Koleda, koleda Štěpáne..
Druhý svátek vánoční známe většinou z toho, že se na Štěpána měnila služba čeledínů a děveček. Odtud tak pramení pořekadlo „Na Štěpána není pána.“ A koleda? Pastýři, kteří se starali od jara do pozdního podzimu o dobytek na pastvě, byli vlastně obecními zaměstnanci. A na Štěpána vytrubovali kolem domů (koledovali), dům od domu o svojí odměnu. Koledou se ukončila duchovní část vánoc a svátky se otevřely veselí. Různé hry, divadelní představení, kde vystupovali vedle Svaté rodiny a andělů i pastýři, často humorně dohadující se o cestě do Betléma. A na Štěpána dostával dary i dobytek. Pro krávy a koně to byly oplatky se zapečeným lístkem petržele, trocha medu, chleba, ovoce i sůl. Slepice dostaly zrní, které bylo při štědrovečerní večeři pod ubrusem, houser i kohout byli poděleni česnekem. Hospodáři obdarovávali i stromy, mlynáři zbytky jídla házeli mlýnu a pile.
To byly ve zkratce lidové zvyky středověku, které se držely až do začátku XX. století. Ale jsme o století dál a chlubíme se křesťanskými kořeny – kolik z nás ví co ten svatý Štěpán vlastně pro křesťany představoval?
Než se pustíme do životní příběhu sv. Štěpána jenom krátké uvedení do historických reálií té doby. Židovská víra přes přísné předpisy nebyla nikdy uzavřena interpretaci a proto existovala (a dosud existuje) řada židovských sekt. Když se objevil prorok Ježíš (Ješua), který dosavadní židovskou rituální praxi označil jako starou proti nové, kde prioritou byla láska k bližnímu, asi nejzřetelněji v Kázání na hoře –
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,“
židovské okolí to nějakou dobu tolerovalo a spokojilo se s odsouzením samotného proroka. Střední východ byl v té době značně helenizován. Řečtí nebo pořečtění obyvatelé byli z hlediska židů pohany. Následovníci Ježíše, aramejsky mluvící židokřesťané zachovávali judaistickou rituální praxi a splývali se svým židovským okolím, zatímco „helénisté“ již tehdy židovské obyčeje odmítali. Toto napětí se odráží i v tom, že první obětí náboženského pronásledování křesťanů byl právě helénista Štěpán (Stefanos), zatímco aramejsky mluvící Kristovi následovníci byli židy ještě tolerováni. Ke konfliktu mezi židovskou obcí a helenistickými prvokřesťany došlo v rozdílném náhledu na sociální otázku vdov, obecně chudých věřících a dle židovského pohledu na zneužití této péče pro t.zv. podávání svátosti oltářní (eucharistie), což připomínalo odsouzeného Ježíše. A ačkoli Ježíš nikdy neměl (nehlásal) žádnou mocenskou ambicí, pro židovskou radu, muselo být podávání oltářní svátosti v prvé řadě politický problémem, tedy problémem autority a vztahů uvnitř židovské komunity.
Bylo vybráno sedm mužů „o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti,“ kteří dostali péči o vdovy na starost, takže záležitost pak neodváděla vedení obce od apoštolské práce. Jako první diakony (jáhny) křesťané vybrali Štěpána, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie. Jáhen či diakon je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství a podobně.
Všichni měli řecká jména, nebyli tedy křesťany židovského, ale pohanského původu. Apoštolové na ně s modlitbou vkládali ruce. Od té doby se v křesťanských církvích užívá tento ritus uvedení do úřadu. Štěpán z nich byl nejmoudřejší. Evangelista Lukáš nám ve Skutcích apoštolů o něm napsal toto svědectví: „Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.“
Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilikia a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu“
Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: ‚Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.’“ Přesto jeho odpůrci údajně nebyli s to čelit „Duchu moudrosti, “ v jehož moci Štěpán mluvil. Obžalovali ho z toho, že „mluví rouhavě proti Mojžíši a proti Bohu“. Štěpánova řeč, kterou se před židovskou radou hájí, je velmi dlouhá a vylíčil v ní křesťanské pojetí dějin spásy od Abrahama po Ježíše. Řeč ale z obhajoby vrcholí jako obžaloba Štěpánových soudců a potažmo židovství vůbec: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i duši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. Dali se do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli, vyhnali ho ven za město (zřejmě bez formálního vynesení rozsudku) a začali ho kamenovat. Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.‘ A po těchto slovech skonal.“ Problém rady nebylo její židovské náboženství, ale její potřeba autority, sebepotvrzení, které nemělo být nikým zpochybňováno.
Mučedníky – řecky martyry (doslova svědky) – ale nová víra potřebovala. Svědek, tj. svědek života a vzkříšení Ježíše Krista, toto označení se používalo pro křesťany, kteří pro svou víru zemřeli. V přeneseném slova smyslu podali svědectví o svém Pánu. Vzpomeňte na svatého Václava, který přijal víru a byl pro ní zavražděn. Existence českého svědka a jeho živý kult přispěl k emancipaci Českého státu. Štěpánův příběh má ovšem další pokračování. Jeden z nejkrutějších kamenovrhačů Saul (česky Šavel) se na cestě do Damašku obrátí v aktivního přívržence nové víry, na svatého Pavla. Ale to je už jiný příběh… Proto 26. prosince sv, Štěpán, přestože nemá s Vánocemi nic společného, si církev připomíná svého prvního mučedníka, který dal za svou víru život.
Mučednictví představovalo nejcennější lidskou oběť a mělo velký význam při vytváření raného křesťanství. Byl to cenný politický kapitál. Krev prolitá mučedníky je semenem, z něhož vyrůstají noví křesťané, řekl později křesťanský spisovatel Tertulián. Kameny, které zabily Štěpána, aby bylo zničeno jeho učení a jeho společenství, se tak paradoxně staly stavebními kameny církve – církve jako společenství lidí, „živých kamenů.“ To připomínají i mnohé evropské kostely, které nesou Štěpánovo jméno: mezi jinými dómy ve Vídni, Pasově a Řezně i velkolepá katedrála v Bourges ve Francii. V České republice je sv. Štěpánovi zasvěcena katedrála v Litoměřicích.
Popsaný příběh se odehrál v dobách, kdy jste mohli proroky ukamenovat, ale předtím jste je museli vyslechnout. Dnes to má vrchnost jednodušší. Pokud dotyčný hlásá něco, co by mohlo vyvolávat zlobu (a ono je těžké o některých věcech mluvit, aniž byste se někoho nedotkli), pak se jeho argumenty nebude vůbec zabývat. Pokud se tohle použít nedá, pak ho jednoduše prohlásí za dezinformátora. S důkazy nebo bez nich.
Takového není nutno ani vyslechnout.
R/7 redakce Mělník
