TROCHU HISTORIE 17


Co však zůstalo zachováno do dnešní doby, jsou kolotoče, v dnešní době honosně nazývané lunapark. Tam mně dříve stačila ta těžce vydělaná koruna, dnes bych se tak za ni mohl na ten lunapark podívat jen zdálky. Když nebyla ani ta koruna, tak existovala možnost jak se na kolotoči povozit. Ze začátku, nebyli kolotoče na elektrický pohon, jednoduše byly poháněny silou paží a hlavně nohou, to nás šest kluků, obsluha pustila do kolotoče, a na její povel jsme začali kolotoč roztáčet.

No a za odměnu jsme se mohli na kolotoči povozit i my, ale za předpokladu, že nás vystřídalo dalších šest zájemců o svezení. Pokud se nenašlo dalších šest dobrovolníků, a my jsme odešli, tak se prostě netočilo, no tenkrát kolotoče ještě nebyly na elektrický pohon.

Další z možností jak se povozit byla, ale až v pozdější době, dodat provozovatelům těchto atrakcí, olovo ze kterého vyráběli broky do vzduchovek, které používali ve střelnicích, které byly součástí jejich atrakcí. Střílelo se hlavně na papírové růže všech barev a velikostí, různé panenky a hračky, později i „nedostatkové“ žvýkačky a spoustu jiných věcí. Zase ta jedna koruna, za tu byly tři rány na papírové růže.

Když ti „komedianti“, jak je všichni nazývali, týden před hody přijeli do obce, tak to jsme měli za sebou výpravu na „Kosíř“ do oblasti jezírek o kterých jsem se zmínil v předchozích vzpomínkách. Tam jsme vydolovali několik odhozených německých nábojů, z těch jsme vypáčili kulky, museli jsme ale dávat pozor na střely ze stopovkou, v jejich rozpoznání jsme měli již dostatečnou praxi, pokud na „kulce“ držel střelný prach z náboje, tak se jednalo o svítící střelu, pokud ne tak to byla střela normální, ty jsme potom vyměnili za svezení na kolotoči nebo zhoupnutí na houpačkách.

Pokud se stalo, že ti majitelé pouťových atrakcí za námi poskytnuté služby nebyli ochotní poskytnout nám zdarma svezení, tak jsme i ty svítící střely pečlivě očistili od střelného prachu, a dali jsme jim je, spolu s těmi normálními. No a oni když to olovo z těch střel na ohni v nějakém kastrůlku tavili, tak ta svítící jim tam prostě vyhořela. Tenkrát tu záměnu bylo ještě možné provést, mnohem později když jsem se setkal se střelivem, které bylo označeno „ TZ“ a červeno černou špičkou, tedy trhavězápalné, by to již možné nebylo.

Hody v obci byly a stále jsou na konci června, v tu dobu se v každé domácnosti peklo cukroví, různé druhy, ale vždy moc dobré a hlavně sladké, to bylo něco pro naše ústa, v hanáckém nářečí „hobe“, no a po nich začínal měsíc červenec a doba prázdnin. Dva měsíce, kdy jsme nemuseli do školy, žádné úkoly, jen spousta času na neskutečné klukovské lumpárny a dobrodružství. Celé odpoledne v parku u velkého rybníka, pokud to počasí a různé domácí práce dovolovaly. Tenkrát se skoro v každém domě chovala spousta králíků, někde byli i holubi, kozy nebo i vepři. My jsme doma měli v jednu dobu tak osmdesát králíků, otec měl vyhlášený chov čistokrevných tříslových černých, tříslových hnědých a modrých. Jezdil s nimi po všech výstavách v okolí a dodnes mám někde diplomy a čestná uznání z těchto výstav. Králíci spotřebovali v létě větší množství zeleného krmení, granule tenkrát nebyly, a také sena. Tráva se po posečení sušila, seno se muselo několikrát obracet, a když bylo dostatečně suché, tak se naložilo na „trakař“, což byl takový dopravní prostředek s jedním kolem, a dovést domů, tam potom uklidit na půdu. Všechno pěkně ručně a po svých, nějaké malotraktory nebo něco podobného tenkrát neexistovalo.

Až se všechny práce doma udělaly, tak potom bylo volno. V dnešní době pro děti něco nepředstavitelného. To bylo v létě, v zimě, než jsme mohli jít do zámeckého parku nebo na „Kosíř“ sáňkovat, nebo na zamrzlé rybníky bruslit, tak se muselo nachystat dříví na večer na topení, dřeva byl dostatek, uhlí se používalo k topení také, ale méně. V zimě bývalo dostatek sněhu, takže „sáňkovat“ do zámeckého parku se chodilo docela běžně. Jezdilo se od hřbitůvku, nebo až od „věžky“, to je ta rozhledna v zámeckém parku Později nám park již nestačil, tak jsme jezdili až ze samého vrchu Kosíře, to bylo tam, kde končil les, a začínala pole velkostatku „Gabrielov“ v místě zvaném „zahrádky“, to byla lesní školka, tam hajný, který měl polesí na starosti, zaměstnával několik žen, které ze semen pěstovaly různé sazenice stromků, které se potom vysazovaly na různá prázdná místa po těžbě dřeva v lese.

