Vítejte, Host
Uživatelské jméno Heslo: Pamatovat si mne
  • Strana:
  • 1
  • 2
  • 3

Téma: 7.rota v roce 1969 - Holešov

7.rota v roce 1969 - Holešov 05. bře 2021 04:02 #13075

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Před oponou I.


V té době si také uděláme s Ivanem řidičák na motorku. Můj otec má ČZ-125 „drhneme ji mezi Mělníkem a Lhotkou. Skoro každý den zde navštěvujeme Kaňona, kamaráda z učiliště. Hodně sečtělý kluk, má „modrou“ jak jsem se již zmínil, ale také srub ve zdejších skalách. Prožíváme s ním též první „čundry“ - spaní pod širákem, kde nosíme kalhoty „štruksáky“ píšeme „cancák“ (deník) ale i jinak lumpačíme v přírodě… což se mi později náramně hodí na vojně.

Aby byl obraz mladého kluka úplný – z té doby. Musím se zmínit podrobněji o svém „umění motoristickém“ … již získání řidičáku na motorku mělo svůj půvab. Odjeli jsme určitý počet jízd na stroji s dvojím řízením, ale hlavně jsme se učili pravidla silničního provozu, značky a křižovatky. Tenkrát se nepoužívaly testy, uchazeč musel sám ústně obhájit své znalosti platných předpisů. Samozřejmě kolovaly seznamy otázek, které u zkoušek určitě zazní, ale nic legálně vydáno nebylo. Ten, kdo se neuměl vyjádřit, nebo alespoň nazpaměť vysypat znění paragrafů, měl smůlu. To však není můj případ pokud dostanu prostor, určitě se z toho vykecám. Stačí mluvit jako k věci, ale hlavně hodně. Dotyčný nevydrží a vzdá to. Návod získávám z nečtenějšího deníku Rudé právo. Tam to dělají dnes a denně.

Ale zpět na zkoušky. Policista SNB, který nás přišel prověřit, zaskočil i našeho učitele. Byl to někdo jiný, než čekal. Oznámil, že nejdříve přezkouší teorii a pak teprve jízdy. Okamžitě vyhodil kluka, který na danou otázku mlčí a plete se též ve značkách. Nastoupím jako druhý, melu a melu, ale hlavně se přu o „pravidlo pravé ruky“ a také „přednosti zprava“. Nepřestanu, dokud neřekne „vím, vy to všechno znáte, ale máte to dost pomotané, pokud uděláte jízdy, tak vám ten řidičák dám.“ Na jízdy jdu jako první, tenkrát se nemusela nosit helma. Zkoušející komisař SNB mi do ucha říká směr cesty. Objedeme Mělník, dole u Vaňkové křižovatky mám zastavit. Mě nenachytáš, zastavím až za značkou zákaz zastavení ! Stojím a čekám co dál. Slyším „jeďte nejkratší cestou ke Svazarmu“. Jasně, pokračujeme kopcem nahoru, Jistě – jednosměrkou !! HOUBY!! Dupnu na brzdu, pár metrů před značkou. Dál nejedeme? NE !! JEDNOSMĚRKOU NEMOHU!! „Jsem policista v uniformě a můj pokyn je předřazen paragrafům“, hýká - „Dejte mi to písemně a s razítkem !!“ melu já … Co tedy bude?? TICHO … rozhlédnu se, otáčím a jedu zpět s kopce, objedu Mělník a ke Svazarmu přijedeme z druhé strany. A NIC .. sebral jsem mu vítr z plachet. Je fakt, že ten vítr jsem měl původně já .. z jízdy … trénoval jsem na tátově ČZ, kde je obrácené řazení proti JAWĚ na které děláme zkušební jízdy. Spletu se jen jednou a to mi prošlo.

Za 14 dnů si jdeme na SNB pro řidičák. Růžový a novoučký. První jízda – do fabriky se předvést – zpět kolem nádraží, pak na hlavní a ještě před vlečkou nás předjede a zastaví policista na krásné, kapotované, bílo-modré motorce, který za námi jel od nádraží. Odstavil motorku a „pane řidiči kontrola dokladů, váš občanský a řidičský průkaz“ Jedu jen v košili, vše mu rychle vyndám z kapes košile, může hned pokračovat. „Víte pane řidiči, jakého přestupku jste se dopustil?“ Odpovídám celou větou „nevím!“… „před výjezdem na hlavní, je řidič povinen ukázat směr jízdy a to jste neudělal“ Ivan pomáhá, „ukazoval jsem já – spolujezdec“ „Ukažte mi taky váš občanský průkaz“ Ivan sleze z motorky, hledajíc doklady.
Tuším, že to bude dlouhé, neb v občance má též nový růžovoučký řidičák. „Neukazoval ani jeden z vás“ Také sesednu z motorky a vší silou trhnu řidítky, abych stroj dostal na stojan. Jak však hópla moje motorka na stojan, zavadila o kapotáž té pana orgána SNB, ta se poroučela k zemi Ó JÉ !! z toho se nevykecám… z komisního příslušníka se stane neřízený orgán. Prostě kluk, kterému poškodili hračku. Vzteká se, začne nám tykat a vyslechneme přednášku, kam společnost dojde, když rozdává řidičáky na počkání kde-komu. „A já to mám ohlídat aby někoho nezabili, řidičáky mají první den a hned porušují zákon a ještě mají „pindy.“ Dostanu 20,- Kčs“ Ivan říká, „mohlo to dopadnout hůř, mohl nás odstřelit jako škodnou.“ Pokutový bloček vozím založený v řidičáku.

Moje zkušenosti se strážci zákona mají pokračování : Ještě do konce týdne jedu na své motorce za dalším kamarádem z učňáku na Vidim, kde bydlí. Cesta vede přes Tupadly a Medonosy, zde jsou pěkné zatáčky, na které se sjíždějí motorkáři z blízka i daleka. Já mám ještě ze zatáček respekt. Jen projíždím a v tom se to stane.

