TROCHU HISTORIE 27

V té době byla totiž do Prostějova redislokována 22 výsadková brigáda. To víte pitomci, už na mě určitě čekají. Nečekali, všechno bylo jinak.

Dodnes jsem nepochopil tehdejší systém, podle kterého byli branci zařazováni k jednotlivým útvarům. Jistě, velkou roli zde hrály známosti s důstojníky na OVS, kteří byli zodpovědní za přidělování branců, zvláště některé dámy by o tom mohly vyprávět.

Branci, kteří byli sportovně založeni a působili ve sportovních klubech, tak na ty číhali zástupci oddílů Dukla, ti měli absolutní přednost, u ostatních platilo asi pravidlo, že čím dál od domova tím lépe.

Někteří kluci ze Slovenska, které tenkrát bylo součástí republiky, to měli s posádek Stříbro, Tachov, Cheb a jiných na západní hranici, domů opravdu daleko. Ti na vojně k dovolené dostávali tři dny na cestu tam i zpět. Vím ale i takových, kteří bydleli, a doposud bydlí v Prostějově, a do Prostějova dostali povolávací rozkaz. No cesty páně jsou a byly často nevyzpytatelné. Ještě, že dnes máme profesionální armádu, sice připomíná kabaret, ale zase nehrozí to co v minulosti.

K těm známostem s důstojníky na OVS mám jednu takovou vzpomínku. Můj bratr ročník 1945 dostal povolávací rozkaz k útvaru na letiště do Stichovic, to je a bylo od našeho bydliště v Čechách pod Kosířem asi šest kilometrů. Letiště již dávno nebylo ve vojenském provozu, ale v jeho prostorách sídlil „Vojenský opravárenský závod 035“. Jeho součástí byl i vojenský útvar, zesílená rota, která měla na starosti ostrahu tohoto závodu, tedy strážní službu.

Kdo z Vás byl na vojně, tak ví, jak to u takové jednotky fungovalo, výcvik naprosto žádný, jen strážní služba. Pokud jste nebyl ve stráži a nedržel hotovost, tak bylo volno, tak že 24 hodin ve stráži, a 72 hodin volna. Zajímavé je jak se „brácha“ k takové jednotce dostal.

Náš otec byl ve svém okolí dosti známým chovatelem králíků, ne obyčejných, ale čistokrevných, choval tříslové černé ( Tč), tříslové hnědé (Th) a tříslové modré, těch modrých bylo v celé republice velmi málo. Otec s králíky jezdil na výstavy, a to nejen v okrese nebo kraji, ale i v na republikové výstavy. Tím pádem byl členem spolku chovatelů drobného zvířectva, v tom spolku byl také členem jeden chovatel výstavních holubů, navíc to byl důstojník na OVS.

Ten nejen že choval holuby, ale potřeboval na své nemovitosti provést nějaké zednické práce. No a otec byl zedník, v tehdejší době dobrá profese. Tak otec pracoval ve svém volnu na opravách nemovitosti, a bratr se tak díky této známosti dostal na tu strážní rotu na bývalé letiště Stichovice. Této známosti jsem později využil i já, pro jednoho z mých synů.

Vrátím se k ale mému odvodu, nejen mému ale i ostatních kluků ročníku 1942 z naší vesnice.

Po skončení celé procedury jsme z OVS odešli na autobusové nádraží a vydali se za útrpného přihlížení dalších cestujících, na cestu domů. Domů jsme ale nedojeli, ve vedlejší vesnici, kterou je Služín, nás všech čtrnáct branců vystoupilo, a protože zastávka byla a dodnes je hned u hospody, tenkrát pohostinství, tak jsme hned do tohoto zařízení zamířili. Před hospodou stála kapela, která nám na uvítanou zahrála několik písní.

Po nezbytném občerstvení jsme se vydali na cestu do naší obce, samozřejmě že pěkně po svých. Není a ani tenkrát to nebylo daleko, asi jeden a půl kilometru, v půlce cesty u bývalé pily a mlýna, na nás čekali kluci z ročníku, které čekal odvod v příštím roce. Ti měli připravený věnec, který jsme po příchodu do naší obce položili u pomníku padlých v první a druhé světové válce.

Samozřejmě, že u toho byla i ta kapela, a také zvědaví občané. Již u pomníku začalo přetahování o věnec, ti dva hoši co ho drželi, měli již něco upito, a tak zemskou přitažlivost vyrovnávali přetahováním ze strany na stranu. Věnec byl položen, celá parta vyrazila na cestu k jednotlivým domům, kde kdo z odvedenců bydlel.

V každém domě starostliví rodiče měli nachystáno něco z dobrot naší Hané, nějaké cukroví, kalíšek slivovice, nebo i kousek pečeně, a k tomu i pivo. U domu si každý odvedenec řekl kapele o nějakou píseň, tu mu kapela zahrála za zpěvu všech přítomných. Tak to pokračovalo dál, bylo nás tenkrát čtrnáct, no, a protože vesnice je docela velká, tak se jednalo o celkem slušný výkon.

Dostali jsme se až k domu, kde jsem bydlel já, zde se opakovalo všechno jako předtím. Jídlo, pití a hudba na přání přesně si nepamatuji, co jsem si nechal zahrát, ale za to si přesně pamatuji, co následovalo. Vzpomínáte si, jak jsem v jedné z předchozích vzpomínek napsal něco o tom, že ve vesnici byly v každé ulici okolo silnice příkopy?

Tak i před naším domem takový příkop byl. A jak muzikanti hráli, tak jeden z nich, do toho příkopu spadl. Čemu se divíte? Muzikanti měli hodně upito, dotyčný prostě nezvládl takový nápor občerstvení, a upadl. Nakonec jsme všichni skončili v místním pohostinství, kde se hrálo a zpívalo až do zavírací hodiny.

Tenkrát byl v módě likér zvaný „zelená“ správně peprmintový likér, bylo to takové sladké lepidlo, no a někteří branci toho tenkrát vypili hodně. Já jsem se ale držel stranou, nikdy jsem moc nepil, to jsem tak nějak dodržoval i v pozdějších letech, a vždy se mně to vyplatilo. Takový odvod byl poslední, po našem ročníku se něco podobného již nikdy neopakovalo.

Po provedeném odvodu jsme obdrželi „Průkaz brance“, tam bylo zaznamenáno, do jakého předvojenského výcviku jste byl zařazen, Ti kluci, kteří byli zařazeni jako pěchota, tenkrát motostřelci, tankisté, pohraniční stráž a jiné složky armády, nemuseli chodit na žádný výcvik, my co jsme byli zařazeni jako výsadkové vojsko, jsme začali chodit na Svazarmovské letiště v Prostějově.
Tam jsme prodělali základní výcvik, pozdější pozemní výsadkovou přípravu, a naučili se balit padáky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.února 2024

TROCHU HISTORIE 26

I když jsme museli chodit do zaměstnání, tak zdaleka neskončila doba klukovských lumpáren našeho mládí. Do té doby se ale pomalu začalo promítat pokukování po opačném pohlaví, zatím ještě bezvýrazném, ale s přibývajícím věkem postupně zvětšujícím.

S neúprosnou jistotou se začala přibližovat doba, o které jsme často z úst starších mužů slyšeli, ono vás ty srandičky přejdou, počkejte na vojně.

Zatím nám to bylo jedno, dál nad našimi hlavami létala velká vojenská dopravní letadla, v zámeckém parku i na „Kosíři“ dost často cvičila armáda, a také obcí projížděly kolony vojenských vozidel, zvláště v nočních hodinách. V dnešní době něco naprosto nemožného, navíc, kde na to armáda brala peníze.

Na jeden takový přesun si moc dobře pamatuji, jednou ráno v 5 hodin jsme tak jako každý den, odjížděli pravidelnou linkou ČSAD do Prostějova. Ve Stařechovicích, což je druhá obec na cestě do Prostějova, jsme zůstali asi půl hodiny stát, v noci tou obcí projížděla kolona vojenských vozidel, ve které byly i tanky, v šedesátých letech to byly již T- 54.

V jedné zatáčce, kterých je v té obci několik, jeden řidič tanku asi zdříml, a v zatáčce to vzal rovným směrem. Smůla byla v tom, že tomu tanku tam v cestě stála řada rodinných domů, takže hlavní kanonu tank nadzvedl střechu prvního domu a kus toho domu zbořil, potom podle vyprávění místních zůstal stát. Vojenská správa dále ale všechno do pořádku, domek opravila, ten tam stojí dodnes, po čase se na celou událost zapomnělo.

Ještě je nutné podotknout, že noční přesuny se nejely s plnými světly, ale s nočním osvětlením, tak zvaným „notkem“. Těch cvičících vojáků na Kosíři bývalo dost, bývali to hlavně spojaři, pro většinu kluků z vesnice, nebyl problém vyběhnout nahoru do lesa, kde měli vojáci vybudován stanový tábor. Stany byly malé, vždy pro dva vojáky, tam nám půjčili i samopal, samozřejmě bez nábojů, zpátky jsme se vraceli zase přes les a po cestě jsme ještě stačili nasbírat nějaké hřiby.

