VYŠŠÍ ŠANCE NA PŘEŽITÍ: OPERAČNÍ TURNUSY STÍHAČŮ RAF

Kvalitní výcvik bojového pilota představuje vždy drahý a zdlouhavý proces, a proto platí, že ztráta letce je vždy bolestnější než odepsání stroje. Tuto skutečnost si za druhé světové války na rozdíl od Luftwaffe brzy uvědomilo i velení RAF a zavedlo proto systém operačních turnusů

Stíhací složka britského Královského letectva si během druhé světové války získala mimořádnou pověst - Západoevropská kampaň na jaře 1940, letecká bitva o Británii, ofenziva přes průliv La Manche, podpora vylodění v Normandii a následné taktické operace během tažení do vlastního Německa či boje v severní Africe a ve Středomoří.

ROTACE PILOTŮ
Královskému letectvu se od úvodních porážek a krizí podařilo postupně zvyšovat úroveň výzbroje. Jedním z důležitých prvků, o které se opíralo fungování válečného RAF představoval turnusový systém nasazení letců. .
V kostce šlo při turnusové rotaci o to, že po bojovém nasazení piloti strávili nějaký čas odpočinkem, věnujíce se týlovým úkolům..

Během odpočinku pak nezřídka působili jako instruktoři v leteckých školách a u operačních výcvikových jednotek (OTU). Nabyté zkušenosti tedy mohli předávat svým žákům a zvyšovali tak kvalitu letectva jako celku.

VE VZDUCHU I NA ZEMI
Bojová činnost stíhacích pilotů byla tvrdá. Opakované akce s sebou přinášely adrenalinem naplněné okamžiky, stres a fyzické vyčerpání. Lidská psychika je odolná, ovšem má své limity.
Riziko ztráty života bylo u letectva všudypřítomné. Velení Královského letectva se začalo problematikou ztrát, bojové únavy a celkového zhroucení morálky zabývat vcelku brzy, neboť bylo evidentní, že válka hned tak neskončí a je nutné pečlivěji hospodařit s letovým personálem.

ŘEŠENÍ ZTRÁT
Britové si tuto skutečnost naplno uvědomili podstatně dříve než Němci. V obou letectvech se nacházeli piloti, operačně sloužící prakticky od počátku války, jejichž jediný odpočinek spočíval v menším počtu krátkých dovolenek.
Pokud to nestačilo, postarali se o převelení daného pilota k jiné činnosti. Pro muže neschopné letové služby z psychických důvodů se od roku 1940 vžila letectvem definovaná kategorie LMF (Lack of Moral Fibre, nedostatek bojové morálky).

VYLADĚNÍ SYSTÉMU
Turnusový systém platil pro všechny piloty Královského letectva. Nezáleželo tedy na tom, zda muž patřil do RAF, jeho dobrovolné zálohy (RAFVR), Královského australského letectva (RAAF), Královského novozélandského letectva (RNZAF) či Královského kanadského letectva (RCAF).

Pokud to ale bojová situace vyžadovala, mohl být od pilotů požadován více než jeden operační turnus. Zcela správně bylo rozpoznáno, že velmi významné pro udržení náležité kvality jednotek je zapojení stíhačů do operačních aktivit při jejich druhém turnusu.

Klady i zápory turnusového systému přijatého RAF (a podle britského vzoru také americkým armádním letectvem) jsou často předmětem diskusí a celý koncept je často porovnáván s německým pohledem na věc, který turnusový řád neznal. U Luftwaffe stíhací piloti v zásadě sloužili v první linii, dokud nebyli zabiti, zraněni, či se nezhroutili.

NŮŽKY SE OTEVÍRAJÍ
Tak se prohlubovala nevyrovnanost personálu stíhacích útvarů ještě v době, kdy Jagdwaffe na první pohled dominovala a své protivníky ve stíhačkových střetech většinou porážela. Změna bojové situace v druhé polovině války, zejména nepřetržitá kampaň amerických strategických bombardérů, pak zastihla Luftwaffe nepřipravenou.

