Vítejte, Host
Uživatelské jméno Heslo: Pamatovat si mne
  • Strana:
  • 1
  • 2

Téma: Vzpomínky interbrigadisty - letce,

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 13. bře 2020 10:35 #11420

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
12.února roku 1945.

12.února 1945 jsme se kolem 21.hodiny ještě bavili o politické a vojenské situaci "Německé Říše." Asi ve 21.30 hod. začaly houkat sirény a ohlašovaly letecký poplach. Protože v té době houkaly sirény často, nevěnovali jsme tomu pozornost, jen jsme si řekli:" Ať jim dají!" Za malou chvíli jsme uslyšeli hukot letadel. Podle hukotu jsme usuzovali, že jsou to ohromné svazy letadel. Najednou začaly padat "krupobití" zápalných bomb a osvětlovacích raket. Drážďany byly jako ve dne, byly osvětleny, že bylo vidět z okna každého člověka na ulici. Krupobití zápalných bomb však nepřestávalo. Hořely již skoro celé Drážďany. Z ulic bylo slyšet výkřiky a povely německých protipožárních hlídek. Byla to ohromná podívaná, když jsme se navzájem zvedali a dívali se zamřížovaným oknem ven.

Hukot letadel začal opět zesilovat a v tom jsme stačili jen seskočit z okna a lehnout na zem, protože začaly padat tříštivé bomby. Bylo slyšet hvízdot padajících a ohromné detonace , až se celá věznice otřásala.

Ze zdi padala omítka a my jsme leželi na zemi, drželi se za ruce a se zatnutými zuby čekali až budova spadne. Celá budova po výbuchu bomby, která spadla buď na jedno křídlo věznice, nebo těsně vedle, se nadzvedla a znovu dopadla zpět. Toto se opakovalo několikrát. I když hukot letadel ustal, vybuchovaly bomby stále. Byly to časované bomby. Bylo slyšet hrozný křik na chodbách a slyšet, že se otevírají cely. Když jsme se nadzvedli k oknu, viděli jsme hrozné divadlo. Ulice neexistovaly. Kolem věznice byla jen hromada sutin a všude samý požár. I naše věznice hořela. Hluk na chodbách se stupňoval a bylo slyšet, jak někdo otevírá naši celu a nemohl ji otevřít. Dveře byly v pantech vzpříčené, těmi otřesy a ne a ne dveře otevřít. Byli to vězňové, kteří otevírali cely a zavolali na nás, abychom si nějak pomohli sami a zachránili se, že vše kolem hoří. Začali jsme lomcovat s tělesem ústředního topení a potom se stolem bít do dveří. Dveře však držely pevně. Oknem vnikal do cely kouř, takže jsme se dusili, přesto jsme pokračovali v úsilí vylomit dveře. Po dlouhé námaze najednou dveře vypadly i s panty. Vyrazili jsme z cel. Stačil jsem si vzít jen deku přes sebe. Schodiště hořelo a utíkali jsme dolů Vchod byl zasypán, takže jsme se dostali do sklepa věznice. Tam nás dusil kouř a skupina vězňů utíkala východem na dvůr. Museli jsme se opět vrátit. protože žár hořící hromady uhlí nám nedovoloval na dvůr vstoupit.

Dalším východem jsem se dostal se soudruhem Klecklem na další dvůr. Tam vězňové rovnali nábytek na zdi a panicky se chtěli dostat nahoru. Jeden druhého strhával, takže to vypadalo jako roj včel, jeden na druhém a žádný se nemohl dostat nahoru. Řekli jsme si s Klecklem, že se rozběhneme a po té mase těl se musíme vyhrabat nahoru. Nesmíme se však zastavit, jinak uvíznem s ostatními. Jeden na druhého počká na druhé straně. Rozběhl jsem se první a podařilo se mi dostat se nahoru a na druhé straně seskočit. Utíkal jsem se ukrýt mezi balvany zdí na druhou stranu a tam čekal. Stále vybuchovaly bomby. Čekal jsem asi tři hodiny, ale Kleckla jsem se nedočkal. Rozbhl jsem se proto směrem k Labi. Přeskakoval jsem hromady rumiště, mrtvých těl a opět výbuchy. Chtěl jsem se ukrýt v kašně, která se objevila přede mnou, ale jak jsem tak skočil, tak jsem opět vyskočil. Byla plná mrtvol. Přikrčil jsem se k balvanu a díval, kam utíkat. Uviděl jsem skupinu asi 30-ti lidí, jak mezi sebou mluví a jak na ně padá průčelí asi čtyřposchoďového domu. Všechny je zasypala. V dusivém kouři a v očích plno písku jsem se přece dostal až k Labi a utíkal jsem proti proudu řeky směrem na město.

