TROCHU HISTORIE 13

Spousta se jich tam dostala jen proto, že se paní učitelce, nelíbili jejich rodiče. Později se tato „škola“ zaměřila na děti cikánů, nebyla to jen škola, ale i dětský domov. Zvláštní škola s domovem na zámku byla až do roku 2005, potom byla přestěhována do Plumlova. Kde je teď nevím, ale určitě byla zrušena, protože se „Romové“ jak se nepřizpůsobiví cikáni nyní nazývají, mají moc dobře. Velmi zajímavé byly v té době návštěvy těch malých cikánů jejich rodiči, těch se tam někdy objevilo i několik desítek, byli ale klidní, moc si „nevyskakovali“, tenkrát jsem netušil, že podobné návštěvy cikánů zažiji i později u vojenského útvaru. I tam byli klidní, protože ještě nepožívali takové výhody jako dnes. O tom ale později.

Jedna zajímavost z působení zvláštní školy a dětského domova. Na škole působil učitel, jeho jméno z mé paměti zcela nezmizelo, již dávno ale není mezi námi, ten zavedl na škole zcela ojedinělý chov čistokrevných králíků. Chov byl mezi chovateli velmi uznávaný a pan učitel s ním vyhrál mnoho cen na různých výstavách.Vídeňský bílýmodrooký, tak se ta sorta králíků jmenovala, jak název napovídá, tak se jednalo o králíky s čistě bílou kožešinou, po té byla poptávka z jednoduchého důvodu, bílá se dala velmi lehce obarvit. Celý chov později zlikvidovala nějaká králičí nemoc.

Pokud park navštívíte v době, kdy zde kvetou mohutné lípy, tak budete překvapeni jejich vůní. Po procházce parkem a po prohlídce zámku, přijde vhod nějaké občerstvení. Na samotném konci bývalé „růžové aleje“ je v bývalé hájovně občerstvení „u Hraběnky“,je hned vedle udržované lesní cesty k rozhledně. Při cestě k ní je ale potřeba dávat pozor, protože z kopce se často velkou rychlostí doslova „řítí“ bezohlední jezdci na horských kolech.

Samotné občerstvení nemá moc dobrou pověst, ale znáte to, lidé toho „nakecají“. V prostorách bývalé hájenky také dříve působil řezbář Miroslav Srostlík „Moravský“ jeden čas měl dílnu s názvem „Chvála dřeva“ i v prostorách zámku, později odešel do Prostějova, a teď bydlí ve Stříbrnicích. Jeho tvorba je v současnosti vystavena v muzeu v Prostějově.

Zámek i samotnou obec Čechy pod Kosířem v nedávné minulosti navštívili naši dva prezidenti a jeden předseda vlády. Prvními byly Václav a Lívia Klausovi, to bylo 16. června 2010. Po prohlídce zámku odjeli z parku v kočáře taženém koňmi.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 18.listopadu 2023


Fotogalerie:

1. Letecký snímek zámku s monumentálním schodištěm, nad ním na balustrádě. Jsou čtyři alegorické sochy, zleva, jara, umění, vědy a úrody. Za zámkem vpravo je oranžerie, úplně vzadu pak dílny obecního úřadu, vlevo, obecní byty. Vlevo je i kostel sv. Jana Křtitele s částečným pohledem na „Kosíř“

2. Na dolní fotografii je erb rodu hrabat Silva-Tarouca nad vchodem do zámku.

TROCHU HISTORIE 12

V SOUVISLOSTI SE ZÁMKEM, JE POTŘEBA ZMÍNIT ZÁMECKOU KAPLI, SV. JANA NEPOMUCKÉHO..

..ta byla vybudována na konci východního křídla zámku v roce 1892. Při rekonstrukci, jak se udává na Wikipedii, v ní byl údajně objeven obraz od Petra Brandla, tuto informaci ale nelze ověřit, protože kaple není součástí prohlídkového okruhu. Takové „náhodné“ objevy vzbuzují hodně dohadů. Já osobně náhody nemám moc rád a navíc v souvislosti s moc „mladými“ historiky. Silně pochybuji o tom, že pokud tam zmiňovaný obraz byl, tak by sotva přestál „úklid“ po roce 1946, kdy po odchodu hraběcí rodiny, jak jsem uvedl dříve, zmizelo ze zámku spousty věcí, nejen obrazů a nábytku.

Další součástí zámeckého komplexu je muzeum Jana a Zdeňka Svěrákových, nevím proč zrovna na zámku a v malebné hanácké obci jako jsou Čechy pod Kosířem, bylo něco takového vybudováno. Pan Svěrák, by si určitě zasloužil svoje muzeum někde na území hlavního města, tam by také ty svoje, poněkud zmatené názory, mohl přednášet.

Ještě se vrátím k zámeckému parku, tam byla v minulosti vysázena „ růžová“ alej, její začátek byl na cestě nad velkým rybníkem, a vedla přímo přes park po úbočí „Kosíře“, až na vrchol ke kapličce „Panny Marie Růžencové“, kdy byla postavena se neví, ale asi to bylo v době největšího rozmachu velkostatku „Gabrielov“.

To znamená v počátcích 20 století, kdy rod Silva –Tarouca podnikal v celém okolí Čech pod Kosířem. Datum vzniku stavby by mohly potvrdit dva erby ve spodní části kapličky, bohužel text a znázornění v erbovních polích je tak zničeno, že zůstalo jen lemování erbovních štítů.

V okolí kapličky je spousta náletových dřevin, o jejich odstranění a celkovou úpravu okolí se v současné době snaží zaměstnanci Obecního úřadu v Čechách pod Kosířem.

Směrem na severovýchod od kapličky, vzdušnou čarou asi jeden kilometr, stojí při cestě na velkostatek další zajímavá památka, ta vznikla v roce 1904, jako projev díků hraběnky Marie Antonie Gabriely Silva-Tarouca, když přežila nehodu se splašenými koňmi.

Svého obnovení se dočkala v roce 2009, když majitel muzea kočárů slíbil, že zchátralou památku opraví, pokud se mu podaří muzeum kočárů vybudovat. To se podařilo a dne 5.4.2010 boží muka slavnostně vysvětil kněz. Místo je hojně navštěvováno, nelze jej minout při cestě na rozhlednu na Velkém Kosíři.

