MORUŠE

Morušovníky jsou ovocné stromy, které jsou pěstovány zejména v teplých a úrodných oblastech, třeba tam, kde se daří vínu. Na českém území jsou známé již dlouhou dobu a místy se pěstují po staletí a oteplování klimatu značně usnadňuje jejich šíření v Evropě.

V jižní Evropě byly plody známé a sklízené už od antického starověku. Na území českých zemí jsou semínka moruší archeologickými nálezy doložena ze středověku, z nové doby jsou doklady například z poloviny 18. století z Prahy. Tady byly morušové háje vysazeny jednak podél promenády na šancích a dále na Petříně. Tak se jim tak dařilo, že se úroda sklízela dvakrát ročně...Italský obchodník Giusseppe Rangheri totiž založil ve druhé polovině 18. století na pražských Vinohradech morušové sady a u tzv. Koňské brány morušovou školku. Jeho syn Enrico nechal ve 40. letech 19. století postavit ve Vršovicích budovu sloužící k chovu bource morušového, kterou dnes známe jako zámeček Rangherka. S pozdějším přechodem na syntetickou výrobu hedvábí byly morušové sady postupně vykáceny.

Morušovník měl oproti jiným ovocným stromům docela pohnutý osud. Zažil svého času jak rozkvět, tak úpadek popularity a ne vždy byl pěstován pro své plody. Pokud dnes narazíte na letitý morušovník ve svém okolí, můžete vlastně mluvit o štěstí, že přežil. Jak se k nám morušovníky dostaly? Proč byly zakládány morušové sady a proč se po nich časem země slehla?

Morušovník se do Evropy rozšířil z Persie a z Číny. Znali jej staří Římané, kteří jej rozšířili až do Anglie. Do Evropy se ve velké míře morušovník rozšířil především díky rozkvětu hedvábnictví v 17. století. Listy morušovníku bílého (Morus alba) poskytovaly nejkvalitnější potravu bourci morušovému. V Čechách byly ovocné stromy včetně moruší vysazovány podél důležitých cest za doby vlády Marie Terezie. Vznikaly tak celé ovocné aleje, které měly poskytovat stín pro koňská spřežení a nabízely občerstvení vojákům, kteří bývali na cestách celé dny. S rozvojem hedvábnictví byly zakládány morušové sady.

Listy morušovníku jsou jedinou potravou housenek bource morušového, jejichž kokony sloužily k výrobě přírodního hedvábí, což byla zejména ve středověku výjimečně ceněná komodita.

Morušovník v Číně dlouho představoval symbol synovské úcty a pilnosti, bohatství i smyslnosti. Taktéž ochraňoval před zlými silami. I plody moruše jsou užitečné, jsou opravdu velmi chutné a připomínají sladké ostružiny. Používaly se (dnes již opomíjeno) v přírodním léčitelství i v tradiční čínské medicíně. Plody morušovníku černého jsou vhodné k léčbě nachlazení, bolestí v krku, nebo zácpy. Šťáva sloužila k léčivým výplachům úst.

Listy morušovníku bílého zase čistí játra a zlepšují zrak. Jeho plody povzbuzují energii jin, větvičky podporují průchod energie čchi skrze meridiány a kůra čistí horké plíce. V kosmologii je morušovník Středem vesmíru, Stromem obnovy, který na počátku věků spojoval Devět Zdrojů Říše mrtvých s Devíti Nebesy. V astrologii je spojen s Merkurem, představujícím vzájemné spojení a závislost. Zobrazuje tak hermafrodita, všudypřítomný vesmírný řád (TAO), ještě než došlo k oddělení ženského a mužského principu, k rozdělení jinu a jangu. Posvátné morušové háje (sang-lin) byly vysazovány vždy před východní branou královských měst. Morušovníky můžeme také spatřit podél poutních cest v Arábii, poblíž nebo přímo v islámských svatyních.

Šťáva z plodů moruše – i sušených - působí jako velmi silný antioxidant, který podporuje zdraví našeho těla na mnoha úrovních. Moruše obsahují velké množství vitamínů předně vitamín C, A, E, karotenoidy zeaxantin a z minerálů například železo, draslík, hořčík.

Plody moruše obsahují také resveratrol, jehož zvýšené hladiny v krvi jsou spojovány s ochranným účinkem a správným fungováním našeho srdce a krevního oběhu. Moruše se nicméně dají využít i při zácpě, protože plody mají mírně projímavý účinek. Pokud je budete jíst pravidelně, pomohou vám snížit vysoký cholesterol a vysoký krevní tlak, přičemž působí také jako prevence vzniku anémie, osteoporózy nebo kardiovaskulárních onemocnění. V neposlední řadě pak plody morušovníku také podporují tvorbu červených krvinek a kostní hmoty.

Čerstvé moruše lze jíst samotné nebo je můžeme použít k výrobě šťávy, džemu, marmelády, vína, popřípadě kompotů – obdobně jako každé jiné ovoce. Sušené moruše jsou velmi sladké, trošku křupavé – připomínají texturou sušené fíky.
Moruše rostou na větvičkách ve skupinkách, mají válcovitý tvar a velikost až 3 cm. Dozrávají od poloviny června až do srpna, sklízet tedy můžete celé léto.

