TROCHU HISTORIE 39 - FOTOGALERIE LUŠTĚNICE

Fotogalerie:
Pozn.k barevným fotografiím prostoru "ZELENÁ"

Letecký snímek celého areálu „Zelená“, nahoře vlevo je 114 řadových domků vedle nich pak dalších 24 rodinných domků, pod nimi pak 12 bytových domů se 156 bytovými jednotkami, vedle 24 rodinných domků v ulici „Luční“ je les s objektem vodárny.

Toto sídliště je něco naprosto výjimečného. Při návštěvě tohoto sídliště jsme se mimo jiné dozvěděli, že obyvatelé jednotlivých domů, si běžně v sobotu navečer, udělají venku oheň, a grilují maso nebo ryby.

Na barevných fotografiích jsou domy a řadové domky, které byly postaveny na místě bývalých kasáren „Zelená“ po zrušení VVP Mladá, ten byl zrušen rozhodnutím vlády ČR ke dni 31. 12. 1991. Zastupitelstvo obce Luštěnice rozhodlo Zelenou obnovit, a oživit tak bývalou osadu nesoucí stejný název.

Vzniklo tak bytové družstvo Luštěnice – Zelená, obec dostala na výstavbu dotaci. V ulici „Sluneční“ bylo následně soukromou firmou postaveno a prodáno 114 řadových rodinných domů, a v sousední ulici „Luční“ dalších 24 rodinných domů. O bydlení v této lokalitě je velký zájem, vzhledem k poloze sídliště a dobré dopravní dostupnosti do Mladé Boleslavi, Nymburka a také Prahy, o čem svědčí nově postavené domy na soukromých pozemcích.

Jak jsem již uvedl dříve, tak při našem setkání v Luštěnicích při příležitosti padesátého výročí od nástupu naší ZVS, mně bylo nabídnuto bydlení v této lokalitě, bohužel jsem tenkrát nevěděl, jak se všechno v mém životě bude vyvíjet, tak jsem nabídku odmítl, později když nás snacha z našeho domu vystěhovala, tak jsem chtěl tuto nabídku oživit, bohužel bylo již pozdě.

Poslední připomínka k fotografiím sídliště „ Luční“, Na Výsluní“ „Zelená“. Na našem setkání při již zmiňovaném padesátém výročí, byly jak jinak přítomny i manželky, některých z nás. Na dotaz na starostu obce, který je mimochodem uznávaným pěstitelem kaktusů, kde by se v případě přidělení bytu, mohly dámy ucházet o práci, tak jim bylo sděleno, že automobilka Škoda je velmi dobře placeným zaměstnavatelem. Automobilka „Škoda“, svými autobusy sváží zaměstnance, kteří bydlí i mimo Mladou Boleslav, tedy v tomto případě na sídlišti „Zelená“.

Když jsem ale při psaní těchto vzpomínek na internetu našel odkaz, že se obyvatelé Mladé Boleslavi bojí nejen ve dne, ale hlavně v noci bojí vycházet ze svých domovů kvůli vysokému procentu kriminality ve městě, tak jsem nakonec byl rád, že jsme zůstali ve svých bydlištích.

Ještě něco k fotografii, na které je vidět stojící komín, ten zde zůstal po odchodu Sovětské armády, která po roce 1968 v tomto prostoru byla dislokována, později o jejím pobytu budou v rámci vzpomínek samostatné kapitoly, na závěr této kapitoly položím otázku. Víte někdo o něčem podobném jako je toto sídliště, někde jinde? Asi sotva.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 18.května 2024

TROCHU HISTORIE 38

IL-28 U toho letounu ještě na chvíli zůstaneme.
Byl to vůbec první proudový letoun na světě, který mohl použít při startu tak zvanou „forsáž“, přesněji přídavné spalování, měl dvě přetlakové kabiny, rychlost byla 0,82 Mach, posádka byla tříčlenná, pilot, navigátor a střelec, ten ovládal v zadní otočné věži dva kanony ráže 23 mm, stejné kanony byly i na přídi letounu, ty ovládal pilot, pumovnice unesla až 3 000 kilogramů, letoun se vyráběl v licenci i v Číně pod názvem „Harbin“, v Severní Koreji tyto stroje létají dodnes. Letouny s označením IL-28 A mohly nést i jaderné pumy, v kódu NATO měl označení „Beagle“.

Ale vraťme se zpět k samotným kasárnám „Zelená“, ty postavil za II. světové války německý Wehrmacht, který zde také cvičil svoje jednotky známější pod názvem „Afrika Corps“, zdejší podnebí a krajina vzdáleně připomínala bojiště v Africe.

Kasárna byla vybudována na pokraji lesa a to bez nějaké větší likvidace lesního porostu. Byly to nízké podezděné baráky typu delta, s lokálním topením a kompletní hygienickým vybavením, tedy umývárnou a WC, s tekoucí vodou, ta byla ale pouze studená. Vodu do celého areálu spolehlivě dodávaly dvě artézské studny, každá o hloubce 90 metrů. Tyto studny zásobují sídliště, které na místě kasáren vzniklo, vodou dodnes. Studny byly a jsou dodnes v malém lesíku v blízkosti samotných kasáren, v dnešní době hned v těsné blízkosti již zmiňovaného sídliště.

V souvislosti se studnami trochu odbočím, při příležitosti našeho setkání veteránů u příležitosti padesátého výročí od nástupu naší ZVS, jsme jak jinak, také navštívili naše bývalé působiště, tam nás ze samotné obce dovezla pravidelná autobusová linka, která na sídliště pravidelně jezdí.

Na místě bývalých kasáren jsme se setkali se dvěma, dá se říct pamětníky, oni sice doslova pamětníky nebyli, ale poskytli nám informace, které měli od svých rodičů. Ty se týkaly právě již zmiňované vodárny, a byly o tom, že Wehrmacht na místo stavby kasáren přivezl nějakého člověka, který místo k vyvrtání obou studní přesně určil, a to i s množstvím dodávané vody.

K tomu množství dodávané vody, přímo v objektu kasáren byl vybudován i bazén o rozměrech 50 x 15 metrů, a hloubce od tří do jednoho metru. Bazén sloužil jako protipožární nádrž, ale v letních dnech se hojně využíval ke koupání, a to i přes to, že velitelé jednotek to neradi viděli. Ještě něco, bazén také posloužil při povyšování a to jak důstojníků, tak mužstva.

Od dalšího občana jsme se také dozvěděli, že v objektu kasáren byl vybudován větší amfiteátr, ten byl v době našeho nástupu, již částečně zbourán, jeho torzo nám sloužilo v ženijním výcviku při provádění trhacích prací.