Z motorky upadne výfuk a mlátí o vozovku a shodí i ten druhý. Brzdím a zastavuji za zatáčkou. „ A hergot v protisměru hlídka VB na modro bíle kapotované motorce.“ Kouká po mně … „Já je snad přitahuji“…. Než jsem stačil vyndat nářadí pro opravu, příslušník se vrátil a vlídně mi nabízí pomoc. Jako by mu z oka vypadl (probleskne mi hlavou), ale není to on. „Vidím, máte trable, pane řidiči...“ Postaví tu kapotovanou před tu moji, sehne se a než stačím zareagovat drží oběma rukama jeden výfuk a pokouší se ho dostat na obvyklé místo. Ty jeho kožené rukavice zaúpí, nevydrží a krabatí se. „Mám tady hadr“, zachraňuji situaci…. Dostaneme oba výfuky na místo, utáhnu šrouby převlečné matice. Děkuji mu za pomoc a nemyslím si nic o tom, že bylo ZLO potrestáno. Rukavice si nafasuje nové a třeba dál bude pomáhat motoristické veřejnosti, vždyť se zas tolik nespálil.

Motorka mého otce je sice moderně upravená, má už dvojsedlo, odpruženou přední vidlici, ale na výkon je slabá. Výkon ji zajistí až koupě nového, silnějšího motoru ČZ-150. Táta je spokojen, syn nikoliv. Sní o JAWA 350 s hrazdičkou. Stále něco s Ivanem upravujeme na tátově mašině, hlavně ten rychlopal … až lanko od plynu utrhne část tělesa nového motoru. Jak to opravit? No – zavařit .. znám chlapa co vaří i hliník .. „Zavařím, ale musíte motor rozhodit a přivézt jen to poškozené těleso, pak vám to udělám za 500,-Kčs“ !! Stane se, ten nový motor s Ivanem půlíme, všechna ložiska, zubatá kolečka vymontujeme, vypáčíme a vytlučeme - rozebereme. Otec nemá tušení, co se děje s jeho motorkou u Ivana na dvoře. Ten si koupil, zřejmě také pro výuku NORTON 350 s kardanovým hřídelem. Také se mu podíváme na zoubek…. Ivanovi se povedl husarský kousek, uschopnil ho a jednoho dne na něm k nám přijel do ulice. Hrozný hluk, co rána, to sto metrů. Ale vůbec nejlepší zážitek z mé motoristické kariéry popíšu nyní :

Čekám doma. ČZ-150 připravena abychom mohli odjet za kluky z učňáku. Ivan si dává na čas. Já mezi vraty sedíc na stroji zjišťuji … zadní brzda, po sešlápnutí hlučně skřípe. Sesednu, rychle uvolním zadní kolo a podívám se na brzdový buben. Jasně, ty destičky jsou úplně suché, vydřené. Vyhodnotím tu kňourající situaci. Mám štěstí, nedávno jsem si donesl z práce červenou vazelínu. Konečně se hodí – pečlivě vše omažu a zpět složím…. Abych nezdržoval až Ivan přijede. A on stále ne … mám čas to zkusit. Nasednu a šlápnu na pedál a ticho – dobrý, dmu se blahem – umím. Nastartuji a rozjedu se na konec ulice, vlastně právě vstříc přijíždějícímu Pionýru s Ivanem. Mihnu se mu před řidítky, vlétnu na hlavní a naproti přes chodník do plotu, aniž bych dal někomu přednost. Rozražené plaňky a já v šoku!!
Zjišťuji, že mi jinak nic není. Jen motorka trochu otlučená … blatník, řidítka. „Co tady blbneš?“ dí Ivan. „Ale čekám na tebe“ … „Proč jsi nebrzdil? Co kdyby něco jelo? „ Vyprostíme motorku, porovnám plot, jdeme zpět do naší ulice a já odkrývám Ivanovi celou pravdu. „Když jsi tak dlouho nejel, řešil jsem zatím, ten problém vrzajících brzd.“ „Co jsi namazal?“ „Ty vole, vždyť ses mohl zabít! Mělo tam něco jet!“ „Jel jsem volně, opatrně.“ Dnes už nikam nejedeme, máme co dělat – čistíme ty brzdové destičky od vazelíny. „Petrákem, ten to rozpustí.“ radí Ivan. Zbytečně, musíme stejně koupit destičky nové, suché, nezamaštěné .. Zkušenost: „Kdo maže, ten jede !! ale nebrzdí!!“

Důkazy...
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 26. úno 2021 03:50 #13026

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Intermezzo.


Ale chci psát o vojně a stále nevím jak a odkud začít … nebo čím ….?? motorkou, či holkou?? tedy děvčaty..

Vracím se myšlenkami do roku 1966, tam to vlastně vše začalo. To byl pro mě ten klíčový rok a možná také pro pochopení co jsem já zač a jak vše prožívám. Úspěchy i prohry, také mé názory v té době, na život v této společnosti, rodině a v práci (tím myslím fabriku TOS Mělník). Je toho tolik co mě napadá, možná i nepodstatné věci, přímo nesouvisející … popíšu vše, vezmu to ze široka, ať má má dušička pokoj.

Začali jsme jako třeťáci OU TOS Hostivař dělat v mateřském podniku, čili v TOSu Mělník. V létě 1966 uděláme závěrečné zkoušky a od podzimu jsme jako plnohodnotní zaměstnanci podniku. Byli jsme nejpočetnější ročník za posledních několik let. Tolik bažantů, kluků a holek do fabriky dříve nepřišlo.

Tam nám „mažou med kolem huby“ a dávají nám pocítit, jak jsme dobří a jak o nás mladé stojí. Zapojí nás tím nenásilně do všech veřejno společenských činností, které fabrika dělá a dělá hlavně pro pracující lid. „Vy mladí to po nás přeberete, my vám věříme, vám dělnické třídě, ta jediná vám zajistí skvělou budoucnost, vládne a vládnout bude!“

Pod hlavičkou ČSM TOS Mělník, jsme pořádali akce sportovního charakteru : fotbal, volejbal, stolní tenis …. lyžařské závody na podnikové chatě v Harrachově .. a zde jsem se poprvé setkal s větším množstvím alkoholu.. já nepřipraven, jsem se neubránil … následkem toho jsem při zpáteční cestě „vrhl šavli“ (neb mně bylo špatně z jízdy našeho nového Tosáckého autobusu), kolegyni z dělnické třídy do její tašky. Dlouho se to přetřásalo v kuloárech i na veřejnosti … proč?? Zvolili si mě v té době za předsedu ČSM, ach jo, co jsem to udělal?? Já funkcionář, hned na začátku kariéry a takové chování!! Takový přestupek … snad i znásilnění by se nepropíralo, tak jako toto.

