Jan VALENTA– VÝSADKÁŘ


Vzpomínky "velitele radiostanice" na Holešov v letech 1960 – 1962.

1.část:

"Přijímač" všeobecný výcvik výsadkáře.

Seskoky z balonu DAG 2- "bubliny".

K 1.11.1960 jsem nastoupil ZVS k 22.výs.praporu-VÚ 7374 do Holešova.

Předvojenskou přípravu jsem absolvoval na letišti v Hořicích v Podkrkonoší pod vedením Z.Kaplana a Z.Vlasáka. Po intenzivní pozemní přípravě jsme provedli tři seskoky z letounu L 60-Brigadýr, padákem PD 47, "nuceným otevřením tzv. na "trhačku".

Takže každý, velice zhruba věděl, do čeho jde....

První seskoky u útvaru, po velice intenzivní a důkladné pozemní přípravě, jsme prováděli z upoutaného balonu DAG 2, sovětské výroby. Upoután na těžkém automobilu ZIL. Obsluhu prováděli příslušníci balonové čety. Pod bublinou byla zavěšena na ocelových lanech gondola pro čtyři výsadkáře a jednoho vysazovače. Nad gondolou byla hrazdička pro zavěšení výtažných lan. Maximální výška vysazení byla možná až z výšky 600m.

Balon tiše stoupal. Jenom pofukující vítr hrál v lanech svoji bzučivou melodii. První pocity z toho nezvyklého ticha a zvuku lan byly stísněné. Po dosažení stanovené výšky, byl dán pokyn prvnímu k provedení seskoku. Ten otevřel boční vrátka gondoly, postavil se na práh, ruce položil na záložní padák a pravou nohou vykročil. Sotva znatelné trhnutí a následovala kontrola otevření padáku, orientace, přistání.Seskoky se prováděli denní i noční.

Nevýhodou bylo, že čekací doba naseskok byla dlouhá, zvláště, když mrzlo nebo pralo slunce.

Balon " parkoval" na baloništi, umístěném na Holešovském letišti v ohradě se strážním stanovištěm. Nevím už přesně, ale konec používání byl asi v půli r.1961.
( poznámka redakce- balon byl v užívání určitě ještě v roce 1962...)

2.část- specializace RADISTA průzkumné skupiny.

Radiová rota - VÚ 7374 - 22.výsadkový průzkumný prapor - r.1960 - 1962.

Vznik radiové roty se datuje do období října 1959, kdy útvar sídlil ještě v Prešově. Prvním velitelem RR byl Mir.Myšák. Rota měla tři čety -, jejich velitelé : Palo Búda, asp.Oplt, třetího velitele jsem nezjistil. Každá četa měla tři družstva.V r.1960 byl útvar dislokován na Moravu, do Holešova. Když jsem k útvaru 1.11.1960 nastoupil, byl jsem přidělen k RR.

Velitelem byl kpt.Sadílek, zástupcem por.Búda. RR měla tři čety po třech družstvech.

Hlavním úkolem RR bylo zajišťovat kvalitní radiové spojení mezi průzkumnou skupinou a velením útvaru. I když tehdejší radiové vybavení - ať radiostanice RM 31-P sloužící pro předávání zpráv na velení, nebo stanice RF 11, pro spojení průzkumná skupina -základna, byla pro účely a poslání výsadkového vojska zcela nevyhovující. Stanice RM 31-P se skládala ze tří částí : vys./přij. vážil 20 kg, antenní díl asi 17 kg a dynamo tzv. bejk 18 kg. Tudíž transport prováděli tři muži. Stanice RF 11 -s tou se prakticky nedalo navázat spojení. I přes tyto problémy se dařilo úkoly spojené se zajištováním rad.spojení beze zbytku plnit.

Ale musím se vrátit zpět.

Velká časová kapacita byla věnována odborné přípravě na radioučebně. Nácvik morze, přijímání a vysílání cvičných textů , Q-kodů, základy šifrování, organizace spojení, provozní řády pro telegrafii a fonii, které byly shodné s provozními řády tehdejší ČSLA, takticko-technická data používané spoj.techniky, seznámení a procvičování stavby různých druhů antén, v nouzi oprava radiostanice v terénu.

