebylo to jen kvůli konání místa srazu, ale také se mně nelíbil systém pozvánek formou „povolávacího rozkazu“ .

První sraz, který se konal v Liberci, a kterého jsem se zúčastnil, tak tam ho organizoval již známý Vimmer, a zdatně mu sekundoval i Karel Adam. Liberec, to bylo setkání v areálu Dukly Liberec, kde se scházeli bývalí spolubojovníci organizovaní v klubu veteránů Liberec, tento klub vedl a vlastně vede až doposud bývalý člen Dukly Prostějov Jaroslav Chromek.

Na tomto setkání se projevil „talent“ bývalého spolubojovníka Vladimíra Vimmra, který si z tohoto srazu a také z pozdějších srazů na kterých se „organizačně“ podílel, chtěl udělat něco, na čem by se dalo „vydělat“. Já a nejen já jsme byli proti tomu.

Klub výsadkových veteránů v Liberci se na tomto setkání podílel bečkou piva, kterou klubu při příležitosti tohoto setkání „daroval“ pivovar Svijany, kam příslušníci libereckého klubu chodili na brigády.

Setkání v Liberci by se dalo hodnotit jako zdařilé, za snídani ani oběd jsme nic neplatili, položka za tyto služby šla na konto Dukly Liberec. Po obědě následoval výlet na Ještěd, večeře byla v potom v restauraci, konzumaci si hradil každý sám. Ještě jedna zajímavost tohoto setkání, se zúčastnil bývalý spolubojovník Petr Kroupa, na ně přiletěl až z Kanady, tam žije dodnes.

V Liberci také padlo rozhodnutí, že by bylo vhodné sraz bývalých výsadkářů z Luštěnic udělat každý rok, a to buď na jednom stálém místě, nebo na místě jiném, vhodném ke konání tohoto setkání. Šlo o to, aby na zvoleném místě byla dostatečná kapacita pro ubytování většího počtu účastníků, takže by se mělo jednat o hotel, kemp, nebo něco podobného, to byl rozhodující faktor, stravování se dalo zajistit i jinak.

Nakonec padlo rozhodnutí, že příští sraz bude v Třebíči, organizovat ho bude Nováček, bývalý zdravotník sedmé roty, který jediný z nás vydržel na vojně ve službě vojáka z povolání na letišti v Náměšti nad Oslavou až do odchodu do důchodu s hodností štábní praporčík na funkci zdravotního instruktora.

Jak jsme se později na srazu v Třebíči dozvěděli, tak Nováček si údajně na tom letišti někde ve sklepě zařídil takovou kantýnu nebo něco podobného. Tak že Nováček, Třebíč, a hotel Atom, na tomto setkání nakonec padlo rozhodnutí, že setkání se budou konat vždy na jiném místě, ke kterému se přihlásí ten, kdo ho bude organizovat.

R/MŘ

Pokračování...

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 153

Konec služby v ČSLA

Dostal jsem se ve vzpomínkách až na samý konec mé služby v tehdejší ČSLA, na mých náramenících za tu dobu přibyla i nějaká „frčka“, služba u jednotky ke které jsem byl po zrušení výsadkového střediska převelen, se mně ale vůbec nelíbila.

Byl jsem sice blíž k domovu, útvar u kterého jsem sloužil, nebyl na jednom místě, putoval po různých stavbách po celé Moravě, tyto přesuny byly dost náročné vzhledem k materiálu, za který jsem zodpovídal, týkalo se to hlavně zbraní.

Navíc i velení jednotky neodpovídalo tomu, na co jsem byl zvyklý u výsadkové jednotky, začal jsem tedy uvažovat o podání žádosti k přeložení do zálohy, k tomu mně nakonec pomohla i náhoda.

Na štábu praporu sloužil major Petrík, nepamatuji si, jakou zastával funkci, tomu nejvíc vadila „paraplacka“ na mé uniformě, na mně a rotě na které jsem sloužil ve funkci staršiny, si dokázal vždy najít nějaký nedostatek, za který mně mohl tak říkajíc „zprdnout“, z počátku jsem to snášel s nadhledem, ale moje ne zrovna nadšení z této skutečnosti, pozvolna ale s neúprosnou jistotou upadalo, a to až do doby, než jsem „súdruha majora“ při nějaké příležitosti poslal do análního otvoru.

Byla to chyba, protože jsem to neudělal někde v ústraní, ale před celým nastoupeným praporem, nakonec z toho byla urážka mezi vojáky. K tomu se přidalo i nedovolené opuštění posádky, protože po tom incidentu jsem se prostě sebral a odejel domů.

Nakonec z toho byla právnická tahanice o tom co je a co není možné kvalifikovat jako nedovolené opuštění posádky, konkrétně u vojáka z povolání. Major Petrík totiž vypracoval hlášení, ono to bylo vlastně „udání“ na moji osobu, které poslal na Vojenský obvodový soud do Olomouce.

Odtud mně přišlo předvolání, kde mně bylo sděleno, kdo toto udání poslal, vyšetřovatel mně dal přečíst i ten udavačský dopis, na jehož konci byl podpis majora Petrika i s dodatkem, který mám dodnes před očima „ pýtám sa, ako je to možné“

Vyšetřovatel byl na tehdejší dobu rozumný člověk, který mně řekl, abych si urychleně podal žádost o přeložení do zálohy, že ten dopis mezitím nějakou dobu „podrží“ a já se tak zbavím těchto nepříjemností, se kterých mně Petrik obviňoval. Tuto, dalo by se říct „podmínku“ jsem beze zbytku splnil, a do zálohy po všech těch peripetiích nakonec odešel.

OVS mně po tom odchodu změnila ČVO na 101, s dodatkem „nevyhovující“ také jsem musel nastoupit do zaměstnání, které mně OVS „zajistila“, to bylo z důvodu „nedodržení“ závazku služby vojáka z povolání.

Zaměstnání v tomto případě tvořila stavení skupina v místním JZD, kam jsem nastoupil jako pomocný dělník, v tu dobu se mzda již nevyplácela v jednotkách, ale v korunách za odpracovanou hodinu, navíc bez daně, to totiž byla jedna z výhod zaměstnání v zemědělství.

Navíc zaměstnavatel poskytoval tak zvané „ naturálie“ v podobě brambor a pšenice, ta se dala ve mlýně „vyměnit“ za mouku, a pokud se vám chtělo po pracovní době jít na pole „jednotit“ cukrovou řepu, tak i za tuto činnost jste mimo finanční odměny dostal i „naturálie“ v podobě cukru.

No, a pokud jste měl u domu, kde jste bydlel, nějaký chlívek, což na vesnici bylo normální, tak jste si zase za „režijní“ cenu mohl koupit sele, v tom chlívku o něj „pečovat“ a zpravidla v zimě před Vánočními svátky, s řeznickým mistrem provést rituál pravé domácí zabíjačky. Výsledkem byly jitrnice, jelita, škvarky, tlačenka, sádlo a maso, které se naložilo do láku, a později vyudilo, tak že zas až tak zlé to nebylo. Když se zadařilo, tak ten nyní již „nebohý“ vepř, mohl dosahovat váhy něco kolem 200 kilogramů.

V tom „kolchoze“ jsem zůstal o něco déle, než bylo nutné, po této době jsem pracoval v různých zaměstnáních, až jsem nakonec zůstal u profese, ve které jsem se vyučil, a to byl soustružník. Zaměstnání v tomto oboru jsem našel ve Výzkumném a vývojovém ústavu „Sigma“ Olomouc, tam jsem byl až do doby, než jsem odešel do starobního důchodu, díky panu prezidentovi Klausovi, se mně odchod do „penze“ prodloužil o dva měsíce nad 60 roků.

V té době, vlastně již dávno před tím, jsem již velmi intenzívně vyhledával bývalé spolubojovníky z Luštěnic, to se mně dařilo také proto, že jsem si za ne zrovna malé peníze pořídil počítač, do té doby veškerá korespondence probíhala pomocí dopisů, později tedy přes počítač, kdo ho měl, moc kamarádů zůstalo až do dnešní doby bez počítače, a tak se zařadilo mezi ty elektronicky nevzdělané.

V běhu času uplynulo padesát let od doby, kdy jsme nastoupili ZVS u 1 výsadkového střediska v Luštěnicích, a tak mně napadlo spolu s několika dalšími „Luštěničáky“, že by bylo vhodné při této příležitosti uspořádat setkání bývalých spolubojovníků. Počítač se rozjel na plnou kapacitu, připojená tiskárna tiskla pozvánky, adresy na dopisních obálkách, které jsem začal urychleně rozesílat, nejen do Čech a na Moravu, ale také na Slovensko, odkud bylo ne zrovna málo bývalých spolubojovníků.

Výsledkem této mojí snahy bylo velmi úspěšné setkání, kterého se zúčastnili i bývalí velitelé střediska, pozvání přijal i tehdejší starosta obce Luštěnice, pan Jakubec. Na tomto setkání, představil Jules Santo, zástavu, kterou nechal na svoje náklady zhotovit u jedné firmy, která se „vyšíváním“ podobných věcí zabývala.

Také se podařilo shromáždit fotografie a různé dokumenty, které byly později použity v knize „Pod vrchlíky padáků“, knihu vydalo nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu, a dodnes je to vlastně jediná kniha, která byla o výsadkovém středisku napsána.

Vydaní knihy a také autora doslova „napadl“ jeden z bývalých spolubojovníků, který o sobě tvrdil, že je „kronikář“ výcvikového střediska, dokonce napsal i velmi „pomlouvačný“ dopis, který přečetl na výroční schůzi prostějovského klubu výsadkových veteránů, ten „kronikář“ se jmenuje Vladimír Vimmer, zvažoval jsem podání žaloby na jeho osobu, ale nakonec jsem od této možnosti upustil. Přečtení dopisu mu umožnil tehdejší předseda KVV Prostějov Čtverák.