V okamžiku, kdy si Němci po příchodu Američanů na evropské vzdušné bojiště naplno problém uvědomili a pokusili se o nápravu množstevním rozšířením výcviku, museli současně jeho délku a intenzitu zkrátit kvůli rostoucímu nedostatku pohonných hmot.

JASNÝ CÍL
Britové dokázali do stejné doby postavit, co se práce s lidmi týče, lépe vybalancované vzdušné síly, s výhodnějším poměrem mezi zkušenými letci a nováčky.
Patrně největší nevýhoda turnusů spočívala v tom, že časově omezené bojové angažmá neumožňovalo jednotlivcům (tedy především stíhacím esům) dosahovat tak vysokých skóre, jaká byla běžná u jejich protivníků. Toto negativum ovšem více než vyrovnávaly klady.
.
Turnusový systém poskytoval pilotům RAF jasný výhled a cíl. Jeho délka byla stanovena tak, aby jej dokázali splnit i průměrní letci, a celý koncept měl pozitivní dopad na psychiku pilotů, šetřil jejich síly, zkvalitňoval výcvik a ve svém důsledku poskytl RAF výhodu ve velkém množství ostřílených pilotů schopných při akcích dobré spolupráce.

Zdroj: stoplusjednicka.cz

PŘED 75 LETY ZAZNAMENALI ČEŠTÍ LETCI VE SLUŽBÁCH BRITSKÉ RAF JEDNO Z NEJVĚTŠÍCH VÍTĚZSTVÍ VE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE.
BOMBARDÉR 311.


ČESKOSLOVENSKÉ PERUTĚ TEHDY V RISKANTNÍ OPERACI POTOPIL TĚŽCE VYZBROJENOU NĚMECKOU LOĎ ALSTERUFER, KTERÁ VEZLA CENNÝ NÁKLAD PRO NACISTICKÝ VÁLEČNÝ PRŮMYSL A PATŘILA MEZI TAKZVANÉ LAMAČE BLOKÁD.

Alsterufer plul z japonského přístavu Kobe do okupované Francie. Na palubě měl 344 tun wolframu, což odpovídalo roční spotřebě německých zbrojovek. Zásobovací loď kvůli utajení neplula v konvoji a udržovala rádiový klid. Spojenci ale díky prolomení německého šifrovacího systému Enigma, i jeho vyšší verze používané německým námořnictvem, o plavidle věděli.

Na Alsterufer v Atlantiku nejdříve neúspěšně zaútočili Kanaďané a po nich i Britové. Jejich nálety z výšky 500 až 1300 metrů se setkaly s tuhým odporem a zároveň se minuly účinkem. Kapitán lodě A. Piatek ovšem porušil rádiový klid a kontaktoval německé vrchní velitelství s žádostí o pomoc.

„Ujistili ho, že k jeho ochraně byly vyslány německé válečné lodě a letadla Luftwaffe a dostal pokyn, aby změnil směr plavby k bližšímu francouzskému přístavu Bordeux,“ napsal John P. Rennison v článku na webu organizace Free Czechoslovak Air Force Associates, která se zabývá historií československých pilotů v RAF.

HUSTÁ PALBA VELKORÁŽNÍMI KULOMETY
Po neúspěšných útocích Britů a Kanaďanů přišly 27. prosince 1943 na řadu bombardéry Liberator z 311. československé perutě. Lamače blokád vystopoval letoun s osmičlennou posádkou kapitána Oldřicha Doležala. Německou loď posádka spatřila kolem 16. hodiny přes průrvu v mracích, načež zahájila dělostřeleckou a kulometnou palbu a Doležal manévrováním hledal nejlepší pozici pro útok.

„Doležal navzdory hrozícímu nebezpečí převedl letoun do strmého klesání a po vylétnutí z mraků dveřmi po pravé straně uviděli Alsterufer,“ napsal John P. Rennison. Alsterufer reagoval hustou palbou velkorážními kulomety a raketovými střelami s lany na padácích.