A poznámka na konec. U nás kousek od domu rostla moruše bílá. Strom měl přes šedesát let. Plody sladké a velké, na kterých si pochutnávaly děti a sbírali je i dospělí. Každý rok se všichni těšili, až budou dozrávat. Předloni přijeli pracovníci, strom pokáceli, nařezali – a to zrovna v době, kdy měl plody. Paní inženýrka na odboru životního prostředí rozhodla. Moruše „nebyla zdravá“... to na nařezaných částech onoho velkého stromu nebylo vidět. Řez čistý, letokruhy pravidelné, nikde ani prasklina, nikde žádná špatnost. Úředník zvítězil a moruše je jen vzpomínkou...

R/3

MRKEV

pochází z jižní Asie, z oblasti Afghánistánu, Íránu a Pákistánu, kde ještě přežívají její divocí a nezkultivovaní zástupci a tvoří tak centrum diverzity druhu. Historie jejího rozšíření není zcela jistá, ale předpokládá se, že se v 10. století rozšířila do celé oblasti od Indie a východní Středomoří. Ve 12. století se dostala až do západní Evropy a do Číny. V 17. století byla v Nizozemí vyšlechtěna její oranžová odrůda (pochází z dřívější černé odrůdy), která je zde dnes nejvíce rozšířena. V současné době se pěstuje na celém světě.

Mrkev je oranžová, to ví každé malé dítě. Méně známý je fakt, že nebyla oranžová vždycky. „Původní“ mrkev totiž byla fialová, tmavě červená nebo naopak žlutá a bílá. Ale v 17. století se Evropa seznámila s novou, pomerančovou barvou.

Kde se tedy vzala oranžová mrkev? Nejčastěji se setkáme s příběhem, který spojuje její příchod s nizozemskou královskou rodinou. Nizozemští pěstitelé ji prý vyšlechtili na počest krále Viléma Oranžského. Oranžová barva je totiž tradiční barvou královskou a zelenina této barvy vypadala jaksi vlastenecky. Oranžové mrkve se ale zřejmě v přírodě vyskytovaly už dávno před 16. stoletím. Už v roce 512 po Kristu se v kronice Juliana Anicia Codex objevují ilustrace kultivovaných mrkví, které mají nezaměnitelnou oranžovou barvu. Jakkoli je tedy historka o „nizozemské genetické úpravě“ mrkví přitažlivá, v paletě mrkví oranžová byla už dávno předtím.

Podle historiků byla v Římě mrkev používána jako afrodiziakum, a to zejména za vlády císaře Caliguly ( to šlo o tu tvrdou, hořkou a fialovou variantu mrkve ). První písemná zmínka o mrkvi pochází tedy z 1. století po Kristu od řeckého léčitele Dioscorida. Zmiňoval tři různé druhy mrkví i to, že kořen je možné vařit a jíst. V 10. století byla mrkev k sehnání od Indie až po východní Středomoří. Ve 12. století zavítala mrkev do západní Evropy a do Číny.

Je škoda, že dříve pěstovaná mrkev byla daleko bohatší na vitamíny a minerální látky než mrkev dnešní. Je to z důvodu intenzivní zemědělské produkce, kdy je půda vyčerpaná (už nemá tolik živin), takže dnešní rychle rostoucí odrůdy nemají tolik času do sebe načerpat větší množství dobrých látek. Je to vlastně jako se vším. Všechno musí být rychle, tak se všechno urychluje.

Historie mrkve je natolik zajímavá, že mrkev má i svoje vlastní muzeum.

Mrkvová nať není nějaký odpad, dá se využít stejně jako ta petrželová nebo nať libečku, a to pro polévku nebo na dochucení vařených brambor či jiných pokrmů. Vyniká totiž hodně výraznou kořeněnou a trochu zemitou chutí. Kromě zajímavé chuti vyniká mrkvová nať i tím, že obsahuje velké množství vitaminu C, A a K, draslíku, vápníku. Tím značně prospívá našemu zdraví. Má detoxikační účinky, je prospěšná ledvinám a posiluje imunitní systém.

S 25 kcal na 100 g je mrkev nízkokalorická, ale zároveň obsahuje mnoho vitaminů, minerálů a vlákniny. Obzvláště cenné pro lidské zdraví jsou karotenoidy, které se v těle přeměňují na vitamin A. Také dodávají mrkvi její barvu. Jasně oranžová mrkev má obzvláště vysoký obsah beta-karotenu, prekurzoru vitaminu A. Karotenoidy se vyznačují antioxidačními účinky. Zejména pozdní mrkev obsahuje pektin, to je ve vodě rozpustná vláknina. Ta může bobtnat v zažívacím traktu a podporovat trávení.

Mrkev obsahuje vitamín K a malé množství vápníku a fosforu, které jsou důležité pro zdraví našich kostí. Pro srovnání - jedna sklenice mléka obsahuje podobné množství vápníku jako 10 mrkví.

Většina z nás už jistě někdy chroupala mrkev v domnění, že bude mít lepší zrak. S dioptrickými vadami oka ovšem konzumace této zeleniny nijak nesouvisí. Ano, je pravda, že je mrkev bohatá na betakaroten, z něj v lidském těle vzniká vitamín A, který vyživuje oční sítnici, podobné množství vitamínu A ovšem obsahují také meruňky nebo ořechy.

Přestože by se tak dalo říct, že je na tvrzení trošku pravdy, od dioptrických brýlí náš zrak bohužel neochrání.

R/3

MALINY

Zná je každý. Nádherně zbarvené plody složené z drobných kuliček. Symbol léta, zmrzliny a sirupů. Rostou na keři s názvem ostružiník maliník a, jak název napovídá, jsou si s ostružinami velice podobné. Původ malin byste našli v Asii i Evropě, některé odrůdy však pochází také ze Severní Ameriky, kde původně rostly divoce a jejich historie sahá až do prehistorického období. První záznamy o domestikaci malin pocházejí již ze starověkého Říma a předpokládá se, že to byli právě starověcí Římané, kteří maliny rozšířili po celé Evropě. Později v tomto úsilí pokračovali mniši, kteří pěstovali maliny v klášterních zahradách. Evropští osadníci je také později přivezli do nových kolonií v zámoří.

