Vítejte, Host
Uživatelské jméno Heslo: Pamatovat si mne

Téma: Příběh téměř nevšední...

Příběh téměř nevšední... 16. úno 2019 16:05 #9324

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
Sedmihradsko.

Země starobylá.

Krajina Upírů. Ve století devatenáctém dala domov několika procentům populace německé. Také jednomu OTCI.
Ten s povolávacím rozkazem do WEHRMACHTU, doma nechal nenarozené děvčátko. A číslo polní pošty.

Dlouho ji nastávající maminka neužila, Přišel strohý, vojenský dopis.

Psaný velitelem roty:

"Váš manžel padl hrdinnou smrtí u Stalingradu". Vdova neplakala. Německé vdovy jsou tvrdé. Neplakalo ani děvčátko. O krutosti venkovního světa ještě nevědělo nic.

Ani, když spatřilo první světlo. Matčin prs byl plný horkého mléka. Až jednou na něj spadla slaná slza. Zemřel pokračovatel tátovy tradice. Tak. Náhle, Jak kluci, malí, najednou umírají.

Byla ještě zima.

Drkotavý skřípot kol taženého malého žebřiňáčku přehlušilo vzdálené dunění motorů. A čára bílá.

Chvost bájného draka. Vysoko na modré obloze. Eskadra amerických bombardérů.

Hejno dravců, naplněné bombami.

" Das Fliegen, das Fliegen"- volala dětská pusinka... na žebřiňáčku se krčil ještě jeden chlapec a děvče. Už větší.

Vstříc OSUDU je volal v rámci všeobecné mobilizace VŮDCE. Tam! Do ŘÍŠE.

Bomby, dračí vejce, směřovala někam na Porýní.

Už nebyl matčin prs.

Nebylo chleba. Jen jakási kaše ze zbytků; co která rodina měla. V dálce duněla děla ruské fronty.

S vyzáblým tělíčkem děvčátka lomcovala zimnice. Studený les ukryl uprchlíky milostivě, starší sestra vzala naříkající děvčátko na záda. V nedaleké vesnici polní nemocnice- penicilin zažehnal rodící se zápal plic. Mezi doškové střechy dopadaly šrapnely. Polní nemocnice byla evakuována.

Děvčátko zůstalo samo.

Na provázku zavěšném na otrhaném kabátku mělo číslo. Umělo pár vět lámanou, rumunskou ěmčinou...

Mělo HLAD. Bylo ztraceno ve světě VÁLKY.

Komise třídící oběti přešlé fronty zasedala ve Velkých Losinách. SUDETY. Dítě číslo 93477 bude přiděleno německé rodině. Té se zvýšil poválečný příděl potravin o 200 g.chleba.1/2 kg. mouky. 1 litr mléka a 10 dkg.cukru. ODCHOD !.

Slzy pod hrubou přkrývkou se ptaly. "Kde je moje maminka?"

ODSUN.

Všechno německé obyvatelstvo ze SUDET se vrátí do ŘÍŠE.

Do ŘÍŠE? Zničeného, hladového území obývaného německým etnikem. Pán za rozviklaným kuchyňským stolem s páskou na rukávu a dvěma gardisty se samopaly nebyl příjemný.

DOKLADY!

" Kdo je to dítě? Čí je?"

Odpovědí starce, nebyl věkem ani povolán do Volksturmu: " Ich weisse nicht... to vaše úřady".

Razítko:
Dítě do Německa odsunuto nebude. DĚTSKÝ DOMOV. Pláč pod pokrývkou se změnil v tvrdou skutečnost.

"JSEM NIKDO, NEJSEM NIČÍ."

Šel čas.

Na zahradě dětského domova rozkvetl šeřík. Zapomněla jsem na němčinu, tety byly laskavé.
Zamilovala jsem si kakao z kuchyně, chleba s máslem. Naučila se i smát...

Začátkem léta přišla do Domova paní s pánem.

Paní mluvila divně česky. Ale, byla milá. Pán měl na oku obvaz. Pohladil mne. Poprvé... takhle hladí tatínek??

Později jsem se dověděla, jak to bylo:

Paní- rodilá Španělka.

Pán, Čech.

Ruka, jenž mi dala první pohlazení, několik let předtím, svírala knipl stíhačky interbrigadistů. Proti převaze německého letectva.
Vysoko na Madridem.
Otevírala i padák, když byl sestřelen.