V areálu kasáren byla také kotelna, která zásobovala teplou vodou sprchy, v kotelně se topilo uhlím, a obsluhovali ji dva vojáci základní služby. Každou sobotu, mužstvo mělo možnost, se v teplé vodě vykoupat. Tomuto zařízení se říkalo kombajn. Špinavé prádlo za čisté vyměňoval staršina roty kus za kus, později v kasárnách ve Stříbře výměna probíhala přímo na místě v tom kombajnu.

V souvislosti s vodním hospodářstvím v kasárnách si jistě položíte otázku, kam odtékala použitá voda z kasáren. Uvědomte si, že vody bylo v kasárnách potřeba velké množství, byly zde dva prapory výsadkářů, poddůstojnická škola, stravovací zařízení, ošetřovna s lůžkovou částí, a v neposlední řadě „Pomocné zemědělské hospodářství“, kde bylo čtyřicet kusů hovězího dobytka, a asi sto padesát kusů vepřového.

Žádná čistírna odpadních vod tenkrát nebyla k dispozici, všechno bylo napojeno na důmyslně vybudovaný trativod. Někde v těsné blízkosti kasáren, nebo možná přímo v kasárnách pramení „Stružský potok“, který, jak je patrné z názvu odtéká směrem k obci Struhy.

Do tohoto potoku byl tedy zabudován trativod, v současné době do něho odtéká voda z čističky odpadních vod, do které jsou odváděny odpadní vody z obou stávajících sídlišť, která na místě bývalých kasáren vznikla, a není to nějaké zanedbatelné množství. Jedná se o 156 bytových jednotek a 138 řadových rodinných domů.

Tak že k tomu potoku, potok sám o sobě není nic zvláštního, moc vody v něm tenkrát neteklo, zato byl ale pořádně „nasáklý“ právě tím trativodem, bylo to takové velmi jemné černé řídké bahno, samozřejmě že mělo i svůj nezaměnitelný odér. Bylo to ale mimo kasárna dost daleko od nich, takže žádný zápach se do kasáren nedostal.

Protékal cvičištěm za kotvištěm balonů, a v případě některých horlivějších poddůstojníků, sloužil i k výcviku jednotek, o tom bude ale zmínka v pozdějších kapitolách.

Ještě něco, ten potok ani v největších mrazech nezamrzal a ani se v jeho těsné blízkosti neudržel sníh. Ještě něco k tomu bazénu, pamatuje si někdo z Vás, nebo ví snad o podobném zařízení někde jinde v jiných kasárnách? Asi sotva, to byly právě jen Luštěnice. I když bazén byl určen jako protipožární nádrž, využíval se právě tímto způsobem, fotografie na dalších stránkách jsou toho příkladem.

I ta protipožární nádrž měla svoje důvody. Ve všech budovách se v zimě topilo v kamnech, budovy byly napůl ze dřeva, okolo byl les, v létě byl vzduch nasáklý pryskyřicí z borovic, takže stačilo opravdu málo, aby vznikl nějaký požár. Ale pokud je mně známo, tak k žádnému nikdy nedošlo.

R/MŘ

POkračování v sobotu 11.května 2024

TROCHU HISTORIE 37

V roce 1960 se ve výcvikovém prostoru Mladá, konkrétně v kasárnách „Zelená“ začalo budovat 1. výsadkové výcvikové středisko 1960 – 1964, dále zde v roce 1961 byla rozmístěna část jednotek 15 tankového pluku, 311 vrtulníkový roj v roce 1964 – 1968, v roce 1965 až do roku 1968 1 výsadková průzkumná rota, a v roce 1966 až 1968 3 tanková základna.

Na letišti „Boží Dar“ byly dislokovány proudové bombardéry IL – 28, u těch bych se rád v dalších řádcích zmínil.

Tyto letouny se u nás objevily poprvé v únoru 1955, jednalo se o dvoumotorové taktické bombardéry s tříčlennou posádkou.
Byla to náhrada za dosud používané bombardéry, dvoumotorové pístové stroje Aero C-3, to nebylo to nic jiného než poválečné označení německého cvičného a dopravního letounu Siebel Si 240 D, který během německé okupace vyráběly továrny Aero a ČKD, výroba tohoto typu, pokračovala i po válce.

Tak že IL-28 nahradily tyto dosluhující letouny, československá armáda si IL-28 pořídila celkem 57 kusů a to v různých verzích, jednak to byly IL-28 U ( U jako učebnyj), IL-28 R (R jako razvědnyj), ty sloužily u 47. průzkumného leteckého pluku v Přerově.

Název Přerov je zavádějící, jedná se o letiště mezi vesnicemi Bochoř a Henčlov. To letiště je tam dodnes, i když armáda z něho po roce 1989 po dlouhých tahanicích odešla. Údajně se má ale na letiště vrátit, ne s leteckou technikou, ale s drony.

Další stroje byly ve výzbroji 24. a 29. bombardovacího leteckého pluku 46. bombardovací letecké divize. Tyto dva pluky byly dislokovány právě na letišti „Boží Dar“, proč jsem se ale o nich zmínil?

Z jednoho z těchto strojů, konkrétně IL-28, který nesl trupové označení TH-14, byl dne 21. března 1957 proveden seskok z výšky 12 580 metrů, to bylo na hranici dostupu tohoto letounu, padáky se otevíraly ve výšce 800 metrů, délka volného pádu byla podle barografu 11 600 metrů, tento seskok provedl Jaroslav Jehlička, Zdeněk Kaplan a Gustav Koubek, seskok byl proveden ve dne na letiště „Boží Dar“ ve výcvikovém prostoru Mladá.

Následně tato trojice provedla 27. března 1957 noční seskok ze stejného letadla, ale v noci z výšky 12 815 metrů, volný pád byl v tomto případě 12 200 metrů, na stejné letiště, oba seskoky byly uznány jako světový rekord a nebyly překonány nejméně po dobu jednoho roku.

Jistě se budete ptát, jakým způsobem výsadkáři opustili letoun. Celkem to bylo jednoduché, na zemi se před startem usadili v pumovnici letadla na systém popruhů, po startu si v předem domluvené výšce přesedli přímo na dvířka pumovnice, no a ve výšce určené k seskoku, se pumovnice prostě otevřela. Padáky otvírali pomocí přístroje KAP-3

Boží Dar bylo i naše letiště odkud jsme startovali k provádění seskoků na doskokové plochy v blízkém či vzdáleném okolí letiště. Přímo na letiště se neskákalo.


R/MŘ

Pokračování najdete v sobotu 4.května 2024

.............

