Vítejte, Host
Uživatelské jméno Heslo: Pamatovat si mne

Téma: STUDÁNKA VÍRY.

STUDÁNKA VÍRY. 29. lis 2019 16:13 #10942

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
UŽ SE ZASE TĚŠÍME NA JÉÉÉŽÍŠKA… DNES UŽ TUHLE PÍSNIČKU V RÁDIU MOC NESLYŠÍME, ALE KDYŽ UŽ ANO, JEDNO JE JISTÉ – VÁNOCE JSOU TU COBYDUP…

Rok utekl jako voda a zase jsou za dveřmi Vánoce. Advent klepe na dveře a s jeho příchodem jeví se mi lidé jako by se rozdělili do dvou skupin. Zatímco jedna začne zmatkovat a brát útokem nákupní centra, protože musí nakoupit co nejvíc co nejdražších dárků, ta druhá se naopak zastavuje, rozjímá a vítá nadcházející období s láskou, pokorou a zklidněním.

Ve městech i v obcích se rozsvěcují vánoční dekorace, lidé jdou do ulic a jsou k sobě milí, zpívají a radují se. Ač nás rádio a televize nenechají v klidu a hrnou na nás jednu vánoční reklamu za druhou už od poloviny listopadu, měli bychom si vzpomenout, jaké to bylo v době, kdy jsme byli (tedy my starší) dětmi a jak jsme vnímali adventní čas až do příchodu Ježíška. Zkusme se na chvilku zastavit, rozjímat a vzpomínat!

Pro mě byla vždycky předvánoční doba dobou těšení se. Často se vracím ve vzpomínkách do doby, kdy jsem byla malá holka. Probuzení na Štědrý den ráno bylo nejkrásnější v celém roce. V našem pokoji stál stromeček a pokaždé byl ten nejkrásnější, jaký jsme s mou mladší sestřičkou kdy viděly. Ona se k němu často opatrně doslova plížila, aby ji nikdo neviděl, a potají jedla cukrátka. Jenže šňůrky tam zůstávaly viset a ona pak dostala od maminky vyhubováno, že na stromku nic nezbude. Občas jsem jí pomohla, přiznávám.

Volba byla celkem jednoduchá. Výběr kolekcí (psal se rok třeba 1980) nebyl takový jako dnes. Většinou se všechny dělaly podle jednoho vzoru. Plněné čokoládové bonbony byly doplněné figurkami, v žádné krabici nesměly chybět velké čokoládové šišky, často byl na vrchu ještě stříbrný střapatý řetěz.


Kromě sladkostí jsme obdivovaly ozdoby. U nás převládaly skleněné koule různých barev a velikostí a mezi nimi hvězdičky, houby, lampičky a jiné figurky. Československo bývalo velmocí na výrobu skleněných vánočních ozdob, však jsme drželi mnohaletou národní sklářskou tradici.

Pro divočejší děti však byly skleněné ozdoby tak trošku nevhodné. Kolikrát se stalo, že o některou z nich moje sestra „ale maminko fakt náhodou“ v letu zavadila, koule spadla a rozlítla se na kousky. Následovala památná rodičovská věta: „Ježíšek to vidí! Ještě jednou, tak ti nic nepřinese…“ Pokaždé samozřejmě dárky pod stromečkem byly. I pro nezbednou sestru.

Dodnes máme spoustu ozdob z dřívější doby a s pýchou jimi zdobíme stromek dodnes. Znám ale spoustu lidí, kteří si na průmyslově vyrobené, nejčastěji plastové, parády nepotrpí a vyrábí si ozdoby vlastní. Nejčastěji ze slámy, některé šikovné hospodyňky je háčkují, záleží na šikovnosti a fantazii každého.

Na stromečku, tedy aspoň u nás, nikdy nesměly chybět svíčky. Než jsme je začali nahrazovat elektrickými světýlky, byly zasunuté ve skřipcích, upevněných na větvičkách, nejčastěji červené či oranžové. Každoročně představovaly pěkný adrenalin, když jsme trnuli hrůzou, aby od plamínku nechytilo jehličí. Podobné to bylo s prskavkami, jejichž kouzlo nám ale rodiče nechtěli upřít.

Neznala jsem krásnějšího vánočního obrazu, než když v potemnělém pokoji zazářily jiskřičky prskavek a hořící plamínky svíček. Sypal-li se za okny sníh, bylo to kouzlo dokonalé. Maminka nikdy nezapomněla jako součást vánoční výzdoby vybalit i andělské zvonění – malý rozkládací kovový stromeček se čtyřmi svíčkami. Po jejich zapálení roztáčel jejich teplý vzduch vrtulky s připevněnými korálky, které cinkají do zvonečků po stranách.

