PETR URUBA - Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti

www.idnes.cz/technet/vojenstvi/petr-urub...220846_vojenstvi_hm1

---

Fotogalerie - SOUKROMÝ ARCHIV REDAKTORA L. F.

rok 1990

ZEMŘEL POSLEDNÍ POLSKÝ PILOT ZE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Jerzy Główczewski zemřel ve věku 97 let. Byl posledním polským pilotem, který bojoval za druhé světové války v RAF proti Německu. Zvládl za svou kariéru přes stovku misí.

Jerzy Główczewski se narodil roku 1922 ve Varšavě.

Po invazi Němců do své země uprchl do Izraele, kde maturoval na polské střední škole v Tel Avivu. Po škole se přidal k dobrovolnické Karpatské střelecké brigádě. V Británii dostal letecký výcvik a v řadách 308 polské stíhací perutě Město Krakov začal létat na stíhačkách Spitfire.

Na konci roku 1944 ve velké letecké bitvě nad Gentem sestřelil německou stíhačku Focke Wulf 190. Byl také mnohokrát sestřelen, jak sám řekl v jednom rozhovoru, ani by to nespočítal. Naštěstí se mu vždy podařilo se zachránit a nebyl nikdy těžce zraněn.

Kromě sestřelu Focke Wulfu napadal především vojenské železniční transporty a menší pohyblivé cíle, jako obrněná vozidla.

Za svou službu byl vyznamenán třemi polskými Kříži za statečnost a letectvo opustil v hodnosti seržanta. Po válce žil dva roky ve Francii a pak se vrátil do Polska. Později emigroval do Spojených států.

Napsal tři knihy vzpomínek:
Accidental Soldier (2003)
Optimist After All (2004)
The Last Fighter Pilot (2017).

Pilot Główczewski zemřel 20. dubna v New Yorku.

Zdroj:extraktory.cz

Generál Emil Boček - pilot RAF - SPITFARE.

www.pametnaroda.cz/cs/bocek-emil-1923

JOSEF ČAPKA - SMRTI V LETADLE UNIKL JEN TĚSNĚ.

JEN PATNÁCT ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ V CELÉM BRITSKÉM KRÁLOVSKÉM LETECTVU ZÍSKALO ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY TAK VYSOKÉ VYZNAMENÁNÍ JAKO RODÁK Z KOKOR NA PŘEROVSKU JOSEF ČAPKA.


„VŠICHNI PILOTI SE ZABIJÓ“

Na svět přišel 23. prosince 1915.

Zlomem v jeho životě byl okamžik, kdy si v aeroklubu zaplatil vyhlídkový let.
„Od toho okamžiku jsem věděl, že po ničem jiném netoužím víc, než sám létat,“ řekl o desítky let později sám Čapka.
V sedmnácti letech, když studoval na průmyslovce elektrotechniku, chtěl Čapka narukovat jako pilot k československému letectvu. A tady narazil na první překážku.

„Nebyl jsem plnoletý, a tak jsem k létání musel dostat písemný souhlas rodičů. Tatínka jsem přesvědčil snadno, ale maminka odmítla a svůj postoj vyjádřila slovy: Všichni piloti se zabijó,“ vylíčil Čapka.
V letech 1936 a 1937 tak Čapka v Olomouci absolvoval letecký výcvik.

Nejprve vše směřovalo k tomu, že z něj bude stíhač, velitelé jej ovšem k jeho nelibosti přeložili do Brna k bombardérům. Tehdy byla druhá světová válka za dveřmi, sousednímu Německu už čtyři roky coby kancléř vládl Adolf Hitler.

Po obsazení Československa se krátce v Olomouci zapojil do odboje, poté se rozhodl, že odejde bojovat s nacisty do zahraničí. Stejně jako řada dalších pilotů vyrazil nákladním vlakem tajně do Polska. Projel přes hlídané hranice, zakrátko vstoupil do francouzské cizinecké legie.

V Němci napadené Francii útočil s bombardéry na postupující jednotky, pád Francie ale zastavit nešlo.
A tak se Čapka s dalšími stovkami letců ocitl v Anglii. V hodnosti seržanta ho přidělili k 311. československé bombardovací peruti. Po výcviku a výuce angličtiny začal létat se stroji Wellington. Čekaly ho nálety na nepřítele.

