TROCHU HISTORIE 4 - VZPOMÍNKY 1. ČÁST

22. LISTOPAD 1942

22 listopad 1942 byl den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že byla 2. světová válka.

V ten den jsem se narodil jako prvorozený syn níže uvedeným manželům, a 6.12 1942 ve farním kostele v Mostkovicích byl následně pokřtěn. Křtil důstojný pán Vladimír Valenta, tam jsem také dostal jméno Miroslav samozřejmě po otci, dále František po jednom kmotrovi a příjmení Řezníček po otci, kmotrovi a také celé „famílii“, tedy rodině. Takže v mém rodném a křestním listě pro obec Mostkovice je ve svazku římská „V“ na straně 126, a pod pořadovým číslem 14, zapsáno moje jméno, a to Miroslav František Řezníček, dávno před tím, než se tento styl dvou křestních jmen začal používat v dnešní době.

Rodiče byli otec Miroslav Řezníček a Marie Řezníčková, rozená Hamplová, kmotři pak již zmiňovaný František Řezníček a jeho manželka Anna, rozená Schnurová. Všichni bydleli v Mostkovicích, číslo popisné 67. Mostkovice v té době sousedili se Stichovicemi, kde bylo letiště, od roku 1880 až do roku 1990 byly Mostkovice součástí Prostějova, v současné době jsou od roku 1991 opět samostatnou obcí.

Obec Mostkovice podle tehdejších zvyklostí patřila do země „Moravskoslezské“, politický okres byl Prostějov a soudní okres Plumlov. Po církevní stránce Mostkovice patřily do Olomoucké arcidiecéze, děkanství patřilo pod Prostějov a římsko-katolická farnost byly Mostkovice. Otec pracoval v zemědělství, lépe řečeno u sedláka ve vedlejší obci Domamyslice, což ho později zachránilo od totálního nasazení na nucené práce v Německu. Máma, jak jinak byla v domácnosti, žádná mateřská dovolená, nebo nějaké jiné sociální vymoženosti tenkrát nebyly.

Zde si dovolím k uvedenému datu trochu odbočit, 22 listopad, jak jsem uvedl v úvodu, byl den jako každý jiný, ale jeden rozdíl nebo událost zde přesto byla. Daleko od nás, v rozlehlých stepích tehdejšího Sovětského svazu, Rudá armáda v tento den uzavřela obkličující kruh sovětských vojsk, známý spíš pod názvem „Stalingradský kotel“, ve kterém byla obklíčena německá 6. armáda, IV. armádní sbor německé 4. tankové armády a rumunská 20 pěší divize spolu s 1. jezdeckou divizí. Toto obklíčení mělo impozantní rozlohu 1500 km2 a nacházelo se v něm asi 284 000 mužů.

Po mém narození jsme zůstali nějakou dobu v Mostkovicích, ale protože otec pracoval v zemědělství, tak byl na jaře přidělen jako kočí na statek „Gabrielov“, tam dostal i byt, statek vlastnil rod hrabat Emanuela hraběte Silva Tarouca, a byl pojmenován po hraběnce Gabriele Silva Tarouca, princezně ze Schwarzenberku, obklopen byl polnostmi a sady o celkové výměře 22295 m2, chovali se zde ušlechtilí koně, skot, vepři, kozy a různá drůbež, v sadech potom různé druhy ovoce. V malém rybníčku snad dokonce ryby, ale hlavně husy a kachny. Ty se ale ve velké míře chovaly, ve dvou zámeckých rybnících, v jejich blízkosti se také nacházely sádky, kde byly ryby uchovávány pro potřeby zámecké kuchyně. To všechno sloužilo pro zásobování hraběcí rodiny na zámku v Čechách pod Kosířem. Pole okolo statku nebyla v jednom lánu, ale byly to takové pásy země ohraničené mezemi. Na těch mezích byly vysázeny ovocné stromy, převážně třešně, a to od těch nejrannějších až po ty, které se sklízely, jako poslední. Toto mám již z vlastní zkušenosti, protože jsme ty třešně v době prázdnin chodili trhat, za jeden natrhaný kilogram jsme dostávali odměnu 80 haléřů. Statek byl v té době již znárodněn.

Na Gabrielově jsem se svými rodiči bydlel až do konce války, do doby než jsem musel začít chodit do školy, a ta byla právě v Čechách pod Kosířem. Spolu s námi na statku bydlelo několik rodin, které byly na statku zaměstnány, a také správce statku. Další lidé, kteří byli na statku zaměstnáni, hlavně v době sezonních prací jako byla senoseč, žně, nebo sklizeň brambor, docházeli denně z Čech pod Kosířem, nebo ze Lhoty pod Kosířem. Na žně bylo potřeba lidí hodně, všechno se dělalo ručně. Pochopitelně, že si z té doby nemohu nic pamatovat, ale z vyprávění rodičů několik vzpomínek přece jen mám, všechny se vztahují k posledním dnům II. světové války.