******
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 19. úno 2021 15:33 #12991

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Ne každý má rád staršinu Chmelíka...


Jako bych slyšel kolegu Ivana Svobodu,(sloužil na 4.rotě jako radista); zda mě můj Gurů s prokurátorskou minulostí upozornil na fakt, že vojenský útvar 7374, kde jsme spolu sloužili, oslaví letos 60. výročí od svého vzniku.

Musím přiznat, že upozornil. Takže ano, tím pádem mě vyburcoval, abych zavzpomínal na dobu svého „vojančení“ u tohoto útvaru.

Snad nebudu sám, kdo hodí na papír své vzpomínky a tím pádem ty mé, se ztratí mezi těmi čtenějšími. Je to opět příležitost, kterou dává můj Gurů všem dalším, kteří jako já prošli útvarem. Ať zavzpomínají na to, co ve službě vlasti u tohoto útvaru zažili.

Tak tedy dobrá … ale kde jen začít?

Vracím se v myšlenkách zpět až do dětských let a nemohu si ujasnit, co že byl ten spouštěč, podnět, proč jsem se začal zajímat o letadla. Nenechal jsem tenkrát ani jedno proletět bez povšimnutí. Trafiky obcházím raději obloukem, nemám peníze na časopisy „Křídla vlasti“, „Vojáka“, nebo „Zápisník“. Když mi je naši příležitostně koupí, je to svátek. Už abych si vydělával!

Vůbec nevím, co budu dělat po základce. Za vysvědčení se mohu tak akorát stydět. Vyplňují se předpovědi rodičů. Dobře, nechám to na nich. Přihlásí mě do TOS Mělník, mám se vyučit zámečníkem. Mně je to vlastně jedno a i když mě přeřadí na frézaře. Stejně nevím o co jde.

Učiliště TOSu je v Praze ve Strašnicích. Internát však máme v Holešovicích. Na učňák přejíždíme tramvají. Je tedy nutná síťová jízdenka. Kupuji si měsíční za 30,-Kčs z kapesného. Ta mi umožní poznávat Prahu, ale hlavně Letiště Ruzyň, kde jsem stálým hostem na dvou vyhlídkových terasách. Sleduji tam ty krásné ptáky, hlavně ty tryskové : COMET, TRIDENT – Anglie, nebo CARAVELU z Francie, DC-9, nebo DC-8 čtyřmotorák z Ameriky, ale hlavně TU-104 z Ruska. O vrtulových letadlech se nebudu ani zmiňovat….

Ze střechy holešovického internátu mám možnost sledovat letecké nácviky na přehlídku 1965. To mě fascinovalo už od dětství. Mělník se stal jednou otočným bodem pro tryskové bombardéry IL-28. Létaly v pěticích kolem čtyřiceti letadel, koukal jsem na to s otevřenou pusou. K vojenským letadlům jsem však měl daleko. Až ta Praha mi otevírala možnosti. Naučím se propátrávat antikvariáty hledám letecké publikace, taky chodit do muzeí, Technické beru jako základ.

V tom roce 1965 cvičíme jako učňák na Spartakiádě…. skladbu učňovského dorostu se švihadly. Buď před námi, nebo po nás, nastupují vojáci. Stovky opálených kluků, jen v trenýrkách, stojí u brány Strahovského stadionu a na povel výstřelu běží každý na svou značku. Do dvou-tří minut stojí v pozoru a čekají na svou skladbu. ÚCHVATNÉ !! Paráda to zažít !

Tenkrát jsem si silně přál být vojákem. Mít tak dalekohled a možnost pozorovat… u nás doma měl otec akorát foťák FOIXLENDR, takový měcháč na svitkový film 6x9 a k mé smůle nikdo v okruhu mých známých nefotil. Velká část života proběhla aniž by to někdo zdokumentoval. Zbyly jen útržky vzpomínek a pár relikvií z mého mládí.

Jako kluk slyším stále stejné poznámky z řad rodiny, ale i cizích lidí, kteří to s tebou vždy myslí dobře … „Potřebuješ vojnu jako sůl !!!“ … „Už abys šel na vojnu, tam tě naučí poslouchat .. tam tě naučí pořádku ... tam ti to osladí.“ … „Vojna z tebe udělá chlapa!“ Ale také negace : „vojna je ztráta času“ … „ztracené dva roky, ale hlavně vole co ti uteče peněz“!

Vůbec si nepřipouštím o tomto pochybovat, přemýšlet, zda je na tom něco pravdy, chovám se tak, jako každý mladý kluk v té době, až to přijde, budu to řešit. Vojna trvá dva roky, vydrželi to jiní, tak to vydržím taky. Myšlenky na tzv. „modrou knížku“ potlačuji, vyhnout se tímto způsobem vojně vůbec nepřichází v úvahu! O to se pokouší jen slaboši a zoufalci.

Je jen málo, pro nás, uznatelných výjimek, kterými jsou jen skutečné zdravotní problémy. Tak jako u kamaráda z učňáku Milana Kaňkovského -„Kaňona“, který „modrou“ dostal právě od doktorů. Smířil se s tím a má i fajn průpovídky: „ nebudu muset semeno trousit do vojenského sukna, ale přímo do dítětníku mladých dam a paní.“¨

Jenže mu to moc brzo překazila kamarádka Jindra, vzala si ho za muže a začala mu dělat vojnu sama - doma. A ještě o dost dříve, než vojna zasáhla do života mně a Ivanovi.

Fotogalerie:

adolescent Milan F.

svatba kamaráda "Kaňona"

svatebčané : já a Ivan
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 22. led 2021 04:01 #12811

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Pokračování v Tatrách – HOHE TATRY III


Nyní bych rád popsal ještě jeden zážitek z Vysokých Tater, který souvisí s volebalem a snad se k našemu povídání hodí …

Jak již jsem se zmínil, pracuji po vojně jako frézař v TOSu Mělník. Na jaře v roce 1972 se zde dá dohromady parta lidí, která se schází na akcích pod hlavičkou „Branná organizace TOS Mělník.“ … turistika, výlety po okolí, parta rodin s dětmi. Fabrika vychází vstříc těmto aktivitám.

