TROCHA HISTORIE 105

V předchozích vzpomínkách byla zmínka o zbraních, které jsme při „lovu“ používali, teď bych se rád o těchto zbraních zmínil trochu podrobněji.

Před naším příchodem ke středisku, byly oba dva výsadkové prapory vyzbrojeny staršími zbraněmi, byl to hlavně samopal vzor 26, který tehdejší výsadkové jednotky používaly. Charakteristickým rysem této zbraně byla konstrukce závorníku, podstatná část jeho délky je umístěna v prostoru nad hlavní a kolem ní. Tato konstrukce umožňovala podstatné zkrácení celkové délky zbraně, ale při zachování potřebné délky hlavně.

Podobné řešení bylo použito i u konstrukce samopalu „UZI“, nebo „Ingram M 10“ a také u některých samopalů vyráběných v Polsku.

Původní verze samopalu označená jako „vzor 23/25, používala střelivo v ráži 9 mm „Parabelum“, ale v rámci nutnosti unifikace střeliva se Sovětskou armádou, byla tato zbraň zrekonstruována pro náboj ráže 7,62 „Tokarev“, následně označena jako vzor 24/26, a výroba předcházejícího vzoru byla zastavena.

Samopal vzor 24 určený pro výsadkové jednotky, měl sklopnou ramenní opěrku, vzor 26 potom pevnou dřevěnou pažbu, nebo jen pažbu z ocelového pásového profilu. Jak jsem se již zmínil dříve, byl samopal vzor 24 krátce před našim příchodem z výzbroje praporů stažen, následně byly zbraně nakonzervovány, uloženy do přepravních beden a odeslány na Kubu.

Zde je potřeba zmínit se kdo a jak byla konzervace zbraní provedena. Byla vybrána skupina deseti vojáků, někdy víc někdy míň, bylo to podle toho, jak a kdy byli jednotliví vojáci určováni do služby dozorčích rot, nebo i jiné služby. Vybráni byli především ti, kteří byli v tehdejší KSČ, ale těch bylo strašně málo, u roty jsme měli jen jednoho, a stejné to bylo u dalších rot.

Takže, když ne straníci, tak vzorní vojáci, a když došli i ti, tak bylo vzato za vděk i těmi ostatními obyčejnými. Stejně to co dělali „vykecali“ všem ostatním, chodili totiž zapatlaní od nějaké „speciální“ vazelíny, která vydržela cestu přes moře na již zmiňovanou Kubu.

Nevím, jestli na tu Kubu přes to moře „doplavaly“, a také nevím, jestli s nimi byli spokojeni, ptáte se proč?

Odpověď na otázku je jednoduchá, jak mně vyprávěl voják druhého ročníku, který se mnou stával v řadě, a kterého jsem ve vzpomínkách několikrát zmínil, tak čištění zbraně po střelbách probíhalo následným způsobem. Na kusu padákové šňůry se udělalo několik po sobě jdoucích uzlů, šňůra se posypala jemným pískem, toho bylo u střediska dostatek, a tímto přípravkem se hlaveň „vydrhla“ do předepsané čistoty.

Hlaveň nebyla tvrdě chromována jako u SaP-58. Co na tom, že po takovém „čištění“ byla hlaveň za pár dní rezavá jako liška, jak se ale podle vyjádření toho vojáka, stačilo zase vzít tu šňůru, a celý postup čištění zopakovat. Ještě něco, o čem se často zmiňovali vojáci druhého ročníku v souvislosti s těmito samopaly, pokud byl náboj v hlavni a zbraň byla „natažena“, tak stačilo zbraň hodit na zem, a zbraň vystřelila.

Údajně to bylo dáno tou těžkou hmotou závorníku, který byl neuzamčený, nevím, později když se mně tato zbraň dostala do rukou, jsem to zkoušel, výsledek ale nebyl nikdy uspokojivý. Rozborka této zbraně byla velmi jednoduchá, v zadní části samopalu byl „bajonetový“ uzávěr, zatlačením a pootočením došlo k jeho uvolnění, a celý vnitřek doslova „vypadl“ ven. O této zbrani se zmíním ještě později.

Při této příležitosti trochu odbočím, a zmíním se o způsobu konzervace nejen zbraní, ale i ostatních součástek třeba k automobilní nebo tankové technice, se kterou jsme byli nejen seznámeni, ale i jsme si prakticky vyzkoušeli v kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově.

Byli jsme seznámeni z konzervací pomocí přípravku „VIK“, ta tři písmena znamenala, že se jednalo o Vypařovací Inhibitor Konzervační, byl to takový bílý prášek, který se rozpustil v obyčejné vodě, a do takto vzniklé emulze se jednotlivé součástky ponořily. Po vytažení z tohoto roztoku a po tom co emulze na součástkách zaschla, byla konzervace dokončena. Při namáčení do roztoku jsme museli používat gumové rukavice. Ty byly podle důstojníka, který tento způsob vyučoval, nutné ne proto, že by emulze byla zdraví škodlivá, ale proto, že na prstech bylo trochu potu, který jak je známo je slaný, a ten by býval celý způsob konzervace narušil.

Další způsob konzervace, se kterým jsme byli seznámeni, byla tak zvaná „kokonizace“, při tomto způsobu se jednotlivé součástky ponořily do již dodaného roztoku něčeho, co na namočené součástce po chvíli vytvořilo takový pružný obal, neboli „kokon“. Jeho odstranění ze součástky bylo docela jednoduché, prostě se jednoduše nožem nařízl, a obal se lehce sloupl.

Později jsem se při výkonu služby s oběma způsoby konzervace nesetkal, dál se prováděla pomocí vazelíny, a podle hesla „čím víc, tím líp“, vraťme se ale zpět k našim zbraním.

Samopal vzor 24 nebo 26 byl ve výzbroji bývalé ČSLA používán ještě v polovině sedmdesátých let, převážně u týlových jednotek, u bojových jednotek byl vyřazen z výzbroje již počátkem šedesátých let. Jedna zajímavost, samopal vzor 26 neměl přepínání druhu střelby, střelba se řídila stisknutím spouště, při menším stisknutí je střelba jednotlivými ranami, při stisknutí spouště „na doraz“ střílí zbraň dávkou. Podobný druh střelby měly i samopaly vyrobené v Polsku, zmíním je později.

U výsadkových jednotek byly ve výzbroji také lehké plamenomety, konkrétně u výsadkové brigády to byl typ „LPO-50“. Pro jednotky, které by nastoupily v rámci mobilizace, byly uloženy ve skladech „nedotknutelných zásob“, známé pod zkratkou „nz sklady“, tyto plamenomety byly ale z výzbroje postupně staženy a následně zrušeny.

Stalo se tak na základě ustanovení mezinárodního válečného práva, že žádná z bojujících stran nesmí používat takové zbraně a prostředky, které způsobují nadměrná poranění, nebo zbytečné ztráty. Naši noví přátele za západní hranicí, konkrétně vojska NATO, ale plamenomety ve výzbroji i nadále mají, navíc byly u jejich vojsk do výzbroje zavedeny plamenometné tanky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23. srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 104

U stravování v Luštěnicích ještě chvíli zůstanu.

Pravda je, že jídla bylo vždy dostatek a bylo i dobře připravené, kdo za tím stál, jsem uvedl již v minulém příspěvku. To by ale nesměla být armáda, lépe řečeno výsadkáři, aby si tak nějak k té dobré stravě ještě nepřilepšili.

Umístění střediska na okraji lesního komplexu „Svatojiřského lesa“ k tomu doslova vybízelo. Navíc, celý prostor za kasárnami, byl revírem Ministerstva národní obrany, o tom jsem se také již zmínil. Takže, co scházelo k tomu, abychom si nepřilepšili kouskem jakékoliv zvěřiny, a to jak by správně řekl každý myslivec, pernaté nebo srstnaté.

S pernatou to byl ale problém, z bažanta po zásahu střelou ráže 7,62 toho moc nezůstalo, musela se proto použít malorážka, tedy ráže 5,56, i tyto zbraně jednotky ve své výzbroji měly, tak to nebyl problém, navíc výstřel z malorážky nebyl tak hlasitý jako ze samopalu.


Vzhledem k tomu, že se v okolí samotných kasáren cvičilo, a střelba se ozývala ze všech stran, tak jedna rána se v tom lehce ztratila. Navíc nikdo z nadřízených nepátral o původu té střelby, prostě se cvičilo. Tak že pokud se podařilo cokoliv ulovit, tak se to zpravidla okamžitě zpracovalo, sůl, kmín nebo i paprika, koření, které bylo součástí „povinné“ výbavy, a vždy se nacházelo v některé z mnoha kapes na našich polních uniformách.

Menší kusy jako zajíc a bažant se upečené na ohni snědly hned, na srnce nebo muflony se nestřílelo, byly to velké kusy, byl by problém co takovým množstvím masa.

Ale ne pokaždé se podařilo něco ulovit, a to i přes to, že zvěř byla na střelbu v prostoru zvyklá, někdy se prostě stalo, že jsme neulovili, jak se říká ani brko, ony ty lovy také logicky nemohly být každý den, zpravidla probíhaly, když byla na denním rozvrhu naplánovaná taktická příprava.

Jednou se stalo, že se nepodařilo něco ulovit, a tak při návratu z „lovu“ do kasáren, někdo střelil do hejna vran, které se na podzim v okolí kasáren objevily. Střelená vrána by bez povšimnutí zůstala ležet na zemi, ale někdo z přítomných prohlásil, že z vrány je výtečná polévka. Takže na místě vrána okamžitě zbavená peří a vnitřností, takto připravená přinesena do kasáren, kde byla dočištěna a vhozena do hrnce ve kterém se začala vařit. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale výsledek v podobě uvařené vrány se stále nedostavoval.

Mezitím se z povolené vycházky vracelo několik vojáků, ti měli vypitá nějaká piva a tak měli i trochu hlad. Ta vrána, která se v tom hrnci vařila, voněla, tak že jeden voják toho nedovařeného opeřence z hrnce vytáhl, a začal konzumovat, samozřejmě za všeobecného veselí přihlížejících. Nevím, jak mu to chutnalo, pojídání toho nedovařeného ptáka jsem se nezúčastnil.

K tomu našemu „pytlačení“ jinak se to totiž nedá nazvat, velení střediska o tomto způsobu přilepšování ke stravě vědělo, a dost nelibě to neslo. Drtivá většina štábních důstojníků vlastnila lovecké povolení, v tomto případě ho vydávalo nějaké oddělení na MNO, a na kulovnici nebo brokovnici, bylo pro vojáka z povolání dost jednoduché získat povolení k jejich držení.

Tyto lovecké zbraně nestály hodně peněz, daly se koupit u tehdejší „ Veřejné Bezpečnosti“ jako tak zvané „konfiskáty“, to byly zbraně zabavené jako nelegálně držené, nebo z nějaké trestné činnosti. Zbrojní průkaz, do kterého se tyto zbraně zapisovaly, vydával „ NDV“, náčelník dělostřeleckého vyzbrojování příslušného útvaru, vydání „ZP“ schvaloval velitel útvaru, takže bez problémů.