Štědrého dne jsme se nemohly samozřejmě, jako každé dítě, dočkat ani my dvě. Od samého rána jsme netrpělivě čekaly na okamžik, až večer zazvoní zvoneček a my se odebereme ke stromečku. „Kdo se postí, uvidí večer zlaté prasátko,“ říkávala maminka. A protože jsme jí vždycky věřily, celý den jsme hladověly. I když: sem tam jsme uzobly kousek cukroví či vánočky, ale opravdu jen kousínek. Prasátko jsme ale nikdy neviděly. To nám však nevadilo tolik jako to, že jsme nikdy ani okem nezahlédly Ježíška. Když se začalo šeřit, šmírovaly jsme klíčovou dírkou, jestli náhodou nezahlédneme Ježíška, kterak potají ukládá dárky pod stromeček. Nikdy se nám to nepovedlo.

Pomohly jsme mamince prostřít slavnostní tabuli a nesměly zapomenout na jeden talíř navíc, kdyby snad nějaký opuštěný tulák zaklepal na dveře. Pak jsme se šly převléknout do svátečních šatů, abychom se Ježíškovi u stromečku líbily. „Holky, holky,“ říkával tatínek. „Víte, kolik má práce, než roznese všechny dárky? Nebude mít čas se tady zdržovat.“ Trochu smutně jsme se sestrou pokrčily rameny, ale jen na chviličku, protože vzápětí tatínek spustil sváteční proslov.

Vždycky řekl, a je tomu tak dodnes, že je rád, že jsme se všichni společně sešli u štědrovečerní večeře a vzpomeneme na ty, kteří už s námi nejsou. Po přípitku maminka nalila polévku. U nás se vaří čočková s opečenou houskou, bramborový salát, kapr, řízek a pro tatínka kousek filé, protože mu vadí v rybě kosti. Od stolu smí vstát jen hospodyně. Každý pod talířem najde rybí šupinu, aby se u něho držely peníze.

Při vzpomínce, jak tatínek schválně natahoval večeři, maminka si přidala ještě kousek ryby, pomalu vybírala kosti a my se sestrou nadskakovaly netrpělivostí, se tomu všichni smějeme. Jak jsme hořely zvědavostí a napětím s určitou dávkou nejistoty, jestli tam bude nějaký ten dárek i pro nás. Potom zazvonil zvoneček, maminka přiběhla a spráskla ruce: „Je to malá chvilka, holky, co tady byl Ježíšek a vy jste ho propásly,“ mrkala potají na tatínka. „Nedá se nic dělat, tak snad za rok…“

Ale konečně se mohlo jít k nádhernému stromečku. Přesně si vybavím ten pocit rozechvění a zvědavosti, jestli tam bude nějaký dárek a co v něm bude. Nejdřív jsme ale zazpívali koledu a potom se začaly rozdělovaly dárky.

Tyhle okamžiky si vybavuji každý rok a nechci na ně zapomenout. Je v nich obsaženo úplně všechno: láska, radost, dojetí, ale i odpuštění a naděje. A také neskonalá vděčnost za to, že mohu být stále se svými nejbližšími, protože mám na paměti, že zítra může být všechno jinak.

Kéž se za rok zase ve zdraví všichni sejdeme!

Zdroj: nasregion.cz. ,Renata Štastná
The administrator has disabled public write access.

STUDÁNKA VÍRY. 19. lis 2019 11:23 #10891

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
ADVENTNÍ KONCERT DUCHOVNÍ HUDBY "PODĚKOVÁNÍ" S CONCERTINEM

Zlín, kostel sv. Filipa a Jakuba
Termín: 7.12.2019 v 17:00 hod. (sobota)
Vstupné: Dobrovolný příspěvek

Adventní koncert "poděkování" je pořádán v kostele sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně od roku 2007. Hudbou v úvodu adventu chce zlínská Charita široké veřejnosti připomenout, že nastalý čas je dobou klidu, rozjímání a dobročinnosti, dobou radostného očekávání a duchovní přípravy na Vánoce. A také ohlédnutím se za končícím rokem a časem vyslovit poděkování.

A to nejen dárcům a příznivcům, ale především zaměstnancům, dobrovolníkům a ostatním spolupracovníkům. Přijďte se tedy zaposlouchat do krásné hudby, zklidnit svoji mysl, zastavit se. Rádi i Vám poděkujeme.

V podání souboru Concertino, umělecký vedoucí Miroslav Křivánek, sólo Jan Faltýnek, basbaryton, zazní skladby autorů Johann Pachelbel, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Václav Karel Holan Rovenský a Arcangelo Corelli.