Foto 1: Na fotografii je IL-28 s trupovým označením, které se u letectva používalo v padesátých letech.

Foto 2: Pohled z kabiny L-200 D „Morava“ na dráhu 06 na letišti Bochoř u Přerova při přiblížení na přistání.

TROCHU HISTORIE 36

Odchod znamenal pro stovky rodin, obrovskou tragédii. Movitější si postavili nové domy mimo zabrané území, méně zámožní rolníci se rozptýlili k příbuzným po okolí.

Němci po celou dobu okupace prostor přestavovali a rozšiřovali, v prostoru vybudovali šest střelnic, postavili řadu bunkrů, pozorovatelen a pěchotních úkrytů. Mezi Tuchomí a Hasinou postavili rozsáhlé muniční sklady, ve kterých bylo více jak sto padesát vagonů munice.

Na přelomu let 1940-1941, probíhaly v prostoru přísně utajované zkoušky s vrtulníky Focke- Achgelis, které byly vyrobeny v podzemní továrně v Rabštejně, a další zkoušky různé zkoušky speciálních vozidel, například ponorného tanku.

Přilehlé polní letiště využívala i Luftwaffe. V té době se zde natáčely filmy německé válečné propagandy, které pak byly ve filmových týdenících vydávány za záběry z východní fronty.

Koncem války byl do prostoru přesunut německý pluk z Polska s množstvím obrněných vozidel, na jaře 1945 sem byl přesunut německý pluk, nebo lépe řečeno jeho zbytek, který prošel bojem při vylodění spojenců v Normandii, a také konečná montáž stíhačů tanků Hetzer z pražské továrny ČKD. Byl zde i obrněný vlak, se kterým se během pražského povstání vojáci jednotek SS, snažili zasáhnout do bojů v Praze.

Jak se blížil konec války v roce 1945, tak u občanů žijících na hranicích vojenského prostoru nebo v jeho těsné blízkosti, začala převažovat nejistota, jestli při svém bránění nebudou Němci decimovat vesnice a zanechávat za sebou spoušť, tak jak to činili jinde.

Proto začali na zahradách kopat kryty, do beden ukrývali nejcennější věci a potraviny.

Milovický prostor Němci opouštěli s postupujícím sledem událostí, pamětníci vzpomínali, že okupanti houfně odjížděli i na bicyklech. Útěkům německé armády velmi přitěžovala povstalecká aktivita, vykolejenými vlaky se zeminou a následnému přerušení trati, která se velmi rychle ucpala dalšími transporty. Němci těsně před svým odchodem vyhodili do vzduchu muniční sklady u Všejan a v Houštině.

Ráno 9.5.1945, převzaly vojenský prostor československé jednotky Revolučního národního výboru V Milovicích, od něho potom 17.5.1945 převzala správu prostoru až do odchodu v listopadu 1945 Rudá armáda.
Po odchodu Rudé armády Milovický prostor převzala Československá armáda, rozšířila jej na konečnou rozlohu 58 km2 a v sousedství na Božím Daru vybudovala na tehdejší dobu, moderní letiště.

Lidé, kteří byli donuceni se za války vystěhovat, mohli se podle vydaného repatriačního zákona vrátit. Dekretem byla zrušena platnost všech vynucených smluv a vyvlastnění. Bohužel ale mnohé domy byly zničeny nejen válkou, ale především vykradači, kteří se vrhli na obce, které Němci opustili a drancovali vše, co mělo jen trochu nějakou cenu. Mizela okna, dveře krovy i kamna.

Podíl na tom měla i Rudá armáda, za těch několik měsíců přechodné správy.
Přestože bylo lidem vlastnictví formálně vráceno, tak armáda chtěla zabránit obnovení dřívějších vesnic ve prospěch získaných území pro armádu.

Návrh na přidělení nejlepších obcí z vysídleného pohraničí, které by byly přejmenovány podle jejich původních bydlišť, však všichni obyvatelé do jednoho zamítli. Přesto si ale vojenská správa vyhradila konečnou úpravu hranic vojenského prostoru, především v katastrech obcí Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník a Luštěnice.

Československá armáda prostor využila nejprve ke zřízení skladu techniky, která zde zůstala po útěku Wehrmachtu, ta ale stejně skončila v hutích, a to včetně mnoha unikátních prototypů, z nichž některé pocházely ještě z třicátých let.

V roce 1946 bylo vojenské cvičiště opět dáno do provozu, jeho zahájení se zúčastnil i generál Svoboda.

V roce 1947 kdy došlo k reorganizaci armády, byl do Milovic přemístěn dělostřelecký oddíl a v roce 1950, 3 tanková divize.

V roce 1949 vešel v platnost zákon, který upravoval postavení vojenských výcvikových prostorů, obyvatelům přilehlých obcí, bylo zakázáno do těchto prostorů vstupovat, a to včetně lesů. Byly zřízeny Vojenské lesy a statky s ředitelstvím na Lipniku.

V roce 1950 se přehlídky vojenského učiliště zúčastnil i tehdejší ministr národní obrany, generál Alexej Čepička.

V roce 1951 byl zřízen Vojenský újezd Mladá, tím byly odloučeny správní věci vojenského tábora od Milovic. V padesátých letech se opět jednalo o dalším rozšíření výcvikového prostoru v katastru obce Lipník.

Po návštěvě delegace zástupců obce Lipník v čele předsedou MNV na velitelství tankového a mechanizovaného vojska dne 8 ledna 1952, rozhodlo Ministerstvo národní obrany dne 25 ledna 1952 o tom, že obec Lipník nebude do rozšíření vojenského újezdu zahrnuta.

Po roce 1945 v prostoru sídlila opět československá armáda, a to až do invaze v roce 1968, kdy ji nahradila okupační vojska, konkrétně tak zvaná Střední skupina vojsk, ta zde měla svoje velitelství v ČSSR.
Pro potřeby sovětské armády byl z Milovic denně vypravován z Milovic do Moskvy speciální vlak.

V roce 1991 sovětská armáda celý prostor opustila, vláda ČSFR dne 5 září 1991 rozhodla o zrušení vojenského újezdu Mladá ke dni 31. prosince 1991. Usnesením vlády ze dne 20. prosince 1991 pak bylo celé území vojenského újezdu přerozděleno mezi obce Benátecké Vrutice, Benátky nad Jizerou, Brodce, Čachovice, Lipník, Luštěnice, Milovice, Smilovice a Straky.

