Druhá světová válka přinesla celou plejádu hrdinů na obou frontách, miliony bezejmenných a stovky, možná tisíce těch, které historie uchovala navždy.

Jedním v hrdinů druhé světové války, skutečných i tak vyznamenaných, byl pilot východní fronty, narozený 8.srpna 1920 - letecké eso :

Ivan Nikitovič KOŽEDUB.

Narodil se v prosté ukrajinské rolnické rodině- vesnice Obražijevka, Černigovská gubernie. Středoškolák. Aeroklub v městě Šostka, sportovní letec.

Válka:

1940 povolán do Rudé armády. Vystudoval jako sportovní pilot Čugajevské letecké učiliště- výtečně- přešel do pozice instruktora.

Chtěl bojovat, armáda jej potřebovala jako instruktora. Až v nouzi "nejvyšší" bylo jeho žádostem vyhověno- v listopadu 1942 přešel v hodnosti "staršij seržant" k bojové jednotce. Jeho první zkušenost nebyla nejlepší- i když letěl na stroji La-5 dostal zásah- verze jedna praví, že to byl souboj s Messerschmittem Bf 110 , druhá, že jej napadla vlastní protiletadlové obrana...

Ale již od začátku července 1943 postupně sestřelil do 16.července 8 letadel a byl povýšen postupně až na velitele 3.eskadry.

Pro své letecké umění dostal jako jeden z prvních Lavočkin La-7- 19.srpna 1944 měl za sebou 256 bojových vzletů a 48 úspěšných sestřelů- na stejnokroji 2.titul hrdiny SSSR.

Sovětská válečná propaganda stejně jako všechny ostatní, popisuje příběh hodný do čítanek. Při jednom se soubojů nad územím nepřítele byl jeho stroj zasažen a začala hořet palivová nádrž. Kožedub se rozhodl pro útok "kamikaze" ,zamířil svůj stroj "k nejbližšímu nepřátelskému postavení".

Začal prudce klesat. Proud vzduchu požár uhasil a pilot se vrátil s problémy na základnu.

V bojích nad Polskem a později nad Německem dovršil sérii vítězství 16.dubna 1945 nad Berlínem.

Zajímavé jsou sestřely dvou amerických letounů P-51 Mustang ( březen 1945.) Tehdy se již vítězní sovětští piloti "nebezpečně" přiblížili k americkému bombardovacímu svazu. Američtí stíhači si zřejmě zaměnili La-7 k velmi podobnému Fw 190; protože na La-7 nebyly americké poznávací znaky, zahájili útočný manévr... Kožedub byl zkušeným "mazákem" a oba "dotírající" Mustangy sestřelil. Celá věc byla tutlána, sestřely nebyly Kožedubovi uznány a z oficiálních záznamů smazány...

Kožedubův La-7 byla jako stroj "esa" pestře pomalován. Tak jej 22.dubna 1945 znovu napadli Američané- stálo je to další dvě stíhačky- a jeden život, druhý pilot stačil otevřít padák.

V některých dobových materiálech lze najít i zajímavý údaj. Američtí letci nad Evropou si nelámali příliš hlavu se "rozpoznáváním" strojů spojeneckých a pálili na vše, co nemělo americké označení. To potvrzují i čeští piloti na sovětských LAVOČKINECH během Slovenského národního povstání...nad územím Slovenska.

Skončila 2.světová válka.

Skončeno a "podepsáno" ... nesestřelený Kožedub vykonal 320 bojových misí; na nich sestřelil samostatně 62 letadel (mimo amerických). 18.srpna 1945 dostal třetí hvězdu Hrdiny SSSR. Postavil se po bok skvělých bojových pilotů : Hanse-Joachima Marseille nebo George Beurlinga - přesná střelba z velkých úhlů...

Exkurz:

Hans Joachim Marseille sestřelil do své smrti, kdy se mu neotevřel padák po sestřelu protileteckou obranou, 158 letounů západních mocností- žádného sověta...

George Beurling -nejúspěšnější kanadský pilot druhé světové války. Při své misi na Maltě sestřelil 27 letadel OSY- (za 27 dnů)- označován jako "Sokol Malty" nebo "Rytíř Malty". Jeden z nejtalentovanějších leteckých es druhé světové války.