To byla „úlitba bohům“ abychom nemuseli doma vysvětlovat, kde jsme se celé odpoledne „flákali“, zatím co doma bylo práce nad hlavu. Těch hřibů rostlo tenkrát hodně, hlavně jsme věděli kam je jít sbírat.

Ještě bych rád připomněl ty autobusové linky, ráno z vesnice odjíždělo, jak jsem již zmínil v 5 hodin ráno několik autobusů nejen do Prostějova, ale i do Olomouce a Lutína. Cena týdenní dělnické jízdenky byla osm korun, jednotlivá jízda byla za koruny čtyři. Divíte se těm cenám? No, v dnešní době něco nemyslitelného.
Ty autobusy do Prostějova a zpět, jezdily každou hodinu, některé vyjížděly nebo končily v obci, některé pokračovaly dál až do Kladek nebo Konice. Tam navazovaly na další spoje směrem na Litovel, no to byla ta špatná doba. Ale to je jen vzpomínka.


Jednou při příjezdu z ranní směny jsem doma nalezl dopis, odesílatelem byla Okresní vojenská správa v Prostějově, a v dopise stálo : dostavte se dne 13.4.1961 na Okresní vojenskou správu, čistě oblečen k provedení odvodu. Razítko a podpis.

V této souvislosti si každý jistě vzpomene na krásnou moravskou píseň „ Otvírajtě sa Strážnické brány, k asendě jede šohajek švarný“ .

Odvody do armády to byla na vesnici událost číslo jedna. Ne jinak tomu bylo i v mém případě. Toho rána jsem spolu s ostatními kluky z našeho ročníku a za doprovodu tajemníka tenkrát Místního národního výboru, čistě oblečen, vyrazil do Prostějova, kde měla Okresní vojenská správa svoje sídlo.

Budova OVS stála hned vedle velmi známé restaurace s názvem „ U Antoníčka“, ale které nikdo neřekl jinak než „konibar“ asi tušíte proč. Ano, prodávalo se zde koňské maso, mimochodem za porci opečené klobásy s houskou a jedním pivem, jste zde tenkrát zaplatil 10 Kčs, té klobásy bylo dvacet deka. Obě budovy, jak bývalý „konibar“ a bývalá OVS stojí dodnes, a ani nevím co, nebo kdo v nich je.

Tak že jsme dorazili na OVS, spolu s námi ještě spousta kluků z okolních vesnic, odvody probíhaly postupně podle písmen abecedy, my jsme přišli na řadu jako čtvrtí v pořadí podle písmena Č jako Čechy pod Kosířem. Před odvodovou komisi jste musel přijít na boso a jen v trenýrkách. Tak i na mně přišla řada a já jsem v trenýrkách předstoupil před odvodovou komisi.

Komise se skládala z důstojníků bývalé ČSLA, kolik jich tam bylo tak to si nepamatuji, snad to, že mezi nimi byl i lékař. Nebyl jsem žádné „ ořezávátko“, měřil jsem 182 cm a vážil něco kolem sedmdesáti kilogramů. Na tehdejší „špatnou dobu“ jak ji novodobí historikové nazývají, tak docela dobrá postava.

Od komise jsem slyšel různé dotazy typu, sportujete, kouříte, umíte plavat, jste ženatý, nebolí Vás něco, což jsem přecházel bez povšimnutí. Jeden dotaz mně ale překvapil, a to když se jeden důstojník s hodností majora, zeptal, u jaké zbraně byste chtěl sloužit? Po pravdě jsem odpověděl, že je mně to docela jedno, protož jsem byl přesvědčen, že to stejně nemohu ovlivnit.

Mnohem později, kdy jsem měl na OVS dobré kontakty, jsem jejich prostřednictvím svým synům vojenskou službu v blízkosti bydliště, nebo i přímo v Prostějově, zařizoval. Zatím ale byla řada na mně. Jeden z členů komise, se po krátké poradě s ostatními, zeptal, nechcete sloužit u výsadkářů?

V té chvíli jsem si ani moc dobře neuvědomil, o co jde, moje odpověď byla zase v tom smyslu, že je mně to jedno. Odešel jsem za ostatními, teď již branci, a jeden z nich se zeptal, tak co u čeho budeš sloužit? No, říkali něco o výsadkářích, chvilku bylo ticho a potom se ozvalo, blbče, tak to budeš doma, tím asi mysleli Prostějov. Jak hluboce se mýlili, zjistili až o něco později, myslím tím ten Prostějov.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.února 2024

TROCHU HISTORIE 25

V interiéru kostela je obraz hlavního oltáře, který představuje křest Ježíše Krista, obraz je dílem vídeňského malíře F. .A.Maulbertsche, boční oltáře jsou zasvěceny sv. Antonínu Paduánskému a sv. Janu Nepomuckému. Nepodepsaný obraz nad křtitelnicí s námětem Matky Boží a dvou cherubínů, je připisován Josefu Mánesovi, obraz pod kůrem namaloval hrabě August Silva-Tarouca.

Před kostelem stojí u jeho vchodu, dvě barokní sochy, původně stály těsně u zdi kostela a byly značně poškozené, sochy pocházejí z třicátých let 18 století a zhotovil je olomoucký sochař Andreas Zahner, Andreas by se dal přeložit jako Ondřej. V roce 1985 byly sochy přesunuty na vysoké kamenné podstavce, postavené u paty schodiště hlavního vchodu do kostela.

Při pohledu zepředu stojí napravo od kostelních dveří sv. Pavel s knihou v ruce, vlevo potom sv. Petr s klíči a knihou. V již zmíněném roce 1985 byly soch zrestaurovány, v současné době patří spolu s celou stavbou kostela, mezi chráněné kulturní památky České republiky.

Před sochami při pohledu zepředu stojí misijní kříž s pozlacenou sochou Ježíše Krista, kříž i socha pochází z roku 1854, a dal jej zhotovit hrabě August Alexandr Silva – Tarouca.

Na kostelní věži jsem jako kluk několikrát byl, je z ní moc pěkný rozhled po okolí, vidět je také dobře směrem ke hřbitovu. Když v kostele probíhá smuteční obřad, tak po jeho skončení, a při cestě pohřebního průvodu na hřbitov, se zvoní na jeden ze dvou zvonů, zvonění ustane ve chvíli, kdy čelo průvodu dorazí k bráně hřbitova.

Dříve se zvony musely rozhoupat pomocí lana a silou paží, nebylo to nic jednoduchého, a mělo to svá pravidla, i tohoto způsobu zvonění jsem se zúčastnil. V současné době mají zvony, jak jsem zmínil dříve, elektrický pohon. Jinak kostel je postaven v barokním slohu, je 38 metrů dlouhý, 16 metrů široký, a 22 metrů měří na výšku.

Co by to bylo za kostel, kdyby neměl svoji faru, ta u kostela je jednopatrová barokní budova, a pochází z roku 1771. Uvnitř budovy, která je chráněnou památkou, a kde bez svolení památkářů nelze ani zatlouct hřebík, jsou zachovány malované stropy, kachlová kamna, štuková výzdoba, a hlavně unikátní tesařské práce na celém objektu. Pro svoji výjimečnou zachovalost, je od roku 1958, vedena jako kulturní památka.

V její blízkosti na místě zbourané farní stodoly a farních chlévů byl v roce 2001 – 2002, postavena moderní budova Domu s pečovatelskou službou, dále jen DPS, v domě je 24 jednotek s bezbariérovým přístupem, budova bývalé fary by se v budoucnosti měla stát součástí tohoto komplexu.

Bohužel v současné době se začalo uvažovat o bourání fary, z důvodu naprostého nedostatku finančních prostředků. O záchranu budovy se sice stará Mateřské centrum Srdíčko v Konici a i když se centrum snaží prostřednictvím benefičních koncertů zpěvačky Báry Basikové, finanční situaci zlepšit, pořád je to ale málo. Podle stávajících plánů by měl být DPS s budovou fary propojen chodbou, na faře by měla být jednak kuchyň, také nějaká lůžková část pro ležící důchodce a služby by měly být celodenní, to jsou ale jen plány, uvidíme.

Na faře v minulosti bydlel nejen farář, ale fara poskytovala ubytování i pro kostelníka, tuto „ funkci“ za našeho mládí plnili rodiče jednoho z našich spolužáků, takže jsme měli možnost čas od času se na faru podívat. Po tom, co bývalý farář zemřel, zůstala fara neobydlená, funkci kostelníka plnili jednotliví občané, a ti bydleli ve svých domech ve vesnici.

Na faru nenastoupil v té době žádný nový farář, bylo to z důvodu naprostého nedostatku této, dá se říct, profese. Studium teologie minulý stát nepodporoval, to trvalo až do roku 1989, do tak zvané „sametové revoluce“. Na farnosti byli dosazováni faráři z Polska, od července 2006 byl administrátorem excurrendo R D. Mgr. Janusz Zenon Lomzik, po něm nastoupil v roce 2018 administrátor „excurrendo“ R. D. Mgr. Roman Vlk, excurrendo, doslovně z latiny přeloženo znamená vyjíždějící.