Byly zřízeny cvičné polygony pro nácvik praktického telegrafního a fone provozu , několik stanic pracujících v sítích, předávání cvičných telegramů, zajišťování spojení na velké vzdálenosti, stavby antén-zvláště vysokých dipólů k RM 31-P, kde bylo třeba při spojení na velkou vzdálenost najít nejen vysoké stromy, ale aby ještě k tomu byly v potřebném azimutu.

Po tomto období proběhla celá řada rotních spojovacích cvičení, v tvrdých zimích podmínkách, v oblasti Vsetínských vrchů, Valašska, Hostýnských vrchů a později spojení i na velmi dlouhé vzdálenosti. Zimní podmínky si dokázaly vybrat svoji daň ve formě neuskutečnění spojení, díky prochladlým NIFE akumulátorům. Ty sloužily jednak pro žhavení elektronek a pro vibrační měnič k výrobě anodového napětí pro přijímač. Tato skutečnost vedla radisty k tomu, že než se vyrazilo do terénu, tak se akumulátory rozebraly, zabalily do igelitových obalů po KD dávkách a novin a nosily se přímo pod kabátem na těle,aby neprochladly. V čase potřeby vysílání se jednotlivé články opět smontovaly. Další bolestí byly bateriové elektronky TESLA -řada 1L, 1F, 1H, 1AF 33 použité ve vys./přij.
Ty vykazovaly velkou poruchovost, přestože v Tesle Vrchlabí byl prováděn výběr speciálně těch lepších pro armádu.Prozíravý radista však měl sebou po kapsách a u plynové masky náhradní elektronky.


Dobrodružství s RM 31-P bylo její shazování z letadla IL-14. Radiostanice se zabalila do zásobníku, který se podvěsil pod křídla IL-14 a v místě výsadku se odpojil.V okamžiku dopadu byla opět loterie jestli stanice bude fungovat. Opět bolest-elektronky.

EXKURZ:

Pár slov o historii vysazování radiostanice v zásobníku.(Informaci jsem získal od přítele Karla S., který sloužil v r.1959 -1961 a začínal ZVS v Prešově.)

Cituji:

"RDST RM 31-P se shazovaly v podvěsných kontejnerech. Nebyla to žádná sláva.Ještě když jsme sloužili v Prešově, byly závady v otevírání padáku - stanice byly příliž lehké. Později, to už bylo v Holešově, byly při balení používány čecholy a otevírání bylo bez problémů. V Prešově jsem po seskoku u Půšovců viděl zásobník se závadou na padáku. Z výztužných latí byly třísky. Tři díly radiostanice byly totálně zdeformované ...My jsme do zásobníků akumulátory nedávali. S nimi jsme skákali kvůli vylití uloženy byly v obalu na plynovou masku."
Toliko Karel S. .

Důležitou částí výcviku byla součinnost při cvičeních se skupinou SHPz. Ke skupině byli přiděleni dva radisté-velitel stanice + radista. Ti nesli vys./přij., antenní díl.Jeden z průzkumníků - člen skupiny nesl dynamo neboli "bejka".

Vybavení RR technickými a spojovacími prostředky:

1.Radiostanice RM 31-P, radiost. RF 11. Spojení ve skupině).

2.Nahrazena stanicemi R 105, R 109.

3.Naváděcí stanice RD 511 Pařez, určená speciálně pro navádění letadel ke shozu zásob a munice.

4.Radiovozy R 118- řídící pracoviště.Sloužilo pro spojení s radiostanicí RM 31-P.Výkon vysílače v Tlg-A1 -400 W, Fone-A3-100W. Napájení buď z el.rozvodné sítě 220 V, nebo 2 ks elektrocentrál po 3kW . Byly vybaveny vysílačem R118, hlavní přijímač R 154 Amur, záložní R4 Labe. Pro vysílání na krátké zdálenosti se použila tyčová anténa, na dlouhé vzdálenosti se zřizoval vysoký dipol 2x20 m.

