M/Ř

Leden, zima, mrzne, i sněhu trocha padá

takovou zimu maloval i malíř Lada,

divného na tom nic není

když v lednu mrzne nebo sněží.



Silnice pokryly se ledovkou

po nich sotva dá se jet stovkou

opatrně je nutné chodit

jinak na tom náledí hubu můžeš si rozbít



U kamen sedím, a na zahradu se dívám

na místa kde květy sněženek mívám

pod lískovým keřem a jabloní

znovu na jaře rozkvetou, ale nevoní



Ještě chvíli počkám, a zima až přejde

rozkvetou lilie, s nimi vůně jejich květů přijde

jiného nic zatím nedá se dělat

proto s babičkou pod peřinu jdeme lyžovat.

PF 2026

Miroslav Řezníček

Boží hod vánoční - nativitas Domini



R/1

---

Přátelé a kamarádi

starý rok již se krátí,

stejně jako v loňském roce

sníh opět chyběl na Vánoce.

Vzpomenu vždy na své dětství

v těch letech bývalo ho dosti

bohužel ale změnilo se klima

jako vloni i letos mizerná je zima

sedmikrásky kvetou na zahradě

místo lyžování plácáme se v blátě

kde zůstal bílý kůň svatého Martina

bez sněhu jsou kopce i na Hané rovina

na Hromnice si raději počkáme

zpěvu skřivánka možná se dočkáme,

dřív se lidé měli rádi on jim k tomu pěl

změnila se doba, raději proto odletěl

jen Bůh ví, kde teď zpívá

a na kterou zemi, z výšky se dívá?

Nic si s toho ale nedělejme

ze života jaký je, radost mějme

a jestli osud nám bude přát

i příští rok budeme přání psát

proto těchto řádků pár

starý zbrojnoš rád Vám psal.

Miroslav Řezníček

Anno Domini 25.12 2025

Mimořádná zpráva pro příslušníky 7.výsadkového pluku Holešov.

Redaktor stránek KLUBU VÝSADKOVÝCH VETERÁNŮ Holešov,

nadporučík v.v. Josef Bartošek

na webu holešovského klubu skvělou zprávu:

P ř e d s e d a Klubu, kapitán v.v. Dušan HRIC je sice hospitalizován po těžkém úrazu v kroměřížské nemocnici,.. ale !! jeho zdravotní stav se výrazně zlepšil ... my, i když nejsme členy Klubu, věříme, že "náš Dušan" na výroční členské schůzi 2026 obhájí svoji funkci (je k ní vázán i slavnostně složeným slibem kamarádům Slovákům!!! při převzetí repliky Zástavy při nástupu pluku) a skončí poměrně dlouhotrvající provizorium ve funkci vedení KLUBU..

Ti,

kdož se domnívají, že nás, nečleny "to nemusí" zajímat, se hluboce, hluboce mýlí.. byli jsme a budeme až do poslední chvíle příslušníky 7.výsadkého pluku a n a š e ZÁSTAVA, naše slavnostní přísaha věrnosti Československé republice, našim tátům, zrazeným v roce 1938 t r v á!

Sloužili jsme tělem a srdcí, dnes sloužíme stále s r d c e m !!!

BOJ!

---

kapitán v.v. JUDr. Pavel Chmelík VÚ 7374 1961/1969

13.PROSINEC 2025

Ve střeleckém prostoru sportovní střelnice Zlín, Vršava, skončila výroční členská schůze... seznámila členy Klubu s dalšími právními podmínkami držení oprávnění ke střelným zbraním a legislativou pro léta další...

V oddělení střelby vzduchovkové ... proběhla soutěž členů....

ZLÍN, NÁMĚSTÍ MÍRU 16.11.2025

SVATOMARTINSKÉ HODY

Ve Zlíně jsme přivítali

vzácnou návštěvu, paní Adrianu a pozvali jsme ji na:

- malou snídani.. a poté na náměstí Míru ve Zlíně...paní Adriana nepije alkohol, zato redaktor R/1 - mladé letošní...teplé a pozdní léto udělalo v moravských vinicích r a d o s t...