Tímto dramatickým závěrem končí vzpomínky ČLOVĚKA, VOJÁKA, letce, poctivého komunisty. I takové vzácné lidi měla Československá VLAST!

Zvláštní poděkování patří paní Zuzaně Fouskové, nevlastní dceři VOJÁKA; na její životní příběh "vzpomínky" volně navazují.

Opět připomínáme, že pouze jí, patří autorská práva.

podle rukopisu INTERBRIGADISTY zpracoval R/1
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 07. bře 2020 17:01 #11395

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Domů!

7.května bylo v dáli slyšet dunění děl. Blížila se Rudá armáda k městu. Naše osvobození. Strážci se rozprchli a pustili nás ven. Venku jsem poznal známého ze Sudkova s. Chlupna, s kterým jsem šel k čsl. hranicím.

9.května jsme přišli do České Lípy a tam nám již na Národním výboru dali kola, abychom se dostali domů dříve. Jeli jsme směr Hradec králové. V Hradci jsme narazili na první kolonu Rudé armády. Objímali jsme se a plakali radostí. Na tyto okamžiky se nezapomíná. Jeli jsme dále proti kolonám Rudé armády až do Šumperka, kam jsme přijeli 11.května.

Přivítání s drahými bylo velmi radostné a dojemné. Bolestné však bylo to, že jsem slyšel, že moji kamarádi, bratři Kovářovi, byli zavražděni gestapem, a zakopáni na neznámém místě s ostatními. Bylo jich 16. Dále mi manželka vypravovala o akcích našich chlapců proti Němcům, o tom, jak ona, když chodila do práce, šla kolem gestapa a bílou barvou namalovala na budově kina proti gestapu "1918" ist "1945".

V osvobozeném Šumperku jsem ihned začal organizovat sekretariát strany. Již 15.května jsem jel do Prahy na ÚV KSČ pro instrukce.

Byl jsem přijat s. Švermovou, která mi zařídila, abych dostal tiskoviny a řekla mi, abychom dobré sociální demokraty, kteří se chtějí stát komunisty, nechali v soc. dem. straně. "Budeme je tam potřebovat"-řekla.

Sám jsem musel vyplnit přihlášku se vstupem do strany od 19.května 1945. Sešel jsem se ještě se starými členy strany, kteří se vrátili ze zahraničí a žádali od odsun do Německa /východního/.

ve vedoucích stranických funkcích jsem pracoval až do roku 1952, kdy začala akce proti interbrigadistům. Nevěděl jsem, proč již nejsem zván na různé akce, kde dříve jsem byl vždy přítomen..

nezměnil jsem se však, zůstal jsem tím, jak jsem byl od roku 1936, kdy jsem vstoupil do mezinárodní
brigády a od kdy se považuji jako řádný člen strany. Že mám legitimaci od 19.5.1945 mně nevadí. Pracoval jsem do dnešního dne v různých funkcích jak stranických tak veřejných.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 03. bře 2020 09:20 #11373

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Intermezzo.

V létě 1944 /asi v srpnu/ jsem onemocněl záškrtem. Musel jsem opustit celu. Byl jsem zaveden do cely infekčních chorob. Řekl jsem si, že se z toho teď už určitě již nedostanu. Než mě do cely strčili, píchl mi doktor /vězeň/ injekci a řekl: Chlapče, vydrž to." Byla to samotka, ale byli jsme tam 4. Dva měli spálu, jeden růži a já. Leželi jsme na holé zemi. Jídlo nám nosili vězňové, kteří se obávali nákazy a proto nám házeli nádobí s jídlem z dálky do cely. Nechtěli se moc přibližovat.

Po šesti týdnech jsme všichni byli z této cely propuštěni a převedeni do svých cel. Spojení s domovem bylo , že jsme posílali domů prádlo. Toho jsme využívali k odesílání motáků. Jinak docházely i zprávy z domova od vězňů, kteří přišli později. Věděli jsme, že mnoho našich chlapců je v lesích, že bojovali již s četnictvem a způsobili Němcům ztráty. Také několik našich padlo.

Otřesné bylo, když jsme slyšeli, že zábřežský Karel Holouš a Kadečka vedli gestapo ke krytům v lese a volali chlapce z krytů, aby se vzdali.