Přijímací antény:

Na krátké vzdálenosti teleskop.ant 10m. Na dlouhé: vzd.postupná vlna 150 m, šikmý paprsek 15 m.

Poznámka autora:

V období 6.-7.měsíce r.1961 proběhl u útvaru výběr odborníků.
Zámečníci, strojaři, truhláři, elektrotechnici a další odbornosti. V Praze proběhla příprava všech komponentů; jako kabeláže, úprava automobilů praga V3S a následná montáž zařízení do vozidla., celkové propojení, přezkoušení.

Jednalo se o vysílač R 820, přijímače R 25 a R4 Labe, spec. přijímač R 811.dálnopis, tlf.ústřednu, R 105.

Radiovůz dostal označení RAS KV-1. Na úpravách a výrobě se podíleli také specialisté z rad.roty a po dokončení stavby a zkouškách zařízení. Během srpna byli proškoleni a seznámeni s novým provozním řádem. Bl zásadně odlišný od zažitého provoz. řádu na RM 31-P. Doplňkové seznámeni zahrnovalo opravy, údržbu a obsluhu zařízení.

Zaškolení dalších operátorů pro RAS 1 KV a radistů pro R 350 bylo již záležitostí útvaru, resp. velitelů RR.
Vše proběhlo v množstvích úspěšných rotních cvičeních. To byl začátek velkých armádních cvičení po boku "profíků"od ZS Praha. Předávání zpráv od SHPz se stalo rychlým a spolehlivým. Práce v terénu s R 350 byla oproti RM 31-P diametrálně odlišná. Systém konečně splňoval požadavek na diverzní spojení.

Pro odborníky: několik TTD.

Radiovůz RAS 1 KV:

Výkon : 1 kW, Tlg-1kW, Fone-35OW, vysílač R 820,
Přijímače: R 250, R4 Labe, spec R 811,
Rychlozáznam: magnetická deska
Anténa vysílací : vysoký dipol 10 m, teleskop.stožár 10m
Anténa přij.: Rámová 20-16-16m, postupná vlna 120m. šikmý paprsek 20m
Napájení: elektrorozvodná síť 3x400 V, elektrocentrála 15 kW

Radiostanice R 350:
Výkon: 6W -A1
antena: šikmý paprsek - 12/6m, protiváha
ruční tlg klíč, nouzové vysílání morze pomocí vys. pera, rychlotelegraf ruční-750 zn/min.
perforátor
dělená soustava: samostatně laděný vysilač, samostatně laděný přijímač, osazení elektronkami
zdroj: anodová a žhavící baterie vodotěsná, váha :13 kg

Pokračování:

Práce s radiostanicí byla produktivní a bylo dosahováno velmi dobrých výsledků.
K 1 září 1961 byl založen 7.výsadkový pluk -VÚ 7374.S tím souviselo i postupné přezbrojení radiové roty. Byla dovybavena dalším RASem 1 KV a dalšími R 350. Účast na velkých armádních cvičeních a výborné výsledky mluvily za vše...

Posléze došlo k rozdělení radiové roty. Část byla přidělena k 2. průzk. praporu, část k 1. průzk. praporu.

1. prapor s předpokládaným použitím pro ZS/GŠ, druhý prapor určený pro ZS 1. a 4. armádu.

Pro spojení útvaru zvl. určení org. řízeného ZS/GŠ byla v nepřetržité pohotovosti na příjmu tzv. stálá radiová stanice, obsluhovaná dvěma radisty ve 24 hod. směnách. Tato stálá odposlouchávací radiová stanice, by v případě kolapsu standartního spojení sloužila jako horká linka mezi GŠ/ZS a útvarem zvl. určení k mobilizačním účelům a sloužila k prověřování bojové pohotovosti útvaru. Byla vybavena hlavním a záložním přijímačem - R4 Labe a R 311 a 1kW vysílačem maďarské výroby.


Poslední velké a úspěšné cvičení nás několik zastihlo v r.1962 těsně před koncem základní voj. služby. Samozřejmě se protáhlo asi o dva dny, kdy jsme měli být již v civilu.

Pro mnohé bude úsměvné, že píši v dnešní moderní době, době satelitních a mobilních telefonů, GPS atd.