Hlavním organizátorem je Sulek Karel, který se také snaží, k mé velké radosti, založit volejbalový oddíl TOSu. Vyjedná tělocvičnu a přes léto volný vstup na koupaliště, kde je též volejbalové hřiště a celý areál je právě letos nové otevřen.
Nehrajeme žádnou soutěž, jen se scházíme pro radost ze hry. Snad až někdy později hrajeme turnaje ROH mezi mělnickými podniky. Pozorný čtenář ví, že volejbal v TOSu vznikl o půl roku dříve, než je založen oddíl EMĚ Mělník. To jen na okraj .

Vrátím se na konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let. To naše tosácká branná organizace a spolupracující oddíl odbíjené pořádá zájezd do Vysokých Tater. Fabrika nám půjčí autobus i s řidičem na 14 dnů, mohou se hlásit zájemci i s dětmi. Vše zastřešuje závodní výbor ROH. Celá parta z volejbalu jedeme, takže máme po cestě o zábavu postaráno.

V každém kempu, kde nocujeme, naše ženy pečou bramboráky, hrajeme volejbal a zájezd probíhá v pohodě … až dojedeme i do Vysokých Tater, do Eurocampu Tatranská Lomnice. Pořádáme zde výlety, např. Lanovkou na Skalnaté Pleso, známou magistrálou jdeme na Štrbské Pleso a já si zase připomínám vše, co jsem zde zažil na vojně.

Není však moc dobré počasí. Často prší a je mlha. Hodně se tenkrát „za komunistů“ chodilo na Rysy. Ani my nebudeme výjimkou. Obzvlášť když o tento výstup projeví zájem jeden funkcionář, který sedí ve výboru KSČ i ROH zároveň. Byl právě nově zvolen. Na tento zájezd se přihlásil právě proto, že to bude mít refundováno. Fabrika většinu nákladů prý zaplatí.

Tohoto se chytl též rádoby další aktivní vůdce Venca, a stále nám opakuje jak je nutné výstup na Rysy uskutečnit, zdokumentovat a funkcionáře a jeho manželku tam dopravit za každou cenu. Budou se tím chlubit a vyprávět o tom a tím se i nám zájezd vyplatí! „Jen je potřeba chytit příležitost za pačesy“ ! Takto do nás hučel, až kolektiv přesvědčil. Výlet se naplánoval večer u táboráku, kde dotyčný funkcionář s námi pařil.

TAK ZÍTRA NA RYSY !!

Kdo tam nebyl, jakoby ani v Tatrách nebyl. Hecujeme se vzájemně, takže druhý den jedeme na Štrbské Pleso všichni. Je špatné počasí, přeháňky, mlha, to dost lidí odradí. My všichni jdeme ve volejbalových drezech a s míčem. Ani funkcionář s manželkou se výstupu za tohoto počasí nebrání. Ještě několik lidí to během cesty vzdá, včetně mé ženy Oliny. Jste blázni, ale náš cíl je jasný : funkcionáře a jeho manželku na ty Rysy vytáhnout za každou cenu.

Potkáváme lidi, kteří již jdou zpět, není to dobré, prý to klouže a stejně není NIC vidět. Náš cíl je – sice vysoko, ale jasný. Po hodinách výstupu se nám podařilo to, co jsme si předsevzali. Ještě závěrečné foto, před plaketou Lenina, pinkneme si míčem na vrcholu Rysů a jdeme spokojeni zpět. Dole u Štrbského Plesa si nějaká skupina vypráví, že byli na Rysech a představte si, plácali tam volejbal. Kdo ? A kde ? No tam nahoře .. u té plakety Lenina… to snad není možné … a smí se to vůbec ?

Venca měl pravdu, hodně se o tom mluvilo, prohlížely se fotky, po návratu do fabriky a ta nám opravdu zaplatila velkou část nákladů a přislíbila zájezd na příští rok do Nízkých Tater po stopách SNP .. ale to už je jiná story.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 15. led 2021 04:44 #12766

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Pokračování v Tatrách – HOHE TATRY II


První co udělám po návratu z vojny je, že vystoupím z KSČ. „Nerozmyslíš si to Milane ještě ? Ví o tom táta ? Bude tě to mrzet, ale dělej jak myslíš!“ …. Myslím to dobře, jsem přece vládnoucí dělnická třída … vyfasuji nářadí, novou mašinu (frézu po generálce) a začnu kariéru frézaře v TOSu Mělník. Tvrdě se hlásím o svá práva… tak jako na vojně „voják se stará, voják má !“

Na podzim roku 1972 vzniká tady na Mělníku volejbalový oddíl, pod tělovýchovnou jednotou Elektrárny Mělník – EMĚ … samozřejmě se hlásím a začínám svou mnohaletou kariéru v odbíjené – volejbalu. Jsme zařazeni, muži do okresního přeboru, kde se držíme uprostřed tabulky. Ne tak naše ženy, okres vyhrají a postoupí do Kraje, kde tabulku vedou. Tím začínáme být jako oddíl známí ve volejbalovém světě. ( Dostáváme i pozvánky na turnaje ).

Mělník volejbalem žije, rozšiřuje se členská základna, máme lepší hodnocení jak fotbalisté. Naše ženy jsou pozvány na turnaj na Slovensko do Tater, do Vyšných Hágů. Turnaj o pohár SNP. Výbor rozhodne, že pojedou reprezentovat i muži, aby byl plný autobus. V této době k nám nastoupí i nový ambiciozní trenér Jindra Prajzler, bývalý voják, důstojník AČR, ostrý jako břitva. Zakládá si na drezuře a posilování kondice mužstva. Jinak po volejbalové stránce dost mimo … já v té době dělám v mužstvu vedoucího, takže plaveme v tom s trenérem dva. Každý sport má nějaká pravidla, podle kterých se hraje, má svá taktická a jiná místa, jak dovésti kolektiv k výhře nad soupeřem. Je to přímo věda a říká se proto, že volejbal je hrou intelektuálů.

A taky jo – hrají s námi inženýři, učitelé, úředníci, vedoucí různých orgánů a organizací, ale dělnickou třídu tu zastupuji jen já. Avšak mám funkci, která mě opravňuje a dává pravomoci, abych ty intelektuály, kteří jsou většinou velkými individualisty nenásilnou formou, za pomoci trenéra, tlačil do kolektivu a jako parta se pokusila vždy o nemožné, o to vítězství. Bylo to mnohdy nad mé síly, neb zahozená flinta do žita se občas nenašla ….

