TROCHU HISTORIE 37

V roce 1960 se ve výcvikovém prostoru Mladá, konkrétně v kasárnách „Zelená“ začalo budovat 1. výsadkové výcvikové středisko 1960 – 1964, dále zde v roce 1961 byla rozmístěna část jednotek 15 tankového pluku, 311 vrtulníkový roj v roce 1964 – 1968, v roce 1965 až do roku 1968 1 výsadková průzkumná rota, a v roce 1966 až 1968 3 tanková základna.

Na letišti „Boží Dar“ byly dislokovány proudové bombardéry IL – 28, u těch bych se rád v dalších řádcích zmínil.

Tyto letouny se u nás objevily poprvé v únoru 1955, jednalo se o dvoumotorové taktické bombardéry s tříčlennou posádkou.
Byla to náhrada za dosud používané bombardéry, dvoumotorové pístové stroje Aero C-3, to nebylo to nic jiného než poválečné označení německého cvičného a dopravního letounu Siebel Si 240 D, který během německé okupace vyráběly továrny Aero a ČKD, výroba tohoto typu, pokračovala i po válce.

Tak že IL-28 nahradily tyto dosluhující letouny, československá armáda si IL-28 pořídila celkem 57 kusů a to v různých verzích, jednak to byly IL-28 U ( U jako učebnyj), IL-28 R (R jako razvědnyj), ty sloužily u 47. průzkumného leteckého pluku v Přerově.

Název Přerov je zavádějící, jedná se o letiště mezi vesnicemi Bochoř a Henčlov. To letiště je tam dodnes, i když armáda z něho po roce 1989 po dlouhých tahanicích odešla. Údajně se má ale na letiště vrátit, ne s leteckou technikou, ale s drony.

Další stroje byly ve výzbroji 24. a 29. bombardovacího leteckého pluku 46. bombardovací letecké divize. Tyto dva pluky byly dislokovány právě na letišti „Boží Dar“, proč jsem se ale o nich zmínil?

Z jednoho z těchto strojů, konkrétně IL-28, který nesl trupové označení TH-14, byl dne 21. března 1957 proveden seskok z výšky 12 580 metrů, to bylo na hranici dostupu tohoto letounu, padáky se otevíraly ve výšce 800 metrů, délka volného pádu byla podle barografu 11 600 metrů, tento seskok provedl Jaroslav Jehlička, Zdeněk Kaplan a Gustav Koubek, seskok byl proveden ve dne na letiště „Boží Dar“ ve výcvikovém prostoru Mladá.

Následně tato trojice provedla 27. března 1957 noční seskok ze stejného letadla, ale v noci z výšky 12 815 metrů, volný pád byl v tomto případě 12 200 metrů, na stejné letiště, oba seskoky byly uznány jako světový rekord a nebyly překonány nejméně po dobu jednoho roku.

Jistě se budete ptát, jakým způsobem výsadkáři opustili letoun. Celkem to bylo jednoduché, na zemi se před startem usadili v pumovnici letadla na systém popruhů, po startu si v předem domluvené výšce přesedli přímo na dvířka pumovnice, no a ve výšce určené k seskoku, se pumovnice prostě otevřela. Padáky otvírali pomocí přístroje KAP-3

Boží Dar bylo i naše letiště odkud jsme startovali k provádění seskoků na doskokové plochy v blízkém či vzdáleném okolí letiště. Přímo na letiště se neskákalo.


R/MŘ

Pokračování najdete v sobotu 4.května 2024

.............

Foto 1: Na fotografii je IL-28 s trupovým označením, které se u letectva používalo v padesátých letech.

Foto 2: Pohled z kabiny L-200 D „Morava“ na dráhu 06 na letišti Bochoř u Přerova při přiblížení na přistání.

TROCHU HISTORIE 36

Odchod znamenal pro stovky rodin, obrovskou tragédii. Movitější si postavili nové domy mimo zabrané území, méně zámožní rolníci se rozptýlili k příbuzným po okolí.

Němci po celou dobu okupace prostor přestavovali a rozšiřovali, v prostoru vybudovali šest střelnic, postavili řadu bunkrů, pozorovatelen a pěchotních úkrytů. Mezi Tuchomí a Hasinou postavili rozsáhlé muniční sklady, ve kterých bylo více jak sto padesát vagonů munice.

Na přelomu let 1940-1941, probíhaly v prostoru přísně utajované zkoušky s vrtulníky Focke- Achgelis, které byly vyrobeny v podzemní továrně v Rabštejně, a další zkoušky různé zkoušky speciálních vozidel, například ponorného tanku.

Přilehlé polní letiště využívala i Luftwaffe. V té době se zde natáčely filmy německé válečné propagandy, které pak byly ve filmových týdenících vydávány za záběry z východní fronty.

Koncem války byl do prostoru přesunut německý pluk z Polska s množstvím obrněných vozidel, na jaře 1945 sem byl přesunut německý pluk, nebo lépe řečeno jeho zbytek, který prošel bojem při vylodění spojenců v Normandii, a také konečná montáž stíhačů tanků Hetzer z pražské továrny ČKD. Byl zde i obrněný vlak, se kterým se během pražského povstání vojáci jednotek SS, snažili zasáhnout do bojů v Praze.

Jak se blížil konec války v roce 1945, tak u občanů žijících na hranicích vojenského prostoru nebo v jeho těsné blízkosti, začala převažovat nejistota, jestli při svém bránění nebudou Němci decimovat vesnice a zanechávat za sebou spoušť, tak jak to činili jinde.

Proto začali na zahradách kopat kryty, do beden ukrývali nejcennější věci a potraviny.

Milovický prostor Němci opouštěli s postupujícím sledem událostí, pamětníci vzpomínali, že okupanti houfně odjížděli i na bicyklech. Útěkům německé armády velmi přitěžovala povstalecká aktivita, vykolejenými vlaky se zeminou a následnému přerušení trati, která se velmi rychle ucpala dalšími transporty. Němci těsně před svým odchodem vyhodili do vzduchu muniční sklady u Všejan a v Houštině.

Ráno 9.5.1945, převzaly vojenský prostor československé jednotky Revolučního národního výboru V Milovicích, od něho potom 17.5.1945 převzala správu prostoru až do odchodu v listopadu 1945 Rudá armáda.
Po odchodu Rudé armády Milovický prostor převzala Československá armáda, rozšířila jej na konečnou rozlohu 58 km2 a v sousedství na Božím Daru vybudovala na tehdejší dobu, moderní letiště.

Lidé, kteří byli donuceni se za války vystěhovat, mohli se podle vydaného repatriačního zákona vrátit. Dekretem byla zrušena platnost všech vynucených smluv a vyvlastnění. Bohužel ale mnohé domy byly zničeny nejen válkou, ale především vykradači, kteří se vrhli na obce, které Němci opustili a drancovali vše, co mělo jen trochu nějakou cenu. Mizela okna, dveře krovy i kamna.

Podíl na tom měla i Rudá armáda, za těch několik měsíců přechodné správy.
Přestože bylo lidem vlastnictví formálně vráceno, tak armáda chtěla zabránit obnovení dřívějších vesnic ve prospěch získaných území pro armádu.