Vimmer se později pokusil setkání v Luštěnicích zopakovat, tento pokus skončil naprostým fiaskem, když účastníci nepovedeného srazu byli nuceni přenocovat na žíněnkách na zemi v budově bývalé sokolovny v Luštěnicích, tedy ti, kteří se hned nevrátili do svých domovů, nebo se pokusili přespat ve svém autě, ti na těch žíněnkách si ještě museli zaplatit padesát korun.

Od té doby, se žádné setkání v Luštěnicích neuskutečnilo, až v roce 2019, kdy jsem zase zorganizoval setkání bývalých „Luštěničáků“, jak jinak než zase v Luštěnicích, toto setkání mělo svůj docela významný důvod, podařilo se mně a jednomu z kolegů spojit svoje síly s bývalými kolegy od praporu z Karlových Varů, kteří spolu s námi také vykonávali výcvik u střediska, a po dohodě s Obecním úřadem v Luštěnicích, který v té době vedla pani Mgr Magdalena Fišerová, instalovat na budovu OU pamětní desku, která existenci 1 výsadkového výcvikového střediska trvale připomíná.

Proč trvale? Deska je totiž zapsána na seznamu drobných památek České republiky, aby vydržela je zhotovena z nerezového plechu na který je text nanesen nástřikem hliníkového prášku, ten je obarven nějakou speciální černou barvou.

Obě dvě setkání se vydařila, setkání po padesáti letech svoji přítomností poctili bývalí velitelé střediska, jmenovitě bývalý náčelník chemické služby v té době nadporučík Miroslav Budský, propagandista kapitán Jiří First a náčelník klubu nadporučík Alexander Karász, na setkání generálporučík Ing. Miroslav Budský, podplukovník Jiří First a generálmajor Ing. Alexander Karász za obecní úřad pak starosta pan Jakubec.

Setkání se bohužel obešlo bez přítomnosti jeho bývalého velitele podplukovníka Viléma Jirouška. To bylo v roce 2011, o osm let později v roce 2019 došlo k dalšímu setkání, bylo to při příležitosti instalace pamětní desky na budovu OU, s obou setkání je k dispozici spousta fotografií, bohužel kapacita stránek veteránů asi není schopná toto množství zpracovat.

Takže kdo z čtenářů stránek bude mít nebo má zájem může se obrátit na moji osobu přes moji e-mailovou adresu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Fotografie rád pošlu, jen si dovolím upozornit, že jsou chráněny autorskými právy.

Mimo tato dvě setkání v Luštěnicích proběhla řada dalších, ty ale již byly ve vesnici Čechy pod Kosířem, kde se nacházel „Penzion Mánes“, ten je v současné době „přestavován“ na obchodní centrum, přestavbu provádí možná vnuci těch Vietnamců, kteří před mnoha léty cvičili jako příslušníci VLA v Luštěnicích.

I z těchto setkání je spousta fotografií, navíc jsou pozvánky psány ve verších, tak že i zde platí to, co je napsáno výše.

Závěrem bych velmi rád poděkoval panu JUDr. Pavlu Chmelíkovi, kapitánu ve výslužbě od bývalého 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově, který mně na stránkách „SVVZ“ umožnil publikaci vzpomínek starého zbrojnoše, nelze zapomenout s poděkováním i paní Ireně Spasové, která měla přepis vzpomínek na starosti, tak že ještě jednou oběma velký dík.

R/MŘ

TROCHA HISTORIE 152

PŘELOŽENÍ 5

Ještě něco k nasazení roty na stavbě...

Bylo docela běžné, že stavbyvedoucí, nebo někdo z mistrů, pochopitelně s jeho souhlasem, využíval vojáky základní služby k provádění stavebních prací na soukromých stavbách, nebo při rekonstrukcích rodinných domů, které byly v té době běžné.

Vše bylo za tichého souhlasu velení jednotky, jako odměna za souhlas byla třeba možnost odebrat si ze stravovacího zařízení „Vojenských staveb“ zdarma sem tam nějaký oběd nebo večeři, záleželo na domluvě.

Nasazení roty ve Slavičíně skončilo, samozřejmě že i s takovým trochu „slavnostnějším“ nástupem roty, ale žádné „k uvítání zprava nebo zleva“ se nekonalo, stejně tak jako „k slavnostnímu pochodu“, poděkování ředitelství podniku za včasné splnění harmonogramu stavby, následné převzetí objektu armádou, no a nějaká finanční odměna pro velitele jednotky, já jsem byl u ní jen krátce, tak že mně nějaký nárok na odměnu, dalo by se říct, nevznikal.

Vojáci základní služby? Nějaká pochvala nebo volno k opuštění posádky, to bylo asi tak vše. Co z toho vyplynulo pro moji osobu? Jen to, že jsem ve velmi zrychleném procesu pochopil, jak to u takového regimentu funguje v praxi, to jsem ještě ani zdaleka netušil, co bude následovat.

Tak jsme se vrátili do Opavy, kde byl umístěn štáb praporu.

Největší pozor se při přesunu jednotky musel dávat na vozidlo, na kterém byly naloženy zbraně i nějaká munice, mimo již zmíněných pušek to bylo i několik pistolí vzor 52, těch moc nebylo, nepamatuji si to moc přesně, ale asi jen pět kusů, což odpovídalo počtu velitelských funkcí u jednotky, velitel roty, staršina, a tři velitelé čet.

Velitelé čet nebyli důstojníci, ale jen absolventi VKVŠ, přeloženo, vojenských kateder vysokých škol, kteří měli vojenskou službu při studiu povinnou. V případě naší roty to byli budoucí inženýři absolventi stavebních fakult příslušných vysokých škol, tedy akademicky vzdělaní lidé, kteří povinnost vojenské služby brali jako nutné zlo, a podle toho se chovali, zbraně neměli moc rádi, spolupráce s nimi při výcviku, hlavně odborném, byla na vysoké úrovni.

Zde je potřeba se zmínit o tom, že jejich vzdělání bylo použito na cvičeních, těch sice nebylo mnoho, ale byla. I o tom se zmíním později. Ještě k těm zbraním - u roty nebyly žádné kulomety, pancéřovky ani odstřelovací pušky, což bylo celkem pochopitelné, nebyli jsme bojová jednotka.

Po návratu do posádky v Opavě byla veškerá činnost zaměřena na příchod nových posil naší tehdejší armády, tedy i naší jednotky. Zde se trochu zdržím.

Nástupní termín k výkonu základní vojenské služby býval vždy k prvnímu září, byly ale i výjimky, jednou z nich byl i nástup k jednotkám jako byly silniční stavební prapory, nebo útvary železničního vojska. Bylo to z velmi prostého důvodu, branci, i když se mnoho z nich sotva tak dalo nazvat, nastupovali po skončení základního výcviku do různých kurzů, jako byli řidiči nákladních i osobních automobilů, strojníci elektrocentrál, strojníci bagrů, buldozerů, grejdrů a spousty jiných strojů a zařízení, které tyto jednotky měly zařazeny ve své výzbroji.

Takovou raritou byl u praporu „katr“ správně rámová pila na taženém podvozku, tento unikát pocházel z výzbroje Wehrmachtu, který ho měl nebo lépe řečeno jeho ženijní jednotky během II. světové války ve výzbroji. I o této „raritě“ bude zmínka později.

Trvání jednotlivých kurzů bylo zvoleno v zimních měsících proto, aby po jejich skončení účastníci těchto kurzů byli v plném rozsahu zařazeni na jednotlivá pracoviště již zmíněných útvarů, důvod, stavební práce začínaly na jaře, žádné „zašívání“ jako u bojových jednotek, ale, přeloženo do tehdejšího jazyka „odpovědná práce při budování rozvinuté socialistické společnosti“.

Ale zpět k nástupu nových branců, jak jsem již uvedl, mnoho z nich mělo k tomuto názvu hodně daleko.

Před jejich příchodem k útvaru jsme byli spolu s velitelem roty a jedním poručíkem, který byl k rotě zařazen jako velitel čety, povoláni na štáb praporu, tam v zasedací místnosti štábu byl shromážděn nejen štáb praporu, ale i několik příslušníků tehdejší Veřejné Bezpečnosti z místního oddělení, někteří v uniformách, někteří v civilu, to byli příslušníci Statní bezpečnosti, celou sestavu doplňovalo několik příslušníků VKR.

Na tomto dalo by se říct „setkání“, jsme byli informováni o tom, kdo vlastně k jednotce nastoupí, nakonec tomu korunu dodal i velitel praporu, který řekl, že k provedení „přijimače“ byla vybrána právě rota, kde jsem byl na funkci staršiny zařazen. Toto rozhodnutí zdůvodnil konstatováním, že noví vojáci budou mít k vojákovi z povolání větší respekt.

Nakonec bylo jeho „chcete k tomu soudruhu rotný něco dodat“, zalapal jsem po dechu a řekl něco, co jsem říct asi neměl. Ano soudruhu majore, vy si opravdu myslíte, že ta moje mrňavá hvězdička na mých náramenících vzbudí nějaký respekt? To již do debaty vstoupil i major Petrík se svým „kázeň treba udržat, ale bez dajakých výsadkárských manýrou“ Koutkem oka jsem zahlédl jak někteří příslušníci VB nevěřícně kroutí hlavou.

Po této poradě jsme se vrátili na rotu do kanceláře velitele roty, ten měl na stole seznam všech nováčků, posadili jsme se a kapitán řekl „kurva staršino, nemáš v kanclu něco na pití“ no nemám, leda vodu na umývárně. Tak chlapi, byla jeho další slova, musíme udělat všechno proto, abychom tu hrůzu přežili bez problémů, a jsem jen nevěřícně zíral na to co, přistálo na stole přede mnou.

Někteří branci čekali na soud, někteří již byli odsouzeni a čekali na nástup trestu, několik se jich po odpykání trestu vrátilo na svobodu a dostali povolávací rozkaz, zbytek nebyl o nic lepší, také rozdíl ve věku byl rozdílný, ti kteří byli ve vězení delší dobu měli pochopitelně i víc let, ne jen těch předepsaných osmnáct.

