Stříbro VÚ 8015 3.prapor. 7.rota- tam nás zařadili po příjezdu z Holešova a současně jsme se tam dozvěděli, že v Luštěnicích je konec a tak jsme šli do PŠ, kde byl velitelem mjr. Šesták. Na 7.rotě byl můj velitel npor. Tobíšek. Byl jsem tam jen několik dní, protože jsme šli hned do PŠ. Tam byl můj velitel čety por. Gajdošík.
Velitelem roty byl kpt. Púta- když si představíš Heydricha, tak máš přesný obraz. Po srážce dvou OT na přesunu, když po otevření dveří tekla po podlaze krev jak na jatkách a přitom byla zničena jedna pancéřovka, tak se při nástupu ptal, jak je to se zbraněmi a po poznámce , že jedna pancéřovka byla zničena, se jen zhoupl na špičkách a poznamenal "Víte, kolik taková pancéřovka stojí?"
V tom OT byl kluk, výborný muzikant a při srážce a prolomení zadních dveří nárazem se jeho hlava dostala do té škvíry jak ji tam udělalo zadní otéčko a jak potom couvlo, tak mu to hlavu sevřelo. Lebka mu praskla oboustranně, zavezli ho do nemocnice a prý až přes Lomského ( tehdejšího ministra národní obrany -pozn. redakce) mu dali do hlavy nějaké, prý zlaté destičky, a po delší době šel do civilu.
Ještě:
já jsem byl spolu se všemi holešováky v PŠ (poddůstojnické škole) ve Stříbře. Jen jsme po příjezdu do Stříbra byli na 3.praporu několik málo dní.
Po příjezdu 1.11.1964 do Stříbra jsme se oklepali u praporu, pak následoval přesun k 2. praporu, který měl PŠ.
Začal běžný výcvik na PŠ a přitom se současně začalo s nácvikem na III. celostátní spartakiádu. Přes týden byla škola a vše co je s tím spojené, plus nácvik a do stráží a služeb jsme chodili hlavně o víkendech a svátcích včetně vánoc a podobně.
Všechny střelby, kterými jsme procházeli, jsem měl na výtečně, ostatně opušťáky (které jsem měl až druhým rokem, protože na PŠ jsme žádné nedostávali), jsem měl především za střelby a pořadovou.
Při jedněch nočních střelbách z kulometu jsme stříleli po třech a každý měl před sebou 3 stojící figury. Ležel jsem jako krajní zleva a sestřelil jsem si všechny figury. Potom jsem čekal, až druzí dva dostřílí. Střelec vedle mě sundal 1 figuru a ten vpravo myslím, že taky jednu.
Velitel čety, který stál za námi, se mě ptal, jestli mám ještě náboje, protože oba kluci vedle už byli bez nábojů. Odpověděl jsem, že ano a on na to – tak pomozte sousedům. Tak jsem se zbytkem nábojů shodil každému jednu figuru.
Bylo to zajímavé, když jsme měli napáskované svítící náboje a tyto létaly z levé strany na pravou. Velitel čety byl spokojen, četa měla výsledky.
Nácvik na spartakiádu pokročil.
Nastalo secvičování spartakiádního praporu, konalo se v Plzni. Při tomto secvičování jsem dostal do kolena pravé nohy nějakou otravu, takže mě dali na nohu dlahu.Velitel roty mě chtěl poslat zpět do kasáren. Nějak se mě ho podařilo ukecat, že jsem zůstal a asi 14 dní jsem cvičil s tou dlahou na noze.
Pak jsme se přesunuli do Prahy. Byli jsme ubytováni na Vypichu, myslím, že to bylo asi 3 týdny.
Běžný budíček byl ve 2 hodiny ráno, následoval přesun na Strahov. Časně ráno, hned po pokropení písku na stadionu jsme cvičili.
Ve finále jsem se tam o přestávce, přímo na stadionu, setkal s klukama z Holešova. Ti tam také cvičili, jinou skladbu Jak měli také přestávku, k mému velkému překvapení, jsem mluvil i s tím svým velitelem pokoje z Holešova – Slovákem. , o tom jsem říkal.
Strašně mě mrzí, že jsem se ho tehdy nezeptal na adresu, to si dodnes vyčítám, byl to velice prima kluk. Ten mě tehdy v Holešově vzal ještě před přísahou na vycházku za výtečnou střelbu.
Po spartakiádě jsme se vrátili do posádky.
Ukončila se PŠ- byl jsem povýšen na svobodníka. To bylo 28.8.1965.
1. listopadu jsem byl povýšen na desátníka a převelen k VÚ 5937 do Plzně na štáb Západního vojenského okruhu.