V podstatě se tak obnovilo dřívější správní a katastrální členění celé oblasti, zůstalo zde ale obrovské množství opuštěných vojenských i civilních objektů, včetně již zmiňovaného letiště, z velké časti, byly tyto stavby zdevastovány a jejich vybavení rozkradeno.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 27.dubna 2024

TROCHU HISTORIE 35

V DOBĚ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY BYL V MILOVICÍCH TÁBOR, kde byli drženi zajatci z ruské a italské fronty.

Vzhledem k nuzným stravovacím a hygienickým podmínkám zde docházelo k vysoké úmrtnosti zajatců, až 36 lidí denně.

O hřbitov je vzorně pečováno, v přilehlé budově je malé muzeum, každý rok v listopadu se zde pořádají vzpomínkové slavnosti. Vznik hřbitova úzce souvisí se zahájením 1. světové války v roce 1914, nikoliv se založením VVP Milovice- Mladá. Se stále vrůstajícím počtem zajatců a přítomnosti infekčních onemocnění, které byly v podobných zařízeních více než běžné, bylo tedy na místě, co s ostatky zemřelých zajatců.

Zpočátku byla těla zemřelých pochována na místním civilním hřbitově, ten však nemohl pojmout tak vysoký počet těl, a proto došlo v roce 1915 ke zřízení již zmiňovaného hřbitova. Zpočátku byla, jak jsem již uvedl dříve, těla zemřelých ukládána k poslednímu odpočinku po jednom, ale se vzrůstajícím denním počtem úmrtí, bylo přistoupeno k pohřbívání do hromadných hrobů. Podle dostupných údajů je zde pochováno více než 5000 osob italské národnosti, odtud také pochází označení hřbitova jako italský.

Ještě jedna poznámka, během 2. světové války zde byly uloženy ostatky příslušníků Wehrmachtu, ty byly později exhumovány a převezeny na německý hřbitov v Mariánských lázních.

Na pomnících je mnoho osobních nápisů, zde jsou některé z nich.
Nápis 1915 – 1918, NEŽELTE SMRTI VÍTĚZǗ

AI SOLDATI ITALIANI MORTI IN PŘI GIONI A LA FRATERNA PIETA DEL POPOLO CECOSLOVACCO

RUCCKNMЂ BONHAMЂ 1914 – 1918

***

Vraťme se ale k výcvikovému prostoru...

Z důvodů rozšíření cvičiště a také snadnější dopravy jak materiálu, tak jednotek, byla v roce 1921, z Lysé nad Labem do Milovic, vybudována železniční vlečka, ta mimo jiné, kromě již zmiňované přepravy vojáků i obyvatel Milovic, sloužila i k výcviku železničního vojska.

V roce 1923 se začalo jednat o rozšíření cvičiště o 2 700 hektarů, tedy na celkovou rozlohu asi 5 000 hektarů. Jednalo se o rozšíření, do kterého spadaly Dražice, Brodce, Hory, Kostomlaty, Všejany, Struhy, Oujezd, Josefov a také Luštěnice, z tohoto plánu však nakonec sešlo.

Ve dvacátých letech byla v rámci takzvané "útočné vozby československé armády", v Milovicích zřízena tanková četa s francouzskými tanky Renault FT, která byla jediná v celé armádě, ta kromě vlastního výcviku sloužila jako ukázková i pro jiné útvary. Milovický pluk pak v roce 136 převzal první tanky vyrobené ve firmě Škoda a ČKD, a o rok později měl ve výzbroji již 197 tanků, naší výroby.

Mezi obyvateli Milovic a armádou byla velmi dobrá spolupráce, vojáci vybudovali pro děti Skautský domov, zajišťovali přepravu stanů na letní skautské tábory, armáda zapůjčovala stadion ve vojenském táboře na všechny sokolské akce, také vydláždila silnici z Milovic do Lysé, a průtah samotnými Milovicemi.

Okupace Československa v roce 1939, mimo jiné, znamenala i obsazení vojenského prostoru Milovice-Mladá, a zkonfiskování československé armádní výzbroje. Milovický prostor byl Němci přejmenován na „Truppenübungsplatz“ Milowitz“ a sestával ze tří táborů. Jeden z nich „Nordlager“ tvořil právě prostor „Zelená“ u Luštěnic. Jeho určením byl výcvik jednotek před odchodem na frontu. Němci zde cvičili jednotky Rommelova „Afrika Corps“, zdejší krajina včetně podnebí připomínala sice vzdáleně, bojiště v Africe.

Od samého začátku okupace Němci počítali s rozšířením prostoru, které se nepodařilo prosadit za Rakouska-Uherska, a ani ve dvacátých letech, a to na celkovou rozlohu 5 300 hektarů. Za neuvěřitelně krátkou dobu měli vše administrativně připraveno k vystěhování obcí Jiřice, Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník, Zelená, Kbel, Újezdec a také Mladotín - to byla osada v blízkosti Benátek nad Jizerou, ten byl zcela vystěhován a srovnán ze zemí.

Byla zabrána část katastrů dalších obcí, mezi nimi Luštěnický. Vystěhovalci dostali striktní ultimátum k opuštění svých domů do 31. 10. 1940. Majitelé domů pokud souhlasili s prodejem, podepsali s Německými úředníky smlouvu, kde si mohli určit cenu, v opačném případě jim hrozilo vyvlastnění za směšnou částku.

R/MŘ

Další pokračování naleznete v sobotu 20.dubna 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 34

Než ale začnete vzpomínat, jak to tenkrát bylo, tak je nutné vrátit se do doby, kdy vojenský výcvikový prostor Milovice – Mladá vznikal.

Kasárna „Zelená“ leží na jeho nejsevernějším výběžku, vzdálená, jak jsem již dříve uvedl od obce Luštěnice, zhruba jeden a půl kilometru, a to po státní silnici z Luštěnic do městyse Brodce.

Za našeho působení vedla od kasáren do Luštěnic polní cesta lemovaná alejí třešní, v současné době jsou ovocné stromy vykácené a cesta je zoraná. Vidět ji můžete jen z leteckého snímku kasáren, a okolí. Na místě bývalých kasáren bylo postaveno nové sídliště, i o tom, je zmínka v předchozích kapitolách.

Všechno začalo již v roce 1904, Rakousko – uherská armáda, dost neúspěšně svedla několik bitev v Prusko – rakouské válce.

Císařský dvůr ve Vídni rozhodl, že musí dojít k modernizaci jeho armády, a to včetně důkladného výcviku. Armádě k tomu ale chyběla jedna důležitá věc, a to bylo místo pro trvalý výcvik Nejvhodnější území pro boj a střelba si vytipovala na rozsáhlém území, do kterého spadaly tehdejší Nové a Staré Benátky, Kbel, Jiřice, Vrutice, Milovice, Mladá, Lipník a Struhy.