Volně se vyskytují v celém mírném pásmu, ovšem při cíleném pěstování jsou poměrně náročné na podmínky.

Malinu některé národy označují za „královnu bobulí“, protože si svou charakteristickou jemnou chutí podmanila děti i dospělé. Toto označení přetrvává i přesto, že její plody vlastně ve skutečnosti vůbec bobulemi nejsou. Maliny je nejlepší sníst čerstvé, protože příliš dlouho nevydrží. Výtečně chutnají v kombinaci s mléčnými produkty, jako je jogurt, podmáslí či zmrzlina. Ačkoli maliny chutnají velmi sladce, mají relativně nízký obsah cukru. Obsahují také vlákninu, která podporuje trávení.

Obsahují železo, draslík, vápník. Také hořčík, mangan a spoustu vitamínů. Vitamín A, ze skupiny B pak B2, B3, B6 a B7, dále vitamín C a E. Mimo to i flavonoidy, které jsou zdraví prospěšné. Jde o antioxidanty.

Díky obsahu komplexních sacharidů jsou maliny prakticky takové malé zdravé bonbony, ze kterých však nepřiberete. Naopak, maliny pomáhají snižovat tělesný tuk. Také regulují hladinu cukru v krvi a díky tomu jsou skvělou potravinou i pro cukrovkáře.

Vysokou spotřebu vitaminu C mají také kuřáci a alkoholici – jejich tělo jej potřebuje spoustu, aby se alespoň trochu ochránilo před neustálým přísunem škodlivých látek. Maliny jsou díky obsahu protistárnoucích antioxidantů výborné také jako prevence degenerativních onemocnění, jako je například Alzheimerova choroba.

Také lidové léčitelství pamatuje na tuto rostlinu a listy z maliníku se používají do různých čajových směsí i jako samostatná droga.

Chutný nápoj pomáhá při řadě obtíží, například posiluje kardiovaskulární systém, dokáže srovnat krevní tlak, zmírnit menstruační obtíže, vyčistit pleť nebo třeba tlumit koliky.
A proč bychom si měli dát maliny?
1.) posilují imunitu
2.) podporují metabolismus
3.) podporují správnou funkci srdce a nervové soustavy
4.) detoxikují
5.) regulují hladnu krevního cukru
6.) pomáhají snížit vysoký TK a cholesterol
7.) působí proti šerosleposti a zákalům
8.) jsou močopudné
9.) jsou pomocníkem pro zdravé nehty a vlasy a působí i proti tvorbě lupů
10.) to nejlepší na konec - díky vysokému obsahu zinku zvyšují sexuální apetit u žen i mužů

Maliny jsou vynikající čerstvě utržené, oblíbené jsou v dezertech, mléčných nápojích i v čajových směsích. Skvělou letní záležitostí je kupříkladu ledový čaj s malinami.
A to nejlepší na nich je, že při zvýšené konzumaci Vám hrozí maximálně přejedení...

R/3

LILEK
nebo také baklažán. Máme jej hned zatratit nebo jej chválit?

Přišel k nám z Balkánu, ale jeho původ je v Indii. V této oblasti se pěstoval již dlouho před křesťanským letopočtem. Po Hedvábné stezce se lilek postupně dostal do oblasti Středomoří a odtud později i do střední Evropy. Nyní se lilky pěstují všude na světě. Mezi hlavní pěstitelské země dnes patří Itálie, Španělsko, Turecko, Indie, Thajsko a Čína.

Patří do čeledi lilkovitých rostlin, to jej z botanického hlediska řadí mezi ovoce, nicméně je v gastronomii považován za zeleninu. Ač je nezpochybnitelně chutnou a výživově přínosnou potravinou, je opředen také nepříznivými názory na jeho výživové vlastnosti.

Někteří jsou znepokojení tím, že lilek obsahuje nikotin. Tato látka je však v lilku obsažena ve velmi nízkém množství, při kterém jsou její účinky pouze povzbudivé, nikoliv škodlivé. Pro získání množství obsahu nikotinu odpovídajícího jedné cigaretě, by bylo nutné sníst 9 kilo lilku...

Ve Starověkém Řecku se tradovalo, že lilek způsobí malomocenství a zbaví člověka rozumu. Vysloužil si přezdívku “jablko bláznů” a lidé se mu ze strachu vyhýbali. Následně vypozorovali, že je nezbytné lilek tepelně upravit, aby jej zbavili “zlé moci” a lilek si tak opět získal svou oblibu.

Bohužel však pozdější výzkumy ukázaly, že na tehdejší pověře je přeci jen něco pravdy. Lilek obsahuje solanin, to je toxická látka, která způsobí žaludeční potíže, zvracení a bolesti hlavy. Životu nebezpečná dávka solaninu byla stanovena na 400 mg. V případě lilku ovšem nemusíme panikařit, protože solanin se v něm nevyskytuje v závažné míře a jeho obsah se z lilku dá výrazně snížit tepelnou úpravou.

Nepřehlédnutelnou zajímavostí lilku je jeho pěnová struktura, díky které je schopný na sebe dobře vázat tekutiny. Za tuto pěnovou strukturu mohou vzduchové bublinky – a to ve významném množství!

