Tohle je naše VOJÁKYNĚ..paní Adriana S. 20 let likviduje nástrahy teroristů... kolik životů zachránila dětem v Iráku a Anfganistánu...?

Naše rotmistryně se zúčastnila v uplynulých 14 dnech dalších charitativních běhů...a to v Olomouci - AVON běh + následující den Neon RUN a v Praze na Vítkově - Zombie run.
Vždy se umístila ve své kategorii v první desítce.

GRATULUJEME

K našim týdenním radostem připojujeme i jednu sportovní... dcera naší technické redaktorky paní Ireny Spasové .... vojákyně z povolání paní Adriana (viz rubriku OSOBNOSTI) , zaběhla v náročném běhu zvaném URBAN obsazený 110 závodníky skvělé místo v první dvacítce... blahopřejeme!!

OSTRAVA - URBAN CHALLENGE

LANEK PARK

Opět nám naše "ženistka" , VOJÁK..(vidíte ten velitelský výraz??, udělala radost... je stále ve formě!! Jsme na ni hrdí!!

***

Přišlo i blahopřání od našich slovenských přátel...

Adriánke zo srdca blahoželáme...Krásnu sviatočnú nedeľu prajeme! Feri M.

---
Pekný deň prajem. Dočítal som sa o úspechu Vašej dcérky. Blahoželám. Pozdravujem týmto aj pána Chmelíka za zverejnenie príspevku od môjho kolegu Ferka Mindára. Želám všetko dobré. Krajčír, Trenčín

---

OSTRAVA - URBAN CHALLENGE

Opět nám naše "ženistka" , VOJÁK..(vidíte ten velitelský výraz??, udělala radost... je stále ve formě!! Jsme na ni hrdí!!

OLOMOUC - NEŘEDÍN

I v letošním roce se běžel T-Mobile Olympijský běh - v Olomouci Neředíně.

Běh úspěšně absolvovala i naše rotmistryně Adriana S.

Dvacet let ve stejnokroji vojákyně ČR...

dvacet let soužití s rozbuškami a minami, .. 2 x zahraniční MISE - Irák a Afganistán.. vyhledávání nástražných systémů teroristů ...

zpověď vojákyně z povolání 73.tankového praporu PŘÁSLAVICE ... ROTMISTRYNĚ, ZÁSTUPCE VELITELE ŽENIJNÍ ČETY paní Adriany ....:


Dnes už si ani přesně nevzpomenu, proč jsem se rozhodla po základní škole nastoupit na střední vojenskou školu do Moravské Třebové, ale zřejmě za tím stála myšlenka akčního zaměstnání, které nebude v takovém monotónním duchu, jako je tomu u civilních oborů. Ten přechod z civilního života do vojenského režimu nebyl nijak náročný, protože jsem si to v těch letech ani tak neuvědomovala, nebylo to nic náročného, ale bylo i něco omezujícího. Dost dobře se v pubertě nepřijímalo, že byla stanovená večerka v deset hodin večer, chodit ustrojený a mít omezený pohyb, ale za životní tragédii bych to nepovažovala. Po skončení studia jsem nastoupila do Opavy jako velitelka družstva – v té době byla ještě základní vojenská služba – a zde jsem strávila necelý rok služby, kdy základní vojenská služba byla zrušena. Podle mého názoru ale základní vojenská služba neměla být zrušena a měla v nějaké jiné podobě pokračovat. Někdy je až úsměvné, jak jsou někteří chlapi, co nastoupí do armády nesamostatní. Ale to je asi dáno současnou generací. A jak bylo moje rozhodnutí přijato doma? Rodiče mi řekli, že ať se rozhodnu pro cokoliv, vždy mě podpoří, a když pak přišly zahraniční mise, tak určitě měli strach a obavy. Ale rodiče v tomto směru byli rozumní, protože jsem je dopředu informovala, aby nevěřili tomu, co se říká v rádiu nebo v televizi, a pokud bych si zlomila třeba nohu, oni budou první, kdo bude informován, než se to bude probírat v médiích. A na druhou stranu na mě byli hrdí, což člověka samozřejmě velmi potěší.

Z Opavy moje další kroky vedly do Přáslavic k 73. tankovému praporu, kde jsem nastoupila k ženijní četě, kde jsem začínala jako ženista, kde jsem byla čtrnáct let a v podstatě se jenom měnily názvy těch systematizovaných míst, na kterých jsem byla zařazena. Pak jsem si na tři roky zkusila práci na štábu na skupině bojové přípravy a poté jsem se vrátila zpět na ženijní četu jako zástupce velitele. Osobně bych netvrdila, že ženijní odbornost je doména mužů, možná ano, možná ne, ale faktem je, že u ženistů sloužím. Představa adjustace min nebo příprava mostu k ničení nebo jiných úkolů mě nijak neděsí a je to práce, kterou zvládne i žena. Pokud to žena fyzicky zvládne a materiál za ni nemusí tahat chlapi, tak ať pilotuje vrtulník, jezdí v tanku nebo dělá cokoliv, na co fyzicky a psychicky má.