Foto v příloze:
Statek „Gabrielov“ léto 1943, já a moje maminka. (archiv autora)

R/MŘ

*********************

V sobotu 2. září najdete pokračování "Vzpomínek" - Bombardování Gabrielova

R/2

TROCHU HISTORIE 3

2 SVĚTOVÁ VÁLKA SKONČILA A NA LETIŠTI ZAPOČAL LETECKÝ ALE HLAVNĚ ŠKOLÍCÍ PROVOZ

2 světová válka skončila a na letišti započal letecký ale hlavně školící provoz, ten probíhal na letounech C- 2 a C-3, ale i na letounech S- 199, což nebylo nic jiného než letouny „Messerschmit Bf-109“, které se vyráběly za války v továrně „Avia“ a byly tak po válce přejmenovány na „AVIA S-199“. Písmeno „S“ znamenalo, že letoun patří do kategorie stíhacích letadel. Také se pro ně s oblibou používalo označení „Mezek“ a to nejen mezi piloty.

Jen pro zajímavost, motory do těchto letadel se za války montovaly v nedaleké obci „Lutín“, kde byla, a je dodnes továrna na výrobu čerpadel známá pod názvem „Sigma Lutín“, továrna byla založena v roce 1868, v dnešní době je z kdysi slavné a velmi známé továrny jen torzo, údajně byla prodána i známá značka, tou byl Neptunův trojzubec. V současné době firma působí pod značkou „Sigma Group“

* (logo v příloze)

Jak jsem se dostal k informaci o montáži motorů do letadel v Lutíně? Po Sametové revoluci“ byla zrušena přidružená výroba jednoho JZD, kde jsem byl zaměstnán jako soustružník, nebo lépe řečeno jako seřizovač soustružnických automatů, to byly takové malé soustruhy, které jsem seřídil nebo nastavil na výrobu nějaké součástky, tyto stroje potom pracovaly samy, jen bylo potřeba do nich vkládat materiál a kontrolovat jejich chod, stroje pracovaly bez klasické obsluhy.

Protože po revoluci v roce 1989 došlo k navrácení půdy, budov, strojů a dobytka původním majitelům, tak jsem najednou zůstal bez práce. Bylo tedy nutné poohlédnout se po něčem, co by mně uživilo, a nejen mně, ale i rodinu. Také bylo nutné, aby práce byla dobře placena, vzhledem k mému, již nastávajícímu důchodovému věku. Podařilo se mně najít místo soustružníka právě v Lutíně a to u „Výzkumného vývojového ústavu SIGMA Lutín. Tento ústav byl do Lutína přestěhován z Olomouce po mohutných povodních v roce 1997, tam povodeň smetla 70 domů a mimo jiné zaplavila a poničila i Výzkumný a vývojový ústav Olomouc. Po povodni bylo rozhodnuto, tento podnik přestěhovat právě do Lutína, původní podnik nemělo vzhledem k vysokým nákladům, smysl opravovat.

Jak název napovídá, nebyla to žádná sériová výroba, nebo dokonce práce na směny, ale dobře placená práce soustružníka v 10 platové třídě, navíc s povolenou výjimkou přesčasových hodin, prostě paráda před důchodem. Na dílně se pracovalo jen s nerezovou ocelí nebo barevnými kovy jako byla měď, bronz nebo mosaz, někdy i se stříbrem, vtom případě, byla celá dílna uzamčena,a všechno se kontrolovalo. Pracovalo se i s umělými hmotami jako byl silon nebo teflon.

Tam jsem se náhodou potkal s jedním pánem, dnes již není mezi námi, a ten mně vyprávěl, jak se za války právě v té továrně montovaly motory pro ty „Mesršmity“ Ptáte se proč zrovna mně? Protože v jednom rozhovoru jsem se zmínil o tom, že jsem sloužil jako voják u jednotek výsadkového vojska, no a výsadkáři jak je známo se bez letadel neobejdou. Ten pán byl nejen velkým fanouškem letectví, ale i právě těch letadel a výsadkářů. Dodnes si pamatuji jeho slova „ kdyby ti skopčáci věděli, jak jsme tu výrobu těch motorů šidili, tak by do těch letadel nikdy nesedli“.