Lesní cesty byly protažené sněžným pluhem taženým párou koní z velkostatku až do zámeckého parku a celým parkem. Takto upravené cesty umožňovaly sjezd až do parku, nebo na druhou stranu, kde cesta vedla těsně kolem zahrad na místě nazývaném „Bědov“, tam se dalo sjet do místa nazývaného „Baranova zmola“ po úzké cestě mezi zahradami přes státní silnici z Čech pod Kosířem na Lhotu pod Kosířem, a potom ulicí „Víska“ až k obchodu u „Horáků“. Asi se pozastavíte nad skutečností, že se jezdilo přes silnici, ano jezdili jsme i přes silnici, ale tenkrát nebyl na té silnici skoro žádný provoz, navíc naše rychlost jízdy v tom úseku nebyla vysoká, vždy se dalo bez problémů sáňky ubrzdit a zastavit, v tom jsme měli bohaté zkušenosti a praxi. Nikdy, co si pamatuji, nedošlo na tom úseku k žádné kolizi s automobilem, nebo chodcem. Jízda z vrchu Kosíře trvala odhadem tak patnáct minut, byl to docela fofr, cesta nahoru byla trochu časově náročnější, ale tenkrát jsme měli spoustu času a navíc, naše dolní končetiny byly dobře stavěné, a tu námahu při cestě nahoru v pohodě snášely. Mnohokrát se mně později u „paragánů“ ten „klukovský“ tréning vyplatil.

Po té cestě spolu s námi jezdili i kluci, kteří měli lyže, a kteří jízdu na nich ovládali, samozřejmě že se vždy někdo našel, kdo si chtěl jízdu na lyžích vyzkoušet, ačkoliv k tomu neměl dost zkušeností. To se stalo osudným jednomu klukovi ze Služína, který v jednom místě nezvládl jízdu na lyžích, v zatáčce se dostal hodně na pravou stranu cesty, a odtud potom sjel do rokliny z výšky zhruba tří metrů. Tam si po dopadu zabodl hůlku od lyží do břicha, na následky toho zranění posléze zemřel, bylo mu čtrnáct let. To byl jeden úraz s fatálními následky, který si pamatuji, jinak žádná zlomená ruka nebo noha, ale modřin víc než dost.

Po takovém odpoledni jsme po večeři a nezbytné hygieně, zalehli a spali jako zabití.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 16.prosince 2023

TROCHU HISTORIE 16

TY ŘÁDKY O PARKU A ZÁMKU, TAK TO BYLO TAKOVÉ ODBOČENÍ, OSTATNĚ ZÁMEK, PARK, KOSÍŘ A SAMOTNÁ OBEC BUDE ČTENÁŘE TĚCHTO VZPOMÍNEK PROVÁZET I NADÁLE.

Jak jsem uvedl v některé z předchozích kapitol, tak jsem v rámci povinné školní docházky „studoval“ na základní obecné škole, o učitelích jsem se již zmínil, co by ale nemělo zůstat skryto, bylo třeba i to, že jsme si do školy, počínaje třetí třídou, museli nosit vlastní polévkové lžíce. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, ve třetí třídě jsme začali každý den dostávat ráno, po příchodu do školy, rybí tuk. Nevím, kdo to vymyslel, údajně to bylo kvůli našemu zdraví, jak je známo tak rybí tuk obsahuje vitamín „D“, ten byl důležitý pro naše kosti, ale ta pachuť toho rybího tuku v mých chuťových buňkách zůstala zachována dost dlouho.

Ve které třídě podávání rybího tuku skončilo, si již nepamatuji, co jsem si ale zapamatoval, byly polévkové lžíce některých spolužáků v ročníku, ty evidentně pocházely z jídelních příborů hraběcí rodiny, která si je při svém odchodu ze zámku nestačila všechny vzít. No a někteří rodiče mých spolužáků, si je ze zámku stačili vzít místo nich, a nejen ty lžíce.

V poválečných letech ve škole také probíhaly různé akce, kterých jsme se museli povinně zúčastnit, jednou z nich byl sběr starého papíru, právě v tom „papírovém sběru“ skončilo velké množství různých účetních knih ze zámku, a nejen jich, dále sběr léčivých bylin, ten nás provázel i v pozdějších letech a prakticky skončil až na škole v Kostelci na Hané.

Nelze také opomenout sběr a likvidaci hmyzích škůdců jako byla mandelinka bramborová a chrousti. Za ty chrousty jsem dostal i dvojku z chování, ve zdůvodnění bylo napsáno že „ posbírané chrousty strkal spolužačkám za halenky a trička“, tenkrát strašně ječely, dnes by si za ty podprsenky daly strčit cokoliv jiného, to bych ale kvůli jejich zdviženým nosům ignoroval.

Co ale nelze ignorovat byla měnová reforma, po válce byl v zemi zaveden přídělový systém, a měnová reforma byla jedním ze způsobů jak ho odstranit. Nevím přesně, který den to byl, ale při cestě do školy okolo budovy Místního národního výboru ( MNV) stáli v jeho vchodových dveřích dva příslušníci „Lidových milicí“ se samopaly.