Individualista, neschopný týmové práce,podivín- ale výborný střelec a pilot. 31 vítezných soubojů.

Zemřel po válce v roce 1948 v Kanadě jako žebrák na ulici... bylo mu 26 let! Nikdo jej mimo válku nechtěl...

Ivan Nikitovič KOŽEDUB

po skončení války přešel na Mig-15.

Během války v Koreji velel 324.peruti- sám již létat nesměl. Sověti uvádí, že Kožedubovi stíhači sestřelili 329 korejských a amerických strojů (údaj nelze ověřit).

Kariréru ukončil I.N.Kožedub jako maršál letectva . Do nebe pilotů odešel 8.srpna 1991 ve svých 71 letech.

Zdroje: Velká ruská encyklopedie (online- dostupné) a další čtyři zdroje v ruštině- exkurz: zdroje naší české WIKI... upraveno, zkráceno, pouze prověřitelná fakta bez politického "nánosu"

R/1

Naši letci dosáhli v bitvě o Francii větších úspěchů než v té o Británii


Zdroj: www.idnes.cz/technet/vojenstvi/ceskoslov...084930_vojenstvi_erp

R/6

BEZNOHÉ STÍHACÍ ESO RAF: INVALIDNÍ LETEC BADER STÁLE PRCHAL Z NĚMECKÉHO ZAJETÍ

Douglas Bader se musel vypořádat s velkým životním problémem, který přerušil jeho působení v aktivní službě britského letectva – přišel o obě nohy. Tvrdě pracoval, aby se do RAF mohl vrátit. V roce 1940 nasedl do stroje a odletěl bojovat za osud Británie.

Jednu nohu ztratil nad kolenem, druhou uprostřed stehna. Obyčejně by taková nehoda znamenala naprostý konec kariéry v armádě, jenže Bader se svého snu tak lehce vzdát nechtěl.

Po dobu několika let musel docházet na rehabilitace, dostal protézy dolních končetin a postupně se navracel do běžného života. Naučil se také řídit auto. S nabytým sebevědomím se vypravil k letectvu a požádal o návrat do aktivní služby. RAF jeho žádost neschválilo, ani po detailním rozhovoru s Baderem si vedení nedokázalo představit, jak by mohl takto postižený člověk pilotovat letadlo.

Obrátil se dokonce i na anglického krále Jiřího VI. Bader se nevzdal, dokud nevyslyšel vytouženou odpověď.

V únoru 1940 mohl na základně RAF v Duxfordu konečně nastoupit do stroje a předvést, že i s dvěma protetickými končetinami hravě zvládne ovládat letoun. O několik měsíců později začalo Německo s bombardováním Británie a Douglas vylétl bojovat za svou vlast.

NACISTÉ SI HO VÁŽILI
Během bitvy o Británii dokázal sestřelit 20 letounů a ve 4 případech asistoval. Také úspěšně poškodil 11 nacistických strojů.

Bader se v roce 1941 dostal do střetu s letounem Luftwaffe, došlo ke srážce a musel se katapultovat, přitom nechal jednu protézu v kokpitu kabiny. Nacisté ho zajali a převezli do zajateckého tábora v polském městě Żagań, nedlouho poté putoval na hrad Colditz. Situace v zajetí se zcela lišila od toho, co Bader slyšel, pravděpodobně za to mohlo jeho postižení a úspěchy v bitvě o Británii. Nacisté se k němu chovali s úctou a respektem, dokonce mu spravili obě poškozené protézy, aby mohl znovu chodit. Bader toho využil k četným pokusům o útěk, ale žádný se nevydařil. V zajetí zůstal až do osvobození hradu v dubnu 1945.