Složení národností bylo, dá se říct normální, Češi a Slováci, žádný cikán, pardon „Róm“ Ze Slovenska tam byla ale dost početná skupina Slováků, kteří měli blíž k Maďarsku, nevím jak je nazývat jestli slovenští Maďaři, nebo maďarští Slováci, ale jak jsem zjistil později, tak s nimi byla spousta problémů, pokud se mezi sebou začali dorozumívat tou jejich „hatmatilkou“, tak nebylo možné se s nimi domluvit, oni to věděli a doslova toho zneužívali.

Jak jsem jim to mohl vrátit?

Po dobu pobytu v kasárnách se stráže ani jiné služby nestavěly, jen dozorčí roty, takže při počtech vojáků na rotě na takové dá se říct „vyčuránky“ vyšla služba tak jednou za čtvrt roku. Při odvelení na jednotlivé stavby se sice dozorčí roty stavěl, ale bylo nutné dávat pozor na zařazení každého jednotlivce na dotyčné stavbě.

Pokud by se stalo, že bych v rozvrhu služeb jmenoval vojáka, který na stavbě pracoval jako zedník, a dotyčný voják nepřišel na stavbu, tak hned jsem měl za prdelí mistra s dotazem, kdo za nepřítomného řemeslníka vykoná práci. Na stavbách bylo proto nutné velmi pečlivě vybírat ty vojáky, kteří na stavbě prováděli pomocné práce, naštěstí se jich u jednotky vždy našlo dost.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.července 2026.

TROCHA HISTORIE 151

PŘELOŽENÍ 4

Tak jsem se nestaral....

Jen jsem dával pozor jak to u tohoto „regimentu“ doopravdy funguje, to pozorování nebylo moc složité, jen to byl takový, dalo by se říct instinkt, nyní již bývalého výsadkáře...dívat se na události těma správnýma očima.

Budíček, žádná rozcvička, na snídani odchod jak kdo chtěl, po ní jsem se chystal na nástup roty a ranní rozvod do zaměstnání, ZBYTEČNĚ, rozvod proběhl zcela v režii toho stavby vedoucího a mistrů jednotlivých úseků této stavby.

Když jsem se trochu roztrpčený z této skutečnosti o tom zmínil veliteli roty, jen se usmál a řekl, tak to tady chodí, a dodal, hlavně abys nezapomněl zařídit oběd.

Zde je potřeba zmínit se o tom, jak u takové odloučené jednotky, jakou tato rota byla, probíhalo stravování mužstva. Rota neměla svoje kuchaře, pro ně nebylo v tabulkách místo, všechno bylo podřízeno jen stavbě a plnění plánu. Od toho záviselo všechno, hlavně následná výplata mzdy a v neposlední řadě i prémií.

V tom měl ten velitel z filmu „Černí baroni“ pravdu, když se nesplnil plán, tak nebyly prémie. To se týkalo hlavně civilních zaměstnanců Vojenských staveb, i když vojáci také nepřišli zkrátka.

To stravování, pokud byla odloučená rota ubytována někde u jiného vojenského útvaru, což se také stávalo, tak tam to bylo jednoduché, prostě se jen nahlásil na další den počet stravovaných, příslušnému proviantnímu náčelníkovi útvaru na stravu se chodilo do jídelny toho útvaru, zmínka o tom bude později, když byla rota odvelena na stavbu letiště v Kunovicích. V takovém případě jednotka plně podléhala stravným normám bývalé ČSLA.

Pokud ale jednotka byla odvelena na stavbu, kde nebyla možnost stravování u jiného útvaru, tak se strava odebírala z různých civilních zařízení, která měla možnost vařit pro větší počet strávníků, v tom případě se sepisovaly smlouvy o dodávání stravy armádě, v těchto smlouvách byla uvedena suma stravní dávky pro jednotlivce v tehdejší měně, ale to bylo tak všechno. Složení stravy bylo plně v režii provozovatele zařízení, které stravu připravovalo.

Je víc než jasné, že tato zařízení, nebo lépe řečeno kuchyně, stravu pro armádu takzvaně „odrbávala“, v jednom případě, kdy si vojáci přímo stěžovali až na velitelství, byly při kontrole odcházejících pracovníků jednoho zařízení, zachyceny osoby s taškami plnými surovin potřebných k vaření, prakticky „ušetřených“ z přípravy jídla pro ten den.

Složení jídel se navíc opakovalo často i dvakrát za týden, příkladem by mohla být „plíčka na smetaně“, jednou byla s knedlíkem, podruhé s bramborem, která se v dnešní době nesmí vařit, tenkrát byla každý týden nejméně jednou, na tomto jídle se daly „ušetřit“ ne zrovna malé finanční prostředky.

Ještě později na jedné stavbě obrovských muničních skladů v Dětřichově nad Bystřicí, byla strava odebírána z kuchyně ve zmíněné obci, jídlo se vozilo ve várnicích a vydávalo se přímo na stavbě, v této kuchyni, bylo zaměstnáno i několik manželek vojáků z povolání právě budovaného skladu. Každodenní setkání s těmito dámami byla hrůza a děs.

Nedalo se jim jakkoliv odporovat, upozornit na nedostatky ve stravování, okamžitě informovaly svoje partnery, a samozřejmě následovalo upozornění velitelství praporu, na „nevhodné“ chování. V tomto směru vynikala jedna z „kuchařek“, její manžel byl v hodnosti majora zástupcem velitele budovaného skladu, ta nevynechala jedinou příležitost k tomu, aby si na někoho z naší roty nestěžovala.

Došlo to tak daleko, že nikdo z roty nechtěl pro tu stravu dojíždět, musel jsem jezdit já nebo dokonce velitel roty. Musel jsem se k ní chovat velmi uctivě, a přehlížet její uštěpačné poznámky, aby neměla důvod ke stížnosti, ale ani to moc nepomáhalo.

Až jednou, když jsme již měli várnice se stravou naloženy na vozidle, a chystali se k odjezdu, tak na mně kývla jedna ze dvou žen, které seděly na rampě u té kuchyně, na bednách od zeleniny a „hulily“ jak rozbitá kamna, ta mně potom řekla „ nenechte si to její buzerování líbit, jen jí tak nenápadně řekněte, že ten její starý, si jezdí „vrznout“ na hájenku v době, kdy lesník je někde na polesí“.

Nebral jsem tuto „informaci“ moc vážně, ale až jednou, v době, kdy jsem měl podanou žádost o přeložení do zálohy, jsem to „buzerování“ té paní vrátil i s úroky. O tom ale později.

To jsem se ve vzpomínání dostal pomalu až na konec, proto zpět k tomu Slavičínu. Ono těch míst, kam byla rota nasazena, bylo víc, ale tři místa jsou ta, která mně v paměti utkvěla nejvíc.

Vrátím se k tomu Slavičínu, ten byl pro moji kariéru vojáka z povolání tím zlomem, po kterém jsem o dalším působení v armádě přestal uvažovat. Od bojového útvaru a elitní jednotky výsadkového vojska se po příchodu k takové jednotce, ocitnete v docela jiném světě.

Začneme tím, co dělá vojáka vojákem a to je pořadová příprava. U této jednotky něco takového neexistovalo, stejně tak jako střelecká příprava, tím jsme se dostali ke zbraním, v době kdy jsem k rotě nastoupil, tak byla vyzbrojena samonabíjecí puškou vzor 52/57 ráže 7,62. Zajímavostí této zbraně byl bodák, který byl k pušce pevně připojený, ve sklopené poloze přiléhal do vybrání  pod hlavní, po stisknutí pojistky se napřímil a po pootočení zapadl do další pojistky, kde zůstal v zajištěné poloze.

Další takovou zajímavostí byla výroba této zbraně, původně byla zadána do Povážských strojíren na Slovensko, o něco později byla ale přesunuta do Přesných strojíren v Uherském Brodě, bylo to z důvodu velmi nekvalifikované a tím pádem nepřesné výroby na Slovensku.

V dnešní době se s touto zbraní můžete setkat jen na nějakých „parádách“ kdy současná AČR, prostřednictvím jednotek určených k předvádění, tuto pušku ve „slavnostní“ úpravě používá, slavnostní úpravou je míněn třeba i ten „pochromovaný“ bodák.

Zbraně tedy u roty byly, ale na nějaký výcvik s nimi, nebo dokonce ostré střelby bylo nutné zapomenout. Pro rotu bylo v první řadě plnění plánu výstavby objektu. U roty dokonce neprobíhalo ani „PŠM“ v překladu „politické školení mužstva“, tak jak tomu bývalo u předcházejícího útvaru.

Našel se sice nějaký čas na „kulturní vyžití“, v té době to třeba bylo vystoupení hudební skupiny „Kučerovci“ která byla v té době velice populární, zvláště její hity jako „Cucurrucucú, La Paloma, nebo Tú Solo Tú. Skupina vystupovala po celé republice a mimo jiné také zavítala do Slavičína a rota na její vystoupení dostala nějaké vstupenky, kdo je platil nevím, ani jsem se nesnažil to zjišťovat, byla to jediná pozitivní věc na službě ve Slavičíně.

U těch „Kučerovců“ bych se rád na okamžik zdržel, jak jsem již uvedl, tak ta skupina se od počátku své existence zaměřovala na přednes exotických písní z oblasti Latinské Ameriky a z oblasti Tichomoří, respektive Polynésie, Havaje, Tahiti a Indonésie., kdo by jim mohl dnes konkurovat, asi těžko Peterka s televizí Šlágr, na ní potom skupina pastevců ovcí „Kolárovci“ nebo snad „Duo Jamaha“? No tenkrát to byla doba, kdy zpěváci uměli zpívat, odpusťte starému muži, tu trochu nostalgie.

Na jednu událost ale nemohu zapomenout, to bylo odstoupení N.S. Chruščova, tehdy 1 tajemníka KSSS z jeho funkce, bylo to 14. října 1964. Pro mě a ani pro vojáky roty nic zvláštního, ale ten den se u roty objevil major z nadřízeného velitelství, který přijel zkontrolovat uložení a hlavně zabezpečení zbraní.