V "Malé pevnosti" jsme byli do konce roku 1944. Potom jsme opět velkým transportem jeli do Breslau / Vratislav/ k soudu. Tam opět jsem přišel na samotku a zase mě spoutali, ale jen dopředu. Neměl jsem možnost s nikým hovořit. Při procházkách na dvoře jsem viděl, že je tam také Berka.

Koncem ledna 1945 nás celou věznici evakuovali do Drážďan a různých dalších věznic. V Drážďanech jsem byl ve věznici "Matylda" ve zvláštní budově za hlavní budovou na dvoře. Bylo nás na malé cele /samotce/ 4. Já, Fuchs, Pinkava a Klecker. Nebyl jsem spoután.

12.února asi ve 21.30 hod. začalo hrozné bombardování. Po strašných okamžicích jsem se dostal z věznice. Co jsem viděl, když jsem běžel k Labi, se ani nedá popsat. Strašné divadlo. O tom bych mohl vypravovat samostatný příběh.

Utíkal jsem jen v kalhotách a košili a přes sebe deku. Kalhoty byly pomalovány. Na jedné nohavici červené 7 na druhé V. Za městem mě chytili "Wolkssturm." Byl jsem nápadný a poloslepý. V oku samý písek- neviděl jsem. Odvezli mě do Bad-Schandau a potom zpět do Drážďan do věznice na George Bähr-Strasse. Uvěznili mě zase na samotce. Ostatní vězňové chodili na práce ven, prohazovat cesty v zasypaných ulicích. Já zůstal na cele a čekal buď na soud nebo na popravu. v polovici dubna bylo opět velké bombardování, ale ve dne.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 28. úno 2020 08:58 #11354

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
V Terezínské pevnosti.

Do Terezína "Malé pevnosti", jsme přijeli za tmy. Vím, jak nás SSmani vedli a křičeli "lós- lós-lós" a mlátili holemi. Nahnali nás do několika cel na II. dvoře. Já přišel do cely 33. Bylo nás tam asi 80. Byl jsem rád, že jsem mezi ostatními, protože jsem byl osvobozen od pout. Všichni se nedostali na pryčny, které byly nad sebou, muselo si asi 15 lehnout na zem k protější stěně. Byl jsem mezi nimi. Ležel jsem vedle Oldřicha Fuchse a profesora Nakládala ze Zábřeha. Na cele byl nedostatek čerstvého vzduchu. Bylo tam jen malé, zamřížované okno. Většina vězňů "Malé pevnosti" chodila na práci ven do dolu "Richard", avšak my, zvláště nebezpeční jsme zůstávali na cele. V tom hrozném prostředí se líhl hmyz. Za nedlouho bylo plno blech a štěnic, které nás celou noc trýznily. Tolik nás bylo pohromadě v malé místnosti /10mx5m/ celý den a noc, takže vzduch byl nesnesitelný. Dva onemocněli zápalem plic a zemřeli.

Celý den jsme se mezi sebou bavili a to na různá téma. Já s profesorem Nakládalem hlavně o politické situaci po porážce Hitlera. Mladí nás bedlivě poslouchali a ostatní /většinou lidovci/ nás poslouchali také, ale s poznámkou: "ať to bude po válce , jak bude, nám je to jedno- jen abychom se z toho dostali."

Dále jsme hovořili o tom, jak jsme byli prozrazeni. Všichni byli stejného názoru. Říkalo se, že někde od Olomouce to řetězovitě přišlo až do Zábřeha a vedoucí organizace v Zábřehu Holouš Karel a Kádečka a potom v Šumperku Berka mnoho mluvili. Je jistě pravda, že byli vyslýcháni a mučeni, ale nevydrželi.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 18. úno 2020 15:25 #11315

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Znovu zatčen.

31.března 1944 jsem stál u svého šlichtovacího stroje jako každý běžný den. Asi v 10 hodin dopoledne přišel vrátný /také velký nacista/ a řekl mi, že u brány stojí má matka, že chce se mnou mluvit. Já jsem se domníval, že se dědečkovi v Hrabenově něco stalo, Byl již starý a nemocný. Šel jsem proto celkem klidně. Před bránou vidím matku bledou, která se na mě upřeně dívá a nic neříká. Když jsem přišel blíže, vyskočilo z postranní několik gestapáků a dali mi železa na ruce a řekli: "Ty bestie, tak dlouho jsme na tebe číhali a přece jsme tě dostali." Matku propustili a mě odvedli do Šumperské robotárny a uvěznili v malé cele / jen pro jednoho/, ruce vzadu řetězy spoutány.