K těm cenám, lepší brokovnice se dala koupit za dva tisíce, to byly v tehdejší době velmi slušné peníze, lepší znamenalo to, že na zbrani byly vyryty nějaké lovecké motivy. Osobní zbraně jako pistole se daly pořídit za několik stokorun, nebyl ale povolen nákup pistole s ráží 9 mm, povolení platilo na ráži 7,65. Já jsem u VB koupil pistoli ráže 7,65 za pouhých sto korun „ Československých“ Tak to bylo takové malé odbočení.

O takovém způsobu přilepšení ke stravování, se jednotkám, které byly umístěné ve městech, mohlo jenom zdát, stejné to bylo u jednotek pohraniční stráže, ty i když jejich umístění bylo někde poblíž lesa, tak si nemohli dovolit střílet po jakékoliv zvěři, výstřel na státní hranici znamenal minimálně vyhlášení poplachu pro úsek, kde se střílelo.

Ještě se na několika řádcích vrátím k odvozu zbytků jídla vojínem, který to měl na starosti. Shodou náhod jsem se s ním setkal, bylo to v době, kdy jsem byl v důchodu, ale chodil jsem si přivydělávat nějakou tu korunu, ne že bych musel, můj důchod mně bohatě stačil, a dost peněz jsem i ušetřil, ale po hadrové revoluci, byl velký zájem o profese, jako třeba soustružník kovů.

V té době zájem o tyto učební obory upadal, nikdo se v tomto nebo v podobných oborech nechtěl učit, každý chtěl být „manažerem“. Když mně, přes nějaké kamarády, oslovilo vedení jedné, tenkrát již soukromé firmy, jestli bych u ní nechtěl jako již zmíněný soustružník pracovat, tak jsem s jejich nabídkou souhlasil. Nabídli víc než dobré finanční podmínky, a také jiné výhody, které se týkaly pracovní doby a podobně.

Tak jsem, po dlouhé době začal chodit do práce, firma měla sídlo v bývalém areálu Agrostroje Prostějov, hned vedle autobusového nádraží. Na trase mé cesty do tohoto zaměstnání, se nacházel takový „bufet“, kde jsem se někdy zastavil, abych si koupil svačinu, ten bufet býval poměrně slušně obsazen zákazníky, kteří po ránu potřebovali k úplnému probuzení půllitr piva.

Hned vedle dveří seděl chlápek, zdál se mně sice povědomý, ale moc pozornosti jsem mu nevěnoval. Jednou paní, která tam čepovala pivo, na toho muže, zavolala „paragáne, máš zde to pivo“ načež se muž zvedl a pro to pivo si k pultu přišel.

Po této příhodě, mně bylo již jasné, odkud ho znám, ano, byl to bývalý vojín, který odvážel zbytky jídla od jídelny v Luštěnicích. Když si odnášel ten půllitr piva od pultu tak jsem ho oslovil i já, paragáne, nesloužil jsi náhodou v Luštěnicích? S neskrývaným údivem řekl, že ano, prohodili jsme pár slov, já jsem ale spěchal do práce, takže na nějaké dlouhé povídání nebyl čas.

Později jsem mu věnoval moji knihu „Pod vrchlíky padáků“, kterou byl velmi překvapen, a moc mně za ni děkoval, také jsem se ho také zeptal, jak se vlastně jmenuje, odpověděl, že Franta Ježek, u střediska v Luštěnicích jsem to jméno slyšel, teď jsem s jistotou věděl, že v Luštěnicích na tom PZH opravdu sloužil.

Několikrát jsem ho ještě v tom bufetu viděl, vždy jsme prohodili pár slov, ale jednou, když jsem se tam opět zastavil, tak tam nebyl. Na můj dotaz ta paní za tou pípou řekla, že zemřel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16. srpna.

TROCHA HISTORIE 103

Ještě k těm zbytkům jídla.

I na ošetřovně byla nádoba, kam se zbytky dávaly, jídlo na ošetřovnu se nosilo ve várnicích, bylo pro vojáky, kteří zde byli hospitalizováni, a tyto zbytky také odvážel již dříve zmiňovaný voják. Ale ne vždy zbytky končily takovým, dá se říct, mírumilovným způsobem.

Čas od času kuchaři dávali do jídelny to, co zůstalo od výdeje snídaně, v jednom případě to byla taková pomazánka ze sýra, salámu a nevím čeho ještě, která zůstala po vydání snídaně v kuchyni. Moc v lásce jsme ji neměli, také nebývala dost často, ale pokud byla, tak jí bylo hodně. Tak i tentokrát nějaká zůstala, a kuchaři ten zbytek dali do jídelny.

Bylo to v době, kdy ve středisku probíhaly nějaké prověrky, tuším, že to bylo v souvislosti s udělením nějakého praporu, nebo něčeho podobného. Po středisku se pohybovalo docela dost důstojníků, kteří tyto prověrky prováděli, a tak se stalo, dá se říct, že to byla souhra náhod, že jeden důstojník s hodností majora, zavítal i do jídelny v době kdy se vydával oběd.

Jak jsem již dříve uvedl, tak kuchaři již zmiňovanou zbylou pomazánku dali do jídelny, kde si jí každý mohl dle libosti nabrat, kolik chtěl. Ale nesměli by to být vojáci, aby ji nevyužili k něčemu jinému, než byla původně určena. Někdo si jí prostě nabral do ruky, a po někom hodil, zásahem postižený jedinec ji seškrábl z uniformy, a celý postup zopakoval, mezitím se připojili i další vojáci, a pomazánková bitva začala.

Někdo se trefil, někdo ne, jedna dávka zůstala viset nad vchodovými dveřmi, a to zrovna v době kdy do jídelny vstoupil již zmíněný major z prověrkové komise. Na malý moment byla bitva přerušena, major zůstal stát ve dveřích jídelny, a asi se chystal pronést nějaký projev ve stylu plýtvání s potravinami.

Kus pomazánky nad jeho hlavou, na které měl nasazenou brigadýrku, se pomalu protahoval, a to až do doby, než překonal zemskou přitažlivost, a majorovi spadl na brigadýrku. Ten si sáhl na tu čepici, a nevěřícně zíral na ten kus té dobroty, co mu na ni spadl.
Beze slova se obrátil a z jídelny odešel. Po obědě byl vyhlášen nástup jednotky, a celý incident na něm byl popsán, samozřejmě jako vždy se žádný viník nenašel. Něco se ale změnilo, nějakou dobu se strava u střediska, a to po dobu konání prověrek, trochu zhoršila. Bylo to podle vyjádření velení střediska z důvodu, že nám komise záviděla dobré stravování.

Pokud se konalo nějaké cvičení spojené se seskokem, třeba ostré střelby, je celkem logické, že se vojsko nemohlo stravovat v kasárnách. V tomto případě se vydávala tak zvaná „kádečka“ neboli „konzervovaná dávka potravin“, ta nahrazovala stravu, která by se za normálních okolností podávala v kasárnách.

Ty konzervované dávky tak si vzpomenu na tři druhy, byla to dávka „Bystrica“, potom větší „KD-3“, a nakonec takový dá se říct „hit“, tím byla konzervovaná dávka potravin s názvem „Vysočina“. Ta dávka „Bystrica“, tak to bylo několik konzerv, zabalených ve velmi tvrdé folii, tam byla nejhorší konzerva, která obsahovala potravinu jménem „hašé“, tu jsme naštěstí nedostávali mnohokrát, dávka „KD -3“ byly konzervy zabalené v takovém izolačním, vodu odpuzujícím papíře, který ale dobře hořel, v té dávce byla konzerva se sýrem, s vepřovým masem a konzerva „lanš mít“ to byl takový salám nebo co, dále kostka „kávoviny“ a tvrdé suchary místo chleba, říkalo se jim „tankové suchary“ a byly opravdu velmi, velmi tvrdé.

Daleko nejlepší byla ale dávka „Vysočina“, tam byly nejen cigarety v počtu 20 kusů, neměly žádný název, byly zabaleny jen v bílém kartonu, vojsko si je pojmenovalo jako „bezejmenné“ nebo „Bohušovky“, bylo to po ministru národní obrany, kterým byl tenkrát generál Bohumír Lomský, vlastním jménem „Lenc“, (* 22. 4.1914 - † 18. 6. 1982), byla tam i žvýkačka, kostka čaje, a také čokoláda, nějaké karamely, energit, a také hrachová polévka samozřejmě v kostce.

Dávka byla v plechové krabici, ve které se dalo ohřát jídlo, krabice potom v igelitovém obalu, ve kterém se dala nosit voda. V některých dávkách byl i kousek rybářského vlasce s háčkem, tyto dávky tak to byl opravdu „hit“. Byl tam přiložen i návod, třeba jak upravit chycenou rybu „ po cikánsku“ dnes by to byl rasismus, tato dávka byla na tři dny. K tomu návodu na použití kádé dávky, všechno co bylo v té krabici, neobsahovalo žádný název výrobce, nebo cokoliv co by upozorňovalo na původ této dávky, ale návod byl vytištěn v českém jazyce a byl dost podrobný. Vzhledem k tomu, že tato dávka byla určena pro výsadkové jednotky a jednotky hloubkového průzkumu, bylo po jejím použití v týlu protivníka celkem jednoduché zjistit, odkud výsadek pochází.

V souvislosti s těmi KDP, i když se bude zdát, že to s nimi moc nesouvisí, bych se rád zmínil o stravování v armádě, konkrétně v bývalé armádě Sovětského Svazu, se kterým jsem měl možnost se mnohem později setkat v době, kdy jsem byl již v „civilu“ .

Je všeobecně známá skutečnost, že po roce 1968, byly na našem území dislokovány posádky bývalé Sovětské armády. Jejich příslušníci, a to hlavně nižší hodnosti, kšeftovali s našimi občany s různým zbožím, s naší strany byl zájem o fotoaparáty, myslivci měli zájem o levné náboje, kšeftovalo se i se zlatem, prostě se vším zbožím. Já jsem se prostřednictvím mojí manželky, která dělala v té době provozní v jedné restauraci, také k tomuto obchodování dostal.

V restauraci, kde moje paní pracovala, se jednou zastavili sovětští vojáci, ne základní služby, ale jejich seržanti nebo praporčíci. Nabízeli kde co, od těch již zmíněných fotoaparátů, také jejich cigarety a konzervy s masem, které jejich armáda používala.

O těch konzervách se chci zmínit. Zde ale musím upozornit, že tím nepropaguji žádné hnutí směrujícího k potlačení práv a svobod, nebo takového, které hlásá jakoukoliv ideologii, směřující k potlačení těchto práv, a ani taková hnutí nepodporuji.

Konzervy byly o váze jednoho kilogramu, a obsahovaly vepřové nebo hovězí maso, to bylo tak zvaně „libové“, v případě vepřového masa neosahovalo žádný tuk, v případě hovězího zase žádný lůj, nebo něco podobného. Ale jednu zvláštnost ale měly, pod víčkem bylo dost koření, konkrétně vavřínu, lépe řečeno bobkového listu, před konzumací bylo nutné toto množství odstranit.