Díky vysokému množství vitamínů skupiny B je lilek ceněný pro jeho vlastnost podpory imunity. Obsahuje i provitamin A. Najdeme v něm i vitamín E. Důležitým prvkem pro naše tělo je také železo, které se v lilku přirozeně nachází. Jemu vděčíme za fungování červených krvinek, které okysličují naše plíce i ostatní tkáně.

Lilek také oproti jiným potravinám obsahuje více draslíku, díky kterému je náš srdeční tep pravidelný a je zajištěna správná hladina obsahu vody v buňkách. Přidejme ještě i vápník sodík a mangan, které obsahuje.

A ve slupce se skrývá rutin, který zpevňuje cévy a má také protisklerotický účinek.

Vypotit lilek?
Jde o rychlou a nenáročnou akci, která vás před samotným vařením příliš nezdrží. Stačí lilek omýt, nakrájet na kolečka či plátky (cca 1 cm) a tyto kousky z obou stran osolit. Poté nechat odležet (zhruba 20 min), dokud se lilek neorosí – na povrchu se objeví kapky tekutiny. Pak už stačí lilek umýt vodou nebo setřít ubrouskem, aby se vypocená tekutina odstranila a dále pokračovat v přípravě svého jídla.

Vzhledem k tomu, že 90% hmotnosti plodu tvoří voda, je lilek přímo předurčený do jídelníčku při redukční dietě. Ve 100 gramech má 0,4 g tuku a pouhých 15,3 kcal. V šetřící úpravě si na něm proto mohou pochutnat například i diabetici nebo pacienti, kteří mají problémy se žlučníkem.

Hlavní sezóna je od srpna do října. Ovšem díky dovozu je k dostání v obchodě celý rok.
Lilek je především oblíbenou zeleninou ke grilování, která se používá do středomořských salátů. Dále se používá jako oblíbená příloha k různým masovým pokrmům a vegetariánským jídlům v kombinaci se sýry z kravského a ovčího mléka.

V lednici vydrží asi týden. Lilky by se ale neměly skladovat hned vedle rajčat nebo jablek. Ty uvolňují dozrávací plyn ethylen, na který lilek citlivě reaguje.

R/1

Vitamínová doslova bomba z tropů – to je PSIDIUM KVAJÁVA ( GUAJA, GUAJÁVA )

KVAJÁVA chutná po hruškách i po fíku a možná i po jiném ovoci. Patří mezi málo známé ovoce, ale velmi úspěšně se dá pěstovat u nás.

Kvajáva hrušková pochází ze Střední a Jižní Ameriky, odkud se rozšířila i do dalších teplých částí světa – pěstuje se v Africe, Indii, ve Středomoří... U nás se dostanou jak čerstvé, tak konzervované či sušené plody, prodává se i pyré, džemy a sirupy z guavy.

Jsou to malé rychle rostoucí neopadavé stromy nebo keře pocházející z Jižní a Střední Ameriky, kde dorůstají do výšky jen 2-7 metrů. Množí se hlavně semeny, řízkováním a roubováním.

Plod poskytuje několik léčivých látek. Listy kvajávy jsou plné antioxidantů, protizánětlivých činidel, antibakteriálních látek a obsahují prospěšné třísloviny.

Plody kvajávy obsahují vysoké množství vitaminu C, až pětkrát víc než citron, takže je skvělá na posílení imunity.
Je ale bohatým zdrojem i dalších bioaktivních látek, díky nimž má příznivý vliv na hladinu krevního cukru a cholesterolu, proto je vhodná pro diabetiky a přispívá i k prevenci cukrovky, a navíc podporuje redukci nadváhy.

Dále zlepšuje trávení, přispívá ke snižování krevního tlaku a také zmírňuje bolesti a zlepšuje psychický stav.

Jak vybrat tu nejlepší?
1.) sáhněte po té, která je nejměkčí – zatlačte prstem a pokud se tlaku poddá, je to ono
2.) zkontrolujte slupku – skvrny nebo otlačeniny nejsou dobré
3.) zkontrolujte barvu – zralý plod má jasně zelenou až bledě žlutozelenou barvu
4.) přivoňte – zralý plod má vůni ovoce, typická je sladká vůně s lehkým nádechem pižma

Lze ji jíst rovnou syrovou – nejlépe když plod s lesklou tuhou slupkou rozkrojíte a červenou dužinu vyjídáte lžičkou, má lahodnou sladkokyselou chuť.

Listy z kvajávy jsou velmi účinné na léčbu kožních nemocí. Obsahují výraznou antibakteriální látku, která léčí a zklidňuje pokožku. Mají silné protirakovinné vlastnosti a odstraňují volné radikály v těle. Jsou účinné na kruhy pod očima, vrásky a jizvičky nebo jiné nedostatky pleti.

Listy usušíme, rozdrtíme a smícháme s trochou vody. Poté nanášíme na pokožku. Další možností je spařit lístky horkou vodou a po vychladnutí potírat odvarem postižená místa.

Léčivé účinky:
 pomáhá od bolestí
 pomáhá při hubnutí
 snižuje cholesterol
 vyvažuje hladinu krevního cukru
 prevence některých druhů rakoviny
 poskytuje úlevu od zácpy
 zlepšuje kvalitu pokožky

Listy kvajavy neužívejte během těhotenství, kojení a při možné přecitlivělosti na rostlinu.

