- Podrobnosti
-
Vytvořeno: 18. 4. 2025 7:38
-
Napsal Pavel Chmelík
-
Zobrazeno: 41
V noci, dříve než se zatáhlo, prolétla kolem ZEMĚ zelená kometa. Spatřit je jí možno jednou za milion let...a nám se to podařilo.. poté
zaťukalo na okenní tabule ve Zlíně několik dešťových kapek, obvyklý ranní konvoj vozidel jedoucích do "procesu" se nekonal.
Je Velký pátek, latinsky Dies Passionis Domini,
všechny zvony jsou seřazeny ve tvarech dle národnosti v Římě, je svátek křesťanský jako připomínka ukřižování Ježíše Krista - jeho smrt na Kalvárii.
Je pátek Svatého týdne a první den velikonočního tridua.
Zatím co bezvěrci a příslušníci jiných církví a sekt si libují nade dnem volna, spadlého letos doslova z nebe, protože vytvořilo souvislé volno délky čtyř dnů,
církev katolická
dnes církevní obřady a ani pohřební obřady nekoná. V liturgii jsou čteny z Písma Janovy pašije, následují "přímluvné modlitby za církev, papeže, za služebníky církve, za všechny věřící, za katechumeny /čekatele přijetí do církve), za politiky a státníky,, za ty, kdož trpí, za Židy a také i za ty, kdož sice v Boha věří, ale nevěří v Krista a dokonce i za ty, kdož v Boha nevěří, tedy Ateisty...
Podle evangelií
Ježíš zemřel ve tři hodiny odpoledne. To je čas, kdy se věřící k výše uvedenému obřadu.
Mnozí z těch, kdož nevěří, jdou do hor, zde se otevírají poklady. Dnes se nemá nic půjčovat a prát prádlo v potoce...mělo se zato, že by bylo máčeno v Kristově krvi...
--------------------------
zdroj: obecně dostupné informace, upraveno, zkráceno R/1
- Podrobnosti
-
Vytvořeno: 18. 4. 2025 7:38
-
Napsal Pavel Chmelík
-
Zobrazeno: 73
Holešovská odysea... soumrak 3.roty....
Nástupem "nového velení" se třetí rota zařadila jako ve třetí, "vedlejší koleji". Přestala být "bojová" v onom "pravém slova smyslu" stala se rotou "poskoků" .
Obracel se na nás kde kdo, my? jsme "plnili" a vždy "vyhověli".
Zda to věděl štáb pluku, mi není známo, ale pluku velel, kdo velel...
kapitán Bodnárik nás půjčoval jako boty .. nedokázal odmítnout nikomu.
Poskytoval rotu komukoliv, ať se cokoliv opravovalo, či budovalo na útvaru nové.
"Třetí rota PTP " hrála PRIM.
Postupně jsme si zvykli.
Na to, že namísto "roty zvláštního určení hloubkového průzkumu" se stáváme rotou "technickou".
Stav přechodu roty se dotkl i mne.
Bodnárik zjistil, zřejmě z mých osobních materiálů, že jsem v civilu "frézařem kovů."
Poté totéž zjistil totéž i u dalších dvou soustružníků a jednoho svářeče kovů. Hbitě z nás sestavil "podskupinu zvláštních úkolů"....
V den "D" a ranní hodině "H" jsme čekali před štábní budovou na praporčíka Gustava ROSTA; odvezl nás GAZEM do města...v komunálním podniku máme vyrobit díly na střelnici Dobrotice.
Exkurz:
Podpraporčík Gustav ROST byl zařazen jako správce proviantního skladu, v době seskoků pluku jako "vysazovač " roky služby 1961-1969. Patřil do skupiny praporčíků tajně zásobujících v srpnu 1968 okupační jednotku za plotem kasáren... pozn. R/1
Na dílně komunálního podniku jsem byl příjemně překvapen. Čekala nás výkresová dokumentace sklápění a vztyčení terčů , soustruh, frézka, vrtačka , rámcová pila a chyběl pouze dovoz materiálu.
To jsme čekali ale co jsme nečekali.. nebyli dostatečně kvalifikovaní pomocní techničtí pracovníci..
Mistr nám vychází všestranně vstříc, více ale nemůže...k ruce máme nekvalifikované pracovníky jsou nám ale rovní v kantýně; zde máme zajištěno 14 dnů krásného nevojenského života s plnou stravou na úrovni kasáren .