PILOTOVY TALISMANY: NEPRANÉ FIALOVÉ SPODKY A MEDAILONEK

Poprvé se s tímto bombardérem a se svou posádkou dostal do boje koncem roku 1940 nad Němci obsazeným přístav ve francouzském městě Boulogne.

Čapka měl za války talismany, jak ale po letech přiznal, před nervozitou ho tehdy neochránily. Šlo o svatomariánský medailonek a nevyprané fialové spodky z cizinecké legie, jež si před letem natáhl na běžné prádlo.
„Bez nich bych nebyl letěl a dobře vím, že také ostatní piloti věřili podobným, třeba i směšným pověrám“ vzpomínal Čapka na chvíle před svým prvním bojovým letem za RAF.

Trval tři hodiny, Čapkův tým byl úspěšný. Jejich pumy zničily molo a přilehlé sklady.
S bombardérem, jenž jen sám o sobě vážil přes osm tun, se musel vyhýbat světlometům a střelbě protiletadlových děl. Čapka vzpomíná, že se přitom doslova koupal ve vlastním potu.

Postupně se z něj ale stal zkušený bojovník, jeden z nejlepších, kteří za Československo v Británii válčili. Navíc byl vůbec prvním příslušníkem 311. perutě, jenž úspěšně ve zdraví dokončil takzvaný operační turnus neboli mezi letci pověstnou „túru“ dvou set předepsaných operačních hodin.

Dokonce při tom získal jako jeden z prvních Záslužnou leteckou medaili (DFM) – nejvyšší vyznamenání, které může poddůstojník RAF obdržet. Z československých letců ho přitom získalo za celou válku pouhých patnáct mužů.
Posléze Čapka přešel od bombardérů k nočním stíhačům, blížil se však jeho poslední let. Smrti se vyhnul jen tak tak.

Odstartoval 27. června 1944, v té době byl tři týdny ženatý s Rhodou Woodhousovou, jež u RAF sloužila v Ženských pomocných leteckých sborech.

Paradoxní je, že stroj kokorského rodáka při osudné akci zasáhly střely z amerického bombardéru Liberator – tedy letounu, který Čapka počítal mezi spojence.
Byl těžce zraněn, při řízení vážně poničené stíhačky náhle ztratil zrak. Přesto se pokusil nouzově přistát, rychle letící letoun chtěl zpomalit o stromy. Náraz však jeho stíhačku rozerval na dvě části.

Kokorský rodák přežil, čekala ho série mimo jiné i plastických operací a měsíce plné bolesti. Přišel o levé oko, za knipl se tak vrátit nemohl.

Ve svých vzpomínkách se zabývá i tím, proč po něm spojenecký letoun pálil. S těžko uvěřitelným vysvětlením přišel za Čapkou do nemocnice zpravodajský důstojník RAF. Onen americký letoun měl být strojem, jehož se již dříve po sestřelení nad Německem zmocnili nacisté.

„Dali jej dohromady, že mohl jen taktak létat, a pak ho posílali na ‚pirátské‘ akce. Dosud ale nevím, věřím-li tomu či ne,“ přemítal Čapka. Válku ovšem přežil, je držitelem řady cenných vyznamenání. Po skončení bojů se i s Rhodou vrátil do Československa, v Olomouci sloužil na leteckém učilišti jako velitel letové kontroly.

Blížila se ovšem další válka – tentokrát studená. Moci se v zemi po únoru 1948 chopili komunisté, Čapka na základě vykonstruovaných obvinění a nespravedlivého soudu skončil ve vězení.

Za mřížemi ztratil šest a půl roku života, změnilo se to v prosinci 1954. Zbytek trestu mu byl prominut na nátlak britských diplomatických míst, tlačených manželkou Rhodou.

Na konci května 1957 se pak v Londýně opět setkal s milovanou Rhodou. Našel si práci jako elektrikář v jedné londýnské elektrárně, ale utrpení z války a z komunistických věznic na jeho zdraví zanechalo vážné šrámy. Zemřel na těžký infarkt 27. července 1973.