Dresy byly zakoupeny jen pro ženy, včetně teplákových souprav. Nám mužům, musí stačit jedno reprezentační tričko na několik let. Jedeme na Slovensko v opraných drezech s logem EMĚ (Elektrárna Mělník). Žádám kluky o černé trenky, no jistě … samozřejmě, jeden červené, jiný bílé .. ihned upoutáme rozhodčí nejednotnou ústrojí, ale to se nám vždy v soutěži vymstí. Tady na turnaji asi NE. Podle opraných drezů spíš v nás vidí ostřílené kozáky … Je zde mužstev na tři skupiny. Nás nominují do první, asi fakt podle vzhledu, nebo proto, že jsme pro ně zdaleka – od soutoku Labe a Vltavy. Jdeme s trenérem zaplatit startovné, oznámí nám výsledky rozlosování … hraje se podle platných pravidel šestkového volejbalu na dva sety. Budou též dva rozhodčí – pro nás též úplná novinka. Uvažuji nahlas „co to s našimi inteligenty udělá?“

Jindra trenér mě přeruší, jdeme ven k tabuli, kde je vše jasné, hrajeme až druhý zápas. Vrátíme se k mužstvu. Ostatní družstva se povalují kolem několika hracích kurtů a čekají v klidu na zahájení. Najednou to do Jindry vjelo, zavelí VZTYK, je nutno se rozhýbat. Poklusem opouštíme kurty do smrkového lesa, kde provádíme krátké rychlé starty, klikujeme, kačáky a podobné posilovací cviky. Ležící mužstva ožijí a se zájmem nás pozorují a slovensky nás hecují … ako se nám tuna rozsvětilo od bláznivých čehúnou … Jindrovi je to jedno, on si plní svou trenérskou funkci.

Možná to bylo dobře, neviděli jsme hned, co nás čeká dále. Ta naše skupina je výkonnostně druhá liga, proč a kdo nás tam navolil ?? to asi ty seprané drezy!! Nastoupíme, jdu zdravit a losovat, jako kapitán beru stranu i přes protest kluků, pro míče nebudeme běhat tak daleko, stromy nám pomohou. Je nám vytýkáno, že se přesouváme jako stádo, máme chodit po lajně až po hvizdu rozhodčího, přece to dobře znáte, tak nám sem nezavádějte vaše móresy. Dva rozhodčí víc ví a víc vidí, pro nás však novinka. Hlásíme postavení dle čísel drezů a než se nadějeme je konec setu. Hraje se ještě tenkrát do patnácti, takže 15 : 0 !!! Za první set jsme se ani neotočili. Druhý set 15 : 1 … musím se pochválit, dal jsem bod z podání – paráda !! Jinak to byl fofr, chodí se na nás dívat … trénuji si signály, chodí tři na síť- rychlíky a vždy BUM a míč odletí daleko, není čas jít pro něj, druhý rozhodčí má vždy připraven míč náhradní a nemáme vůbec čas na oddech, je to mela. Skóre pokračuje 15 : 0 a tak končíme jako jasně poslední ve skupině. Odpoledne nás volají pořadatelé. Jdeme tam s Jindrou v mizerné náladě … „chlapci moji, za čo vy hrajetě ??“ já na to hrdě „za elektrárnu Mělník“

„nehněvajtě sa, ale chlapci tuna vravja, že ako za málo nabité baterky“ … beru potvrzení o zaplacení startovného a pořadatel nám nabídne možnost, zahrát si ještě jeden zápas o poslední místo. Dívám se na hnědý svetr Jindry a je mi jasné, jak se mužstvo rozhodne, hnědá prý je barva inteligentů : „proč hrát o poslední místo, to je zbytečná námaha, to nestojí za to.“ Říkám Jindrovi svůj názor a oznámím, že hrát nebudeme a ani klukům o této možnosti si zahrát neřekneme. Škoda, že si pořadateli neřeknu o diplom za to poslední místo, jistě by nám ho rádi vypsali. Ale co, nebyla by to taková rarita, jak si myslím. V budoucnu se nám to stane ještě vícekrát.

Jdeme fandit našim ženám, ty vyhrály skupinu za našeho i místy nesportovního fandění (jak vravia místní). Pokračují druhý den, ale to už se jim nedaří. Takže máme možnost vyjet se podívat na Štrbské pleso a vydat se lanovkou na skokanské můstky. Já si oživuji ta místa a vyprávím o čase zde stráveném, kdy jsem dosloužil ZVS jako PTPák při budování tohoto sportovního areálu. Domů jedeme o zkušenost bohatší, nemusí se vždy vyhrát, ale důležité je se účastnit. Byl to skvělý zážitek.



****
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 08. led 2021 15:30 #12749

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Pokračování v Tatrách – HOHE TATRY

Probírám se tím svým deníčkem a ještě jsem narazil na jednu událost, která se mi stala tenkrát v popradských kasárnách.

Jak jsem se již zmínil, za kasárnami teče říčka a když je méně vody, přebrodí se potok po kamenech – jinak se muselo přes stavidla o pár desítek metrů dál - zacházka.

Nesu volejbalovou síť a míč, skáču přes ty kameny, smeknu se, volnou pravou rukou odplácnu o dno … vykoupání jsem stejně nezabránil a ještě si pořádně roztrhnu ruku mezi malíčkem a prsteníkem. Tolik krve ! Jsem však nad věcí, že to nic není, kluci mi půjčí obinadlo a hrajeme. Po pár setech mi kape z ruky červená … mám si to jít ošetřit … nikdo se mnou nechce hrát. Na rotě u dozorčího to dezinfikujeme, zasypáme žlutým práškem, zavážeme. Prý by to chtělo sešít … blbost – jdu spát.

Další dny již jsou horší. Vždy, když o pravačku zavadím, hned mi teče krev přes obvaz. S plácáním volejbalu je konec ?? ale kdepak je to silnější a tak si ubližuji, tím pádem se to nehojí … on to vlastně není volejbal, spíš takové pinkání přes síť… ale ta hra mi učarovala už hodně dávno, ještě když jsem byl na učňáku, na intru, ji hrajeme často.

Nepamatuji se, proč a za co, nám tenkrát koupili vstupenky na mezinárodní utkání našich s Rusáky. Hokej a volejbal byly tehdy doménou Rusů. Vidět zblízka špičkový volejbal, úžasný zážitek z vinohradské tělocvičny, byl pro osmnáctiletého kluka, který se rozhodoval, který míčový sport dělat, tím momentem zlomu. Konečně plním sen své matky - Sokolky, která celý život pracuje v tělovýchově a tlačí mě, i přes známosti, do kolektivních sportů.