Čtrnáct dnů ..
čtrnáct dnů bez rozcviček, čtrnáct ranních odvozů praporčíkem Rostem do komunálu, a to není všechno...pohoda na střelnici, kde své výrobky skládáme, montujeme a střelbou zkoušíme...
Správcem střelnice je vojín Ladislav Horálek- příslušník 3.roty, "naší" .. a my jsme obeznámení, jak se dá výsledek střeleb "trochu" upravit..
Takže... budoucnost střeleb roty je "jistá".
Ale... na východě Evropy se poznenáhlu zatahuje ...
---------------------
R/M.F. Editorka R/7 poznámka redakce R/1- příště "slastná" vzpomínka na život mimovojenský.. holešovská odysea jara 1968
*****************
TROCHA HISTORIE 88 - M. Řezníček
Tak na náš seskok do neznámého terénu byl proveden dohovor s JZD, které na rozlehlé ploše pěstovala cukrovku. Na tom poli se rýsovala bohatá úroda našeho „bílého zlata“, ale my jsme o tom zatím neměli tušení.
Iljušiny nalétly nad plochu vysazení, v jejich trupech se rozsvítila zelená světla a rozdrnčely se zvonky, následoval „ vpřed, úder z oblohy“. K zemi padala zhruba stovka výsadkářů, která zatím ještě netušila, na jakou plochu dopadne, a my z přeškolovacího kurzu mezi nimi. Kde to bude, to jsme věděli, ale co tam bude, tak o tom jsme neměli tušení.
Padák se po výskoku z letadla spolehlivě otevřel, pod nohama se otevřel obrovský prostor, dole na zemi zelená plocha, na ní bílá plátěná šipka, která udávala směr větru. Mým zásahem se „pédeta“ neochotně otočila po větru, uvelebil jsem se v postroji padáku, tedy pokud se to tak dalo nazvat, a předepsanou rychlostí jsem se snášel k zemi.
Vedle mne poletoval „ čechol“ mého padáku, ale zdálo se mně, že poněkud rychleji, stejně tak jako můj padák. Ono začalo trochu víc „foukat“, ale asi to bylo v normě. Byl jsem ve výšce, ze které se dalo poznat, do čeho dopadnu, žádná tráva, ale pěkná cukrová řepa, na ní samozřejmě spousta zeleného listí. V posledních dnech panovalo pěkné suché počasí, nemohl jsem tedy očekávat změklou půdu, která by byla určitě laskavější k mým kotníkům než právě dozrávající plody „bílého zlata“. Nezbývalo nic jiného než se plně soustředit na dopad, špatné došlápnutí na řepu, také mohlo znamenat výron v kotníku.
Dopadl jsem dobře, všechno bylo v pořádku, ale trochu silnější závan větru stačil znovu „nalít“ vrchlík mého padáku, a já jsem poprvé mohl okusit, že v naplněném vrchlíku, v jeho sedmdesáti čtverečních metrech se skrývá značná síla, která si dovede velmi spolehlivě poradit s asi sedmdesáti dvěma kilogramy mé váhy.
Naštěstí jsem se stačil po přistání otočit na břicho, takže jsem byl v poloze, která byla vhodnější k další manipulaci s padákem. Bylo potřeba spodní popruhy spolu se šňůrami stáhnout a padák takzvaně „vylít“. Než se mi to podařilo, tak jsem „ujel“ po tom řepném poli asi dvacet metrů, žádná řepa nepovolila, a tak můj záložní padák trhal to zelené listí cukrovky a po zbytku té řepy tloukly moje lokty a kolena.
Konečně se vrchlík zklidnil a položil se na pole, odepnul jsem záložní padák a přehodil ho přes hlavu, do obličeje se mně vysypaly polámané listy řepy, a také trocha suché hlíny, pak už jen rutina, sbalit padák a vypravit se k dozorčímu doskokové plochy.
Když jsem tam přicházel, tak jsem viděl, že i ostatní měli při tom přistání nějaké problémy, někteří dokonce pokulhávali, ale byli jsme živí a zdrávi. On ten vítr foukal přece jen o trochu silněji, než byly povolené hodnoty. Nevím, jak by to asi vypadalo seskočit na takové pole v noci. Co bylo ale důležité, že jsem si mohl zapsat seskok pod značkou LZV-NZ, tedy letadlo, zbraň, výstroj, neznámý terén.