Farnost spadá pod děkanát Konice, diecéze je Olomoucká a provincie moravská, farář má svoje sídlo ve farnosti Laškov, odtud spravuje i farnost v Přemyslovicích a již zmíněných Čechách pod Kosířem. Pro ty, co neví, co znamená zkratka R. D jedná se o první písmena latinského slova „ Reverendus Dominus“ v překladu důstojný pán. O farnosti v Čechách pod Kosířem je první písemná zmínka již v roce 1356.

Při psaní těchto vzpomínek jsem měl možnost nahlédnout do obecní a farní kroniky, pro zajímavost uvádím seznam farářů a kaplanů ve farnosti v Čechách pod Kosířem od roku 1490.
1490 - Jakub
1506 - Bartoloměj
1544 – 1553 Jan
1555 – 1558 Petr
1559 – 1561 Václav Jakub
1563 – 1564 Jan Černý
1564 – 1566 Jan Městský, zv. Dorothaus
1566 – 1568 JanTolnický, farář českobratrský
1568 – 1621 faráři českobratrští
1622 – 1624 Jakub Vavřinec Capricius, české jméno Kozílek.
1625 – 1630 Antonín Gaunicius
1631 – 1639 Petr Kempa, zavedl farskou kroniku
1639 – 1641 Matouš Dubelius, české jméno Doubek
1641 – 1663 MatoušLambek
1663 – 1667 Jan Jindřich Škoda z Příbora
1667 – 1680 Pavel Leopold Michalín.
1680 – 1691 Jan Jindřich Pernoha
1691 – 1692 Matěj Sedlák
1692 – 1727 Pavel Tanzman, 35 roků na faře
1728 – 1734 Rafael Folkman
1734 – 1735 Jakub Červeňák, kaplan
1735 – 1765 František Hilbert v Čechách 30 let farářem
1765 – 1802 Jan Červinka, sloužil 36 roků
1802 – 1803 František Rokyta
1803 – 1816 SephirinŠott
1816 – 1862 Jan Hodina, sloužil 46 let
1862 – 1868 Jan Mikulka
1868 – 1883 Dr. František Vodička, rodák z Lutotína
1883 -1931 Viktor Valha, na faře 48 let
1933 -1935 Josef Bečica, kaplan
1935 -1938 Ignác Stodůlka, kaplan, a František Kyselák
kaplan, sloužil jen 6 týdnů
1938 – 1942 Rudolf Fridrich, kaplan
1942 – 1950 František Kozák
1950 – 1984 Jan Stejskal
1984 – 1999 Vladimír Krejza
1999 - 2003 Mgr. Petr Hrubiš
2003 – 2006 Mgr. Jan Mach
2006 Mgr. Janusz Lomzik

To bylo v krátkosti něco o kostele a faře v obci, velmi rád doplním několika údaji o významných rodácích naší obce.obce
Jan Nepomuk Karel Hunčovský ( 1752 – 1798) osobní lékař císaře Leopolda II
Bedřich August Karel Silva – Tarouca (1816- 1881) přítel Josefa Mánesa
Arnošt Emanuel Silva – Tarouca (1860 – 1336) zakladatel parku v Průhonicích
Rudolf Hlubinka (1878 – 1951) právník, památkový ústav v Praze
Bedřich Hacar (1893 -1963) ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky
František Smékal (1882 – 1977) vedoucí funkcionář báňských organizací.
Mojmír Miler (1925 – 2016) člen baletních souborů Národních divadel Praha a Brno
František Železňák (1935 – 1982) kapelník a hlavní inspektor vojenských dechových hudeb bývalé Československé lidové armády.
Antonín Čelechovský (1922 – 1979) pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Vladimír Dosoudil (1905 – 1942) soudce.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 10. února 2024
****************
Fotogalerie:

Kostel sv. Jana Křtitele v zimě, pohled ze zámeckého parku, na pozadí zasněžený „Kosíř“, a pohled na kostel od křižovatky u mostu, dobře jsou vidět obě sochy a misijní kříž. V pozadí opět „Hanácký MontBlanc“ neboli „Kosíř“.

Pohled na ukazatel a kostel od mostu.

TROCHU HISTORIE 24

Při odchodu z ranní směny býval v té době dost často vidět ve směru k letišti, které bylo od vstupní brány do Agrostroje vzdušnou čarou asi dva kilometry, upoutaný balon, ze kterého v pravidelných intervalech vypadávali postavičky, nad kterými se vzápětí otevíraly vrchlíky padáků.

Když foukal vítr od letiště, tedy z jižního směru, tak bylo docela dobře slyšet charakteristický zvuk otevíraného padáku. Tenkrát jsem nevěděl, že ten balon je „DAG-2“, a padák je tenkrát u výsadkového vojska používaný PD-47, neboli „pédeta“.

Také se ve vzduchu častěji objevovala velká vojenská dopravní letadla, někdy jen jedno, to přeletělo nad letištěm, a za ním byla vidět řada otevřených padáků. Pokud bylo letadel více, tak ta vždy odlétala nějakým směrem od letiště. Tenkrát mně vůbec nenapadlo, že i já v nich budu jednou sedět, do odvodu byla ještě relativně dlouhá doba. Ale o tom později.

V souvislosti s mým učebním oborem je potřeba zmínit se o tom, že v druhém ročníku jsme se nakrátko, přestěhovali do místa mého narození, tedy do Mostkovic. Jak dlouho jsme v Mostkovicích bydleli přesně nevím, snad jen to, že do „učení“ jsem z Mostkovic dojížděl jen velmi krátce. V Mostkovicích jsme bydleli u mého dědečka, v tom domku, kde spolu s ním bydleli moji rodiče v době, než jsem se narodil.

V Mostkovicích jsem nikoho neznal, ale bylo mně to celkem jedno, měl jsem tam psa. Byl to německý ovčák, kterého jsem naučil několika cvikům. Třeba tomu, že když jsme jeli na pole, které bylo za vesnicí, tak „Bojar“ tak se ten pes jmenoval, nikdy nešel po svých, vždy seděl na „trakaři“, což byl dopravní prostředek, při cestě na pole. Zpátky z pole, kdy se vezli domů, třeba pytle s bramborami, což bylo dost těžké, tak také seděl na trakaři, a bylo mu to docela jedno, že je to těžké.

Po cestě na chvíli s trakaře seskočil, to když jsem se zastavil u bývalého kamenolomu, kde byla voda, a on se šel napít. Později jsem o tohoto kamaráda přišel, někdo mně ho otrávil. I když jsem později měl ještě několik psů, tak žádný se tomuto nevyrovnal.

Také bych se v souvislosti s Mostkovicemi zmínil ještě o jedné věci, děda pracoval za války na letišti ve Stichovicích, zmínil jsem se o tom v některé předcházející vzpomínce: Když skončila válka, tak si lidé z okolí letiště, vozili domů věci, které tam zůstaly po německé armádě, v tomto případě po „Luftwafe“.

Děda stačil natahat nějaké skříně, jedna z nich byla ještě donedávna doma, na zadní straně této skříně byla vypálena orlice se svastikou.
Jasně, zanechaná a opuštěná letadla si nikdo domů neodtáhl, možná nějaké zbraně, ale děda letadla měl, a to celou bednu. Byly to modely letadel mnoha typů, které se piloti učili poznávat, tenkrát docela běžná věc, byly vyrobeny v docela přesném měřítku z nějakého materiálu, který dobře hořel. Teď se ale podržte, protože můj otec s těmi modely tenkrát topil, ano topil, ta bedna s nimi zavazela, nic se tenkrát nevyhazovalo, popelnice byly v nedohlednu, tedy na vesnici, co hořelo, tak se spálilo v kamnech. Mít tak dnes bednu těch modelů, tak bych byl vysmátý.

V Mostkovicích jsme ale dlouho nebydleli, rodiče se rozhodli odstěhovat zpět do Čech pod Kosířem, kde koupili rodinný domek, dalo se v něm bydlet, ale otec ho ještě s jedním svým kamarádem začal postupně opravovat. Původní majitel tam zanechal stavební materiál, a tak se domek postupně opravoval až do dnešní podoby.

Tak jsem se nejen já, ale i moji bratři a sestra vrátili do Čech pod Kosířem. Naši rodinu zde potkala taková velice smutná událost, můj bratr v pouhých šestnácti letech zemřel na leukémii. Smuteční obřad proběhl v kostele svatého Jana Křtitele, o tom bych se rád zmínil v následujících řádcích. Informace o kostele najdete na Internetu, ale přesto v nich něco chybí.

Z historie kostela - první kostel stál nedaleko staré tvrze v zámeckém parku a to až do konce 18 století. Svojí kapacitou nedostačoval rostoucímu počtu obyvatel panství, a tak se v roce 1781, začal vedle hospodářských budov fary, začal stavět kostel nový.