Moje přikrývka už nebyla hrubá. Ani jsem neplakala smutkem. Nová maminka mi zpívala španělské ukolébavky. Tatínek ozdobil vánoční stromek. Vonělo to všechno. Byla jsem DOMA!....

TATÍNEK.

Je pro každou malou slečnu něčím nadpozemským. Jeho ruce jsou teplé, drsné; náruč veliká. Tatínek jen málokdy krmí. Tatínek je BEZPEČÍ...

Můj "tatínek" byl ročníkem 1912. Absolvent letecké školy v Prostějově.

Teprve nedávno jsem našla obálku zažloutlou věkem- na ní sotva čitelný nápis: "Četař". Polní letec. Pilot. Stíhač. Později rotný.

Následoval rok 1936.

Španělsko. Fašizmus rozvinul černé zástavy. Dunění bubnů a vytí sirén střemhlavých letounů s bombou pod křídlem. Černý kříž bíle orámovaný. Pod ním v plamenech nářek matky. Novorozenec roztrhaný výbuchem. V krvavé pleně...

MADRID.

Z výšky sedmi kilometrů vypadá idylicky. Osamělý český stíhač tu krásu nevychutná. Dlouhá dávka z nacistického moderního kulometu trhá na kusy kabinu jeho zastaralé stíhačky. Leteckou kuklu. Stroj se propadá do černé díry SMRTI. Úder stíhačova těla na prostříleném padáku o travnatou plochu. NIC...

NEMOCNICE.

Nasládlý pach etéru. Těžký obvaz na čele, jedno oko rozeznává obličej španělské krásky. Nádherně vykrojené rty, tmavé, velké oči. Těžký vlas nepokojně se deroucí ze sesterské čelenky.

"Dormir, por favor, seňor"..."Spěte, prosím, pane "...


POZDĚJI:

"Já, Magdalena Maldonado ZALDIVIO, odevzdávám se Tobě, Rudolfe JOHNE a přijímám Tě za svého manžela". "Slibuji Ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci Tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí".

V ČASECH ZLÝCH.

Brána Dětského domova Šumperk. Prokletá válka. Vzala MUŽI právo zplodit. Nikoliv milovat dítě. A tichá, prosebná slova zralé ženy... "Rudi, mám Tě moc ráda, stojím při Tobě ve Tvých neštěstích, ale- PROSÍM, PROSÍM! CHCI DÍTĚ!"


ČERVENÝ KŘÍŽ.

Po válce ještě dlouho dobu pátral v archivech, matrikách, hledal a nacházel.

Plynul čas, můj život jedináčka byl nádherný. Maminka mne milovala, uměla jsem spoustu krásných španělských říkánek, tanečků; tatínek se mnou chodil na dlouhé procházky.

Stal se správcem místního kina. Viděla jsem všechny grotesky, pohádky, uměla jsem česky a španělsky číst, psát, počítat, měla jsem kamarádky. Zpívaly jsme spolu.Přišly teplé PRÁZDNINY.

Právě jsem se balila do letního tábora, když !

Vtíravý zvonek u dveří drnčel dlouze a naléhavě. Tak nezvonil pošťák, tak nezvonily kamarádky.

Tak zvonila moje pokrevní MATKA s bratrem. Byl to německý ŠTURM. ROZKAZ VŮDCE.

Stála jsem beze slova. Podoba matky a bratra byla nesporná. Také úsečný tón: "Přijeli jsme si pro TEBE"!

Tatínek ta tvrdá slova z němčiny překládal. Držel moji MAMINKU, sic tu nevlastní, ale laskavou, za ruku. Bylo to stisk BOLESTI. Zbělené klouby obou pevně sevřených rukou.

...náct LET.

Sebou nese první VZDOR! Tohle je můj domov. Tohle je můj tatínek. NEPŮJDU NIKAM. Opakované výzvy, úřední vyhrůžky (biologická matka se obrátila na rumunský konzulát). Ne! jsem JOHNOVA.

V noci jsem slyšela plakat maminku, tu nepravou. Plakala tiše, jak pláče motýl nad zlomeným květem.

Německá matka s bratrem se balili k odjezdu. S dárky, jenž bylo možno v té době sehnat.

