|
Vítejte,
Host
|
Téma: POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ 1968- 1969
POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ 24. led 2026 08:56 #17080
|
VÚ 7674 Holešov v roce 1968 - Mýty a skutečnost - pokračování III.
20.červen 1968, Slovensko, Váh,, Ladce.. plukovní akce, jíž absolvuje každá rota pluku;, sledována štábem pluku... je vyvrcholením výcvikového období roku ( podzim 1967-léto 1968). Vrcholem taktické přípasvy je stokilometrový pěší přesun do posádky. Kolem 20.června je připravováno letní soustředění 3.roty na Slovensku, na řece Váhu, v okolí Ladců. Je to akce, kterou absolvuje každá rota pluku a je štábem podrobně sledována. Vrcholem všeho taktického zaměstnání je stokilometrový pěší přesun zpět do kasáren. Akce klíčová a podrobnosti se vytratily, jak to bylo si nikdo nepamatuje. Já z dopisů vím to datum a že to začalo poplachem a všech šest skupin roty se přesouvá na Slovensko k Váhu. Je krásné počasí, tak jsme jak na dovolené. Tolik lesních jahod jsem už potom nikde neviděl, ale i hadů slunících se na pařezech na mýtinách lesa, Zmijí tolik, že se nám o nich i zdálo. Co plnily skupiny během přesunů už nevím. V prostoru soustředění bylo několik nákladních aut útvaru, postaveno zde bylo několik druhů vojenských stanů na základní pobyt v přírodě. Také jsou tu na sobě naskládané velké vojenské, nafukovací čluny. Jsou po tom hodně využívány na zaměstnání – průzkum řeky, vytyčení brodů atd. Těsně před letním soustředěním nám byly odebrány vojenské celty a dostali jsme místo nich speciální pláštěnky vyvinuté pro nás průzkumáky. Jsou těžké, neskladné, ale mají za úkol chránit před deštěm. A to tak, že vždy dva a dva si postaví z pláštěnek malý stan. Kdo to vymyslel, to byl vůl! Je to navrženo pouze pro malé lidi, ostatní moknou. Používáme to s nevolí. To takové kapsa čluny, které fasujeme na vodní zaměstnání, např.brodění. Jsou jako lehátko, které v civilu používají rodiny s dětmi, nafouknout a jet. Máme hodně volného času na koupání a další radovánky. Mám foťák, zaznamenávám tu parádní dovolenou. Když přiletí vrtulník Mi4č.6150 s kontrolní skupinou důstojníků útvarů ale i z Prahy z nadřízeného velitelství nám idylku utlumí, ale i tak jsem v transu, posádka mi vychází vstříc a vrtulník propátrám celý. Bezstarostné slunění a koupání skončí asi po týdnu. Každá skupina dostane úkol a to opět velké přesuny v přírodě. Máme čekat pokyn přes vysílačku, kdy začít stokilometrový přesun zpět do kasáren. Náš radista dráždí velitele skupiny Klingera, proč se vzdalovat od trasy pochodu zpět. Nechat úkol úkolem a mít výchozí pozici na zpáteční cestu do kasáren. Pohádají se a skupina poslušně plní úkol – všichni víme, že ujdeme nejméně 50 kilometrů obráceně. Pokazí se počasí a na místo srazu se dostavíme poslední. Leje jako z konve a rota využila terénní vlny v nějakém ovocném sadu k přespání, při čekání na pokyn zahájení návratu. Žádné přístřešky, jen ty nefunkční pláštěnky. V noci se to nedá vydržet a i já se uklidím do takové kapličky u hřbitova, kam se nás narvalo tolik, že i ten kdo usne nepropadne na podlahu ale je podepřen dalšími členy roty, spí a čeká co bude dál. Ještě to schytám od Bureše (velitel 5.skupiny): I ty rudej, jsi sem zalezl, tebe nehřejí myšlenky socializmu, měl by ses stydět … do toho přijde Kandrnál, zda už všichni dostali pokyn vyrazit na tu stovku. Radisté potvrzují – tak jdeme. Nebude to dobré. Mokro v kanadách mi dá za chvíli za pravdu. Celá rota se plouží po předem vytyčených cestách, nasraně a bez nálady. Prší a prší. Rozmáčené kanady dřou naše nohy tak, že se dává najevo nechuť k dalšímu přesunu. Naše skupina to dá Klingerovi (kobyle) najevo, jak to posral. Z rozhodnutí jít obráceně směrem od Holešova. Byla to pěkná blbost! Míjíme nějakou benzínku a dostáváme pokyn pro zastávku. Sleduji jak se velitelé skupin na něčem radí, aniž by nám cokoliv objasnili. Zvednou rotu, zformují ji tvaru a dají pokyn k nástupu do náklaďáku s vlekem. Jsou to stěhováci z Kroměříže, které oslovil Bureš, zdali nás nesvezou. Když ano, tak se začíná vybírat na pivo pro ně, Někdo dá i zbylé konzervy, křivé rybičky – ty by zabraly, škoda že jich není víc. Ale i závozník je spokojen, když vidí lahvová piva přinášená z nedaleké hospody. Vše je dohodnuto a dovezou nás až do Fryštáku. Opustíme náklaďák a ukryjeme se do přírody před zvědavci z řad místních obyvatel. Na cestu do kasáren do Holešova se velitelé skupin dohodli tak, že přijdeme různě ve skupinkách i jednotlivě. Příchod na rotu nevzbudí žádné podezření, protože rota je totálně nepoužitelná na cokoliv. Ani na večeři se nejde – nemůže nikdo chodit. Když se vyzuji z kanad, mám chodidla jako velkou bílou houbu na mytí. Já na rozdíl od některých kluků nemám krvavé puchýře. Polovina roty jde druhý den na ošetřovnu. Mně hlavně pomohly druhé, nové kanady a ty silné pracovní ponožky co mi matka posílá. Pohybuji se na rotě jako jeden z mála trochu zdravěji takže neujdu pozornosti staršiny Chmelíka, popichuje mě, že jsem jedním z mála který to zdravě přežil. Stydím se, protože vím své. Kdyby tak i on věděl celou pravdu, to by vše šlo stranou. Beru na sebe jako pokání službu lehce pajdajícího dozorčího roty. Když jsme to s kluky podle mapy hodnotili, tak jsme za ten den ušli 160 kilometrů, protože na cestě tam, pod vedením kobyly Klingera, kilometry naskakují jako minuty na hodinách. Během týdne se na rotě objevily ty moje fotky. Jarda Prušovic je nechal na škole vyvolat a namnožit. Nejvíce zaujali polonazí vojáci se zbraněma. Sprdunk dostal nadporučík Kohout, který na štábu byl z jiného důvodu. Kapitán Stross si zase nenechal ujít příležitost upozorněním, že se jedná o naši 3.rotu. Podplukovník Dufek žádá potrestání autora fotografií. Nadporučík Kohout přiběhl ze štábu na rotu, oči navrch hlavy, zjistil autora letních fotografických hrátek : zabavuji vám foťák, zatím vás nepotrestám, ale postaráte se, aby na rotě žádná z vašich fotek nezůstala. Pár titulů citace z dopisů : dopis č.34 / 28.6.1968 Už máme za sebou letní soustředění bylo to kolem Žiliny na Váhu …. pěkné počasí … horší byla cesta zpět. Šli jsme 100 km a víc …. naše skupina dostala 2 OUP – los určil, že já ne. Na rotě moc průšvihů, rotmistr je v lázních. Až se vrátí zvedne nám morálku. Milan Friedrich, editorka Olga Friedrichová
Přílohy:
|
|
|
POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ 24. led 2026 08:30 #17078
|
|
|
POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ 1968- 1969 24. led 2026 08:26 #17077
|
Veterán 7.výsadkového pluku posádkou Holešov , starší průzkumník, velitel hlásky PVO na střeše kasáren Holešov dne 21.srpna 1968, svobodník v.v. Milan Friedrich, věrně stojící celý život po jejím boku napsal poslední pokračování neslavného pluku variaci na téma: "Poslední dny Pompejí"...
R/1 Motto: .... když se řekne "stovka", tak každému naskočí -peníze. Mně ne, ale vzpomínky na vojnu. Pěší přesun roty na sto kilometrů. Jedna z větších akcí, kterou jsem zažil. Já si kladu otázky a odpovědi nepřicházejí.... Stovka. Jak to tedy bylo s tou stovkou? V mém vyprávění o základní vojenské službě v Holešově u paragánů musím šikovně obejít některé události, které se sice staly a já jich byl účasten , ale! paměť nedovolí je popsat tak, aby se do detailu viděla pravda, která každou událost přiblíží... Vše je zatíženo hlavně spekulacemi a ne fakty. Je lépe počkat až se paměť něčím odkryje i za pomoci bývalých spolubojovníků , ale to už vím, že je v menšině. Každý si tu vzdálenou prožitou událost pamatuje jinak. Má sice detaily, ale nedá se to použít , neboť to nehraje s časovou osou těch událostí. Jak jsem již popisoval, mám tu výhodu, že čerpám z dopisů které jsem posílal domů.. ale stejně tápu, když v nich nenajdu odpověď na položené otázky , jak to bylo ve skutečnosti? Co je zajímavé? že se vždy nejedná o události malého významu , ale o věci klíčové , zapisující se do historie jedinečnosti - ty se přece nemohou jet tak zapomenout! Tak to pravda není! Zapomíná se! Tak nezbývá než čekat, že paměť něco nastartuje....Jedno mám ale ověřené. Moji spolubojovníci si pamatují - daleko méně než já. Navíc- zpřeházeně. Musím tedy věřit sobě a svoji děravou paměť neobcházet. A je to zde: 30.4.1968 přinesl již budíčkem novinky...
Přílohy:
|
|
|