Osvěžující sladká chuť kvajávy vynikne v ovocných i zeleninových salátech. Používá se na výrobu džemů, sirupů, či želé. Plody jsou také zdrojem potravy pro savce a ptáky. Podle havajské tradice se na kmenu kvajávy připravuje grilované maso. Díky vůni a blahodárným účinkům se kůra a listy ze stromu využívají také v lékařství a kosmetice.

Můžeme ji pěstovat i doma:
Kvajáva potřebuje dostatek světla a vláhy. Od jara do podzimu je ideální umístění na venkovní terase, nebo balkonu. Daří se jí také ve skleníku. Celoročně by měla být teplota vyšší než 15° C. a neměla by klesnout pod 5° C. Není mrazuvzdorná a potřebuje teplejší umístění přes zimu, nejlépe v rozmezí 12-18° C. Pokud jí pěstujeme jako pokojovou rostlinu, nejlépe jí vyhovuje jižní okno. Zaléváme pravidelně a přiměřeně. Zemina by měla být neustále trochu vlhká. Při delším suchu rostlina rychle usychá. Zálivku omezíme pouze v zimním období, kdy tolik vody nepotřebuje. Pokud má málo světla a teploty jsou nízké, může se stát, že rostlina začne opadávat. Ale nebojte se, většinou znovu obrazí. Mladé rostlinky přesazujeme každý rok na jaře, starší stačí po pěti letech.

Kvajáva se vyznačuje hodně výraznou sladkou vůní, která zavoní po celém pokoji. Obsahuje velké množství vitamínu C - jediný plod vám podle odhadů dodá 275% doporučené denní dávky. Kromě toho je kvajáva bohatá také na betakaroten, vitamíny skupiny B a lykopen. Ten je protinádorová prevence.

Nesnědli jste celý plod kvajávy? Můžete nenačaté poloviny ovoce obalit v potravinářské fólii a skladovat v lednici až 4 dny. Pokud ji do té doby nespotřebujete, můžete ji zmrazit. Mražená kvajáva vám vydrží až 8 měsíců.

R/3

KVĚTÁK

Oblíbenou zeleninou, která je na našem trhu k dostání celoročně, je květák. Květák patří mezi košťálovou zeleninu, má dužnatou květovou hlávku. Na rozdíl od brokolice, která se sklízí celou sezónu, se rostlina po odříznutí hlávky likviduje.

Květák, který je na rozdíl od mnoha jiných druhů košťálové zeleniny dobře snášen citlivými lidmi, se skládá z mnoha malých, bílých kvítků. Nejběžnější je bílý květák, ale existují i fialové a zelené odrůdy, jako je romanesco (kvěkolice). Květák lze konzumovat syrový i vařený. Tmavě zelené vnější listy nejsou vhodné ke konzumaci.

Květák je nízkokalorická zelenina, která vás díky vysokému obsahu vlákniny zasytí na dlouhou dobu. Je bohatý na vitaminy a minerály – vitamin C, vitamin K, kyselinu listovou a také draslík, vápník a hořčík. Mimo to zinek, fluor, jód a kyselinu nikotinovou. Tmavší druhy květáku mají ještě vyšší obsah vitaminů a minerálů.

Různé druhy košťálové zeleniny způsobují mnoha lidem zažívací potíže – to však není případ květáku, jeho vysoký obsah kyseliny jablečné a citronové ho činí mnohem stravitelnějším. Proto je dobře snášen citlivými lidmi.

Odkud květák pochází je sice předmětem sporů, ale jisté je, že vznikl vyšlechtěním divoké brukve zelné - stejně jako kedluben, zelí a kapusta. Do Evropy jej v 16.století z Kypru přivezli Italové. A odtud se dostal až k nám.

Původně bylo zdužnatělé květenství – růžice - velké asi jako tenisový míček. Postupným šlechtěním se zvětšovalo až do dnešní podoby. Ale nejen na velikost, ale i barvu si šlechtitelé posvítili. Takže dnes můžeme pěstovat květáky nejen bílé, ale i zelené, žluté či fialové.

V čem je prospěšný?
1.) detox
Květák v sobě ukrývá glukosinoláty, jejichž štěpením se uvolňuje látka indol-3-karbinol.Ta je silnou zbraní při detoxikaci jater a pomáhá vytvářet enzymy, které zabraňují karcinogenům poškozovat tělo. Napomáhá odstranění rakovinných kmenových buněk, ty jsou totiž neblaze proslulé šířením metastáz.
2.) záněty kloubů
Květák obsahuje vitamín B5, který v našem těle podporuje produkci kortizolu. Z této látky se v těle vyrobí kortizon, který je důležitým prvkem při tlumení zánětů.
3.) způsobuje nadýmání, ale zase si i po povaření zachová minimálně polovinu denní dávky vitaminu C
4.) odtraňuje lupy, přispívá k posílení nehtů
5.) pomáhá s hubnutím
6.) snižuje hladinu cholesterolu
7.) odvodňuje a pomáhá při potížích s ledvinami
8.) pomáhá vytvářet zdravou sliznici v tlustém střevě

Květák je především zeleninou přátelskou k srdci, a to díky vysokému množství antioxidantů, které mají schopnost snižovat zánětlivé poškození způsobené oxidačním stresem, což je proces, který hraje hlavní roli ve vývoji srdečních onemocnění. Díky obsahu antioxidantů tak květák pomáhá snižovat krevní tlak a příznaky aterosklerózy.

Pokud však máte problémy se štítnou žlázou, může vám být doporučeno minimalizovat množství brukvovité zeleniny. Je to proto, že tato zelenina může narušovat vstřebávání jódu, který je potřebný pro produkci hormonů štítné žlázy.
A ještě poznámka – krevní skupina 0 by měla omezit konzumaci, dokonce některé studie jej této krevní skupině zakazují.