Vyhláškou o vyvlastnění nemovitostí vydanou dne 30.4.1904,armáda začala vykupovat statky, pozemky a domy, kdo prodat nechtěl ten byl donucen, ostrý dělostřelecký výcvik v těsné blízkosti domů, byl docela slušný psychologický nátlak. Obec Mladá, která měla šest statků, osmnáct chalup, školu a faru, byla kompletně vystěhována a srovnána se zemí.

Armáda potom v roce 1907, jako kompenzaci škod za původní kostel Svaté Kateřiny v Mladé, vystavěla v Milovicích nový kostel, faru i hřbitov. Rakouská armáda potom v tomto prostoru cvičila až do skončení 1. světové války v roce 1918.

V jejím průběhu byl vybudován u Milovic velký zajatecký tábor, pro ruské, srbské a italské válečné zajatce. Tábor měl 65 jednoduchých baráků, byly ztlučeny jen z prken a polepeny černou lepenkou, tak zvaným „tér papírem“, stály na podezdívce z cihel, do každého z nich se vešlo až 300 zajatců.

Životní podmínky v táboře byly velmi těžké, zajatci umírali na infekční choroby, z nedostatku potravy, a také vyčerpáním z těžké práce. Pracovali při údržbě tábora, samotného vojenského cvičiště, na polích, v lesích, na stavbě silnic a také museli kopat hroby pro zajatce, na Vojenském zajateckém hřbitově pro zajatce, kteří zemřeli. Na hřbitově bylo pochováno několik tisíc zajatců různých národností, ale převažovali Italové. Prací zajatců vznikla i tak zvaná „ ruská silnice“ mezi obcemi Mladá a Lipník.

Po skončení 1.světové války a vzniku samostatného Československa, také samozřejmě vznikla i Československá armáda.

Ta začala výcvikový prostor také využívat, zejména pro dělostřelecký výcvik, zkoušky těžké dělostřelecké munice, byly zde umístěny vojenské instrukční školy a mimo jiné probíhal i výcvik balonového vojska.

Zdejší posádku dvakrát a to v roce 1920 a 1922 navštívil tehdejší prezident T.G. Masaryk Jak jinak, samozřejmě přehlídka vojska a ukázka cvičné dělostřelby. V roce 1922 byl odhalen i pomník válečným zajatcům, a následně zde byly každoročně pořádány vzpomínkové slavnosti. Ty jsou zde pořádány i nadále.

Zde bych se velmi rád zmínil o válečném hřbitově. Na hřbitově je pískovcová socha z roku 1921, od sochaře J. Deyla, ta ale nepředstavuje tradiční pojetí pomníku, socha je věnována nejen obětem 1 světové války ale zároveň oslavuje vznik samostatného Československa.
Socha znázorňuje muže, který se opírá o štít, na kterém jsou reliéfní znaky všech zemí nového Československa, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, muže doprovází mohutný dvouocasý lev, který do země zašlapává dvouhlavou orlici, ta symbolizuje zaniklé Rakousko – Uhersko. Na pravou stranu pomníku byla dodatečně vysekána i jména obětí 2 světové války.

V roce 2022 se na hřbitově konal další ročník pietního aktu, za zemřelé italské válečné zajatce, toho se pravidelně zúčastňuje i České velkopřevorství řádu Sv. Lazara, dále italský velvyslanec, členové italského horského sboru Alpini, zástupci armády ČR, místní zastupitelé a zástupci církve.

Ptáte se proč zástupci velkopřevorství? Řádová historie je totiž s Milovicemi velmi úzce spjata a to prostřednictvím řádového preláta Antonína hraběte Bořka – Dohanského, který zde sloužil právě zmiňovaným válečným zajatcům. Službě zasvětil celý svůj život, který nakonec krutě vyhasl v nacistickém koncentračním táboře Osvětim.

Na hřbitově jsou pohřbeni vojáci různých armád, národností a různého náboženského vyznání, proto na hřbitově uvidíte pomníčky židovské, muslimské, řecko- ortodoxní a samozřejmě i římsko- katolické, celkem je zde pohřbeno až 6500 osob.

Vůbec prvním pohřbeným byl podle kronik, válečný zajatec carské ruské armády AfamesiHricov od 135 pluku, zemřel 6. února 1925, dále je zde pohřbeno 527 ruských zajatců, údajně mezi nimi byl i vnuk ruského spisovatele Tolstého, 60 srbských a 5726 italských válečných zajatců, jednotlivě je pohřbeno 81 italských zajatců, ostatní jsou pohřbeni ve společných hrobech a to od šesti až do sto osob. Z dob Rakousko-Uherské monarchie je zde pohřbeno 325 vojáků, z toho je 224 české národnosti, 49 maďarské, 40 polské,6 rumunské národnosti a dvě ošetřovatelky české národnosti.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.dubna 2024

TROCHU HISTORIE 33

Zrychlené přesuny na 5, 10, i 15 kilometrů, a také náročné pochody převážně v noci, po skončení ostrých střeleb ve výcvikovém prostoru Ralsko, na obrovské střelnici Kuří Vody, to je právě to, co nám ti ostatní odmítají uvěřit.

Také jsme mimo silnějších zimních ponožek tenkrát fasovali i „onuce“, to byl čtvercový kus bavlněného plátna, letní ty byly tenké, zimní byly ze silnějšího plátna. Pokud jste naučil nohy do nich „zabalit“, tak neměly chybu, ale při nesprávném omotání způsobovaly řadu problémů, zvláště při delších pochodech.

Onuce se spolu s ponožkami obouvaly do služební obuvi vzor 60, nebo staršího vzoru 25, to byly kožené šněrovací boty, nikdo jim neřekl jinak než „kanady“, na rozdíl od jiných jednotek, které používaly tak zvané „půllitráky“. To nebylo nic jiného, než takové hrubě ušité holínky z poměrně tvrdé, hrubě vyčiněné kůže, ty měly nesporně jednu velkou výhodu, při obouvání jste se nemusel zdržovat šněrováním, ačkoliv neustálým používáním kanad, jste získal ve šněrování rutinu.

Na horní fotografii (fotografie v příloze) jsou boty tak zvané „půllitráky“. Fotografie je ale zavádějící, boty nebyly světlé, ale tmavě hnědé až černé, v barvě kůže, a nešly vyleštit, na dolní fotografii je obuv vzor 60 tak zvané „kanady“ Ty pevně držely na kotníku, což pro nás výsadkáře bylo nesmírně důležité.