Byli jsme tam na samém začátku, ve 14.00 začíná z a b i j a č k a , vystoupení orchestrů, mládeže a dětí..

Zdá se, že i počasí dnešního odpoledne se těší...

R/1, R/2

Věřit se nechce, že v listopadu to budou již 3 měsíce, kdy odešla "tam" i naše skvělá spolupracovnice , členka redakce svvz.cz

paní Alenka JUŘICOVÁ.


Nebyla jen kamarádkou a spolupracovnicí naší,

po celý svůj plný a aktivní život se zapojovala do veřejného dění v Napajedlech, cvičila v napajedelském oddílu "SOKOLEK" a jako na skvělou kolegyni, úžasného člověka ochotného pomoci v každé situaci a to vždy s úsměvem na ni vzpomíná i Muzejní klub Napajedla v listopadovém čísle Napajedelských novin.

R1, R2, R7

JAK JSEM POTKAL BUNKRY

(RICHARD MÁRA)

JAK JSEM POTKAL BUNKRY I.

V lednu tohoto roku se začalo u nás doma řešit obvyklé téma – letní rodinná dovolená.

Po mém rezolutním prohlášení o tom, že k moři nechci neboť je mi tam vedro, mám otlačená záda a nudím se, neboť se celý den povaluji na pláži jak vyvržený vorvaň, se vyrýsoval návrh na dovolenou na Jindřichohradecku, konkrétně v Nové Bystřici.

Tento návrh byl přijat všemi členy, byť u některých to bylo s povzdechem, protože to je jen „tuzemská“ dovolená, ne u moře.

V červenci, konkrétně v jeho polovině, jsem před hromadou zavazadel s údivem konstatoval, že tolik věcí se nemůže ani do auta vejít. Nicméně po jistém úsilí se to podařilo a my jsme vyrazili na cestu, směr Nová Bystřice. Sám jsem velmi dobře věděl do jaké oblasti směřujeme a dalo by se říci, že jsem se docela těšil na nové zážitky.

Asi třetí den pobytu jsem rodince navrhnul, aby se vrátili z krátkého cyklovýletu – cca 25 km, po asfaltové cestě zpět do Nové Bystřice a že já se sám zajedu podívat na místní, tedy pohraniční inventář – předválečné čs. bunkry.

Bylo mi jasné, že moje nadšení nebudou sdílet a já budu mít dostatek času na prohlídku bez zbytečných komentářů typu : „Nechápu co tě na tom zajímá“, nebo „Proč tam lezeš, vždyť je to všechno stejně škaredé“ či „Stojí ti to za to?“

Zde ještě malá historická vsuvka. Objekty vz.37 byly koncipovány jako malé železobetonové pevnůstky, tzv. pěchotní sruby, které byly stavěny v několika modifikacích a tvarech vždy přizpůsobené konkrétnímu terénu (typy A až E).

Každá z těchto variant byla uzpůsobena do konkrétního terénu a nebylo nutno již vymýšlet další varianty až na nepatrné výjimky viz Břeclavsko nebo u hranic se Slovenskem u řeky Moravy. Během dvou let bylo dokončeno či téměř dokončeno asi deset tisíc pevnůstek a pevností všech typů. Každá z těchto pevnůstek chránila svého souseda nalevo i napravo, vzájemně se tedy palbou kryly.

Klobouk dolů před projektanty a stavitely, myslím, že by si z nich ti současní mohli vzít příklad. Tento unifikační systém totiž velmi zjednodušoval a zlevňoval výstavbu. Pokud jsem dobře počítal, tak bunkr mohl být hotový za méně než 58 dní vč. technologických přestávek nutných pro vyzrání materiálu.