Návrh na přidělení nejlepších obcí z vysídleného pohraničí, které by byly přejmenovány podle jejich původních bydlišť, však všichni obyvatelé do jednoho zamítli. Přesto si ale vojenská správa vyhradila konečnou úpravu hranic vojenského prostoru, především v katastrech obcí Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník a Luštěnice.

Československá armáda prostor využila nejprve ke zřízení skladu techniky, která zde zůstala po útěku Wehrmachtu, ta ale stejně skončila v hutích, a to včetně mnoha unikátních prototypů, z nichž některé pocházely ještě z třicátých let.

V roce 1946 bylo vojenské cvičiště opět dáno do provozu, jeho zahájení se zúčastnil i generál Svoboda.

V roce 1947 kdy došlo k reorganizaci armády, byl do Milovic přemístěn dělostřelecký oddíl a v roce 1950, 3 tanková divize.

V roce 1949 vešel v platnost zákon, který upravoval postavení vojenských výcvikových prostorů, obyvatelům přilehlých obcí, bylo zakázáno do těchto prostorů vstupovat, a to včetně lesů. Byly zřízeny Vojenské lesy a statky s ředitelstvím na Lipniku.

V roce 1950 se přehlídky vojenského učiliště zúčastnil i tehdejší ministr národní obrany, generál Alexej Čepička.

V roce 1951 byl zřízen Vojenský újezd Mladá, tím byly odloučeny správní věci vojenského tábora od Milovic. V padesátých letech se opět jednalo o dalším rozšíření výcvikového prostoru v katastru obce Lipník.

Po návštěvě delegace zástupců obce Lipník v čele předsedou MNV na velitelství tankového a mechanizovaného vojska dne 8 ledna 1952, rozhodlo Ministerstvo národní obrany dne 25 ledna 1952 o tom, že obec Lipník nebude do rozšíření vojenského újezdu zahrnuta.

Po roce 1945 v prostoru sídlila opět československá armáda, a to až do invaze v roce 1968, kdy ji nahradila okupační vojska, konkrétně tak zvaná Střední skupina vojsk, ta zde měla svoje velitelství v ČSSR.
Pro potřeby sovětské armády byl z Milovic denně vypravován z Milovic do Moskvy speciální vlak.

V roce 1991 sovětská armáda celý prostor opustila, vláda ČSFR dne 5 září 1991 rozhodla o zrušení vojenského újezdu Mladá ke dni 31. prosince 1991. Usnesením vlády ze dne 20. prosince 1991 pak bylo celé území vojenského újezdu přerozděleno mezi obce Benátecké Vrutice, Benátky nad Jizerou, Brodce, Čachovice, Lipník, Luštěnice, Milovice, Smilovice a Straky.

V podstatě se tak obnovilo dřívější správní a katastrální členění celé oblasti, zůstalo zde ale obrovské množství opuštěných vojenských i civilních objektů, včetně již zmiňovaného letiště, z velké časti, byly tyto stavby zdevastovány a jejich vybavení rozkradeno.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 27.dubna 2024

TROCHU HISTORIE 35

V DOBĚ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY BYL V MILOVICÍCH TÁBOR, kde byli drženi zajatci z ruské a italské fronty.

Vzhledem k nuzným stravovacím a hygienickým podmínkám zde docházelo k vysoké úmrtnosti zajatců, až 36 lidí denně.

O hřbitov je vzorně pečováno, v přilehlé budově je malé muzeum, každý rok v listopadu se zde pořádají vzpomínkové slavnosti. Vznik hřbitova úzce souvisí se zahájením 1. světové války v roce 1914, nikoliv se založením VVP Milovice- Mladá. Se stále vrůstajícím počtem zajatců a přítomnosti infekčních onemocnění, které byly v podobných zařízeních více než běžné, bylo tedy na místě, co s ostatky zemřelých zajatců.

Zpočátku byla těla zemřelých pochována na místním civilním hřbitově, ten však nemohl pojmout tak vysoký počet těl, a proto došlo v roce 1915 ke zřízení již zmiňovaného hřbitova. Zpočátku byla, jak jsem již uvedl dříve, těla zemřelých ukládána k poslednímu odpočinku po jednom, ale se vzrůstajícím denním počtem úmrtí, bylo přistoupeno k pohřbívání do hromadných hrobů. Podle dostupných údajů je zde pochováno více než 5000 osob italské národnosti, odtud také pochází označení hřbitova jako italský.

Ještě jedna poznámka, během 2. světové války zde byly uloženy ostatky příslušníků Wehrmachtu, ty byly později exhumovány a převezeny na německý hřbitov v Mariánských lázních.

Na pomnících je mnoho osobních nápisů, zde jsou některé z nich.
Nápis 1915 – 1918, NEŽELTE SMRTI VÍTĚZǗ

AI SOLDATI ITALIANI MORTI IN PŘI GIONI A LA FRATERNA PIETA DEL POPOLO CECOSLOVACCO

RUCCKNMЂ BONHAMЂ 1914 – 1918

***

Vraťme se ale k výcvikovému prostoru...

Z důvodů rozšíření cvičiště a také snadnější dopravy jak materiálu, tak jednotek, byla v roce 1921, z Lysé nad Labem do Milovic, vybudována železniční vlečka, ta mimo jiné, kromě již zmiňované přepravy vojáků i obyvatel Milovic, sloužila i k výcviku železničního vojska.

V roce 1923 se začalo jednat o rozšíření cvičiště o 2 700 hektarů, tedy na celkovou rozlohu asi 5 000 hektarů. Jednalo se o rozšíření, do kterého spadaly Dražice, Brodce, Hory, Kostomlaty, Všejany, Struhy, Oujezd, Josefov a také Luštěnice, z tohoto plánu však nakonec sešlo.

Ve dvacátých letech byla v rámci takzvané "útočné vozby československé armády", v Milovicích zřízena tanková četa s francouzskými tanky Renault FT, která byla jediná v celé armádě, ta kromě vlastního výcviku sloužila jako ukázková i pro jiné útvary. Milovický pluk pak v roce 136 převzal první tanky vyrobené ve firmě Škoda a ČKD, a o rok později měl ve výzbroji již 197 tanků, naší výroby.

Mezi obyvateli Milovic a armádou byla velmi dobrá spolupráce, vojáci vybudovali pro děti Skautský domov, zajišťovali přepravu stanů na letní skautské tábory, armáda zapůjčovala stadion ve vojenském táboře na všechny sokolské akce, také vydláždila silnici z Milovic do Lysé, a průtah samotnými Milovicemi.

Okupace Československa v roce 1939, mimo jiné, znamenala i obsazení vojenského prostoru Milovice-Mladá, a zkonfiskování československé armádní výzbroje. Milovický prostor byl Němci přejmenován na „Truppenübungsplatz“ Milowitz“ a sestával ze tří táborů. Jeden z nich „Nordlager“ tvořil právě prostor „Zelená“ u Luštěnic. Jeho určením byl výcvik jednotek před odchodem na frontu. Němci zde cvičili jednotky Rommelova „Afrika Corps“, zdejší krajina včetně podnebí připomínala sice vzdáleně, bojiště v Africe.