Ještě o jedněch konzervách se chci zmínit, tenkrát jsem se s nimi setkal po prvé, již si nepamatuji, jakou měly gramáž, byly malé, ale obsahovaly kaviár. Tyto konzervy dostávali jen důstojníci, proč o tom ale píši. Konzervy o váze jednoho kilogramu, jsme si brali na dovolenou v době, kdy jsme na ni jezdili pod stan k Černému moři, nebylo na tom nic divného, spolehlivě nám pokryly stravu na několik dní. Ty malé s tím kaviárem jsme s místními domorodci měnili za víno.

Ještě bych se velmi rád zmínil o výrazu „ brána borců“, byla to brána, která se používala při vyhlášení bojového poplachu, dá se říct, že se jednalo o takový nouzový východ z kasáren. Proč tomu tak bylo? Kasárna u pluku ve Stříbře byla postavena hned vedle hlavní silnice ve směru na hraniční přechod Rozvadov, možná to byl záměr, tak že naši tehdejší „nepřátelé“ za západní hranici měli poměrně dobrý přehled o tom co se v kasárnách děje.

Jednou nějaká televizní stanice v tehdejším západním Německu vysílala pondělní rozvod a nástup pluku, po tomto vysílání byly na plot, který silnici odděloval od kasáren, připevněny pláštěnky, které se používaly jako ochrana jednotlivce při napadení chemickými prostředky. Tak že při vyhlášení poplachu, kdy z kasáren vyjíždělo velké množství bojové techniky, by bývala byla tato silnice „ucpána“ civilními vozidly, což i za „socialismu“ bylo nepřípustné.

Jinak byla brána využívána již zmiňovanými „opozdilci“ při jejich návratu z vycházek. Při této příležitosti se ještě zmíním o jedné události, tou bylo lámání tak zvané „třístovky“ to bylo 300 dnů, které chyběly vojákům druhého ročníku do odchodu do zálohy.

Zase, Luštěnice byly v pohodě, ale ve Stříbře tu „ oslavu“, pokud se to tak dá nazvat, doprovázel takový ohňostroj, prostě výbušky, rakety a všechno ostatní s čím vojsko při výkonu služby přišlo do styku. Ze strany velení pluku i praporu, byli vojáci upozorňováni, na případné tresty při použití těchto prostředků.

Velení nařídilo, aby vojáci, kteří v té době byli členy KSČ, stáli venku okolo jednotlivých budov, a sledovali, odkud cokoliv vyletí a bouchne. Svoje pozorování, měli následně hlásit ZVVP, tedy zástupci velitele pro věci politické, jednoduše „politruk“. Těch členů KSČ nebylo mnoho, a také nechtěli někde venku čekat, až jim něco spadne na hlavu, ona to totiž nebyla žádná legrace.

Jak později vypovídal jeden z opozdilců, který se přes tu bránu borců vracel do kasáren, zaslechl ve vzduchu zvuk dopravní pásky, která se odvíjela z útočného granátu, samozřejmě že granát byl v „ostrém“ provedení. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo, kdo granát hodil, tak to se nezjistilo. Ten, kdo ho hodil, tak předpokládal, že tou branou zrovna nikdo nepoleze, opak byl ale pravdou.

Podobný ohňostroj jako při „lámání“ té třístovky se odehrál při odchodu do zálohy, o tom ale později.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 9.srpna

TROCHA HISTORIE 102

Ještě se vrátím k těm přídavkům na přehlídce v Tachově, kde jsem zmínil plata syrových vajec.

Nebyl to ojedinělý případ, dá se říct „zlovůle“ proviantních náčelníků jednotlivých motostřeleckých útvarů.

I ve Stříbře byla jako přídavek několikrát použita syrová vejce, jak asi skončila? Ano byly to vajíčkové bitvy, ale u pluku ta bitva vypadala úplně jinak než v tom Tachově. Sice jste mohl dostat zásah syrovým vajíčkem, rozdíl byl ale v místě.

Ve Stříbře byly tak zvané „turecké záchody“, každý záchod byl samostatný, byla to díra v podlaze, ale dala se splachovat, dalo by se říct, že to bylo v zemi zapuštěné umyvadlo, nad kterou jste si dřepl, a aby to nebylo tak složité, tak ze zdi trčel na každé straně kus trubky, za ten jste se v tom podřepu držel.

Když jste se nacházel v té poněkud nedůstojné situaci a zjistil to kdokoliv z vojáků, tak Vám to vajíčko, které dostal, jako přídavek stravy jednoduše rozbil o vaše pozadí, to byla verze číslo jedna.

Že se Vám ty záchody zdají být v době socialismu poněkud nedůstojné? Nic si z toho nedělejte, u našich nových přátel v západních zemích jako Itálie nebo Francie, je tento způsob velmi rozšířený.

U těchto záchodů docházelo někdy k jejich ucpání, v tom případě stačilo zavolat na správu budov, odkud přišel pracovník, zpravidla to byl civilní zaměstnanec, který dal celou věc do pořádku.

Jednou se ale stalo, že nikdo na správě budov nebyl k dispozici, a tak „pročištění“ dotyčného záchodu provedl jeden z vojáků. Byl to takový „šoumen“, nepokazil žádnou legraci, a tak tomu bylo i tentokrát, ovšem dáli se to co následovalo, legrací nazvat.

Dotyčný vojín při pohledu na ucpané WC prohlásil, že k uvedení do provozu pomůže jen výbuch. Tak se také stalo, do záchodu se mu podařilo nacpat výbušku V-10, mezi vojáky nazývaný „dělobuch“, při výcviku imitoval výbuchy ostré munice. Tak že, výbuška „nacpaná“ do záchodu, přihlížející vojsko spolu s iniciátorem akce prchá do úkrytů, jakoby tušilo, co bude následovat.

Následovala rána, umocněná prostředím budovy, chvíli byl klid, ale najednou se všude okolo objevila taková slabá mlha, která sedala na vše, co bylo v místnosti, na zem, na stěny a strop. Ale nejen to, tlaková vlna z toho výbuchu vyrazila kontrolní víka na odpadovém potrubí i v prvním patře budovy, tak že, co v potrubí v té chvíli bylo, se rozlilo po chodbách budovy. Jestli jste hádali, co ta mlha byla, a hádali jste, že to byly tím výbuchem rozmetané „sračky“, tak jste uhodli správně.

Druhá verze probíhala na opačné straně budovy, kde byly instalovány ve stěnách budov kovové žebříky, které měly v případě nouze, třeba při požáru, sloužit jako únikový východ. Málo kdy se používaly, ale někdy, když se několik opozdilců vracelo z vycházky, tak se vždy našel nějaký „srandista“, který Vám to vejce hodil z výšky dvoupatrové budovy na hlavu.

Proč se vraceli takovým způsobem? Protože byli na vycházce tak zvaně na černo, bez povolení, a nebo, povolenou
vycházku jednoduše časově přetáhli. Přes normální vchod do kasáren nemohli jít, tak využili vchod, byla to brána, která se používala při vyhlášení bojového poplachu, říkalo se jí „brána borců“.

Později, když se tento způsob likvidace vajec donesl až k proviantnímu náčelníkovi, byl tento způsob přídavků zrušen, ono to vlastně nebylo ani potřeba, výsadkový prapor byl jako padákový výsadek zrušen, a tím pádem přešel ze stravovací normy 5 na normu 3. To byl konec lepší stravy nejen v Luštěnicích, kde bylo výsadkové středisko zrušeno, ale i ve Stříbře, kde se rozdíl ve stravování dorovnával právě těmito tak zvanými přídavky. Samozřejmě, že největší radost měl již zmiňovaný proviantní náčelník útvaru.

Ale vraťme se k tomu výbuchu na ucpaném WC, ano odpad se uvolnil, ale v místnosti byl všude po stěnách, na stropě, i na zemi takový velmi jemný povlak světle hnědé barvy, který navíc velmi smrděl. Ten bylo nutné odstranit, takže všichni, kdo se jakýmkoliv způsobem této akce zúčastnili, museli přiložit ruku k dílu a všechno uvést do pořádku.

Stravování u pluku ve Stříbře zdaleka nebylo na takové úrovni jako v Luštěnicích, a nebylo to dáno jen tím rozdílem stravovacích norem. V Luštěnicích se vojáci z povolání stravovali ve „ VZK“ což byla vojenská závodní kuchyně, její objekt byl v kasárnách, jídlo tam bylo stejné jako v kuchyni pro mužstvo, jen s tím rozdílem, že se podávalo na talířích, zatím co „vojsko“ dostávalo jídlo do „ešusů,neboli „třídílné jídelní soupravy“.

Ve Stříbře byl objekt VZK mimo kasárna, a chodili se tam stravovat i rodinní příslušníci vojáků z povolání, tak že to bylo o něčem jiném. Co bylo stejné jako v Luštěnicích tak i ve Stříbře bylo tak zvané „pomocné zemědělské hospodářství“ ve zkratce „PZH“, o tom ve Stříbře moc nevím, prakticky nic, jedno vím ale určitě, že se nacházelo mimo objekt kasáren.

V Luštěnicích bylo přímo v kasárnách na jejich okraji, bylo tam nevelké množství hovězího dobytka a asi stovka prasat. O všechna ta zvířata se staral jeden voják, v tabulkách byl veden jako příslušník osmé roty.

O tom hospodářství bych se rád zmínil trochu podrobněji. Je celkem logické, že při množství vojáků, kteří se u útvaru stravovali, vznikalo i nezanedbatelné množství zbytků jídla. Něco od snídaně, toho ale nebylo mnoho, víc od oběda a večeře. Tyto zbytky se musely nějak zlikvidovat, nebylo možné je někam házet na hromadu, která by se zakrátko stala místem s výskytem nežádoucích hlodavců, proto se zbytky používaly ke krmení vepřů.

Armáda v té době měla tak zvaná „PZH“ pomocné zemědělské hospodářství, kde se zbytky jídla používaly k přikrmování dobytka. U jídelny stálo několik popelnic, do kterých se zbytky jídla dávaly. Popelnice potom odvážel již zmiňovaný voják, ten se nezúčastňoval žádného výcviku, a asi ani neprováděl seskoky. Jeho polní uniforma vzor 60 byla od manipulace se zbytky jídla tak „ promaštěná“, že když se s ní svlékl, tak kalhoty zůstaly samy stát.

Užíval si spoustu výhod, o kterých se nám řadovým vojínům mohlo jen zdát, vycházky mu vždy některý z důstojníků střediska podepsal, aby si mohl zajít na pivo, stejné to bylo i s opuštěním posádky tak zvaný „opušťak“ míval velmi často, říkalo se, že důstojníkům štábu dělal zabíjačky, a ti ho za to vždy nějakým opuštákem odměnili.

Tak že vepři, o které se staral nebo i hovězí dobytek, byl v tak zvané „jateční zralosti“ odvezen na jatka, a jejich maso použito ke stravování vojáků. Nevím, jak to bylo s dohledem veterinářů na tuto činnost, ale tenkrát se na to zas až tak moc nehledělo, také nebyla žádná slintavka ani kulhavka, jo po těch porážkách vepřů jsme „slintali“ blahem nad produkty, kuchyně, které po tom následovaly.