Realita času byla často i poloviční z důvodu toho, že se jednotlivé práce překrývaly a navíc realizační soukromá firma pracovala na více objektech současně, takže výstavba probíhala podobně jako pásová výroba, pouze s tím rozdílem, že se nepřesouval výrobek, ale pracovníci a materiál, který se na stavbu dopravoval často předchystaný nebo hotový (bednění, armatura, střílny a dveře, háky na uchycení maskování).

Oblast mého zkoumání byla soustava opevnění u obce Klášter z let 1936-38, tato soustava se skládá z 15 pevnůstek z nichž pouze jedna - objekt č. 159, neboli typ B2-100 z 1. sledu opevnění je vybaven původním inventářem z roku 1938.

Zde se mě ujal průvodce a milým tónem mě pozval do řopíku. Výraz „řopík“ je hovorový název pro tento typ pěchotních bunkrů podle zkratky ŘOP neboli „Ředitelství opevňovacích prací“ pod vedením div. generála Karla Husárka, které za 1.republiky řídilo výstavbu tohoto pohraničního opevnění. Těchto 15 řopíků patřilo do stavebního úseku č.186, výstavbu prováděla firma Václav Beran z Prahy, které bylo 1.června roku 1938 zadáno k realizaci v daném úseku celkem 76 pevnůstek lehkého opevnění, přičemž do konce září jich stihla vybetonovat 54 a několik dalších připravit k betonáži nebo zahájit betonování.

JAK JSEM POTKAL BUNKRY II.

Nyní k popisu konkrétního objektu č.159 :

Objekt je ze železobetonu, tzn. beton armovaný ocelovými výztužemi. Tloušťka čelní stěny bez střílny 80cm, se střílnou 60cm, boční stěna a strop 60cm, týlová stěna 80, resp. 50 cm.

Pevnůstka byla vybetonována v srpnu roku 1938, vnitřní obložení je pochopitelně nové, původní se nedochovalo. Obložení stropu i stěn je ze smrkových prken spojených ocelovým drátem a bylo původně vnitřním bedněním.

Dozvěděl jsem se od průvodce, že byly úmyslně ponechávány cca 2-3 mm spáry mezi prkny aby mohla voda z betonu při zhutňování volně vytékat a navíc při „ostrém“ použití pevnůstky tato spára fungovala jako lamač hluku, podobně jako v současných nahrávacích studiích tvarované obložení stěn. Navíc při zásahu zvenčí nemohlo tak lehce dojít k odštěpení betonu ze stěn a tím způsobení úrazu vojáků uvnitř. V neposlední řadě je dřevo lepší tepelná izolace než beton.

Vstup byl opatřený mříží a pancéřovými dveřmi vzájemně v pravém úhlu. Toto zalomení bylo z důvodu nemožnosti průniku tlakové vlny při výbuchu nálože nebo granátu, případně přímému ostřelování pancéřových dveří. Vstup bych chráněn střílnou pro palbu z pušky nebo pistole a granátovým skluzem. Ze strany předpokládaného útoku na srub byla kamenná rovnanina a hliněný val, což objekt zodolňovalo a maskovalo.

Díky této konstrukci řopíky odolávaly tehdy běžně dostupným dělům až do ráže 105mm, některé zodolněné i 155 mm dělům.

Objekt č.159 byl tzv. typ „B“ neboli jednoduchý bunkr vybavený většinou dvěma kulomety ZB-26 umístěnými v zabetonovaných střílnách z ocelolitiny tak, že jejich osy vzájemně svíraly úhel 100° (první byl umístěný v čelní a druhý v boční stěně).

Střílna samotná umožňovala kulometům střelecký vějíř 60°.