Do budovy MNV chodili občané měnit staré peníze za nové, je pravda, že ti co měli peněz hodně, na reformu doplatili, protože se peníze měnili podle jejich množství a to následovně:
Do 5 000 5 :1
do 10 000 6.25 : 1
do 20 000 10 : 1
do 50 000 25 : 1

Nad 50 000 potom50 ku 1, takže za padesát starých peněz jste dostal jednu novou korunu, hodně lidí tak přišlo o úspory, otázka úspor je ale diskutabilní, protože majitel jedné hospody, a v obci byly hospody celkem čtyři, tak přišel o všechny nastřádané peníze. Každý den jsme ho při cestě do školy viděli stát nemohoucího za jedním z oken s hůlkami v rukou, jak přes okno, sledoval dění na ulici, stával tam až do své smrti.

Po prožité měnové reformě ho ranila mrtvice. U jeho syna, který měl malé hospodářství, jsem později v době prázdnin a hlavně žní, pracoval jako pomocník na poli, za deset nových korun denně, od rána do oběda, a po obědě do klekání, tedy do šesté hodiny večer. Takže za hodinu práce jedna koruna, v dnešní době něco nepředstavitelného, na druhou stranu jsem si za tu korunu mohl koupit tři dobré rohlíky, a ještě by mně deset haléřů zůstalo, anebo si v cukrárně za korunu koupit dva kopečky velmi dobré zmrzliny, tenkrát nebyla žádná točená, za padesát haléřů byla i sodovka, dražší limonáda byla i za tu korunu.

Tu hospodu, po dobu kdy jsme byli na poli, vedla jedna z jeho sester, měl celkem tři, další dvě se staraly o dobytek a zahradu, čepovalo se tam pivo z pivovaru z nedalekých Těšetic, každá hospoda čepovala jiné pivo. Majitelé těch hospod měli normálně svoje zaměstnání, hospody se otevíraly až odpoledne, následně pak v sobotu a v neděli.

Nedovedu si představit, že by v obci v současné době fungovaly čtyři hospody, v současnosti jsou zde dvě, jedna z nich je na hraně přežití. A to ještě musím zmínit „Multifukční“ budovu, kde je malé občerstvení, a kde se konají všechny významné akce v obci, které se v minulosti konaly v sálech bývalých hospod, o tom ale později.

Další událostí, o které je potřeba se zmínit byly „ hody“ jinak také pouť, ale slovo „hody“ je lepší, ostatně se i v dnešní době velmi hodně používá, hlavně na Slovácku a Jižní Moravě. V obci se hody slaví 25 června, kdy má svátek patron zdejšího kostela sv. Jan Křtitel. V minulosti byly hody událostí celého roku, ve vesnici stávaly stánky hlavně s cukrovinkami nebo s hračkami a také s církevními předměty, připomenu výrobce cukrové vaty, nebo prodejce tureckého medu, ty všechny nahradily prodejci různých nepotřebných věcí, hlavně vietnamští prodejci textilu.

Co však zůstalo zachováno do dnešní doby, jsou kolotoče, v dnešní době honosně nazývané lunapark. Tam mně dříve stačila ta těžce vydělaná koruna, dnes bych se tak za ni mohl na ten lunapark podívat jen zdálky. Když nebyla ani ta koruna, tak existovala možnost jak se na kolotoči povozit. Ze začátku, nebyli kolotoče na elektrický pohon, jednoduše byly poháněny silou..

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 9.prosince 2023

TROCHU HISTORIE 15

NĚKOLIK FOTOGRAFIÍ Z RŮZNÝCH AKCÍ.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 2.prosince 2023

TROCHU HISTORIE 14

Zámek i samotnou obec Čechy pod Kosířem v nedávné minulosti navštívili naši dva prezidenti a jeden předseda vlády. Prvními byly Václav a Lívia Klausovi, to bylo 16. června 2010.

Po prohlídce zámku odjeli z parku v kočáře taženém koňmi. na prohlídku „Muzea kočárů“ tam je přivítal a provedl majitel soukromého muzea. V Čechách pod Kosířem se ale prezidentský pár moc dlouho nezdržel, odjel do Prostějova, kde je čekala večeře s podnikateli v hotelu „Tenis Club“, to ocenil pan prezident jako náruživý hráč tenisu.

Další hlava státu navštívila zámek 20. 5. 2016, nebyl to nikdo jiný než prezident Miloš Zeman. Ten dokonce před oranžerií vysadil památný strom jerlín japonský, několik těchto stromů již v parku roste.

Poslední zajímavou návštěvou byl tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, ten se na zámku sešel s hejtmanem kraje Olomouc, aby projednali situaci po povodních. Premiér nic nezasadil, ale za to se bohatě občerstvil.

Když média nedávno zveřejnila zprávu, že se současný prezident chystá navštívit Olomoucký kraj, tak jsem s hrůzou očekával zprávu, že navštíví i naši obec, stejně jako jeho dva předchůdci. Navíc, když byly Čechy pod Kosířem vyhlášeny obcí Olomouckého kraje. Naštěstí se tak nestalo a pan generál s paní plukovníkovou zamířili někam jinam. Mám za to, a není to jen můj názor, že Čechy pod Kosířem se bez návštěvy tohoto páru, docela obejdou.

V zámeckém parku můžete spatřit i několik pávů, kteří jsou zde volně chováni, bohužel jich ale ubývá, na vině jsou i nezodpovědní návštěvníci, kteří si do útulku pro psy zajdou na procházku vypůjčit psa, kterého nejsou pom schopni zvládnout. Došlo zde i k uštvání srnčí zvěře, právě větším psem půjčeným na procházku z útulku.