Od samého začátku okupace Němci počítali s rozšířením prostoru, které se nepodařilo prosadit za Rakouska-Uherska, a ani ve dvacátých letech, a to na celkovou rozlohu 5 300 hektarů. Za neuvěřitelně krátkou dobu měli vše administrativně připraveno k vystěhování obcí Jiřice, Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník, Zelená, Kbel, Újezdec a také Mladotín - to byla osada v blízkosti Benátek nad Jizerou, ten byl zcela vystěhován a srovnán ze zemí.

Byla zabrána část katastrů dalších obcí, mezi nimi Luštěnický. Vystěhovalci dostali striktní ultimátum k opuštění svých domů do 31. 10. 1940. Majitelé domů pokud souhlasili s prodejem, podepsali s Německými úředníky smlouvu, kde si mohli určit cenu, v opačném případě jim hrozilo vyvlastnění za směšnou částku.

R/MŘ

Další pokračování naleznete v sobotu 20.dubna 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 34

Než ale začnete vzpomínat, jak to tenkrát bylo, tak je nutné vrátit se do doby, kdy vojenský výcvikový prostor Milovice – Mladá vznikal.

Kasárna „Zelená“ leží na jeho nejsevernějším výběžku, vzdálená, jak jsem již dříve uvedl od obce Luštěnice, zhruba jeden a půl kilometru, a to po státní silnici z Luštěnic do městyse Brodce.

Za našeho působení vedla od kasáren do Luštěnic polní cesta lemovaná alejí třešní, v současné době jsou ovocné stromy vykácené a cesta je zoraná. Vidět ji můžete jen z leteckého snímku kasáren, a okolí. Na místě bývalých kasáren bylo postaveno nové sídliště, i o tom, je zmínka v předchozích kapitolách.

Všechno začalo již v roce 1904, Rakousko – uherská armáda, dost neúspěšně svedla několik bitev v Prusko – rakouské válce.

Císařský dvůr ve Vídni rozhodl, že musí dojít k modernizaci jeho armády, a to včetně důkladného výcviku. Armádě k tomu ale chyběla jedna důležitá věc, a to bylo místo pro trvalý výcvik Nejvhodnější území pro boj a střelba si vytipovala na rozsáhlém území, do kterého spadaly tehdejší Nové a Staré Benátky, Kbel, Jiřice, Vrutice, Milovice, Mladá, Lipník a Struhy.

Vyhláškou o vyvlastnění nemovitostí vydanou dne 30.4.1904,armáda začala vykupovat statky, pozemky a domy, kdo prodat nechtěl ten byl donucen, ostrý dělostřelecký výcvik v těsné blízkosti domů, byl docela slušný psychologický nátlak. Obec Mladá, která měla šest statků, osmnáct chalup, školu a faru, byla kompletně vystěhována a srovnána se zemí.

Armáda potom v roce 1907, jako kompenzaci škod za původní kostel Svaté Kateřiny v Mladé, vystavěla v Milovicích nový kostel, faru i hřbitov. Rakouská armáda potom v tomto prostoru cvičila až do skončení 1. světové války v roce 1918.

V jejím průběhu byl vybudován u Milovic velký zajatecký tábor, pro ruské, srbské a italské válečné zajatce. Tábor měl 65 jednoduchých baráků, byly ztlučeny jen z prken a polepeny černou lepenkou, tak zvaným „tér papírem“, stály na podezdívce z cihel, do každého z nich se vešlo až 300 zajatců.

Životní podmínky v táboře byly velmi těžké, zajatci umírali na infekční choroby, z nedostatku potravy, a také vyčerpáním z těžké práce. Pracovali při údržbě tábora, samotného vojenského cvičiště, na polích, v lesích, na stavbě silnic a také museli kopat hroby pro zajatce, na Vojenském zajateckém hřbitově pro zajatce, kteří zemřeli. Na hřbitově bylo pochováno několik tisíc zajatců různých národností, ale převažovali Italové. Prací zajatců vznikla i tak zvaná „ ruská silnice“ mezi obcemi Mladá a Lipník.

Po skončení 1.světové války a vzniku samostatného Československa, také samozřejmě vznikla i Československá armáda.

Ta začala výcvikový prostor také využívat, zejména pro dělostřelecký výcvik, zkoušky těžké dělostřelecké munice, byly zde umístěny vojenské instrukční školy a mimo jiné probíhal i výcvik balonového vojska.

Zdejší posádku dvakrát a to v roce 1920 a 1922 navštívil tehdejší prezident T.G. Masaryk Jak jinak, samozřejmě přehlídka vojska a ukázka cvičné dělostřelby. V roce 1922 byl odhalen i pomník válečným zajatcům, a následně zde byly každoročně pořádány vzpomínkové slavnosti. Ty jsou zde pořádány i nadále.

Zde bych se velmi rád zmínil o válečném hřbitově. Na hřbitově je pískovcová socha z roku 1921, od sochaře J. Deyla, ta ale nepředstavuje tradiční pojetí pomníku, socha je věnována nejen obětem 1 světové války ale zároveň oslavuje vznik samostatného Československa.
Socha znázorňuje muže, který se opírá o štít, na kterém jsou reliéfní znaky všech zemí nového Československa, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, muže doprovází mohutný dvouocasý lev, který do země zašlapává dvouhlavou orlici, ta symbolizuje zaniklé Rakousko – Uhersko. Na pravou stranu pomníku byla dodatečně vysekána i jména obětí 2 světové války.

V roce 2022 se na hřbitově konal další ročník pietního aktu, za zemřelé italské válečné zajatce, toho se pravidelně zúčastňuje i České velkopřevorství řádu Sv. Lazara, dále italský velvyslanec, členové italského horského sboru Alpini, zástupci armády ČR, místní zastupitelé a zástupci církve.

Ptáte se proč zástupci velkopřevorství? Řádová historie je totiž s Milovicemi velmi úzce spjata a to prostřednictvím řádového preláta Antonína hraběte Bořka – Dohanského, který zde sloužil právě zmiňovaným válečným zajatcům. Službě zasvětil celý svůj život, který nakonec krutě vyhasl v nacistickém koncentračním táboře Osvětim.

Na hřbitově jsou pohřbeni vojáci různých armád, národností a různého náboženského vyznání, proto na hřbitově uvidíte pomníčky židovské, muslimské, řecko- ortodoxní a samozřejmě i římsko- katolické, celkem je zde pohřbeno až 6500 osob.

Vůbec prvním pohřbeným byl podle kronik, válečný zajatec carské ruské armády AfamesiHricov od 135 pluku, zemřel 6. února 1925, dále je zde pohřbeno 527 ruských zajatců, údajně mezi nimi byl i vnuk ruského spisovatele Tolstého, 60 srbských a 5726 italských válečných zajatců, jednotlivě je pohřbeno 81 italských zajatců, ostatní jsou pohřbeni ve společných hrobech a to od šesti až do sto osob. Z dob Rakousko-Uherské monarchie je zde pohřbeno 325 vojáků, z toho je 224 české národnosti, 49 maďarské, 40 polské,6 rumunské národnosti a dvě ošetřovatelky české národnosti.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.dubna 2024

TROCHU HISTORIE 33

Zrychlené přesuny na 5, 10, i 15 kilometrů, a také náročné pochody převážně v noci, po skončení ostrých střeleb ve výcvikovém prostoru Ralsko, na obrovské střelnici Kuří Vody, to je právě to, co nám ti ostatní odmítají uvěřit.