Volejbal je nejlepší, už proto, že protivníci nemají se soupeřem fyzický kontakt. Fotbal, hokej, košíková, házená … tam jde o zdraví. Takové názory jsem tehdy slyšel, když jsem v roce 1967 narukoval do Holešova. Nemám ale štěstí, tady se volejbalu nezadařilo. Důstojníci preferují fotbal, orientační běh a vlastně všechny běžecké disciplíny. I přesto, že je zde nová tělocvična, chodíme sem jen nacvičovat sebeobranu, judo a jsou zde dvě velké kulaté trampolíny(nářadí z minulých spartakiád) skáčeme na nich jako blázni.

Sen o volejbalu se mi vyplní až po roce, těsně před Vánocemi 1968. Detaily si již nepamatuji, kdo a proč to tenkrát organizoval. Schází se asi parta školáků (ŠDZ), ale hlavně že hraju. Někdo též zoganizuje vánoční turnaj a tím získám diplom za 1.místo … na víc si nevzpomínám. Také v dalším roce 1969 je turnaj, který s mužstvem vyhrajeme, ale kdo s kým a proti komu již nevím, jen to, že vyhrajeme tenisky … nízkou sálovou obuv … jinak na vojně se vše, co se týká sportu, odbývá v „keckách“ - žluto, hnědo, zelených, kotníkových, které každý voják vyfasoval.

Skutečnost dokládám Diplomem z roku 1969.

Nyní bych malinko přeskočil a to v čase dost dopředu … na konec sedmdesátých a na začátek osmdesátých, už „záložáckých“ let … abych se do „HOHE TATER“ s VOLEJBALEM ještě dvakrát vrátil ….

*****
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 01. led 2021 09:00 #12710

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

JDEME DOMŮ!

Domů jdeme opravdu až ve čtvrtek 2.10.69.

Ten den jsme nastoupili na buzeráku popradských kasáren naposledy. Stojíme zde všichni v civilních hadrech a čekáme, co se bude dít.

Na několika stolech, po pravé straně, v komíncích srovnané leží vojenské knížky se založenými “povolávacími ?? odvolávacími?” rozkazy… čeká se na majora – Terazky, ten očividně nespěchá. Má k nám proslov, něco, nebo někdo ho vyruší a on to jde řešit na štáb.

Bóže !! Tím nás přivádí k šílenství !? Dívám se na tu neskutečnou situaci, nás nadržených kluků na civil a ta vojenská mašinerie staví před nás opět další překážku. Dívám se na stoly s vojenskými knížkami a napadne mě … utéct z tvaru, popadnout knížku a PRYČ !! Asi stejné myšlenky se rodí v hlavách nás všech. Jako na povel … všichni se hrnou ke stolům, bereme vojenské knížky a PRYČ ODTUD !!!

Celé to hejno (teď už mohu říkat záložáků) se řítí k bráně. Jako jeden z prvních přeskakuji závoru, kterou nestačí dozorčí služba u vchodu zdvihnout. Asi by nás nezadržel nikdo …

Postupně v ulicích města si rozdáme vojenské knížky podle jmen, podařilo se, každý dostal tu svoji. Loučíme se s pocitem, že jsme “bitvu” s tou absurdní vojenskou mašinerií vyhráli. Většina čeká na vlak – rychlík na Prahu, který odjíždí až ve 14,00.

SVOBODNĚ couráme po městě … já s Ivanem, potkáváme kluky v civilu, většina v červených baretech a nedivíme se, že je toho dne NIKDO neodevzdal.

Děkuji svému staršinovi, který mi po letech umožnil se vrátit a uspořádat své myšlenky na dobu našeho “zeleného mládí”, na dobu prožitou v kulisách Tatranských velikánů … Na dobu absurdní, jak říká hlavní představitel v závěru filmu “Černých baronů” Kefalín, majoru Terazkymu : “ No a teď řekněte vy mně, stejně, že to bylo všecko úplně absurdní …. Bolo ako? Poveztě mi Kefalín, čo vy si predstavujetě, pod takým slovom ABSURDNÝ? … No, jo, aha … tak se mějte pěkně, pane majore.

A toto vše mi připomnělo další film … ne vlastně, velkofilm .. TITANIK , jak na konci kamera detailně prohlíží tu krásnou loď a všechny postavy, které zde v příběhu hrály…

Mně úplně stejně naskakují obrázky z Tater…. Štrbské pleso, Mlýnská dolina, hotel Patria, Lomnický štít, ale hlavně lidé, kteří tu se mnou vše zažili. Prohlížím si fotografie z mé kroniky a mohu je všechny jmenovat : Pepa Dibelka, Koloman Gök, Vlasta Prokop, Mirek Šturm, Jarda Prušovič, Jarda Trousil, Zdeněk Tuzar, Foukal Josef, Pavézka Tonda, Holička Vilo, Svoboda Ivan, Trško Miro, Ťažký Vlado, Stříž Jan, Linhart Karel, Mauer Jan, Dolník Milan, Jindra Inra, Malota František, Hubáček Vlasta, Zahrádka Karel, Labanič Milan, Měrka Jarda, Milo Vladimír, Truneček Karel, Vrabec Miloš, Fodor Vlado, Rak Karel, Hamouz Josef, Mülfait Karel, Palík Standa, Vazač Jiří, Rozsíval Petr, Kraml Josef, Viček Oldřich, Škop Láďa, Novotný Karel, Svrček Mirek, Bidelnica Josef, Dvořák Miloš, Martinka Franta, Čížek Franta, Urban J., Primásek Mirek, Kotleška J., Dadák J., Kaláb J. Bidelnica Josef,

.. potkáme se ještě někde?? Snad až v “Modré rotě” , jak říká náš staršina, jinak si musím s myšlenkami a vzpomínkami pohrávat sám, vhání mi to slzy do očí … Milan Friedrich, Mělník

***************
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 31. pro 2020 04:57 #12685

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

JAK JSME "ZRUŠILI" V KASÁRNÁCH KANONY

Bylo to v úterý 23.9.69, tedy den před oznámením o prodloužení vojny.