Nicméně pro ilustraci je v tomto objektu v ocelolitinové střílně síly 600mm nainstalován jeden kulomet ZB-26 na jednoduché lafetě podepřený dřevěnou latí se zářezy a ve střílně téhož typu jeden těžký kulomet ZB vz.37 umístěný na trojnožce. Aby se zbraň – tedy těžký kulomet, nemohl při výstřelu pohnout, byla jeho trojnožka postavená na bedně vyplněné travními drny do které se nohy podstavce kulometu zapíraly.

Toto bylo pouze nouzové řešení, protože lafety těžkých kulometů nebyly do většiny objektů ještě dodány a navíc těžký kulomet měl být do objektu přenesen zvenčí poté co splnil svoji roli v obraně objektu z okopu vedle něj a řopík byl na rozkaz velitele uzavřen.

Zde umístěný těžký kulomet má lafetu ZB 308, tedy vz. 37, se kterou nebyla čs. armáda plně spokojena.

Tato lafeta ze Zbrojovky Brno – je podobná lafetě těžkého kulometu Schwarzlose a obě zbraně byly využity paradoxně těmi proti nimž byly původně určeny – německou armádou a to konkrétně jednotkami SS a v menší míře i Wehrmachtu. Jen připomenu že obě zbraně využívaly stejný typ střeliva a to 7,92x57 ,rozdíl mezi jednotlivými zbraněmi byl zejména v úsťové rychlosti, dostřelu, kadenci, způsobu podávání nábojů do zbraně. Zásoba střeliva činila 1000 nábojů na zbraň, náboje byly v bednách vedle kulometů, pro lehké kulomety většinou napáskované po 5-ti kusech – do nábojových schránek se vkládaly pomocí jednoduchého podavače – viz prostřední obrázek kde je v popředí nárazový granát a nábojový pásek, poté plnička střel a vzadu uzávěr střílny.


Osádku objektu tvořilo celkem 7 mužů : 2 střelci, 2 podavači, 2 pozorovatelé (z toho jeden byl velitel celého objektu) a 1 muž tvořil obsluhu ventilátoru.

Nad každým kulometem byl zavěšen tzv. náčrt paleb, což byla mapka terénu umístěná tak, aby umožňovala palbu za snížené viditelnosti a v noci.

Rovněž měl každý kulomet nad sebou lapač povýstřelových zplodin, aby co nejmenší jejich část šla zpět do prostoru objektu. Ventilátor, který byl ruční, vytvářel v objektu přetlak a tudíž zplodiny volně odcházely mimo objekt.

Objekt měl ještě další zbraň a to pro ochranu vstupu a tou byla pěchotní čs. opakovací pušku vz.24, dále byl vybaven bedničkou granátů, které bylo možno vypouštět zevnitř granátovými skluzy a které měly chránit obsluhy zbraní před vhozem granátů nebo lahví s hořlavinou do objektu.

Zde však podotknu, že granáty které měla obsluha řopíku k dispozici nebyly zamýšlené časované granáty, nýbrž běžné nárazové, neboť vývoj časovaných granátů nebyl do Mnichova 38 dokončen. Z tohoto důvodu byla pod každým skluzem kamenná deska, která způsobila iniciaci granátu.

Velmi zajímavým způsobem byl vyřešený tvar výdechových otvorů ventilátoru, který byl několikrát lomený, právě z důvodu nemožnosti vhozu granátu či zášlehu plamene z hořlaviny. Venkovní vyústění bylo kryto mříží ze svislých ocelových prutů cca 12-15mm silných za kterými byla síťová mřížka z jemného pletiva.

Bunkr je maskovaný novodobým způsobem – nátěrem pocházejícím z 90 let 20.století. Původní maskování bylo prováděno většinou probarvovanou omítkou v barvách tmavě a světle zelená, okrová, červenohnědá a černá.

Tolik asi k pevnůstce č. 159.

JAK JSEM POTKAL BUNKRY III (závěr)

Další z pevnůstek lehkého opevnění jsou typy A-160, A-140, B2-80.