Také jsme mimo silnějších zimních ponožek tenkrát fasovali i „onuce“, to byl čtvercový kus bavlněného plátna, letní ty byly tenké, zimní byly ze silnějšího plátna. Pokud jste naučil nohy do nich „zabalit“, tak neměly chybu, ale při nesprávném omotání způsobovaly řadu problémů, zvláště při delších pochodech.

Onuce se spolu s ponožkami obouvaly do služební obuvi vzor 60, nebo staršího vzoru 25, to byly kožené šněrovací boty, nikdo jim neřekl jinak než „kanady“, na rozdíl od jiných jednotek, které používaly tak zvané „půllitráky“. To nebylo nic jiného, než takové hrubě ušité holínky z poměrně tvrdé, hrubě vyčiněné kůže, ty měly nesporně jednu velkou výhodu, při obouvání jste se nemusel zdržovat šněrováním, ačkoliv neustálým používáním kanad, jste získal ve šněrování rutinu.

Na horní fotografii (fotografie v příloze) jsou boty tak zvané „půllitráky“. Fotografie je ale zavádějící, boty nebyly světlé, ale tmavě hnědé až černé, v barvě kůže, a nešly vyleštit, na dolní fotografii je obuv vzor 60 tak zvané „kanady“ Ty pevně držely na kotníku, což pro nás výsadkáře bylo nesmírně důležité.

Ještě bych rád připomněl jednu takovou raritu, která se týká obuvi vzor 60. Kanady, které se používaly každý den, měly gumovou podrážku s nějakým „proti skluzovým“ vzorem. Ale byl ještě jeden typ této obuvi, který měl podrážku koženou a bez nějakého vzoru. Byly to kanady, které používaly pochodující jednotky na přehlídkách na Letné. Ptáte se proč? Gumová podrážka zvuk pochodující jednotky spíše tlumila, kdežto kožená zvuk spíše zvýrazňovala.
No a dovedete si představit, jak by asi vypadaly pochodující jednotky v těch půllitrácích?

Ale vrátím se zpět k tomu, jak to tenkrát bylo, právem jsme na to hrdí, a proto si dnes i po těch šedesáti třech letech, které od naší služby u výsadkových jednotek uplynulo, nasadíme „červený baret“, který byl zaveden do výstroje až po našem odchodu do zálohy, a na službu u hedvábného hrotu armádního meče s nostalgií vzpomeneme. Ve vzpomínkách zůstaneme i s kamarády, kteří spolu s námi pod vrchlíky padáků sloužili, ale kterým putování po této zemi skončilo dříve, a kteří odešli sloužit k nebeské rotě, kde to mají ke hvězdám hodně blízko.

Tak přátelé a kamarádi, naše ranní oblékání připomíná spíš zpomalený film, který doprovází zvuky,jako ó, ach, kruci, prostě věkem se ztratila schopnost rychle se obléct jako tenkrát při poplachu, na obloze již není a ani nebude vidět upoutaný balon, to byla ta neskutečná romantika výsadkářského pravěku, ani neuslyšíte charakteristický zvuk padáku, který se nad vaší hlavou právě otevřel, zmizel také zvuk dvou devítiválcových motorů dopravních „ iljušinů“.

Přesto nebo právě proto čas od času zvednete k nebi svoji notně prošedivělou hlavu, a to když se na nebi objeví stařičký dvouplošník AN-2, s civilní imatrikulací, kterému nikdo neřekne jinak než „Andula“, která zvukem motoru vzdáleně připomíná zmizelé „čtrnáctky“, a ze které skáčou parašutisté z civilních aeroklubů a seskoky si platí, aby se za chvíli volného pádu nad jejich hlavami objevil vrchlík moderního padáku typu „křídlo“.

To zůstanete na chvíli stát až do doby než se vedle Vás uslyšíte hlas Vaší paní, se kterou jste přijel nakupovat do supermaketu „ tak co, to tady budeš zase stát a čučet, nebo půjdeme nakupovat“ a jí pronesená slova Vás vrací ze vzpomínek zpět do každodenní reality. Je nutné ale zdůraznit, že ne všechny manželky jsou takové, drtivá většina chování svých mužských protějšků toleruje, a sem tam jim umožní uvolněním financí z rodinného rozpočtu, nákup nějaké výsadkářské relikvie, a také se spolu s nimi zúčastňuje akcí, které veteráni, bývalí výsadkáři pořádají. Za to jim patří náš dík.

Ano, je to již neskutečných šedesát tří let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích, a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, běhat zrychlené přesuny a zdolávat výsadkovou překážkovou dráhu, kterou by z dnešních dobře placených profesionálů, sotva kdo zvládl.

Proto otevřete nějakou krabici, nebo album, kde máte uloženy zažloutlé černobílé fotografie z vojny, a pokud jste elektronicky trochu vzdělaní, a fotografie máte uloženy v počítači, nasaďte na svoje věkem unavené oči s několika dioptriemi brýle, a začněte tyto fotografie prohlížet.

Fotografie z doby, kdy jsme na pravé kapse vycházkové uniformy nosili odznak padáku s andělskými křídly, a na límci stejné uniformy, dvě malá letadélka s padáčkem uprostřed, to bylo límcové označení druhu zbraně. Nošení těchto odznaků bylo výsadou mužů, kteří sloužili u výsadkového vojska. Pokud někdo z Vás, žádné fotografie nemá, tak právě proto jsem si dovolil nějaké na dalších stránkách nabídnout. Tak prosím prohlížejte a vzpomínejte.

MOŽNÁ SE PŘI ČTENÍ NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKŮ OBJEVÍ VE VAŠEM OKU SLZA, ALE TO NEBUDETE PLAKAT, JEN Z OČÍ BUDETE VYLÉVAT SMUTEK, NAD DÁVNO ZMIZELOU DOBOU SVÉHO MLÁDÍ.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 6.dubna 2024.

TROCHU HISTORIE 32

Od ostatních jednotek jsme se lišili uniformami, nosili jsme polní maskovací oděv, později tolik kritizované maskáče „vzor 60 mlok“, ale také zbraněmi.

Zatím co ostatní jednotky používaly samopaly vzor 24 nebo 26 (ty některé jednotky používaly ještě v sedmdesátých letech minulého století, a které se v Luštěnicích balily do přepravních beden určených na cestu přes moře na Kubu, eventuálně samonabíjecí pušky vzor 52, které patřičně pochromované, předvádějí různé skupiny současné armády, která se předvádí na různých akcích, při ještě různějších příležitostech), dostali jsme i nové zbraně se sklopnou ramenní opěrkou, útočné pušky vzor 58 V.