V současné době je park i zámek přístupný veřejnosti, konají se zde různé akce, zvláštní kapitolu ale tvoří svatební obřady, ty jsou na dlouhou dobu v parku a v oranžerii rezervovány, samozřejmě za příslušný poplatek obecnímu úřadu.

V létě, kdy je taková hlavní sezóna svateb, máme jako občané obce možnost skoro každou sobotu večer spatřit tu větší, nebo menší ohňostroje, to záleží na finanční situaci manželských párů. Někdy jsou ohňostroje i dva, to je, když jeden obřad je v „Multifunkční budově“ a druhý v penzionu „Mánes“. V těchto prostorách potom probíhají svatební hostiny, samotné sezdávání a následné fotografování probíhá na různých místech v parku.

Ze zajímavých akcí nelze opomenout ani „Balony nad zámkem“, tato akce je v parku ojedinělá, bývá do parku přesunuta z nedalekého Bouzova, tam probíhá pod názvem „Balony nad Bouzovem“.

Další zajímavou akcí je jízda historických automobilových veteránů „ Z lázní do lázní“, automobilní veteráni startují z lázní „Skalka“ cíl mají v lázních „Slatinice“, na zámku se zastaví na cestě právě do Slatinic, Tato akce se těší velkému zájmu veřejnosti.

Největší akcí nejen v parku, ale i v celé České republice je bezesporu „Josefkol“, je to setkání všech profesí, které v minulosti měly co činit s výrobou kočárů, zemědělských povozů a různých doplňků používaných při jejich zhotovování. Na této akci, která probíhá v dobových kostýmech, můžete spatřit koně a to nejen jezdecké, ale i tažné všech barev a velikostí, dále kováře, koláře, čalouníky, výrobce kočárových lamp, koňských postrojů a také vojáky kteří na koních jezdili, jako byli dragouni nebo huláni.

Tato akce, kterou každoročně pořádá majitel „Muzea kočárů“ a „Kočáry Mylord“ se těší obrovskému zájmu veřejnosti z širokého okolí, návštěvníků bývá i několik tisíc. Je jasné, že parkoviště v obci bývá beznadějně obsazené, ale obsazené jsou i všechny volně dostupné plochy kde není zákaz parkování. Skvrnou na této akci je ale rakouská státní hymna, která se nevím proč, na této akci hraje.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 25.listopadu 2023

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 13

Spousta se jich tam dostala jen proto, že se paní učitelce, nelíbili jejich rodiče. Později se tato „škola“ zaměřila na děti cikánů, nebyla to jen škola, ale i dětský domov. Zvláštní škola s domovem na zámku byla až do roku 2005, potom byla přestěhována do Plumlova. Kde je teď nevím, ale určitě byla zrušena, protože se „Romové“ jak se nepřizpůsobiví cikáni nyní nazývají, mají moc dobře. Velmi zajímavé byly v té době návštěvy těch malých cikánů jejich rodiči, těch se tam někdy objevilo i několik desítek, byli ale klidní, moc si „nevyskakovali“, tenkrát jsem netušil, že podobné návštěvy cikánů zažiji i později u vojenského útvaru. I tam byli klidní, protože ještě nepožívali takové výhody jako dnes. O tom ale později.

Jedna zajímavost z působení zvláštní školy a dětského domova. Na škole působil učitel, jeho jméno z mé paměti zcela nezmizelo, již dávno ale není mezi námi, ten zavedl na škole zcela ojedinělý chov čistokrevných králíků. Chov byl mezi chovateli velmi uznávaný a pan učitel s ním vyhrál mnoho cen na různých výstavách.Vídeňský bílýmodrooký, tak se ta sorta králíků jmenovala, jak název napovídá, tak se jednalo o králíky s čistě bílou kožešinou, po té byla poptávka z jednoduchého důvodu, bílá se dala velmi lehce obarvit. Celý chov později zlikvidovala nějaká králičí nemoc.

Pokud park navštívíte v době, kdy zde kvetou mohutné lípy, tak budete překvapeni jejich vůní. Po procházce parkem a po prohlídce zámku, přijde vhod nějaké občerstvení. Na samotném konci bývalé „růžové aleje“ je v bývalé hájovně občerstvení „u Hraběnky“,je hned vedle udržované lesní cesty k rozhledně. Při cestě k ní je ale potřeba dávat pozor, protože z kopce se často velkou rychlostí doslova „řítí“ bezohlední jezdci na horských kolech.

Samotné občerstvení nemá moc dobrou pověst, ale znáte to, lidé toho „nakecají“. V prostorách bývalé hájenky také dříve působil řezbář Miroslav Srostlík „Moravský“ jeden čas měl dílnu s názvem „Chvála dřeva“ i v prostorách zámku, později odešel do Prostějova, a teď bydlí ve Stříbrnicích. Jeho tvorba je v současnosti vystavena v muzeu v Prostějově.