*(snímek v příloze- Armádní plovoucí transportér TOPAS v Olomouckých ulicích při povodních v roce 1997
před složením z přepravního podvozku.

Jen pro zajímavost, čerpadla pro tyto transportéry se vyráběla právě v Sigmě Lutín. Transportér byl vybaven dvěma čerpadly, která nasávala vodu otvory na bocích korby, a pod tlakem vodu zadními otvory tlačila ven, a tak umožňovala pohyb transportéru vpřed. Při povodních v roce 1997 bývalá ČSLA nasadila tyto plovoucí transportéry na pomoc zaplaveným oblastem, tenkrát to byla samozřejmá věc. Pokud by se něco takového jako byly záplavy v roce 1997 přihodilo v dnešní době, tak o nějaké pomoci od AČR by se nám mohlo jen zdát.

Ještě jedna zajímavost, jeden z letounů S-199 právě z letiště ve Stichovicích, stál po dlouhou dobu vedle nové budovy základní školy v Čelechovicích na Hané. Tento letou později posloužil jako předloha pro plastikovou stavebnici tohoto letounu, kterou vyrobily a také vydaly „Kovozávody Prostějov“ Jiný letou tohoto typu již v České republice nebyl. Proč jsem se o tom zmínil? Nějakou dobu jsem po odchodu z vojenské služby v Kovozávodech pracoval, a s autory stavebnice jsem se znal osobně.

R/MŘ

Příloha:

originál příspěvku Trochu historie 3
logo Sigma
Obrněný transportér

TROCHU HISTORIE 2

R/MŘ

TROCHU HISTORIE 1

R/ŘM

TROCHU HISTORIE.

Haná, nekonečná rovina, ze severní strany ohraničená Jeseníky a Rychlebskými horami ze severovýchodu, z jihovýchodu pak Chřiby a Litenčickou pahorkatinou, ze západní strany Drahanskou vrchovinou. Někde skoro uprostřed pak „Kosíř“ pupek Hané, také nazývaný „Hanácký Mont- Blanc“. Rovina, kde najdete Litovel, město nazývané „Hanácké Benátky“, také metropoli Hané „Olomouc“ i Kroměříž s Podzámeckou zahradou, jinak letní sídlo olomouckých biskupů.

Rovina, na které se každý hanácký kůň pod kopcem zastaví, protože v popisu výkonu práce, má napsáno právě slovo rovina. Místo, o kterém Petr Bezruč v jedné ze svých básní napsal že „ Bůh mne jim nedal, ten jen té dbá země, kde zlatý klas k večeru ve slunci se vlní“.

Krajina kde konce nedohlédneš, snad předurčená k tomu aby na té rovině vzniklo mnoho letišť, Přerov s dráhou 06, která je betonová, Kroměříž, Holešov, Vyškov, Olomouc, všechny se zpevněným travnatým povrchem, a také Prostějov, město které má, nebo mělo letiště hned tři.

Prostějov 1, to je současné letiště 601 skupiny speciálních sil a 102 průzkumného praporu, v jednom rohu této plochy se skromně krčí současný „Aeroklub Prostějov“, potom letiště, která již zanikla jako Prostějov 2 Mostkovice-Stichovice, a letiště vedle silnice z Prostějova do Kralic na Hané bývalého „ Aeroklubu Svazarmu Prostějov“, které zaniklo úplně, dnes je z něho průmyslová zóna. Letiště „Prostějov 2“ ve Stichovicích vzniklo proto, aby ulevilo provozu na letišti Prostějov 1, na kterém v minulosti probíhal výcvik pilotů „Leteckého učiliště Prostějov“

Foto1

***********************************************
Prostějovské letiště vzniklo v roce 1923, kdy byla zahájena jeho výstavba, provoz na tomto letišti byl zahájen v roce 1925 a výstavba byla dokončena až v roce 1931.

V roce 1937 bylo dokončeno druhé Prostějovské letiště u Mostkovic (Prostějov 2) které mělo za úkol „naředit“ houstnoucí letecký provoz na letišti Prostějov 1

V březnu 1939 byla obě letiště obsazena německou armádou a zařazena do letecké činnosti Luftwaffe a tak jako drtivá většina letišť v okupovaném protektorátu, byla i ta prostějovská využívána převážně školními jednotkami.

Za zmínku stojí, že ke konci války na letišti Mostkovice- Stichovice přistálo několik obřích letounů Me 323 „Gigant“, podle vyprávění mého pradědy, který na letišti pracoval, byla tato letadla nálety spojeneckých letadel všechna zničena.