Na konci II. světové války byl v prostorách zámku lazaret zbraní SS, to byl také jeden z důvodů, proč hraběcí rodina musela zámek opustit, vztahovaly se na ni dekrety prezidenta Beneše. Po odchodu hraběcí rodiny se v zámku vystřídalo několik zařízení, v padesátých letech tam v jednu dobu působila škola, kde se učili studenti z Koreje, o tom nenajdete nikde žádnou zmínku, stejně tak i o lazaretu. Nejdéle ale na zámku působila „ Zvláštní škola“ ze začátku v ní byly děti, které na „doporučení“ učitelů z normálních škol nestačily na výuku, hodně tehdejších žáků by o tom mohlo vyprávět.

R/MŘ

Další pokračování - v sobotu, 11.listopadu 2023 (Den Veteránů)

Fotogalerie:
Foto č.1 - Vchod do zámecké kaple, vlevo opravené byty zaměstnanců zámku, vchod do kaple je poněkud „skrytý“
Foto č.2 - Kaplička „Panny Marie Růžencové“ na Kosíři na levém obrázku, a „Boží muka“ při cestě na rozhlednu.

TROCHU HISTORIE 11

JAKO PŘIPOMÍNKU POBYTU MALÍŘE JOSEFA MÁNESA vytvořil sochař Karel Otáhal bronzovou sochu malíře v životní velikosti. Ta stála vpravo vedle schodiště na volném prostranství dlouhou dobu, později byla přemístěna do altánu. V té době nebyla taková poptávka po barevných kovech, jako je dnes, pokud by tomu tak tenkrát bylo, jistě by skončila rozřezaná někde v „Kovošrotu“

Další, zajímavostí je umělá jeskyně, zde bych rád upozornil na vysílání České televize v pořadu „Toulavá kamera“ ze dne 7 srpna 2016, kde je jeskyně zmíněna v souvislosti s chodbou na velkostatek Gabrielov.

Jeskyně je hned vedle velkého rybníka, od něho ji odděluje pouze cesta. Jeskyně bývala častým zájmem našich klukovských výprav, ale nikdy jsme se nedostali dál od vchodu než nějakých deset metrů, dál byla chodba neprůchodná závalem. Kus dál od vchodu byl v terénu nad jeskyní, větší mělký otvor asi jeden metr v průměru a hloubce tak třicet centimetrů, ten by zhruba odpovídal závalu uvnitř jeskyně.

V souvislosti s dohady o chodbě na velkostatek je možné ještě v dnešní době na jedné z jeho polních cest, narazit na propadlou klenbu vyzděnou z pálených cihel. Také vyzděné hluboké sklepy na velkostatku teorii o chodbě podporují. V těch sklepech jsem byl, bylo to v době, kdy jsme na Gabrielov chodili trhat třešně.

I ty jsou v současné době již nepřístupné, vchod do nich je zasypaný, kdo ví, zatím jsem neslyšel o nikom, kdo by se tuto záhadu snažil rozluštit.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 4.listopadu 2023

Fotogalerie:
Foto 1 - Empírový altán v zámeckém parku, údajný letní atelier Josefa Mánesa.
Foto 2 - Socha malíře Josefa Mánesa je umístěna v altánu spolu s jeho kresbami.
Foto 3 - Vchod do jeskyně v zámeckém parku

TROCHU HISTORIE 10

DALŠÍ ZAJÍMAVOSTÍ JE EMPÍROVÝ ALTÁN, TEN KDYSI SLOUŽIL MALÍŘI JOSEFU MÁNESOVI, JAKO LETNÍ ATELIÉR.

Malíř býval v letech 1849 až 1871 častým hostem rodiny hrabat Silva – Tarouca, hrabě Bedřich Silva – Tarouca totiž v letech 1835 – 1838, studoval v krajinářské škole profesora Antonína Mánesa na pražské Akademii, v té době také vzniklo přátelství Mánesovy rodiny s hraběcí rodinou. Jakým způsobem se propojily osudy Josefa Mánesa a Silva Tarouců?

Z počátku v malíři hraběnka Leopoldina Silva Tarouca, rozená Sternberg-Mandersheid viděla schopného malíře, který by byl schopen svými díly vyzdobit Velký sál zámku. Sám Mánes do Čech pod Kosířem rád zajížděl nejen za prací i zábavou, ale hlavně za klidem, který mu rušná Praha, nemohla poskytnout.

Toto přátelství výrazně ovlivnilo malířovu tvorbu, na zámku často pobýval několik týdnů i měsíců, delší dobu strávil na zámku až do roku 1849, tehdy vytvořil jedno ze svých velkých děl a to „Líbánky na Hané“. Během svého pobytu na zámku v Čechách vytvořil řadu děl, některá z nich přímo na zakázku hraběcí rodiny, jako jsou velká plátna, která je možné shlédnout ve Velkém sále zámku.

Kromě vlastní malířské tvorby se věnoval i výuce členů hraběcí rodiny. Mimo jiné jim radil při úpravách zámku a parku, rád podnikal výlety do okolí nejen zámku, ale i obce. Vytvořil zde cyklus perokreseb“ Život na panském sídle“ nebo olejomalby Hvězdná noc, Políbení, Příjezd hosta,Při měsíčku a také velmi známé Červené paraplíčko. Nelze také opomenout „Kalendárium“ na pražském orloji nebo „Líbánky na Hané“

Foto č.1: Kopie obrazu „Červené paraplíčko“ obraz byl namalován v roce 1855

V souvislosti s tvorbou malíře Josefa Mánesa je potřeba zmínit se o jeho přátelství s Jetty Gallenbergovou, Jetty bylo její zkrácené jméno Jindřiška. Ta při křtu dostala sedm křestních jmen a to: Paulina, Stephana, Ludovica, Carolina, Henrica, Antonia, Maria-Philipina, používala však jméno Henrieta česky Jindřiška.

Jetty měla nesporně malířský talent, ráda kreslila portréty a výjevy z každodenního života v Opavě, jako byl odjíždějící vlak z Opavského nádraží, rok po uvedení železnice do provozu. Josef Mánes ji v Opavě také navštívil, tam totiž sloužil manžel Jetty Friedrich hrabě Gallenberg , jako důstojník opavské posádky. Ten, během návštěvy v Čechách pod Kosířem 16 října 1862 ve věku 53 let náhle zemřel na následky krvácení do mozku.