Dělali jsme práce v kasárnách. Nás několik si odvádí kolega, taky svobodník, do autoparku, do míst kde parkují protiletadlové kanony – dvojčata na nákladních autech. Je jich celá řada. Ten svobodník nám dává perfektní výklad o paramatrech této zbraně a ještě ochotně přidává, má-li někdo otázku.

Vše zodpoví a ukazuje na jednom dvouhlavňovém dělu. Prý učinná zbraň proti nízkoletícím cílům, pakliže je perfektně vycvičená obsluha. Také prý může být dvojčat několik zapojeno na automat a z jednoho skříňáku řídit palbu hned několika děl najednou. Rozhlédl se, uvědomil si, že prozrazuje asi tajemství a na chvíli se odmlčí.

Jarda Prušovič, sedící za kanonem, otáčí kličkou a dvojče se točí hlavněmi dokola, svobodník ho zastaví a pokračuje ve svém výkladu. Další klička zvedá hlavně nahoru a dolů – náměr a odměr. Dokáže-li obsluha točit kličkami tak, že se hlavně otáčí jakoby ve vlnách, je prý vrchol obsluhy. Je to účinná zbraň. Spoušť výstřelu se provádí nohou.

Ptáme se ještě na několik dalších zajímavostí, dostane se nám bohatých odpovědí. Co s těmi protiletadlovými kanony máme dělat my? Prý dělat údržbu - čistit. Namíchal nám čistidlo, nějaký petrák, či co, dal hadry a pucvol. Máme na to prý celý den. Je to jasné ?? !! Začneme hned s prvními dvěma. On odchází, má na rotě povinnosti, přijde pro nás až na oběd. Upozorňuje, že na kontrolu chodí jejich plukovník, tak ať se nevzdalujem. Pro jistotu nás zamkne v areálu.

Jakmile odešel, vlétneme do křesel obsluhy a už točíme kličkami… na vedlejším kanonu Jarda … jedeme proti sobě hlavněmi, nahoru, dolů .. jak na kolotoči. Pak se otočíme několikrát dokola a vůbec nikdo z nás si nevšimne, jak jsou ta auta s kanony blízko u sebe zaparkovaná. Soustředím se a zkouším tu zmiňovanou vlnu, která udělá z obsluhy mistra. ..

A v tom se to stalo … oba jsme se zasekli hlavněmi, já dole – díky té vlně, která se podařila a Jarda nade mnou. Kličky ztuhly a nejde s tím hnout, ať děláme, co děláme. Všichni řešíme “tento problém” … kluci přinesli trám a snažíme se páčit a odklonit hlavně od sebe … ani ťuk !
Pak někdo donesl železný pajcr, půjčený od řidičů, ani ten s hlavněmi nepohnul, jen ničí lak .. co teď ?? Děláme jakoby nic. Takže ani ti řidiči od vedle nevědí co řešíme a odcházejí.

Pracujeme na dalších kanonech … protože se blíží nějací důstojníci. Projdou kolem, nás si nevšímají. Napadá mě spásná myšlenka, u nás v práci, myslím tím TOS Mělník, když vyjel stůl z lože na mašině, příklad hoblík, páčili jsme a pomalým posuvem naskočil zpět.

Hledám pohledem nějakého řidiče, který by mi sehnal Ferka, ten jistě pomůže… a taky jó. Nastartoval motor vozidla, přepnul na automat, my páčili na hlavních, které byly stále zaklesnuté v sobě, jak naši vládní představitelé s rusáky v Praze na Ruzyni.

Najednou se hlavně uvolnily, jako když vypneš tětivu luku a odskočily od sebe. Hýkali jsme radostí a řidič Fery nechápe, jaký nám spadl kámen … ještě tak tady něco nasluhovat! Oba s Jardou jsme se složili na piva Ferkovi, měl nás tehdy rád.

****

Více o protiletadlových kanonech - kniha Ivo Pejčoch : Protiletadlová obrněná vozidla .


fotogalerie: Protiletadlové zbraně ČSLA oné doby.. na posledním snímku vojín Jaroslav PRUŠOVIC- promítač KLUBU pluku do rozpuštění pluku.

R/1
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 25. pro 2020 04:57 #12654

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Motto: "Na konci mazáckého metru II."

Co napsat dále? Každý den by se dal popsat podrobněji, kdyby tak tady se mnou byli kluci.. já tomu chci věřit, ale pravda je jiná, stejně by mi nikdo nepomohl, vždyť je to tak dávno, proč se tím zabývat … k čemu ? Stojí ti to zato ??? Stojí !

Pokládám však otázku, ten den středa 24.9.69 kdy nám oznámili, že půjdeme domů až za 7 dnů, proč ? Zdůvodnění .. ví to někdo??

V deníčku píši “nálada strašná” máme hotovost – ostatní jsou vyvedeni z kinosálu, asi proto abychom ho nezdemolovali. Nástup na buzeráku, velké diskuse mezi sebou, nikdo z důstojníků štábu, nebo našeho velení zde není.

Šli nám očividně raději z cesty, abychom si to sami vydejchali. Opravdu nás nechali být.. prozřeteně! Pak byl rozchod a vše utichlo. Další dny si krátil každý jak uměl.

Nejlépe čas utíkal při praci na brigádě. Zmiňoval jsem pivovar a přes víkend někteří kluci chodí do cihelny, zkusím to také. Prašná, špinavá práce když vyndaváme hotové cihly z pecí. Jarda Prušovič (v Holešově člen 2.skupiny, promítač) na stroji, který tu hliněnou hmotu řeže na jednotlivé cihly. Mauer Honza (v Holešově balič roty) naskládané cihly na prknech, vozí k pecím na vysokozdvižném vozíku k vypálení.

Než se to naučil .. kolikrát to vysypal a přidělal práci .. z cihel je opět hliněná hmota, kterou je nutno sesbírat a znovu uhníst, rozřezat, poskládat a odvézt… příští týden jsem to vzdal a jedu raději na brigádu na střelnici za Kežmarok. Tam vozím v kolečku maltu. Předělávají tady tu střelnici a je zde práce tolik, že bychom do civilu nešli vůbec…. *****

Příště povykládám o těch kanonech … jak jsme v kasárnách prý “zrušili” dva kanóny.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

7.rota v roce 1969 - Holešov 18. pro 2020 15:07 #12611

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Offline
Milan Friedrich, redakce Olga Friedrichová

Motto: "Na konci mazáckého metru I."