Budova fary stála od roku 1771. Autorem projektu byl Jan Petr Ceroni, stavba kostela byla dokončena až v roce 1794. Současně se stavbou kostela, byla pod ním zbudována hrobka pro šlechtický rod Silva – Tarouca, o které jsem se zmínil v předchozích kapitolách. Vnitřní zařízení, oltářní obraz, kazatelna a lavice, bylo získáno ze zrušeného kláštera sv. Kláry v Olomouci, a chrámu Matky boží v Olomouci, z chrámu byly boční oltáře a lavice. Obrazy pro boční oltáře daroval místní rodák Jan Hunčovský. V roce 1807 byly zakoupeny varhany, které vydržely jen do roku 1898, místo nich byl zakoupen a instalovány nové varhany od firmy Jana Tučka z Kutné Hory. V roce 1876 byla zvýšena věž kostela do současné podoby.

Zde se chci zmínit o tom, jakým způsobem byl na stavbu dopravován veškerý stavební materiál. Z lesní cesty, na okraji lesa byla zbudována tak zvaná „tretna“, po které se povozy materiál dopravoval, povozy byly taženy volskými potahy, koně by se po tretně báli chodit. Po této opravě byly na zvýšené věži instalovány nové věžní hodiny.
V posledních letech 20 století, byly na kostele provedeny větší opravy, jako výměna oken a dveří, statické zajištění celé stavby, omítky a oprava střechy. V roce 1989 byly instalovány nové hodiny, provedena oprava krovu, instalováno topení a pořízen elektrický pohon zvonů. Okolí kostela bylo odvodněno a upraveno.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 3. února 2024

TROCHU HISTORIE 23

Ještě bych se rád zmínil o jedné věci, a tou byl „TRAVEX“, neboli chlorečnan sodný. Dříve narození si tento přípravek určitě pamatují, byl to takový bílý prášek, dobře rozpustný ve vodě, kterým se ničil plevel v zahradě, na chodníku, nebo prostě kde bylo potřeba.

Měl ale jednu takovou špatnou vlastnost, teď ale prosím další řádky nepovažujte za návod, jak si vyrobit trhavinu, po přidání síry, fosforu hypermangánu správně manganistanu draselného, ale i obyčejného cukru, vznikne docela dobře výbušná směs.

V našem ročníku byl jeden kluk, kterého vyrábět tyto směsi hodně bavilo, jednou nás pozval po vyučování k sobě domů s tím, že nám něco předvede. Bydlel v Prostějově v takovém menším rodinném domku s malým dvorkem a stejně malou zahrádkou. Po příchodu k němu domů nám ukázal sporák v kuchyni, kde v troubě sušil několik archů savého papíru, který byl součástí každého školního sešitu, setkat jste se s ním mohli pod názvem „piják“ Ten papír měl ale napuštěný právě tím Travexem, no a že až to uschne, tak to docela solidně bouchá. Odešli jsme na ten dvorek a tam tedy čekali až to „uschne“, mezitím se ale domů vrátila jeho babička, která o celé akci nic nevěděla, a ve sporáku zatopila, samozřejmě že došlo k explozi, po tom co se savý papír stačil usušit, nikomu se nic nestalo, my jsme jen urychleně opustili domek. Spolužák potom několik dnů chodil s modřinami na těle, ty zdůvodňoval tím, jak mu jeho otec podobné experimenty rozmlouval.

Můj učební obor se pomalu, ale s neúprosnou jistotou, blížil ke svému konci, na konci třetího ročníku jsem musel vykonat zkoušku, a to nejen teoretickou, ale i praktickou. Teorie byla vypočítat ozubená kola pro řezání závitů na soustruhu. Nedivte se, tenkrát žádná obráběcí centra ještě nebyla a numericky řízené obráběcí stroje byly v nedohlednu.

Jako praktickou zkoušku jsme museli vyrobit nějaké díly na aranžerské kladívko, které pak, jako praktickou zkoušku, museli sestavit učni v oboru strojní zámečník. Kladívko byla trubka, na konci se závitem a s maticí, ve které byl otvor pro špendlíky. Jak to fungovalo nevím, ale po vykonání zkoušky jsme obdrželi výuční list, a také průkaz technického katalogu práce s potvrzením, že jsme zařazeni do čtvrté platové třídy.

Potom již žádné prázdniny nebyly, a my jsme se museli zařadit do výrobního procesu v mateřském podniku. Já jsem spolu s několika „vyučenci“ z našeho ročníku, nastoupil do obrovské haly, kde byla spousta nejen soustruhů, ale i vrtaček frézek, protahovaček, závitořezů, horizontek a já nevím čeho ještě. Také spousta pracovníků, kteří tyto stroje obsluhovali.

Tam jsem potkal i ty bývalé spolužáky, kteří ze školy nenastoupili na žádný učební obor, nebo školu, ale šli rovnou do výroby, kde po zapracování dostávali pravidelnou mzdu. My jsme tři roky brali jen „kapesné“. Na „hale“ jak se tomuto prostoru říkalo, pracovaly u soustruhů a vrtaček, ženy i muži, kteří nebyli vyučení v oboru. Tito „zaučení“ měli oproti nám obrovskou výhodu, obsluhovali tak zvané revolverové soustruhy, ty jim na příslušnou práci, pokaždé seřídili k tomu určení pracovníci. My jsme si je museli umět seřídit a nastavit sami.

Zvláště ženy měly u těch seřizovačů, kterým se říkalo „šteléři“ obrovskou výhodu, zvláště ze začátku, kdy ještě ženy mohly pracovat i na nočních směnách. O tom, jak to na těchto nočních směnách vypadalo, by se dala napsat i kniha.

Později měly ženy noční směny zakázané, ale my jsme dále na tři směny pracovali. Tenkrát se pracovalo i v sobotu, ale jen šest hodin, ranní směna od šesti do dvanácti, odpolední od dvanácti do osmnácti, a noční směna od osmnácti do dvaceti čtyř hodin, tedy do půlnoci. Autobus z noční směny odjížděl z autobusového nádraží v 0.30 hodin. Později byly sobotní směny zrušeny, pracovalo se jen do pátku.

Já jsem byl ještě se dvěma vyučenci přidělen na revolverový soustruh, nebudu zde popisovat jaký je rozdíl mezi revolverovým a hrotovým soustruhem, snad jen to, že, zatím co na hrotovém soustruhu můžete opracovávat třeba hřídele, tak na revolverovém soustruhu to nejde. Zatím ta práce nebyla žádná velká sláva, pracovalo se v úkolové mzdě na tak zvané „minuty“, těch bylo za osm a půl hodinovou směnu potřeba 480, záleželo na tom, jakou práci vám mistr přidělil.

Samozřejmě že výhodu měly zase ty ženy, byly práce, které byly zaplacené lépe, ale byly i takové, které byly zaplacené špatně, nebo velmi špatně, tedy na kterých se nedalo vydělat. Ale tak šel život a to byla právě ta tvrdá realita všedních dnů. Ale i tu jsme dokázali překonat spoustou různých klukovin.

Na dílně se používal stlačený vzduch, vývod byl u každého stroje, my jsme dokázali stlačeným vzduchem roztočit vyřazené ložisko nasazené na kousku kulatiny do vysokých otáček, a potom ho z toho kousku shodit na zem. Roztočené ložisko jelo po zemi, až ke zdi, po té se „vyšplhalo“ až k hodinám, které na zdi visely, a ty spolehlivě rozbilo, pátrání po pachateli skončilo jako vždy, neúspěchem. Mnohokrát se jednalo o spolupráci se staršími spolupracovníky. Ono se také spousta věcí i tehdejší době tolerovala.

Na každé směně byl jeden seřizovač, tedy celkem tři za den, jména si pamatuji, ale nebudu je zveřejňovat, ti pánové již dávno nejsou mezi námi. Jeden z nich takový hubený, ale v té době již starší člověk, měl strašně rád chleba s máslem a na tom marmeládu, tak ten chodil a ptal se co kdo má na svačinu. Chlapi se domluvili, a na chleba namazaný máslem namazali červenou vazelínu. Tomu seřizovači ji potom nabídli na výměnu, no, a aby to nebylo všechno, tak dotyčný svačinu zapíjel mlékem, to se prodávalo ve skleněných lahvích. Tak že mléko z láhve mu vypili, a láhev naplnili chladicí kapalinou, tak zvanou emulzí, to byla směs zvláštního oleje a vody, která se používala pro chlazení nástrojů na obráběcích strojích, a po spojení toho oleje a vody vznikla kapalina bílé barvy jako mléko.

Čas od času se na dílně objevila i nějaká lihovina, zpravidla to byla slivovice, tomu seřizovači ji někdo jednou donesl, dotyčný si ji zavřel do skříňky na dílně, a snažil se nepozorovaně z lahve upíjet. Starší pracovníci, kterým nic neuniklo, za ním chodili, a snažili se ze šteléra, vymámit kalíšek této lihoviny. Ten byl ale neústupný a nic jim nenalil, chlapi si počkali, až se dotyčný vzdálil, a skříňku opatrně nahnuli. Když se seřizovač vrátil, a skříňku otevřel, aby se napil, tak mu láhev vypadla na podlahu, kde se samozřejmě rozbila. Pak se již nikdo nenapil.