Jetty žila nadále v Opavě, tam také uzavřela druhé manželství s Evženem Silva-Tarouca, ten zemřel 20.5.1877, po jeho smrti pobývala Jetty často v Rakousku. Zemřela ve městě SpitalamPyhrm v Horních Rakousích 22září 1890. Její synovec Leo Skrbenský zajistil převoz jejích ostatků do Opavy, tam byla pochována do hrobu k manželovi. Poplatky za hrob zaplatil Konvent Milosrdných bratří ve Vídni a to po celou dobu trvání hřbitova.

Ke konci života upadal Josef Mánes do stále hlubší a hlubší letargie, předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla pokročilá forma syfilis napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Zřejmě proto na něj František Josef II. Silva –Tarouca neměl ze svého dětství dobré vzpomínky a jeho obrazy namalované pro své předky, bral jako dobrý obchodní artikl, kterým řešil finanční potíže svého rodu.

Při své poslední návštěvě v roce 1870, byl panstvem Josef Mánes odmítnut, v té době měl již těžké duševní stavy a naprosto nedbal o svůj zevnějšek, zemřel ve svém pražském bytě 9. 12. 1871, v náručí své sestry Amálie.

Foto č.2: Kalendárium na pražském orloji

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 28.října 2023.

TROCHU HISTORIE 9

DOMINANTOU MALÉHO RODINNÉHO HŘBITOVA se tak stal pouze starší kamenný náhrobek s křížem z obecního hřbitova, který původně připomínal zemřelého příbuzného hraběte Gallenberga. Pohřebiště je ohraničeno živým plotem z neopadavého buxusu, na hrobech roste tráva. V poslední době o hřbitov pečuje nebo se snaží o jeho udržování majitel muzea kočárů.

Přesun ostatků se ale neobešel bez problémů, pan hrabě svůj záměr neohlásil úřadům a někdo ho udal, úředníci nařídili navrácení ostatků a ty byly přes odpor hraběte za policejního dozoru převezeny zpět.

Po několikaletém dohadování s úřady byly ostatky uloženy do hrobů v parku až v roce 1927. Na hřbitově je celkem deset zemřelých, na každé straně pět a to v následujícím pořadí:
Vpravo od kříže z leva doprava:
Alois Silva –Tarouca * 12.3. 1892 -† 30.7. 1917 padl v bitvě u Breaza
Vilém Silva –Tarouca * 28.7.1894 -† 2.1.1895
Gabriela ze Schwarzenbergu * 9.10.1856 - † 4.12.1936
František Josef II Silva –Tarouca * 13.3.1856 -† 4.8.1936
František Arnošt Silva –Tarouca *18.7. 1890 -† 7.12.1943

Vlevo od kříže zprava do leva:
Helena Kálnokyová z Kȏrȏspataku * 2. 6. 1835 - † 10. 8.1931
August Alexander Silva – Trouca *14.4. 1818 - † 24.10.1872
Kristina Kálnokyová z Kȏrȏspataku * 28.8.1831 - † 14.4.1877
Gisela ze Stolberg – Stolbergu * 7.5.1824 - † 19.2.1864
Leopoldina ze Stenberg – Manderscheidu *10.7.1791 – † 15.12. 1870

Na přední straně kříže je vysekán původní text v němčině:
HierruhetFriderich Graf Gallenberg, geb. 29.12.1809, gest.16.10.1862, R.I.P.
V překladu:
Zde odpočívá Friderich hrabě Gallenberg, nar. 29.12.1809, zemř. 16.10.1862
Reguiescat in pace – Ať odpočívá v pokoji.

Na zadní straně kříže je latinský nápis:
QVI MARIAM ABSOLVISTI ET LATRONEM EXAVDISTI MIHI QVOQVE SPEM DEDISTI PIE IESV DOMINE DONA REQVIEM AETERNAM AMEN
Přeloženo:
Ty, který jsi Marii zprostil viny a zločince jsi vyslechl, také mně jsi dal víru. Zbožný Pane Ježíši, daruj jim klid věčný. Amen.

V textu je obsažen kryptogram: MLLM VVVVI, tedy rok 1921

Dalším zajímavým místem kde jsou pohřbeni další příslušníci rodu Silva- Tarouca, je obec Pohled v okrese Havlíčkův Brod v kraji Vysočina. Panství v obci zdědil po svém bezdětném strýci Josefu Silva –Tarouca z Unwerthu, v roce 1824 jeho synovec hrabě Eugen (Evžen) Silva –Tarouca (* 1813 -†1877), ten nechal rok po smrti svého otce vystavět pohřební kapli. V hrobce jsou pohřbeni rodiče hraběte Evžena, Jiří hrabě Silva -Tarouca (1775 – 1839), Kristina hraběnka Silva – Tarouca, rozená hraběnka z Unwerthu (1788 – 1841), a tři Evženovi sourozenci, Josef (1823 – 1826), Anna (1825 – 1826), a Franciska ( 1828 -1829)

Kaple je ale nepřístupná s výjimkou mše, která je v kapli sloužena, na Dušičky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14. října 2023


Fotogalerie:

Rozhledna v zámeckém parku, kříž na hřbitově hraběcí rodiny, a vchod do krypty pod kostelem

TROCHU HISTORIE 8

.. VELKÝ RYBNÍK V ZÁMECKÉM PARKU, vodu mu dodával a stále dodává „Český potok“ i když v posledních letech vlivem sucha potok často vysychá. Do velkého rybníka potok vtékal uprostřed, místy byl veden vyzděnými kanály pod zemí.

Ty jsou uváděny i na „ Wikipedii“, byly velmi citlivě vytvořeny majiteli zámku, ale velmi necitlivě zbourány při budování kanalizace v obci a také čističky odpadních vod. Pokrok nezastavíš, ale jsem přesvědčen, že kanalizace šla udělat jinak. Při jejím budování, byl změněn přítok potoka do rybníka, v současné době potok vtéká v pravém rohu rybníka. Tím pádem byla zničena i velká plocha vodních kosatců, které na tom místě rostly. Také byl zbourán první most v blízkosti malého rybníka a nebyl nahrazen novým, proto byla zrušena i cesta, která přes něj vedla dál do parku.

Revitalizace parku podle projektu zahradního architekta parku vůbec neprospěla, ba naopak parku uškodila, park již nebude nikdy vypadat tak jako dříve, snad jen ta skutečnost, že i nadále plynule navazuje na zalesněné svahy Kosíře. Stromy v parku ale stárnou, teď se z nich stává zdroj palivového dříví na zimu, stejné dřeviny již nebudou zřejmě nikdy vysazeny.