Pochopitelně, jako pyrotechnik pracuji s trhavinami, ačkoliv to člověk zná, musí mít před tímto materiálem respekt, protože destrukční důsledky jsou obrovské. Člověk nesmí mít strach, ale respekt k munici, k trhavinám.

Byla jsem ve dvou misích, první v Iráku v roce 2007, ačkoliv jsem chtěla do Kosova jako pyrotechnik, ale zrovna náš útvar stavěl kontingent do Iráku a chtěl tam ženy na četu kvůli prohledávání při osobních prohlídkách vůči iráckým ženám. Tam jsem sloužila přímo na základně, na strážních věžích a na vstupu, takže s místním obyvatelstvem jsem se setkávala jenom s těmi, kteří docházeli na základnu za pracovními příležitostmi. Pokud jde o jejich vztah k nám ženám, už byli na nás zvyklí, takže k žádným nesrovnalostem nedocházelo, ale na druhou stranu dodávám, že převážně mužský kolektiv na této základně v Iráku mi nečinil žádné problémy. Spíše jsem spokojenější v tomto kolektivu, na který jsem zvyklá od střední školy a doprovází celou mou kariéru. Tím nechci říct, že armáda je doménou mužů, na praporu je hodně žen, některé se podle mého názoru na danou pozici hodí, někde se nehodí, tady v této otázce nemám zcela jasnou odpověď.

Na misi v Afghánistánu jsem se už dostávala ven na patroly, vyjížděla jsem s tím, že jsem si uvědomovala, že se něco může stát, a strach jsem si zcela nepřipouštěla, protože pokud by tomu strachu člověk podlehl, asi by se zbláznil a neopustil by základnu. Na misi jsem se potkala i s vojenskými kaplany a vůbec poprvé to bylo v Iráku, kde podle mého názoru to nebyl člověk na správném místě, protože neuznával cokoliv, co se týkalo vědy, a když jsem si vypůjčila knihu na sci-fi téma, tak dal kázání o brakové literatuře a vnucoval mi náboženský pohled na stvoření světa. Opak kaplana byl na střední škole nebo v Afghánistánu, kde člověku nebyla vnucována víra, o ničem jsme nebyli přesvědčováni a byli spíše v roli kamarádů, kteří člověka naopak povzbuzovali. Takže mám pouze jednu špatnou zkušenost, jinak hodnotím velmi kladně.

Pohled žen na moji práci v armádě je různý, některé kamarádky ani nechápou podstatu mé práce a nemohou přijít na to, proč mě tato práce baví a co na ní vidím, a některé k tomu přihlížejí s respektem a zajímají se. Pokud jde o více informací o mojí práci, pak musím dodat, že o svém působení v armádě téměř před přáteli nemluvím, takže mnohdy ani netuší, co přesně dělám.

Nezažila jsem pocit vyhoření. To, že bych to chtěla v armádě vzdát a odejít do civilu mě občas prolétlo hlavou, ale byly to spíše ojedinělé okamžiky, kdy přišlo, podle mého názoru, nějaké nesmyslné nařízení z vyšších míst na nějakou činnost, která se musí omezit nebo zrušit. To byly takové okamžiky spíše zklamání, ale pak jsem to překonala a bez předsudků jsem pokračovala a pokračuji dále.

Když slyším o 7. mechanizované brigádě, vybaví se mi celá moje vojenská kariéra, spousty přátel a kamarádů, spousty zážitků ze cvičení, ať už dobrých, nebo špatných. Je vždy na co vzpomínat, a pokud bych se měla v životě znovu rozhodovat, co bych chtěla dělat, opět bych dala volbu uniformě. A pokud jde o zahraniční mise, dnes bych se rozhodovala podle místa a také pozice, která by mi byla nabídnuta.

A.S.

---

Na stejnokroji VOJÁKYNĚ se dvaceti lety služby nenajdete stužky udělených medailí.. je skromná, pracovitá... je to "válečný veterán"... jsme na ni HRDÍ, je externí členkou naší redakce!

Sobota 15.června 2024

Výbornou zprávu jsme po návratu ze střelnice dostali z Olomouce... naše paní Adriana skončila v běhu na 5 km mimořádně úspěšně- podívejte se na fotogalerii, ta mluví za jakýkoliv komentář...

Umístění: čtvrté místo ve své kategorii!!

B L A H O P Ř E J E M E !!

Sobota, 17.února 2024

Olomouc, běh Innogy Winter Run Olomouc..a naše rotmistryně Adriana S.

A zpráva skvělá:

Včera, v sobotu 21. října 2023 se v Praze zúčastnila velké sportovní alce naše spolupracovnice paní Adriana ( viz rubrika OSOBNOSTI) a získala ocenění - blahopřejeme!!