Tak že čerstvé maso jsme měli zajištěné, chleba, mléko a jiné produkty se vozily do kasáren každý den, shrnuto, stravování u útvaru v Luštěnicích bylo na velmi dobré úrovni. Chléb, i když byl do kuchyně dovezen čerstvý, tak se krájel až na druhý den, bylo to k vůli nadýmání, a bylo ho vždy dost.

Na snídani kakao, čaj, loupáčky, rohlíky, nebo jiné druhy pečiva byly běžné, stejně tak jako třeba půlka vánočky, nebo pomeranče s lahví vína pro dva vojáky o Vánočních svátcích, stejně tak jako obyčejná jablka.

O tom všem se nám v Stříbře mohlo jen zdát. Stejné to bylo i se zákusky, ty byly minimálně dvakrát za týden, zpravidla některý den v týdnu anebo v neděli. Pokud se stalo, a vyjeli jsme na nějakou brigádu, kde stravování jednotky měl na starosti náčelník štábu, tak stravování se ještě zlepšilo.

V sobotu a v neděli nebývaly večeře teplé, fasovala se tak zvaná studená strava, obyčejně nějaký salám, kousek másla, nebo „fašírka“, to byla studená sekaná, nějaká rybí konzerva, sušenky, nebo oplatky, karamely „si-si“, ty bývaly moc dobré. Ta studená strava byla proto, aby i kuchaři mohli v sobotu nebo v neděli na vycházku.

Ještě poznámka ke stravování v Luštěnicích, v kuchyni byly zaměstnány i manželky některých důstojníků ze štábu střediska, vedoucí kuchyně byla také manželka jednoho důstojníka, tyto dámy tedy dohlížely na kvalitu připravovaných jídel, vojákům základní služby, kteří byli zařazeni na funkci kuchař, nic neodpustili, neexistovalo žádné „šizení“ nebo dokonce okrádání.

S tím jsem se setkal až o něco později, u útvaru, kam jsem byl převelen po zrušení výsadkového střediska. Zmíním se o tom později, v dalších vzpomínkách.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.srpna

TROCHA HISTORIE 101

Velkolepá přehlídka na Letné skončila, nevím, kde na to armáda brala peníze, nikdo se nedohadoval o nějakých 2 % HDP dnes, něco takového jako byla ta přehlídka, by naše „kabaretní“ armáda, mohla sotva uskutečnit.

Jednak nemá tolik finančních prostředků, a ani takový počet vojáků.

Vrátili jsme se tedy do Luštěnic, samozřejmě že za přehlídku byly i nějaké „opušťáky“, nebylo jich zase mnoho, přece jen jsme byli prvosledová jednotka, tak že se s nimi nijak neplýtvalo.

Klidný pobyt v Luštěnicích ale jednoho dne skončil, přišel rozkaz k přesunu do posádky ve Stříbře, to byla, naše, dá se říct „mateřská“ posádka, i když se k nám často chovala jako macecha.

Divné na tom rozkaze bylo, že jsme sebou museli vzít i padáky. Proč tomu tak bylo, jsme se dozvěděli po příjezdu do Stříbra.

Jako vždy, i v tomto případě měli hlavní slovo ZVP neboli politruci. Jejich prostřednictvím nám oznámili že, před mnoha staletími svedli husité u Tachova bitvu, ve které porazili vojska tehdejších křižáků.

Tak že při této příležitosti, velitel 19 motostřelecké divize generál Vasil Valo, rozhodl o uspořádání vojenské přehlídky v Tachově.
Soudruh generál trval na tom, aby se jeho přehlídky, zúčastnily všechny druhy vojsk divize, které velel.

K osobě soudruha generála bych uvedl jen několik poznámek, pocházel z Ukrajiny, byl to voják, který se zúčastnil II. světové války na východní frontě.

V bývalé ČSLA těch „fronťáků“ bylo v té době ještě hodně, v roce 1960 převzal velení 19 motostřelecké divize, na jeho uniformě jste mohli napočítat 18 řádů a vyznamenání.
Oproti dnešním vojákům to bylo nic moc, ti dnešní mají těch „metálů“ o mnoho víc, a nebyli na frontě. Některým tam chybí již jen zavěšené klíčky od jejich auta.

Ještě něco, když jsem se po ukončení kurzu praporčíků hlásil na velitelství 19 divize, tak mně a ostatním podal soudruh generál ruku. Svoji ruku jsem si pak asi půl roku nemyl, abych nesmazal ten slavný dotek jeho ruky. (ha,ha) Na závěr, soudruh generál zemřel ve službě na infarkt, bylo mu 58 let.

To bylo malé odbočení, tak jsme se jeli ubytovat do kasáren v Tachově, no do kasáren, spali jsme v tělocvičně, byla to vlastně bývalá konírna, do které se dovezla sláma, na tu jsme si položili „celty“ správně stanové dílce a na těch jsme spávali. V dnešní době něco nepředstavitelného.

Dodnes jsem nepochopil, proč jsme donekonečna museli nacvičovat nasedání na vozidla, samozřejmě ustrojeni do hlavních padáků, před tím jsme ale stáli u vozidel a padáky byly na zemi, až na povel jsme si je oblékli a nastoupili na vozidla.

Vzhledem k tomu, že se přehlídka konala v blízkosti naší západní hranice, tak na její druhé straně její konání uvedlo do bojové pohotovosti 11 lehký obrněný pluk americké armády, který byl dislokován v západoněmeckém městě Barnau. No, a protože „amíci“ vyhlásili pohotovost, tak naše Pohraniční stráž nezahálela, a svoje jednotky uvedla také do stavu bojové pohotovosti.

Teď ještě něco o stravování na takové „místní“ přehlídce. Jako výsadkáři jsme měli nárok na stravní normu 5, pokud jsme se ale stravovali někde u jiné jednotky, tak nám byl rozdíl ve stravě vyrovnáván tak zvanými „přídavky“, u některého útvaru to byla „šiška“ salámu určená pro čtyři vojáky, nebo nějaké sušenky či oplatky, popřípadě masová nebo rybí konzerva, vždy záleželo na dotyčném proviantním důstojníkovi dotyčného útvaru.

Na přehlídce v Tachově jsme ale pravidelně dostávali pěti litrové sklenice kompotu, jednou to byli švestky, nebo třešně, ale také plata syrových vajec, která jste si nemohli nikde uvařit, nebo usmažit, tak že zcela logicky následovaly bitvy se syrovými vejci, cílem byli vojáci toho útvaru, u kterého jsme právě byli, a bylo docela jedno, koho jste trefili, vojína nebo důstojníka. Proto bylo později od takové formy přídavků upuštěno.

Přehlídka se ale nelíbila některým obyvatelům města, a dělali všechno proto, aby její konání armádě znepříjemnili.

Na trase kudy vozidla odjížděla z přehlídky, se objevily zemědělské stroje postavené do cesty odjíždějícím vozidlům, to se stalo při „generálce“, na samotnou přehlídku proto byla tato trasa střežena.

Proč tomu tak bylo?
Zde je potřeba si uvědomit, že jsme se pohybovali nejen v blízkosti naší státní hranice, ale i v oblasti, kde se ještě šestnáct let po skončení II. světové války, nacházely zbytky obyvatel německé národnosti, v Luštěnicích jsme byli prakticky ve vnitrozemí, ale v okolí Stříbra i toho Tachova, což byly bývalé Sudety, byla spousta vesnic, kde naši armádu jejich obyvatelé neměli rádi, a při každé příležitosti to dávali najevo.

V okolí Stříbra nebo Tachova, nebylo rozumné ve vesnici navštívit místní hospodu, ne kvůli vypití piva, ale třeba jen proto, že jste si chtěl koupit cigarety. Stejné to bylo i v okolí Karlových Varů, o tom vyprávěl jeden z vojáků od praporu Karlovy Vary, že když se vraceli z nějakého cvičení a pochodovali přes vesnici, tak po nich děti házely kamení.

Nikdy jsme do podobných vesnic nevstupovali všichni, obyčejně se posbíraly prázdné polní láhve, a pro vodu šli nejméně tři vojáci, nikdy ne důstojník. Stávalo se, že když jsme požádali v nějakém domě o vodu tak jsme byli dost nevybíravým způsobem odmítnuti.

Asi si položíte otázku, proč jsme jednoduše nepřišli ke studni a vodu si nenabrali?

Na to je jednoduchá odpověď, veřejných studní bylo v těch vesnicích málo, nebo vůbec žádná, a zdrojů vody, jako byly studánky ještě méně. Ty sice byly v našich mapách zakresleny, ale ne vždy skutečnost odpovídala informaci na mapě. Čistě teoreticky jsme se mohli napít jakékoliv vody, ale před tím jsme museli použít tablety na její úpravu, které jsme dostávali. Ty měly za úkol zničit bakterie ve vodě, nevím ale o tom, že by někdo z vojáků tyto tablety použil.

Nejhorší ale bylo, když jste svoji žízeň neudržel pod kontrolou, viděl jsem, když jsme se jednou nad ránem vraceli do kasáren z nějakého cvičení, samozřejmě patřičně utahaní i žízniví, kasárna byla v dohledu tak hodinu chůze. Jeden voják, opatrně rozbil slabou vrstvu ledu na obrovské kaluži, která byla na lesní cestě, z té kaluže nabral vodu do prázdné polní láhve, a z té láhve se napil.

Přípravek na vyčištění vody nepoužil, pokud by tabletu do láhve hodil, tak musel počkat asi dvacet minut, než se voda vyčistí, to pro něho byla dlouhá doba, žízeň byla větší. Při tom stačilo vydržet, a po příchodu do kasáren mohl vypít vody neomezené množství. V kasárnách bylo vody dost a byla dobrá.

Voda v kaluži byla asi bez nějakých škodlivin, protože tomu vojákovi se nic nestalo, mám na mysli průjem, nebo něco podobného. Na našich setkáních to tomu vojákovi samozřejmě s humorem vždy připomeneme.

R/MŘ

Pokračování Trochy historie v sobotu 26.července.

TROCHA HISTORIE 100

Jako každý rok, tak i v roce 1963 se konala v Praze na Letné mohutná vojenská přehlídka naší armády.

Jako vždy se při této příležitosti na ministerstvu národní obrany rozhodovalo o tom, jaké jednotky, se této „slávy“ zúčastní.

U motostřeleckých, tankových, leteckých, jednotek Pohraniční stráže a vojsk Ministerstva vnitra to bylo jasné. Velení armády se ale dohadovalo, které jednotky, a hlavně ze kterých posádek, budou reprezentovat tehdejší výsadkové vojsko.

Posádky výsadkového vojska byly čtyři, 22. výsadková brigáda v Prostějově, 7 výsadkový pluk zvláštního určení v Holešově, 4 výsadkové výcvikové středisko v Chrudimi, a 1 výsadkové výcvikové středisko v Luštěnicích.