Osaměl jsem na samotce, byla mi hrozná zima. Ruce jsem měl spoutány vzadu- nemohl jsem se přikrýt. Byla tam na pryčně stará zakrvácená deka, musel jsem si pomoci zuby, přetáhnout deku přes ramena. Přemýšlel jsem o celé činnosti, věděl jsem, že naši vedoucí to vedli špatně. Nechtěli, abychom my komunisté do toho zasahovali. Nelitoval jsem však toho. Nemohl jsem zůstat stranou. Nyní hlavně vydržet muka a mlčet. Vzpomínal jsem na své kamarády-soudruhy s kterými jsme společně poslouchali Moskvu. V té době "Rudá armáda" byla ještě daleko- někde u Oděsy. Nepočítal jsem, že bychom se ještě vrátili domů.

Asi po hodině jsem slyšel rámus na chodbě a slyšel jsem otevírat další samotky. Přiváželi další a další. Začalo velké zatýkání na celé severní Moravě. Do Šumperka přišlo jedno oddělení opavského gestapa a začalo se vyslýchat. Později jsem se dozvěděl /klepáním na zeď/, že s. Fr. Vlk z Bludova a Jindřich Baslar z Bušína se kterými jsem chtěl založit stranickou skupinu, uprchli do lesů. Dorozumívali jsme se s ostatními hlasitějším mluvením u dveří. Na chodbě nebyla stráž. Budova stála osamocena na dvoře robotárny a strážný stál na dvoře před budovou.

Výslech a zrada.

Přesně za 7 dní jsem byl předveden k výslechu. Byla tam velká místnost. Přítomen byl vedoucí šumperského gestapa a nějaký z Opavy a dále tři gestapáci jako siláci k tělesnému vyslýchání a písařka. Nevnímal jsem, co mi říkají, vím jen, že opět křičeli, že jsem bandita a že již dávno na mne číhali. Potom to začalo: "Tak mluv, ty bolševická sviňo." Já jsem mlčel a hned na to jsem ucítil krupobití ran na hlavu a palčivou bolest na rukou a zádech. Pamatuji si jen, že jsem bolestí zasténal, a po několika ranách jsem upadl. Začali zase do mně kopat, bít, nevím čím, jen to hrozně palčivě bolelo a za chvíli jsem ucítil v hlavě hučení a znění a bolest ustávala, přestože mě stále tloukli. Ztrácel jsem vědomí. Potom to bylo již dobré, nic jsem necítil. Omdlel jsem. Probral jsem se, když jsem ucítil hlavu ve vodě. Namáčeli mi hlavu do škopku s vodou. Když jsem přišel k sobě, začalo to zase. Stále křičeli, abych mluvil. Já jsem však vydržel. Omdlel jsem ještě 2 x. Potom mne přestali bít, ale nechali mne ležet. Nevím, co se dělo dál, ale asi za chvíli jsem poznal hlas Berky, který se nade mnou skláněl a říkal: "Rudolfe, řekni jim vše, oni všechno již vědí".
Nadzvedl jsem se trochu k Berkovi a zakřičel, jak jsem mohl: "Ty lumpe". Gestapáci se rozesmáli a řekli: "To jste měli pěkného vedoucího".

Vím jen, že písařka potom klepala na stroji a Berka diktoval. Dali mi podepsat protokol a ani nevím, co tam bylo napsáno. Dva vězni mne odvedli v doprovodu strážného na celu, kde mi dali pouta vzadu a měl jsem pokoj. Byl jsem na této cele ještě asi 10 dní a potom nás odvezli, celý transport, do Opavy. Ze šumperké robotárny jsme šli všichni spoutáni k sobě řetězy a po stranách špalír četníků a "Schupo". Na ulici po nás Němci plivali a doprovázeli nadávkami a Češi se krčili u domovních dveří a dívali se na nás smutným pohledem.


"Schupo" v celém výrazu: Schutzpolizei, byla v českém překladu "Říšská ochranná policie". Fungovala jako městská policejní síla Německa.

Úkol: dohled na dodržování zákonů a nařízení v německých městech. Byla rozdělena na dvě části: "Schutzpolizei des Reiches / velkoměstská policie/ a "Schutzpolizei der Gemeinden".
Na okupovaných územích (Sudetech) sloužila jako hlavní okupační policejní síla. Poznámka redakce.