Zde byla rota, která zabezpečovala vše potřebné. Jednotka ve které jsem byl já, zajišťovala strážní službu na štábu během různých cvičení a prováděla běžný výcvik.
V družstvu jsem měl jednoho kluka, který měřil asi 185 cm, dlouhán, Byl velký problém, když přišly střelby. Nebyl totiž schopen nastřílet ani to základní. Rozebíral jsem s ním možné příčiny a on mě říkal, že zamíří, ale když má stisknout spoušť, tak zavře oči. Prostě se zasekl a nebylo možné ho žádným způsobem přimět k tomu, aby skutečně střílel s mířením a nezavíral oči.
,
Protože to k ničemu nevedlo, tak jsem nakonec když došlo na střelby, šel automaticky střílet za něj. Za nejobtížnější střelbu jsem považoval střelbu z jedoucího auta na souběžně jedoucí cíl na vzdálenost asi 300 m, ten se asi pod úhlem 15° od nás vzdaloval. Kupodivu ta střelba dopadla taky dobře.
V Plzni na Borech bylo sportovní letiště.
Viděl jsem , že se tam lítá a provádějí se seskoky. Jednoho dne, kdy jsem měl vycházku, jsem tam zašel a zeptal se, jestli bych si u nich taky mohl skočit. Odpověděli mě, že to možné je, ale musím se zúčastnit i zimních pozemních nácviků společně s jejich cvičenci.
Napsal jsem se na hlášení k veliteli roty- zda by to bylo možné ve volném čase seskoky provádět. Kpt. Holub – velitel roty- měl pochopení, průšvihy jsem žádné neměl a tak mě to povolil. Opatrně jsem se ho zeptal, jestli bych mohl docházet na letiště v maskáčích, abych se tam nemusel převlíkat a zdržovat. Kupodivu i s tímto souhlasil.
Začal jsem chodil o volném čase na Bory, cvičil s místními a s nimi i běhal; venku, jediný v kanadách: oni jen tak nalehko.
Začalo jaro, blížily se seskoky,
Přišlo k výběru nějakých záloh,už si nevzpomenu přesně, kolik to bylo, ale ze žoldu mě tím pádem nic skoro nezbylo.
Konečně jsem měl termín seskoků. Dorazil jsem na letiště, tam se to jen hemžilo svazarmovci apod.
Ohlásil jsem se o seskok. Nejdříve mě řekli, že nemají trhačky, abych počkal. Nakonec to došlo tak daleko, že k mému seskoku nedošlo. Ani se neomluvili. Neměli ani tolik slušnosti, aby mi tu zálohu vrátili. Mě to tak otrávilo, že jsem s nimi přerušil veškeré styky. Na letiště jsem přestal chodit. a už jsem tam přestal chodit.
Jednou, když jsem měl službu dozorčího na vchodu, kolem procházel kpt. Holub. Zastavil se a povídá: "Už jsem Vás dlouho neviděl jít ven v maskáčích, děje se něco?"
Popsal jsem mu situaci, tím to bylo uzavřené.
K 1.5.1966 jsem byl povýšen na četaře.
Celý útvar se zúčastnil tehdejšího cvičení Vltava. Při návratu z jednoho opušťák jsem přijel k útvaru hluboko po půlnoci, jsme měli časně ráno chemický poplach s výjezdem.
S nasazenou maskou jsme měli seskočit přes vysokou bočnici do trávy. Provedeno.K mé smůle v té vysoké trávě byl větší kámen. Na ten jsem dopadl. Něco v noze ruplo. Na nohu jsem se sotva postavil. Kulhal jsem, jak jsem mohl.
Následovala přednáška politruka. Poté jsme měli nacvičovat trhání jakýchsi plechových vraků, ve trojicích ženistů; každý měl 200g náložku trhaviny se zápalnou šňůrou.
Zápalnice se měly zapálit současně. Já jsem sotva lezl. Sdělil jsem svůj problém tomu politrukovi, s tím, že běžet rozhodně nemůžu.
On mi odpověděl: " no tak si dáte delší šňůru.." Že ty dvě další zůstaly krátké mu jaksi nedošlo. Zapálili jsme všechny zápalnice- naráz- kluci mazali pryč. Na mně volali: "utíkej".
Mě to bylo v té chvíli už nějak jedno. Nohu jsem měl jak balon, bota se nedala sundat. Politruk se teprve v poledne se uvolil, že mě pošle s gazem na ošetřovnu. Tam zjistili, že jde o distorzi kotníku.
Potom už k ničemu zajímavému nedošlo. V září 1965 jsem odešel do civilu.
Lubomír Faitz- veterán.