Rybník byl místem, kam jsme se chodili jako kluci, a nejen my, koupat. Nepotřebovali jsme plavky, prostě jsme přišli v trenýrkách a šli do vody. S usušením trenýrek jsme si hlavu nelámali, prostě na nás uschly. Jo, holky to měly trochu složitější, hlavně ty které byly již starší, těm za místo k převlečení do plavek nebo z plavek muselo stačit křoví, kterého bylo okolo rybníka habaděj. Samozřejmě že jsme toho využívali k jejich pozorování a dost často nás zachránily jen naše rychlé nohy, to když nás začal po odhalení našich pozorovacích stanovišť, za účelem potrestání, pronásledovat jejich pánský doprovod. Stejně tak tomu bylo, i když jsme si od rybníka odskočili na nějaké ovoce za zámeckou zídkou. Třešně, hrušky, jablka i meruňky, ano i meruňky rostly pod lesem směrem ke Služínu. Ty rychlé nohy se mně osobně později hodily při zrychlených přesunech u výsadkářů.

V souvislosti s rybníky je potřeba připomenout i samotný zámek. Všechno podstatné o zámku a jeho majitelích lze nalézt na „Wikipedii“ ale, se všemi informacemi nelze souhlasit. Není tam třeba jen zmínka o velkém zahradnictví za zámeckou oranžerií, kde byl velký vytápěný skleník a spousta pařenišť. Zahradnictví zásobovalo hraběcí rodinu čerstvou zeleninou, a také poskytovalo práci několika zaměstnancům zámku. Nepěstovala se zde jen zelenina, ale i květiny. Po odchodu hraběcí rodiny se i zahradnictví stávalo častým terčem našich klukovských výprav, rostly zde i fíky, v tehdejší době něco nevídaného.

Oranžerie je v současné době opravena a rostou v ní citrony, pomeranče, mandarinky ale i granátová jablka, a jiné exotické ovoce a květiny, v sezoně je oranžerie cílem mnoha návštěv školních výletů, ale i turistů. Má to ale jeden negativní dopad, hned vedle zámeckého parku je vybudováno velké parkoviště, vejde se tam stovka osobních aut, a asi deset autobusů, parkoviště jaké nemá žádná jiná obec v okolí. V osobních autech spolu s návštěvníky přijede i spousta psů, malých i větších plemen. A co udělá pes po vystoupení z auta? Ano, zvedne nožičku, vyčůrá se a také vytvoří hromádku odpadu. Nic proti tomu, ale majitel, nebo majitelka pejska pokračují v cestě a smradlavá hromádka zůstane na místě, prostě ji neodklidí, i když je kolem pro takové případy spousta sáčků.

Další zajímavostí jsou i velké sklepy v blízkosti zámku a malého rybníka. Sklepy jsou ukryty pod mohutnou vrstvou hlíny, tvoří takový pahorek, ten je osázen různými dřevinami a to jak listnatými, tak jehličnatými. Po úbočí pahorku rostl šeřík, ten byl v různých barvách, šeříkových keřů bylo na území parku spousta druhů a hlavně barev, při „ revitalizaci“ byly porosty zcela zlikvidovány. Na vrchu toho pahorku, stával lovecký přístřešek, ke kterému se dalo dojet kočárem, toho využíval hrabě, který byl náruživým lovcem. V těch sklepích, se uchovávala přes zimu zelenina a brambory do hraběcí kuchyně, ovoce jako jablka se skladovalo pod schodištěm hned vedle kuchyně.

Početná hraběcí rodina „zašpinila“ také spoustu prádla všeho druhu, to se musela někde vyprat, k tomu účelu sloužila prádelna, kousek od zámku, hned vedle silnice ze Služína, po odchodu hraběcí rodiny prádelna sloužila místním občanům, v současné době je zbourána, z jejího místa se otevřel zajímavý pohled na zámek.

V zámeckém parku, který má rozlohu 21,5 hektaru, stojí za zmínku ještě tři zajímavosti, z nich dvě nejdou přehlédnout, tou první je vyhlídková věž vysoká 15 metrů, má osmiúhelníkový půdorys, a je zakončena římsou, ze které vyčnívá osm nárožních pilířů. Postavena je v pseudogotickém stylu, z červených pálených cihel z hraběcí cihelny. V době našich klukovských let jí nikdo neřekl jinak než „věžka“. V současnosti, jakou byla návštěva obce pány prezidenty Klausem a Zemanem, na ní vlály naše státní vlajky.

Další zajímavostí, o které málokdo ví, je hřbitov hraběcí rodiny, Silva – Taroucové bývali pohřbeni v kryptě pod kostelem sv. Jana Křtitele, v roce 1921 po vydatných deštích spodní voda kryptu zatopila. Tehdy nechal hrabě František Josef II Silva Tarouca, ostatky svých předků a příbuzných přenést na nově založený hřbitov v zámeckém parku ten je v těsné blízkosti vyhlídkové věže. Původní záměr, vybudovat reprezentativní hrobku v barokním stylu, se z důvodů finančních potíží hraběcí rodiny nemohl kvůli vysokým nákladům na její vybudování uskutečnit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14. října 2023

TROCHU HISTORIE 7

..TAM BYLA ZNÁMÁ TOVÁRNA NA PUMPY A ČERPADLA, ta působila pod názvem „Sigma“ V továrně pana R.A. Smekala bylo družstvo hasičů, po zrušení továrny zůstali v obci jako sbor dobrovolných hasičů, v obci byla také organizace „Sokol“, oba dva spolky pořádaly amatérská divadelní představení. Z bývalé továrny zůstala jen nepatrná část, v té je v současnosti Hasičské Muzeum.

Dále je potřeba zmínit cukrárnu pana Metoděje Vinklera, ta byla dosti známá, protože pan Vinkler se vyučil u velmi známého olomouckého cukráře Démala, ten mu cukrárnu v obci pomohl založit. K cukrárně se váže i jedna vzpomínka z doby, kdy do Československa vtrhla německá branná moc, tedy „Wehrmacht“ Jeho příslušníci si měnili bezcennou německé platidlo marku, za českou korunu, a to v poměru jedna ku desíti, tedy za jednu marku dostali 10 českých korun. To bylo v tehdejší době dost peněz a německá okupační armáda této skutečnosti hojně využívala. Tak se stalo, že němečtí vojáci, kteří do Čech pod Kosířem přišli, cukrárnu pana Vinklera prakticky vykoupili. No, a protože na takové dobroty nebyli ze své domoviny zvyklí, tak se to zákonitě muselo podepsat na jejich zažívání, někteří si údajně ani nestačili sundat kalhoty, ti rychlejší svoji potřebu vykonávali v příkopech, ty byly v tehdejší době v obci samozřejmostí, kanalizace byla v obci zavedena až o mnoho let později. Ti, kteří si kalhoty nestačili sundat, je potom prali v místním potoce. Tolik vyprávění pamětníků té doby.