Do vlasti se vrátil jako velký a opěvovaný hrdina. Bader pak odešel z armády a k létání se nikdy nevrátil, místo toho našel nové uplatnění v ropném průmyslu ve společnosti Shell a věnoval se charitativním činnostem. Napsal knihu Reach the sky, která pojednává o jeho zážitcích za války a na jejíž motivy vznikl film. Zemřel 5. září 1982 ve věku 72 let.

zdroj: dotyk.cz

VE 101 LETECH ZEMŘEL PAUL FARNES - LETECKÉ ESO Z BITVY O BRITÁNII.

www.seznamzpravy.cz/clanek/z-hrstky-zbyv...tm_medium=denni-tisk

FRANCIE

PIERRE HENRI CLOSTERMANN (28. února 1921, Curitiba – 22. března 2006)

Nejúspěšnější francouzský stíhací pilot druhé světové války.

V listopadu 1937 získal licenci sportovního pilota.

Po vypuknutí války se chtěl dostat do francouzského letectva jako bojový pilot, pro nízký věk však přijat nebyl.
V březnu 1942 zahajuje zdokonalovací výcvik ve Velké Británii, již jako příslušník Letectva Forces Françaises Libres.

V lednu 1943 je přeřazen k francouzské 341. squadroně RAF Alsasko, vyzbrojené letouny Supermarine Spitfire.

V září 1943 odešel k 602. sq.

Červenec 1944 pak od squadrony odchází a po dovolené nastupuje do štábní funkce na velitelství Letectva Svobodné Francie. Kancelářský život se mu však nelíbil, a proto se snažil dostat zpět k bojové jednotce - to se mu podařilo.
V lednu 1945 je poslán do Holandska k 274. sq., létající na letounech Hawker Tempest.

Později byl převelen k 56.sq, následně přeřazen ke 3. sq., V srpnu 1945 pak byl demobilizován.

O celkovém počtu jím dosažených sestřelů se dodnes vedou spory - Clostermann uvádí 32 vítězství.
Podle jiných] dosáhl Closterman zcela jistě 11 sestřelů a k těm by bylo možno přičíst nanejvýš dalších 7, což by znamenalo, že by se svými 18 sestřely nebyl nejúspěšnějším francouzským stíhačem.

Clostermann ovšem patřil také mezi vynikající hloubkové piloty tzv. "kotláře", když zničil 72 lokomotiv. Dále je mu připisováno 225 zničených nepřátelských vozidel, 1 ponorka ve spolupráci, 5 tanků či 2 torpédové čluny.

Po válce vydal slavnou knihu Velký cirkus (Le grand cirque), která obsahuje jeho vzpomínky a zápisky z deníku z období, kdy působil jako stíhací pilot.

V poválečném období vstoupil do politiky a v letech 1946-1969 byl celkem byl osmkrát zvolen poslancem Národního shromáždění.

V letech 1956-1957 se krátce dobrovolně vrátil do vojenské služby jako pilot pozorovacího letounu MH-1521 Broussard v alžírské válce.

Do zálohy odešel v hodnosti podplukovníka Armée de l'Air.

OSVOBOZENÍ ČESKÉHO ÚZEMÍ AMERICKOU ARMÁDOU

Letecké bitvy 2. světové války nad českým územím

www.aic.cz/osvobozeni/letecke-bitvy-2-svetove-valky/


Na webu Velvyslanectví USA v ČR lze najít i spoustu zajímavého čtení...


R/6

Dvakrát sestřelené americké eso před Němci zachránila spolujízda

www.idnes.cz/technet/vojenstvi/zachrana-...165537_vojenstvi_mla

SLOVENSKO

RUDOLF BOŽIK (uváděn i jako BOŽÍK)

10. 7. 1920 Hrnčiarovce nad Parnou – 27. 6. 2000 Piešťany).

Rudol Božik byl slovenský pilot a letecké eso za druhé světové války. Jako příslušník Slovenských vzdušných zbraní dosáhl devíti sestřelů, v době Slovenského národního povstání v řadách povstaleckého letectva sestřelil tři letouny Luftwaffe.

Vyučil se zámečníkem ve firmě Manesman Coburg v Trnavě. V roce 1939 zahájil pilotní výcvik v Povážském aeroklubu v Piešťanech a získal pilotní průkaz.