Zajímavostí u objektu č.156 – typ A-160 je to, že má náložemi vytrhané střílny, dle průvodce údajnými ničiteli byli vojáci sovětské Rudé armády, kteří toto provedli někdy po roce 1968.

Sílu výbuchů i mohutnost konstrukce řopíků ilustrují fotografie.

Zajímavým objektem k prohlídce je i pozůstatek chaty pro strážní oddíl – četu vojáků, kteří v mírových dobách střežily řopíky a v dobách zvýšeného nebezpečí tvořili část osádky těchto pevnůstek.

Chata byla vybudována v roce 1936, byla dřevěná se sedlovou střechou umístěná na betonové podezdívce.

Kapacita byla 41 osob – 32 vojáků, 8 poddůstojníků a 1 důstojník.

Uvnitř chaty bylo 5 místností : strážnice, místnost pro velitele, světnice mužstva, spíž a kuchyně.

Zvenčí přiléhalo k chatě ještě skladiště. V současné době zůstalo z chaty jen schodiště a vybetonované základy s betonovou podlahou kuchyně.

Podle průvodce byly při průzkumných akcích v roce 2009 nalezeny tyto věci : v komíně ohořelé dřevo a kousky uhlí, v kuchyni porcelánový uzávěr láhve, brousek na nůž, plát z kamen a mince o hodnotě 5 ReichsPfennig z roku 1938.

Posledním objektem který bych rád zmínil je pevnůstka č162 – typ A-160 z 2.sledu opevnění.

Velkou zajímavostí je osazení pevnůstky střílnami širokými 50cm místo původních 60cm. Slabší střílny byly určeny pro objekty typu „C“ nebo zeslabené pevnůstky typu „A“ a „B“, ale bylo jich vyrobeno velké množství a tak se někdy použily i na pevnůstky normální odolnosti u kterých se nepředpokládal hlavní směr útoku nepřátelských vojsk.

Tím skončila má návštěva u řopíků, které jsem opouštěl s pocitem dobře stráveného času.



Dne 18.07.2025, Nová Bystřice, Richard Mára

ČERVEN 2025 - SETKÁNÍ LUHAČOVICE


Svátek slaví MILAN.

Milan je jméno původu srbského s významem "milý, milovaný" ....

V našem pojetí je Milan Friedrich, veterán VÚ 7374 Holešov let 1967/1969 nejen milý, milovaný v náruči redaktorky R/7 paní Olgy, ale i obranáře a několika mourků. ...

Svými vzpomínkami patří k nejčtenějším obsahům našeho webu svvz.cz ....v posledních letech opakovaně navštěvuje s paní Olgou Luhačovice...

Tak tomu bylo i minulý čtvrtek (12.června 2025), kdy jsme se sešli v Luhačovicích v prvorepublikovém hotelu PRAHA na neformálním. srdečném pracovním setkání...

Manželé Friedrichovi nestárnou, zrají... veterán Milan Friedrich pozdravil sice redakční kolegyni R/2 paní Irenu plaše, ale ihned ji předvedl svoji kondici z let 1967 vzorně provedenými kliky.

Zíral.

O to více, když mohla nahlédnout do korespondence roku 1968 mezi vojínem Milanem Friedrichem a Milanovým tatíkem...

Rektorka paní Irena, i když jsme se již s Friedrichovými setkali, zírala... ale v jí rozené subordinaci k šéfovi redakce mne nepožádala, abych ji kliky z let 1968 předvedl také... byl jsem docela rád...

a jak to tam všechno bylo píše veterán "Vierka"

Procedury lázeňské.

Na letošní týdenní lázeňský pobyt v Luhačovicích budu opravdu rád vzpomínat.

Podařilo se víc, než jsem si plánoval. Tím nemyslím ty ozdravné procedury, pro které tam zřejmě každý jezdí. Já také, ale beru jiné, a to zážitkové, které mi umožní vzpomínání na tu vojenskou službu, kterou jsem před mnoha lety tady na Moravě absolvoval a prožil.