Doležal pak srovnal stroj a pokračoval v palbě. Bombometčík Zdeněk Hanuš zároveň odhodil ve 200metrové výšce dvě pumy. Liberator ukončil útok a přelétl stožár lodi pouhých 100 metrů nad ním, přičemž ho rozhoupala exploze bomby

STŘELEC VISEL Z LETADLA
Útok na Alsterufer, trvající jen 30 sekund, měl zničující následky. Pětisetlibrová puma prorazila palubu a explodovala uvnitř lodi. Z posádky letadla nikdo nebyl zraněn, palba z německé lodi však poškodila jeden z motorů.
John P. Rennison také popsal zajímavé okolnosti vzniku fotodokumentace. Podle něj střelec Josef Kosek doslova visel z otvoru v trupu bombardéru na lafetě kanonu a pořídil soubor 16 dramatických fotografií útoku, palubní inženýr František Veitl ho při tom držel za nohy, aby nevypadl z letadla.

Snímky dokumentovaly urputnost obranné střelby Alsterufera. „Teprve po vyvolání negativů si letci při prohlídce fotografií uvědomili, že na padácích byly zavěšeny miny a považovali za veliké štěstí, že je podletěli,“ uvedl Rennison.

HLEDÁNÍ "LAMAČŮ" MĚLO PŘEDNOST
Server organizace Free Czechoslovak Air Force Associates připomněl, že potopení Alsteruferu je považováno za největší úspěch, kterého 311. peruť během 2. světové války dosáhla. Zároveň citoval Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze, který popsal důvody vzniku lamačů blokád a jak vysokou prioritou byla jejich likvidace pro spojenecké velení.

„Před přepadením SSSR německou armádou – Operace Barbarossa dne 22. června 1941 – byli Němci schopni získávat strategické primární suroviny, nutné k podpoře válečného průmyslu, z Dálného Východu Ruska přepravou po železnici. Operace Barbarossa to ale ukončila. Bylo nutné nalézt jiné způsoby získávání a přepravy těchto strategických surovin do Německa. Jediným možným řešením se tak stala doprava po moři pomocí ozbrojených obchodních lodí.,

„Museli proto přijmout rozhodnutí bránit těmto “lamačům blokád”, aby svého cíle dosáhly. Za tím účelem byla ustavena operace “Stonewall”, v níž mezinárodní spojenecké síly ve vzájemné spolupráci hlídkovaly a střežily přístupy do Biskajského zálivu z jižních směrů, aby těmto lodím zabránily proplout,“ vysvětlil historik Rajlich.

Rozkaz Admirality z 19. prosince 1943 “Vyhledávání lamačů blokád musí mít přednost před všemi ostatními bojovými operacemi” jenom potvrzuje důležitost, s jakou spojenci přistupovali k tomuto úkolu, dodal Jiří Rajlich.

Mezi tyto lamače blokád patřil podle webu právě i Alsterufer. Byla to nákladní loď o výtlaku 2729 tun, která byla německým námořnictvem přezbrojena tak, aby mohla být použita pro toto nové poslání. „Její výzbroj tvořily kanony o ráži 1 x 75 mm, 2 x 37 mm, 4 x 20 mm a 4 x kulomety. Navíc byla loď vybavena 4 x PAC (padákové vystřelovací zařízení), s připojeným 300 metrů dlouhým závěsným lanem, které mohlo být vystřeleno do cesty proti blížícímu se letounu a způsobit tak jeho havárii,“ popsal na serveru historik.

Vedle zmiňovaných 344 tun wolframové rudy ho tvořily také pryž a 200 tun cínových ingotů. Wolframit je minerální ruda s obsahem wolframu, železa a manganu, která byla vysoce ceněna jako hlavní surovina pro výrobu wolframu, těžkého kovu s vysokou teplotou tavení, který byl během 2. světové války používán zejména jako přísada při výrobě pancéřové oceli, stejně jako rychlořezných nástrojů a kuličkových ložisek, vysvětlil Rajlich.

zdroj: dotyk.denik.cz, fotogalerie Oldřich Doležal