Přihlíželo se samozřejmě ke vzdálenosti jednotlivých posádek od místa konání přehlídky, to bylo z čistě ekonomických důvodů, cesta z Prostějova nebo Holešova by se bývala uskutečnila po železnici, to vyžadovalo složité zabezpečení.

Náčelník generálního štábu rozhodl, že reprezentací výsadkových jednotek ČSLA pověří tehdejšího velitele 1 armádního sboru generál-majora Alexandra Muchu. Ten měl k dispozici dva prapory výsadkářů a bez váhání je na přehlídku určil. Samozřejmě že, kritériem byla právě blízkost posádky, to Luštěnice splňovaly, a to i přes skutečnost, že středisko fungovalo na vysokém stupni utajení.

Bylo tedy rozhodnuto, že výsadkáři pojedou na vozidlech Praga V3S, budou sedět na lavicích po čtyřech a ve čtyřech řadách na korbě vozidla, ustrojeni budou do polního stejnokroje vzor 60 „mlok“, mimochodem to byla jedna z novinek tehdejší přehlídky, na zádech budou mít hlavní padák PD-47, na hlavě koženou letní kuklu pro výsadkáře, na rukou výsadkářské rukavice, a na prsou útočnou pušku „vzor 58“ s nasazeným zásobníkem (ten byl samozřejmě prázdný).

Mimochodem zásobníky nikdo nekontroloval, jestli „náhodou“ někdo nemá v zásobníku ostrý náboj, a to i přes to, že tribuna byla plná zajímavých hostů. Ale nebyli jsme v Americe, kde se prezidenti střílí jak králíci.

Ještě k těm kuklám, byly zimní s kožešinou, a letní bez, velikost byla číslována třeba jako čepice, nebo později barety., na přehlídku jsme vyfasovali letní provedení.

Tak se začalo nacvičovat, prapor ze Stříbra byl ubytován pod stany na Vypichu, prapor z Karlových Varů na letišti ve Kbelích. Po celou dobu nácviku panovalo poměrně studené dubnové počasí s častými dešťovými přeháňkami, byli jsme promočeni, a nebylo kde se usušit. Protože jsme se jen vozili a nepochodovali, tak nám byla i zima, při neustálém nastupování na auta, jsme museli dávat pozor, abychom si nechtěně neotevřeli padák.
S hlavním padákem se nastupovalo velmi špatně, ti, kteří seděli úplně vpředu, museli navíc překračovat všechny lavice, a ty byly k podlaze vozidla přibité.

My jsme se při nácviku na přehlídku moc nenadřeli, mám na mysli pilování slavnostního pochodu, nebo cokoliv podobného, horší to ale bylo u jednotek motostřeleckých praporů, nebo vojsk Ministerstva vnitra a Pohraniční stráže, které ten slavnostní pochod nacvičovaly.

Při nácviku se velícím důstojníkům pořád něco nelíbilo, a tak se cvičilo o sto šest. Při nácviku sice měli nějakou přestávku, a této přestávky využila „pěchota“ třeba k tomu, že si sundali přilby, a jednoduše si na ně sedli. To nemohli udělat příslušníci PS, kteří měli na hlavách brigadýrky, na ty se nedalo sednout.

Této skutečnosti využili „ politruci“ a „propagandisté“, složili takový verš, ten se pěchota musela naučit. V přestávkách nácviku motostřelci skandovali „ co pésáci co děláte, že si také nesedáte“, a pohraniční stráž odpovídala „ brigadýrka zelená, větší sílu znamená“, z těchto pokřiků měli největší radost již zmiňovaní politruci a propagandisté.

Skutečnost, že si na přilby sedali motostřelci, znamenalo, že barva na přilbách byla odřená, vyřešilo se to tím, že před generálním nácvikem, byly všechny přilby přestříkány rychleschnoucí khaki barvou.

Ještě jedna zajímavost z přehlídky, o které se málo ví. Pochodující jednotky měly na nohou služební obuv vzor 60, tak zvané „kanady“, ty mají a i tenkrát měly podrážku ze surové gumy, ta při pochodu poněkud tlumila zvuk pochodující jednotky.
Někdo z vrchnosti tedy vymyslel, že „kanady“ budou na přehlídce s koženou podrážkou, aby zvuk při pochodu co nejvíce vynikal. Podle pozdějšího vyjádření jednoho z pochodujících vojáků, to bylo dost náročné, v těchto „kanadách“ se vzhledem k jejich kožené podrážce, velmi špatně pochodovalo, ony totiž klouzaly.

Nácvik byl ukončen, nastal den přehlídky, nové „maskáče“ které jsme na přehlídku vyfasovali (mimochodem to byla jedna z novinek v ustrojování) smrděly naftalínem.

Při příjezdu na přehlídkovou trasu jsme museli sledovat důstojníka s praporem na balkóně jedné budovy. Ten když tím praporem zamával, tak jsme jednohlasně řekli „tři, čtyři“ potom provedli k poctě zbraň a vpravo hleď, to bylo asi tak 200 metrů od hlavní tribuny, před ní jsme již všichni museli hledět doprava.

Hlavní tribuna byla do posledního místa zaplněná členy vlády, generalitou armády, vojenskými přidělenci jednotlivých států, ale také čestnými hosty spolu se spoustou pionýrů, nechyběl ani prezident, před tribunou pak čestná jednotka Hradní stráže se zástavou prezidenta republiky.

Přítomné dámy měly při pohledu na tuto jednotku mokro na hřišti. Prezident nám z tribuny zamával, Lomský zasalutoval, a velitel 1 armádního sboru někde zvracel, údajně se mu udělalo nevolno, spíš si myslím, že to přepískl s „bohatýrskými“ přípitky, jak tomu na takových akcích bývalo zvykem. A to ještě „súdruh“ generál netušil, že ho o něco později přejede při venčení psa, tramvaj.

Zazněl povel velitele přehlídky, dirigent Ústřední vojenské hudby ČSLA, nadporučík František Železňák, mimochodem rodák z naší vesnice Čechy pod Kosířem, zvedl taktovku, a hudba spustila „ Kde domov můj“ a tenkrát ještě pokračování“ Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů“, obsluhy 122 mm houfnic do velebných tónů vypálily první ránu, samozřejmě, že cvičnou municí.

Debilní salvová děla byla ještě v nedohlednu. Projeli jsme okolo tribuny, kousek za ní jsme si dali pohov, přehlídka pro nás skončila, odjeli jsme do Luštěnic.

Úplně na závěr, kam se všechna ta výstroj a výzbroj poděla?

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.července 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 99

V předchozích kapitolách byla i informace o strážní službě na muničním skladě „JIRNÁ“, název byl zřejmě odvozen od vrcholu stejného jména, jeho výška byla 523 metrů n.m., tento sklad se nacházel hned vedle hlavní silnice směrem na Ostrov u Stříbra.

U odbočky z hlavní silnice byly značky zakazující vjezd všech vozidel a také výstraha, že se jedná o střežený vojenský prostor se zákazem vstupu, spolu s informací o nebezpečí ohrožení života. Jedna zajímavost, o které se málo ví, v blízkosti tohoto muničního skladu se nacházelo utajované velitelství 1 armádního sboru, které by bylo uvedeno do činnosti v případě válečného konfliktu.

Ještě jedna zmínka o tomto místě a to v souvislosti s místem mého bydliště. Z naší vesnice ve Stříbře sloužil i jeden voják, znám jeho jméno, na hřbitově najdete i jeho hrob spolu s pomníkem, na kterém je i jeho fotografie, ten se vracel z vycházky, při návratu si „stopl“ nákladní vozidlo, posádku tvořili zaměstnanci pivovaru, která rozvážela po okolních hospodách sudy s pivem. Měl ale smůlu, vozidlo v jedné ze zatáček v důsledku opilosti řidiče havarovalo, jeden ze sudů prorazil kabinu vozidla, a vojína usmrtil. Sudy v té době byly z těžkého dubového dřeva, navíc jejich váhu násobilo jedno sto litrů piva, které v tom sudu bylo.

Ale zpátky k muničnímu skladu.

Na muničáku se skladovaly všechny možné používané, ale i starší druhy munice, miny, trhaviny, a také letecké pumy, ty byly uloženy v takových laťových bednách pod přístřešky, pod stejnými přístřešky stály i nákladní automobily zakryté plachtami, korba s plachtou byla po obvodu opatřena lankem a na lanku byla pečeť, pečeti se čas od času kontrolovaly.

Byly zde uloženy náhradní motory do obrněných transportérů, později i motory 3R9 do raket. Vlastní sklad byl asi 300 metrů od strážnice v lese, který byl udržovaný, samotný muniční sklad byl od okolí oddělen průsekem.

Podél celého oplocení chodili strážní, později byla tato stráž zrušena a střežilo se jen vnitřní oplocení. Mezi jednotlivými ploty byli na ocelových vodících lankách puštěni psi. Ti psovodi, tak to byla samostatná kapitola, vyprávělo se, že psy, krmili jídlem z kuchyně mužstva, sami pak konzumovali konzervy s masem, které pro psy fasovali, nevím, ale stravování mužstva bylo ve Stříbře na velmi mizerné úrovni.

Vzhledem k rozloze a důležitosti skladu se stavěla tak zvaná „důstojnická stráž“, velitel stráže byl v tomto případě důstojník, nejvýše do hodnosti nadporučík, potom dva závodčí, to byli poddůstojníci, samotnou stráž tvořilo dvacet jedna vojáků základní služby, ti vykonávali samotnou strážní službu na sedmi stanovištích.

Spolu se strážnými byl ve stráži i jeden psovod spolu s jeho psem. Tato stráž byla pro vojáky noční můrou, a to pro přítomnost důstojníka na strážnici. Ten měl sice svoji místnost, ale mohl se kdykoliv podívat co se děje v místnosti pro strážné.

Kontrolovat strážné na jejich stanoviště ale nechodil, při kontrole mohl velmi lehce přijít k úrazu, zvláště když se jednalo o důstojníka, který nebyl u mužstva příliš v oblibě.

Na konci léta stráž na tomto muničáku vynahradila všechny její nedostatky. Rostly tam totiž borůvky a velké množství hřibů, vzhledem k tomu, že je tam nikdo jiný než vojáci nemohl sbírat, tak jich tam bylo hodně, proto také dorůstaly do větších velikostí. Vojáci, kteří na muničák chodili pravidelně, tak tyto lesní plody v Armě měnili za cigarety a sem tam i alkohol.

Sběr a následná konzumace měly i jednu nevýhodu, vždy Vás prozradila barva Vašich úst, ta upozornila na skutečnost, že jste místo hlídání sbíral borůvky. Na tuto skutečnost upozornil i jeden kontrolní orgán, který následně nechal vystřídat celou stráž, jako důvod uvedl porušení předpisů o strážní službě, mám za to, že to byl předpis „ZÁKL 1-1".

Nevím, ale jen si matně vzpomínám, že tam bylo napsáno „ na strážním stanovišti je zakázáno kouřit, jíst a věnovat se činnosti, která by odváděla pozornost od střežení objektu“ Ale i na takovém strážním stanovišti nebyla nouze o nějaký příběh.