Šatny a umývárny mužů a žen byly oddělené, ale ve stěně byl otvor, kterým se do ženské šatny dalo podívat, nevím, nikdy jsem se této atrakce, které se mezi obsluhami strojů říkalo, „ jít do kina“, nezúčastnil, bylo to z jednoho prostého důvodu. Jeden ze spolupracovníků, který se tím otvorem díval, se za chvíli vrátil na dílnu, ale znatelně se špatnou chůzí. Po dotazu, proč tomu tak je, nám vysvětlil, že za skříňkami číhal mistr, který ho při sledování této atrakce, vzal nějakou latí přes zadek. Když jsme se ho ptali, jak to proběhlo, tak se vyjádřil v tom smyslu, že obraz byl nádherný, a že byl i barevný. O té „ dírce“ ve stěně věděly i ženy, které šatnu používaly, ale zřejmě jim to nevadilo, kdo ví.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.ledna 2024.

TROCHU HISTORIE 22

POMALU, ALE JISTĚ KONČILA I TATO ŠKOLNÍ DOCHÁZKA, v osmé třídě jsme na konci školního roku vykonali závěrečnou zkoušku, to se psal rok 1956, moc přesně si to nepamatuji, ale na sto procent to byl český jazyk, matematika, ruština a také jsme něco museli zazpívat.

Začaly poslední prázdniny a po nich nástup do dalšího učení, někdo šel dál do školy, třeba na gymnázium, nebo průmyslovou školu, někdo nastupoval třeba jako já do učebního oboru, a někdo šel hned do zaměstnání. I to bylo tenkrát možné.

Já jsem nastoupil do OUSPZ 32, na obor univerzální soustružník. Ta zkratka v překladu byla Odborné Učiliště Státních Pracovních Záloh, to číslo nevím, asi to bylo nějaké pořadové číslo učebního oboru, nebo něco podobného. Myslíte si, že mně to zajímalo? Omyl, vůbec ne. Učiliště patřilo pod již zmiňovaný národní podnik Agrostroj, to byl bývalý podnik „WIKOV“ bývalých majitelů pánů WICHTRLE A KOVAŘÍK, po roce 1948 znárodněného a přejmenovaného na již zmiňovaný Agrostroj. Firma Wikov, vyráběla i automobily, Agrostroj jen zemědělské stroje, jednak pro velké plochy polí, ale i pro vinice nebo chmelnice.

Za zmínku stojí v Agrostroji vyráběný jednonápravový stroj PF 62, ten byl později nahrazen malotraktorem T4K8 a T4K10, za zmínku stojí i takový dá se říct unikát, to byl malý pásový traktor PT 10, to byla právě ta technika určená pro vinohrady a chmelnice.

Půdní frézy jezdí, dones, původní fréza měla benzinový motor, zkušebně se vyráběla i fréza PFD ta měla motor na naftu, to bylo to písmeno D jako diesel.

V Agrostroji jsem měl po vyučení v příslušném oboru zajištěno místo. Tedy žádné složité shánění práce jako je tomu v dnešní době. Učení probíhalo stylem, týden škola, a týden praxe, ta se konala v dílnách učňovského střediska. Tam jste mimo jiné zjistili, že „šupléra“ je posuvné měřidlo a „špóny“, neboli třísky, tak to je odpad materiálu, který vzniká při třískovém obrábění.

Spolu s námi se učili i zámečníci, a také v našem oboru i děvčata. Moc jich tam nebylo, pro ně to bylo celkem zbytečné učení, drtivá většina se jich po vyučení vdala, a v oboru vůbec nepracovala. S jednou vyučenou paní, která zůstala v oboru, jsem se čistě náhodou, sešel na pracovišti v Sigmě Lutín, ale to byla opravdu jen náhoda.

Ve škole byly předměty jako na základní škole, ale jeden tam přibyl, a to bylo technické kreslení, a následné rýsování. To bylo dost náročné, protože jsme se museli naučit číst technické výkresy. Jinak se také chodilo na brigády, jako byl sběr brambor, nebo pomáhat při žních.

Brigády byly i na sklizeň chmele, kombajny byly v nedohlednu, tak že pěkně ručně za směnu natrhat pár „věrtelů“ To byl takový koš, o obsahu 30 litrů, do kterého se šišky chmele, dávaly. S plným košem jsme chodili k „míře“, to bylo místo, kde nějaký pracovník z řad zaměstnanců místního družstva, zkušeným okem zkontroloval, jestli je věrtel dostatečně plný, pokud nebyl, tak jste věrtel museli jít dotrhat.

Za plný věrtel jsme dostali lístek, ten jsme večer odevzdali vedoucímu, podle počtu odevzdaných lístků byla i pozdější výplata peněz. Česání chmele, jak se způsobu sklizně říkalo, nebylo nic příjemného, ruce jsme měli poškrábané od chmeloviny, také smrděly od chemických postřiků, někdy i pořezané od drátů, na kterých se chmel, protože to je popínavá rostlina, pěstuje.

Museli jste pořádně zabrat, aby jste, váhou svého těla, „štok“ jak se chmelová rostlina na drátě nazývá, z horní drátěnky chmelnice, utrhl. Nejhorší práce, ale byla na chmelnici, kterou strhla bouře s prudkým větrem, chmelnice byla komplet stržená. Tam jsme stržené dráty s rostlinami chmele, museli s té změti vytahat a následně obrat, navíc zem byla po bouřce proměněná na bahno. Osm věrtelů byla denní norma, někdo je natrhal, někdo ne, česáči z řad místního obyvatelstva, jich dovedli natrhat i dvacet.

Co si ale pamatuji, byl způsob ubytování, spávali jsme v nějakém velkém sále, slamníky byly v řadách na zemi. Na slamníku bylo prostěradlo a deka. Na záchod se chodilo na tak zvané „latríny“ to byla velká díra v zemi, s takovou deskou, na kterou jste se pro vykonání potřeby posadil, nad deskou byla i střecha, to pro případ kdyby pršelo.

Na to mám jednu vzpomínku, vždycky se našel nějaký „ srandista“ jako v tom to případě, latrína byla vybudována v takovém porostu, rostly tam vysoké kopřivy, a jak jsem tam seděl, tak mně a nejen mně právě nějaký „srandista“ vzal těmi kopřivami přes holý zadek. Jasně, puchýře po šlehnutí kopřivami byly, chvíli se nedalo na zadek posadit, ale za chvíli to přešlo. S těmi latrínami jsem se později setkal i na vojně, ve VVP Doupov, ale o tom později.

Na brigádě byla i nějaká kultura, obyčejně se tam v neděli, kdy se nechodilo pracovat, promítaly, když se setmělo, nějaké filmy. Na návsi, na zdi některého domu, bylo nataženo plátno, na které se film promítal, to bylo z té kultury asi tak všechno. Na pivo do hospody jsme chodit nemohli, no ona by ta hospoda všechny zájemce sotva pobrala.

Na chmelové brigádě jsme nebyli sami, byla tam i jiná učiliště nebo i školy. Jakmile brigáda skončila, tak nám vyplatili peníze za načesané věrtele, naložili do zvláštního vlaku, a mohli jsme jet domů.

Vlak zastavil v Praze na hlavním nádraží, tam jsme se nějakou dobu zdrželi, mohli jsme se jít podívat na „Václavák“ tam jsme utratili něco z našich vydělaných peněz, hlavně za opékané klobásy a také za naprostou novinku, to byly žvýkačky „Pedro“, které se v té době objevily v obchodech. Žvýkačka stála jednu korunu, ta byla také naprostou novinkou, byla kovová a nahradila korunu, která byla dříve papírová.

Po příjezdu domů, jsme se konečně pořádně umyli, hygiena na brigádě byla totiž na velmi mizerné úrovni, ono se tenkrát na takové věci moc nehledělo. Jistě, v dnešní době studená voda k jakémukoliv mytí, něco nemyslitelného. To jsme ale ani zdaleka netušili, že se v té studené vodě budeme za nějakou dobu i holit.

Nejen různé brigády ale i oslavy 1. máje se nás také dotýkaly, na jeden „první máj“ si moc dobře pamatuji, nejen proto, že v ten den byla autobusová doprava zdarma, ale i proto, že jsem byl spolu s několika spolužáky, kteří byli ve stejné výšce jako já, vybrán do prvomájového průvodu.

Na tom nebylo nic divného, prostě to byla taková doba, my jsme ale byli oblečeni v nových montérkách, a na rameni jsme nesli velká kladiva. Ta kladiva nebyla ze železa, ale ze dřeva, samozřejmě že s příslušným nátěrem, palice byla černá topůrko v barvě dřeva. Celá sestava byla asi jeden metr dlouhá, po skončení průvodu jsme museli odevzdat jak montérky, tak i ta kladiva. Ten den byla ale zima a drobně pršelo, my jsme promočení a „vytuhlí“ chladem museli stát na náměstí až do konce celého průvodu. To byl náš první máj.

Ještě bych se rád zmínil o jedné činnosti, tou byla pomoc místním myslivcům při stavění sítí, na odchyt koroptví a bažantů v místní honitbě. To jsme již byli ve věku šestnáct nebo i sedmnáct let, proto nás na tu pomoc myslivci brali, ale pozor bylo to naprosto zadarmo, žádná odměna nebyla. Nevím proč, ale nám to bylo tenkrát jedno.