Je to kus historie.Mnozí z nás by ji rádi prožili znovu!



3.část doplnění historie.

Dopravy radiostanic RM 31-P.

RM 31-P se balily do zásobníků v podvěsech křídel dopravních letadel IL-14. Co v předchozí části nedopatřením vypadlo, byla přeprava stanice v zásobníku GK-30,t.zv.GK-čko.

Jednalo se o vak s vnitřním vyvatováním. Vně měl úložné kapsy pro 15 m lano. Na jednom konci bylo připevněné na nosné popruhy GK, druhý konec lana byl opatřen okem a karabinou. Bylo složeno v kapsách GK-čka.

Před nástupem do letadla se zásobník pomocí dvou popruhů a karabiny připevnil k sedacímu popruhu výsadkáře a do přezek na jeho prsou. Po otevření padáku výsadkář oddělil zásobník od sebe rozepnutím přezky ..Zásobník zůstal viset na laně 15 m pod výsadkářem a přistával zhruba 3 sec. před dopadem výsadkáře. ( poznámka redakce - GK nesloužil jen pro přepravu radiostanic- ale obecně pro zásoby SHPz).

Přeprava 3-dílné stanice : jeden díl velitel stanice, druhý díl radista a třetí díl jeden člen průzk. skupiny. Po přistání byl samozřejmě zázrak, když stanice fungovala. Opět osvědčená metoda-mít s sebou dostatek náhradních elektronek.


Důležitou událostí, kterou je třeba doplnit:

Útvar byl uveden do stavu zvýšené bojové pohotovosti dvakrát.
Prvně v době od 13.7.1961.( Berlínská zeď) Proběhlo noční balení padáků, výměna a doplňování výstroje, výzbroje, atd.. K 1.9.1961 nastoupili mobilizačním rozkazem nováčci-ročník 1942. Zastavilo se propouštění vojáků druhého ročníku do zálohy. které bylo plánováno na konec září 1961. Též byli povoláni vojáci ze zálohy. V prostorách pluku se nacházely čtyři ročníky.

K uvolnění mezinárodní situace došlo až kolem 15.prosince 1961. Tzv. třetí ročník byl propuštěn do zálohy a zálohám cvičení skončilo.

Druhá obdobná situace -zvýšená boj. pohotovost nastala v období října 1962. /Tzv. KARIBSKÁ KRIZE./

Obě krize skočily pro nás a potažmo pro celý svět, dobře.


Poznámka redakce.

Vzpomínky veterána Jana VALENTY jsou detailní. Ve své době jejich zveřejnění byl znamenalo dlouhodobé vězení- detailní podrobnosti byly tehdy označeny jako "Přísně tajné!" Jsou precizní, pravdivé, etailní- na rozdíl od mnohých "zkazek starých zbrojnošů,,"




4.část- DODATEK K HISTORII RADIOVÁ ROTA LÉTA 1960 - 1962.

V předchozích částech jsem opomenul jednu činnost,důležitou pro provoz radiostanic a to práci ZDROJAŘE.

Zdrojař - alias " kyselina, kyselinka " - Joža D. .


Jeho pracoviště se nacházelo v několika místnostech za budovou 1.praporu, v řadové zástavbě nízkých budov, snad garáží a skladů rot.

Pracovní náplň: péče o NIFE akumulátory, potřebné pro provoz radiostanic RM 31-P - NKN 10.
K žhavení elektronek a pro vibrační měnič. Pro výrobu anodového napětí přijímače a doladění anténního dílu. Další typ akumulátoru 10 NKN 22,se používal v radiovozech pro napájení rotačních měničů pro přijímače R4,R 250,AMUR.

Každý akumulátor měl svůj provozní záznamník. Kontrola, doba používání, nabíjení a různé zátěžové zkoušky. Důležitá byla kapacitní zkouška- udávala obrázek o stavu akumulátoru.
Toliko administrativa.
Praktická část sestávala z kontroly stavu louhu v příp. jeho doplnění, kontrola napětí aku., očištění od nečistot.