Ještě k té cukrárně, pan Vinkler dělal i zmrzlinu, byla to klasická vanilková a čokoládová, žádná pistáciová, kokosová nebo jiné druhy jako dnes, pokud byla v cukrárně k dispozici jahodová, tak byla z čerstvě, v lese nasbíraných jahod.

Kovář a podkovář, jeho kovárna, tak to byl neskutečný prostor pro nás kluky, v podzimních plískanicích nás nechal ohřát u výhně, v létě pak, s kusem větve z blízkého keře, odhánět mouchy a jiný hmyz z koní, které místní sedláci přijeli do kovárny okovat, od některých jsme za tu službu odhánění dostali i odměnu, a to byla jedna koruna, za tu se dala koupit v cukrárně zmrzlina. Když ale do kovárny přijeli koně z nedalekého „ Běleckého Mlýna“, bylo lepší držet se dál, to byli jezdečtí koně, kteří se využívali k dostihům, ti nebyli tak klidní jako tažní koně, ale pan Menšík, tak se jmenoval kovář, měl, z jejich okováním bohaté zkušenosti, nakování jezdeckých koní, byl vyhledávaným odborníkem, koně jezdil kovat i na „Velkou Pardubickou“

Ve vesnici byla i cihelna, ne přímo ve vesnici, ale na jejím konci vedle silnice do Hluchova. Cihelna neměla kruhovou pec, ale pec rámovou, naráz se v ní dalo vypálit 33 tisíc cihel, hlína na jejich výrobu se kopala hned vedle cihelny. Surové cihly se dělaly a následně sušily hned vedle cihelny, na každé byla vyražena velká písmena a číslo, například „HC 3“to měl pracovník, který cihlu vyrobil, písmeno a číslo se razilo do ještě „mokré“ cihly, ke konci týdne se jednotlivá čísla spočítala, a podle množství byl dotyčný pracovník odměněn na mzdě.

Bylo to celkem jednoduché i bez počítačů. Cihly byly velmi dobré kvality, ještě dnes se při různých stavebních úpravách objeví, poznáte je právě podle vyražených písmen „HC“ tedy hraběcí cihelna, jméno pracovníka ale nezjistíte, veškeré účetní knihy ze zámku a nejen ty, jsme jako školáci odváželi do sběru papíru.

Po odchodu hraběcí rodiny, lépe řečeno jejich vystěhování v roce 1949, kdy byl zámek vyvlastněn československým státem, zmizelo ze zámku velké množství nábytku, obrazů, knih a také loveckých pušek, pan hrabě byl náruživým lovcem. Velký podíl na zmizení různých předmětů, měl i správce zámku, který tam v té době působil, ten drobné předměty často měnil v hospodě v Čechách pod Kosířem, nebo ve Služíně, za lihový mok.

Ale než nastoupil do funkce správce zámku, stačili místní lidé z obce, spoustu věcí ze zámku ukrást, hraběcí rodina si sebou do Vídně kam po konfiskaci zámku odjeli, mohla vzít jen minimum věcí. Na to dohlížel právě již dříve zmiňovaný správce. Ještě dnes vím o jednom domě, kde se dá nalézt poměrně hodně nábytku ze zámku.

Je potřeba také připomenout mlýn, který byl spolu s pilou na druhé straně obce směrem ke Služínu, bylo to z ryze praktického důvodu, mlýn i pilu poháněl proud, který vyráběla Francisova turbína umístěná pod mlýnem, ta dodávala elektrický proud nejen do zámku, ale i na velkostatek „Gabrielov“ nahoře v lese. Turbínu roztáčela voda z velkého zámeckého rybníka, přes noc se napustila obrovská válcová nádrž před mlýnem, z té pak pod tlakem vody, samospádem tekla na turbínu. Nádrž se bohužel po „opravě“ mlýna nedochovala, byla zcela a beze zbytku zbourána.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7. října 2023

Fotografie - Cihla z hraběcí cihelny, písmena a číslo.

TROCHU HISTORIE 6

TAK JSME SE ZE STATKU NA „GABRIELOVĚ“ PŘESTĚHOVALI DOLŮ POD „KOSÍŘ“ DO VESNICE ČECHY POD KOSÍŘEM,

..vesnice se opravdu nachází na samém úpatí „Kosíře“ zvláště pak její část „na Bědově“, kde rodinné domy se zahradami odděluje od lesa jen cesta. Za zahradami se již zvedá západní svah „Kosíře“. Toho samozřejmě využívali a dosud využívají obyvatelé této lokality k bezproblémovému a bezplatnému zásobování domácnosti dřevem, a to velmi kvalitním, protože svah je porostlý duby a sem tam i borovicemi, obojí je jak známo, kvalitní dřevo na topení.
V rychlosti něco o obci, všechno podstatné lze nalézt na internetu, ale i tam je potřeba dávat pozor na informace, protože ne všechny se zakládají na pravdě.

Obec se nachází v okrese Prostějov v Olomouckém kraji, historické území „Morava“, 275 metrů nad hladinou moře, 12 kilometrů od Prostějova a 21 kilometrů od Olomouce, v národopisném regionu „Haná“ Podle posledního sčítání zde žije 1069 obyvatel a obec má 360 domů.

Obec se až do roku 1925 jmenovala „Čechy na Hané“, přívlastek „pod Kosířem“ natrvalo byl přidán po vzniku Československa. V současnosti je obec držitelem „Zlaté stuhy“ jako nejlepší obec Olomouckého kraje, a je také nazývána perlou na náhrdelníku Olomouckého kraje.

