- Podrobnosti
-
Vytvořeno: 28. 10. 2026 14:13
-
Napsal Pavel Chmelík
-
Zobrazeno: 314
Veterán Milan Friedrich se vrátil domů...
O Milanovi jsem věděla již před vojnou, v roce 1967... vídala jsem jej v TOSU, o prázdninách , kdy jsem studovala střední školu jsem tam vedle něj na hale chvíli vykonávala povinnou prázdninovou výrobní praxi... docela pohledný puberťák... plácal volejbal a rozumy...celkem nezajímavý...po návratu jsem mohla na něm oči nechat, zesílil, zmoudřel..
" CÍL"...navíc, Mělník není velký, Milanovi rodiče se s mými znali dobře- z různých brigád .. paní Friedrichová byla zapálenou mělnickou SOKOLKOU.
Vánoce 1969 přešly bez zajímavosti- NIC.
A bylo JARO 1970, jaro mimořádně teplé.. nastoupila jsem v TOSu na místo "vedoucí závodové dopravy" .. tehdy jsem vážila jako sportovkyně kolem 50 kg.. nosila "proklatě kratičké sukénky" a pod nimi zásadně bílé kalhotky.. jen nad pasem holt byly "čtyřky"..
Poznámka pod čarou
že je Milan "horňák" jsem v podstatě zjistila u jeho zážitků v hotýlku "Slavia" v Holešově - (1967) "epizoda s Věruškou"...
1970
Milan mne pozval na kafe.. seděli jsme na terase nad soutokem Labe a Vltavy, vyprávěl poutavě zážitky z vojny, jak budovali ta různá stanoviště a "základny.."
Asi jsem projevila zájem dostatečný, skončili jsme na jednom rande na vybraném místě nad Mělníkem, Milan zcela netradičně vybral mělkou prohlubeninu na místě, odkud je krásný výhled na okolí.. na Říp.. a? na další rande ZDE přinesl polní lopatku...
Když jsme potom seděly s holkami a bavily se o mělnických "potenciálních ženiších"... "a co ten tvůj?" .. "no kope jámy.." pištivý řev
Duben 1971
"pozorovací stanoviště" bylo dobudováno i v našem vztahu.. na 1.máje mi dal Milan prstýnek s bílým kamínkem a z "pozorovacího stanoviště" jsme přešli na "pevnou základnu.." byla jsem představena jeho rodině a Milan našim..
Návštěva
Friedrichových byla poklidná...probrali jsme SPARTAKIÁDU- zda jsem tam cvičila a co.. a zda umím alespoń česnečku-- to byl spíše takový ženský "fórek"... tatík pokýval hlavou nad mým "poctivým politickým pohledem"... "je naše.." a byla...
u našich
"jo, je to slušnej kluk a dělá v TOSU.. chválej ho tam..."
Následně
Milan rozhodl, že není jiné cesty, než návštěva popradských kasáren a Tater... oznámil mi to rozhodnutí celkem prozaicky s tím, že donesl obal od padáku PD-47 ( o tom jsem už věděla všechno) "na věci".. to znamenalo pohorky, manžestráky, svetr ke krku a větrovku...
Rychlík Praha- Poprad
vyjel na minutku přesně.. seděli jsme v kupé sami, ramantika milenců...
Dveře kupé se
s trhnutím otevřely někde u Kolína..."kontrola jízdenek, prosím.." paní průvodčí ve slušivém stejnokroji a rukavicích nátáhla ručku.. "jejda, pane, nejste vy ten voják, co se vracel domů a četl Švandrlíka- Černé barony..." ???
Mozek zamilované "snoubenky" začal pracovat rychlostí střel kulometného pásu... Milan se vracel domů z vojny víc jako před rokem a půl, jak to, že si ho ta baba pamatuje... ???
Milan
mne pozval do jídelního vozu... mlčeli jsme.
Poprad
taxík z nádraží nás dovezl do luxusního hotelu PATRIA...tehdy ještě byl neblahý zvyk zkoumat vztahy ubytovaných, paní recepční chtěla potvrzení, že jsme manželé- museli jsme se vrátit do ubytovny vedle pivovaru, slušná, čistá ubytovna pro zaměstnance a tady po nás doklady o "vztahu" nikdo nechtěl...
Zůstal nám výhled Výhled na panoráma Tater, úchvatný, šli jsme se projít... Když mne Milan vedl kolem minerální říčky a plotu kasáren... "tudy jsme se vraceli načerno do kasáren" .... díra v plotě tam zůstala a znuděný strážný se samopalem na zádech také... byl jako vyměněný... v pokojíku rozsvítil lampičku a vytáhl deníček ...najednou se mi zdálo, že jej kratičká sukénka se "čtyřky" přestala zajímat...
pokračování začátkem listopadu 2026...