Foto2 + foto 3 (Obří ve Stichovicích)

*********************************************

R/MŘ

Znáte, veteráni a příznivci letectví či parašutismu knihu luštěnického veterána Miroslava Řezníčka?


POD VRCHLÍKY PADÁKŮ

www.databazeknih.cz/knihy/pod-vrchliky-p...ice-1960-1964-219794

***

O AUTOROVI:

Miroslav Řezníček

Datum narození: 22 listopad 1942

Místo: Mostkovice

Okres: Prostějov, bývalý soudní okres Plumlov

Bydliště: Čechy pod Kosířem, Husova 189

Vzdělání: Pětitřídní obecná škola v Čechách pod Kosířem, osmiletá škola v Kostelci na Hané.

Vyučen: v oboru universální soustružník OU SPZ číslo 32 v Prostějově. *

Základní vojenská služba: Nastoupil jako voják základní služby k VŮ 1910 v Luštěnicích, otevřený název útvaru 1 výcvikové výsadkové středisko, zařazen jako střelec 9 rota, 3 výsadkový – motostřelecký prapor VÚ 8015, 57. motostřelecký pluk Františka Palackého Stříbro, 1 armádní sbor.

Rozkazem velitele 1 armády povolán do přípravného kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti hrdiny SSSR Otakara Jaroše ve Vyškově.

Přijat za vojáka z povolání na funkci výkonný praporčík.

Po zrušení VÚ 1910 a ukončení závazku odešel do civilu, v hodnosti nadrotmistr

17 seskoků , balon, letadlo.

Nastoupil jako soustružník ve Výzkumném a vývojovém ústavu Sigma Olomouc

V roce 2002 odešel do důchodu.

Koníčky: Pěstování gladiol ( asi 1200 kusů)

Manželka: Leona v důchodu

Děti: Miroslav, Renata, Robert a Vlastimil

Vnuci a vnučky: Bc Miroslav Řezníček, Bc Lenka Studená, Bc Kateřina Kozáčková, Ing, PhDr. Renata Kopečná a Mgr. Andrea Kopečná.

Pravnuci: Gabriel, Adélka a Dominika.

Zeťové: Plk.Ing Jiří Kopečný, Ing. Jakub Studený a Mgr Martin Kozáček.

***

JEho vzpomínky čTĚTE v nové rubrice: "Jak šel čas..." málo známé události našeho vojenského mládí , zatím v prvních částech...

Podle redakčního plánu budou pokračování autora vycházet v sobotu v rubrice veteráni - podrubrice " Jak šel čas"....

R/1

JAK ŠEL ČAS

Úvod.

Když mně přítel a bývalý vojenský „paragán“ kapitán ve výslužbě JUDr. Pavel Chmelík požádal, jestli bych mohl napsat trochu vzpomínek, které by pak on, jako majitel stránek „svvv.cz“ spravuje, tak jsem dlouho přemýšlel. Kdo by asi tak mohl mít zájem, číst něco od stárnoucího veterána, který prošel výcvikem vojenského výsadkáře od léty zapomenutého vojenského útvaru v celkem neznámé obci Luštěnice, který byl navíc tak tajný, že do dnešního dne je celkem složité o této jednotce, která měla otevřený název „ 1 Výsadkové výcvikové středisko“, krycí číslo pak VÚ 1910 něco najít. V archívech bývalé ČSLA byly dokumenty o této jednotce skartovány, údaje ve vojenských knížkách nás bývalých příslušníků buď začerněny, nebo, stránky vojenských knížek jednoduše slepeny.

Co se ale nedalo začernit nebo slepit jsou vzpomínky již nevelkého množství nás veteránů tehdejšího výsadkového vojska bývalé ČSLA. Každý rok se někdo z bývalých spolubojovníků odhlásí se seznamu stravovaných zde na Zemi, a odebere se tam, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, asi je tam lépe než na Zemi. Říká se že, odešel do nebe, do toho nebe, po kterém jako voják často s kamarády létal, ale z kterého se vždy vracel na zem, tentokrát je to ale napořád.

Proto jsem se rozhodl napsat několik řádků vzpomínek na dávnou zašlou dobu našeho mládí, kdy jsme jako devatenáctiletí kluci, v polních maskovacích uniformách „vzor 60 mlok“ nebo „vzor 19“ vykonávali službu v bývalé armádě, proto píši tyto řádky, aby tato doba nebyla zapomenuta. Ještě bych velmi rád poprosil všechny čtenáře, aby tolerovali všechny symboly a zkratky na uveřejněných fotografiích, doba byla taková. Symboly a zkratky nepropagují žádná hnutí a nevyzývají k jakémukoliv násilí.

Moc děkuji

MR