SLUŽBA VE SLOVENSKÝCH VZDUŠNÝCH ZBRANÍCH
V lednu 1940 dobrovolně narukoval do slovenské armády, základní vojenský a pilotní výcvik absolvoval ve Škole leteckého dorostu. Létal na strojích B-534 ve stíhacích letkách 11 v Piešťanech a 12 ve Spišské Nové Vsi, v říjnu 1942 byl převelen do funkce instruktora pěšího výcviku v Letecké škole v Trenčianských Biskupicích. Od dubna 1943 se v Piešťanech přeškoloval na Bf 109 E.

V červnu byl odeslán na východní frontu a na Krymu.

Prvních dvou sestřelů dosáhl 26. července 1943 (R-5 a P-39), do 26. září 1943 sestřelil ještě čtyři Il-2, jeden LaGG-3 a jeden Boston. V září 1943 při vzletu havaroval a utrpěl těžké zranění páteře. Po pobytu v několika nemocnicích byl na konci října transportován na Slovensko k doléčení.

Od ledna 1944 působil na letišti ve Vajnorech, opět v letce 13, která měla chránit Bratislavu před americkými nálety. V dubnu sestřelil německý těžký stíhací letoun Bf 110, který zaměnil za americký bombardér B-24. V boji s americkými bombardéry a jejich stíhacím doprovodem 26. června 1944, v němž byla letka 13 z větší části zničena, poškodil jeden B-17.

Na začátku srpna byl jedním z pilotů, kteří přelétli k letce 12. Ta byla součástí Skupiny vzdušných zbraní (SVZ), určené k podpoře Východoslovenské armády, která měla bránit Slovensko před Rudou armádou.

ÚČAST V SNP
Po vypuknutí Slovenského národního povstání německé jednotky zahájily odzbrojování Východoslovenské armády a SVZ přelétla 31. srpna 1944 za sovětské linie. Většina letounů přistála na letišti ve Lvově. Již v září se ale vrátil zpět na Slovensko jako posila pro povstalecké letectvo. V řadách povstaleckého letectva provedl 32 bojových letů a sestřelil tři německé . V noci ze 7. na 8. října 1944 byl letecky transportován zpátky za sovětskou frontu.

SLUŽBA V ČESKOSLOVENSKÉM LETECTVU
Byl součástí 1. čs. smíšené letecké divize. Pluk byl vyzbrojen La-5FN, později La-7.
Po válce pokračoval ve službě v československém letectvu. Dne 2. července 1946 havaroval s cvičným Kl 35 a opět si poranil páteř.

V letech 1949 až 1950 absolvoval zkrácené roční studium na Letecké vojenské akademii. V roce 1950 byl přidělen k Bezpečnostnímu letectvu.

Po ukončení činnosti Bezpečnostního letectva na konci roku 1950 působil jako velitel roje v Leteckém pluku 51 v Plzni. Kvůli následkům svých předchozích zranění od července 1951 vykonával již jen různé neletové funkce.
Z vojenské služby byl propuštěn na konci roku 1958 v rámci čistky, zaměřené na bývalé příslušníky slovenské armády, kteří bojovali proti Sovětskému svazu.

Po propuštění z armády
Od února 1959 až do odchodu do důchodu roku 1980 pracoval jako strojvůdce. Zemřel 27. června 2000 v Piešťanech, pohřben je v Bratislavě na Ružinovském hřbitově.

VYZNAMENÁNÍ
• Vyznamenanie Za hrdinstvo[17], 3. st. (3. října 1943)
• Vyznamenanie Za hrdinstvo 2. st. (1943)
• Pamätný odznak, I. st. Za poľné ťaženie proti ZSSR[18] (1943)
• Železný kříž II. třídy (17. září 1943)
• Železný kříž I. třídy (8. října 1943)
• Frontflugsspange[19], ve stříbře (26. října 1943)
• Virtutea aeronautica[20] (25. dubna 1944)
• Československý válečný kříž 1939, udělen 2x (23. dubna 1945 a 19. ledna 1946)
• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (7. července 1945)
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (18. srpna 1945)
• Řád Slovenského národního povstání II. třídy (30. října 1946)
• Za vítězství nad Německem (1946)
• Za zásluhy o obranu vlasti (1955)

Zdroj: wikipedie

SOVĚTSKÝ SVAZ

LIDIJA VLADIMIROVNA LITVJAKOVÁ (18. srpna 1921, Moskva – 1. srpna 1943, Donbas) byla sovětská stíhací pilotka v době druhé světové války. Bránila svou vlast 10 měsíců v bitvách na Volze a na Donu.