Zde trochu odbočím, než ho začnu popisovat.
Seděli jsme na chatě u jednoho bývalého vojáka, který sloužil také v Luštěnicích, jeho jméno ale vynechám, protože později po odchodu z vojny sloužil u bývalé Veřejné Bezpečnosti, a to na tu dobu, s dost vysokou hodností kapitána.

Jak tomu tak na takových setkáních bývá, tak jsme vzpomínali na naše mládí, a tím pádem i na službu u výsadkového vojska. Zde je nutné dodat, že jeho chata se nachází v Litenčické pahorkatině, přesněji v místě nazvaném „ Ždánický les“, ještě více upřesním, že je v lokalitě nazývané „Pastviny“.

Tam se nachází bývalé rekreační středisko, ve kterém se v době socialistického Československa, léčily děti z celé ČSSR, které trpěly nemocí dýchacích cest, tak zvané astma. Po hadrové revoluci bylo toto zařízení zprivatizováno, a léčení skončilo. Později jsme na tom místě měli náš druhý sraz výsadkových veteránů z Luštěnic.

O čem jsme hovořili?

***
Vzpomíná majitel chaty:
Končila nám dvaceti čtyř hodinová směna na muničáku, byla to vlastně naše poslední stráž, za tři dny jsme odcházeli do civilu. Chtěl jsem se s tou stráží ale nejen s ní nějakým způsobem rozloučit, kus od strážnice stála opuštěná „kadibudka“ do které nikdo nechodil, tak jsem sundal z ramene automat, natáhl a celou dávku do té kadibudky vystřílel. Když dozněla poslední rána, tak jsem si s hrůzou uvědomil, že tam někdo čistě náhodou mohl sedět, těch mých pár kroků k té rozstřílené kadibudce trvalo celou věčnost, naštěstí v ní nikdo neseděl. Moje otázka zněla, kde jsi prosím tě vzal tolik nábojů? Jeho odpověď byla „ tak to člověče do dneška opravdu nevím“.
***

Jako strážný jste byl „nedotknutelný“, bylo to proto, jak bylo uvedeno v předpisu, že jste i v době míru vykonával bojový úkol.

V čem takový bojový úkol spočíval, třeba v tom, že jste hlídal „basistu“ to byl výraz pro vojáka, který si v útvarovém vězení odpykával trest, který mu byl udělen. K tomu trestu, jen pro připomenutí, mohl jste dostat trest, ve kterém jste byl ve vězení po určitou dobu, tedy celých dvacet čtyři hodin denně, nebo trest vězení „po službě“.

To znamenalo, že jste se normálně zúčastňoval výcviku, ale po přečtení denního rozkazu jste si sbalil deku, a odešel do vězení, kde jste strávil zbytek dne a noc. Po budíčku jste se vrátil zpět k jednotce. V obou případech na Vás dohlížely stráže, a mohl jste být přidělen na jakoukoliv práci v prostoru kasáren.

Ještě jedna zajímavost ze střediska v Luštěnicích, poddůstojnická škola v Luštěnicích stráž nestavěla, její příslušníci byli pouze zařazováni jako dozorčí kuchyně.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.června 2025

TROCHA HISTORIE 98

Ještě k tomu desátníkovi co té stráži tenkrát v tom učilišti velel. Nevím od jaké jednotky nebo útvaru byl do kurzu praporčíků odvelen, ale jednou vyprávěl, že u útvaru od kterého do kurzu přišel, chodili do stráže hlídat nějaký objekt. Tam prý chodili i dívky nebo ženy našich tmavších spoluobčanů, lépe řečeno cikánů, ty údajně u plotu vojákům ukazovaly to, co měly pod zdviženými sukněmi. Zadarmo to ale nebylo, vojáci jim za to dávali bochníky chleba. Nevím, ale na vojně se dělo spoustu věcí, vojáci byli v tomto směru nepřekonatelní.

Ale zpátky k Luštěnicím, výsadkové středisko sousedilo s tankovou divizí, tato divize měla v prostorách střediska pod jednoduchými přístřešky uloženy starší stíhače tanků „ST – 100“, číslo 100 udávalo ráži kanonu, který ten stíhač měl.

Strážní službu u těchto objektů vykonávali příslušníci strážního odřadu, kteří byli ubytováni ve středisku. Nevím kolik jich bylo, ale svojí nekázní působili neustálé problémy, a velení střediska také neustále řešilo stížnosti místních obyvatel na jejich chování, prakticky byli buď ve stráži, nebo ve svém volnu na vycházce, a to buď povolené, nebo nepovolené. Nevykonávali žádný výcvik, na rozdíl od nás měli vojnu, jako procházku růžovým sadem.

Jejich výstroj se od té naší hodně lišila. Oblečeni byli v pracovních, starších uniformách vzor 21, na nohou boty, kterým se říkalo „půllitráky“, bylo to něco na způsob jezdeckých bot, ale z velmi hrubé kůže, a také ve velmi horším provedení.

Zbraně používali samopaly vzor 26, to byly krátké samopaly se sklopnou ramenní opěrkou, které dříve používalo výsadkové vojsko Jejich chování se mnohokrát řešilo na velitelské úrovni, ale k ničemu to nevedlo.

Ve středisku se měli moc dobře, na stravu chodili do naší jídelny, kde dostávali stejné jídlo a porce jako my. Nechodily k nim žádné kontroly, a pokud nějaká přišla tak jedině od jejich útvaru z Milovic, o té byli vždy včas informováni, se svým útvarem měli telefonické spojení přes naši ústřednu.

Pokud došlo ke kázeňským přestupkům, za které byl udělen trest vězení, tak byli zavřeni do našeho vězení, to bývalo dlouhodobě prázdné, u našich jednotek byla kázeň přece jen na vyšší úrovni než u nich. Vězení, neboli „basa“ bylo někdy využito, pokud nebylo místo v hotelu, a za vojákem přijela návštěva. Tento způsob využití byl ale dost problematický.

Stalo se, že prostor našeho vězení využíval jeden z tankistů již zmiňovaného strážního odřadu. Při jeho převzetí velitelem stráže, u kterého byl i dozorčí posádky, byl tento tankista poučen i o tom, že po dobu výkonu trestu může být přidělen k vykonání nějaké práce v prostoru kasáren.

Byla to docela běžná praxe, vězni byli používáni k úklidu na strážnici, nebo třeba k vykládce uhlí ze železničních vagonů. Při jakékoliv činnosti s nimi ale musel být strážný, takový byl předpis. Také byl poučen o tom, že pokud by se pokusil o útěk, tak může strážný použít i zbraň.

Co se stalo? Vězeň byl přidělen na nějakou práci mimo strážnici, práce se mu ale moc nezamlouvala, tak se rozhodl, že uteče. Nevím, jak si to představoval, ale prostě začal utíkat.

Strážný, voják prvního ročníku ho sice několikrát vyzval k zastavení, ale vězeň nereagoval, strážný váhal s použitím zbraně, ono něco jiného je střílet na střelnici do terčů, a něco jiného střílet po vojákovi, který sice neposlechl a utíká, ale je to, dá se říct živý tvor.

Bohužel prchající vězeň měl ale smůlu, z oběda se vracel dozorčí posádky, který výzvy strážného k zastavení prchajícího vězně slyšel a utíkajícího vězně na vlastní oči viděl. Dozorčí vytáhl pistoli a prchajícího vězně střelil do nohy. Střelné zranění nebylo vážné, zraněný byl odvezen do nemocnice a ještě v průběhu léčení vojenským prokurátorem obžalován a také odsouzen.

Skutečnost, že proti prchajícímu vězni byla použita zbraň, bylo z jednoho prostého důvodu. Krátce před tímto incidentem došlo u sousední tankové divize k mimořádné události, a závažnému trestnému činu vraždy.

Byli tam zastřeleni tři vojáci, střelcem byl četař základní služby, co se tenkrát stalo?

Jednoho březnového rána našel pomocný dělník na vojenské střelnici u Lipníka v chodbě strážnice dva zastřelené vojáky, v místnosti vedle chodby potom ještě dalšího vojáka, v místnosti byl také utržený telefon. Vyběhl ven, sedl na kolo a odjel do Lipníka, kde z kanceláře lesní správy zavolal na posádku do Milovic.

Netrvalo dlouho a na místo činu přijela vojenská komise a zakrátko na to i vyšetřovatelé pražské kriminálky, spolu s orgány vojenské kontrarozvědky.

Zpočátku to vypadalo na nějakou nepřátelskou špionážní akci, protože krátce před tím byl u obce Struhy, která byla součástí vojenského prostoru Milovice –Mladá, zadržen vůz německého velvyslanectví s posádkou.

Na strážnici chyběl i jeden samopal, tak se rozběhlo vyšetřování.

Následně se v kapse uniformy jednoho ze zastřelených vojáků, našla jízdenka na vlak do stanice Křinec. Vyšetřováním se zjistilo, že tam vojáci jezdívali dost pravidelně za děvčaty. Byli tam i v osudný den, a dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že se zastavili i v místní hospodě.

Hospodský při výslechu uvedl, že si dva vojáci při příchodu do hospody objednali tři piva, na jeho dotaz kde mají třetího, odpověděli, že se zdržel a přijde za chvíli, hospodský jim na to odpověděl, že až přijde, tak mu pivo natočí.

Vojáci si dali každý ještě jedno pivo, ale ten třetí nepřišel. To byl zvrat ve vyšetřování, dalším se pak zjistilo, že ten třetí, který měl tu osudovou neděli službu, a musel zůstat v posádce, v té vesnici opravdu děvče měl. Dotyčná slečna potom přiznala, že s ním známost má, ale tuto neděli za ní přijel jiný známý, a sice četař z posádky v Milovicích. Řekla také, že se jí ten četař neustále vnucuje a naléhá, aby tu známost s tím vojákem z toho Lipníka skončila, ona ten jeho návrh ale odmítla.

Vyšetřování se přeneslo do posádky v Milovicích, tam nechali nastoupit celý útvar, u kterého dotyčný četař sloužil: Ten nastoupil bez pláště a s oděrkami na rukou a obličeji. Následoval jeho výslech, u kterého byl dotázán od čeho má ty oděrky a kde má plášť, následně byl odvezen do Lipníka, kde se k vraždě těch vojáků přiznal.

Toho vojáka, co měl v neděli službu, neměl rád, a to kvůli té slečně z Křince, měl od něho dokonce vypůjčeny nějaké peníze, a proto se rozhodl, že se mu pomstí.

Využil té příležitosti, že se vojáci zastavili na pivo, běžel napřed na střelnici, tam na strážnici tomu vojákovi začal nadávat, dokonce se sním, pustil i do rvačky. Ten chtěl telefonem zavolat o pomoc, ale útočník mu telefon vytrhl a urval ze stěny.

Vojín, který byl napaden, asi udělal osudovou chybu, v sebeobraně vzal do ruky nabitý samopal, útočník mu ho ale vykroutil z ruky a krátkou dávkou vojáka zastřelil.

Potom mu ale došlo, co udělal, až se ti dva vrátí z hospody, tak určitě budou chtít vědět, kdo mohl jejich kamaráda zabít. Sedl si tedy na konci tmavé chodby naproti vchodovým dveřím a čekal, až přijdou. Netrvalo dlouho a ti dva se bezstarostně po vypitých pivech, nic netušíce, otevřeli dveře, a vstoupili dovnitř.