Dobrovolný příspěvek je určen Mariánce, dívce na vozíku se SMA.
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

STUDÁNKA VÍRY. 04. lis 2019 12:30 #10817

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
Stále aktuální..citáty, které prošly staletími..

R/5
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

STUDÁNKA VÍRY. 03. lis 2019 15:01 #10814

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
Desatero důstojného stáří

R/4
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.

STUDÁNKA VÍRY. 19. říj 2019 08:04 #10742

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
MALOVĚRNÝM, z BOJE ZBĚSILE PRCHAJÍCÍM:

Tvrdá matka byla jsem tobě.

Těžce chléb jíst ti dala.

Nehýčkala jsem robě,

muže jsem zraňovala,

Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,

smutný obzor se před tebou šířil.

Mluvila jsem o ráně zasazené,

které čas neusmířil.



Na nás oba padal těžký stín,

matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.

Nepozdvihl jsi pro mne rámě.

S láskou nepomyslil na mě.

Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,

neslyšel jsi můj hlas.

A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,

bídu, jež věčně tě štve.

A z úst mých zmklých zaznělo tu:

Vezmi si své.

Těžké břímě nosím.

Přichází radost nebo děs?

Slyšíš mne dnes?

Matka, syna prosím.

Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.

Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,

pole mé udupou, zničí.

Zítra zas símě vzklíčí.

Chystala jsem ti úděl, děcko.

Úděl jsem v tobě chystala.

Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:

by ztroskotala loď, anebo přistála.

Neoslyš l slova varující:

Neprodej úděl!

Třeba mne opustíš.

NEZAHYNU.

Ale víš,

kolik sem přijde stínů?

Kolikrát pěst bude potomek zatínat

a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat??

Nezahynu, věčna jsem,

ale žít budu s trapným úžasem:

kterak jsi zapomněl na dědičný na díl?

Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?

Jak možno kletý čin provést vědomky?

Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?

Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?

Čeho ses bál?

Co je to smrt?

Smrt znamená jít ke mně.

Tvá matka země

otevírá náruč : možno bys jí zhrd?

Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká

pro toho, kdo splnil, co čeká.

Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!

Je-li třeba k smrti jdeš.

OPUSTÍŠ-LI MNE, NEZAHYNU.

OPUSTÍŠ-LI MNE,ZAHYNEŠ!

Okno (1921) Viktor DYK

R/1
The administrator has disabled public write access.

STUDÁNKA VÍRY. 26. srp 2019 16:19 #10461

  • chmelik1
  • Avatar uživatele chmelik1
  • Online
Příběh pomníku, který vznikl z lásky


Památník dětem zavražděným nacisty v Lidicích obdivují lidé z
celého světa. Za vznikem unikátní skupiny soch se však skrývá
neméně unikátní příběh. Ten je mnohem méně známý než památník,
ale je to škoda. Je to příběh lásky, zklamání a neuvěřitelné
vytrvalosti.



Všechno začalo tím, že sochařka Marie Uchytilová
přemýšlela, proč jsou pomníky všechny tak podobné. Jsou na nich
bojovníci, partyzáni, vůdci. Ale proč nikdo nedělá sochy dětí,
přemítala. Proč nikdo neudělal pomník, který by připomínal tu
hrůznou skutečnost, že dětské oběti druhé světové války se
odhadují až na dvanáct milionů? Ano, to je počet dětí, které
zemřely v různých zemích světa za druhé světové války. Často o
tom mluvila se svým mužem, sochařem Jiřím Václavem Hamplem. A
pak se rozhodla: Udělám sochy všech dětí, které nacisté odvezli
z Lidic a pak zavraždili v Polsku. Bude symbolicky patřit všem
mrtvým dětem světa a bude stát v Lidicích. Nebude to žádný
monument. Bude to osmdesát dva dětí, co nejvíce podobných těm
lidických. Prostě parta dětí na trávníku.

Jiří jí říkal, že se zbláznila. Udělat osmdesát dva soch z bronzu
v nadživotní velikosti? To je přece šílená představa. Ale protože
Marii miloval a byli zvyklí pracovat spolu, zároveň řekl: „Se vším
ti pomůžu, nenechám tě v tom, můžeš se na mě spolehnout.“


Byl rok 1975 a mezi výtvarníky se začalo říkat, že se ti dva
pomátli. Jednak proto, že za vlastní úspory, za částku kolem tří
set tisíc korun, koupili pozemek a na něm vybudovali obrovský
ateliér, ve kterém mohli začít na pomníku pracovat. Jednak proto,
že na něj neměli oficiální zakázku. Za socialismu sochaři
pracovali na pomnících převážně na zakázku od státu. Postupně
vznikala jedna socha za druhou. Každá taková socha je nesmírně
nákladná záležitost, žádá si měsíce práce. A představme si, jaké
to je, udělat jich osmdesát dva.