Zdroj: idnes.cz

ALOIS VAŠÁTKO
(25. srpna 1908 Čelákovice – 23. června 1942- v boji)

Nejúspěšnější československý letecký důstojník v době druhé světové války. Spolu s Josefem Františkem a Karlem Kuttelwascherem byl jedním z nejúspěšnějších československých stíhacích pilotů války.

Narodil se v Čelákovicích.

Rodina se přestěhovala do Týniště nad Orlicí. Po maturitě s vyznamenáním na Učitelském ústavu v Hradci Králové. 1. října 1928 nastoupil základní vojenskou službu v Československé armádě u dělostřelectva.

Po ukončení prezenční služby v hodnosti podporučík začal v roce 1929 studovat na Vojenské akademii v Hranicích, z níž byl v červenci 1931 vyřazen jako poručík. Vystřídal mnohá zařazení v rámci československého dělostřelectva, velel i 2. baterii 7. dělostřeleckého pluku v Olomouci, a působil jako instruktor v Dělostřeleckém učilišti, od 1. října 1935 v hodnosti nadporučíka. V roce 1935 absolvoval kurs letounových pozorovatelů ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, a ke dni 31. 12. 1936 byl od dělostřelectva přeložen k letectvu.

Od 15. listopadu 1937 byl velitelem 14. pozorovací letky 2. leteckého pluku Dr. E. Beneše v Olomouci, vyzbrojené dvouplošníky Letov Š-328. V letech 1937 až 1938 zde absolvoval i pilotní výcvik.

Po Mnichovské dohodě se v červenci 1939 nelegálním přechodem státní hranice dostal do Polska, kde se prostřednictvím československého konzulátu v Krakově přihlásil do nově vznikajících československých jednotek.

Spolu s dalšími Čechoslováky odplul z přístavu Gdyně 28. července na palubě lodi Chrobry do Francie. Po začátku druhé světové války byl zařazen do stavu Armée de l'air. Po zařazení ke stíhačům se přeškolil v pilotní škole v Chartres, kde byl 1. května povýšen na kapitána letectva.
Létal na amerických letounech Curtiss H-75. Během bitvy o Francii sestřelil dvanáct nepřátelských letadel jistě a dvě pravděpodobně a stal se tak nejúspěšnějším československým pilotem a pátým nejúspěšnějším esem Armée de l'air tohoto střetnutí.

Po porážce Francie, cestou přes Maroko a lodí přes britský Gibraltar se dostal do velšského Cardiffu. Sloužil u 312. československé stíhací perutě na Hurricanech a účastnil se bitvy o Británii.

Společně s poručíkem Denysem Gillamem a seržantem Josefem Stehlíkem zaznamenal její první vítězství, když 8. října1940 nad Liverpoolem sestřelili německý bombardér Junkers Ju 88.

28. října 1940 povýšen na štábního kapitána a od 7. listopadu byl velitelem letky „B“ peruti.
Na post velitele 312. perutě byl povýšen 5. června 1941. Na základě zkušeností s operacemi peruti v sestavě Kenleyského wingu (křídla) RAF začal prosazovat vznik stejného seskupení z československých stíhacích perutí, a poté co Československé křídlo vzniklo, stal se 1. května 1942 jeho prvním velitelem.
]
Alois Vašátko byl zabit v akci 23. června 1942, když se jeho stroj Supermarine Spitfire Mk.VB v souboji se skupinou letounů Fw 190 srazil s letadlem Wilhelma Reuschlinga ze 7./JG 2 a spadl do vod kanálu La Manche nedaleko mysu Start Point. Vašátkovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Se čtrnácti jistými a čtyřmi pravděpodobnými vzdušnými vítězstvím byl třetím nejúspěšnějším československým stíhacím pilotem za dobu války, po nadporučíkovi Karlu Kuttelwascherovi (20 jistých sestřelů a 2 pravděpodobné) a četaři Josefu Františkovi (17 jistých a 1 pravděpodobné vítězství).

Posmrtně byl Alois Vašátko povýšen do hodnosti majora (28. října 1942) a později na podplukovníka letectva (1. května 1944).