Nabíjení akumulátorů se provádělo pomocí elektrocentrál nebo velkých staničních nabíječů.

Při výjezdu celé RR do terénu na dobu několika dnů se zúčastňoval i zdrojař. Musel vybrat stanoviště vhodné pro umístění a zřízení svého pracoviště. Zejména stanoviště pro elektrocentrály. Důležité bylo zamaskování a provést zatlumení výfuků elektrocentrál, jejich umístěním do vyhloubených jam a akrytých větvemi chvojí a listí.

Byla to důležitá práce. Závisel na ní úspěch a výsledky Radiové roty.

Na závěr doplnění osob a jmen.

JOŽA-KYSELINKA BYL SLOVÁK A DOBRÝ KLUK.

V DRUHÉM ROCE PŘEVZAL FUNKCI JIŘÍ JAROŠ Z MĚLNÍKA.

Doplnil Jaroslav JELÍNEK – KAWASAKI….

Rotmistr v záloze Lubomír FAITZ- VZPOMÍNKY BRANCE


BRANECKÝ PARAVÝCVIK (ve Východních Čechách).


Letiště Ústí nad Orlicí.


Spolu se zrušením letiště v Žamberku v roce 1963 se část plachtařů, i já, přesunula na nové působiště v Ústí nad Orlicí.

Plynul čas.

Koncem léta jsem dostal předvolání na vojenskou správu. DOTAZ: jaký druh bych měl zájem? Na výběr byly 3 druhy odborností - řidiči, spojaři a výsadkáři.

VÝSADKÁŘ.

Zahájení paravýcviku.
Sešlo se nás asi 20. 2 instruktoři. Zasloužilý mistr sportu František Jindra a Ladislav Habětínek - oba z Kostelce nad Orlicí.

Od té doby každý týden - učebna a nebo v tělocvična. Tělocvik mě vesměs jako každého kluka bavil a mohu říci, že jsem se vždy na každou další hodinu velmi těšil.Kotrmelce na bradlech, salta na žíněnce.

Koncem zimy jsme se začali učit balit padáky typu PD 47 o ploše 70 m2 a vrchlíku tvaru čtverce.

Jednotlivé úkony při balení prováděli opravdu pečlivě. Postupně se z nás navzájem neznámých kluků utvořila báječná parta.

Přišlo jaro- začali jsme cvičit venku. Do tréninku vytrvalosti byl zařazen běh z místního stadionu do letoviska Studánka. Měřil zhruba 3 km v jednom směru.Nám byl měřen celkový čas až po návrat, tj. na trati 6 km. Shyby jsme cvičili na jedné šikovné větvi. Dále jsme nacvičovali i balení padáků a netrpělivě jsme očekávali okamžik, kdy dojde na vlastní seskoky. Konečně ta chvíle přišla.

Letiště v Novém Městě nad Metují.

V určený den D jsem přijel na motorce do Nového Města. Na ploše už byla i připravena AN 2 s imatrikulací OK - PYA. Rozbalili jsme polní balící stoly a tentokrát už naostro. Zabaleno.

Přišel dlouho očekávaný okamžik. "Padáky obléci"!

Vzpomněl jsem na film Váhavý střelec. Na brance Martina Lněničku, povolance výsadkového vojsku s panickým strachem. Se svými obavami se stal terčem všemožných vtípků u útvaru. Otec mu zajistil místo kuchaře... nakonec vše dopadlo tak, jak to u výsadkářů chodí- ZDE skáčou i psi! A na tuto vzpomínku navázala ještě jedna na událost. Ta se stala předchozí rok-(1963) na letišti v Žamberku.

Bavili jsme se tam tehdy právě o tomto filmu a někdo prohlásil, že když ten pes - takový malý bobík skákal na upraveném padáku, že bychom měli naučit skákat i našeho letištního kocoura. Jeden člen mu tedy udělal postroj pro uchycení padáku. Byl jím padáček, který se běžně používal při plachtařském provozu. Připínal se na konec tažného lana na navijáku, aby toto nepadalo volným pádem po vypnutí větroně. Vymyšleno, uděláno. Byli jsme zvědavi, jak to dopadne. Onen agilní člen se uvolil, že milého kocoura vezme do větroně a na navijákový start. Představa byla, že po vypnutí a provedení první zatáčky na okruhu kocoura spolehlivě vystrčí otevřeným okénkem se vším všudy. Tolik teorie. Posadil si tedy kocoura na klín, my ho zapnuli a byl proveden start...