V Opavě nás zase rozdělili do cel. Já jsem přišel opět do samotky v přízemí a zase se spoutanými rukami vzadu. Byl jsem ze všech jediný, který byl takto spoután. Jen ráno, v poledne a večer mě strážný na chvíli odpoutal. Bylo to strašné. Své paže jsem ani necítil. Čekal jsem, že budu předveden k výslechu a nebo do cely vstoupí "Chef gestapa" a řekne: Tak co?" Sigfried erwartet Hella", ale nic se nedělo. O tom asi Berka mlčel.

Za 14 dní přišel rozkaz k transportu. Šlo se zase v doprovodu četníků na nádraží a potom vlakem se jelo na Ostravu- Hranice- Olomouc. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Když jsme stáli na olomouckém nádraží- /seděl jsem ve vagoně u okna a vedle seděl četník/, díval jsem se na nástupiště a v tom jsem zahlédl svého švagra, železničáře Hradila. Také on se podíval a naše zraky se potkaly. Upřeně jsem na něho hleděl, slabě pokrčil rameny a trhl hlavou ve směru jízdy. Chtěl jsem, aby mi nějak ukázal, kam nás vezou.

On porozuměl, ale pokrčil rameny- nevěděl.

Jeli jsme dále- Zábřeh- Třebovice. Tam jsme chvíli stáli a uviděl jsem opět svého švagra u zdi nádražní budovy, jak hůlkou na zemi udělal písmeno T. Za chvíli opakoval E a potom R-E-Z-í-N.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 16. úno 2020 16:55 #11311

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
ČAS BĚDY...

Potom přišla rána za ranou. Gestapo zatklo v Bludově Stona-Ženožičku a jednoho, který převážel potraviny chlapcům do lesa. Berka nám řekl, že zatím můžeme být bez obav. Chlapci nic neprozradí, řeknou jen, že je to jejich samostatná akce. další rána. Když jsem navštívil paní Hejtmánkovou, tak mi celá vylekaná řekla, abych k ní již nechodil, že zde bylo gestapo, a provedlo u věcí s. Pospíšila prohlídku, že je zatčen. Odvezli ho z továrny. Ihned jsem se spojil s Berkem a s ním jsem jel do Zábřeha k s. Jaroslavu Tůmovi. Tam jsem se dozvěděl tragédii. Policie hledala v Jedlí, kdo pálí domácí slivovici a šla od domu k domu. Pospíšilovi bydleli více sami a o tom nevěděli. Přišli k domu a ihned dva šli na půdu, kde v seně hledali hrnce na pálení slivovice. Sovětský voják si myslel, že ho hledají a jak se přiblížili k senu, tak začal střílet- oba zastřelil, on také padl. Ostatní obklíčili dům a celou rodinu Pospíšilových odvedli. Jana Pospíšila, který byl v práci, odvedli z pracoviště. Věděl jsem, že o naší věci nepromluví. Za dva dny hlásili, že Pospíšil je mrtev. 12.února zemřel při výslechu.

Museli jsme nyní pracovat velmi opatrně, protože Němci byli velmi popudliví, a každý neúspěch na frontách i v zázemí je rozdráždil, takže bylo lépe se jim vyhnout.

Chtěl jsem jen v naší ilegální organizaci vytvořit stranickou skupinu. Požádal jsem Jindřicha Baslara z Bušína, abychom se sešli v hotelu GRAND v Šumperku. Při této schůzce jsem mu řekl, aby se sám postaral o soudruhy z Bušína, Klášterce, Olšan a Rudy. Další den jsem jel do Bludova a za s. Fr. Vlkem, s kterým jsem hovořil o naší organizaci. jako starý člen strany také nebyl spokojen s vedením, protože to byli lidé nezkušení. Řekl mi tehdy-"Jsou to samé svíčkové báby."

To bylo v polovině března 1944.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 11. úno 2020 08:07 #11288

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Zpravodajská práce.

Chodil jsem často do autodílny Berky, kde jsme před očima německých vojáků dělali součástky k ručním granátům. Vojáci se domnívali, že pomáháme Berkovi při jeho práci na opravách automobilů. Berkovi se podařilo odcizit z vojenských aut nějaké zbraně.