STALA SE NEJÚSPĚŠNĚJŠÍM A DODNES NEPŘEKONANÝM ŽENSKÝM LETECKÝM ESEM. Sestřelila nejméně 12 nepřátelských letadel. Nazývali ji "BÍLOU LILIÍ OD STALINGRADU".

Od dětství ji přitahovalo létání, od 14 let chodila do aeroklubu Osoaviachimu (obdoba Svazarmu). V 15 letech již prvně sama pilotovala letadlo. Po absolvování Chersonské letecké školy pracovala v Kalininském aeroklubu jako učitelka létání. V tomto období vyškolila 45 letců.

Po napadení Sovětského svazu v létě 1941 požádala o vstup do letectva, žádost však byla zamítnuta pro nedostatek zkušeností. Její žádosti bylo vyhověno v říjnu 1941.

V srpnu 1942 sestřelila ve spolupráci s dalším stíhačem německý bombardér Ju 88. Následující měsíc byla převelena k 437. IAP, náležící k 287. IAD, 8.letecké armády Jihovýchodního frontu, který se účastnil vzdušných bojů u Stalingradu. Krátkou dobu tehdy létala na stroji La-5.

13. září 1942 při svém druhém bojovém letu sestřelila nad Stalingradem Ju 88 a Bf 109. Nedlouho poté sestřelila spolu s Raisou Běljajevovou Bf 109.

Koncem roku 1942 byla převelena k elitnímu 9. GIAP, kterému velel Lev Šestakov. U tohoto útvaru zaznamenala jeden sestřel a byla znovu převelena, tentokrát k 296. IAP. 11. února 1943 sestřelila další dva Ju 88 a ve spolupráci jeden Fw 190.

22. března 1943 v oblasti Rostova na Donu sestřelila při útoku na německé bombardéry jeden nepřátelský stroj. Následně se pustila do boje se šesti doprovodnými Bf 109. V tomto boji byla těžce raněna, ale byla ještě schopna přistát na základně. Po propuštění z nemocnice se vrátila zpět k jednotce.

Koncem května 1943 zaznamenala zvláštní sestřel, když se jí podařilo zničit německý pozorovací balón, jehož posádka korigovala dělostřeleckou palbu na frontě. Tento balón měl silné krytí protiletadlovou obranou, a pilotům se nedařilo přiblížit se na účinný dostřel.

21. května 1943 padl v boji její manžel Alexej F. Solomatin. V důsledku zranění či poruchy letadla nezvládl přistání a ve vraku letadla jí uhořel před očima.

15. června 1943 sestřelila v leteckém souboji další Ju 88 a Bf 109, a utrpěla další zranění. 18. července byla Lidija sestřelena a zachránila se na padáku. Toho dne sestřelili i její nejlepší přítelkyni Kaťu Budanovou, která však v hořícím stroji zahynula.

1. srpna 1943 Lidija Litvjaková vzlétla čtyřikrát. Během prvních tří bojových letů sestřelila dvě nepřátelská letadla samostatně a jedno ve spolupráci. Při čtvrtém letu se její letadlo se s ní zřítilo u samoty Koževňa nedaleko obce Dmitrivka v okrese Šachťarsk.

Lidija Litviaková byla prohlášena za nezvěstnou. Velení divize připravilo návrh na udělení titulu Hrdina Sovětského svazu, avšak nejen z důvodu podezření, že padla do zajetí, bylo udělení vyznamenání odloženo.

Po skončení války ji její spolubojovníci dále hledali. Až v roce 1979 její ostatky náhodně identifikovali u vesnice Dmitrijevka jižně od města Krasnyj Luč na Ukrajině. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes známy.

5. května 1990 jí prezident SSSR Michail Gorbačov posmrtně udělil titul Hrdina Sovětského svazu.

VÁLEČNÁ STATISTIKA LETECTVA 2.SVĚTOVÉ VÁLKY (AAF)

R/6