Písmeno „V“ znamenalo, že zbraň je určena především pro výsadkáře. Zde chci připomenout rozdíl mezi samopalem a útočnou puškou, zatím co samopal vzor 24 a 26 používal pistolové střelivo ráže 7,62 x 25 Tokarev, tak útočná puška používá puškový náboj 7,62x39 mm.

Do naší výstroje patřily i „útočné nože VO – 07“, služné neboli „žold“ jsme měli o 10 Kč vyšší než jiné jednotky, stravovací normu jsme měli v normě 5, vyšší byla jen norma „L“ na tu měl nárok létající personál. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci jsme měli také víc seskoků, tenkrát samozřejmě placených.

Foto1 - mlok

Blůza s kapucí, polní maskovací stejnokroj „ vzor 60 Mlok“, kapuce byla s blůzou spojena přišitím, nosila se srolovaná na zádech pod límcem. V létě bylo v maskáčích horko, v zimě zase, jak jinak zima, ale v zimním období se do maskáčů používaly zateplovací vložky „ Aratex“.

Maskáče se také dost rychle při každodenním nošení zašpinily, zvláště kalhoty v oblasti nad koleny. Později byly zrušeny, ve zdůvodnění se uvádělo, že hodně připomínají tehdejší německy „Bundeswehr“. To ale nevadilo, když se po zrušení výsadkového střediska v roce 1964 do uvolněných objektů nastěhovala 1 průzkumná rota, útvar krycí číslo 9669, ten maskáče „mlok“ bez problémů při výcviku používal. Ještě větší paradox byl po zrušení tak zvaných „kamuflážek“ neboli „ pestrých kabátců“, ty byly na nějakou dobu nahrazeny kabátci „mlok“.

Foto 2 - Štáb 22 výsadkové brigády, pochoduje před radnicí v Prostějově v kabátcích vzor 60 „mlok“, za nimi je budova Prostějovského zámku, vlevo na snímku je trochu vidět hudba výsadkové brigády, kterou řídil major Holoubek.


Foto 3 - Příslušníci 1 průzkumné roty VÚ 9669 v Luštěnicích, na překážce „lanový most“ v maskáčích vzor 60 „mlok“, fotografie je z roku 1965.

Nikomu tenkrát nevadilo, že maskáče připomínají Bundeswehr. Ono totiž záleželo na tom, kdo právě jednotce velel a nošení výstroje dovedl prosadit. Každý z velitelů vyšších jednotek si hrál na svém písečku. Stejné to bylo i s noži VO – 7, o tom ale později.

Na závěr, v maskáčích vzor 60 „mlok“ se skákalo i na monstrózním cvičení „Vltava“, tyto maskáče si oblíbil i Jásir Arafat a nosil je při každé příležitosti.

TROCHU HISTORIE 31

ESPIRIT DE CORPS – DUCH NAŠEHO SPOLEČENSTVÍ.
Kdo nikdy na padáku neopustil letící letadlo odkud
samoty, vesnice a města připomínají spíše dětské hračky, kdo nikdy
nezažil radost i strach z volného pádu, pískání větru v uších a proud
vzduchu bijícího do obličeje, ten nikdy nepochopí hrdost a čest výsadkáře.

SIN MIEDO – BEZE STRACHU
Čím ostatní být nemohli, tím jsme byli my
Čeho se ostatní báli, to jsme byli my
Kam se ostatní báli jít, tam jsme šli my
Co ostatní nedokázali splnit, to jsme splnili my
Ti ostatní mohou zapomenout, ale ne my.

S HRDOSTÍ MŮŽEME ŘÍCT, ŽE JSME BYLI VÝSADKÁŘI ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY.

Ohlédnutí a připomenutí doby šedesáti tří let, které uplynuly do naší základní vojenské služby u výsadkových jednotek bývalé Československé lidové armády, výsadkových padákových praporů, 57. motostřeleckého pluku VÚ 8015 Stříbro, a 74 motostřeleckého pluku VÚ 2071 Karlovy Vary, které působily v sestavě 19.a 20 motostřelecké divize 1. armádního sboru.

Tyto prapory v přísném utajení vykonávaly výsadkový výcvik a seskoky padákem právě u 1. výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích.

Luštěnice, na mapě je najdete na silnici číslo 38, to je hlavní tah mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, od té je vzdálena zhruba 15 kilometrů, stejná vzdálenost je i z Luštěnic do Nymburka. Z Luštěnic do Prahy je to v dnešní době po dálnici R 10 nějakých třicet pět kilometrů, to ale musíte z Luštěnic do obce Brodce na exit 33.

Luštěnice jsou celkem bezvýznamná obec, v roce 2018 oslavila 750 let od svého založení. V šedesátých letech minulého století se ale nesmazatelně vryla do paměti několika stovek mladých mužů, kteří zde jako devatenáctiletí kluci, nastoupili v té době k vykonání základní vojenské služby. Zase nic výjimečného, takovou službu musel podle tehdejšího zákona vykonat každý muž po dovršení věku devatenácti let, služba v armádě patřila podle zákona k té nejčestnější povinnosti každého muže.

V tomto případě zde ale přece jen něco výjimečného bylo. Čas od času se nad obzorem objevil upoutaný balon, pod kterým byl koš, no koš, byla to obyčejná bedna, zbitá z neohoblovaných prken, natřených jak jinak než barvou khaki. Z té bedny vypadávaly v pravidelných intervalech postavičky, nad kterými se po chvíli jejich pádu, objevil vrchlík padáku.

Stejně tak se nad okolím a samotnými Luštěnicemi, objevovala v té době velká vojenská dopravní letadla, ta měla otevřené dveře, a i z nich vypadávala řada postaviček, nad kterými se vzápětí, otevíraly vrchlíky padáků.

Těch letadel bývaly různé počty, někdy jen jeden, někdy tři, a někdy také dvanáct nebo i více, podle toho, kolik výsadkářů mělo za úkol z těch letadel vyskočit. Letadla nelétala moc vysoko, jen asi 500 metrů nad zemí, byla dobře vidět a také hlavně slyšet, pokud jich bylo více, tak se vzduch chvěl hukotem jejich motorů, ale jak se letadla vzdalovala směrem k doskokovým plochám, tak zvuk slábl, až se úplně ztratil.

Za nějaký čas se ty postavičky, nyní již proměněné na vojáky, v polních maskovacích uniformách, objevily někde na lesní cestě v blízkosti kasáren na lesních cestách, po kterých se skrytě ve dne i v noci po splnění úkolů vracely do kasáren.

Do kasáren „Zelená“ na severním okraji lesního komplexu nazývaného „Svatojiřský les“. Kasárna byla od Luštěnic přístupná ze stání silnice číslo 275 směrem na městys Brodce, na kilometru 1,6, odbočením vlevo, byla to a je dosud jediná odbočka na této silnici. Ze silnice to bylo k bráně do kasáren asi 600 metrů. Od brány do samotného ubytovacího prostoru to bylo dalších 500 metrů, okolo stožárů, různých výcvikových zařízení, fotbalového hřiště, a také vodárny, ukryté v malém lesíku.