Za nimi je uvítala dávka ze samopalu, četař potom ty dveře zavřel a odešel do Milovic. Po cestě strčil pod jeden můstek zakrvácený a potrhaný plášť spolu se samopalem, a vrátil se do kasáren, Měl za to, že se na jeho čin nepřijde, spravedlnost nezůstala slepá, v následném procesu byl odsouzen k trestu smrti.

V souvislosti s touto událostí vyšetřující orgány upozornily na nedbalý výkon strážní služby na tomto stanovišti, padly i nějaké tresty, později se ale na celý případ zapomnělo.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 5.července 2025

TROCHA HISTORIE 97

Pokračování Trochy historie 96...

*****
"Jano, tušil, co se může přihodit tak dával velmi dobrý pozor, aby ho nikdo nepřekvapil, jak to pokračovalo? To se dočtete v dalším dílu vzpomínek"......
*****

Dozorčí útvaru se vydal na kontrolu, samozřejmě bez velitele stráže, u skladů začal přelézat bránu objektu, a na malou chvíli, jak později Jano vyprávěl, se nahoře na bráně zastavil, bylo to zcela logické, musel si přehodit nohu na druhou stranu brány.

Ale měl smůlu, Jano, si bránu velmi pečlivě hlídal, a počínání dozorčího neustále sledoval, využil okamžiku zastavení, a nad hlavu toho kontrolního orgánu vypálil krátkou dávku, jak mnohem později řekl, tak žádný varovný výstřel se nekonal.

Kontrolní orgán nahoře na bráně samozřejmě patřičně ztuhl a velmi rychle pochopil, že udělal chybu. Před druhou, zase krátkou dávkou Jano déveťákovi řekl pár slov, ten si na té bráně svoji další kontrolu rozmyslel, a zůstal sedět. Mezitím již přiběhl velitel stráže, který zaslechl výstřely, sebou měl dva strážné a všichni spatřili nevídané divadlo.

Dozorčí útvaru se křečovitě držel brány, a jen koktal něco o odvolání strážného. Jano, teď již předpisově provedl vystřídání, a spolu s velitelem stráže, i dozorčím útvaru, kterému mezitím dovolili z té brány slézt, opustili prostor.

Celý incident měl dohru u velitele střediska, hlavní viník incidentu byl přeložen k sousední jednotce a Jano, si na doporučení velitele střediska, podal žádost o přeložení k úplně jiné jednotce. Bylo mu vyhověno, a dokonce se dostal k nějakému útvaru blíž k místu svého bydliště někam na Slovensko.

Když se s námi při odjezdu od střediska loučil s hubou rozesmátou od ucha k uchu, tak na dotaz, co tomu bláznovi, protože jinak se to nazvat nedá, na té bráně řekl, tak svojí měkkou slovenštinou odpověděl „ ak sa eště raz pohněš, tak to do těba našijem“, neměli jsme sebemenší důvod mu nevěřit, byl by to určitě udělal. Na jeho místě bychom jednali stejným způsobem.
Ještě něco, taková maličkost, chybějící náboje ze zásobníku zbraně, ze které Jano střílel, byly bez náhrady odepsány.


Další příhoda je z kategorie méně úsměvné a mohla skončit tragicky. Vzpomíná Josef Pešek od praporu Karlovy Vary, který také cvičil v Luštěnicích. Hlídali jsme na muničním skladě, mezi vojáky jednoduše nazývaný „muničák“, jako každý sklad tohoto druhu se nacházel v lese.

Chodili jsme tam tři strážní za sebou po takové pěšině v rozestupu asi 50 metrů. Bylo to v zimě a v noci, chodil jsem jako prostřední, za mnou chodil třetí strážný, byl to voják prvního ročníku. Napadla mně taková volovina, nebylo to nic jiného než to, že jsem se v jednom místě schoval za strom. Až mně poslední strážný přešel, tak jsem se pomalu vydal za ním, chvíli mu trvalo, než zjistil, že někdo chodí za ním a ne před ním, najednou se mně jeho silueta ztratila a začínalo to být špatné, chvíli jsme se vzájemně hlídali, až do doby kdy se zastavil, a já jsem uslyšel zvuk natahovaného závěru jeho „ osmapadesátky“ a otázku, jsi to ty?

S velkou úlevou jsem mu odpověděl že, jsem to skutečně já a jeho odpověď byla jednoznačná „ vole já jsem to už natáhl“ v ten moment jsem si musel přiznat, že to co jsem udělal, byl ode mne opravdu velmi pitomý nápad. Být s námi na stráži jeden voják odněkud z Ostravy, o kterém se tradovalo, že když přišel na muničák, tak okamžitě natáhl a odjistil automat a tak hlídal. Ostatní vojáci se s ním proto báli do stráže chodit.

Ne všechny příhody končí, dá se říct úsměvně. Níže popsaná událost se stala na muničáku kousek od Karlových Varů, k čemu tam došlo?

Vojín od strážní jednotky požádal svého velitele o výměnu služby, jako důvod uvedl dopis od snoubenky, která mu psala, že za ním přijede na návštěvu. Jednotce velící důstojník, mu ale výměnu nepovolil, voják řekl, že pokud snoubenka přijede, a on bude muset do stráže, tak že se na stanovišti zastřelí.

Ta dívka skutečně za tím vojákem přijela, a vojákovi z kasáren volali, že má návštěvu, on na to nic neřekl a odešel na strážní stanoviště, kde se jednou ranou z automatu zastřelil. Major, který té jednotce velel a výměnu nepovolil, byl okamžitě přeložen k jiné jednotce, a to dost daleko od té původní.

Velení moc dobře vědělo, že by se mu kamarádi toho zastřeleného vojáka rychle pomstili, bohužel vojákovi život již nikdo nevrátil. Ano, i takové velitele tehdejší armáda měla.

V předcházející kapitole jsem se zmínil o strážném, který vykonával funkci „návěstníka“, to jste stál před vchodem do strážnice, a každého kdo tam chtěl vejít, jste musel vyzvat k zastavení, uvědomit velitele stráže, a ten rozhodl, jestli dotyčná osoba může vejít na strážnici. Zastavení se nevztahovalo na stráže, které se vracely z vystřídání.

Zase, středisko v Luštěnicích návěstníka nestavělo, ale některé jiné útvary ano.

Jak to dopadlo když návěstník „zazmatkoval“, se dočtete dále.

Byl jsem kádrovým rozkazem V 1 A, jinak velitele první armády, odvelen do kurzu praporčíků ve „ Vyšším vojenském učilišti hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše“, tak zněl oficiální název tohoto učiliště, ve Vyškově. Tam jsme byli několikrát zařazeni i do stráže, obyčejně to bylo ze soboty na neděli, protože přes týden jsme seděli v lavicích na učebnách, a šprtali vojenskou vědu.

Učiliště mělo v tu dobu obrovský tankový park v prostoru za kasárnami samotného vojenského újezdu „Březina“ Bylo tam uloženo, nevím proč, obrovské množství tehdy moderních tanků T-54, které byly vzhledem ke svažitému terénu, zaparkované na takových terasách, všechny tanky byly zakryté plachtami, snad kvůli tomu aby nerezivěly, nebo kvůli leteckému průzkumu, družice v té době byly ještě v nedohlednu.

Tankový park se neustále budoval, přes den se tam pohybovalo neskutečné množství civilních osob, které na stavbě pracovaly, celou stavbu prováděla tehdejší firma „Vojenské stavby“, to byla skutečnost, která nám při pozdějším vyšetřování celé události pomohla.

Nastoupili jsme tedy do stráže, velitel stráže byl desátník z našeho kurzu, od nějakého útvaru, byl to takový zbrklý poddůstojník. Ještě je nutné podotknout, že poddůstojnické hodnosti jsme měli všichni. Já jsem spolu s jedním kolegou, který byl v kurzu od výsadkové brigády, střežil jednu terasu s těmi tanky.

Takže my dva jsme jako správní profíci zalezli pod jednu plachtu, vytáhli cigarety a hulili o sto šest. Tak spokojeně pokuřujeme a polohlasně klábosíme. Najednou směrem od strážnice zazněl výstřel, zašlápli jsme cigarety, a opatrně vystrčili hlavy, to již ale nad nimi začaly létat kulky, dá se říct, že ze všech stran.

Kryli jsme se mohutnými pancíři tanku, a čekali, co bude dál. Vzápětí se ozvala další střelby a to z terasy nad námi, kde byli další strážní. Po chvíli další střelba, ale z prostoru kde stála strážnice, ta byla ale z více zbraní.

Po chvíli vše utichlo, chvíli čekáme, a potom opatrně vylézáme z našeho úkrytu. Netrvalo dlouho a přišli noví strážní, těch se ptáme, co se stalo. Odpověděli, však uvidíte, odcházíme na strážnici, tam na zemi spousta prázdných nábojnic, otevřená okna a smrad ze spáleného střelného prachu.

Za chvíli se objevil „gazík“, to byl malý terénní automobil GAZ -69 s dozorčím útvaru, vzápětí přijela další vozidla s „kontráši“, tedy pracovníky VKR, a také Bezpečnost s psovodem. Začínají výslechy, a my se dovídáme, jak to asi všechno bylo.

Strážný, který stál před strážnicí jako návěstník, údajně zaslechl na cestě nějaké kroky, rozsvícením baterky se snažil zjistit, o co jde, odpovědí mu byla dvě světla, která svítila proti němu. Nezaváhal, sundal z ramene zbraň a předpisově zvolal „stůj, kdo tam“, žádná odpověď, tak přesně podle předpisu další výzva navíc okamžitě doplněná výstražným výstřelem.

Na to velitel stráže vyhlásil poplach, strážní na strážnici začínají z otevřených oken pálit ze svých zbraní na domnělého narušitele. Z oken pálí ve směru ke stanovištím stráží na terasách s tanky. Tam se strážní domnívají, že jsou napadeni, tak palbu opětují, později se mezi námi přiznali, že byli také schováni za tanky, a stříleli jen do směru, odkud přicházela střelba.

Celá komedie skončila s poloprázdnými zásobníky, jen já a kolega jsme střelivo odevzdali do posledního náboje, což bylo později kvitováno, jako téměř hrdinský čin. Na otázku vyšetřujícího orgánu, soudruhu svobodníku, proč jste také nestřílel?, jsem odpověděl, že jsem nikoho neviděl, stejně odpověděl i kolega. Mezitím pes našel nějakou stopu, ta ale skončila po několika metrech v blátě na rozježděné cestě, dál byla údajně stopa od bicyklu, na který tam někdo nasedl. Tolik vyšetřovací verze.

Jak to ale bylo ve skutečnosti? Vzhledem k tomu, že se celý objekt parku, strážnice a ostatních budov nacházel v lese, tak se dalo předpokládat, že se tam může pohybovat i nějaká zvěř, v tomto případě se asi jednalo o jelení zvěř. Tak že se dalo předpokládat, že návěstník si baterkou posvítil do očí jelena. Z jeho očí se světlo odrazilo, strážný zareagoval výzvou, na kterou jelen nereagoval, zmizel až po výstřelech.