Mark Twain: “Květák není nic jiného než zelí s vysokoškolským diplomem.”

R/3

KIWI

je plod popínavých dřevin rodu aktinidie a pochází z Číny. Konkrétně z údolí řeky Yangtze.

Kdo kiwi ochutná, připomíná chutí angrešt, proto jej možná pojmenovali i jako čínský angrešt. Kiwi však s angreštem a jeho rodem nemá nic společného. Z Číny se dostala semena do Japonska a také na Sibiř. Ve 20. letech 20. století se rozšířilo domácí pěstování kiwi.

Ve 40. letech se pak přešlo na komerční pěstování a dlouhou dobu držel Nový Zéland své prvenství ve vývozu kiwi. K nám se dnes dováží nejvíce z Itálie – je to blíže a je to i levnější.

Zelené kiwi jsou oválná, velká zhruba jako slepičí vejce, ale ne tak špičatá. Kiwi má hnědou a chlupatou slupku. Slupka není zdravotně závadná a je možné ji jíst, většina lidí ji však před spotřebou kiwi oloupe. Má vyšší zdroj vlákniny než zlaté kiwi.

Zlaté kiwi se od tradičního zeleného liší barvou dužiny a tvarem. Špička naproti stopce je kulatější a tvar tak více připomíná vejce nebo hrušku. Chloupky na slupce jsou miniaturní a zastoupeny v mnohem menším množství. Díky tomu je zlaté kiwi citlivější na poškození a dozrává dříve. Preferuje se u něj vždy ruční sběr. Celkově je sladší než zelené a je také dražší.

Kiwi je obrovským zdrojem mnoha vitamínů a minerálních látek. Už pouhé jedno kiwi pokryje doporučenou denní dávku vitamínu C a tělo obohatí o notnou dávku vitamínu E a vitamínů skupiny B. Je bohatým zdrojem kyseliny listové, vlákniny a mimořádným zdrojem draslíku, železa a hořčíku. Semínka z kiwi jsou jedlá a bohatá na živiny. Obsahují zejména omega-3 mastné kyseliny, vlákninu, bílkoviny a antioxidanty.

A účinky? Posiluje imunitu, podporuje trávení, zlepšuje kvalitu zraku, zpevňuje žíly i cévy a ochraňuje srdce. Bonus - dvě kiwi, které si dáte hodinu před spaním, zlepší kvalitu spánku.

A když smícháte dužinu s jednou lžící bílého jogurtu a lžičkou medu, zlepší kvalitu pleti. Pleť hydratuje, omladí a pomůže v boji s akné. Navíc drobná černá semínka z kiwi poslouží i jako skvělý přírodní peeling a odstraní tak odumřelé buňky na povrchu pleti.

Jedno velké mínus - mnoha lidem může způsobit nepříjemnou alergickou reakci, která se projeví nejen vyrážkou, ale i nebezpečným otokem jazyka a anafylaktickým šokem. Navíc by se mělo podávat dětem starším pěti let. A protože může zpomalovat srážení krve, nemělo by se kiwi podávat těhotným ženám a neměli by je pojídat lidé před operací. Minimálně 2 týdny před ní.

Nejnovější studie naznačují, že u lidí s vysokým krevním tlakem konzumace 3 plodů kiwi po dobu 8 týdnů snižuje krevní tlak více než 1 jablko denně.

Kiwi může snižovat i hladinu lipoproteinů s nízkou hustotou, to znamená toho „špatného cholesterolu“, tedy LDL cholesterolu. Zároveň pak zvyšovat dobrý HDL cholesterol.

Také může zabránit makulární degeneraci a ztrátě zraku.

Do jídelníčku zařadit i pro kosti. Kosti jsou totiž díky němu silnější a pevnější. Druhou stranou pomoci tohoto ovoce je psychické uvolnění. Jeho složení totiž ovlivňuje psychickou vyčerpanost a nastavuje tělo na pozitivnější pocity. Používá se dokonce i při vystavení vysoké dávce stresu.

V obchodě vybírejte spíše tvrdší plody a doma nechejte v klidu dozrát. Pokud zralé kiwi schováte do ledničky, vydržet vám může až 4 týdny. Při teplotě kolem 1 °C a 80 – 90% vlhkosti vzduchu vydrží zhruba 5 týdnů.

R/3

Ovoce a zelenina na písmeno I a J už jsme měli někdy loni, včetně jahod a jablek.
Takže jdeme na písmeno K...

KAPUSTA

je tu s námi už dlouho. Pěstovali ji Egypťané, kteří znali jednoduché druhy kapusty. Dále se pak v historii lidstva kapusta objevuje koncem středověku. V 16. a 17. století se vědělo o kapustě a jejích blahodárných účincích na lidský organismus.

Obsahuje vitamíny skupiny B, tedy B1, B2, B3 a B9 – kyselinu listovou a vitamín C.
Dále vitamín E, vitamín K, Ca, Mg, selen, fosfor, draslík, síru, železo a v neposlední řadě sodík.

Kapusta je tak trochu tučná. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Obvykle totiž zelené zdroje neobsahují také zdravé tuky. Kapusta je skvělým zdrojem alfa-linoleové kyseliny (ALA), což je typ omega-3 mastné kyseliny, která prospívá mozku, snižuje riziko diabetu typu II a posiluje srdce.

Kapusta je takovým rolls-roycem mezi listovou zeleninou. Tedy alespoň co se týče obsahu vitaminu A. Obsahuje 133 % doporučené denní dávky.