Zámek i samotnou obec Čechy pod Kosířem v nedávné minulosti navštívili naši dva prezidenti a jeden předseda vlády. Prvními byly Václav a Lívia Klausovi, to bylo 16. června 2010. Po prohlídce zámku odjeli z parku v kočáře taženém koňmi.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 18.listopadu 2023


Fotogalerie:

1. Letecký snímek zámku s monumentálním schodištěm, nad ním na balustrádě. Jsou čtyři alegorické sochy, zleva, jara, umění, vědy a úrody. Za zámkem vpravo je oranžerie, úplně vzadu pak dílny obecního úřadu, vlevo, obecní byty. Vlevo je i kostel sv. Jana Křtitele s částečným pohledem na „Kosíř“

2. Na dolní fotografii je erb rodu hrabat Silva-Tarouca nad vchodem do zámku.

TROCHU HISTORIE 12

V SOUVISLOSTI SE ZÁMKEM, JE POTŘEBA ZMÍNIT ZÁMECKOU KAPLI, SV. JANA NEPOMUCKÉHO..

..ta byla vybudována na konci východního křídla zámku v roce 1892. Při rekonstrukci, jak se udává na Wikipedii, v ní byl údajně objeven obraz od Petra Brandla, tuto informaci ale nelze ověřit, protože kaple není součástí prohlídkového okruhu. Takové „náhodné“ objevy vzbuzují hodně dohadů. Já osobně náhody nemám moc rád a navíc v souvislosti s moc „mladými“ historiky. Silně pochybuji o tom, že pokud tam zmiňovaný obraz byl, tak by sotva přestál „úklid“ po roce 1946, kdy po odchodu hraběcí rodiny, jak jsem uvedl dříve, zmizelo ze zámku spousty věcí, nejen obrazů a nábytku.

Další součástí zámeckého komplexu je muzeum Jana a Zdeňka Svěrákových, nevím proč zrovna na zámku a v malebné hanácké obci jako jsou Čechy pod Kosířem, bylo něco takového vybudováno. Pan Svěrák, by si určitě zasloužil svoje muzeum někde na území hlavního města, tam by také ty svoje, poněkud zmatené názory, mohl přednášet.

Ještě se vrátím k zámeckému parku, tam byla v minulosti vysázena „ růžová“ alej, její začátek byl na cestě nad velkým rybníkem, a vedla přímo přes park po úbočí „Kosíře“, až na vrchol ke kapličce „Panny Marie Růžencové“, kdy byla postavena se neví, ale asi to bylo v době největšího rozmachu velkostatku „Gabrielov“.

To znamená v počátcích 20 století, kdy rod Silva –Tarouca podnikal v celém okolí Čech pod Kosířem. Datum vzniku stavby by mohly potvrdit dva erby ve spodní části kapličky, bohužel text a znázornění v erbovních polích je tak zničeno, že zůstalo jen lemování erbovních štítů.

V okolí kapličky je spousta náletových dřevin, o jejich odstranění a celkovou úpravu okolí se v současné době snaží zaměstnanci Obecního úřadu v Čechách pod Kosířem.

Směrem na severovýchod od kapličky, vzdušnou čarou asi jeden kilometr, stojí při cestě na velkostatek další zajímavá památka, ta vznikla v roce 1904, jako projev díků hraběnky Marie Antonie Gabriely Silva-Tarouca, když přežila nehodu se splašenými koňmi.

Svého obnovení se dočkala v roce 2009, když majitel muzea kočárů slíbil, že zchátralou památku opraví, pokud se mu podaří muzeum kočárů vybudovat. To se podařilo a dne 5.4.2010 boží muka slavnostně vysvětil kněz. Místo je hojně navštěvováno, nelze jej minout při cestě na rozhlednu na Velkém Kosíři.

Na konci II. světové války byl v prostorách zámku lazaret zbraní SS, to byl také jeden z důvodů, proč hraběcí rodina musela zámek opustit, vztahovaly se na ni dekrety prezidenta Beneše. Po odchodu hraběcí rodiny se v zámku vystřídalo několik zařízení, v padesátých letech tam v jednu dobu působila škola, kde se učili studenti z Koreje, o tom nenajdete nikde žádnou zmínku, stejně tak i o lazaretu. Nejdéle ale na zámku působila „ Zvláštní škola“ ze začátku v ní byly děti, které na „doporučení“ učitelů z normálních škol nestačily na výuku, hodně tehdejších žáků by o tom mohlo vyprávět.

R/MŘ

Další pokračování - v sobotu, 11.listopadu 2023 (Den Veteránů)

Fotogalerie:
Foto č.1 - Vchod do zámecké kaple, vlevo opravené byty zaměstnanců zámku, vchod do kaple je poněkud „skrytý“
Foto č.2 - Kaplička „Panny Marie Růžencové“ na Kosíři na levém obrázku, a „Boží muka“ při cestě na rozhlednu.

TROCHU HISTORIE 11

JAKO PŘIPOMÍNKU POBYTU MALÍŘE JOSEFA MÁNESA vytvořil sochař Karel Otáhal bronzovou sochu malíře v životní velikosti. Ta stála vpravo vedle schodiště na volném prostranství dlouhou dobu, později byla přemístěna do altánu. V té době nebyla taková poptávka po barevných kovech, jako je dnes, pokud by tomu tak tenkrát bylo, jistě by skončila rozřezaná někde v „Kovošrotu“

Další, zajímavostí je umělá jeskyně, zde bych rád upozornil na vysílání České televize v pořadu „Toulavá kamera“ ze dne 7 srpna 2016, kde je jeskyně zmíněna v souvislosti s chodbou na velkostatek Gabrielov.