Z obce je dobré autobusové spojení jak do Prostějova a Olomouce, na opačnou stranu do Přemyslovic, Konice nebo do Bohuslavic a Kladek. Vlakové spojení obec nemá, v minulosti se o zavedení vlakového spojení uvažovalo, ale jeho milost pan hrábě Silva Tarouca požadavek na vybudování dráhy přes jeho panství zamítl. Údajně to zdůvodnil prohlášením, že by mu železnice plašila zvěř. Proto dráha odbočuje z Kostelce na Hané do Čelechovic a pře kopec do Kaple, Slatinic, Třebčína a do Drahanovic, dále pak až do Olomouce. Přes kopec z Čelechovic do Kaple proto nemohly jezdit nákladní vlaky, bylo to kvůli velkému stoupání, pokud by pan hrábě stavbu železnice přes svoje pozemky povolil, tak by se délka dráhy význačně zkrátila, a také by odpadlo stoupání z Čelechovic do Kaple. Kdo ví, možná že je to tak lepší.

V obci byla a doposud je pětitřídní škola, v době kdy jsem začal chodit do školy, tak ředitelem byl bývalý nadporučík finanční stráže Josef Vilímec, ten nás učil v první třídě, v druhé a třetí třídě pak vyučovala jeho paní Anna Vilímcová. Ve čtvrté a páté třídě začala vyučovat Dagmar Mošnerová, později provdaná Janečková. Ta školu vedla i v pozdějších letech již jako ředitelka, a to až do jejího odchodu do důchodu.

Na škole působila i paní učitelka Studená, co vyučovala, si moc nepamatuji, jedno si ale pamatuji dodnes, to byl způsob, jakým se vypořádávala s neposlušnými nebo vyrušujícími žáky. Po třídě chodila s dřevěným čtyřicet centimetrů dlouhým pravítkem, pokud zjistila jakéhokoliv žáka, který zlobil, nebo vyrušoval, tak se ozvalo její „ruce“, dotyčný delikvent předpažil ruce dlaněmi vzhůru, vzápětí obdržel pravítkem dvě rány na dlaně. Exekuce byla provedena s takovou rychlostí, že dotyčný nestačil „ucuknout“, paní učitelka byla v tomto způsobu trestání, neskutečným mistrem.

Tento způsob trestu by v dnešní době sotva rodiče tolerovali, tenkrát jsme se ale s jakýmkoliv trestem doma vůbec nechlubili, byla úplně jiná doba. Ano za našeho mládí byli i žáci, kteří neustále vyrušovali a neradi, nebo vůbec se neučili.
V páté třídě jeden takový byl, jmenoval se Jiří, byl to poloviční sirotek, jeho otec na jeho výchovu nestačil, Jirka si dělal, co chtěl, při jedné hodině, kterou vedla učitelka Mošnerová, po jejím napomenutí, po ní Jirka hodil pero, žádné plnicí, ale obyčejné pero se špičkou, která se na násadu nasazovala, inkoust byl v kalamářích na lavicích. Učitelka mu pero nevrátila, a Jirka se pro pero vydal plížením po čtyřech ke stolu. Když se vracel uličkou do lavice, tak špatně odhadl místo, a narovnal se pod otevřeným oknem. Svými zády to okno vysadil z pantů, samozřejmě okno vypadlo a rozbilo se. Nikomu se nic nestalo, jen si vzpomínám, že za tento incident dostal Jirka dvojku z chování, do šesté třídy v Kostelci na Hané s námi ale nešel, spolu se svým otcem se z vesnice odstěhovali neznámo kam.

Mimo to se vyučování na škole zúčastnil i katecheta, důstojný pán Stejskal, ten v tehdejší době vyučoval náboženství, ale až v páté třídě obecné školy, tento předmět již byl ale nepovinný. Zde bych se rád zmínil o katechetovi, který vyučoval náboženství ve škole v Kostelci na Hané. Říkali jsme mu „čibuček“, pan farář totiž kouřil „čibuk“, do něho potřeboval tabák, ten nosil v takovém koženém pytlíčku, no, a když někdo v jeho hodině zlobil, tak ten pytlík s tím tabákem točením utáhl do takové malé koule, a tou kouličkou jste dostal po hlavě. Stejně jako v případě paní učitelky Studené, si samozřejmě nikdo nestěžoval. Pan farář mimo to kouření, jezdil i na takovém mopedu, bylo to motorové kolo značku jsem již zapomněl.

V době, kdy jsem začal chodit do školy, se v obci nacházely čtyři hospody, dva ševci, pekař, pánské holičství a dámské kadeřnictví, dva řezníci a jeden uzenář, stolAř, kolář, zámečnická dílna, tři obchody se smíšeným zbožím, kovář a podkovář, také jste zde mohli nalézt dámské krejčovství, tam se dokonce učily dívky jako dámské krejčové. Paní majitelka zaměstnávala i ženy v domácnosti, jako byla moje máma. Později přibyla i prodejna obuvi a textilu. Je potřeba také zmínit továrnu R.A. Smekala na hasičské stříkačky, z té později zůstala jen tkalcovna hasičských hadic, samotná továrna byla přestěhována do Lutína.

R/MŘ

..pokračování v sobotu 30. září

TROCHU HISTORIE 5

JEŠTĚ SE CHCI VRÁTIT K TÉ VODĚ NA „GABRIELOVĚ“ A TAKÉ NA „KOSÍŘI“.

Jak jsem zmínil v předchozím vzpomínání, tak vedle statku byl malý rybníček. Je zajímavé, že se rybníček nacházel sice ne úplně na kopci, ale kousek asi 200 metrů pod vrcholem kopce. Na jednu stranu směrem na východ k obci „Slatinky“ tekl malý potůček, a směrem na západ z rybníčku odtékal také malý potůček k lokalitě nazývané „Zbořený most“ a dále pak pod státní silnicí do zahradnictví, které spolehlivě zásoboval vodou, a v jednom rozšířeném místě posloužil i k chovu kachen a husí.

Rozvod vody po zahradnictví byl „samospádem“, v zahradnictví nebyla zavedena elektřina, tu na samotu zavedli až někdy koncem šedesátých let, výškový rozdíl mezi rybníčkem a zahradnictvím je zhruba 100 metrů. Dál se potůček pomalu ztrácel, jen v době jarního tání se voda dostala až do „Českého potoka“. Zahradnictví bylo na samotě „ u Jedličků“ majitel zahradnictví pan Jedlička pracoval jako zahradník právě na statku „Gabrielov“ a to v době, kdy byl statek zestátněn, měl na starosti právě sklizeň třešní a jiného ovoce, švestek, hrušek a jablek.