Zde si dovolím trochu odbočit, v současné době je na místě bývalého výsadkového cvičiště vybudováno moc pěkné sídliště „Sluneční“, v drtivé většině v něm bydlí zaměstnanci automobilky Škoda v Mladé Boleslavi.

Ještě jedna zajímavost, při našem setkání veteránů výsadkového vojska v roce 2011, zorganizovaném v Luštěnicích při příležitosti připomenutí padesátého výročí od nástupu naší základní vojenské služby, mně byla nabídnuta starostou obce, možnost přidělení bytu v této lokalitě. Tuto nabídku jsem s poděkováním odmítl.

Do těchto kasáren jsme tenkrát nastoupili jako devatenáctiletí kluci, abychom zde vykonali výcvik výsadkáře a také seskoky padákem. Nepotřebovali jsme k tomu žádná výběrová řízení, psychotesty, nebo jiné podobné nesmysly, dostali jsme povolávací rozkaz a na jeho základě nastoupili k určenému útvaru.

Nestáli nad námi, ani na nás neřvali vytunění svalovci se slunečními brýlemi na ksichtu, nemuseli jsme tahat velkou pneumatiku, nebo nosit nad hlavou kládu, podle vzoru armády júesej, stejně tak jsme nemuseli hledat padesátikorunovou minci, hozenou do nádoby s vnitřnostmi hovězího a vepřového dobytka. To je ta šikana, a degradace myšlení.

Ano kamarádi, je to již neskutečných šedesát tři let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, na kterých jsme prováděli seskoky, cvičit sebeobranu a boj zblízka, a také běhat nezapomenutelné zrychlené přesuny.

R/MŘ

Pokračování "Historie.." v sobotu 23. března 2024

TROCHU HISTORIE 30

Šli jsme do budovy, jak jsme zjistili, tak to byla jídelna. Zde každý dostal talířek s párkem a dvěma rohlíky, poměrně v klidu jsme dojedli, a potom odešli z jídelny ven.

Tam jsme byli vyzváni, abychom se trochu seřadili, a následně jsme byli odvedeni do velké umývárny, nazývané kombajn, kde jsme odevzdali všechny civilní svršky, ty byly později odeslány na naši domovskou adresu, a tak jak nás Pán Bůh stvořil, odešli pod sprchu.

Na cestu do sprchy jsme ještě dostali mýdlo a ručník. Pokud si někdo myslí, že ze sprch tekla příjemně teplá voda tak se hluboce mýlí, možná, ti před námi. Rychle jsem se opláchl tou studenou vodou, a odešel do další místnosti, tam za dlouhými stoly stálo několik vojáků, na stolech potom hromady maskovacích uniforem, košil, trenýrek, opasků a bot. Po nahlášení svého jména, jsem postupně všechny tyto věci vyfasoval a potom začalo moje první vojenské oblékání. Málem bych zapomněl, také jsem byl samozřejmě slušivě podle předpisu ostříhán.

***
Před dalším čtením chci ještě jednou upozornit, že všechny použité symboly, zkratky nebo oslovení v dalších článcích, nepropagují žádná hnutí nebo organizace, a nevyzívají k násilí proti jednotlivcům, nebo skupinám osob.
Fotografie stejně tak i kopie jednotlivých dopisů a dokumentů jsou chráněny autorskými právy.
***

Zde jsme již byli vyzváni k rychlejšímu pohybu, a také oslovováni jako vojáci. Rozhlédl jsem se po skupině bývalých branců, teď již polovičních vojáků, a hledal toho spolucestujícího z Olomouce. Kousek ode mne se ozvalo, to čučíš, jsem to já. Vedle mne stál ten kluk z vlaku, teď již oblečen, pardon vojensky ustrojen stejně jako já, do polní maskovací uniformy vzor 60 mlok.

Okolo nás se šířila neskutečná vůně naftalínu, který byl na výstrojní součástky použitý, a to asi ve větším množství než určoval předpis. Ta vůně toho naftalínu mně provázela dost dlouho, ale postupně jsem s ní smířil.

Od toho kombajnu jsme byli odvedeni po okraji borovicového lesa dál k jednomu z několika nízkých baráků. Před ním postávaly hloučky pokuřujících vojáků, kteří zřejmě přijeli před námi, ti byli také cítit tím naftalínem.

Voják, s jedním červeným páskem nad kapsou uniformy, tedy svobodník, vzápětí vyvolal mé jméno, potom mně odvedl dovnitř té budovy, do velké místnosti plné postelí, na jedné z nich visela jmenovka s mým jménem, a na posteli hromada věcí. Byl jsem vyzván k uložení těch věcí do skříňky ve vedlejší místnosti, i na skříňce bylo moje jméno.

Nevěřícně jsem zíral na tu neskutečnou hromadu, kterou jsem po zkontrolování a následném podepsání výstrojního listu, narovnal do mrňavé skříňky, všechno se tam vešlo. Po narovnání té výstroje, jsem si oddechl, a vyšel před budovu, z jedné s kapes uniformy vytáhl krabičku s cigaretami, a jednu si zapálil.

U malého stolečku u vchodu do budovy stál voják, na uniformě měl červené šňůry, později jsem se dozvěděl, že tak byl označen dozorčí roty, ten za chvíli zavolal, nástup na večeři a vzápětí na to oznámil, že je potřeba si vzít třídílnou jídelní soupravu neboli ešus a v plátěném pytlíku i příbor. Nějak jsme se zformovali do troj řadu a po povelu jednoho z poddůstojníků odešli do jídelny.

Co bylo na večeři, si nepamatuji, ale také si nevzpomínám na to, že by někdo z nás na to jídlo v tom ešusu použil příbor, jídlo bylo ale dobré a bylo ho poměrně dost. Po konzumaci první vojenské večeře jsme se vrátili k tomu baráku, a než jsme se rozešli, tak nás dozorčí seznámil s tím, jak to bude ve zbytku dne dále pokračovat.

Pokud budeme psát domů, tak dopis odevzdáme u stolku dozorčího naše adresa je vojenský útvar 1910/Z. Potom také že je potřeba provést úklid v budově, tak zvané rajony, po nich chvilka volna, potom osobní hygiena a večerka. Večerka je ve 22.00, spát budeme ve slušivých nočních košilích barvy khaki s nezaměnitelnou vůní toho naftalínu, uniformy budou srovnány do komínků na nočních stolcích, budíček je v 6.00 ráno, po budíčku jak jinak, následuje rozcvička, to je tak vše a rozchod.

Prvních rajonů jsem neměl tu čest se zúčastnit, chvíli jsme ještě s ostatními vojáky postávali a pokuřovali u budovy, potom se odešli umýt a připravit na večerku. Po jejím vyhlášení jsem zalehl na vojenský slamník neboli strožok, i o nich bude později také řeč, a protože po tom dni jsem byl trochu utahaný, tak vzápětí i usnul.

Noc uběhla rychle, ráno následujícího dne mně místo mámy probudilo pískání na píšťalku, a volání budííííček, a nástup na rozcvičku.