Všichni napjatě koukáme po první zatáčce co bude. Nejdřív se nedělo nic.Potom jsme ale zahlédli, jak se otevřel kryt kabiny a ven vypadla nějaká tečka. Krátce nato se otevřel padáček, náš kocour se snášel k zemi. Dopadl asi uprostřed přistávací dráhy. Po dopadu se zřejmě pod dojmem právě prožitého traumatu rozběhl zběsilým tempem pryč z letiště i s padákem vlajícím za ním....

Očekávali jsme přistání pilota.Zvědaví, jak celá akce probíhala. Otevřel nám kabinu podrápaný pilot. Když kocoura chtěl zamýšleným způsobem vysadit, kocour si zřejmě uvědomil o co jde. Bránil se zuřivě. To milého vysazovače vyvedlo z míry.Pootevřel kryt kabiny a kocourem mrštil bez slitování ven.

Kocour přišel zpět až po několika dnech. S postrojem, na kterém visely zbytky šňůr. Další seskok již neabsolvoval...


Stáli jsme ustrojeni do padáků a čekali na povel k nástupu do letounu.
V pořadí jsem skákal druhý. Zacvakli jsme karabiny od výtažných lan padáků na centrální ocelové lano.

Kupa legrácek. Potom jsme uviděli výškoměr blížit se k hranici 750 m- úsměvy postupně tuhly..

Seděl jsem přímo proti otevřeným dveřím. U nich oba vysazovači. Jeden se otočil a ukázal tři prsty.

Tři jsme se postavili na poněkud změklých nohách. Čekání. Letoun přešel do náletu pro vysazení. Vyhozen "zastřelovák".

Pilot Ladislav Řezáč provedl okruh. Nasadil k náletu pro seskok. Pilot stáhl plyn. Chvilka čekání. Vysazovači odstoupili ode dveří. VPŘED!

Prvnímu výsadkáři se jen zatřepetala ve větru kombinéza. Zmizel pod trupem. Přede mnou se objevil volný prostor. Oběma rukama jsem se odrazil od trupu, ruce dal na záložní padák.. vypadl ven. Jen jsem zahlédl už otevřený padák kolegy vyskočivšího přede mnou- následoval prudký škubanec. TICHO. NESKUTEČNÉ TICHO... až někde v dáli jsem slyšel AN-2 stáčející se k dalšímu náletu.

A už naučené úkony. Kontrola vrchlíku. Cílová plocha přistání. DOPAD.

Pocit po dopadu byl neskutečný. Vzájemně jsme si líčili svoje dojmy, Všichni vyskočili bez problémů a bez jakéhokoliv zranění.

SESKOK druhý.

Bylo hodně větrno. Zabalili jsme si padáky a čekali, co bude dál. Díval jsem se na větrný pytel, byl natažený vodorovně - neklamný důkaz, že vítr má rychlost minimálně 6m/sec. a spíš více. Na letišti jsme nebyli jenom my z Rychnova. I další branci z okresů Východočeského kraje. Konečně přišel povel k nástupu do letadla. Jenomže po nástupu jsme opět čekali, kompletně připraveni a ustrojeni na seskok. Seděli jsme tak v AN-2 asi 20 minut. Potom Zdeňka Kaplana asi přešla trpělivost a povídá: "ale co, jdete k tomu na vojně, tak si zvykejte". Pilot nahodil motor a s otevřenými dveřmi jsme startovali. Tentokrát jsem seděl více vzadu a tak jsem si to vychutnával. Na první vysazení vyskočili 3 kluci a my jsme se točili k dalšímu náletu. Přitom jsme se dívali, kde uvidíme otevřené padáky. Vyskočili další 3 a ti první mezitím dopadli. Bylo po dešti a na některých místech se držela voda ve velkých kalužích.