Ještě bych rád připomněl jednu takovou raritu, která se týká obuvi vzor 60. Kanady, které se používaly každý den, měly gumovou podrážku s nějakým „proti skluzovým“ vzorem. Ale byl ještě jeden typ této obuvi, který měl podrážku koženou a bez nějakého vzoru. Byly to kanady, které používaly pochodující jednotky na přehlídkách na Letné. Ptáte se proč? Gumová podrážka zvuk pochodující jednotky spíše tlumila, kdežto kožená zvuk spíše zvýrazňovala.
No a dovedete si představit, jak by asi vypadaly pochodující jednotky v těch půllitrácích?

Ale vrátím se zpět k tomu, jak to tenkrát bylo, právem jsme na to hrdí, a proto si dnes i po těch šedesáti třech letech, které od naší služby u výsadkových jednotek uplynulo, nasadíme „červený baret“, který byl zaveden do výstroje až po našem odchodu do zálohy, a na službu u hedvábného hrotu armádního meče s nostalgií vzpomeneme. Ve vzpomínkách zůstaneme i s kamarády, kteří spolu s námi pod vrchlíky padáků sloužili, ale kterým putování po této zemi skončilo dříve, a kteří odešli sloužit k nebeské rotě, kde to mají ke hvězdám hodně blízko.

Tak přátelé a kamarádi, naše ranní oblékání připomíná spíš zpomalený film, který doprovází zvuky,jako ó, ach, kruci, prostě věkem se ztratila schopnost rychle se obléct jako tenkrát při poplachu, na obloze již není a ani nebude vidět upoutaný balon, to byla ta neskutečná romantika výsadkářského pravěku, ani neuslyšíte charakteristický zvuk padáku, který se nad vaší hlavou právě otevřel, zmizel také zvuk dvou devítiválcových motorů dopravních „ iljušinů“.

Přesto nebo právě proto čas od času zvednete k nebi svoji notně prošedivělou hlavu, a to když se na nebi objeví stařičký dvouplošník AN-2, s civilní imatrikulací, kterému nikdo neřekne jinak než „Andula“, která zvukem motoru vzdáleně připomíná zmizelé „čtrnáctky“, a ze které skáčou parašutisté z civilních aeroklubů a seskoky si platí, aby se za chvíli volného pádu nad jejich hlavami objevil vrchlík moderního padáku typu „křídlo“.

To zůstanete na chvíli stát až do doby než se vedle Vás uslyšíte hlas Vaší paní, se kterou jste přijel nakupovat do supermaketu „ tak co, to tady budeš zase stát a čučet, nebo půjdeme nakupovat“ a jí pronesená slova Vás vrací ze vzpomínek zpět do každodenní reality. Je nutné ale zdůraznit, že ne všechny manželky jsou takové, drtivá většina chování svých mužských protějšků toleruje, a sem tam jim umožní uvolněním financí z rodinného rozpočtu, nákup nějaké výsadkářské relikvie, a také se spolu s nimi zúčastňuje akcí, které veteráni, bývalí výsadkáři pořádají. Za to jim patří náš dík.

Ano, je to již neskutečných šedesát tří let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích, a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, běhat zrychlené přesuny a zdolávat výsadkovou překážkovou dráhu, kterou by z dnešních dobře placených profesionálů, sotva kdo zvládl.

Proto otevřete nějakou krabici, nebo album, kde máte uloženy zažloutlé černobílé fotografie z vojny, a pokud jste elektronicky trochu vzdělaní, a fotografie máte uloženy v počítači, nasaďte na svoje věkem unavené oči s několika dioptriemi brýle, a začněte tyto fotografie prohlížet.

Fotografie z doby, kdy jsme na pravé kapse vycházkové uniformy nosili odznak padáku s andělskými křídly, a na límci stejné uniformy, dvě malá letadélka s padáčkem uprostřed, to bylo límcové označení druhu zbraně. Nošení těchto odznaků bylo výsadou mužů, kteří sloužili u výsadkového vojska. Pokud někdo z Vás, žádné fotografie nemá, tak právě proto jsem si dovolil nějaké na dalších stránkách nabídnout. Tak prosím prohlížejte a vzpomínejte.

MOŽNÁ SE PŘI ČTENÍ NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKŮ OBJEVÍ VE VAŠEM OKU SLZA, ALE TO NEBUDETE PLAKAT, JEN Z OČÍ BUDETE VYLÉVAT SMUTEK, NAD DÁVNO ZMIZELOU DOBOU SVÉHO MLÁDÍ.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 6.dubna 2024.

TROCHU HISTORIE 32

Od ostatních jednotek jsme se lišili uniformami, nosili jsme polní maskovací oděv, později tolik kritizované maskáče „vzor 60 mlok“, ale také zbraněmi.

Zatím co ostatní jednotky používaly samopaly vzor 24 nebo 26 (ty některé jednotky používaly ještě v sedmdesátých letech minulého století, a které se v Luštěnicích balily do přepravních beden určených na cestu přes moře na Kubu, eventuálně samonabíjecí pušky vzor 52, které patřičně pochromované, předvádějí různé skupiny současné armády, která se předvádí na různých akcích, při ještě různějších příležitostech), dostali jsme i nové zbraně se sklopnou ramenní opěrkou, útočné pušky vzor 58 V.

Písmeno „V“ znamenalo, že zbraň je určena především pro výsadkáře. Zde chci připomenout rozdíl mezi samopalem a útočnou puškou, zatím co samopal vzor 24 a 26 používal pistolové střelivo ráže 7,62 x 25 Tokarev, tak útočná puška používá puškový náboj 7,62x39 mm.

Do naší výstroje patřily i „útočné nože VO – 07“, služné neboli „žold“ jsme měli o 10 Kč vyšší než jiné jednotky, stravovací normu jsme měli v normě 5, vyšší byla jen norma „L“ na tu měl nárok létající personál. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci jsme měli také víc seskoků, tenkrát samozřejmě placených.

Foto1 - mlok

Blůza s kapucí, polní maskovací stejnokroj „ vzor 60 Mlok“, kapuce byla s blůzou spojena přišitím, nosila se srolovaná na zádech pod límcem. V létě bylo v maskáčích horko, v zimě zase, jak jinak zima, ale v zimním období se do maskáčů používaly zateplovací vložky „ Aratex“.