Je výborným zdrojem vápníku. Stojí za zmínku, že ve 100 g se ukrývá 150 mg kalcia. Jen pro srovnání - mléko má při stejné váze jen 125 mg.

Kapusta má však jeden problém. Přináší nadýmání. Proto se nedoporučuje lidem po operacích, těhotným i kojícím ženám, odpustit by si ji měly osoby se zažívacími problémy a srdečními chorobami. Nepatří ani do jídelníčku nepohyblivých seniorů. Nadýmavost se dá ale částečně snížit, když se kapusta vaří bez pokličky a přidá se k ní vhodné koření – kmín, saturejka, koriandr, zázvor, semínka fenyklu nebo anýzu. A hlavně chce cibuli a česnek...

Pravidelná konzumace nebo pití kapustové šťávy prokazatelně snižuje hladinu cholesterolu, čistí cévy, je tedy prevencí a lékem na aterosklerózu, mírní pálení žáhy. Povzbuzuje střevní peristaltiku, je účinná proti zácpě a preventivně působí proti rakovině tlustého střeva.

Šťáva ředěná vodou se používá s úspěchem při redukčních dietách, kdy povzbuzuje látkovou výměnu, čistí tělo, rozpouští tuky - a navíc zásobuje „hubnoucí" tělo dostatkem čerstvých vitamínů a minerálů včetně vitamínu C. Obklad z čerstvých listů pomáhá při neuralgických bolestech v křížové oblasti nebo na bolavé klouby, které jsou postižené revmatismem. Růžičková kapusta zvládne upravit i činnost štítné žlázy.

Taková „babská rada“: vařte ji bez pokličky. Zbavíme se tím těch typických kapustových vůní...

Z kapusty nemusíte dělat jen karbanátky. Lehčí úpravy představuje třeba orestování listů hlávkové nebo kadeřavé kapusty na olivovém oleji, s česnekem a zeleným pepřem. Dusit ji můžeme jako špenát a přidávat do těstovin, halušek, rýže. Jde o to, dosáhnout výborné chuti, a představit tak kapustu jako něco dobrého těm, kdo ji nikdy nejedli.

R/3

JALAPENO PAPRIČKY

Jalapeños jsou malé asi 5 cm velké. Nebo až středně velké kolem 8 cm chilli papričky známé svou pálivostí. Jejich pálivost dosahuje 2500 až 10000 Scovilleových jednotek pálivosti (SHU). V porovnání s ostatními chilli papričkami jsou tedy považovány jalapeños za mírně pálivé až pálivé.

Přestože je jalapeño tak rozšířené a všeobecně známé, asi bychom marně hledali další papričku, která vzbuzuje tolik otázek. Je zralé jalapeño zelené nebo červené? Jak to mám vyslovit? Pro znalce španělštiny – CHALAPEŇO je správně. Co znamenají ty prasklinky? Jsou opravdu ostré? Do jaké velikosti mohou vyrůst? Jedno je jisté: obvykle jsou k mání čerstvé, zavařené, kandované, sušené nebo zauzené v kouři (chipotle).

Pochází z mexického státu Jalapa. Tedy údajně... Jalapena mají v nezralém stavu zelenou barvu, která v průběhu zrání přechází do červené. Specifikem této chilli papričky je to, že se Jalapena sklízejí velmi často zelené, těsně před jejich zbarvením do červené barvy. Je to především proto, že zelené při zpracování déle vydrží a také mají pevnější strukturu.

Proces postupného praskání plodů je u Jalapena velmi známým jevem a je způsobený kombinací několika faktorů, kdy závažnost trhlin na plodech souvisí se stresem, které utrpěly během fáze rychlého růstu.

Ostrou chuť paprik způsobuje pálivá látka kapsaicin. Stupeň pálivosti je uveden v jednotkách Scoville (SCU, jednotky Scoville):
- mírné, nepálivé sladké papriky mají 0 stupňů SCU
- mírně ostřejší odrůdy, jako např. feferonky nebo třešňové papriky, mají mezi 100 a 1500 stupni SCU
- středně pálivé jalapeño se pohybuje mezi 1 500 až 100 000 stupni SCU
- velmi pálivé chilli odrůdy jako např. thajské chilli, kajenský pepř nebo habanero mají mezi 100 000 a 500 000 stupni SCU

I když botanicky patří tyto chilli papričky mezi ovoce, stejně je řadíme k zelenině.

Plod Jalapeno je velmi šťavnatý a s tlustou dužinou. Chuť Jalapena je svěží a má klasickou paprikovou chuť. Červené plody se vyznačují sladší chutí a jsou měkkčí. Jednou z nejzámějších posklizňových úprav bývá uzení červených zralých plodů. Pokud Jalapeno vyudíme, dostává poté název Chipotle.

Paprika a chilli jsou citlivé na chlad, proto by se neměly skladovat při teplotách nižších než osm až deset stupňů. V chladničce se nejlépe skladují v zásuvce na zeleninu, kde je lze uchovat asi týden; případně vydrží dva až tři dny při pokojové teplotě.

Chilli papričky mají mnohem delší trvanlivost v sušené formě. Většinou vyschnou do čtyř až šesti týdnů. Paprika a chilli nakrájené na malé kousky lze také zmrazit. Chilli papričky lze nakládat do oleje, papriku lze zavařovat i na kyselo. Jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších receptů z Jalapeňosek je Jalapeno Poppers, kdy se papričky plní sýrem a obalují ve slanině, případně v trojobalu a pak se následně grillují nebo smaží. Na sušení tato odrůda není kvůli své tlusté dužině příliš vhodná, toho lépe dosáhneme, pokud paprčiky rozkojíte nebo je při uzení perforujete.

A výhody pro nás?
1.) bohatý zdroj živin
2.) pomáhají při hubnutí
3.) přírodní lék proti bolesti
4.) pomáhají při boji s rakovinou
5.) prevence žaludečních vředů
6.) protizánětlivé účinky
7.) zlepšují činnost srdce

NA ZÁVĚR - lidé, kteří pravidelně jedí chilli papričky, mají zhruba o 12 % snížené riziko úmrtí z jakékoli příčiny, a to i při kontrole jiných faktorů. Takže je prospěšné přidat do svého jídelníčku více kořeněných papriček?
R/3

Dnes o chřestu, kdy je jeho sezóna

CHŘEST

Chřest je vytrvalá zelenina, ze které se vždy na jaře sklízejí mladé pazochy stonky). Podle způsobu pěstování jsou buď bílé, fialové nebo zelené. Bílý chřest je vybělený pěstováním bez přístupu světla (přihrnutím zeminy). Má jemnější chuť a silnější vláknitou slupku.

Chřest vždy omyjeme a odkrojíme dřevnaté konce, tedy asi 1 cm. Bílý chřest musíme pečlivě celý oloupat až po hlavičku. U zeleného chřestu stačí oloupat poslední třetinu výhonku (pazochu), mladý zelený chřest není potřeba loupat vůbec, pouze u tlustšího oloupeme jeho spodní konce.

Sezona této křehké a chutné zeleniny obvykle začíná v polovině dubna. Na co je dobrý chřest? Chřest má nádech luxusu, protože jeho pěstování je náročné a jeho trvanlivost krátká – k zákazníkovi se musí dostat nejpozději 36 hodin po sklizni, aby si zachoval chuť a výživové hodnoty. Lidé si na něm pochutnávali už od starověku a dnes mu odborníci přisuzují výjimečné léčebné účinky. Sezóna chřestu pravidelně skončí 24. června.

Dobrá zpráva je, že chřest je trvalka a na záhonu vadrží růst až 20 let, takže nemusíme sázet rok co rok...
Zajímavost – za teplého počasí dokáže chřest vyrůst až o 17 cm za den!

Podporuje metabolismus, proto je vhodný při redukční dietě. Upravuje hladinu cukru v krvi a snižuje hodnoty cholesterolu. Udržuje klidný a dlouhý spánek.

O léčivých účincích chřestu psali už starověcí lékaři Galén a Hippokrates. A nemýlil se.
Ve středověku se v Evropě na chřest pozapomnělo, jeho pěstování se znovu rozšířilo až v 15. století ve francouzských klášterech. Křehkou zeleninu si oblíbil a proslavil král Ludvík XIV. a později i slavná madame de Pompadour. Chřest se pak úspěšně ujal v Německu.

Holanďané vynalezli nový způsob, jak chřest pěstovat – pod velkými hliněnými zvony. Tato technika se začala využívat v rakouské monarchii, a to v 18. století.

Podle dnešních vědeckých výzkumů je bohatý na vitaminy skupiny B a má značné množství vitaminů C, A a E. Obsahuje také draslík, zinek, železo, hořčík, fosfor, síru a alkaloid asparagin. Pročišťuje organismus a navozuje duševní klid a pohodu.

Příznivě působí na na ledviny a močový měchýř. Obsahuje totiž látky s diuretickými účinky, a tím se stará o zdraví těchto orgánů.

Chřest obsahuje hodně vlákniny a dokáže zasytit, přitom má velmi málo kalorií, což ocení lidé, kteří chtějí zhubnout. Je lehce stravitelný a podporuje správnou střevní mikroflóru, upravuje hladinu cukru v krvi, snižuje vysoký tlak i cholesterol a chrání srdce. Zlepšuje okysličení mozku a obsahuje účinný antioxidant glutathion, díky němuž posiluje imunitu a pomáhá v prevenci proti rakovině.

Kromě toho má i účinky jako afrodiziakum a ženám pomáhá zmírnit bolesti při menstruaci.

Abychom si na chřestu opravdu pochutnali, musí být čerstvý. Poznáte to podle pevně sevřených hlaviček a podle toho, že nejde ohnout, protože by hned praskl. Ohebné a jakoby gumové stonky nekupujte.

Pokud chřest chcete skladovat, zabalte jej do vlhké utěrky a uložte do lednice, ovšem nejvýš na tři dny. Zamražením chřestu prodloužíme čerstvost až na půl roku.

Chřest můžeme vařit nastojato – svážeme stonky provázkem do svazků a postavíme do vyššího hrnce s osolenou vroucí vodou, aby špičky, které jsou jemnější, vyčnívaly a vařily se pouze v páře. Doba vaření je asi deset až patnáct minut.

Úprava chřestu je jednoduchá. Chřest můžeme jíst syrový, tak si zachová nejvíce léčivých látek. Nakrájený na kolečka se hodí do salátů, pomazánek nebo třeba jen tak na chleba s máslem. Můžeme jej dusit v páře, vařit s trochou soli, cukru a plátky citronu, můžeme blanšírovat, zprudka zapéct na grilu nebo v troubě či orestovat na pánvi. Tady u nás se často podává s vejci, holandskou omáčkou nebo jen přelitý máslem.
V jednoduchosti je nejen krása, ale i chuť. Já se přikláním k pouhému přelití máslem...

R/3