Tak to byla vzpomínka jednoho z účastníků přeškolovacího kurzu. Když jsem mnohem později sbíral vzpomínky, fotografie a spoustu jiných věcí pro knihu o naší vojenské službě u výsadkového střediska, tak mně po jejím vydání oslovil účastník tohoto kurzu s touto vzpomínkou. V knize je popsán můj osobní zážitek o tomto seskoku, a vzpomínka pana plukovníka, sice již ve výslužbě, moji událost jen potvrdila, a nejen ji.
Co se tedy tenkrát stalo?
V předchozích řádcích je popsáno to, co tenkrát „pamětník“ ještě jako poručík prožil. Já k tomu jen přidám můj příběh. Byli jsme vysazeni v prostoru obcí Písková Lhota, Bezděčín a Strašnov, byl to seskok výsadkové roty, žádné „ manévry“ se po tom seskoku nekonaly.
Zabezpečení doskokové plochy bylo standartní, sanitní vozidlo Tatra 805 s lékařem a také dozorčí plochy. Pokud se skákalo na nějaké větší cvičení, tak na doskokové ploše dozorčí byl, ale na nějaká hlášení nebyl čas, dozorčí se tam stavěl proto, aby nedošlo k odcizení padáků a „čecholů“, které po seskoku zůstávaly na zemi, o jejich úklid se postarala jednotka složená z lehčích marodů, kteří mohli nosit tak zvanou „lehkou obuv“, od dalších rot našeho praporu, které neskákaly.
O úklid padáků by se totiž postaralo obyvatelstvo okolních obcí. O bavlněné PD-47 zájem nebyl, ale v té době se již používaly záložní padáky ZVP-300, a o ty byl velký zájem. Co se mně tenkrát přihodilo? Po vysazení jsem nejen já, ale i ostatní výsadkáři zjistili, že to jak se říká, začalo víc foukat, to se stávalo, byl to nárazový vítr, se kterým se mohou v dnešní době setkat třeba skokani na lyžích.
Ten vítr, tak to byla jedna věc, další bylo to řepné pole, podle předpisu musíte mít při přistání nohy pěkně u sebe, to lze dodržet, pokud povolené hodnoty větru nepřesáhnou určitou mez, a dopadáte na rovnou zem, třeba louku, nebo strniště. Další velmi podstatnou věcí bylo dodržení všech věcí, které jsme museli mít v plné polní. Mimo rezervního prádla tam musela být v jedné boční spodní kapse i krabička krému na boty. Nechci polemizovat o tom proč tam ta „piksla“ musela být, ale prostě tam byla, rozměrově byla dost velká, protože v ní bylo asi čtvrt kila vojenského černého krému na obuv.
Takže přistání do toho řepného pole za poněkud „rychlejšího“ větru proběhlo dost dobře, ano někteří výsadkáři se po tom poli stačili projet s nalitými vrchlíky svých padáků. Já jsem ale po dopadu na několik kusů řepy, jen ztratil rovnováhu, dopad vypadal jak tanec afrického šamana, a nakonec jsem spadl na stranu, kde byla v mé plné polní uložena ta „piksla“ s tím krémem. Ta po dopadu na řepu samozřejmě nepovolila, co ale spolehlivě povolilo, byla má pravá polovina zadní části mé tělesné schránky. Dost to bolelo a bylo to znát i na mé chůzi, to je to co bylo popsáno v předchozích řádcích jako kulhání.
Ti výsadkáři z přeškolovacího kurzu, sbalili svoje padáky do přepravních obalů, vhodili je do „štábní vétřiesky“ která tam na ně čekala, ta je odvezla zpět do kasáren, ti byli v pohodě, i když byli od té řepy potlučeni.
My jsme se ale do kasáren vraceli pěkně „po svých“, naštěstí to nebylo daleko, zhruba dvanáct kilometrů, tak dvě hodiny chůze, jak jsem napsal, tak žádné manévry se nekonaly, šlo jen o ten seskok a přesun do kasáren. Takže jsem to zvládl i s tím naraženým pozadím.
Jo, a ten poručík co se projížděl se svým padákem po tom řepném poli? Sedává tady u nás na „hanáckém“ dvoře spolu s ostatními bývalými příslušníky VÚ 1910 z Luštěnic, kde u dobrého jídla a pití s nostalgií vzpomínáme na službu u prvního výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, i o tom bude později ve vzpomínkách nějaký článek.
R/MŘ