Jeskyně je hned vedle velkého rybníka, od něho ji odděluje pouze cesta. Jeskyně bývala častým zájmem našich klukovských výprav, ale nikdy jsme se nedostali dál od vchodu než nějakých deset metrů, dál byla chodba neprůchodná závalem. Kus dál od vchodu byl v terénu nad jeskyní, větší mělký otvor asi jeden metr v průměru a hloubce tak třicet centimetrů, ten by zhruba odpovídal závalu uvnitř jeskyně.

V souvislosti s dohady o chodbě na velkostatek je možné ještě v dnešní době na jedné z jeho polních cest, narazit na propadlou klenbu vyzděnou z pálených cihel. Také vyzděné hluboké sklepy na velkostatku teorii o chodbě podporují. V těch sklepech jsem byl, bylo to v době, kdy jsme na Gabrielov chodili trhat třešně.

I ty jsou v současné době již nepřístupné, vchod do nich je zasypaný, kdo ví, zatím jsem neslyšel o nikom, kdo by se tuto záhadu snažil rozluštit.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 4.listopadu 2023

Fotogalerie:
Foto 1 - Empírový altán v zámeckém parku, údajný letní atelier Josefa Mánesa.
Foto 2 - Socha malíře Josefa Mánesa je umístěna v altánu spolu s jeho kresbami.
Foto 3 - Vchod do jeskyně v zámeckém parku

TROCHU HISTORIE 10

DALŠÍ ZAJÍMAVOSTÍ JE EMPÍROVÝ ALTÁN, TEN KDYSI SLOUŽIL MALÍŘI JOSEFU MÁNESOVI, JAKO LETNÍ ATELIÉR.

Malíř býval v letech 1849 až 1871 častým hostem rodiny hrabat Silva – Tarouca, hrabě Bedřich Silva – Tarouca totiž v letech 1835 – 1838, studoval v krajinářské škole profesora Antonína Mánesa na pražské Akademii, v té době také vzniklo přátelství Mánesovy rodiny s hraběcí rodinou. Jakým způsobem se propojily osudy Josefa Mánesa a Silva Tarouců?

Z počátku v malíři hraběnka Leopoldina Silva Tarouca, rozená Sternberg-Mandersheid viděla schopného malíře, který by byl schopen svými díly vyzdobit Velký sál zámku. Sám Mánes do Čech pod Kosířem rád zajížděl nejen za prací i zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha, nemohla poskytnout.

Toto přátelství výrazně ovlivnilo malířovu tvorbu, na zámku často pobýval několik týdnů i měsíců, delší dobu strávil na zámku až do roku 1849, tehdy vytvořil jedno ze svých velkých děl a to „Líbánky na Hané“. Během svého pobytu na zámku v Čechách vytvořil řadu děl, některá z nich přímo na zakázku hraběcí rodiny, jako jsou velká plátna, která je možné shlédnout ve Velkém sále zámku.

Kromě vlastní malířské tvorby se věnoval i výuce členů hraběcí rodiny. Mimo jiné jim radil při úpravách zámku a parku, rád podnikal výlety do okolí nejen zámku, ale i obce. Vytvořil zde cyklus perokreseb“ Život na panském sídle“ nebo olejomalby Hvězdná noc, Políbení, Příjezd hosta,Při měsíčku a také velmi známé Červené paraplíčko. Nelze také opomenout „Kalendárium“ na pražském orloji nebo „Líbánky na Hané“

Foto č.1: Kopie obrazu „Červené paraplíčko“ obraz byl namalován v roce 1855

V souvislosti s tvorbou malíře Josefa Mánesa je potřeba zmínit se o jeho přátelství s Jetty Gallenbergovou, Jetty bylo její zkrácené jméno Jindřiška. Ta při křtu dostala sedm křestních jmen a to: Paulina, Stephana, Ludovica, Carolina, Henrica, Antonia, Maria-Philipina, používala však jméno Henrieta česky Jindřiška.

Jetty měla nesporně malířský talent, ráda kreslila portréty a výjevy z každodenního života v Opavě, jako byl odjíždějící vlak z Opavského nádraží, rok po uvedení železnice do provozu. Josef Mánes ji v Opavě také navštívil, tam totiž sloužil manžel Jetty Friedrich hrabě Gallenberg , jako důstojník opavské posádky. Ten, během návštěvy v Čechách pod Kosířem 16 října 1862 ve věku 53 let náhle zemřel na následky krvácení do mozku.

Jetty žila nadále v Opavě, tam také uzavřela druhé manželství s Evženem Silva-Tarouca, ten zemřel 20.5.1877, po jeho smrti pobývala Jetty často v Rakousku. Zemřela ve městě SpitalamPyhrm v Horních Rakousích 22září 1890. Její synovec Leo Skrbenský zajistil převoz jejích ostatků do Opavy, tam byla pochována do hrobu k manželovi. Poplatky za hrob zaplatil Konvent Milosrdných bratří ve Vídni a to po celou dobu trvání hřbitova.

Ke konci života upadal Josef Mánes do stále hlubší a hlubší letargie, předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Zřejmě proto na něj František Josef II. Silva –Tarouca neměl ze svého dětství dobré vzpomínky a jeho obrazy namalované pro své předky, bral jako dobrý obchodní artikl, kterým řešil finanční potíže svého rodu.

Při své poslední návštěvě v roce 1870, byl panstvem Josef Mánes odmítnut, v té době měl již těžké duševní stavy a naprosto nedbal o svůj zevnějšek, zemřel ve svém pražském bytě 9. 12. 1871, v náručí své sestry Amálie.