Byli jsme probuzeni do prvního vojenského rána u 1. výsadkového výcvikového střediska, 1 armádního sboru, krycí číslo VÚ 1910 v Luštěnicích, ve vojenském prostoru Milovice – Mladá, kasárna „Zelená“, zde budeme vycvičeni na vojenské výsadkáře.

R/MŘ

Další pokračování vzpomínek v sobotu 16.března 2024

TROCHU HISTORIE 29

Ještě než jsem já i ostatní branci nastoupili, tak jsme si z hlášení nádražního rozhlasu vyslechli mimo jiné i informaci o tom, že ve zvláštním vlaku před námi, došlo k úrazu brance, který se za jízdy vyklonil tak daleko z okna, že si o nějakou značku vedle trati urazil hlavu.

No nedivte se, tenkrát šlo za jízdy otevřít okno, žádná Pendolína ještě nejezdila, jasně že svoji roli v tom sehrál i alkohol. Ve vlaku moc místa nebylo, stáli jsme v chodbičce, kupé byla beznadějně obsazená branci, kteří jeli ze Slovenska, na cestě byli celou noc, a po zlikvidování zásob pálenky se potřebovali trochu vyspat, tak si z jednotlivých kupé udělali lehátkový vagon.

Vlak ještě zastavil v Zábřehu na Moravě, tam nastoupili další branci, potom byla delší zastávka v České Třebové, tam se měnila lokomotiva, delší zastávky samozřejmě využili všichni ti žízniví, aby nakoupili zase nějaké to pivo na cestu.

Na chodbičce vedle mne stál kluk, který také nastoupil v Olomouci, dali jsme se spolu do řeči a vzápětí jsme zjistili, že na povolávacím rozkazu máme stejné číslo a místo útvaru. Ve zbytku času, který nám zbýval do vystoupení v místě určení, jsme zjistili i to, že jsme vyučeni ve stejném oboru a to byl, jak jsem již dříve uvedl soustružník kovů. Při tom vzpomínání nám cesta rychle uběhla, a než jsme se nadáli tak vlak zastavil ve stanici Kolín.

Rozhlas brance upozorňoval, že máme nastoupit na normální osobní vlak směr Nymburk, což jsme urychleně provedli. Ve vlaku byli další branci, kteří měli stejné místo určení jako my dva, tedy Luštěnice. Po mostě jsme přejeli Labe, a pokračovali směrem na Nymburk.

V Nymburku opět klasické hlášení rozhlasu, že vlak směr Mladá Boleslav odjede z koleje, její číslo a číslo nástupiště, potom vyjmenované jednotlivé stanice, a mezi nimi i Luštěnice. Tak že hurá do toho vlaku, v něm nás jelo již víc těch, kteří jsme končili v Luštěnicích.

Paní průvodčí nám slíbila, že nás na ty Luštěnice upozorní, abychom náhodou nezajeli jinam, než jsme měli. Jeden pán se přidal s tím, že i on bude v Luštěnicích vystupovat, toho jsme hned využili a začali se vyptávat, cože je to tam za posádku. Odpověděl, že ve vesnici kasárna nejsou, jen bytovky kde bydlí důstojníci dotyčného útvaru, co je to za útvar neví, ale kasárna jsou údajně někde v lese, a za války v nich byla ubytována německá armáda. Podívali jsme se s tím olomouckým klukem na sebe a Lojza, tak se jmenoval, procedil mezi zuby, no nazdar.

Paní průvodčí dodržela svůj slib, že nás upozorní, no a my jsme byli na místě. Stanice Luštěnice, malá vesnická stanice, trochu větší nádraží s klasickou nádražní restaurací, správněji hospodou.

Opodál stálo zaparkované vojenské nákladní auto, jak jsem později zjistil tak armádní Praga V3S, kousek od ní dva vojáci v maskovacích uniformách, tu uniformu jsme měli možnost o něco později poznat do detailu, byla to polní maskovací uniforma vzor 60 „mlok“.

A jak jsme tak stáli a klábosili, tak se nad obzorem objevilo to, co bylo dost často vidět v Prostějově, byl to upoutaný balon, a z něho stejně, jako u nás na Hané, ale tentokrát zřetelně viditelné, vypadávaly postavy výsadkářů, protože jsme byli velmi blízko, tak bylo zřetelně slyšet i zvuk otevírajícího se padáku.

Stejně jako v Prostějově, i zde měly padáky typický čtvercovitý tvar. Tak že chlapci hola, hola, výsadkové vojsko vás volá. U některých branců toto zjištění vyvolalo viditelné rozpaky, stejné to bylo i mého olomouckého spolucestujícího.

Mezitím nás ti dva týpci v těch maskáčích upozorňovali, že je potřeba vylézt na korbu náklaďáku, a ten nás odveze do kasáren. Na první pokus se jim to ale moc nedařilo, protože mezitím co se s námi dohadovali, tak do stanice přijel vlak z opačného směru, tedy od Mladé Boleslavi. Z něho vystoupila další parta branců, někteří, dalo by se říct že, vypadli, ti hned zamířili do té hospody.

Marné byly protesty těch dvou vojáků, nakonec jsme všichni v té hospodě skončili. Samozřejmě že i já, i když jsem pivo zrovna moc nemusel, ale nechtěl jsem trhat partu. V hospodě se ty maskáče daly do řeči, potvrdili nám to, co jsme viděli venku, že útvar je výcvikové středisko výsadkového vojska, a že to nebude dlouho trvat a uvidíme to na vlastní oči.
S tou partou z druhého vlaku přijel jeden kluk, ten měl zřejmě víc upito, tak začal chodit po rukách, mezí řečí prohodil něco o tom, že dřív pracoval u nějakého cirkusu. Stejné představení uspořádal později, samozřejmě v kasárnách, ale to bylo naposledy, co jsme ho viděli, o něco později jsme se nějak dozvěděli, že byl převelen k jinému útvaru, ale ne k výsadkářům.

Tak to pivo bylo nadlouho poslední, co jsme v té hospodě, nejen já, ale i ti ostatní vypili. Pivo se sice dalo koupit i později u útvaru v prodejně ARMY, ale bylo jen sedmistupňové, o tom ale později.

Po chvíli se těm dvěma vojákům podařilo tu partu branců na druhý pokus přesvědčit, že by bylo opravdu dobré, nastoupit na tu vétřiesku, a odejet do kasáren, kde jsme určitě již byli netrpělivě očekáváni, ha, ha.
Někteří měli s nastoupením problémy, to byla ta vypitá piva, ale nakonec jsme vyjeli, směr kasárna.

Vesnice, tedy Luštěnice nic moc, obyčejná malá vesnice, na hlavní silnici mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, tak někde uprostřed této vzdálenosti. Z té hlavní silnice jsme za malou chvilku odbočili doleva, na ukazateli jsem si stačil všimnout názvu Brodce. Ale i z této silnice jsme odbočili znovu doleva, a po chvíli zastavili před závorou. U závory voják, znovu v té polní uniformě, ale se samopalem přes rameno, pomalu zvedl tu závoru, znovu jsme se rozjeli, a byli jsme v kasárnách.