Kontrola proběhla v pořádku k naprosté spokojenosti, při následném pohovoru s kontrolním orgánem nám bylo sděleno, že vedení státu se po odstoupení Chruščova, obávalo nějakých nepokojů, nevím, ale mně to bylo tenkrát docela jedno. Pohovor byl veden bez přítomnosti vojáků základní služby.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.července 2026

fotogalerie: samonabíjecí puška 25/57

TROCHA HISTORIE 150

PŘELOŽENÍ 3

Tímto, dalo by se říct půlnočním nálezem, začalo moje působení u nového útvaru.

Na můj dotaz vojínovi, který mně otevřel, kde bych mohl přespat, vzal ze stolu nějaké klíče a vyzval mně, abych šel za ním, zavedl mně do nějaké ještě rozestavěné budovy, kde v přízemí odemkl dveře do místnosti, která byla také ještě ve výstavbě, stěny sice omítnuté, ale podlaha z betonu, byly tam dvě postele, žádná válenda ale klasická kovová postel, na ní opět klasika, třídílná matrace, prostěradlo a dvě deky, jak jinak než v barvě khaki.

Volali nám odpoledne z Opavy, že přijedete, a že pro Vás máme připravit nocleh, tak že to je zde. Ráno Vás někdo vzbudí, záchod a umývárna jsou ve vedlejší budově, to byla jeho další informace, po které odešel.

Utahaný jako štěně jsem se svlékl, a zalehl, jak jsem spal dlouho, nevím, jedno vím ale určitě, vycepovaný ranními budíčky u bojového útvaru jsem se probudil sám, ale, jak jsem pomalu a jistě začal zjišťovat, tak do velmi tvrdé reality. První co bylo potřeba, tak byla ranní toaleta, s potřebou jít se „vyčůrat“ ale kam, jedině před tu budovu, a tam jsem zjistil, že vykonat tuto potřebu jsem nevyšel sám.

Kousek ode mne stál voják se čtyřmi zlatými hvězdami kapitána na náramenících, byl to můj nový velitel kapitán Sovka, dokončil vyprazdňování a spustil „ za chvíli se uvidíme v mé kanceláři, je ve vedlejší budově, ať tě to dlouho netrvá“.

Urychleně jsem tedy dokončil započaté dílo, a začal hledat kancelář velitele, tu jsem skutečně našel ve vedlejší budově, hned v přízemí s jednoduchým označením napsaném na kusu papíru připevněným na dveře, po zaklepání se ozvalo, vstupte, za stolem seděl již zmíněný kapitán, se kterým jsem se ráno potkal.

Na moje „soudruhu kapitáne“, které jsem nestačil dokončit, se ozvalo „ dobře to stačí, vím, jak se jmenuješ, hodnost vidím také, tak že se posaď“ uposlechl jsem jeho výzvy a posadil se, on pokračoval, nevím, a je mně to jedno proč jsi přišel k tomuto útvaru, já zde nejsem za odměnu, ale pokud budeme „válčit“ spolu, tak budeš dělat všechno tak, aby jsme tu společnou vojnu nějak bez průseru přežili. Budu Tě oslovovat „ staršino“ tykat si nebudeme, oslovuj mně, jak chceš, ale nejlepší bude hodností, před těmi pitomci ze štábu a vojskem bude dobře, když k té hodnosti přidáš „soudruhu“.

Zde budeme asi do konce roku, potom zpátky do Opavy, tam dostaneme na starost nováčky, kteří narukují po Novém roce. Jsi ženatý? No jsem, byl moje odpověď, dobře, tak jezdit domů budeme jednu sobotu a neděli já, druhou Ty, správně bychom měli žádat o návštěvu rodiny na velitelství, ale to by bylo zbytečné. Tak, kde budeš spát víš, stravování musíš zařídit tak aby na nás vždy něco zbylo, ale s rozumem, jinak není problém dát si něco k jídlu v restauraci, která je kousek od nás.

Teď to hlavní, „kvéry“ tady máme, ale sklad je zapečetěný, tak že každý den kontrola a zápis do knihy kontrol, jinak průser, to co tady slouží je všechno možné, co vojenská správa posbírala po republice. Jo, co se zde staví nevím, podle toho co říkal stavbyvedoucí tak je to nějaký výzkumný ústav, „kontráši“ jsou zde pečení vaření, to uvidíš sám, no to je tak asi všechno, chceš ještě něco vědět? Jo, kde mám kancelář já, byla moje otázka, no vidíš, málem jsem zapomněl, je to přes chodbu, zde máš klíče, a můžeš začít úřadovat. Ještě něco, žádné stráže nebo něco podobného se zde nestaví, jen dozorčí roty, ten je na chodbě u telefonu, pro případ že by volal někdo z velitelství.

Z velitelské kanceláře jsem odešel hledat ten můj „kancl“, jasně byla to jedna z místností v rozestavěném komplexu budov výzkumného ústavu, nebo toho co to mělo být. Po odemčení dveří jsem chvíli nevěřícně zíral na to, co všechno se do té místnosti vešlo, hlavně to mělo daleko, i když kancelářský stůl i židle v té místnosti byly, do pojmenování kancelář.

Zde by se spíše hodil výraz skladiště, z této místnosti vedly ještě jedny dveře do další místnosti, bez dalších dveří a s jedním oknem, ta ale byla přístupná pouze z té první, také zde se nacházelo všechno možné, včetně toho co mně nakonec překvapilo, byla zde totiž válenda, klasická válenda. Takže, žádný „kavalec“ ve vedlejší budově, spávat budu zde, o tomto rozhodnutí jsem informoval i nového velitele roty.

Jak myslíš, ale není tam žádné topení, to si musíš zajistit, odchytíš nějakého elektrikáře z roty, ten tě tam něco udělá. Takže při nástupu před večeří dotaz, potřebuji elektrikáře, ten ať se hlásí u mě v kanceláři. Po večeři se u mě jeden elektrikář skutečně hlásil „co staršino potřebujete“, no potřeboval bych nějaké topení, jasně, něco uděláme, za chvíli se zastavím.

Ten nástup, no, Sovka mně přestavil jako nového výkonného praporčíka, alias staršinu, přečetl se denní rozkaz, tam nebylo nic jiného než určení dozorčího roty, žádné tresty ani odměny, nebo „opušťáky“ správně „volno k opuštění posádky“, jak poznamenal velitel „to se zde nenosí“, vojsko si tyto záležitosti řeší samo, vydala se došlá pošta a bylo po parádě.

Za chvilku po skončení nástupu a následné večeři, na dveře zaklepal již zmíněný elektrikář. V ruce nesl dvě duté cihly, a nějaké dráty, do těch cihel připevnil spirály nebo co to bylo, všechno pospojoval, kusem kabelu, nakonec připevnil, jak mně poučil, vidlici, kterou strčil do zásuvky, a topení bylo na světě. Žádná kamna, uhlí a dřevo, bylo to již tenkrát topení bez nějakých škodlivin, radost z toho by určitě měli dnešní zelení pomatení ekologové.

Tak skončil můj první den na novém působišti, z padákové brašny jsem z poslední ká dé dávky „Vysočina“ vytáhl nějakou konzervu, kterou jsem bez chleba snědl jen tak, k tomu přidal kousek čokolády, a nakonec, jak jinak i jednu cigaretu.

Mezitím se do kanceláře přišel podívat i velitel roty, ten nevěřícně zíral na to, co všechno KD Vysočina obsahovala, nakonec jen poznamenal „ tak na to si zde budeš muset nechat zajít chuť“ a měl víc než pravdu. Ještě jsem se ho zeptal, jak je to s ranním rozvodem do zaměstnání, chvilku na mně nevěřícně zíral, a pak řekl „ do toho se nemontuj, to je věc stavbyvedoucího a jednotlivých mistrů na stavbě“ a bylo po debatě, s poznámkou „ráno se uvidíme“ odešel z kanceláře.

Já jsem se po jeho odchodu zašel podívat do jedné větší místnosti v budově, kde byla televize, samozřejmě že černobílá a s jedním programem, potom zpátky do kanceláře, samozřejmě se zastávkou na WC, a umývárně, která spolu s WC bezchybně fungovala, jsem se konečně dostal i na tu již zmíněnou válendu sice pod „khaki“ dekou, ale na válendě.

Po ranním probuzení a samozřejmě nezbytné toaletě, příchod k veliteli, pro dalo by se říct rozkazy, přece jsme jen byli na vojně. No napřed se jdeme najíst, v jedné velké místnosti, která sloužila, jako jídelna jsme si dopřáli naservírovanou snídani, nebylo to nic moc, kousek salámu, máslo, dva rohlíky a čaj, na můj dotaz kdo to zařizuje nebo platí, byla krátká odpověď, nestarej se.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11.července 2026

TROCHA HISTORIE 149

PŘELOŽENÍ 2

Tak že hlavně na podzim nebo na jaře i v zimě stačilo přijít na pokoj, a zatopit v kamnech, ve kterých bylo topení nachystané, vedle kamen bylo nachystané v uhláku i uhlí k dalšímu použití. To byla u tohoto útvaru jediná dobrá věc.

Jinak pokud chcete vědět, jak se u takové jednotky sloužilo a jak probíhala každodenní činnost, tak se podívejte na film „Černí baroni“ je to film plný rozporů, třeba o tom, jak tito tvrdě pracující vojáci po službě při návštěvě hospody „chlastali“ šampaňské.

K vidění je na všech televizních kanálech, kde ho do nekonečna opakují, je to přesně to, jak to u takového útvaru vypadalo, až na jednu maličkost, vojáci z povolání, důstojníci ani praporčíci neměli při každodenním výkonu služby na svých služebních opascích pouzdra s pistolemi, zbraně ty byly u takové jednotky tabu, zde se totiž ani nestavěly stráže, žádné muniční sklady nebo něco podobného prostě neexistovalo je to jen výmysl autora.