Večer mne vzal tatínek do náruče. Jeho zbylé oko se na mne dívalo se zvláštním pohledem. Nikdy jsem takový neviděla. A po jeho tváři tekl jen jeden potůček slz. Mrtvé oko nepláče.
________________________________________

Přišel den odjezdu. Matka se ještě ve dveřích otočila, bratr vyměnil několik vět s tatínkem. Jako vykřičník zůstala mezi dveřmi matčina „ Du musst!“ a můj český VZDOR – nepůjdu !

Noví rodiče večer seděli u mé postele, maminka mi zazpívala španělskou ukolébavku, tatínek mne na dobrou noc pohladil... za pár dnů přišel z Rumunska dopis, o lásce tam nebylo nic...jen připomínka, „že je nutno pracovat na vinici“ a čas šel dál, den za dnem. Jako voják.

V šesté- sedmé třídě jsem měla pod penálem psaníčko“ „Zuzanko, ty krásně píšeš, myluji te ...“... Snad se zamilovaný školní mládenec v češtině zdokonalil.

Hospodářská škola mně poskytla slušnou úroveň znalostí pro administrativní práci.

Rok 1960 překvapení. Přišla jsem z práce a u nás seděl vysoký, sportovně vypadající muž v tričku. Otec nás představil- „Zuzko, to je Hynek, můj kamarád, náčelník svazarmovského letiště“. Hynek měl velkou, teplou ruku- moji stiskl jen lehce. „Zvu vás všechny na vyhlídkový let, tuto neděli..“ V kabině malého sportovního letounu jsem viděla nádhernou scénerii pod sebou. Masivy lesů- před sebou opálený zátylek pilota.

Večer byl vlahý. Spojený s večírkem letecké základny. A šlo to ráz na ráz- již 6.února 1960 jsme si řekli „ano“. Potom k nám přišla Zuzanka.

Československá republika nezapomněla na „starého španěláka“ se znalostí jazyka a oslovila tatínka nabídkou práce na Kubě. Kubánský lid měl za sebou první porevoluční roky a chuť k budování nové společnosti. Ale málo zkušených kádrů. Rodiče se na Kubu jeli podívat- právě v době, kdy Fidel Castro odrazil útok v „Zátoce sviní“. Nadšení a sebevědomí kubánského národa rostlo.

Naše rodinka byla šťastná. Manžel dostal pilotní licenci u společnosti Aerolinie Bratislava. Měl úspěchy a byl doma- létal pro Státní statky Bruntál.

I šestého srpna 1968. Do aktovky si dal svačinu, termosku s čajem. Ve stoje ještě dopil kafe- „dneska přijdu později – létáme až u Sněžníku“.

Pozdě večer- zvonek. „Váš manžel dnes odpoledne havaroval- bohužel!“

Svět se mi zhroutil,jako hromádka kostek. V postýlce klidně spinkalo děvčátko.

Rozloučení s pilotem bylo umocněno bruntálskou vojenskou hudbou. Dirigoval ji VOJÁK , pilotův bratr.
Na stole parte… Pilot Hynek Žáček odešel do leteckého nebe v pouhých třiceti pěti letech...

Policista odešel. Kolem mne se rozestírala tmavnoucí stěna. V postýlce klidně spinkala naše dcera. Nevěděla, že její tatínek již ráno bude mít na obrázku černou pásku...

Jak šel týden do manželova pohřbu, nevím. Dnes občas zaslyším hřmění leteckých motorů nad zástupem těch, kdož Hynka přišli pozdravit naposledy. /Hynek Žáček je vzpomínám už v roce 1951 v nově založeném Svazarmu,poté s přeškolením pilota v Hanáckém aeroklubu určený pro potřeby ČSLA- zdroj: "Hanácký aeroklub 1945-1985"/ ...pozn.redakce

ČAS.

Čas je kliďas. Jde si svým tempem nedbajíce o starosti a trápení nespočetného počtu duší i dušiček. Truchlivou událost jsem psala rodičům na KUBU. Otec přiletěl téměř obratem- události nabraly tempo. Opět dunění leteckých motorů, ale najednou jiný svět. Horka, modrého moře, nekonečných pláží a " Buenos días, seňora."

V srpnu zpráva z Prahy... "dne 21.srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy...

Kubánsky čas je vlnou valící se z moře mohutnou silou, aby se lenivě rozložila v písku. Stejně lenivě se vrací do široké pláně vod. Zpívá si svoji píseň a jde, jedna za druhou rytmickými údery mačet sklízejících cukrovou třtinu.