Fotogalerie:
Chmelová brigáda, obec Solopysky, v září 1958, třída S 2, S jako soustružníci, na
chmelnici se strženým „štokem“, čtvrtý sedící z pravé strany v druhé řadě jsem
já. Úplně vlevo s „věrtelem“ je mistr odborného výcviku pan Chromý. Kdo nás
tenkrát fotil, nevím. Polovina spolužáků již ale není mezi námi.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.ledna 2024

TROCHU HISTORIE 21

Mlátičky vyráběl pod názvem MAR 90 a MAR 90/1, tyto mlátičky ale neměli soukromí zemědělci, byly dodávány pouze do nově vznikajících Jednotných zemědělských družstev.

Později Agrostroj vyráběl i sklízecí mlátičky a to pod názvem „ŽM 300“,zkratka byla velmi jednoduchá, první písmeno Ž, jako žací, a první písmeno M jako mlátička, číslo 300 udávalo šířku žacího ústrojí v tomto případě, to byly tři metry. Výroba těchto „kombajnů“ byla kompletně později předána v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) do bývalé Německé demokratické republiky (NDR)tam se vyráběly pod názvem „FORTSCHRITT“ v číselné řadě 512,514,516,a 517. Agrostroj přešel na výrobu kombajnů pro sklizeň chmele. Vím to proto, protože jsem se v Agrostroji vyučil, v dalších vzpomínkách o tom bude zmínka.

Po vzniku JZD na vesnici, kdy drobní zemědělci, ale i větší sedláci vstoupili buď dobrovolně, nebo i pod nátlakem, staly se mlátičky a nejen ony, pro zemědělce docela nepotřebné. Nastal takový čas, že do obce přijížděli drobní zemědělci ze Slovenska, a nejen mlátičky, ale i všechny ostatní zemědělské stroje od našich zemědělců kupovali, pro slovenské zemědělce měly nepředstavitelnou cenu, to, co se zde zvláště pak na „ bohaté Hané“ dělalo na poli pomocí strojů, tak na Slovensku veškeré polní práce, probíhaly pouze „ručně“.

Později, když proběhla tak zvaná „industrializace“, tak si naši východní bratři hodně polepšili, byla tam vybudována řada továren, nejen normálních, ale i továren vojenského průmyslu, stavěly se přehrady, kam jsme později jezdili na rekreaci, příkladem byla „Zemplínská Šírava“ „Domaša“, nebo Liptovská Mara.

Někteří naši zemědělci svoje stroje prodali hned napoprvé, někteří, ti větší sedláci z jejich prodejem váhali, předpokládali, že JZD dlouho nevydrží, a oni budou zase hospodařit na svých bývalých pozemcích. Nepíši to proto, že chci propagovat tehdejší JZD, ale vím o tom svoje, ti drobní zemědělci si po vstupu do družstva mohli konečně namazat chleba máslem, před tím si ho mazali pouze levným margarínem, také začali pravidelně dostávat za odvedenou práci peníze, dostávali i naturálie, jako bylo obilí nebo brambory. A to nepíši o tak zvaných „doplatcích“, které se na konci roku na výročních schůzích doplácely. Ty schůze bývaly velkolepé, jídla a pití tam bývala spousta. To bylo takové odbočení, které ale do historie určitě patří.

Ještě bych rád k tomuto tématu podotknul, že jsem nikdy nebyl, i když jsem s tím měl nejen já, ale i moje děti, spoustu problémů, v žádné organizaci jako byl Pionýr, ČSM (Československý svaz mládeže), později SSM neboli Socialistický svaz mládeže, nebo i KSČ, tedy Komunistické strany Československa, tak že, žádná propagace minulého režimu.

Ještě se zmíním o jedné věci, o které se vůbec v dnešní době nemluví, a kterou jsem poznal i já. U větších sedláků pracovali, často jen za stravu, nebo nějakou malou finanční odměnu tak zvaní „pacholci“ ti u těch sedláků vykonávali všechny práce, a to jak ve dvorech, tak i na polích.

Na co bych rád upozornil, byl způsob jejich „ubytování“, spávali ve chlévech u koní na složeném seně, tam měli někde na zdi na pověšený sváteční oblek, který si oblékli, když v neděli nebo ve svátek museli spolu se svým „zaměstnavatelem“ navštívit nedělní bohoslužby. Tak byli ubytováni dávno před příchodem tak zvané „první republiky“, změnu tohoto ubytování nezařídil v dnešní době tolik opěvovaný „tatíček Masaryk“, ale změna nastala až po obsazení Československa Německou armádou.

Německé správní orgány nařídily, že každý „pacholek“ musí mít svoji místnost, kde může přespávat a mít uloženy svoje věci. O této skutečnosti nikde nenaleznete žádnou poznámku, ono se to totiž v dnešní době tak nějak těm novodobým historikům, kteří s velkým zaujetím píší, jak to tenkrát bylo, a to navzdory tomu, že se narodili třicet nebo i více let po popisovaných událostech, tak nějak nehodí. Já jsem ale tu dobu zažil, i když také z vyprávění rodičů, kteří neměli zájem, aby něco zkreslovali.

Pomalu ale jistě končila doba školní docházky do školy u nás ve vesnici, po posledních prázdninách v této škole, jsem nejen já, ale i ostatní moji vrstevníci, začali dojíždět do Kostelce na Hané, tam byla škola, kde jsme po další tři roky pokračovali v nabírání vědomostí, přibyly tam předměty, jako byla fyzika, občanská nauka, zeměpis, biologie, kreslení, hudební výchova, tělocvik i dějepis.

Tělocvik jsme jako kluci z vesnice moc nepotřebovali, ale byl to povinný předmět. Navíc některé holky, ale jen některé, měly větší prsa, ty jsme s neskrývaným zájmem sledovali více, než ty, co jich měly jak „ dva aspiriny pod prostěradlem.“
Učitelů tam bylo mnohem víc než na obecné škole, nepamatuji si přesně kolik, ale asi čtrnáct. Za to všechno, co jsme se na „měšťance“, jak se té škole říkalo, učili, jsme v dnešní době mohli získat titul bakalář.

Co se ale ztratilo, bylo ranní loudání po vesnici při cestě do školy v Čechách pod Kosířem. Do Kostelce se jezdilo tak zvaným školním autobusem, a ten na nikoho nečekal, zpět ze školy jsme používali spoje, které provozovalo ČSAD, tedy Československá autobusová doprava.

V Kostelci jsme také začali chodit na různé brigády do JZD, samozřejmě v rámci výuky. Pokud se šlo na brigádu po vyučování, jako bylo třeba jednocení cukrové řepy, tak tam jsme dostali nejen finanční odměnu, ale i dobrou a vydatnou večeři. Cukrová řepa se tenkrát sela z normálního semene, žádné jedno kličkové, nebo obrušované nebylo, navíc každá koruna byla dobrá.

R/MŘ

Další pokračování - v sobotu 13.ledna 2024

TROCHU HISTORIE 20

POŽÁRNÍ ÚTOK, BYL DOCELA „FOFR“, nám to ale ani moc nevadilo, tenkrát jsme uměli běhat rychle. O několik let později, jsem si to běhání připomenul na vojně, bylo to v rámci zrychlených přesunů, o tom ale později.

Zde si zase někdo položí otázku, jak to ti kluci v té špatné době, mohli vydržet? No ono nám tenkrát nebylo vůbec špatně, nějaká politika nám byla docela u prdele, krajíc dobrého chleba namazaný dobrým sádlem a na tom ještě domácí trnky, kdo nezkusil tak neví, no a ovoce bylo všade kolem dostatek, od jara až do podzimu.

Jo ty „trnky“, spisovně „povidla“, tak to bylo něco, o čem je potřeba se zmínit. Na podzim, když se sklidily švestky, tak se v některých domácnostech vařila švestková povidla. Zase, nebyly to žádné sračky z hrušek, které se prodávají v dnešních super obchodech, ale dobrota která se dala namazat na chleba, nebo dát do buchet, nebo i cukroví. Právě trnky byly i na těch vdolcích, které jsem zmínil v předchozích vzpomínkách na sokolský den.

Čím byly starší, tím byly tužší, a daly se i krájet, uchovávaly se v kameninových hrncích, kde spolehlivě vydržely až do příští sklizně, nebo i déle. Výroba tohoto produktu byl docela obřad, vařilo se od rána přes celou noc, nejprve se omyté švestky v měděném kotli rozvařily na tak zvanou „lizačku“, to proto, aby se z nich daly lehce oddělit pecky, potom se přes síto švestky tak zvaně „přecedily“, pecky se daly stranou, dalo se s nimi i topit, obsahují olej. Řídká „lízačka“ se vrátila zpět do kotle, a vařila se za stálého míchání do úplného zhoustnutí. Trnky, jak se jim na Hané říká, se nesměly připálit, jinak by se zcela znehodnotily.

Kdo nechtěl vařit povidla, tak švestky dal do beček a nechal zkvasit, z toho kvasu se později vypálila slivovice, ostatně ta se pálí dodnes, i když ne jen ze švestek, těch je málo, ale i z hrušek, jablek a třešní, prostě se pálí ze všeho, pálenice jsou skoro v každé obci. Setkal jsem se i s vypálenými malinami. Nejlepší je ale slivovice z Moravského Slovácka, mám tam několik přátel, a pravidelně tam pro ni jezdím.