Po výskoku byl celý průběh seskoku byl celkem v normě. Potíže nastaly až při dopadu. Foukalo to opravdu celkem dost. Podařilo se mi vylít vrchlík a postavit se na nohy.. najdnou však přišel poryv větru.. vrchlík se opět naplnil. Vlečen po zemi jsem měl hlínu přes rukávy až u ramen.

Měl jsem tahat za spodní šňůry, abych vylil vrchlík, ale mezitím mě padák táhl a když jsem si klekl, tak se znovu nafoukl a opět to se mnou švihlo na zem. Konečně se to však podařilo. Za jedním z výsadku běželi 3 asi 70 metrů; poté se jim podařilo padák vylít. Ten den došlo k jednomu zranění. Zraněný byl transportován do náchodské nemocnice.

Dokončil jsem 5 braneckých seskoků.

Pátý byl v rámci braneckého závodu výsadkářů o "Pohár východočeského kraje". Podobný byl závod o "Štít jižní Moravy". Na ten den nezapomenu. Vstával jsem před 4 hodinou ráno, abych stihl vlak přes Hradec Králové do Hořic. V Hořicích jsem do té doby byl pouze jednou na pár dní,jako pomocník při oblastních plachtařských závodech.

Přijel jsem do Hořic. Normálně vystoupil na nádraží. Nevěděl jsem, že se dá vystoupit v Dobré Vodě; odtud je k letišti blíže. Čas začal nabírat na obrátkách 5km zrychleného přesunu a přece pozdě. Instruktor Habětínek mě mezitím sháněl "Vezmi si zabalený padák, na to, aby sis ho sám balil už není čas". Zaslechl jsem jak L. Řezáč povídal Habětínkovi, „ Já jsem si všiml v Hořicích, že nějaký kluk s kanadami přes rameno vystupuje z vlaku, ale nevěděl jsem, že jde na letiště“.

Na letišti jsem se potkal i se Zdeňkem Kaplanem, byl akci účastný. Vyfasoval jsem padák a samopal; nastoupili jsme do AN-2 a následoval přelet do Jičína. Seskok do terénu. Po doskoku jsme odevzdali padáky, samopaly. Dostali jsme startovní čísla a po dvojicích jsme postupně vybíhali na 20 km trať za 30° horka. V nových, nerozšlapaných kanadách. Nemalou radost nám udělal klučina sedící na plotě s konví- na požádání každého polil. V tom vedru velice vítané. Asi na desátém kilometru nás čekala střelba a hod granátem. Cíl byl zase na letišti v Jičíně.

Exces:

několik "chytráčků" si to chtělo ulehčit. Chytili se korby nákladního auta a- dopadli na rozpálený, rozbředlý asfalt. Nic vážnějšího . Běžel jsem s kolegou na okraj Jičína. V aleji krátký odpočinek a přes město na letiště-cíl -odevzdání čísel, další skupiny, hlty zteplalé sodovky- TOTÁLNÍ vyčerpání. Po skupinách jsme nastoupili do letounů, tentokráte bez padáků a následoval přelet do Hořic, kde jsme již přistáli bez seskoku. Po přistání jsme nastoupili do trojstupů a rychle jsme se museli přesunout k nedalekému rybníku- kde jsme ještě plavali 100 m na čas.

Epizoda:

Při konečném nástupu a hodnocení průběhu celého dne na hrázi se mě udělalo špatně od žaludku. Za celý den pouze jen malý krajíček chleba k snídani. Zdeněk Kaplan,organizátor,dal na večeři příkaz vrchnímu-jedl jsem jako prvý...

Výcvik byl u konce. Lítost nad rozpadem naší party trochu eliminoval rozlučkový večer v rychnovském hotelu Labuť. Na klopy jsme dostali odznaky para, určené pro brance, kteří prošli výcviem u Jindry a Habětínka.

První už dostali povolávací rozkaz do Prostějova. Napjatě jsem čekal, co potká mě. Hledal jsem další útvar s výsadkáři a konečně: " Dostavte se dne 1. října k VÚ 7374 Holešov“. Ztuhl jsem, co tam je?