U jednotlivých rot sice zbraně ve zbrojních skladech byly, jednalo se o zbraně, které byly vyřazeny z výzbroje jiných útvarů, kde byly nahrazeny modernějšími typy výzbroje, převážně novými útočnými puškami SaP-58. Tyto jednotky, které se sice již nenazývaly „Pomocné technické prapory“, ale v podstatě zůstaly na stejné úrovni, jen byly přejmenovány na „silniční stavební prapory“, službu k nim ale nenastupovali žádní kněží jako v padesátých letech.

Tyto útvary byly nasazovány na všechny stavby vojenského charakteru, které prováděl podnik „vojenské stavby“ a které bylo potřeba trochu utajit, i když o nějakém utajení mohla být sotva řeč, vzhledem k tomu, jací branci byli k těmto útvarům povoláváni.

U těchto jednotek byly v plánu bojové a politické přípravy i ostré střelby, bylo ale lepší, se takových akcí jakou takové střelby byly, vůbec nezúčastnit, nebo ještě lépe se jim úplně vyhnout.

Vraťme se ale zpět, po tom co jsem u ZVT „ vyfasoval“ žádanku o úvěrovou přepravu, již zmíněnou „ŽUP ku“ musel jsem se ještě „ukázat“ náčelníkovi štábu, to byl asi dva metry vysoký major, pocházel z Hodonína, kde asi i bydlel, protože čas od času tam odjížděl, major se jmenoval Brunclík.

Asi si řeknete že je to nějaké divné když si na nějaká jména vzpomenu, vysvětlení je jednoduché, s některými jmény jsem přišel do styku více, s jinými méně, některá setřel čas, na některá nezapomenu do konce svého života. Tím jménem, na které nezapomenu, bylo i jméno dalšího majora, který se v době mého příchodu k NŠ také nacházel v jeho kanceláři, jeho funkce byla „pomocník náčelníka štábu“, hodnost major, národnost slovenská, a jméno Petrík.

Když jsem vyslechl od náčelníka štábu co všechno taková služba a hlavně funkce NŠ u takového útvaru obnáší, co všechno musí útvar splnit, a jak musí náčelník štábu pracovat, aby všechny úkoly postavené před útvar splněny byly, tak se po „ keď súdruh major dovolítě“ do vyjmenování všech povinností zapojil i ten major Petrík.

Nakonec svého „uvítacího“ projevu nezapomněl přidat „ nemyslitě si súdruh rotný, že tuná buděte zavádzat dajaké paragánské manýre“ a ještě dodal že „hen ten odznak či co to je, bystě tuná němal nosiť“, tím odznakem myslel „paraplacku“ na kapse mé uniformy.

Zareagoval jsem tak, že jsem požádal přesně podle předpisu, náčelníka štábu, aby mně dovolil promluvit s tím jeho pomocníkem, tedy majorem Petríkem. Moje odpověď byla že, soudruhu majore, dovolte mně s Vámi promluvit, paraplacka na mojí uniformě je odznak „Výsadkáře československé lidové armády“ dostal jsem ji za provedené seskoky padákem ve dne i v noci, z balonu i letadla, za ní jsou zrychlené přesuny na deset kilometrů, nakonec i více jak padesáti kilometrové noční pochody a Vy nemáte právo mně nařizovat, jestli ji mám nosit nebo ne.

Moje odpověď mně uvedla do spousty problémů s tímto člověkem, jakým major Petrík byl, o tom ale později. Slyšení u „vrchnosti“ skončilo, sice ve mně zanechalo takový divný pocit, ale v duchu jsem si řekl, uvidíme, co bude dál.

Vypadl jsem z kanceláří a zamířil jak jinak než na nádraží, mezitím se ke slovu přihlásil můj žaludek, tak že na nádraží rychle zkontrolovat odjezdy vlaků směr Ostrava – Poruba, tam přestoupit na další vlak směr Přerov, v půlce cesty ve stanici Hranice na Moravě vystoupit, počkat na další spojení směr Valašské Meziříčí, ve stanici Bohuslavice nad Vláří přestoupit na další vlak směr Divnice, část obce Slavičín.

Nějaké „Pendolíno“ tenkrát bylo v nedohlednu, zůstal jen klasický vlak, na některých tratích sice tažený elektrickou lokomotivou, ale na zbytku cesty klasickou „lokálkou“ Tak tuto cestu bez jídla nezvládnu, proto odchod do restaurace, která v té době bývala součástí každého většího nádraží, a kde se dalo za solidní peníze najíst, solidní peníze byly třeba za guláš se čtyřmi knedlíky, vepřový guláš byl za čtyři koruny, hovězí za šest korun, vepřový řízek s bramborem a hlávkovým salátem byl za korun dvanáct.

Čtete dobře, ne to není propagace minulého režimu, je to jen konstatování toho jaké to tenkrát bylo, navíc cena jídel byla v restauracích stejná tak jako v té Opavě, nebo v Ostravě, rozdíl byl pouze v cenových skupinách, zde se zmiňuji o IV. cenové skupině, na větších nádražích bývaly restaurace třetí nebo i druhé skupiny, tam bylo jídlo o něco dražší, ale bez nějakých haléřových částek ve stylu dvě stě korun a devadesát haléřů, a to v době kdy ještě haléře platily, tedy žádné 4,90 nebo 6,90.

Do odjezdu vlaku zbýval nějaký čas, tak guláš v té restauraci za šest kaček, k tomu točená desítka za korunu a sedmdesát haléřů, snědl, zaplatil a usadil se ve vlaku směr Ostrava – Poruba, tam jsem měl okamžitě spojení dál do cíle mé cesty, ale to již bylo, dá se říct k večeru, kam jsem s různými přestupy dorazil až něco po půlnoci.

Když jsem tam jako jediný cestující vystoupil z vlaku, tak výpravčí na mně hleděl jako na nějaké zjevení. Byl to ale on, koho jsem požádal o informaci, jestli neví o nějakém útvaru, který by se mněl v této, tenkrát ještě obci nacházet. Ale ano, byla jeho odpověď, nějací vojáci dole ve vesnici jsou, staví tam budovy, je to ale taková divná jednotka, zdejší obyvatelé o nich říkají, že jsou to „pétépáci“, ale jak vidím, tak Vy k nim asi nepatříte, a ukázal na moji „paraplacku“ na mé uniformě.

Moje odpověď, zatím ještě ne ale za chvíli již ano, byl jsem k této jednotce přeložen. Aha, takže od elity k elitě, a přitom ukázal palcem ruky k zemi. Tak běžte po silnici dolů do vesnice, nemůžete minout, je to taková velká budova na té hlavní cestě.

Vyrazil jsem podle jeho rady na cestu, z nádraží to bylo půl hodiny cesty, celkem unavený jsem dorazil na místo, které výpravčí popsal, velká oplocená budova, na jejím kraji velká brána, s malou brankou uprostřed, opatrně jsem vzal za kliku, a nic, bylo zamčeno, ve slabém světle pouličního osvětlení jsem si všiml tlačítka zvonku na té brance, takže zkusím zazvonit, chvíli se nic nedělo, až po chvíli se branka pomalu a velmi opatrně pootevřela, za ní stál voják, kdo jste a co chcete, zazněl docela nepředpisově dotaz.

Moje odpověď, mám se zde hlásit jako staršina roty, aha, tak pojďte dál. V duchu jsem si řekl, sláva jsem na místě.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.června 2026

TROCHA HISTORIE 148

PŘELOŽENÍ

Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, tak si důstojníci i praporčíci bývalého elitního výsadkového praporu, podali žádost o přeložení k jiným útvarům, zpravidla blíž k místům jejich bydliště, samozřejmě že já také.

Armáda těmto žádostem vyhověla, ale požadované přeložení nebylo tak jednoduché, první co následovalo po takové žádosti, bylo mimořádné povýšení, pokud jste setrval na původním místě a funkci, pokud ne, tak následovalo to přeložení.

Pokud jste tedy setrval na místě, tak po povýšení znamenalo i přechod na jinou funkci, která byla i finančně ohodnocena vyšší finanční částkou než ta původní, takže sečteno víc peněz za hodnost, plus víc peněz za funkci. U praporčického sboru povýšení o jednu „ mrňavou“ stříbrnou hvězdičku znamenalo 50 korun navíc, u důstojníků potom jedna zlatá hvězda na nárameníku prezentovala částku 100 korun, tehdy ještě „Československých“.

Ale zpět k tomu přeložení, odchod od nyní, již bývalé jednotky nebyl jednoduchý. Musel jste novému nástupci předat spoustu věcí, třeba jako klíče od zbrojního skladu, pečetidlo a jiné věci, všechno zapsané do protokolu o předání s příslušnými podpisy předal, převzal a samozřejmě i razítky. Potom konečně poslední cesta na štáb pluku, hlášení náčelníkovi štábu že všechno proběhlo tak jak mělo, jeho „ u nového útvaru ať se Vám daří“ moje po podání ruky „ děkuji a dovolte mně odejít“.

V brašně od hlavního padáku pár věcí, které jsem „vyfasoval“, jako košile, kravaty, ponožky, služební obuv, tak tak že se tam všechno vešlo, zbytek jsem poslal v balíku domů, balík byl tenkrát, jak se říká, „za pár šupů“, dnes bych se nedoplatil. Úplně nahoře pouzdro s útočným nožem VO-7, to byla jediná, dá se říct „památka“ ne na pluk, ale na Luštěnice. Samozřejmostí byla i „paraplacka“ na pravé kapse vycházkové uniformy, spolu s označením výsadkového vojska na jejím límci, které později znamenalo nějaké problémy.

Protože žádná „poulička“ neexistovala, tak pěkně po svých na nádraží, kde jsem si opět za „svoje“ peníze pořídil jízdenku na rychlík, v první řadě do mého bydliště, a z něho potom na místo nového působiště do Opavy.