Důležité ale bylo, že i přes intenzivní střelbu se nikomu nic nestalo.

Celá akce měla ale ještě dohru v kasárnách, po návratu ze stráže se jako obvykle musely vyčistit zbraně, nevím, jak se to stalo. Ze zbraně toho strážného, který celou akci s tím střílením zapříčinil, vyšel výstřel, samozřejmě že s ostrou ráží.

Příčinou byl pravděpodobně náboj „ zapomenutý“ v hlavni zbraně. Opět se nikomu nic nestalo, „ kulka“ v pohodě prolétla stropem v místnosti, kde se zbraně čistily, jak to bylo možné? Ty budovy v učilišti byly stejně jako v Luštěnicích dřevěné, postavil je za války německý „Wehrmacht“.

Celý incident měl samozřejmě dohru u velitele učiliště, tím byl tenkrát generál major František Bedřich, pozdější náčelník „Hlavní politické správy ČSLA“, ten měl údajně říct že „tak si chlapci zastříleli a hlavně, že nikomu se nic nestalo".

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.června 2025.

TROCHA HISTORIE 96

Ještě je potřeba se zmínit o jednom strážním stanovišti, to nebylo u střediska, ale u pluku ve Stříbře.

Bylo to strážní stanoviště u bojové zástavy, středisko v Luštěnicích žádnou zástavu nemělo, ale u pluku ve Stříbře bojová zástava byla.

Toto stanoviště bylo v kategorii, ve které nebylo o co stát. Do této stráže se přednostně stavěli vojáci, kteří měli odznak „Vzorný voják“, do stráže nastupovali ve vycházkové uniformě, služební obuv musela být patřičně „vyleštěná“, opasek utažený na poslední dírku, a obličej nejmíň dvakrát oholený.

Ve dne, dvě hodiny na stupínku vedle zasklené, uzamčené a zapečetěné skříně, se zbraní v poloze „na prsa zbraň“ a v postoji „pohov“, ten se musel změnit v okamžiku, když okolo procházel důstojník od hodnosti majora a výše, strážný se musel postavit do pozoru, a při tom vzdát poctu „k poctě zbraň“.

Dvě hodiny na tom stupínku ve dne, v noci bylo dovoleno chodit po chodbě, nebo si i na ten stupínek sednout. Jediná výhoda tohoto stanoviště byla, že jste byl v suchu a nebyla Vám zima, v zimě byla budova štábu vytápěna. Ale i tato hrůza se dala vydržet, o tom je následující vzpomínka.

*****
Co se přihodilo, tak na to vzpomíná Josef Pešek od praporu „Karlovy Vary“.

Čas od času na nás připadla jedna z nejméně oblíbených stráží, tou byla stráž u zástavy 20 motostřelecké divize, to se stálo na stupínku u skříně se zástavou, každé hodnosti počínaje majorem se dávala „k poctě zbraň“, na velitelství divize těch vysokých šarží bylo požehnaně.

Jednou se stalo, že při nějaké přehlídce se také „větrala zástava“, skříň se slavnostně odpečetila, zástava se vynesla k přehlídkovým jednotkám, několikrát se s ní zamávalo, a zástava se vracela zpět do té skříně. Součástí zástavy bylo také pouzdro, do kterého se ukládala, v době kdy se zástava předváděla, tak se prostor ve skříni uklízel.

Čistilo se i to pouzdro, a při jeho čištění se z něho vysypala hromádka vajglů od cigaret. Samozřejmě že nastalo vyšetřování pro znevažování symbolů divize, ale nějak se nedařilo vyšetřit za čí služby, a hlavně jak bylo možné, že se ty „vajgly“ do toho futrálu dostaly, a to i přes to, že skříň byla zapečetěná.

Jak to v takových případech bývalo, tak se samozřejmě nic nevyšetřilo, vyřešení přišlo až při našem odchodu do zálohy se jeden vojín k tomuto „ hanebnému“ činu přiznal, skříň odemykal kouskem drátu, pečeť pak obnovil kovovou mincí, při zběžné kontrole se nic nepoznalo.
Vynalézavost vojáků neznala meze, a to jsme v té době nebyli vzdělaní v IT technologiích, pokud by tomu tak bylo, tak již tenkrát by bývali museli rozpustit celou Varšavskou smlouvu.

*****

Ale vrátím se zpátky k tomu, jak to na tom rozdílení probíhalo, kontrolovalo se kde co, od vyčištěných „kanad“, oholené „huby“, zbraně a další věci. Všechno záleželo na tom, který důstojník byl určen jako dozorčí útvaru.

Konečně zazněl povel „ do služeb a stráží rozchod“. To jsme ale ještě neměli zdaleka vyhráno, strážnice se musela od předešlé stráže převzít, a to nebylo zdaleka tak jednoduché. Pokud byla stráž od stejné jednotky, tak všechno probíhalo hladce, ale pokud byla stráž od jiné jednotky, tak se často dělaly různé naschvály. Pokud k něčemu takovému došlo, tak to odnesl poslední strážný od střídané jednotky.

Než došlo k jeho vystřídání, tak musel na stanovišti zůstat až do doby, než ho vystřídal nový strážný od nastupující stráže. Nakonec se všechno tak nějak uklidnilo, a mohli jsme začít vykonávat strážní službu.

Ta byla organizována následujícím způsobem - dvě hodiny na určeném strážním stanovišti, dvě hodiny bdící směny a dvě hodiny spánku. Někde se stavěl i tak zvaný „ návěstník“, to byl strážný, který stál před strážnicí a měl za úkol upozornit na osoby, které chtěly přijít na strážnici.

Pokud k tomu došlo, tak musel upozornit velitele stráže. O tom, co se může při vykonávání takové služby stát, bude samostatná kapitola.

Když jste se již dostal do „spící“ směny a rychle jste usnul, tak ty dvě hodiny spánku uběhly velmi rychle, a byl jste probuzen. Jen ten, kdo to poznal na vlastní kůži, ví, o čem to bylo, v této souvislosti mně napadá text jedné velmi známé písně, kde se mimo jiné zpívá že „ mladý šohaj napůl spící, vyved koně ze stáje“.

V případě probuzení po dvouhodinovém spánku, bych tato slova nahradil „mladý voják napůl spící, nasadil zásobník do zbraně“, potom ještě napůl spící, vyšel do studené podzimní noci. Po cestě na stanoviště se sice trochu zahřál, vystřídal kamaráda, a to bylo asi tak všechno.

Chodíte okolo objektu, Vaše oči si již zvykly na tmu, z okolního lesa zaznívá spousta zvuků, které se snažíte správně určit, čas se neúprosně vleče. Začne drobně pršet, nasadíte si kapuci od „maskáčů“, tím pádem zase tak dobře neslyšíte, nemáte se kde schovat, zbraň s plným zásobníkem je čím dál víc těžší, ručičky na Vašich hodinkách se strašně „loudají“, střídání je v nedohlednu.

Teď by tak mohl ještě někdo přijít na kontrolu, naštěstí dozorčí útvaru je v pohodě, a ani mu se nechce od vyhřátých kamen odejít. Konečně, zaslechnete kroky a tlumený hovor, objevil se závodčí s novým strážným, prohodíte pár slov, žádné předpisové předávání se nekoná.

Odcházíte na strážnici, před ní ze zbraně vyndáte zásobník, zmačknete spoušť, ozve se zvuk úderníku, je to v pořádku.

Teď budete dvě hodiny bdít, po jejich uplynutí se natáhnete na kavalec, a tvrdě usínáte. Dvě hodiny uplynou jako voda, a vše se znovu opakuje.

My a nám podobné jednotky chodily do stráže nepravidelně, ale bývalá ČSLA měla jednotky, tak zvané strážní útvary, které nedělaly nic jiného, než že hlídaly armádní objekty. Strážní služba, i když byla náročná, tak i při ní docházelo někdy k úsměvným příhodám, ale i k příhodám s tragickým koncem.

Strážní služba v Luštěnicích byla, dá se říct v pohodě, ale po výsadkovém výcviku, jsme se na nějaký čas vraceli do Stříbra k motostřeleckému pluku, v jehož sestavě jsme byli začleněni.

Ve Stříbře skončil náročný výcvik, jakým byly třeba zrychlené přesuny, nebo pozemní výsadková příprava, za to jsme si u tohoto „ landveru“ užívali strážní služby. Vždy, když jsme se na nějakou dobu vrátili do Stříbra, tak nám velitelství pluku a ostatních praporů tímto způsobem dávalo najevo, že náš prapor nemají moc v oblibě.

Asi nám záviděli lepší stravu, o deset korun vyšší „žold“, možná naše uniformy „ vzor 60“, nebo i zbraně se sklopnou ramenní opěrkou, prostě jsme chodili víc do stráží než na výcvik, o tom bude další zmínka ve vzpomínkách. Ale zpět do Luštěnic, co všechno se ve stráži mohlo přihodit.

U jedné čety, mám za to, že to byla druhá četa deváté roty, sloužil voják, jeho příjmení jsem dávno zapomněl, ale jméno si pamatuji do dnešní doby, jmenoval se Jano. Pocházel odněkud ze Slovenska, byl to takový, dá se říct, dobrosrdečný „ hromotluk“, ohromný kliďas, tím se odlišoval od svých kolegů slovenské národnosti.

Nevím proč, ale v přestávkách při čekání na seskoky z balonu, se se mnou dal do řeči. Nejen to, ale z kapsy maskáčů vytáhl krabičku cigaret, které byly součástí „kádé dávky Vysočina“ a tu krabičku s cigaretami mně dal, s poznámkou, že on nekouří...O těch cigaretách bude také zmínka později.

Tento voják nepadl do oka veliteli čety, shodou okolností byl také slovenské národnosti, ale na rozdíl od Jana, byl trochu prchlivý. Nevím proč, ale tento velitel Jana za každou maličkost neustále „péroval“ a nebojím se říct, že i určitým způsobem urážel.

Několikrát byl dotyčný voják od tohoto velitele i kázeňsky potrestán, toto chování velitele Jano dost špatně snášel, a bylo jen otázkou času, kdy mezi nimi vypukne nějaký konflikt.

Jednotka, ve které Jano, sloužil, byla určena do strážní služby, a velitel čety byl určen jako dozorčí útvaru. Všechno probíhalo jako obvykle, až na jednu věc. Zmíněný velitel čety ve funkci dozorčího posádky se rozhodl, že Jana při výkonu stráže zkontroluje a za případný špatný výkon služby potrestá.

Ve své omezenosti se vydal na kontrolu stráže, ke skladům „NZ“, na kontrolu měl právo, ale jen v doprovodu velitele stráže, toho ignoroval, a šel sám, což se mu nevyplatilo.

Jano, tušil, co se může přihodit tak dával velmi dobrý pozor, aby ho nikdo nepřekvapil, jak to pokračovalo? To se dočtete v dalším dílu vzpomínek.

R/MĎ

Pokračování v sobotu 21.června