Statek vzhledem k tomu, že se tam choval hovězí dobytek a také koně, potřeboval hodně vody, tu poskytovala studna před statkem, nikdo dnes neřekne jak je hluboká, nevěděli to ani moji rodiče, ale voda je v ní dodnes. Když jsme chodili na statek trhat třešně, tak jsme do studny chodili pro vodu, nedivte se, žádná „Coca-Cola“ nebo jiné nápoje tenkrát nebyly, za to vody bylo všude dostatek a byla zdarma, dodnes nezapomenu na její „ledovou“ chuť v parném létě.

Kde se tedy voda na kopci brala? Vypráví se, že pod „Kosířem je v jeho podzemí jezero, za mého mládí z lesa do vesnice na jaře někdy i v létě tekla voda a to lokalitou zvaná „Baranova zmola“ a také okolo domu hraběcího „lesmistra“ Vím o jednom místě na „Kosíři“ kde se ani v zimě neudrží sníh a také tráva na tom místě má pořád svěží zelenou barvu a neusychá. Nad obcí „Stařechovice“ se v místě nazývaném „Andělova zmola“, to je chráněná přírodní rezervace, zvedá ze země rovná skála, když k té skále přiložíte ucho, tak je slyšet šumění tekoucí vody. Také jsem se potkal s jedním pánem z obce „Služín“, který mně tvrdil, že ve vodě, která tekla z lesa, byly malé slepé ryby, nevím neviděl jsem je. V lese na „Kosíři“ se ještě dnes dokáži pohybovat od jedné studánky nebo jiného zdroje vody k druhému, také vím o jedné studánce, ve které má voda mírně nakyslou chuť.

Voda z „Kosíře“ také slouží k výrobě několika druhů piva, nefiltrovaný a nepasterizovaný „ 12 0 Gabriel“ „11 0 Haltýř“ a polotmavý „14 0 Černý Kosák“ na vánoce potom vánoční speciály. Kdo pojedete kolem, zastavte se, je tam výborné posezení a piva chutnají skvěle. Že nevíte kde to je? Ano, minipivovar Lhota pod Kosířem.

Nelze ani opomenout lázně „Slatinice“, název obce pochází od „slatin“, ještě v 18 století se mezi Lutínem a Kosířem, nalézalo mnoho bažinatých slatin, které vznikaly díky minerálním vývěrům minerálních vod v bezodtokových místech. Lázně se nachází na jihovýchodní straně „Kosíře“ tam vyvěrají tři minerální, alkalické čiré prameny, minerálka je bez sedimentu a má slabý sirovodíkový pach. Pramen „ Svatý Jan“ vyvěrá z hloubky 110 metrů, „Svatý Jiří“ z hloubky 92 metrů, ten má teplotu 17 0 Celsia, a poslední pramen „Jan Adam z Lichtejštejna“ je z hloubky 372 metrů, voda z těchto pramenů se v lázních používá k léčení pohybového ústrojí a různých kožních onemocnění.

Chtěl bych také připomenout jednu velmi zvláštní stavbu na úpatí Kosíře, je to pomník Františka Palackého, vznikl v roce 1898 nákladem obce Čelechovice na Hané. Je na něm nápis „ SLAVME SLAVNĚ SLÁVU SLÁVÚ SLAVNÝCH“ je to taková slovní hříčka, slovem „SLÁVÚ“ jsou označeni „Slované“, pomník měl být v době okupace odstraněn a v místním lomu zničen, místní rolníci pomník ukryli ve stodole, majitel lomu následně vydal potvrzení o jeho zničení. Dne 27.8.1945 byl na původním místě postaven znovu, finanční výtěžek z této akce místní Sokolové darovali obcím Lidice a Ležáky. Dnes pomník jen připomíná zašlou slávu tehdejší doby. Pomník se nachází na zelené turistické značce 1.5 kilometrů za obcí Čelechovice po cestě směrem na „Velký Kosíř“

Ještě jeden pomník na Kosíři bych chtěl připomenout...
.. je to pomník letců, kteří se dne 10.11.1998 vraceli z Aldegrode v Irsku, kde bylo setkání tygřích letek, ke své jednotce na letišti v Přerově, chybělo pouhých sedm minut do přistání, když posádka elitní 331 Tygří letky, ohlásila problémy s řízením, vysadil umělý horizont, krátce na to se stroj Mi-24V trupového čísla 0928 v ostré spirále a v nezvykle vysoké rychlosti zřítil do lesa právě poblíž obce Slatinice. Na místě byly nalezeny částečně otevřené padáky, posádka se snažila z vrtulníku vyskočit, přesto ale celá zahynula, zástupce velitele mjr. Ing. V Chromý, zástupce velitele mjr. Ing. P. Hurčík, velitel 3 roje npor. Ing .M.Jozsa a palubní technik nrtm. P. Cihlář.

Protože se nenašla černá skříňka, což je velmi zajímavé, a také se nedochoval žádný magnetofonový záznam, nebude přesná příčina havárie nikdy objasněna, problémy s umělým horizontem měly ale i sesterské stroje ze stejné série, stroj číslo 0929 havaroval za nevyjasněných okolností ve VVP Jince, a stroj číslo 0927, který připadl po rozdělení republiky v roce 1992 Slovensku, měl stejné problémy.


Na Kosíři také najdete tři opuštěné lomy, Růžičkův lom, Státní lom a Vápenice, ty společně tvoří památku „Kosířské lomy“ Velký Kosíř. Tato lokalita se utvářela v období devonu, před 350 miliony let, jedná se o tak zvaný „Čelechovický devon“ V lomech je možné nalézt zkameněliny různých živočichů, kteří zde v této době žili. Tato oblast je nejbohatším moravským nalezištěm prvohorních vápencových fosílií.

Na jaře zde můžete obdivovat kvetoucí chráněné koniklece velkokvěté, stejně jako lilii zlatohlávek, nebo jedovatý lýkovec. V lokalitě „Vápenice“ najdete vzácnou „růži bedrníkolistou“ v této lokalitě se jedná o její nejsevernější výskyt.