Město Opava, jak jsem se dozvěděl z jízdního řádu, mělo, a má doposud dvě nádraží, a to východ a západ, u jednoho z nich se měla podle rozkazu o umístění nacházet kasárna mého nového působiště. Ono se to řekne nebo napíše lehce, ale skutečnost je jiná.

Samozřejmě že jsem přijel na nádraží Opava-východ, to je směrem od Ostravy, a po vystoupení z vlaku, který zde končil, jsem začal pátrat po již zmíněných kasárnách. První koho jsem se zeptal, byl výpravčí, jeho odpověď byla, že zde žádná kasárna nejsou, ale u nádraží na západě města se něco takového nachází.

Pokud chcete, tak za moment, tím směrem odjíždí vlak, no a tam Vám někdo jistě poradí, využil jsem jeho informace a takovou „lokálkou“ odjel na nádraží „Opava-západ“. Opravdu to byl jen kousek. Po vystoupení jsem se zase jak jinak zeptal výpravčího na ta kasárna, jo, jsou naproti, musíte ale před nádraží, potom na hlavní silnici, asi po dvě stě metrech zahnete doprava, nemůžete minout, jsou to velké budovy.

Poslechl jsem jeho rady a vydal se na cestu, opravdu to byl jen kousek, a asi po deseti minutách chůze jsem byl na místě mého nového působiště. Na místě žádná závora, žádná stráž, jen trochu větší brána, a v ní menší branka do většího komplexu jednopatrových budov.

Opatrně jsem tu „branku“ otevřel, za ní budova s velkým oknem, vedle něho dveře bez jakéhokoliv označení, protože jsem za tím oknem zahlédl pohyb, tak jsem bez zaklepání otevřel a vstoupil dovnitř, byla to taková „ušmudlaná“ místnost, za stolem seděl voják s hodností poručíka, který se mně zeptal, co potřebuji.

Odpověděl jsem, že pokud je na tomto místě sídlo vojenského útvaru s krycím číslem 2741, tak právě k tomuto útvaru mám nastoupit jako výkonný praporčík. Odpověď byla kladná, po chodbě ke schodům, po schodech do prvního patra a za dveřmi s číslem, které jsem dávno zapomněl, se nachází velitel této jednotky.

Uposlechl jsem této informace a po schodech se opravdu dostal do prvního patra, nikde žádná nástěnka jak u minulého útvaru, žádná zástava a tím pádem ani strážný u ní, celá chodba i schodiště, by potřebovaly vymalovat, všude ale takový divný klid, přesto, že jsem se nacházel na štábu útvaru. Dveře s doporučeným číslem jsem bez problému našel, brigadýrku strčil pod ruku a na ty dveře zaklepal, ozvala se výzva ke vstupu.

Za psacím stolem seděl major, tak že následovalo moje v předpisovém postoji pozor „ rotný Řezníček, hlásím se k nástupu k Vašemu útvaru“, na tváři majora se objevil takový úsměv, vstal od stolu a s tím úsměvem mně podal ruku, to podání ruky doprovodil slovy „ vítám Vás u mého útvaru, čekali jsme Vás již včera“.

Moje odpověď byla v tom smyslu, že, jsem bloudil, než jsem Váši jednotku našel. Blahosklonná odpověď byla „ no nic se nestalo“. Následoval, dalo by se říct stručný popis toho, co mně čeká, v lednu k útvaru nastoupí noví vojáci, ty vystrojíte, někteří zůstanou, a někteří odejdou do různých kurzů k jiným útvarům, to je zhruba všechno, ještě Vám dám klíče od svobodárny, kde se můžete ubytovat.

Vzhledem k tomu, že rota, do které jsme Vás zařadili, v současné době plní úkoly při výstavbě objektů které jí byly přiděleny, mimo posádku, musíte k ní na její pracoviště odjet, víc Vám k tomu řekne náčelník pro týl, ten je v kanceláři naproti mé, podal mně znovu ruku a na moje „dovolte mně odejít“ odpověděl „můžete odejít“.

Pozorný čtenář si jistě všimne toho, že při oslovování velitele útvaru je vynecháno oslovení hodností s přidáním slova „soudruhu“, které bylo v té době docela běžné, od začátku roku totiž platí nový zákon, který zakazuje používání jakýchkoliv symbolů a názvů, které by propagovaly komunistické hnutí. I když moje příspěvky na stránky svvz jsou ve formě dobového dokumentu, tak bych se velmi nerad kvůli těmto vzpomínkám a oslovením v nich zveřejněným, dostal do jakýchkoliv problémů, proto se budu snažit, užívat jich co nejméně.

Pokračuji ale dál, odešel jsem z kanceláře velitele a vzápětí zaklepal na dveře naproti, za dveřmi náčelník týlu, také s hodností majora, kterému jsem se stejně jako v předchozím případě předpisově zahlásil. Ten si ale neodpustil jízlivou poznámku o mém pozdějším příchodu k útvaru, na to následovalo moje vysvětlení stejné jako v předchozím případě. Opět odpověď že se nic nestalo, ale tentokrát, za významně pozdvižených obočí.

Od náčelníka týlu jsem následně obdržel „ župku“, přeloženo do normální řeči „žádanku o úvěrovou přepravu“, informaci o stravování vojáků z povolání, tomu se budu věnovat v některé následující kapitole, informaci o vojákovi, který se stará o svobodárnu, prostě spoustu dalších informacích o kterých jsem si z počátku myslel, že jsou k ničemu, ale jak jsem později zjistil, tak byly opravdu potřebné.

Slyšení u ZVT bylo skončeno, opět předpisové požádání o povolení k odchodu, a odchod na svobodárnu. Zde trochu předběhnu dobu, služba u útvaru za moc nestála, tak ta svobodárna byla, dá se říct na jedničku, trvale tam sloužil voják základní služby, byl to starší ročník, který k útvaru nastoupil až ve svých třiadvaceti letech, ten se staral o úklid a v zimě o topení, budova neměla ústřední topení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.června 2026

TROCHA HISTORIE 147

Ještě se vrátím k vyjádření „soudruha majora“ ohledně špatně utaženého závěru chladiče.

Nesmíte se divit, uběhlo teprve šestnáct let, od doby, kdy skončila II. světová válka. Těch vojáků na velitelských funkcích, kteří jí prošli, bylo velmi málo. Ale byla zde i druhá skupina nových velitelů, která se do armády přihlásila až po skončení II světové války, respektive až po roce 1948, na ty se kladl důraz především na stranickou příslušnost, a teprve potom na vzdělání.

Prostě armáda brala všechno, vzdělání se začalo doplňovat až mnohem později, někteří vojáci z povolání ale neprošli přijímacími zkouškami, přesto na velitelských funkcích zůstali, ti kteří přijímací zkoušky úspěšně složili, byli přijati na studiu na vysoké školy, a to v plném rozsahu učiva pro tyto školy určené.

O něco později ale učivo pro vysoké školy pro zájemce z řad armády upraveno, tak aby absolventů s vysokoškolským vzděláním bylo co nejvíce. Ještě ale zůstali ti, kteří zkoušky na vysokou školu nesložili, ti na svých funkcích zůstali i nadále, ale bez možnosti dalšího postupu, jak na hodnosti, tak i na funkcích. To byl asi případ i toho majora, ano technické znalosti nula, ale jinak od ostatních stejně „vzdělaných“ neškodil.

Ti ostatní, aby se „zavděčili“ tak se hodně snažili zviditelnit, hlavně přes stranické průkazy. No a ti, kteří byli na vysoké školy přijati a studium úspěšně dokončili, v některých případech čekalo studium na vojenských vysokých školách v bývalém Sovětském svazu, po ukončení tohoto studia i generálská hodnost.

Všechny jste mohli poznat podle odznaků absolventů vysokých škol, na jejich uniformách, tyto odznaky měly takový tvar, kterým se často znázorňovaly intimní ženské partie, ti kteří měli jen „naši“ vysokou školu, ti byli bez problémů, ale ti kteří měli nejen naši školu a také nějakou vojenskou akademii v bývalém SSSR, měli takové odznaky dva, proto se nazývali „dvuchpičnyj“, protože i sovětský odznak svým tvarem připomínal ten náš. Shrnuto, dříve se jezdilo studovat na východ, nyní se jezdí na západ do jú es ej.


Ale vrátím se zpět k pobytu u pluku, ten se pro mě pomalu ale s jistotou chýlil ke konci, moje žádost o přeložení někam blíž k mému bydlišti byla vojenskou vrchností vyslyšena, to jsem ale zdaleka netušil, co po tomto kladném vyřízení bude následovat.

Mezitím jsme ještě museli odevzdat polní maskovací uniformy vzor 60 „ jehličí“, jako důvod bylo uvedeno jejich ošetření nějakým „sajrajtem“, který měl omezit vliv radiace, údajně ho v těch „maskáčích“ bylo hodně, pravda je, že tato výstroj poněkud divně „smrděla“ ne, naftalín to rozhodně nebyl, i když tohoto přípravku v nich bylo také dost. Ještě taková zmínka o této výstroji, mezi vojáky nebyly tyto maskáče moc v oblibě, i když byla použita „výsadková“ verze s více kapsami, tak to bylo asi pro ten jejich „smrad“, neboli, masivní impregnaci, ale tyto uniformy se u armády „udržely“ po dobu než byly nahrazeny vzorem 95.

Ne jen já, ale i další vojáci z povolání si po zrušení výsadkového praporu zažádali o přeložení k jiným útvarům, všechny žádosti samozřejmě podané služebním postupem, pokud jsem se dozvěděl, byly kladně vyřízeny, z dřívějšího dalo by se říct elitního praporu, zůstalo jen torzo, které teď již vzdáleně připomínalo jeho minulost.

Na funkci jeho velitele zůstal „malý Jožo“, kterému jeho tvrdošíjné setrvání na této pozici vyneslo konečně i dvě „podplukovnické“ hvězdy na jeho náramenících, a to až do doby jeho odchodu do důchodu. I po osudu tohoto bývalého velitele jsem nejen já, ale i ostatní bývalí příslušníci praporu marně dlouhou dobu pátrali, až pomohla náhoda.