V roce 1991 povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam a 7. března 1992 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

VYZNAMENÁNÍ
• Řád Bílého lva za vítězství I. třídy (11. listopadu 1949)[4]
• třikrát | | Československý válečný kříž 1939
• dvakrát | Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• francouzský Legion d’honneur (Chevalier) (rytíř řádu Čestné legie)
• Croix de guerre se sedmi palmami
• britský Záslužný letecký kříž v den jeho smrti
• Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy (1992)
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítky F a VB
• Československá vojenská medaile za zásluhy , I. stupeň
• britská Defence Medal
• britská War Medal
• 1939–1945 Star , se štítkem za účast v bitvě o Británii
• Air Crew Europe Star

Zdroj: wikipedie

RAF

OTMAR KUČERA 13.7.1914 Juliánov – 6.6.1995 Brno

Generálmajor Otmar Kučera byl československý stíhací pilot, který během 2. světové války létal v Royal Air Force. V letech 1944–1945 byl velitelem 313. stíhací perutě, po roce 1948 perzekvován. Za svoji službu obdržel vysoká československá a britská vojenská vyznamenání.

Otmar Kučera se narodil v Juliánově u Brna v rodině klempíře. Vyučil se zámečníkem a poté nastoupil do VLU v Prostějově. Po ukončení pokračovacího výcviku nastoupil v roce 1935 k Leteckému pluku 2"Edvarda Beneše" v Olomouci. Na podzim roku 1938 sloužil v Piešťanech a ve Vigľaši, poté přijetí Mnichovské dohody se vrátil do Olomouce a po obsazení ČSR byl demobilizován.

Na Štědrý den roku 1939 spolu s J. Kotáskem a J. Dohnalem na druhý pokus Otmar Kučera opustil přes Slovensko a Maďarsko tehdejší Protektorát Čechy a Morava. V únoru 1940 dpluli francouzskou lodí Providence do Francie. Pro zhroucení francouzského vojenského odporu do bojů nezasáhl, v červnu 1940 odplul do Velké Británie.

Po přeškolení na stíhací Hawker Hurricane byl O. Kučera zařazen v říjnu 1940 do svazku 111. peruti RAF, tehdy ve Skotsku, kde sloužil mj. s Miroslavem Mansfeldem a Josefem Příhodou a kde dosáhl prvních dvou sestřelů.

V dubnu 1941 byl přeložen k 312. čs. peruti, u níž zaznamenal tři vzdušná vítězství.

V dubnu 1942 přešel k 313. čs. peruti, už jako Pilot Officer. Po dolétání operačního turnusu v červnu 1942 a následném odpočinku se v lednu 1943 vrátil do sestavy 313. peruti, s níž podnikal lety nad obsazenou Evropou a dosáhl dalších dvou sestřelů. Byl jmenován velitelem letky B a v listopadu 1944 velitelem celé 313. čs. peruti.

V roce 1948 se už jako major stal velitelem stíhacího pluku, ale roku 1949 byl z armády propuštěn a posléze degradován. Pracoval pak převážně manuálně (kopáč štěrku, závozník apod.).

V roce 1963 byl rehabilitován, byla mu vrácena hodnost, v 90. letech byl pak vyznamenán řádem M. R. Štefánika a povýšen na generála. O. Kučera zemřel v Brně na rakovinu.


Vyznamenání
• Československý válečný kříž 1939, udělen 5x
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, udělena 3x
• Československá vojenská medaile za zásluhy, I. stupeň
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí , se štítkem Francie a Velká Británie
• Řád Milana Rastislava Štefánika, III. třída
• Záslužný letecký kříž
• Air Force Cross (Spojené království)
• The 1938–1945 Star with Battle of Britain Clasp (Spojené království)
• Aircrew Europe Star (Spojené království)
• Defence Medal (Spojené království)
• War Medal (Spojené království)

ŠTÁBNÍ KAPITÁN JOSEF OCELKA 12. 3. 1909 – 21. 7. 1942

Josef Ocelka se narodil roku 1909 v Lipníku nad Bečvou – Novém Dvoru. Vystudoval střední školu a v roce 1929 nastoupil na Vojenskou akademii. Po jejím ukončení mu bylo svěřeno velení horské četě a vedl si velmi zdatně. Měl výbornou fyzickou kondici, díky níž vynikal ve sportu i při výcviku.