Maskáče se také dost rychle při každodenním nošení zašpinily, zvláště kalhoty v oblasti nad koleny. Později byly zrušeny, ve zdůvodnění se uvádělo, že hodně připomínají tehdejší německy „Bundeswehr“. To ale nevadilo, když se po zrušení výsadkového střediska v roce 1964 do uvolněných objektů nastěhovala 1 průzkumná rota, útvar krycí číslo 9669, ten maskáče „mlok“ bez problémů při výcviku používal. Ještě větší paradox byl po zrušení tak zvaných „kamuflážek“ neboli „ pestrých kabátců“, ty byly na nějakou dobu nahrazeny kabátci „mlok“.

Foto 2 - Štáb 22 výsadkové brigády, pochoduje před radnicí v Prostějově v kabátcích vzor 60 „mlok“, za nimi je budova Prostějovského zámku, vlevo na snímku je trochu vidět hudba výsadkové brigády, kterou řídil major Holoubek.


Foto 3 - Příslušníci 1 průzkumné roty VÚ 9669 v Luštěnicích, na překážce „lanový most“ v maskáčích vzor 60 „mlok“, fotografie je z roku 1965.

Nikomu tenkrát nevadilo, že maskáče připomínají Bundeswehr. Ono totiž záleželo na tom, kdo právě jednotce velel a nošení výstroje dovedl prosadit. Každý z velitelů vyšších jednotek si hrál na svém písečku. Stejné to bylo i s noži VO – 7, o tom ale později.

Na závěr, v maskáčích vzor 60 „mlok“ se skákalo i na monstrózním cvičení „Vltava“, tyto maskáče si oblíbil i Jásir Arafat a nosil je při každé příležitosti.

TROCHU HISTORIE 31

ESPIRIT DE CORPS – DUCH NAŠEHO SPOLEČENSTVÍ.
Kdo nikdy na padáku neopustil letící letadlo odkud
samoty, vesnice a města připomínají spíše dětské hračky, kdo nikdy
nezažil radost i strach z volného pádu, pískání větru v uších a proud
vzduchu bijícího do obličeje, ten nikdy nepochopí hrdost a čest výsadkáře.

SIN MIEDO – BEZE STRACHU
Čím ostatní být nemohli, tím jsme byli my
Čeho se ostatní báli, to jsme byli my
Kam se ostatní báli jít, tam jsme šli my
Co ostatní nedokázali splnit, to jsme splnili my
Ti ostatní mohou zapomenout, ale ne my.

S HRDOSTÍ MŮŽEME ŘÍCT, ŽE JSME BYLI VÝSADKÁŘI ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY.

Ohlédnutí a připomenutí doby šedesáti tří let, které uplynuly do naší základní vojenské služby u výsadkových jednotek bývalé Československé lidové armády, výsadkových padákových praporů, 57. motostřeleckého pluku VÚ 8015 Stříbro, a 74 motostřeleckého pluku VÚ 2071 Karlovy Vary, které působily v sestavě 19.a 20 motostřelecké divize 1. armádního sboru.

Tyto prapory v přísném utajení vykonávaly výsadkový výcvik a seskoky padákem právě u 1. výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích.

Luštěnice, na mapě je najdete na silnici číslo 38, to je hlavní tah mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, od té je vzdálena zhruba 15 kilometrů, stejná vzdálenost je i z Luštěnic do Nymburka. Z Luštěnic do Prahy je to v dnešní době po dálnici R 10 nějakých třicet pět kilometrů, to ale musíte z Luštěnic do obce Brodce na exit 33.

Luštěnice jsou celkem bezvýznamná obec, v roce 2018 oslavila 750 let od svého založení. V šedesátých letech minulého století se ale nesmazatelně vryla do paměti několika stovek mladých mužů, kteří zde jako devatenáctiletí kluci, nastoupili v té době k vykonání základní vojenské služby. Zase nic výjimečného, takovou službu musel podle tehdejšího zákona vykonat každý muž po dovršení věku devatenácti let, služba v armádě patřila podle zákona k té nejčestnější povinnosti každého muže.

V tomto případě zde ale přece jen něco výjimečného bylo. Čas od času se nad obzorem objevil upoutaný balon, pod kterým byl koš, no koš, byla to obyčejná bedna, zbitá z neohoblovaných prken, natřených jak jinak než barvou khaki. Z té bedny vypadávaly v pravidelných intervalech postavičky, nad kterými se po chvíli jejich pádu, objevil vrchlík padáku.

Stejně tak se nad okolím a samotnými Luštěnicemi, objevovala v té době velká vojenská dopravní letadla, ta měla otevřené dveře, a i z nich vypadávala řada postaviček, nad kterými se vzápětí, otevíraly vrchlíky padáků.

Těch letadel bývaly různé počty, někdy jen jeden, někdy tři, a někdy také dvanáct nebo i více, podle toho, kolik výsadkářů mělo za úkol z těch letadel vyskočit. Letadla nelétala moc vysoko, jen asi 500 metrů nad zemí, byla dobře vidět a také hlavně slyšet, pokud jich bylo více, tak se vzduch chvěl hukotem jejich motorů, ale jak se letadla vzdalovala směrem k doskokovým plochám, tak zvuk slábl, až se úplně ztratil.

Za nějaký čas se ty postavičky, nyní již proměněné na vojáky, v polních maskovacích uniformách, objevily někde na lesní cestě v blízkosti kasáren na lesních cestách, po kterých se skrytě ve dne i v noci po splnění úkolů vracely do kasáren.

Do kasáren „Zelená“ na severním okraji lesního komplexu nazývaného „Svatojiřský les“. Kasárna byla od Luštěnic přístupná ze stání silnice číslo 275 směrem na městys Brodce, na kilometru 1,6, odbočením vlevo, byla to a je dosud jediná odbočka na této silnici. Ze silnice to bylo k bráně do kasáren asi 600 metrů. Od brány do samotného ubytovacího prostoru to bylo dalších 500 metrů, okolo stožárů, různých výcvikových zařízení, fotbalového hřiště, a také vodárny, ukryté v malém lesíku.

Zde si dovolím trochu odbočit, v současné době je na místě bývalého výsadkového cvičiště vybudováno moc pěkné sídliště „Sluneční“, v drtivé většině v něm bydlí zaměstnanci automobilky Škoda v Mladé Boleslavi.

Ještě jedna zajímavost, při našem setkání veteránů výsadkového vojska v roce 2011, zorganizovaném v Luštěnicích při příležitosti připomenutí padesátého výročí od nástupu naší základní vojenské služby, mně byla nabídnuta starostou obce, možnost přidělení bytu v této lokalitě. Tuto nabídku jsem s poděkováním odmítl.

Do těchto kasáren jsme tenkrát nastoupili jako devatenáctiletí kluci, abychom zde vykonali výcvik výsadkáře a také seskoky padákem. Nepotřebovali jsme k tomu žádná výběrová řízení, psychotesty, nebo jiné podobné nesmysly, dostali jsme povolávací rozkaz a na jeho základě nastoupili k určenému útvaru.