Jiří a Marie začali vyjednávat na úřadech, aby mohli sousoší v
Lidicích časem instalovat. Jenže komunističtí představitelé jim
začali házet klacky pod nohy. Kdo to kdy viděl, dělat sochy dětí?
Osmdesát dvě sochy? Jak to bude vypadat? A není do divné, že se
dva lidé k něčemu takovému rozhodli a ještě do toho vrážejí
vlastní peníze? Co jsou vlastně zač? Proč to dělají?


„Nenapadlo mně, že nakonec na tom památníku budu pracovat
pětadvacet let života. Nejdříve jsem na tom s Marií dělali třináct
let. Všichni nás pomlouvali, ale nikdo se do ateliéru na ty děti
nepřišel podívat. Byly to nekonečné jednání. Až později jsem se
dozvěděl, že Müller z ÚV KSČ, který měl na starosti kulturu, řekl
všem členům komise, kteří o osudu pomníku měli rozhodovat, že kdo
bude pro, už si neškrtne. Že budou mít potíže. No jasně, byli to
výtvarníci, šlo jim o chleba. Tak mu šli na ruku,“ vypráví.


Marie Uchytilová byla z nekonečných jednání a nepochopení toho, o
co jí jde, vyčerpána. Měla rozpracované sochy a pocit, že roky
její práce přijdou vniveč. A tak 16. listopadu 1989 dostala
infarkt. Den před listopadovou revolucí. Jiří Václav Hampl se
ocitl v zoufalé situaci. K zoufalství ze ztráty ženy se přidalo
zoufalství z bezmoci. Co s těmi rozpracovanými sochami? S tolika
roky práce, s tolika investicemi? Jeho přátelé se mu snažili
pomoct a dokonce sehnali nabídky ze zahraničí. O sochy, které už
byly hotové, projevili zájem v Německu i v Japonsku. Tam si je
chtěli postavit v Hirošimě. Pochopili, že krásné sochy dětí, které
vypadají jako živé, jsou mnohem lepším mementem válečných hrůz než
neosobní památníky bezejmenných hrdinů či známých vojevůdců. Jenže
Jiří Václav Hampl se rozhodl, že sochy neprodá. Že za každou cenu
udělá to, co si Marie přála. Že ten pomník bude stát v Lidicích.


Další roky vyjednávání, práce, shánění financí. A pak se stalo
nemožné. Obyčejní lidé i nadace a společnosti z různých zemí
světa začali posílat peníze, aby byl památník dokončen. Aby mohlo
být odlito všech osmdesát dva zavražděných dětí. Protože se
dozvěděli o neuvěřitelných překážkách, které vzniku díla brání, o
tom, že Marie nakonec zemřela ze zoufalství. Začali se ozývat
představitelé různých měst. Že mají sochy Leninů a Gottwaldů a že
by poskytli na roztavení. „Takže některé ty děti skutečně vznikly
z Leninů a Gottwaldů,“ říká s úsměvem Jiří Václav Hampl. Nakonec
se dohodl s představiteli Lidic, kteří pomník chtěli. A věnoval
jim ho. Prostě jim ho dal. Bez nároku na odměnu za pětadvacet let
práce, beznaděje, utrpení ze ztráty ženy. Bylo to v roce 2000.


„Často teď na Marii myslím. Říkám o ní, že je poslední obětí
lidické tragédie.“ Je mu osmdesát sedm let. Říká, že už od života
nic nečekal, nechtěl. Chtěl jen dělat drobné výtvarné práce,
popíjet červené víno a vzpomínat, jak býval s Marií Uchytilovou
šťastný, když společně pracovali. Jenže poslední roky strávil
soudními spory. Bez jeho vědomí totiž v Lidicích změnili u
památníku desku se jmény autorů, bez jeho vědomí na ni dodali jiné
údaje, nakonec mu upřeli spoluautorství. Dlouho váhal, zda dát
případ k soudu, ale nakonec do sporu šel. „Uvažoval jsem, že už to
vzdám, že to nemá smysl. Ale bojovat za slušnost má smysl. Je to
nutné, potřebné,“ říká.


Soudní spor vyhrál. Ani ho to moc netěší. Je už tím vším bojem,
který v životě musel vést, unavený. Ale z něčeho ještě přece jen
radost má. Když si občas zajede do Lidic a vidí tam na louce těch
osmdesát dva dětí. Jezdí tam většinou na podzim, když už není
hezké počasí, když tam nejsou turisté. Stojí tam sám s těmi dětmi.
Dětmi jeho a jeho Marie.


Vratislava Hofmanová

zdroj: i60.cz
Přílohy:
The administrator has disabled public write access.
Vygenerováno za 0.204 sekund