Ještě „lepší“ je pálení na Slovensku, tam se pálí úplně ze všeho, třeba i z obilí a oskeruší, konzumují to tam pod názvem „varené“. No, výsledky nebudu raději komentovat, ale po vypití takové „lavorovice“, jak je někdy tento produkt nazýván, tak je docela rozumné pořídit si bílou slepeckou hůl.

Dříve pálenic nebylo tolik jako dnes, stát se snažil tento druh, dá se říct levné výroby alkoholu, trochu kontrolovat, ale moc se mu to nedařilo. Pálilo se doma na podomácku vyrobených destilačních zařízeních, na podzim to bylo docela lehce poznat. Aby se přehlušil typický „smrad“, který při domáckém pálení vzniká, tak se v kamnech pálilo všechno možné, jen aby se ta vůně přehlušila, třeba i suchou kůží s králíků. Tenkrát se na to čím kdo topí tak nehledělo.

Jedna velká pálenice o obsahu kotle na 800 litrů kvasu, byla i nedaleko naší obce v bývalém pivovaru v Těšeticích. Byla to celkem moderní pálenice, topilo se tam uhlím, a pálilo se přehřátou párou. Nevýhodou této pálenice ale byl ten velký osm set litrový kotel. Aby se naplnil kvasem, tak se muselo sejít docela dost zájemců o pálení, je nad slunce jasné, že docházelo k neshodám, ale znáte to, po vypití několika kalíšků čerstvě vypálené slivovice, se všechny neshody urovnaly.

Řeknete si, kdyby byli čtyři zájemci o pálení, každý s dvěma sty litry kvasu, tak by nebylo co řešit, ale někdo měl jen sto, někdo sto padesát, nebo i sto dvacet, prostě někdo víc, někdo míň. Když byl kvas dobrý, a tady na Hané zpravidla býval, tak ze sto litrů kvasu „ nateklo“deset litrů čistého produktu, který měl sílu 55 až 56 % čistého alkoholu, takže každý účastník chtěl i z té své trošky co nejvíce. Jak jsem uvedl výše, nakonec se všichni domluvili. Často to bylo ale stylem, že s tím XY, víckrát nepálím. V dnešní době, kdy pálenice jsou skoro v každé vesnici, problémy s dělením odpadají, je to také proto, že kotle na pálení jsou o menším obsahu, zpravidla na 200 litrů. Pod kotli se netopí dřevem nebo uhlím, ale pouze plynem, pálení je tak k vůli větší výhřevnosti plynu, rychlejší.

Bohužel ale také docházelo k tragédiím, po vypálení se výsledný produkt, v tomto případě slivovice, rozléval podle množství kvasu do přinesených nádob, zpravidla to byly demižony, no a potom odchod domů. Do pálenice vedly tři schody a jednomu z účastníků pálení se při odchodu nějak zvrtla noha, a nešťastník při pádu klepl demižonem, ve kterém bylo asi deset litů čerstvě vypáleného produktu o jeden ze schodů, jasně že následovalo jeho rozbití, a všechna slivovice vytekla na zem, dotyčný muž neutrpěl žádné zranění, ale se slivovicí se musel rozloučit a to byla právě ta tragédie.

Ještě bych se rád zmínil o „žních“, které probíhaly v době našich prázdnin, vesnicí se rozléhal hukot mlátiček, po vesnici stály odstavené „žebřiňáky“ naložené snopy obilí, to bylo zase něco pro nás, u některých sedláků nás nechali sbírat a rovnat provázky, to byl kus „špagátu“ na konci opatřeným kolíčkem, ten měl tvar obdélníku, uprostřed s dírkou, kterou byl provázek provlečen. Kolíčky měly různé barvy, zpravidla ale červenou, to proto, aby byly vidět. Kolíčky se nesměly při mlácení dostat do mlátičky, snopy před podáním na mlátičku někdo rozvazoval a provázky odhazoval, my jsme měli za úkol je posbírat a narovnat. Za tuto práci byla i odměna, zpravidla to byly nějaké buchty, které se podávaly jako svačina.
Toto všechno skončilo zavedením sklízecích mlátiček, tedy kombajnů. K těm mlátičkám, byly malé i větší, ty největší vyráběl Agrostroj Prostějov.

R/MŘ

Další pokračování již v novém roce..v sobotu 6.ledna 2024

TROCHU HISTORIE 19

Té polévce, ve které se vařila jelita spolu s jitrnicemi a tlačenkou se říkalo „prdelačka“, nevím proč, asi proto, že byla taková hodně tmavá, to způsobil přidaný jelítkový prejt. Stávalo se také, že prudším varem některé jelito nebo i jitrnice praskly, nebylo to na škodu, polévka byla hustší, ale prasklá střeva se musela vyhodit, na jejich koncích byly špejle.

Zmraženou polévku pod tímto názvem dostane koupit v některém řeznictví i v dnešní době, ale nevyrovná se tehdejší z domácí zabíjačky.

V minulém příspěvku byla fotografie visícího vepře, s poznámkou, že měl asi 180 kilogramů. Určitě se budete ptát, jak bylo možné dojít k takové váze. Existovala taková tabulka, kde byla uvedena váha, a to po změření obvodu těla vepře za jeho předními končetinami, v tom případě platila přímá úměra, že čím větší obvod, tím i větší váha.

Samozřejmě že záleželo na krmení a v neposlední řadě i na druhu, ale s váhou byly i problémy, stávalo se, že když mělo prasátko větší váhu, tak byl problém dostat ho z chlívku, kvůli váze totiž nemohlo moc chodit. Ještě je nutné dodat, že veškeré produkty ze zabíjačky byly v kategorii „BIO“, bylo to z jednoho prostého důvodu. Skladba krmení vepře se skládala z pšenice, která byla pomleta na tak zvaný „šrot“, dále uvařené brambory, zbytky pečiva, mléko, podmáslí a pro zlepšení kvality sádla se přidávalo v malém množství i uvařené lněné semínko. Jistě se divíte tomu chlebu, mléku nebo podmáslí. Tenkrát stál bochník chleba o váze tři kilogramy čtyři koruny, mléko korunu a devadesát haléřů, a podmáslí jen devadesát haléřů. Tyto produkty se ale do krmení nedávaly každý den, jen občas „na přilepšenou“. V tehdejší době se v domácích chovech žádné krmné směsi nepoužívaly. O kvalitě sádla se ještě zmíním později, v souvislosti s vařením povidel.

Ze zabíjačky se v padesátých letech muselo odevzdávat určité množství sádla, kolik to bylo, si již nevzpomenu, v „Masně“ jak se provozovnám řezníků dříve říkalo, bylo k dostání sádlo, které bylo dodáváno v do Československa v rámci poválečné pomoci zemím postiženým II. světovou válkou, dodávala to organizace „UNRA“, dodávky byly později zrušeny, moje máma říkávala, že je to sádlo z opic, mělo totiž nevalnou chuť i strukturu. Ze zabíjačky se odevzdávala i stažená kůže, tak zvaný „krupon“, ten se odevzdával i v pozdějších letech, to ho již odevzdával řezník, ten za něj dostal i zaplaceno.

Po přečtení těchto vzpomínek na domácí zabíjačku jistě pochopíte, proč jsme zimu a nejen ji přestáli ve zdraví a v pohodě. Jistě, nějaké nachlazení existovalo i tehdy, ale čaj s šípků, a lipového květu, který se nasbíral v létě, spolehlivě pomohl nachlazení odstranit. Šípky se sbíraly na podzim, následně se usušily, a potom se spařily vařící vodou, vznikl tak čaj, který se sladil medem, dobrým domácím medem od některého z chovatelů včel, žádné sračky podobné medu z Kauflandu, Tesca, nebo Lídlu.

Přes všechny povinnosti, nám zůstala i nějaká volná chvilka, je jasné, že jsme se nechodili jen pořád koupat, nebo v zimě sáňkovat, byl i jiný způsob jak volný čas zužitkovat. Ve škole byla v tu dobu již zavedena organizace s názvem „Pionýr“ byla to vlastně náhrada za zrušenou organizaci „Junák“, pionýr ale nemohl ani zdaleka nahradit to, co organizoval Junák.

Na vesnici ale stále působily organizace „Sokol“ a také hasiči, tenkrát se ale nazývali požárníci. Organizace „Sokol“ přežívala pod názvem „Tělocvičná jednota Sokol“, koncem padesátých a začátkem šedesátých let sice ještě pořádala sokolské dny, ale to byl jen slabý odkaz na dřívější slávu tohoto hnutí. Nám to ale vůbec nevadilo, jeden den v týdnu jsme chodili cvičit do „Sokola“ a v druhém týdnu potom k místním hasičům. Cvičení v Sokole mělo na rozdíl od hasičů, více sportovní charakter, skákalo se přes kozu, šplhalo po laně i po tyči, a také se pořádaly nějaké hry, v našem případě to byl fotbal, a velmi oblíbená vybíjená. Při této hře soutěžila proti sobě dvě družstva, princip hry spočíval v tom, abyste balonem trefil soupeře, a tak ho vyřadil ze hry.

