První jarní den zaklepal na dveře

šelma sedlák březnový sníh zaoře.

V březnu prach a v dubnu bláto

na zahradě i na poli roste zlato

a protože je březen, tak za kamna si vlezem

Duben ještě tam než zima přestane, budem

Mokrý duben věští úrodu

Suchý pak předpovídá nehodu

Že první jarní den je studený? Nevadí

Teplo z kamen kachlových ho nahradí

Za ta kamna babička do tepla si vleze

náruč plnou dřeva k těm kamnům nese.

Že dřevo nemáš, ani ta kamna?

A velmi studená jsou rána?

Zatop plynem, zažeň zimu mizernou

Plynu že je málo? Demonstruj, zajdi na Letnou

Já vím je to k zlosti

my máme na topení dřeva dosti

Nevěříš? Tak na fotografii můžeš se podívat

a o teple kamen nechat si zdát

autor - M.Řezníček

8.BŘEZEN....

a tvrdý paragán Luštěnice 1960 a roky další....



V kalendáři zapsán významný je den

svátek slaví Mezinárodní den žen.

Tak mně napsal jeden kamarád

poraď, co mé ženě k tomu svátku dát



Povídám, hochu rada je to těžká

o květiny nouze není, k dostání jsou dneska

láhev kup jí dobrého pití

spolu po vypití dočkáte se dlouhého žití



Potom výběrové řízení vypiš na novou paní

aby dobře dopadlo, zbožné bude Tvoje přání

Ordinace v růžové zahradě v televizi skončila

Na které ta Tvoje bývalá stále jenom čučela



Svoji radu myslel jsem dobře, nebyla však nad zlato

nevím, co tu jeho paní po přečtení verše popadlo

jak ještě jednou budeš žádat básníka o radu

oba dva pěstí mojí potom dostanete na bradu.



Teď je na mně abych se Vám dámy omluvil

za ten verš co pracně jsem zde sesmolil

kytici květů zde ode mne máte

jako omluvu jistě rády přivítáte.

Anno Domini III. MMXXVI ©

R/MŘ

8. březen

(Karel Benda)

Je osmý březen, ženy celého světa

mají svátek, není rozdíl, v barvě pleti,

národu, náboženství,

vznikl na základě boje, za práva,

na rovnoprávnost obou pohlaví,

muži v tento den dávají,

mamince, manželce, kolegyni,

kytičku květin, uznávají,

jejich právo na sebeurčení,

večer pořádají, různá setkání,

tento den oslavují,

v rodině, ve společnosti,

zaměstnavatelé věnují,

ženám malé pozornosti,

přejme naším ženám, matkám,

milenkám, vše nejlepší,

celý rok, nejen v den jejich svátku.

ČAS JARA

Vzduch voní jarním kvítím,

slunce krásu kvítí rozvíjí,

přírodu probouzí zpěv ptačí,

lidé svá srdce lásce otvírají,

dech vůni jara v plíce vhání,

do přírody na vycházky vychází,

energii přírody do těla sbírající,

mysl svou teplem jara zásobí,

do zahrad, do polí se chystají,

záhony, pole k úrodě připraví,

ranní mrazíky květy hubí,

ptactvo zimoviště opouští,

přílet ptáků, hnízda plní,

švitořením druh družku hledající,

mláďata na svět přivádí,

lidé ptačímu zpěvu naslouchají,

vstříc radost do duše vchází,

zahrady, pole k úrodě se blíží,

léto již blíže se jeví.

Autor: Karel Benda

Únor bílý, snad poslední vločka sněhu spadla

Pole sílí, sněženek květy na příchod čekají jara

To zimě co nevidět zaklepe na dveře

a pilným včelkám prvních květů náruč otevře



okřídlených zpěváčků potom kapela

z jihu přiletí, aby na zahradě jarní písně zpívala.

já také jdu se na zahradu podívat

s tichou pokorou, po zimě to jaro přivítat



Po tom přivítání, jistě bude práce dost

z květů co vykvetou sobě i druhým pro radost

na ně rád vždy budu se dívat

k tomu ti zpěváčci budou mně zpívat



pár těch květů na Boží pole potom půjdu dát

kam moji rodiče na věčnost již odešli spát

i mně jednou jich sem někdo pár přijde dát

ty květy co míval jsem tak rád.

Anno Domine II. MMXXVI ©

R/MŘ (autor)

.. Dvůr Králové nad Labem, rodný "Dvoreček"...



Dvůr Králové není samozřejmě Praha,

té svou výstavností po kotníky sahá...

Nemá tolik domů ani tolik věží,

ani Vltavu snad, která k mostům běží.



Nemá tolik věží, náš Dvoreček milý,

s nimiž bychom se tak rádi pochlubili.

Nemá tolik parků , paláců a chrámů,

ale je to obraz v nejkrásnějším rámu.



Kolem krása lesů, leží jako věnec,

od Zvičiny k Žirči, dolů po Dubenec,

od Mostku až k Zboží a dál ke Kocbeři...

co v nich bývá zpěvu, na stromech i v keři.



Když jdeš Údolíčkem, jsi v desátém nebi,

nedá ti a sedneš na trávě u Netřeby...

a! posloucháš ticho, jež tu kolem šumí,

rozptýlené jenom zakvílením žluvy -



či pokřikem sojky, kukaččiným "ku-ku"

velké slunce shůry, podává ti ruku,

ruku plnou zlata, taveného jarem,

to vyléčí srdce i v člověku starém...



Nerad se teď vracíš, do života shonu,

s očištěným srdcem, plným milionů,

milionů lásek, k této svaté zemi,

chtěl bys o nich mluvit- nemůžeš...

jsi němý...