V předchozím popisu rotního taktického cvičení mě v myšlenkách vrátil zpět do roku 1968, kdy cvičení proběhlo. Při našem příjezdu se prodíráme Zlínem. Zde zácpa na dvě hodiny. Jedeme, sice zbytečně dle navigace, směrem na Vizovice, ale to mi umožní si vybavit místa, kde jsme tehdy měli to pozorovací stanoviště a vůbec jak to tenkrát bylo. Uvědomuji si ty vzdálenosti, které jsme během noci absolvovali… přehrada Luhačovice .. Gottwaldov atd.

Teď to tady sleduji pohodlně z oken autobusu, který mě vysadí v Luhačovicích před hotelem Praha. Vzpomínky mě nutí jednat a vyvolat ty mé „zážitkové procedury“. Zavolám spolubojovníka z roty Miloše Dvořáka – třetí skupina Miri Štampfera.

(Popsal jsem tu anabázi jejich skupiny, při společném rotním cvičení, kdy je ze Záhorovic (Milošova rodiště) po prohýřené noci, na shromaždiště přivezli místní hasiči.)

On na tom nyní není zdravotně dobře, oťuknu ho telefonem. Žije !!! Takže co? Pojedu za ním zítra, neohlášen, jako přepad v Záhorovicích. Olinka mi dá zelenou a zakoupí mi jízdenky na vlak. V Újezdci musíš přestoupit, vysvětluje starostlivě, ví zkrátka, že mi to stejně nerozmluví. Já to beru jako podporu kamaráda, který potřebuje podpořit boj se stářím, které každého doběhne a málokdo je na něj připraven tak dobře, aby mu to nevadilo a snášel ho v pohodě.

Takto přemýšlím, když čekám na vlak v těch Luhačovicích. Krásný modrý den letošního jara. Mám stále dost času, všímám si autobusů a vidím nápis Bojkovice. Jednám. To musí být nedaleko Záhorovic, dám pár slov s řidičem, domluva, kde mě vysadí a kudy po nové betonové cyklostezce, která mě zavede do Záhorovic....

Jedu s ním nádhernou krajinou, kde lišky dávají dobrou noc, ale teď i medvědi se tu objevují, viz. Ranní zprávy, "medvěd byl viděn ve Slavičíně"

Nevím co by, jak by – koleno mě bolí, ale jdu!!

V Záhorovicích se přepadení povedlo. Ale vše se odehraje stejně jako vždycky, jako bych byl ohlášen na návštěvu – přijela Vieruška a tak se snáší na stůl vše co máme...

Je mi trapně, ale jsem návštěva, musím vydržet, jíst, pít, povídat. Dát snad trochu optimismu na náš současný život na tomto světě....

Konečná.. Alžbětko a Miloši, velké díky za vše. Odjíždím, jak jinak, s flaškou té zázračné, léčivé, moravské vody!! Zpět jedu vlakem, asi abych projel ráno zakoupené lístky.

Moje velitelka hlásí : na čtvrtek 12.6. se objednal můj staršina Pavel Chmelík na inspekci – na návštěvu … vlastně „redakční poradu“ k nám do Luhačovic. Těším se – to bude procedura.

Je ve mně malá dušička jak to vše klapne, vymýšlím místo setkání na hotelu, co a jak si řekneme, musím získat hned od začátku režii a vytěžit z tohoto setkání co nejvíc. Celý den si to v hlavě skládám, ale nic mě nenapadá … jak se chovat aby nepoznal, že mám stále z něj respekt. Byl to přece můj staršina!!

Konečně je večer, jsem na večeři a telefon oznámí tu očekávanou návštěvu. Ola jde jako uvítací výbor a já zápasím s večeří, jako by to bylo snad teď to hlavní. Musím jít!