Smutek se pomalu vzdaloval do země, jenž moře nemá. Do modravých oblak, kam smí jen ptáci...

Malá Zuzanka nastoupila do školy. Se štěstím dědečka znalého španělštiny ji nástup do 2.třídy nedělal valných potíží. Našla si kamarádku barvy ebenu. Ta se pro ni ráno zastavila a mne zdravila zdvořile "dobrý den, paní"...

Horší byly večery. Zuzanka za mnou chodila do pokoje a utěšovala mne...někdy je vše opačně. Její tatínek byl tam - nahoře, kde smí bydlet jen Bůh. T en už útěchu nepotřebuje. Maminka je tady. Ta ano.

Návrat do vlasti byl návratem do již probíhajícího "normalizačního procesu". Zůstal stisk rukou kubánských přátel na havanském letišti- " Buena suerte Susana" - hodně štěstí a "Hasta la vista"
- na shledanou!

Až doma, z krabice od bot jsme vyjímaly se Zuzankou fotky- havanské divadlo s baletem LOUSKÁČEK, Téměř celou KUBA. S lidmi přátelskými, milými, vstřícnými.


Exkurz nositelky příběhu:

" byla tady dcera a při řeči jsem se dozvěděla, že základní škola, do které chodila na Kubě, byla česká, s českou učitelkou, která učila žáky 2. a 4.třídy! Když bylo dceři 5 let a rodiče se vraceli z dovolené v ČR, tak brali na Kubu dceru a ta potom chodila do kubánské školky..."

Tak, milí naši čtenáři.

I takový život lze zažít, tvrdý ...zbytek se nevymyká českému STANDARDU.


Z materiálů paní R/ZF upravil, s určitou dávkou vlastní fantazie... R/1

O kom se v příběhu také pojednává:

JOHN Rudolf.

Narozen 4.11.1912 Šumperk- do nebe pilotů odešel 28.3.2000.Španělský interbrigadista. Absolvent Školy leteckého dorostu v Prostějově. Pilot 2.leteckého pluku v Olomouci. Do Španělska odešel v prosinci 1936- od února 1937 bojoval nad Madridem. 5.dubna 1937 těžce raněn v souboji, přišel o oko. I když nebyl zcela doléčen, již po půl roce létal jako hlídkový pilot. Do vlasti se vrátil v srpnu 1938. Za okupace nasazen jako dělník v tkalcovně hedvábí v Šumperku. Zapojil se do odboje proti nacistům. Po osvobození se vrátil k létání jako civilní pilot. Od roku 1951 do odchodu do důchodu pracoval jako vedoucí Šumperského kina SVĚT.

Rudolf JOHN byl VOJÁK.

zdroj Muzeum Šumperk. R/1.

A další:

rok 1957 - prezident republiky Antonín Zápotocký vyznamenal adoptivní rodiče nositelky příběhu ŘÁDEM RUDÉ HVĚZDY.
8.května 1989 byl vojenský pilot Rudolf JOHN rozkazem ministra obrany ČSR jmenován do hodnosti podplukovníka v.v. ČSLA.
The administrator has disabled public write access.

Příběh téměř nevšední... 30. led 2019 12:11 #9187

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
Fotogalerie "Příběhu..." se rozšířila pílí paní Zuzany F. Objemné fotoalbum vydalo svědectví a my můžeme společně, s tlukoucím srdcem sledovat "děj."

Náš počítač nechce rovnat fotogalerii tak, jako nastoupenou jednotku, je to svéhlavý neukázněnec..tak si rovnejte foto dle písemného děje.


Pana pplk.v.v. Rudolfa JOHNA - již zřejmě v důchodu, jeho povýšení do hodnosti vyššího důstojníka, letecký odznak.

Soukromý život:

první, křehká láska v Madridu,

zralý život rodičů - paní Johnová v sobě nezapře nezkrotnost španělské krásky...

interbrigadista Rudolf John, VOJÁKA!

bojová technika. S tou nad Madridem létal.

Děkujeme autorce za příběh. Fotogalerii.

Kolik příběhů a zažloutlých fotografií odpočívá někde ve skříních, aby se již nikdy- nestaly "příběhem??? R/1
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.
Vygenerováno za 0.176 sekund