Cvičila se také „prostná“ to byl soubor různých cviků, obvykle za doprovodu hudby z gramofonové desky. Tato cvičení se potom předváděla na „Sokolském dni“, tam cvičili muži na bradlech i na hrazdě, ženy cvičily již zmíněná prostná, ty jsme cvičili i my jako dorost. Nejlepší vystoupení bylo ale na závěr, vedoucí cvičení držel v rukou velký koláč, na Hané se mu říkalo „vdolek“, a my jsme se snažili s rukama za zády, co nejrychleji prokousat do středu toho koláče, ten býval mimochodem moc dobrý, pekla ho jedna paní z vesnice. Byla to moc dobrá zábava, jo a žádná odměna za ni nebyla, jen ten vdolek.

U hasičů to bylo ale něco jiného, tam se cvičila i pořadová příprava, stejně jako později na vojně. Navíc tam byla i automobilní technika, spolu s různými čerpadly a hasicími přístroji. Stejně jako sokolové, tak i hasiči měli družstvo mužů, žen, a dorostu, tenkrát jsme to byli my.

Na závěr takového, dá se říct výcvikového roku, se konala okrsková soutěž, to se do vesnice sjelo z okolních obcí několik hasičských družstev, a následně se soutěžilo v několika disciplínách. Byla to již zmiňovaná pořadová příprava, dále teorie a první pomoc. Nejdůležitější byl ale požární útok, to se cvičilo s motorovým čerpadlem, hlavním a třemi vedlejšími proudy, smyslem bylo co nejrychleji sestavit hadice do požadovaných proudů a nastartování čerpadla, pomocí vodních proudů, zasáhnout a shodit tři terče, v našem případě motorový agregát, tedy čerpadlo mohl startovat člen z družstva mužů, další obsluhu ale prováděl strojník z našeho družstva. Je jasné, že se cvičilo v místě, kde byla voda, v našem případě to byl potok, na kterém bylo pro tento účel vybudováno stavidlo, které zaručovalo dostatek vody.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 30.prosince 2023.

***********
Fotogalerie k článku:

TROCHU HISTORIE 18

ŽÁDNÁ TELEVIZE, POČÍTAČE NEBO MOBILNÍ TELEFONY, ŽÁDNÉ DEPRESE,
..ty možná měly holky, protože jim z nedostatku glutamátu v potravinách, pomaleji rostla prsa, to nám ale bylo jedno, ZATÍM!

K sáňkování v parku jsme využívali i potok, který teče okolo vesnice, a v jednom místě ji pod dvěma mosty, na cestě do zámeckého parku a „Velkého rybníka“ překonává. Potok, pokud byla zima trochu víc mrazivá, tak zamrzal, no a my, abychom nemuseli do parku po silnici, tak jsme u kovárny nasedli na sáňky, a pod oběma mosty po ledě projeli do parku. Stejná cesta byla i nazpátek.

Zmínil jsem se o silnici, ta byla v zimě posypaná drobným štěrkem, ten po ní rozhazoval „cestář“ z hromádek, které byly okolo silnice na pravé straně. Hromádky štěrku byly sice na povrchu zamrzlé, ale cestář v nich měl díru, ze které štěrk lopatou vybíral, a rozhazoval po silnici. Těch cestářů bylo několik, a každý z nich měl na starosti určitý úsek silnice. Štěrk ale nezačali rozhazovat dříve, dokud silnice nebyla protažená sněhovým pluhem, ten byl v každé vesnici. V praxi to probíhalo následovně, pokud napadlo větší množství sněhu, tak místní sedláci do pluhu zapřáhli dva páry koní, pokud byl sníh suchý, pokud napadlo sněhu více, a byl mokrý, tak zapřahali i páry tři. Do pluhu vhodili několik otýpek slámy, na které se usadili, a vyjeli na úsek silnice, který měli na starosti.

A aby jim nebyla zima, tak sebou vezli i láhev slivovice a šrůtku uzeného masa. Za tuto službu jim starosta vesnice, vyplatil na konci zimy finanční odměnu, fungovalo to bez problémů v každé vesnici, silnice se tenkrát nesolily. Tuto službu potom po založení Jednotných zemědělských družstev, převzala družstva v každé vesnici, místo koní ale jezdily traktory, nebyla potřeba sláma a slivovice se netolerovala, i když kdo ví? Později, když se silnice začaly solit, tak se sáňkami již nebylo moc možné po nich jezdit, začala se pomalu a jistě vytrácet ta romantická nálada tehdejší zimy, ubývalo i napadaného sněhu.

V souvislosti se zimou je potřeba zmínit ještě jednu velmi důležitou událost, tou byly každoroční domácí zabijačky. Jakmile začalo trochu mrznout, obyčejně to bylo již několik týdnů před vánočními svátky, tak nastal čas na domácí zabíjačku. Termíny měl místní řezník již dávno dopředu obsazené, a tak když nastal den „D“, zazvonil brzy ráno u dveří a zabijačka mohla začít. V kotli již vřela voda, a po nezbytné skleničce slivovice, byl vepřík vyveden z chléva, tam se o něho několik měsíců velmi pečlivě starala hospodyně, v našem případě to byla naše maminka.

Vepřík dostával třikrát denně teplou stravu, jeho chlívek, kde byl ubytován, musel být neustále čistý, to byla také jedna z našich mnoha povinností se o tu čistotu postarat, znamenalo to vyčistit chlívek od hnoje, a nastlat zase suchou a čistou slámu. Vepřík si tak naposledy zachrochtal a po jeho porážce následovalo očištění od štětin, pověšení na trojnožku, rozporcování masa, a jeho uvaření pro další zpracování na výrobu jelit, jitrnic a tlačenky.

Uvařené maso se vyndalo z kotle a v kotli zůstala tak zvaná ovarová polévka. Nějaká se z kotle odebrala, ta se později jedla s uvařenými kroupami, které se do ní přidávaly. Ve zbytku té bílé polévky se následně uvařily jitrnice, jelita a tlačenka, přidal se i jelítkový prejt u nás nazývaný „bóřka“, to byly uvařené kroupy, které se obarvily krví z poraženého prasete. Syrové se to nedalo jíst, ale upečené, a s nastrouhaným křenem to nemělo chybu.

Tou syrovou směsí se plnila jelita, která byla z tlustého střeva prasete, z tenkého střeva se dělaly jitrnice, samozřejmě že střeva byla pořádně vypraná, a to několikrát v pračce. Musela v ruce tak zvaně „vrzat“. Jitrnice, na rozdíl od jelit, se plnily směsí z uvařených a pomletých vnitřností a kousků masa, to byl jitrnicový prejt, oba produkty, jak jelita a jitrnice upečené neměly chybu. Jitrnicový prejt se dal jíst i za studena, s cibulí a octem.

Těsně po poledni mistr řezník ukončil svoji práci a po další skleničce slivovice odešel na další zabíjačku. No a pro nás nastal čas uvařit vyrobená jelita, jitrnice a tlačenku, potom ještě nakrájet špek na kostičky, vynechat tři „šrůtky“ na uzení, a špek začít pomalu rozpouštět na sádlo, muselo se to dělat za stálého míchání, aby se sádlo nepřipálilo a tak znehodnotilo. No a potom se rozpuštěné nalilo do několika nádob, obyčejně to bývaly kýble. Podle toho jak bylo prase vykrmené, bylo i množství sádla, někdy víc, někdy míň, ale zpravidla sádlo vystačilo do další zabíjačky.

No a po rozpuštění sádla jsme také mohli začít konzumovat ještě teplé škvarky, kdo jich nikdy neochutnal, tak neví, o jakou dobrotu přišel. Večer bylo již upečené maso, obyčejně se pekly takové vybrané kousky jako byla třeba panenka, čerstvě upečené maso nemělo chybu, upečený byl také jitrnicový a jelítkový prejt, s chlebem, kyselou okurkou nebo křenem s jablky, kdo nezkusil tak neví, o co přišel.

Na druhý den se do mokrého láku naložilo maso, určené k pozdějšímu vyuzení, doba bývala zvolená tak aby čerstvé uzené maso byl těsně před Vánoci. Mokrý lák tvořila jen voda, sůl a dostatečné množství česneku, samozřejmě doma vypěstovaného, stejně tak jako majoránky, i ta se doma pěstovala, aby se mohla na zabíjačce použít. A zase, kdo nikdy nezkusil jak chutná čerstvě vyuzené maso, tak nemůže vědět, o co přišel.

Zabíjačka byla pro nás vlastně takovou odměnou za všechny domácí práce po dobu celého roku. Takže masa bylo dostatek na delší dobu, sádla na celý příští rok, rostlinné oleje se nepoužívaly nebo jen velmi zřídka. Uzené maso se zavařovalo do sklenic, někdy se dělaly i klobásy, ale to bylo velmi zřídka, pokud ano, tak to byla zase jedna z neskutečných dobrot. Z poraženého prasete, se vyhodily pouze štětiny, paznehty z nožek, obrané kosti a močový měchýř, jinak se všechno zužitkovalo.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 23.prosince 2023