Foto č.2: Kalendárium na pražském orloji

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 28.října 2023.

TROCHU HISTORIE 9

DOMINANTOU MALÉHO RODINNÉHO HŘBITOVA se tak stal pouze starší kamenný náhrobek s křížem z obecního hřbitova, který původně připomínal zemřelého příbuzného hraběte Gallenberga. Pohřebiště je ohraničeno živým plotem z neopadavého buxusu, na hrobech roste tráva. V poslední době o hřbitov pečuje nebo se snaží o jeho udržování majitel muzea kočárů.

Přesun ostatků se ale neobešel bez problémů, pan hrabě svůj záměr neohlásil úřadům a někdo ho udal, úředníci nařídili navrácení ostatků a ty byly přes odpor hraběte za policejního dozoru převezeny zpět.

Po několikaletém dohadování s úřady byly ostatky uloženy do hrobů v parku až v roce 1927. Na hřbitově je celkem deset zemřelých, na každé straně pět a to v následujícím pořadí:
Vpravo od kříže z leva doprava:
Alois Silva –Tarouca * 12.3. 1892 -† 30.7. 1917 padl v bitvě u Breaza
Vilém Silva –Tarouca * 28.7.1894 -† 2.1.1895
Gabriela ze Schwarzenbergu * 9.10.1856 - † 4.12.1936
František Josef II Silva –Tarouca * 13.3.1856 -† 4.8.1936
František Arnošt Silva –Tarouca *18.7. 1890 -† 7.12.1943

Vlevo od kříže zprava do leva:
Helena Kálnokyová z Kȏrȏspataku * 2. 6. 1835 - † 10. 8.1931
August Alexander Silva – Trouca *14.4. 1818 - † 24.10.1872
Kristina Kálnokyová z Kȏrȏspataku * 28.8.1831 - † 14.4.1877
Gisela ze Stolberg – Stolbergu * 7.5.1824 - † 19.2.1864
Leopoldina ze Stenberg – Manderscheidu *10.7.1791 – † 15.12. 1870

Na přední straně kříže je vysekán původní text v němčině:
HierruhetFriderich Graf Gallenberg, geb. 29.12.1809, gest.16.10.1862, R.I.P.
V překladu:
Zde odpočívá Friderich hrabě Gallenberg, nar. 29.12.1809, zemř. 16.10.1862
Reguiescat in pace – Ať odpočívá v pokoji.

Na zadní straně kříže je latinský nápis:
QVI MARIAM ABSOLVISTI ET LATRONEM EXAVDISTI MIHI QVOQVE SPEM DEDISTI PIE IESV DOMINE DONA REQVIEM AETERNAM AMEN
Přeloženo:
Ty, který jsi Marii zprostil viny a zločince jsi vyslechl, také mně jsi dal víru. Zbožný Pane Ježíši, daruj jim klid věčný. Amen.

V textu je obsažen kryptogram: MLLM VVVVI, tedy rok 1921

Dalším zajímavým místem kde jsou pohřbeni další příslušníci rodu Silva- Tarouca, je obec Pohled v okrese Havlíčkův Brod v kraji Vysočina. Panství v obci zdědil po svém bezdětném strýci Josefu Silva –Tarouca z Unwerthu, v roce 1824 jeho synovec hrabě Eugen (Evžen) Silva –Tarouca (* 1813 -†1877), ten nechal rok po smrti svého otce vystavět pohřební kapli. V hrobce jsou pohřbeni rodiče hraběte Evžena, Jiří hrabě Silva -Tarouca (1775 – 1839), Kristina hraběnka Silva – Tarouca, rozená hraběnka z Unwerthu (1788 – 1841), a tři Evženovi sourozenci, Josef (1823 – 1826), Anna (1825 – 1826), a Franciska ( 1828 -1829)

Kaple je ale nepřístupná s výjimkou mše, která je v kapli sloužena, na Dušičky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14. října 2023


Fotogalerie:

Rozhledna v zámeckém parku, kříž na hřbitově hraběcí rodiny, a vchod do krypty pod kostelem

TROCHU HISTORIE 8

.. VELKÝ RYBNÍK V ZÁMECKÉM PARKU, vodu mu dodával a stále dodává „Český potok“ i když v posledních letech vlivem sucha potok často vysychá. Do velkého rybníka potok vtékal uprostřed, místy byl veden vyzděnými kanály pod zemí.

Ty jsou uváděny i na „ Wikipedii“, byly velmi citlivě vytvořeny majiteli zámku, ale velmi necitlivě zbourány při budování kanalizace v obci a také čističky odpadních vod. Pokrok nezastavíš, ale jsem přesvědčen, že kanalizace šla udělat jinak. Při jejím budování, byl změněn přítok potoka do rybníka, v současné době potok vtéká v pravém rohu rybníka. Tím pádem byla zničena i velká plocha vodních kosatců, které na tom místě rostly. Také byl zbourán první most v blízkosti malého rybníka a nebyl nahrazen novým, proto byla zrušena i cesta, která přes něj vedla dál do parku.

Revitalizace parku podle projektu zahradního architekta parku vůbec neprospěla, ba naopak parku uškodila, park již nebude nikdy vypadat tak jako dříve, snad jen ta skutečnost, že i nadále plynule navazuje na zalesněné svahy Kosíře. Stromy v parku ale stárnou, teď se z nich stává zdroj palivového dříví na zimu, stejné dřeviny již nebudou zřejmě nikdy vysazeny.