Na první pohled to jako kasárna vůbec nevypadalo, kolem byl les, nízké baráky, asfaltová cesta, a nebýt stožárů od různých výcvikových zařízení, spíš to připomínalo nějaký kemp. Ale to jsme již zastavili u nízké budovy a sesedli z korby náklaďáku, potom následoval odchod.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 9.března 2024

TROCHU HISTORIE 28

Před tím prvním seskokem jsme ale museli projít zdravotní prohlídkou. Zdravotní prohlídka o způsobilosti k provedení para-výcviku a samotných seskoků, proběhla ve Vojenské nemocnici v Olomouci na Hradisku. Nemocnice je tam dodnes a dodnes patří armádě. Lékaři tam nejsou žádná ořezávátka, patří mezi špičkové odborníky ve svých oborech.

S jedním jsem měl možnost se seznámit osobně, mnohem později, když jsem si při montáži velkého čerpadla na Vltavě v Praze, sedřel kůži na noze. Vzhledem k tomu, že Vltava nebyla vůbec čistá, a už vůbec ne stříbropěnná, jsem chytil nějakou infekci na kůži. Chodil jsem s tím hodně dlouho, a nikdo si s tím nevěděl rady, až jeden bývalý lékař z kožního oddělení vojenské nemocnice, mně tu nemocnou zadní „tlapku“ pomohl vyléčit, byl to bývalý primář kožního oddělení té vojenské nemocnice.

Ve vojenské nemocnici všichni uchazeči o výcvik prošli prohlídkou na všech odděleních, muži mimo gynekologii. Výsledek prohlídky jsme měli následně zapsán i ve vojenské knížce. Nebyla tam rozepsána všechna oddělení, jen nějaké číslo diagnózy a klasifikační skupinu, ta moje byla skupina „A“. Ještě jedna zajímavost, předvolání k prohlídce sloužilo jako omluvenka pro zaměstnavatele, který nám hradil i ušlou mzdu, a také jako cestovní doklad na cestu vlakem a autobusem, nevím, jak to bylo tenkrát možné. Na vojně se potom žádné prohlídky nekonaly, jen se na „ Seznam skákajících“ neboli manifestu, podepsal útvarový lékař, a také, připojil razítko.

Po provedení popsaných tří seskoků, jsme ještě nějakou dobu na letiště chodili, ale bylo to jen do doby, než jsme dostali povolávací rozkaz, stejné to bylo i se zaměstnáním. Prostě jsme jen čekali na doručení povolávacího rozkazu, ta doba se s neúprosnou jistotou pomalu a jistě blížila.

Jednoho dne pošta i mně doručila očekávaný povolávací rozkaz, kde stálo: Dostavte se dne 1.9.1961 nejpozději do 24.00 hodin, k vojenskému útvaru VÚ 1910 Luštěnice.

Dále ještě nějaké říkání o tom co může následovat po neuposlechnutí tohoto rozkazu, že můžete být i předveden, dále že povolávací rozkaz slouží jako cestovní doklad pro cestu k útvaru tam i zpět, a také praktické upozornění na druh oblečení, jasně, žádný smoking s motýlkem, ale praktická tepláková souprava.
Ještě také dodatek co si sebou vzít, v tomto případě to bylo holení.

V zaměstnání jsem měl nárok na nějakou dovolenou, tak tu jsem si vybral, před tím jsem odevzdal všechno, co jsem vyfasoval, se spolupracovníky jsem rozloučil, popřál jim dobrý obraz při sledování dámské šatny, a na mzdové účtárně vybral skromnou mzdu.

Doma potom ve zbytku volna, které do nástupu zbývalo, přemýšlel o místě nástupu k vykonání základní vojenské služby. Žádná navigace nebo něco podobného tenkrát nebylo k dispozici, snad jen automapa, ze které se toho moc vyčíst nedalo, a internet byl v nedohlednu. Ale co, dopravu k útvaru mám zajištěnou, tak hochu hlavu vzhůru, a vydej se na cestu.

Před tím mně starostlivá maminka na cestu usmažila pořádný řízek, ke kterému přidala krajíc chleba, otec přidal i svoje holení, plácl mně po rameni se slovy, dávej na sebe pozor, nikam se necpi a hlavně napiš. Jo dopisní papíry a nějaké známky jsem měl spolu s tím řízkem a holením v sportovním pytli. Tenkrát se nějaké batohy nepoužívaly, jen ty sportovní pytle, to byl takový vak s pevným dnem a nahoře se šňůrou, která vak po stažení uzavírala a také sloužila k jeho nošení.

Tak jsem 1.9.1961, brzy ráno, přesněji o páté hodině ranní nastoupil do prvního ranního spoje směr Prostějov, toho rána nás jelo několik branců, a to za útrpného přihlížení ostatních cestujících, nevím, ale já jsem to nebral nijak tragicky.

Na vlakovém nádraží v Prostějově vládl neskutečný mumraj, před nádražím stála vojenská nákladní auta, za okny kabiny měla na papíře napsána velkými čísly, krycí čísla jednotlivých útvarů, na nádraží potom hlídky armády, které si vyzvedávaly brance, kteří přijížděli k jednotlivým útvarům.

V Prostějově mimo výsadkářů i spojaři a letectvo, další potom do Stichovic, kde byl dislokován útvar, který měl na starosti ostrahu tamního opravárenského závodu. Někteří branci pokračovali vlakem dál, směr Konice, ti skončili na posádce Skřípov, tam v té době byly velké sklady letecké munice.

Na nádraží se někteří kluci, nyní již branci loučili se svými děvčaty, u toho loučení byla i nějaká slza, ale jinak děvčata již jedním okem pokukovala po právě přijíždějící náhradě, tak to v životě chodí. Nejeden branec potom v Prostějově nebo v jeho okolí zůstal i po skončení základní vojenské služby.

Já jsem spolu s několika kamarády, se kterými jsem chodil do paravýcviku, nastoupil do vlaku směr Olomouc. Na hlavním nádraží v Olomouci panoval ještě větší mumraj než v Prostějově, do Olomouce přijížděly zvláštní vlaky ze směru od Přerova, Hranic na Moravě, již zmiňovaného Prostějova, dále Šumperka, Uničova a Litovle.

Zvláštní rychlíky přivážely i brance ze Slovenska, to bylo v té době součástí republiky, ti kluci byli na cestě k určeným útvarům již delší dobu, a bylo to na nich docela znát. Ze svých domovů si vezli zásoby nějaké pálenky, pivo si stačili kupovat ve větších stanicích po cestě, prostě něco neskutečného.

Zajímavé ale je, že to železnice zvládala bez větších problémů, musíte si uvědomit, že drtivá většina těchto zvláštních vlaků byla vedena jako rušící spoje, tedy nebyly v pravidelných jízdních řádech, na druhou stranu ale měly přednost před ostatními vlaky, mimo mezinárodních spojů nebo nákladních expresů. V dnešní době něco nemyslitelného.

Tak jsem i já do jednoho zvláštního rychlíku směr Praha spolu s kamarády nastoupil, a vydal se na cestu vstříc novým zážitkům.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 2. března 2024