Z DENÍČKU..

Čtvrtek 25.9.69 - dnes jsme vlastně měli jít domů a NIC, je nádherné počasí, přihlásil jsem se na brigádu (za nic) do pivovaru. Je tam s námi Š. Dali nám sud piva, odpoledne se dopil.Ivan odjel do prostoru.

Pátek 26.9.69 - zase do pivovaru, vítr při nástupu, dnes nám dávali lahvové pivo.

Sobota 27.9.69 - jdeme do cihelny, na oběd do kasáren,odpoledne se nepřetrhnem, prohlédnu si celou cihelnu. Jouda se vrátil.

Neděle 28.9.69 - jdeme zase do cihelny, J.Prušovič bagruje, tak ještě 4 noci, máme prý dostat žold.

Pondělí 29.9.69 - dnes jsme měli jít zase do cihelny, ovšem Terazky to zakázal, jel jsem s klukama za Kežmarok, kde se dělá střelnice, vozil jsem maltu. Přijeli pro nás až v půl šestý, za tmy v kasárnách.

Úterý 30.9.69 – zase na té střelnici, nádherná krajina, lískové oříšky, vozím maltu, domů jsme jeli dřív, ještě ráno si mě napsal major, že nejsem oholen. Zpátky jsme se zastavili v Kežmarských kasárnách, mluvil jsem se Skunkem, v kasárnách se proslýchá, že jdeme domů zítra …

KONEC DENÍČKU … do civilu jdeme 2.10.69 ve čtvrtek.


Pročítám opsané stránky svého deníčku a nemohu pochopit, proč jsem si nezapsal podstatné věci, či podrobnosti té naší stávky – vzpoury. Probíhala tak blízko mě a já vlastně o ní nevím nic. Heslovitě popisuji jak probíhá a nemohu se dobrat souvislostí. Nechci spekulovat, tak obvolávám kluky, kteří tam tenkrát byli a zjišťuji, že paměť nám opravdu neslouží a takto psaný deníček mě utvrzuje – dochází mi to – oni nás v tom Holešově vlastně dobře vycvičili.

Neměli jsme se dozvědět podrobnosti o akci, kterou prováděla ta, či ona skupina a vůbec ne, kde a co cvičí celá rota. Bylo na to upozorňováno a celkem se to dodržovalo. Jen část informací pronikla z konspiračního okruhu té, či oné roty. To když šlo o nějaký větší průšvih.

Proto asi tady ty kamuflující, nic neříkající žvásty v mém deníčku : “bylo hezky, děláme na železe … atd”

Jen člověk znalý tamté problematiky, ale hlavně ten, kdo by si vše pamatoval, by tu pravdu z deníčku objasnil…..

Mohu popsat svými slovy jak si to pamatuji.

Když podnik vypověděl smlouvu nám, co jsme dělali na Štrbě, jezdili jsme tam dál, dokud byl přistavován autobus. I naše skupina vlastně stávkovala, ale o něco dřív a ze stejných důvodů. Pak jsme tam jezdili se skupinou, která tam dělala plyn a stále jsme nedělali, jen se zapsali na práci a pryč. Také děláme v Lomnici, nebo ve Smokovci. Píši v deníčku : s Foukalem Pepou. - na sladkostech. Odtajním :

To jsme ve Smokovci zahazovali hotové potrubí plynu a terén ručně upravovali do finální podoby.

Pepa se kamarádil s jednou dívkou, která tady pracuje v pekárně, nosila nám zbytky sladkých náplní šátečků AHA, proto “na sladkostech”. Pak když nás tam dělalo dalších sedm začalo to být neúnosné pro mistra z té pekárny. Nejenže se ztrácelo pečivo, ale rozvrátili jsme mu pracovní morálku nejen učnic, ale všech zaměstnankyň on to někam nahlásil, přijelo SNB, umravnili nás a my měli “po vtákách” !! a tím už po druhé šla naše jména k veliteli útvaru. My dopadli dobře, jen nebyly rohlíčky, či šátečky ráno ke snídani …

To, že je Jouda zatčen a kluci chodí k výslechům já v deníčku nějak přecházím, píši o počasí, nebo za kolik to máme.

Spojitosti jsou jasné, ale jak to vlastně bylo doopravdy už nevím. Vzpoura toho dne nás překvapila tím, že stávkující kluci byli odvezeni do kasáren dříve než normálně. My jsme museli jet stopem, jak líčím v deníčku …

Dále bych mohl popsat svými slovy tu zmíněnou brigádu v místním pivovaru.

Začalo to tím, že k nám na barák chodil kapitán cikánského původu. Naši poddůstojníci ho "brali", několikrát s nimi “zapařil” - byl velký milovník piva a tak slovo dalo slovo, že nám může vyjednat brigádu v místním pivovaru, ne pro všechny, jen skupince “pivaznalců”.

Jak jsem se tam ocitl já, to nevím, asi přes Čurina (Karel Linhart, člen mé první skupiny v Holešově)- ten dovedl alkoholové dýchánky pěkně roztočit. Stál jsem vždy na jeho straně, tak asi proto.

Viz: zmíněné Malacky, kde Čurin zářil.

Čtvrtek 25.9.69 a pátek 26.9.69:

Přihlásil jsem se na neplacenou brigádu do pivovaru. Za celodenní práci dostaneme malý sud piva, ale také tašku lahvových piv – doneseme a rozdáme v kasárnách. Na druhý den to samé, ale jen lahvové pivo, zvětšené o ta piva, která se ztratila během dne.

To nám však nestačí. Domluvíme se, že kapitánovi trochu zavaříme, když má to pivo tak rád. Zabavíme vrátného v pivovaru a vykoulíme velký sud piva. Koulíme až do kasáren, kde mu ho radostně předáme.

Jako náš dík za sjednání brigády.

Je překvapen a zaskočen naší akčností, ale co se sudem bude dělat tady v kasárnách a do toho nějací další kluci pro něho mají nová špaletová okna a další stavební materiál ?

Vše musí během víkendu zmizet.

Docela mě to zaskočilo, to už přestává být sranda, stěhování tolika věcí k němu, či “brigády” u něho se již neúčastním.

příště: "Na konci mazáckého metru II."
The administrator has disabled public write access.
  • Strana:
  • 1
  • 2
  • 3
Vygenerováno za 0.271 sekund