Rybník byl místem, kam jsme se chodili jako kluci, a nejen my, koupat. Nepotřebovali jsme plavky, prostě jsme přišli v trenýrkách a šli do vody. S usušením trenýrek jsme si hlavu nelámali, prostě na nás uschly. Jo, holky to měly trochu složitější, hlavně ty které byly již starší, těm za místo k převlečení do plavek nebo z plavek muselo stačit křoví, kterého bylo okolo rybníka habaděj. Samozřejmě že jsme toho využívali k jejich pozorování a dost často nás zachránily jen naše rychlé nohy, to když nás začal po odhalení našich pozorovacích stanovišť, za účelem potrestání, pronásledovat jejich pánský doprovod. Stejně tak tomu bylo, i když jsme si od rybníka odskočili na nějaké ovoce za zámeckou zídkou. Třešně, hrušky, jablka i meruňky, ano i meruňky rostly pod lesem směrem ke Služínu. Ty rychlé nohy se mně osobně později hodily při zrychlených přesunech u výsadkářů.

V souvislosti s rybníky je potřeba připomenout i samotný zámek. Všechno podstatné o zámku a jeho majitelích lze nalézt na „Wikipedii“ ale, se všemi informacemi nelze souhlasit. Není tam třeba jen zmínka o velkém zahradnictví za zámeckou oranžerií, kde byl velký vytápěný skleník a spousta pařenišť. Zahradnictví zásobovalo hraběcí rodinu čerstvou zeleninou, a také poskytovalo práci několika zaměstnancům zámku. Nepěstovala se zde jen zelenina, ale i květiny. Po odchodu hraběcí rodiny se i zahradnictví stávalo častým terčem našich klukovských výprav, rostly zde i fíky, v tehdejší době něco nevídaného.

Oranžerie je v současné době opravena a rostou v ní citrony, pomeranče, mandarinky ale i granátová jablka, a jiné exotické ovoce a květiny, v sezoně je oranžerie cílem mnoha návštěv školních výletů, ale i turistů. Má to ale jeden negativní dopad, hned vedle zámeckého parku je vybudováno velké parkoviště, vejde se tam stovka osobních aut, a asi deset autobusů, parkoviště jaké nemá žádná jiná obec v okolí. V osobních autech spolu s návštěvníky přijede i spousta psů, malých i větších plemen. A co udělá pes po vystoupení z auta? Ano, zvedne nožičku, vyčůrá se a také vytvoří hromádku odpadu. Nic proti tomu, ale majitel, nebo majitelka pejska pokračují v cestě a smradlavá hromádka zůstane na místě, prostě ji neodklidí, i když je kolem pro takové případy spousta sáčků.

Další zajímavostí jsou i velké sklepy v blízkosti zámku a malého rybníka. Sklepy jsou ukryty pod mohutnou vrstvou hlíny, tvoří takový pahorek, ten je osázen různými dřevinami a to jak listnatými, tak jehličnatými. Po úbočí pahorku rostl šeřík, ten byl v různých barvách, šeříkových keřů bylo na území parku spousta druhů a hlavně barev, při „ revitalizaci“ byly porosty zcela zlikvidovány. Na vrchu toho pahorku, stával lovecký přístřešek, ke kterému se dalo dojet kočárem, toho využíval hrabě, který byl náruživým lovcem. V těch sklepích, se uchovávala přes zimu zelenina a brambory do hraběcí kuchyně, ovoce jako jablka se skladovalo pod schodištěm hned vedle kuchyně.

Početná hraběcí rodina „zašpinila“ také spoustu prádla všeho druhu, to se musela někde vyprat, k tomu účelu sloužila prádelna, kousek od zámku, hned vedle silnice ze Služína, po odchodu hraběcí rodiny prádelna sloužila místním občanům, v současné době je zbourána, z jejího místa se otevřel zajímavý pohled na zámek.

V zámeckém parku, který má rozlohu 21,5 hektaru, stojí za zmínku ještě tři zajímavosti, z nich dvě nejdou přehlédnout, tou první je vyhlídková věž vysoká 15 metrů, má osmiúhelníkový půdorys, a je zakončena římsou, ze které vyčnívá osm nárožních pilířů. Postavena je v pseudogotickém stylu, z červených pálených cihel z hraběcí cihelny. V době našich klukovských let jí nikdo neřekl jinak než „věžka“. V současnosti, jakou byla návštěva obce pány prezidenty Klausem a Zemanem, na ní vlály naše státní vlajky.

Další zajímavostí, o které málokdo ví, je hřbitov hraběcí rodiny, Silva – Taroucové bývali pohřbeni v kryptě pod kostelem sv. Jana Křtitele, v roce 1921 po vydatných deštích spodní voda kryptu zatopila. Tehdy nechal hrabě František Josef II Silva Tarouca, ostatky svých předků a příbuzných přenést na nově založený hřbitov v zámeckém parku ten je v těsné blízkosti vyhlídkové věže. Původní záměr, vybudovat reprezentativní hrobku v barokním stylu, se z důvodů finančních potíží hraběcí rodiny nemohl kvůli vysokým nákladům na její vybudování uskutečnit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14. října 2023