Dostal se do kurzu leteckých pozorovatelů, kterým procházeli vojáci od různých druhů zbraní. Letadla mu učarovala natolik, že odešel od horských jednotek a nastoupil k letectvu, kde sloužil u zvědných a bombardovacích útvarů.
Po okupaci Československa prošel, jako mnozí jiní, Polskem, pak vstoupil do Cizinecké legie a po vypuknutí 2. světové války se opět dostal k letectvu, kde se zaškoloval na stíhacího pilota, do boje o Francii se však již nedostal.

Podařilo se mu odejít do Velké Británie, kde stál u zrodu 311. čs. bombardovací perutě a zúčastnil se jejího prvního nočního náletu 10. září 1940. I zde prokázal vysoké osobní kvality, stal se velitelem letky a v červenci 1941 mu bylo svěřeno velení celé perutě.

Byl náročným velitelem, ale vždy šel příkladem a mezi letci byl velice populární, protože jeho odvaha a morálka byla inspirující pro všechny. Dostal přezdívku „Vocelovej“, pod kterou byl znám i Britům, kteří jej také respektovali.

Pokud se mezi letci říkalo o některém letounu, že nosí smůlu, nebo špatně létá, vzal si ho Ocelka schválně na další bojový let. Neváhal několikrát naletět i na silně bráněný cíl, aby jej přesně zasáhl. V lednu 1942 úspěšně ukončil svůj letecký turnus s 224 operačními hodinami a 45 nálety. Ve velení peruti ho v dubnu 1942 vystřídal Josef Šnajdr a Ocelka odešel z operačního létání.

Dne 21. července 1942 odstartoval z letiště Brize Norton s dalšími dvěma muži na palubě dvoumotorového Bristolu Beaufortu Mk. II na rutinní cvičný let. Krátce po vzletu narazil do hangáru, letadlo se zřítilo a všichni, kdo byli na palubě, uhořeli. Statečný pilot a velitel je pohřben na hřbitově v Brookwoodu.

Po zásluze byl mnohokrát vyznamenán, jako první Čechoslovák obdržel Záslužný letecký kříž ( DFC ), čtyřikrát Československý válečný kříž a řadu dalších vyznamenání. V rodné obci jej připomíná pamětní deska a jedna z pražských ulic nese jeho jméno. Po roce 1989 byl in memoriam povýšen na generálmajora.

Zdroj:druhasvetova.com

fotogalerie:
1.Josef Ocelka
2.311.čs.peruť: Eduard Šimon-palubní střelec, Charles Pickard-styčný důstojník, Karel Bečvář-navigátor, Josef Ocelka-velitel
3.Josef Ocelka a Karel Janoušek

Nerozlučný čtyřlístek z RAF.

Při leteckých bitvách s nacistickým Německem se z nich za druhé světové války v Polsku a britské RAF stala nerozlučná čtyřka, přežil ji však jen jeden z nich. Dodnes jsou piloti Josef František, Josef Balejka, Matěj Pavlovič a Wilhelm Kosarz známí jako nerozlučný čtyřlístek.

Teď se jejich památku chystá uctít Klub vojenské historie (KVH) z Otaslavic na Prostějovsku.

Nadšenci i za pomoci 3D tisku plánují výrobu pamětních desek, jež by visely jak v Česku, tak v zahraničí.

Otaslavický KVH dodnes uchovává památku na jednoho z členů leteckého čtyřlístku a místního rodáka Josefa Františka, jenž patřil k největším esům letecké bitvy o Británii.

„Naším cílem je vytvořit pamětní desky čtveřici pilotů Kosarz, Pavlovič, Balejka a František. Chceme je umístit v jejich rodných obcích a na významných místech jejich působení. Součástí projektu bude i vytvoření plastik a jejich převedení do 3D modelu. O kolik desek přesně půjde, rozhodne množství peněz, které se klubu podaří sehnat od sponzorů ve sbírce.

Čtveřice letců bojovala v Polsku, prožili pád Francie a nakonec zakotvili v řadách Královského letectva ve Velké Británii.

Do těchto zemí by tak milovníci historie z Otaslavic rádi pamětní desky dostali.