Instruktor Jindra mě ujišťoval, že tam jsou taky para. V té době se o zaměření onoho útvaru na veřejnosti nic nevědělo. Byl jsem překvapen.

Z celé naší rychnovské dvacetičlenné party jsme byli ještě s Karlem Hajnem jediní dva, kteří nastoupili k 7.Výsadkovému pluku zvláštního určení (který podléhal přímo Zpravodajské Správě Generálního štábu) do Holešova. V té době elitní výsadkový útvar. Ostatní kluci nastoupili pak k útvaru v Prostějově.

Nadešel 1. říjen.

Společně s Karlem jsme vyjeli směr Holešov. Myslím, že ještě v Přerově několik opilých branců na nádraží sebrala hlídka. Konečně- Holešov. Odevzdali jsme povolávací rozkazy a byli přiděleni na roty. Tady jsem se s Karlem rozloučil, šli jsme každý k jiné rotě a už jsem ho nepotkal. Bohužel teprve nedávno jsem se dozvěděl, že v 55 letech zemřel.

Život šel dál...


S oběma parainstruktory jsem se i nadále vídal na novoměstském letišti, kde jsem po vojně působil jako plachtař. Následně v Hořicích, kde jsem v roce 1967 zahájil výcvik na vrtulnících, který pro armádu v té době zajišťoval SVAZARM. Létal jsem na vrtulnících 7 let. Koncem roku 1973 jsme se již těšili, že po Novém roce zahájíme noční létání. ALE: ale rok 1974 zrušil výcviku záložních pilotů vrtulníků.

Začal jsem se zajímat o převedení na motorové letouny. S tajným přáním po dosažení počtu 200 hodin zažádat si o zkoušky obchodního pilota. ZKLAMÁNÍ: věk 29 let! (bylo mě 29 let!),
rozladěn jsem v roce 1976 skončil i s létáním na větroních.

ŠIKANA.

Ke konečnému rozhodnutí přispěla i následná skutečnost: Ž
Žádost o posudek z pracoviště, který byl vyžadován skoro každý rok mě nadřízený nejprve 3 měsíce nechával ležet. Po urgenci, že ho už potřebuji mě ho následující měsíc podle jeho slov ztratil...

Znechutilo mě to natolik, že jsem mu řekl ať ho už ani nehledá a za celou svojí činností na letišti jsem udělal poslední tečku.

"Jako vzpomínku na léta strávená na letištích východočeského kraje a skvělé instruktory para, se kterými jsem se setkal, konkrétně Zasloužilého mistra sportu Františka Jindru a Ladislava Habětínka, kteří nás vzorně připravili na seskoky jsem sepsal následující článek. Na letišti v Hořicích se nějak v roce 1970 konalo Mezinárodní mistrovství para, na kterém byli účastni i parašutisté z Gratzu a řada dalších. Tato akce byla konána jako Memoriál Františka Zmatlíka a F. Jindra tehdy obsadil vítězné 1. místo. Odtud pochází i jedna z fotografií. Bohužel paraodbor koncem devadesátých let v Hořicích zanikl a někteří členové pak přešli do Nového Města nad Metují."

FOTOGALERIE Luboše FAITZE - nejrannější:

..našel jsem fotku, na které jsem zachycen v Praze ve Stromovce jak skáči z padákové věže. Bylo to 25.7.1954 a ještě mě nebylo ani 9,5 roku. Na fotce jsem hrozně malý, ale věřte mi, že jsem to byl já. Byl jsem tam tehdy s otcem, jeho sestrou a pak mojí sestřenicí, která byla ode mě o 3 roky starší. Napřed jsem dělal ramena, že bych si z té věže skočil a když otevřeli vstup, tak mě teta povídá" :

"no, říkal jsi, že půjdeš skočit, je to otevřený".

Tak nezbylo než jít, ale byla ve mně tehdy docela malá dušička.
Já jsem to pro jistotu zakroužkoval, kde je vlastní skokan. Fungovalo to na principu lana hozeného přes kladku a bylo to od druhé půlky přibrzďované. Šlo tam hlavně o ten psychický dojem, nebyl tam žádný škubanec.