Samozřejmě je umístila tam, kde to je pro focení nevhodné. A já se chovám jak blbec – přijela také kamarádka Irena - sakra, tykáme si?? nebo líbat ji?? Ano – NE ?! Jak říkám – blbec! A završím to : plácnu sebou na zem a zkusím jeden klik, víc ne, na to už nemám … Bóže!!

Vyměníme si dárky, ofotíme se, samozřejmě dostaneme tu zázračnou, léčivou moravskou tekutinu a vzpomínáme a vzpomínáme. "Chlubidlo z Mlazic" ukáže jeden dopis z vojny, který s tématem nesouvisí, ani ho nepřečtu, je tu přítmí, nesedíme na sucho, alkohol mi stíní mou mysl, najednou končíme...

Chmelíka prý čeká nějaký boj v příštím období a chce být co nejlépe připraven, takže se vzdává radovánek a podléhá rozumu. Toto setkání s námi ukončí včas, ale já bych s ním byl třeba i do rána.

Dobře, tak někdy příště. LOUČENÍ!

Další den je 13. pátek.

Jdeme dopoledne na procházku a nákupy dolů do města. Začíná být teplo a my jedeme odpoledne na prohlídku Baťova impéria do Zlína. Uvažuji na lázeňské kolonádě koho bych ještě měl navštívit, či koho bych mohl potkat. Fotím Jurkevičovu vilu a vleze mi do záběru ženská, asi budou potíže...

NE!!

ale náhoda – Tonyho žena Miládka, mého dalšího spolubojovníka z vojny. Konečně ji poznávám a chci ji představit své ženě. Jenže ta je ve svém nákupním živlu, takže to trvá. Jsou prý ubytováni v hotelu Niva - mare, je tu bez Toníčka a tak spěchá. Ani se nerozloučíme. Klika potkáme se ještě jednou.

Další den sobota.

Začíná vedro, jdeme procházkou k přehradě, krmíme u hráze metrové ryby. Procházíme kolem hotelu, kde jak víme jsou ubytováni Pavézkovi. Nejdu se na recepci zeptat, zda jsou ještě tady.

Odpoledne volá Tonda, že jdou procházkou k nám na návštěvu. Zlatý ogárek... Sejdeme se před hotelem, bohužel, bar je dnes zavřený, ale usadíme se na stejném místě jako s Chmelíkem. Fotíme se a vzpomínáme. Celou režii našeho setkání má v ruce, ale hlavně v ústech moje žena a velitelka....

A co vůbec nechápu,? jak mi mohl Tonda přinést láhev té léčivé moravské vody. On ji asi vozí všude sebou?

Ta léčí snad každý problém, ale hlavně !!! utužuje kamarádství a vztahy. Za což jsem jí obzvlášť vděčný. Díky Ogare!!
*****


-základna manželů Friedrichových. hotel Praha

- radostná setkání - vzácný snímek redaktorky R/2 paní Ireny Spasové, nerada se fotí!!

- setkání v Záhorovicích

- nečekané setkání s veteránem A. Pavézkou a jeho ženou

viz text...

JARO 2025.

Od jarních prací na zahradě bolí záda

teď ale na Hané sníh k zemi tiše padá

je chladno, prší, na poli a zahradě nedá se pracovat

tak proto jsem hrábě a motyku položil a začal vzpomínat ...

Vzpomínky jdou hodně dál

že tenkrát byla jiná doba

holky měly malá prsa

teď nám jsou ty jejich trojky" jen na dívání

a ta malá? Tak to je na vzpomínání.

Opravdu to byla jiná doba

nám velel Jiroušek, žádná Černochová

tak paragáni jako já vzpomínejte ...

Vzpomínky do stránek veteránů dejte

a až přestane padat pršet a padat sníh

jděte pracovat, lenošit u kompjútru byl by hřích

jarní slunce na zemi bude opět bude hřát

že zima byla na i mráz

nevadí, i ananas v květináči dá se pěstovat...

---

veterán Miroslav Řezníček a jeho letošní zimní výpěstek