Balejka jako jediný válečné peklo přežil. Vrátil se tehdy do Československa, kvůli komunistického režimu emigroval do Británie. Do vlasti se vrátil až po sametové revoluci, na stáří se usadil právě ve Valašských Kloboukách.

Zemřel 7. července 2004 v 87 letech.

O celé desítky let tak přežil své kamarády.
Jako první zemřel 8. října 1940 Josef František při letecké nehodě u Londýna. Jednoho z nejúspěšnějších stíhačů RAF nepřemohl nikdo z nepřátel, ale pravděpodobně kombinace únavy a jeho nekázně.

Jen o měsíc později padl Wilhelm Kosarz v souboji nad Sussexem. Jeho letoun Hurricane začal po zásahu kulometu německého messerschmittu hořet.

Kosarz sice vyskočil, ale nezachránil se, neboť mu padák chytil plamenem od hořícího stroje.

O rok později, 20. dubna 1941, se pak z boje nevrátil předposlední člen čtyřlístku – Matěj Pavlovič. Byl nalezen mrtev v kabině roztříštěného spitfiru.

Zdroj: www.idnes.cz/olomouc/

Fotogalerie:
1.Josef Balejka
2.Josef František
3.Wilhelm Kosarz
4.Matěj Pavlovič
5.koláž - "český čtyřlístek"


R/6

Kolega Luboš F. nás upozornil na film NARUŠITEL, který v současné době běží v kinech.

NARUŠITEL

csfd.cz:
Napínavý příběh českého leteckého esa, jeho kamarádů i bezbřehou lásku k létání přináší do kin film Narušitel.

Život armádních letců socialistického Československa naplňovaly opojné chvíle svobody v oblacích a přátelství na celý život, z velké části ho ale ničil dozor státní bezpečnosti a jejích udavačů.

Čtveřice kamarádů a jejich letecký mentor spolu létají a slouží v armádě dvacet let.

Pak se ale po dlouhé době začne rozmotávat smrt bývalého pilota RAF při pokusu o přelet na západ a hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se ho pokusit napodobit. „Jste narušitel, následujte mě,“ jsou slova, která sám často hlásí do vysílačky, když nutí k přistání ty, kdo se na západ za svobodou vydávají vzduchem v letadlech. Teď se o stejně zoufalý útěk musí pokusit i on.

---

Film natočil teprve osmnáctilétý režisér, vnuk hlavního hrdiny Baldy.
Recenze na film jsou velmi subjektivní. Někdo film zatracuje, jiný divák je nadšen. Záleží na každém divákovi, co si z filmu vybere!!

Svou poslední roli zde ztvárnil nedávno zesnulý herec pan Zindulka.

ukázka z filmu:
www.csfd.cz/film/645155-narusitel/prehled/

---

Na motivy scénáře filmu vyšla i kniha:

www.grada.cz/landing-pages/knihy/kniha-narusitel/

---

Pilot Vladislav Balga..sám o sobě:

www.flying-revue.cz/letal-ve-filmu-pod-n...veho-filmu-narusitel

---

VYŠŠÍ ŠANCE NA PŘEŽITÍ: OPERAČNÍ TURNUSY STÍHAČŮ RAF

Kvalitní výcvik bojového pilota představuje vždy drahý a zdlouhavý proces, a proto platí, že ztráta letce je vždy bolestnější než odepsání stroje. Tuto skutečnost si za druhé světové války na rozdíl od Luftwaffe brzy uvědomilo i velení RAF a zavedlo proto systém operačních turnusů

Stíhací složka britského Královského letectva si během druhé světové války získala mimořádnou pověst - Západoevropská kampaň na jaře 1940, letecká bitva o Británii, ofenziva přes průliv La Manche, podpora vylodění v Normandii a následné taktické operace během tažení do vlastního Německa či boje v severní Africe a ve Středomoří.

ROTACE PILOTŮ
Královskému letectvu se od úvodních porážek a krizí podařilo postupně zvyšovat úroveň výzbroje. Jedním z důležitých prvků, o které se opíralo fungování válečného RAF představoval turnusový systém nasazení letců. .
V kostce šlo při turnusové rotaci o to, že po bojovém nasazení piloti strávili nějaký čas odpočinkem, věnujíce se týlovým úkolům..