Velice jsem se zaradoval, když mi můj přítel s.Jan Pospíšil z Jedlí- který bydlel u paní Hejtmánkové /stará paní/, a pracoval jako šlichtař v továrně Siegel- řekl: "Rudolfe teď ti něco řeknu, ale ani muk, nikomu. "U nás doma máme schovaného sovětského vojáka." Řekl jsem mu: "Prosím Tě, neříkej to nikomu. Ti naši vedoucí jsou moc povídaví." A tak jsem doufal, že budeme mít zkušenou pomoc, a možná i velitele. Bylo to asi v polovici ledna 1944. Mezi tím jsem chtěl vyzkoušet leutnanta Riedla. Požádal jsem ho, aby mi napsal německy anonymní výhružný dopis s adresou: Chef Gestapo Troppau.
V dopise jsme psali, že se Německo řítí do propasti, ale že on se může ještě zachránit, bude-li s námi spolupracovat. Ať nám sdělí, zda ano. Žádáme, aby 29.ledna 1944 byl v časopise "Deutsche Post" insert " Sigfried erwartet Hella- ja". Dopis jsem odeslal až ze stanice Mezilesí na trati do Kladska.
29.ledna jsem šel netrpělivě do restaurace "U Koruny" v Šumperku na pivo a vzal jsem si z věšáku noviny. Ve sloupci insertů byl insert: " Sigfried ervartet Helle-ja, aber schreibe nicht au die alte Adresse" /Ano- nepiš ale na starou adresu/ "schreibe an" (piš na ): " Westschlesisches Anonsenburo- Tropau" / nevím, zda je to správně německy napsáno/. Řekli jsme si,že další dopis bude následovat a že dostane konkrétní úkoly.

Řekl jsem o tom Berkovi, našemu vedoucímu, ale později jsem toho litoval.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 10. úno 2020 11:00 #11280

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
SABOTÁŽ.

Sám jsem si řekl, že musím také něco udělat, abych Říši co nejvíce škodil. Do továrny přišla velká zakázka hedvábí pro padáky. Rozhodl jsem se s manželkou, že nalijeme do šlichty kyselinu, aby se vlákna rozrušila a tak padáky skladování nevydrží. Sehnal jsem kyselinu dusičnou a manželka při vaření šlichty do ní nalila kyselinu.

TKALCI, hlavně Češi, chodili za mnou do šlichtárny s tím, že jsem jim to špatně našlichtoval, že si nic nevydělají, že se jim to na krajích třásní. Pravděpodobně si někdo stěžoval.

Do šlichtárny přišla skupina mistrů, ředitel a náš mistr Niratschke, že se budou dívat, jak šlichtujeme. Byla to rána pro nás. Manželce jsem španělsky řekl, že tam nyní musí nalít tu kyselinu stůj co stůj. Navážila před nimi správné množství škrobového prášku a dala to do sáčku.
Mezitím jsem vysvětloval celé skupině jakou teplotu a tlak páry udržuji v bubnu šlichtovacího stroje.

Když jsme se bavili, manželka vložila otevřenou láhev do sáčku a dno láhve držela a sáček obrátila nad kotlem, kde se šlichta vařila a prášek vysypala. Kyselina se tak vlila do vařícího kotle...

Potom všichni ohmatávali mezi prsty šlichtu a říkali si, že lepí dobře. Přede všemi jsem šlichtoval další osnovy. Později jsem slyšel, jak Niratschke říká, že Italové sabotují výrobu viskoz. hedvábí. asi 70 000 m hedvábí /70 osnov po 1000m/.
Niratschke to svedl na Itálii.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 03. úno 2020 08:16 #11243

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
1.září 1939 vypukla 2.světová válka.

V Šumperku zůstalo jen málo českých rodin. Někteří z nich začali organizovat ilegální činnost a navazovat na ilegální organizace, která již byla na Zábřežsku. / Berka, Čuřík/. Byli to prostí čeští lidé bez politického přesvědčení a zkušeností. Berka, (majitel malé autodílny v Šumperku), mne navštívil a řekl mi, abych vstoupil do jejich organizace, kterou chtějí založit. Řekl jsem mu, že jsem gestapem sledován a nechtěl bych, aby mou vinou organizace byla prozrazena. Tehdy Berka souhlasil, protože jsem slíbil, že později do organizace vstoupím.

Když hitlerovci napadli Sovětský Svaz, přišel za mnou s.Nagel, že dostal předvolání na vojnu, na východní frontu. Radili jsme se dlouho- bylo to těžké rozhodnutí. Utéci do Protektorátu, schovat se zde, v Sudetech? Žádná partyzánská skupina ještě neexistovala. Sám mi potom řekl: "Rudolfe, půjdu na frontu, ale nevystřelím ani jednu ránu na druhou stranu. Budu se snažit, abych co nejdříve přeběhl." Za měsíc dostala manželka Nagela zprávu, že její manžel Karel padl na východní frontě. Jak k tomu došlo, jsme se již nedozvěděli.