Na závěr povídání o „Kosíři“ je potřeba zmínit nově postavenou rozhlednu na nejvyšším bodě, tedy ve výšce 442 metrů nad mořem. Rozhledna byla postavena na původním místě bývalé rozhledny, ta byla postavena v roce 1927, na Internetu se uvádí ,že byla pro nevyhovující stav stržena v roce 1939, to ale není pravda, jako kluk ,jsem spolu s ostatními vrstevníky dost často původní rozhlednu navštívil, a to i přes přísný zákaz rodičů, rozhledna byla opravdu v té době ve velmi špatném stavu, žebříky které vedly na vrch rozhledny by polámané a dřevo shnilé. Podle vyprávění otce se ke konci války chodili z rozhledny dívat na bombardování Vídně, to bylo někdy v roce 1945, samozřejmě za dobrého počasí, taková byla z rozhledny dohlednost. My jsme na rozhlednu, nebo lépe řečeno na to co z ní zbylo, chodili někdy v roce 1953, takže v roce 1945 asi ještě byla v dobrém stavu vzhledem ke kvalitě modřínového dřeva, ze které byla postavena.

Dnešní rozhledna je z betonu, železa a dřeva, otevřena byla v červnu 2013, vyhlídková plošina je ve výšce 25 metrů, na jednu stranu směrem na Lutín přes vzrostlé stromy není moc vidět, výška rozhledny byla údajně snížena pro nedostatek finančních prostředků. V jednu dobu musela být uzavřena, protože naši nepřizpůsobiví občané z ní ukradli silné spojovací železné šrouby, ty potom prodali do Kovošrotu.
Na Nový rok se u rozhledny sejde spousta lidí, je to v rámci každoročního Novoročního výstupu na Kosíř, někdy je jich i přes jeden tisíc.

R/MŘ
*******
Fotogalerie:

1. Pomník Fr. Palackého na Kosíři
2. Pomník letců na Kosíři
3. Pomník letců na Kosíři
4. Nová rozhledna na Kosíři

TROCHU HISTORIE 4 - VZPOMÍNKY 3. ČÁST


BOMBARDOVÁNÍ GABRIELOVA (závěr).

Ještě k té trase německého ústupu. Ústup probíhal od obce Slatinky, po lesní cestě na Gabrielov, potom dále přes les k lokalitě „ Zbořený most“ až na státní silnici z Čech pod Kosířem na Lhotu pod Kosířem. Přes tuto silnici dále po polní cestě až na státní silnici z Drahanovic a Ludéřova do Laškova a dále Konice, Dzbele a Chornice. Wehrmacht musel mít moc dobré mapy, protože i v dnešní době je dost složité se po této trase pohybovat, samozřejmě bez satelitní navigace.

Proč jsem ale tu ústupovou trasu Wehrmachtu zmínil? Lesní cestu ze Slatinek na Gabrielov kopíroval a v dnešní době ještě stále kopíruje takový slabý potůček, ten nevysychá ani v době největšího sucha, napájí ho, stejně jako ten rybníček na vrcholu kopce u statku nějaký podzemní zdroj vody o kterém se ještě zmíním.

Na potůčku tekoucím od statku z kopce směrem k obci „Slatinky“ se v lese, na několika místech, vytvořila taková jezírka, setkal jsem i s tvrzením, že byla vytvořena uměle, což je docela možné, protože jezírka mají takové malé hráze, jezírka bývala plná vody a bývaly v nich, i malé rybky.

No a Wehrmacht jak přes ten les ustupoval, tak do těch jezírek odhazoval všechno, co mu v ústupu překáželo. V jednom jezírku byly samé protézy, v dalších zbraně, munice, přilby, boty, protiplynové masky, a spousta různých věcí, včetně psacích strojů, munice ta byla rozházena všude okolo, s tou měly problém ženy, které tam vysazovaly lesní stromky. Při kopání jamek pro výsadbu dost často motykou narazily na zápalnou munici, ta začala hořet, okolo ní se vznítila i hrabanka prostor začal hořet, sice ne plamenem, ale takový malý oheň, který se jim vždy podařilo uhasit, díky přítomnosti dostatku vody v těch jezírkách. Hodně dlouhou dobu se ten prostor nedařilo kvůli té munici zalesnit, kdo ví, možná by se tam něco našlo i v dnešní době, já tam ale hledat sotva půjdu.

Jak o tom vím? Jako kluci jsme tato místa dost často navštěvovali, ale museli jsme dávat pozor, protože se tam po lese neustále pohybovali dva hajní, častokrát nás při našich zakázaných výpravách vyrušili. Na dvoře u jednoho kamaráda dost dlouho ležel v kůlně německý samopal, získaný právě z podobných výprav do tohoto prostoru, tenkrát se nejednalo o něco mimořádného, kam se ten samopal později ztratil, nevím. Válečného materiálu bylo po lesích a všady okolo plno, mezi vesnicemi Čechy pod Kosířem a Služín, stála v místě, kde se kopala hlína na výrobu cihel, v tak zvaném „hliníku“ protiletecká baterie, než ji odvezli někam do šrotu, také jedno z míst našich klukovských výprav za dobrodružstvím.

Poslední vyprávění mého otce je o pádu nějakého letadla do lesa v blízkosti statku, co to bylo za letadlo, otec nevěděl, pravděpodobně se jednalo o nějaký německý stroj, letadlo z lesa i s ostatky pilota odvezli Němci. Místo kam letadlo dopadlo znám, ještě dnes je na tom místě větší jáma po dopadu stroje, a také spousta malých jam od hledačů s detektory, kteří hledají nějaké zbytky stroje.

Když jsem o mnoho let později pátral po tom, co to mohlo být za stroj, tak jsem narazil na záznam o sestřelu německého Foke-Wulfu dne 27.8.1944 v den náletu na letiště ve Stichovicích, Kostelci na Hané a Vyškově.

Pravděpodobně se jednalo o Fw 190 F 8, výrobní číslo 931627 „žlutá 8“ a pilotoval ho oberfeldwéblWilhemHenning, tolik záznamy v kronikách, odkazy je možné nalézt i v knihách“ Prostějovsko za války“ nebo „Mustangy nad protektorátem“

Památku na tuto událost otec měl, co to bylo, raději nebudu psát, bohužel se jí musel zbavit, kde a jak také vím, ale nechám si to pro sebe.

Z „Gabrielova“ jsme se odstěhovali, nebo lépe řečeno otec byl po jeho žádosti u „pana hraběte“ přeložen na hospodářství v zámku dole ve vesnici, a tam jsem začal chodit do obecné školy, a to až do páté třídy, další tři roky potom do osmitřídní školy, tak zvané „měšťanky“ v Kostelci na Hané.

R/MŘ