Jeden z bývalých kolegů, který bydlí v Kyjově, čistě náhodou při vyřizování nějaké záležitosti narazil na úřadě v Hodoníně na tohoto bývalého velitele, podle toho co mně později na našem setkání řekl, tak bývalý velitel praporu nějak zvlášť, dalo by se říct „netoužil“ po setkání s námi nyní již veterány, a to ani, když jsme ho na naše setkání zvali.

No, on to vlastně ani nebyl výsadkář v pravém slova smyslu, i když praporu velel, ale velení převzal až v době, kdy prapor byl jako padákový výsadek zrušen. Jeho povýšení na podplukovníka potvrzuje i denní rozkaz velitele pluku, ve kterém je již jako podplukovník určen do služby dozorčího posádky, nepleťte si to se službou dozorčího pluku, můžete se přesvědčit na přiložené kopii denního rozkazu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16.června 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 146

Ještě bych se rád zmínil o další „mimořádné“ události, která se u pluku přihodila.

Byl vyhlášen bojový poplach, imperialisté za západní hranicí, zase ukazovali svaly, všechny jednotky pluku musely v daném čase zaujmout určená postavení, tenkrát to bylo do dvaceti minut, dnes by to bylo k ničemu, hypersonické balistické rakety jsou zde za čtyři minuty.

Při tomto poplachu vyjížděl i tankový prapor, který byl v sestavě pluku, v jednou z těchto tanků seděl i velitel spojovací roty pluku kapitán Blažek, tank ve kterém seděl, v serpentinách pod Stříbrem, sjel za silnice, a v plné rychlosti, kanonem narazil do svahu, nárazem došlo k uvolnění závěru kanonu, ten „rozdrtil“ hrudník za ním sedícího velitele spojovací roty.
Vyšetřováním této „mimořádky“ se zjistilo, že velitel spojařů v tom tanku neměl co dělat, navíc seděl v místě, kde nebylo místo k jakémukoliv sezení.

Pokusím se popsat jak to v takovém „bývalém“ tanku bylo s obsazením míst, takže řidič, úplně vepředu, ve věži střelec na jedné straně, na druhé straně nabíječ, a nahoře nad nimi velitel tanku. Jediné trochu volné místo tedy bylo za tím „laufem“ toho tanku. U dnešních moderních tanků „zmizela“ funkce nabíječe, nahradil ji tak zvaný „karusel“, takže by k takové události nemohlo dojít.

Další „mimořádnou“ události, která se stala u prvního praporu, to byl prapor ke kterému, jak jsem se v úvodu zmínil, jsme měli původně nastoupit po příchodu k pluku. Od výsadkového praporu k němu nastoupil i bývalý velitel deváté roty, jako důvod k žádosti o přeložení uvedl narození syna.

Prapor měl za úkol podle plánu bojové a politické přípravy (BoPo) provést ostré střelby, zatím co my jsme ostré střelby vždy prováděli na střelnici Kuří Vody, ve vojenském výcvikovém prostoru „Ralsko-Mimoň“, tak jednotky pluku vždy odjížděly na střelnici ve VVP Hradiště, neboli Doupov.

V tom byl ten podstatný rozdíl ve výcviku, zatím co my jsme k provedení střeleb seskočili někde zpravidla v třiceti kilometrové vzdálenosti od střelnice, samozřejmě že již s ostrými náboji a trhavinami, tak ti „motostřelci“ přijeli ke střelnici na nákladních automobilech „ Praga V3S“, tam sesedli, na určených místech „vyfasovali“ ostrou munici, a spořádaně v rojnici pochodovali k provedení střeleb, po jejich provedení se zase „spořádaně“ seřadili, nasedli na automobily, a odjeli do kasáren, my jsme se do kasáren vždy vraceli pěkně „po svých“, a vždy v noci.

Ale zpátky k té mimořádné události. Na ostrých střelbách praporu se střílelo ze všech typů zbraní, kterými tato jednotka disponovala, mimo jiné i se zbraní určenou k ničení nejen tanků, ale i jiných obrněných i normálních vozidel, a tedy, i k ničení živé síly protivníka, které se na těchto vozidlech přepravovaly.

Jednou z těchto zbraní byla i pancéřovka typu P-27, později nahrazená sovětským typem RPG-7, který se do výzbroje armády dovážel z Bulharska, a později byl vzhledem k vysoké ceně tohoto typu nahrazen naším typem RPG-75, zkratka u obou typů znamenala, že se jednalo o „ruční protipancéřový granátomet“.

Něco k fungování zbraně P-27, byla to „nadrážová“ zbraň, z hladkou hlavní, dalo by se říct takovou „trubkou“ střela měla větší průměr než byl průměr tedy „ráž“ hlavně, proto ten výraz nadrážová, samotný výstřel proběhl po stisknutí elektro magnetického spouštědla, u této zbraně bylo potřeba dávat velmi dobrý pozor na to, aby v prostoru za tou „rourou“ nikdo nebyl, ten prostor byl vymezen na vzdálenost čtyřiceti metrů, do něho se totiž po výstřelu vracel nejen dřík střely, ale i ocelový prach, který také tvořil náplň náboje.

Největší pozor musel dávat nabíječ zbraně, ten musel ležet úplně kolmo, dalo by se říct, že v pravém úhlu k této zbrani. Tak se na těch střelbách stalo, že jeden z nabíječů si „neuhlídal“ ten správný úhel, a ke zbrani zalehl jen tak, po výstřelu došlo ke zranění jeho dolních končetin, jeho nohy byly ocelovým prachem doslova „ohlodány“ skoro až na kost, no podle toho co říkali účastníci této události, tak prý to nebyl zrovna příjemný pohled.

K tomu bych rád něco dodal, na předchozí popisovanou událost ze střeleb jsem si vzpomněl, když se mně po mnoha létech dostala do ruky kniha, o sedmém výsadkovém pluku zvláštního určení, kde je popisována okupace v roce 1968, kdy jedna z jednotek bývalé sovětské armády žádala u brány tohoto tenkrát elitního útvaru, o možnost nabrat si vodu, a svoji žádost „podporovala“ několika obrněnými transportéry.

Tehdejší velení tohoto pluku žádost „sovětů“  odmítlo s poukazem právě na pancéřovky, které na kolonu transportérů mířily z oken jednotlivých místností přilehlé budovy u brány kasáren. Ty transportéry od kasáren odjely, samozřejmě bez vody, celá událost ale skončila odebráním zástavy a rozpuštěním pluku, jasně „sověti“ si odmítnutí jejich žádosti o vodu nenechali pro sebe, ale zde šlo především o ty „pancéřovky“ v oknech budovy.

Jak by to asi bývalo dopadlo, kdyby si ten sovětský „lajtnat“ to odebrání vody vynutil silou? Střílet z pancéřovky v místnosti byl totiž holý nesmysl, velení pluku to vědělo moc dobře, tak že, jak by asi vypadali střelci a nabíječi pancéřovek po palbě z místností, kdyby se celá událost opravdu vyhrotila do extrému? Naštěstí ten „lajtnat“ byl „rozumný“ a odjel bez vody.
Jinak odepření vody a ohně v okruhu padesáti mil bylo jedním z největších trestů již ve starém Římě.

U té vody ještě chvíli zůstanu, náš prapor byl rozhodnutím velení pluku odvelen k provedení senoseče ve vojenském prostoru Hradiště. Mezi vojáky a nejen mezi nimi tomuto výcvikovému prostoru nikdo neřekl jinak než Doupov, bylo to obrovské území o rozloze 280 čtverečních kilometrů, obrovský prostor s tankovými, pěchotními, a leteckými střelnicemi, o kterém se říkalo že „kdo nebyl na Doupově, tak nebyl na vojně“. Tento prostor byl porostlý trávou, a tu bylo potřeba posekat, usušit, a odvést na místa určená ke skladování takto získaného sena.

Takovou činnost zcela logicky nemohli provádět nějaké brigády, které by se skládaly z civilních pracovníků, kteří by navíc za svoji práci požadovali mzdu, na tuto činnost byla proto použita jen armáda, ta to provedla bez nároků na jakoukoliv mzdu.

Jednotek nasazených na senoseč bývalo nasazeno několik a od různých útvarů, proč se tráva sekala a sušila, tak to bylo z jediného důvodu, ve výcvikovém prostoru se totiž choval skot, který se od jara do podzimu volně pásl, ten bylo potřeba v zimě krmit právě usušeným senem. Armáda dokázala pro svoji potřebu, ale i pro dodávky národnímu hospodářství dodat ne zrovna zanedbatelné množství masa, to bylo navíc velmi kvalitní, protože se v těchto prostorech nepoužívala žádná umělá hnojiva, takže to seno bylo navíc v „BIO“ kvalitě.

Ale proč jsem se o tom zmínil, při každé takové akci se na vojně muselo všechno zkontrolovat, aby na místě určení po příjezdu něco nechybělo, no ono vždy něco chybělo. Jednou takovou věcí, která nemohla chybět, a bez které by jednotka sotva mohla fungovat, byla voda, ano obyčejná voda, pro ty kdo ve škole nedávali pozor, je zde její vzorec H2O, ano dva vodíky a jeden kyslík, bez vody by na naší matičce Zemi nebyl možný život, natož ve vojenském prostoru.

Proto bylo nutné, pitnou vodu na místo určení dovést sebou, zde je nutné podotknout, že jen pitnou“ vodu, užitkové vody bylo v těch místech dost. Než jsme tedy odjeli, tak na korbu jednoho nákladního vozidla, byla naložena cisterna, která se ještě u pluku naplnila vodou, a vozidlo s již naplněnou cisternou bylo přistaveno ke kontrole.