Později jsem navazoval další spojení a to se s. Juráskem v Hrabenově /byl zaměstnancem sekretariátu KSČ v Šumperku/. Nechal jsem to s ním brzy, protože začal pít. V Postřelmově jsme se pravidelně scházeli jednou za 14 dní v neděli u hodináře Antonína Johna. Byli tam jen staří předváleční dlouholetí členové strany- mimo A. Johna s. Kapl a s. Urbánek.

Chtěl jsem také navštívit některé soudruhy v Rapotíně, ale bylo mi řečeno, že s. Dušánek je v koncentračním táboře, s. Pencovi není co věřit, protože chodí s Němci na hony a byla mu ponechána puška.

Celá oblast kolem Šumperska byla rozsáhlá, takže bylo těžké scházet se pohromadě. V Šumperku jsme se scházeli dále u košíkáře Pražáka, kde jsem později poznal další soudruhy. Pražák mi představil policistu, leutnanta Riedla - říšského Němce /cenového komisaře/, který se scházel s Pražákem již od roku 1939. Pražák mi řekl, že Riedl je dobrý antifašista a že mu můžeme věřit. Byl jsem napřed velmi opatrný, ale později jsem uvěřil. Riedl nám slíbil, bude-li vědět o nějakém nebezpečí proti nám, že nás včas uvědomí. Bylo to začátkem r.1943.

V dubnu 1943 přišel za mnou Berka, abych přišel do krejčovské dílny Vendelína Soldána v Šumperku, kde bude ustanoven okresní výbor ilegální organizace v Šumperku. Věděl jsem, že Němci již nejsou tak ostražití, proto jsem souhlasil.

U Soldána jsme se sešli: Berka, Čuřík, John, Fuchs, Pinkava, Klecker, Soldán, Hejtmar a Řihák. Byl jsem sám komunista. Berka nám vysvětlil, že organizace v Zábřehu již na všechno nestačí a proto potřebuje, abychom si v Šumperku založili vlastní organizaci.

Rozdělili jsme si úkoly a funkce.

Organizace měla za úkol:

Vybavovat uprchlé zajatce oděvy, potravinami a doklady a tyto zajatce posílala zábřežská organizace kurýrem do Jugoslávie.

Dále: kolportovat ilegální časopis " Národní osvobození", shromažďovat získané zbraně, vyrábět ruční granáty, získávat potraviny a peníze pro uprchlé, kteří uprchli z různých pracovišť v Říši a skrývali se v lesích na Šumpersku a Zábřežsku. Tam se pro ně stavěly kryty.

Já jsem byl určen jako propagační referent a vedoucí sabotáží. Později jsem převzal vojenské záležitosti po Pavlíkovi z Bludova. Časopis jsem nosíval do továrny a dával s. Františkovi Kovářovi z Dol. Studének, kterého jsem často navštěvoval. a hovořil s ním o úkolech , které by později dělal se svým bratrem Bohušem.
The administrator has disabled public write access.

Vzpomínky interbrigadisty - letce, 27. led 2020 18:23 #11223

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
DOMA.

Do Československa jsem přijel, když Němci okupovali pohraničí. Krajský výbor KSČ v Brně mi doporučil počkat v táboře ve Svatobořicích na jižní Moravě. Prý budu s ostatními soudruhy poslán do zahraničí. Ale najednou přišel jeden soudruh, že musím s manželkou zůstat zde, nebo v Sudetech. Řekl, že se mi nic nestane, že mám říci, budu-li vyslýchán, že jsem byl nezaměstnaný, a nebyl jsem členem strany. Mrzelo mne to, ale jeho slova jsem bral vážně. Domníval jsem se, že když strana o mně ví, že budu pracovat v týlu nepřítele.

Ze Svatobořic jsem odejel s manželkou k sestře do Samotišek.

Tam jsem se se znovu sešel se svými známými, s. Žaludou a Šnajdrem, ale nemuseli mne už přesvědčovat, naopak já jsem jim vypravoval o bojích interbrigadistů, o internacionální pomoci komunistických stran a hlavně, jak Španělské republice pomáhal Sovětský svaz.