Nestáli nad námi, ani na nás neřvali vytunění svalovci se slunečními brýlemi na ksichtu, nemuseli jsme tahat velkou pneumatiku, nebo nosit nad hlavou kládu, podle vzoru armády júesej, stejně tak jsme nemuseli hledat padesátikorunovou minci, hozenou do nádoby s vnitřnostmi hovězího a vepřového dobytka. To je ta šikana, a degradace myšlení.

Ano kamarádi, je to již neskutečných šedesát tři let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, na kterých jsme prováděli seskoky, cvičit sebeobranu a boj zblízka, a také běhat nezapomenutelné zrychlené přesuny.

R/MŘ

Pokračování "Historie.." v sobotu 23. března 2024

TROCHU HISTORIE 30

Šli jsme do budovy, jak jsme zjistili, tak to byla jídelna. Zde každý dostal talířek s párkem a dvěma rohlíky, poměrně v klidu jsme dojedli, a potom odešli z jídelny ven.

Tam jsme byli vyzváni, abychom se trochu seřadili, a následně jsme byli odvedeni do velké umývárny, nazývané kombajn, kde jsme odevzdali všechny civilní svršky, ty byly později odeslány na naši domovskou adresu, a tak jak nás Pán Bůh stvořil, odešli pod sprchu.

Na cestu do sprchy jsme ještě dostali mýdlo a ručník. Pokud si někdo myslí, že ze sprch tekla příjemně teplá voda tak se hluboce mýlí, možná, ti před námi. Rychle jsem se opláchl tou studenou vodou, a odešel do další místnosti, tam za dlouhými stoly stálo několik vojáků, na stolech potom hromady maskovacích uniforem, košil, trenýrek, opasků a bot. Po nahlášení svého jména, jsem postupně všechny tyto věci vyfasoval a potom začalo moje první vojenské oblékání. Málem bych zapomněl, také jsem byl samozřejmě slušivě podle předpisu ostříhán.

***
Před dalším čtením chci ještě jednou upozornit, že všechny použité symboly, zkratky nebo oslovení v dalších článcích, nepropagují žádná hnutí nebo organizace, a nevyzívají k násilí proti jednotlivcům, nebo skupinám osob.
Fotografie stejně tak i kopie jednotlivých dopisů a dokumentů jsou chráněny autorskými právy.
***

Zde jsme již byli vyzváni k rychlejšímu pohybu, a také oslovováni jako vojáci. Rozhlédl jsem se po skupině bývalých branců, teď již polovičních vojáků, a hledal toho spolucestujícího z Olomouce. Kousek ode mne se ozvalo, to čučíš, jsem to já. Vedle mne stál ten kluk z vlaku, teď již oblečen, pardon vojensky ustrojen stejně jako já, do polní maskovací uniformy vzor 60 mlok.

Okolo nás se šířila neskutečná vůně naftalínu, který byl na výstrojní součástky použitý, a to asi ve větším množství než určoval předpis. Ta vůně toho naftalínu mně provázela dost dlouho, ale postupně jsem s ní smířil.

Od toho kombajnu jsme byli odvedeni po okraji borovicového lesa dál k jednomu z několika nízkých baráků. Před ním postávaly hloučky pokuřujících vojáků, kteří zřejmě přijeli před námi, ti byli také cítit tím naftalínem.

Voják, s jedním červeným páskem nad kapsou uniformy, tedy svobodník, vzápětí vyvolal mé jméno, potom mně odvedl dovnitř té budovy, do velké místnosti plné postelí, na jedné z nich visela jmenovka s mým jménem, a na posteli hromada věcí. Byl jsem vyzván k uložení těch věcí do skříňky ve vedlejší místnosti, i na skříňce bylo moje jméno.

Nevěřícně jsem zíral na tu neskutečnou hromadu, kterou jsem po zkontrolování a následném podepsání výstrojního listu, narovnal do mrňavé skříňky, všechno se tam vešlo. Po narovnání té výstroje, jsem si oddechl, a vyšel před budovu, z jedné s kapes uniformy vytáhl krabičku s cigaretami, a jednu si zapálil.

U malého stolečku u vchodu do budovy stál voják, na uniformě měl červené šňůry, později jsem se dozvěděl, že tak byl označen dozorčí roty, ten za chvíli zavolal, nástup na večeři a vzápětí na to oznámil, že je potřeba si vzít třídílnou jídelní soupravu neboli ešus a v plátěném pytlíku i příbor. Nějak jsme se zformovali do troj řadu a po povelu jednoho z poddůstojníků odešli do jídelny.

Co bylo na večeři, si nepamatuji, ale také si nevzpomínám na to, že by někdo z nás na to jídlo v tom ešusu použil příbor, jídlo bylo ale dobré a bylo ho poměrně dost. Po konzumaci první vojenské večeře jsme se vrátili k tomu baráku, a než jsme se rozešli, tak nás dozorčí seznámil s tím, jak to bude ve zbytku dne dále pokračovat.

Pokud budeme psát domů, tak dopis odevzdáme u stolku dozorčího naše adresa je vojenský útvar 1910/Z. Potom také že je potřeba provést úklid v budově, tak zvané rajony, po nich chvilka volna, potom osobní hygiena a večerka. Večerka je ve 22.00, spát budeme ve slušivých nočních košilích barvy khaki s nezaměnitelnou vůní toho naftalínu, uniformy budou srovnány do komínků na nočních stolcích, budíček je v 6.00 ráno, po budíčku jak jinak, následuje rozcvička, to je tak vše a rozchod.

Prvních rajonů jsem neměl tu čest se zúčastnit, chvíli jsme ještě s ostatními vojáky postávali a pokuřovali u budovy, potom se odešli umýt a připravit na večerku. Po jejím vyhlášení jsem zalehl na vojenský slamník neboli strožok, i o nich bude později také řeč, a protože po tom dni jsem byl trochu utahaný, tak vzápětí i usnul.

Noc uběhla rychle, ráno následujícího dne mně místo mámy probudilo pískání na píšťalku, a volání budííííček, a nástup na rozcvičku.

Byli jsme probuzeni do prvního vojenského rána u 1. výsadkového výcvikového střediska, 1 armádního sboru, krycí číslo VÚ 1910 v Luštěnicích, ve vojenském prostoru Milovice – Mladá, kasárna „Zelená“, zde budeme vycvičeni na vojenské výsadkáře.

R/MŘ

Další pokračování vzpomínek v sobotu 16.března 2024