Během odpočinku pak nezřídka působili jako instruktoři v leteckých školách a u operačních výcvikových jednotek (OTU). Nabyté zkušenosti tedy mohli předávat svým žákům a zvyšovali tak kvalitu letectva jako celku.

VE VZDUCHU I NA ZEMI
Bojová činnost stíhacích pilotů byla tvrdá. Opakované akce s sebou přinášely adrenalinem naplněné okamžiky, stres a fyzické vyčerpání. Lidská psychika je odolná, ovšem má své limity.
Riziko ztráty života bylo u letectva všudypřítomné. Velení Královského letectva se začalo problematikou ztrát, bojové únavy a celkového zhroucení morálky zabývat vcelku brzy, neboť bylo evidentní, že válka hned tak neskončí a je nutné pečlivěji hospodařit s letovým personálem.

ŘEŠENÍ ZTRÁT
Britové si tuto skutečnost naplno uvědomili podstatně dříve než Němci. V obou letectvech se nacházeli piloti, operačně sloužící prakticky od počátku války, jejichž jediný odpočinek spočíval v menším počtu krátkých dovolenek.
Pokud to nestačilo, postarali se o převelení daného pilota k jiné činnosti. Pro muže neschopné letové služby z psychických důvodů se od roku 1940 vžila letectvem definovaná kategorie LMF (Lack of Moral Fibre, nedostatek bojové morálky).

VYLADĚNÍ SYSTÉMU
Turnusový systém platil pro všechny piloty Královského letectva. Nezáleželo tedy na tom, zda muž patřil do RAF, jeho dobrovolné zálohy (RAFVR), Královského australského letectva (RAAF), Královského novozélandského letectva (RNZAF) či Královského kanadského letectva (RCAF).

Pokud to ale bojová situace vyžadovala, mohl být od pilotů požadován více než jeden operační turnus. Zcela správně bylo rozpoznáno, že velmi významné pro udržení náležité kvality jednotek je zapojení stíhačů do operačních aktivit při jejich druhém turnusu.

Klady i zápory turnusového systému přijatého RAF (a podle britského vzoru také americkým armádním letectvem) jsou často předmětem diskusí a celý koncept je často porovnáván s německým pohledem na věc, který turnusový řád neznal. U Luftwaffe stíhací piloti v zásadě sloužili v první linii, dokud nebyli zabiti, zraněni, či se nezhroutili.

NŮŽKY SE OTEVÍRAJÍ
Tak se prohlubovala nevyrovnanost personálu stíhacích útvarů ještě v době, kdy Jagdwaffe na první pohled dominovala a své protivníky ve stíhačkových střetech většinou porážela. Změna bojové situace v druhé polovině války, zejména nepřetržitá kampaň amerických strategických bombardérů, pak zastihla Luftwaffe nepřipravenou.

V okamžiku, kdy si Němci po příchodu Američanů na evropské vzdušné bojiště naplno problém uvědomili a pokusili se o nápravu množstevním rozšířením výcviku, museli současně jeho délku a intenzitu zkrátit kvůli rostoucímu nedostatku pohonných hmot.

JASNÝ CÍL
Britové dokázali do stejné doby postavit, co se práce s lidmi týče, lépe vybalancované vzdušné síly, s výhodnějším poměrem mezi zkušenými letci a nováčky.
Patrně největší nevýhoda turnusů spočívala v tom, že časově omezené bojové angažmá neumožňovalo jednotlivcům (tedy především stíhacím esům) dosahovat tak vysokých skóre, jaká byla běžná u jejich protivníků. Toto negativum ovšem více než vyrovnávaly klady.
.
Turnusový systém poskytoval pilotům RAF jasný výhled a cíl. Jeho délka byla stanovena tak, aby jej dokázali splnit i průměrní letci, a celý koncept měl pozitivní dopad na psychiku pilotů, šetřil jejich síly, zkvalitňoval výcvik a ve svém důsledku poskytl RAF výhodu ve velkém množství ostřílených pilotů schopných při akcích dobré spolupráce.

Zdroj: stoplusjednicka.cz