Tak jsem pobyl několik dní u sestry a věděl jsem, že v Šumperku /již v Sudetech/, je má matka těžce nemocná. Řekl jsem si, že se k ní musím dostat s manželkou, aby ji také poznala. To bylo koncem října 1938. Přešel jsem ilegálně hranice u Šternberka a v Újezdu u Uničova jsem nastoupil do vlaku na Šumperk. Do Šumperka jsem přijel za tmy, takže jsem se domníval, že mne nikdo neviděl. Setkání se svou matkou bylo opět velmi dojemné.

ZATČEN.

Ráno nás probudilo bouchání a když jsme otevřeli, stáli za dveřmi dva gestapáci. Nařídili mi, abych se oblékl a šel s nimi. Matka bydlela v činžáků, kde bydleli jen Němci a tak se domnívám, že mne přece někdo v noci viděl. Opět rozloučení s manželkou a jel jsem s gestapáky do Opavy. Nastal výslech, na který se nezapomíná. Hlavně chtěli vědět, kdo mne do Španělska poslal, s kým jsem byl ve styku a zda jsem byl organizován v komunistické straně. Po ranách, které jsem dostal, trval jsem stále na stejném- že jsem byl nezaměstnaný, že jsem prodal svůj vojenský stejnokroj a plášť a jel jsem do Španělska z vlastního popudu. Nebyl jsem organizován v žádné straně /tak, jak mne to řekl ten soudruh z Brna./

Po pěti dnech mne propustili s tím, že budu pracovat ve tkalcovně hedvábí Bří.Schielové s manželkou a řekli mi, že budu stále sledován, "abych si dal pozor. S manželkou jsme se hlásili v podniku Bří. Schielové a tam nás přidělili do "šlichtovny "- škrobárny osnov. Manželka vařila "šlichtu", jí ještě s jedním Čechem jménem Blažek, jsme u jednoho stroje "šlichtovali". V naší směně s námi pracovala ještě jedna Němka (antifašistka). Byli jsme zatím spokojeni. Věděl jsem, že jsem stále sledován mistry, donašeči závodního výboru NSDAP, zvláště mistrem NIRATSCHENKEM; stále mi připomínal, abych na pracovišti nevedl "politické řeči".

Co bylo dále?

V Šumperku zůstalo málo českých rodin. Komunista v nich nebyl žádný. Přesto, že jsem byl střežen a označen jako:"Rottspanier", chodil k nám do bytu německý komunista Karl NAGEL- dělník a další- invalida SCHMIED. Musel jsem jim vypravovat o Španělsku, o Thälmanově jednotce; jak statečně němečtí soudruzi bojovali. Tak jsme se , prozatím, pravidelně scházeli a jeden druhého povzbuzovali. V továrně jsem později navázal styk s německým soudruhem Axmannem- topičem. ten buď přišel do šlichtárny překontrolovat kotel, nebo já jsem odskočil do hlavní kotelny, abychom si popovídali.

Za nějakou dobu jsem poznal i další soudruhy- Němce, s kterými jsme se scházeli v dílně košíkáře Pražáka. Tito soudruzi se se mnou nebáli hovořit, ač tak nemohu říci o některých našich českých lidech, kteří se mně buď vyhýbali, a nebo mluvili jen velmi krátce a stále se ohlíželi,
zda nás někdo nepozoruje.

OPĚT GESTAPO.

V srpnu 1939 přijelo pro mne gestapo a opět odvezlo do Opavy. Domníval jsem se, že budu poslán do koncentračního tábora. Na jedné větší cele jsem se setkal s dalšími "španěláky" české a německé národnosti. Nic nám gestapáci neřekli, až asi za čtrnáct dnů nás zavolali a řekli, že němečtí soudruzi půjdou do Wehrmachtu na vojnu a my Češi půjdeme opět ke své práci, ale opět nás varovali, že nemáme dělat nic, co by škodilo německé říši. Na celách jsme se rozloučili s německými spolubojovníky a tito nás ujišťovali, že vědí, co mají dělat, kdyby přišli na frontu. Byli to soudruzi Popp a Götinger. Se s. Götingerem jsem se po vále sešel a ukazoval mi, že byl mezi partyzány v Itálii, kde se celou válku skrýval a s nimi bojoval. O s.Poppovi jsem se nic nedozvěděl. Propustili nás před koncem srpna 1939.

1.září 1939.
The administrator has disabled public write access.
  • Strana:
  • 1
  • 2
Vygenerováno za 0.206 sekund