Plnění cisterny vodou prováděla parta vojáků, bylo to v létě a o nějakou legraci při plnění, nebyla nouze, voda byla prostě všude. Vozidla tedy stála seřazena, před nimi jejich řidiči spolu s „nadvozným“ čekali na provedení kontroly, tu prováděl náčelník štábu pluku, kterému již zmíněný nadvozný podal hlášení o tom, že vozidla jsou ke kontrole připravena. Náčelník štábu s hodností majora kráčel od jednoho vozidla ke druhému, a jeho pozornému zraku neuniklo nic, co by bylo v rozporu s jakýmkoliv předpisem nebo nařízením, až se dostal k  vozidlu, na kterém byla cisterna s vodou, mezi předními koly tohoto vozidla tekl celkem nepatrný proužek vody, kterou při plnění vojáci po korbě rozlili.

Major se zastavil, významně zvedl obočí, podíval se na nadvozného, potom na řidiče, a řekl „ soudruhu vojíne teče Vám chladič“ na to v uctivém pozoru stojící nadvozný odpověděl „ soudruhu majore, vétřieska chladič nemá“, odpověď byly jednoznačná „ to nevadí, ať si ho utáhne“, zřejmě měl na mysli ten neexistující chladič, a pokračoval v kontrole, která, až na ten chladič dopadla dobře.

Když potom zmizel ve dveřích budovy štábu pluku, tak vojsko se mohlo umlátit smíchy, protože každý voják věděl, že vétřieska má motor, který je chlazený vzduchem. K tomu majorovi, to byl jen slabý odvar toho, s čím jsem se setkal asi tak za půl roku, po mém přeložení k jinému útvaru.

Ještě k výrazu „nadvozný“, to byl voják druhého ročníku, neboli starší řidič, podle tabulek s hodností desátníka, který měl „mladší“ řidiče prvního ročníku na starosti, po odborné technické stránce všichni podléhali zástupci velitele pro technické věci (ZVTV)

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.června 2026.

TROCHA HISTORIE 145

Krátce po návratu ze Štáhlav do posádky ve Stříbře byli jednou ráno všichni vojáci z povolání vyzváni, prostřednictvím dozorčích jednotlivých rot, aby se neprodleně dostavili ke vchodu do kasáren.

Dost rozmrzele jsem tuto výzvu uposlechl, o patro níž již čekal staršina osmé roty Jarda Heleš, jak jinak než s připomínkou „ Edo, kde se flákáš“, Edo byla moje přezdívka, moje odpověď „se neposer“, přidal se i Jano Kubaljak, známý srandista „ vy dvaja, hýbte sa“ tím myslel nás dva.

Na „bráně“ jsme poprvé viděli kolik vojáků z povolání vlastně takový pluk má. Ale to se již ujal slova sám velitel pluku „ soudruzi, u pluku došlo k mimořádné události, sebevraždu spáchal velitel tankového praporu, který se dnes ráno ve své kanceláři zastřelil, víc řeknou soudruzi od kontrarozvědky“ ale do riti, ozvalo se vedle mne, jasně, Jano si neodpustil komentář.

To se již ujal slova jeden z „kontrášů“, začal takovým „kamarádským“ oslovením chlapi, toho kdo se zastřelil, jste skoro všichni znali, ale proč se zastřelil, tak to určitě nebudete vědět, došlo totiž k vyzrazení přísně tajných informací z válečných plánů našeho pluku, informace získala jedna dáma, no dáma, většina z Vás, hlavně těch mladších ji zná také, je to taková rajda, která často pobývala ve vinárně, po jejím zadržení, byly u ní nalezeny dokumenty o pluku a také mapa, kterou získala od majora Kadlčíka, jak jinak než za sex, víc Vám k tomu poví náčelník štábu pluku. Tak že soudruzi, na tajné spisovně vyfasujete oproti podpisu nové mapy, do kterých zakreslíte všechny nové údaje, to je asi tak všechno co k tomu můžu dodat.

Vrátili jsme se zpět na svoje roty, netrvalo dlouho a dozorčí roty hlásil, že na PVS osmé roty se vydávají nové „čisté“ mapy, tam je nutné si je vyzvednout.

Na klubovně osmé roty již „úřadoval“ sám „malý Jožo“, kterému byl k ruce jeho nový zástupce pro věci politické kapitán Emil Drgoň s přezdívkou „Pumpa“, docela nepříjemný důstojník o kterém se později také zmíním, ti dva malý Jožo a Pumpa byla dvojice, které bylo lepší se vyhnout. Tak jsme za přísného dozoru těchto dvou, do map zakreslovali nové údaje, nebylo to nic zvláštního jen řada čísel, která dávala smysl, když se jejich svislá a vodorovná čísla na mapě setkala.

Jinak ale štáb praporu, mimo ty dva exoty, byl v pohodě, náčelník štábu „Jarda“ Trapl, technik praporu kapitán Sazama, který byl i předsedou stranické organizace praporu, a pomocník náčelníka štábu kapitán Magda. U štábu byl na praporním obvazišti četař v další činné službě Pazdera, neskutečný alkoholik, kterého si nepamatuji po dobu mé služby u praporu, střízlivého, chlastal jak carský důstojník.

Jeho příchody na nástup praporu, tak to byla groteska, když se nástup konal vždy ráno, tak vrchní zdravotník byl v té době již „na šrot“. Malý Jožo, vždy když ho uviděl v takovém stavu, tak skákal jak papírový čert, ale to veliteli praporního obvaziště pramálo, nebo vůbec nevadilo. Také se nedožil vyššího věku, podle nepodložených informací se „uchlastal“ v pouhých padesáti dvou letech.

Po zrušení výsadkového praporu se důstojníci štábu rozešli po různých jednotkách, náčelník štábu byl jmenován v hodnosti majora zástupcem velitele pro výcvik u prvního praporu, ta hodnost mu zůstala až do odchodu do zálohy, stala se tam taková ne zrovna příjemná věc, parta mazáků „uvařila“ v kotli s čajem jednoho nováčka, a Traplovi bylo vytýkáno, že o té dlouhodobější šikaně věděl, ale nijak ji nezastavil. Jinak jsem na osobu majora Trapla narazil při vyhledávání bývalých spolubojovníků, bydlel i se svojí paní v Zábřehu na Moravě, samozřejmě že jsem ho pozval na naše setkání, ale než k němu došlo, tak pan Trapl zemřel, škoda byl to také jedem z mála dobrých důstojníků. Tak to bylo takové malé odbočení, které neuškodilo připomínce tehdejší doby.

Tak mapy byly překresleny s poznámkou známého šprýmaře „ až si zase někdo půjdete vrznout, tak si nezapomeňte sebou vzít i mapu“, nevím, jestli se to naplnilo, protože v té době jsem již ve Stříbře nebyl. Jediné co jsem se mnohem později dozvěděl, bylo, že malý Jožo, byl povýšen na podplukovníka, a za manželku si vzal jednu z dvojice ve Stříbře i u pluku známých žen, obě byly již značně jeté, odhadovaná velikost intimních partií byla XXXXL, ale to asi „súdruhovi“ podplukovníkovi nevadilo.

Zde je potřeba abych se vyjádřil nejen k té velikosti, ale celkově k získání informací z doby, kdy jsem u pluku již nebyl.

Jak jsem již uvedl v některých kapitolách, tak jsem po odchodu do zálohy po určité době, začal vyhledávat všechny ty nejen bývalé spolubojovníky od výsadkové jednotky, ale i vojáky a jejich velitele, kteří zabezpečovali činnost výsadkového praporu, a to nejen v samotných Luštěnicích, ale i u pluku ve Stříbře.

Hledal jsem ve vojenském správním archívu v Olomouci, ten mám, jak se říká „u huby“ asi dvacet kilometrů od naší obce, v tom archívu jsem strávil mnoho hodin, nikdo mně neomezoval, sice jsem musel žádat o povolení, v archívu jsou uloženy rozkazy všech zrušených útvarů bývalé ČSLA, a to nejen denní, ale i tajné rozkazy, které se nevydávaly každý den, ale jen příležitostně, třeba jako v případě popisované události sebevraždy majora Kadlčíka.

Čtení  denních rozkazů po tak dlouhé době je opravdu zajímavé, dozvíte se spoustu věcí, třeba o tom kolik vepřů bylo odvezeno k porážce na jatka, nebo o tom, kdo „ledabyle“ vyplňoval rozkazy k jízdě automobilů, to byly denní rozkazy, v tajných rozkazech se dočtěte, jaká byla výše finanční odměny, která byla vyplacena důstojníkovi za vzorné plnění úkolů, nebo do které školy byl dotyčný důstojník odvelen. Ještě bych velmi rád zmínil jednu skutečnost, veškeré rozkazy se tiskly na cyklostylu, správný název byl „mimo graf“ „cyklostylový“ papír, ten jak je známo neoplýval nikterak vysokou kvalitou, rozmnožování cyklostylového tisku bylo pomocí lihu, tak že poslední kopie byly již hůře čitelné, protože líh v zásobníku docházel.

Tak jsem se v jednom rozkaze dočetl, že řidič sanitního vozidla z plukovní ošetřovny nedbale vyplňoval jízdní rozkazy, za to byl samozřejmě potrestán, jak jinak než nepovolenými vycházkami, jméno toho řidiče zná jeden bývalý „Luštěničák“ shodou okolností také zdravotník, ale jen na úrovni praporu.

Tito nyní již bývalí „lapiduši“ pořádali sraz, na kterém byl hlavní postavou tehdejší velitel plukovního obvaziště MUDr. Plecháč, tenkrát s hodností kapitána. Na toto jejich setkání pozvali i mně, a já jsem se tedy prostřednictvím pana doktora dozvěděl spoustu zajímavých věcí o pluku v době, kdy jsem tam již nebyl.

Mimochodem, pan doktor zemřel v roce 2025 ve věku devadesáti pěti let. Jo a ten potrestaný řidič? Bydlí kousek od nás, obec se jmenuje Jesenec, a jak to tak bývá u vysloužilých vojáků, dost často se navštěvujeme. Tolik k získaným informacím, řečeno slovy klasika, náhoda je blbec.

R/FM

Pokračování 30.května 2026

Fotogalerie: