Dne 3. 1. 1923 zemřel v 39 letech Jaroslav Hašek, spisovatel a novinář.
Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou a nakonec se mu podařilo udělat maturitu na obchodní akademii. Stal se zaměstnancem banky Slavia, ale někdy v této době (kolem 1905) se seznámil s českými anarchisty, přestal pracovat v bance a živil se pouze literaturou a novinařinou.
Začal vést bohémský a tulácký život (mj. prošel pěšky Slovensko, Halič, Uhry). V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost. Redigoval časopis Ženský obzor, Svět zvířat, také přispíval do Českého slova, dále pak do Čechoslovanu, Pochodně, Humoristických listů.
V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry. Strana byla opravdu zaregistrována a Hašek dokonce kandidoval v Praze-Vinohradech na starostu. V tomto období byl s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i účinkoval.
Přes svůj bohémský život se Hašek stačil oženit s Jarmilou Mayerovou (1887-1931), s níž měl syna Richarda (1912-1980). Ale o rodinu se nestaral, dál si žil po svém. V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu veden jako nezvěstný.
V září 1915 byl na ruské frontě zajat a roku 1916 vstoupil do československých legií. Roku 1918 se ale s legiemi rozešel a vstoupil do Rudé armády a také do komunistické strany Sovětského svazu. Pak rychle postupoval na tamním společenském žebříčku. Byl např. ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci, měl další funkce v Rudé armádě a byl tam vážený. Co vedlo Haška k přijetí socialistických myšlenek, on sám nikdy neobjasnil.
V Rusku se znovu oženil, přestože tady nebyl rozvedený, ale po návratu do Čech nebyl souzen za mnohoženství protože jeho sňatek nebyl v ČSR uznán. Kolem Haškova působení v Rudé armádě je dodnes řada nejasností.
V prosinci 1920 se vrátil do Prahy i ke svému bohémskému způsobu života, přestože sebou přivezl i ruskou manželku Šuru. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj (1881-1955). V létě 1921 se Hašek odstěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde také zemřel.
Většinu svých děl napsal v hospodách, tvořil velmi lehce a byl mistrem mystifikace. Za svůj život napsal asi 1200 povídek. Řada textů se ztratila a existuje též řada textů, které možná psal Hašek, ale jeho autorství není potvrzeno.
Jeho nejslavnější dílo, humoristický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je spojovaný s nádhernými ilustracemi Josefa Lady, byl přeložený do 54 jazyků a byl několikrát zfilmovaný i zdramatizovaný. Hašek ale dílo nestihl dopsat. 4. díl dokončil Karel Vaněk (1887-1933), který se však vzdálil původní myšlence díla.
Román začal vycházet na pokračování roku 1921, ale byl velmi kritizován (např. F. X. Šaldou). Příznivců měl zpočátku málo, jako první ho za velké dílo označil zřejmě Ivan Olbracht, pozitivní postoj k němu měli i bratři Čapkové.
Diskuse o hodnotě díla se vedly i později a vedou se o něm dosud.
V Rusku je dodnes mnoho příznivců Jaroslava Haška, mají tam dokonce vlastní organizaci. Ve městě Bugulma má Hašek vlastní muzeum, v Petrohradu a v Moskvě jsou po něm pojmenovány ulice.
R/7
**********************
Dnes je tomu sto let, co si Nejvyšší k sobě povolal spisovatele Jaroslava Haška. Stalo se tak poté, co vložil duchamornou frázi do úst zhovadilého záložního důstojníka, v civilu gymnaziálního profesora. „Nejvyšší má smysl pro humor. Zašifrovaně nám tím zřejmě sdělil, že i za sto let bude svět patřit plácalům typu poručíka Duba. Plácalům, jejichž absurdním výrokům se už často nedokážeme ani smát,“ říká pro ParlamentníListy.cz právník a spisovatel Martin Nezval, držitel Krameriovy ceny za román Holky z nezisku. Vše, co se ve veřejném prostoru v roce 2022 u nás dělo, považuje za skvostně absurdní.
Klíč k loňskému roku najdeme v románu Jaroslava Haška, který zemřel dnes přesně před sto lety, 3. ledna 1923. A nedokončil román o Švejkovi, který se přesto stal nejpřekládanějším románem na světě. Ano, nejpřekládanějším románem na světě, což musí být zvláštní zpráva pro všechny ty, co Švejka nikdy nepochopili. Poslední věta tohoto geniálního díla přesně vystihuje rok 2022. Nevysloví ji Švejk, ale postava největšího blba u batalionu, záložního důstojníka, v civilu gymnaziálního profesora, poručíka Duba. Slyšte tuto nádhernou bezobsažnou frázi: „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“
R/7
